ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.483.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 483/2022-924
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 3 156 196 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 693/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 24 Co 83/2019-795, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, se zastavuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 24 Co 83/2019-795, se v části výroku II, kterou byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 2 607 620,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % ročně z částky 807 620,50 Kč od 27. 12. 1995 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku III o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 11 C 693/2002-693, zamítl žalobu, kterou se žalobce (po jejím rozšíření a změně připuštěné usnesením zmíněného okresního soudu ze dne 9. 9. 2014, č. j. 11 C 693/2002-438) domáhal vůči žalované zaplacení částky 3 156 196 Kč s úrokem z prodlení z částky 816 196 Kč ve výši 26 % za dobu od 27. 12. 1995 do zaplacení (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Zaplacení uvedené částky žalobce požadoval z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. V řízeních vedených u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 176/97 a u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 153/2000, v nichž žalobce vystupoval jako poškozený (ve dnech 20. 12. 1995 a 27. 12. 1995 se totiž měl stát obětí loupežného přepadení spáchaného skupinou šesti pachatelů, mezi nimiž figurovala i jeho bývalá manželka, její otec a její bratr), totiž zmíněné orgány nezajistily žalobcův nárok na náhradu škody, nevyužili postupu upraveného v §78 a §79 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdy účinném znění (dále jen „t. ř.“), tj. vydání, resp. odnětí věci důležité pro trestní řízení, a o jeho nároku posléze ani nerozhodly, byť jej žalobce řádně a včas uplatnil a prokázal. Požadovaná částka přitom sestávala z následujících položek: 1) náhrada za ublížení na zdraví ve výši 8 575,50 Kč, 2) náhrada za majetek v žalobcově výlučném vlastnictví, jenž mu byl odcizen dne 20. 12. 1995, ve výši 157 752,20 Kč, 3) náhrada za další majetek v žalobcově výlučném vlastnictví, jenž mu byl odcizen dne 27. 12. 1995, ve výši 374 742 Kč, 4) náhrada za odcizený majetek, který měl žalobce v bezpodílovém spoluvlastnictví se svou bývalou manželkou ve výši 275 126,30 Kč, 5) náhrada zisku za období let 1996 až 2013 ve výši 100 000 Kč za každý rok, tj. celkem ve výši 1 800 000 Kč, který žalobci ušel v důsledku nemožnosti svobodné volby zaměstnání (v důsledku odcizených dokladů), svobody pohybu a výkonu práva podnikat s odcizeným majetkem, 6) náhrada nemajetkové újmy způsobené zastavením žalobcova pracovního postupu a neprodloužením pracovní smlouvy, jakož i nedosažením doktorátu a habilitace ve výši 450 000 Kč, 7) náhrada nákladů vynaložených na právní pomoc v trestním řízení ve výši 30 000 Kč, 8) náhrada nákladů vynaložených na právní pomoc v souběžně vedeném civilním řízení o náhradu škody ve výši 10 000 Kč a 9) náhrada zaplacených soudních poplatků ve výši 50 000 Kč.
3. O podané žalobě soud prvního stupně rozhodl poprvé již rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 11 C 693/2002-226, kterým ji rovněž zcela zamítl (předmět řízení byl však tehdy představován pouze částkou 2 156 196 Kč s příslušenstvím, neboť z titulu ušlého zisku žalobce požadoval zaplatit pouze částku 1 000 000 Kč, a z titulu náhrady nemajetkové újmy – jež tehdy navíc byla vymezena rovněž jako újma majetková – pouze částku 250 000 Kč). Dospěl totiž k závěru, že postup, který žalobce orgánům činným v trestním řízení vytýká, není nesprávným úředním postupem. Kromě toho žalobce v řízení neunesl břemeno tvrzení ohledně vztahu příčinné souvislosti mezi zmíněným postupem a údajnou škodou.
4. Tento rozsudek byl posléze jako věcně správný potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 15. 5. 2008, č. j. 24 Co 15/2008-276. V daném případě totiž dle odvolacího soudu nelze nesprávný úřední postup spatřovat v tom, že nebylo vyhověno návrhům žalobce, kterými se domáhal zajištění svých nároků na náhradu škody proti osobám, proti kterým bylo trestní řízení vedeno. Také skutečnost, že dotčené orgány vůbec nerozhodly o žalobcově návrhu na zajištění jeho nároků na náhradu škody ze dne 27. 9. 1996, nesprávný úřední postup nezakládá, neboť z tohoto návrhu nebylo zřejmé, jakého zajištění se žalobce domáhal, a zároveň nebyly shledány ani důvody pro zajištění nároku poškozeného bez jeho návrhu podle §47 odst. 4 t. ř. Navíc vlastnictví věcí, které měly být žalobci odcizeny, bylo sporné. Nesouhlasí-li žalobce se samotným výsledkem obou trestních řízení, přičemž postup, který orgánům činným v tomto řízení vyčítal, spočíval ve shromažďování podkladů (důkazů) pro rozhodnutí, které tyto orgány poté hodnotily a právně posuzovaly, jednalo se o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, jejíž případná nesprávnost či vady se projevily právě v obsahu tohoto rozhodnutí. V úvahu tak může přicházet pouze případná odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí. Jednou z podmínek vzniku této odpovědnosti je však to, aby bylo příslušné rozhodnutí pro svou nezákonnost zrušeno, což se v daném případě nestalo. Orgán činný v trestním řízení se nesprávného úředního postupu nedopustil ani tím, že žalobcově bývalé manželce jako organizátorce trestného činu při zastavení jejího trestního stíhání povinnost nahradit žalobci tvrzenou škodu neuložil, neboť trestní řád mu při zastavení trestního stíhání neumožňuje o povinnosti k náhradě škody rozhodnout.
5. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 1572/2009-329, uvedená rozhodnutí odvolacího a prvostupňového soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V této souvislosti uvedl, že za situace, kdy státní zástupce (soud) v rámci daného trestního řízení nerozhodl o návrhu žalobce jako poškozeného ze dne 27. 9. 1996 na zajištění jím uplatněného nároku na majetku obviněných, dopustil se tím nesprávného úředního postupu a mohl tak založit odpovědnostní titul na straně státu, protože v rozporu s ustanovením §46 t. ř. neposkytl poškozenému plnou možnost uplatnění práv, která mu trestní řád přiznává; toto pochybení se přitom nijak neodrazilo v obsahu rozhodnutí, kterým bylo předmětné trestní řízení skončeno. Důvodem pro tento nesprávný postup (nečinnost) pak nemohou být vady návrhu ani to, že nebyly shledány okolnosti, za kterých by státní zástupce mohl v přípravném řízení rozhodnout o zajištění nároku podle §47 odst. 4 část věty za středníkem t. ř. z moci úřední. O nesprávný úřední postup jde i tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení neučinily opatření k vydání věci (§78 t. ř.), popřípadě nerozhodly o odnětí věcí (§79 t. ř.), které byly při trestné činnosti poškozenému odebrány, neboť se jednalo o věci důležité pro trestní řízení (které mohly být věcnými nebo listinnými důkazy). Okolnost, že bylo sporné, kdo je vlastníkem předmětných věcí, mohla mít význam pro jejich případné vrácení (§80 t. ř.), avšak nemohla odůvodnit nečinnost příslušných orgánů spočívající v neprovedení zmíněných opatření, resp. v nevydání rozhodnutí. Pokud odvolací soud (bez dalšího) shledal, že se orgány činné v trestním řízení nedopustily nesprávného úředního postupu, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Nejvyšší soud rovněž dodal, že policejní orgán svým postupem v posuzované věci porušil povinnosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (nyní §2 zákona č. 273/2008 Sb.), tedy chránit bezpečnost osob a majetku, jež jsou konkrétně upraveny jak v tomto zákoně, tak i v dalších právních a interních předpisech. V daném případě je ovšem nutno zkoumat i to, zdali za situace, pokud by tento státní orgán (či případně státní zástupce nebo předseda senátu) nějaký úkon či zásah směřující k vydání či odnětí předmětných věcí důležitých pro trestní řízení učinil, by tento jeho postup mohl dosáhnout svého účelu. Jestliže by bylo zjištěno, že se uvedené věci v rozhodné době již u obviněných nenacházely a po spáchání trestného činu loupeže nebyly vůbec nalezeny, postrádal by postup podle §78 t. ř. či následně podle ustanovení §79 t. ř. význam, neboť by nevedl k zákonem předpokládanému výsledku. Podstatnou skutečností je tedy zároveň to, zda úřední postup orgánů činných v trestním řízení (nečinnost) mohl vést ke způsobení škody žalobci. Nejvyšší soud taktéž zdůraznil, že stejně tak je třeba zabývat se i reálnou možností zajištění nároku poškozeného na majetku obviněných ve smyslu §47 t. ř., tedy tím, zdali by byl takový postup zjevně účinný. Zde je pak nutno osvětlit, jaká byla majetková situace obviněných v době probíhajícího trestního řízení.
6. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně v souvislosti s novým rozhodováním ve věci dospěl po provedeném dokazování, tento soud poukázal na průběh řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 176/97, tak, jak vyplynul z obsahu příslušného soudního spisu. Zmínil přitom, že dne 20. 12. 1995 bylo šesti osobám sděleno obvinění pro spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a to mj. i žalobcově bývalé manželce M. R., přičemž žalobce zde vystupoval jako poškozený. Dotčené osoby při tomto činu vnikly do domu, který žalobce se svou bývalou manželkou užíval, vůči žalobci se zde dopustily fyzického násilí a odvezly odtud, jakož i ze žalobcovy kanceláře nacházející se na jiné adrese, některé věci a zařízení. Poté, co byl žalobce dne 15. 2. 1996 v řízení vyslechnut a poučen o právech poškozeného, byla dne 18. 6. 1996 změněna právní kvalifikace jednání obviněných na trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) a d) trestního zákona a posléze na tentýž trestný čin podle §235 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Dne 20. 8. 1996 žalobce navrhl zajistit jeho nárok na náhradu škody podle §47 odst. 4 t. ř. a vyzvat obviněné k vydání jeho věcí, kterých se zmocnili. Současně navrhl, aby bylo vůči obviněným postupováno podle §78 a 79 t. ř. Z rozhodnutí státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chrudimi ze dne 28. 5. 1997 byla trestní věc vedená proti žalobcově bývalé manželce vyloučena ze společného řízení. Trestní stíhání tří dalších osob bylo současně zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že se stíhaného skutku dopustily. Proti zbývajícím dvěma osobám byla podána obžaloba a obě poté byly pravomocně uznány vinnými ze spáchání trestného činu, jenž jim byl kladen za vinu. Žalobce byl podle §229 odst. 1 t. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 153/2000 soud prvního stupně zjistil, že v tomto řízení byla projednána vyloučená trestní věc vedená proti žalobcově bývalé manželce. Jeho součástí je též žalobcův návrh na zajištění jeho nároku na náhradu škody podle §47 odst. 4 t. ř. ze dne 27. 9. 1996, v němž však žalobce žádné skutečnosti potřebné k provedení navrhovaného zajištění neuvedl. Při svém výslechu obviněná uvedla, že některé žalobcovy věci z domu skutečně omylem odvezla, následně je však žalobci zaslala zpět. Vyslechnutí svědci O. a L. K. pak uvedli, že část věcí (zejména nábytek) si u nich obviněná před Vánoci roku 1995 uložila a poté si je od dubna 1996 postupně odvážela do svého bytu v XY. Následovalo podání obžaloby na bývalou manželku žalobce pro spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, načež usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 2. 2001, č. j. 3 T 153/2000-1218, bylo její trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky.
8. Soud prvního stupně také zjistil, že žalobce podal u Okresního soudu v Pardubicích žalobu směřující proti pěti osobám, v níž se domáhá náhrady škody způsobené mu při události ze dne 20. 12. 1995. Řízení je vedeno pod sp. zn. 5 C 177/1998 a dosud není pravomocně skončeno. Dále soud prvního stupně poukázal i na průběh již pravomocně skončeného řízení, jež bylo u stejného okresního soudu vedeno pod sp. zn. 10 C 228/2000, a jehož předmětem bylo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé manželky. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že v průběhu řízení provedl dokazování také řadou listinných důkazů, které žalobce předložil k prokázání svého tvrzení o existenci věcí, které mu měly být ve dnech 20. 12. 1995 a 27. 12. 1995 odcizeny a následně mu nebyly pachateli tohoto činy vydány, jakož i o jejich hodnotě, z těchto důkazů však žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci neučinil, pročež se jimi v odůvodnění svého rozsudku nezabýval. Návrh žalobce na doplnění dokazování jeho účastnickým výslechem, znaleckým posudkem, jenž by určil cenu dotčených věcí k datu jejich odcizení, a vyžádáním dalších zpráv soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl.
9. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Vzhledem k tomu, že k vytýkanému nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v době od 20. 12. 1995 do 8. 12. 1997, vyšel přitom z právní úpravy obsažené v zákoně č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění účinném do 15. 5. 1998, zejména pak z jeho ustanovení §18. Následně poukázal na zjištění plynoucí z obsahu spisu Okresního soudu v Chrudimi vedeného pod sp. zn. 1 T 176/1997 a uvedl, že žalobce byl o svých právech poškozeného poučen v souladu s §46 t. ř. a bylo mu umožněno tato práva též využít. Skutečnost, že o jeho nároku na náhradu škody nebylo v trestním řízení meritorně rozhodnuto, přitom nesprávný úřední postup nepředstavuje, byl-li žalobce v případě osob, které byly za svůj čin pravomocně odsouzeny, se svým nárokem odkázán podle §229 odst. 1 t. ř. na občanskoprávní řízení. V případě žalobcovy bývalé manželky pak soud takto rozhodnout ani nemohl, neboť její trestní stíhání bylo zastaveno. Domáhal-li se žalobce v průběhu trestního řízení zajištění uplatněného nároku na náhradu škody na majetku obviněných, přičemž současně žádal i to, aby v tomto řízení bylo rozhodnuto o vydání, resp. o odnětí příslušných věcí obviněným, Nejvyšší soud sice dospěl k závěru, že nevydání rozhodnutí o tomto jeho návrhu je nesprávným úředním postupem, soud prvního stupně však k tomu dodal, že nevydání příslušného rozhodnutí svědčí i o tom, že orgány činné v trestním řízení situaci vyhodnotily tak, že podmínky pro navržený postup nejsou dány. Přihlédnout je totiž třeba k tomu, že u všech obviněných bylo jejich jednání překvalifikováno z trestného činu loupeže na trestný čin vydírání, tedy na trestný čin, u něhož majetková újma není znakem jeho skutkové podstaty. Ani v případě, že by žalobcově návrhu bylo vyhověno, by tedy dle soudu prvního stupně nebylo možné o jeho nároku na náhradu škody v závěru trestního řízení meritorně rozhodnout a věci by musely být vydány zpět tomu, komu byly odebrány. Vytýkaný nesprávný úřední postup tudíž nemohl vést ke vzniku škody, jejíž náhrady se žalobce vůči žalované domáhá, pročež zde není dán vztah příčinné souvislosti mezi tímto postupem a škodou.
10. K odvolání žalobce ve věci následně znovu rozhodoval Krajský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobcův návrh na přerušení odvolacího řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a poté rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
11. Odvolací soud předně konstatoval, že řízení vedené před prvostupňovým soudem nebylo stiženo žádnou z procesních vad, které žalobce v odvolání namítal, tj. že by ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně nebo že by o věci rozhodl místně nepříslušný soud, a dodal, že napadený rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný, přičemž soud prvního stupně nepochybil ani tím, že v průběhu řízení zamítl některé opakované žalobcovy návrhy na rozšíření žaloby, neboť tím vyhověl zásadě hospodárnosti řízení. Dále se odvolací soud vypořádal i se žalobcem opakovaně vznášenými námitkami podjatosti jeho soudců, kteří rozhodovali o podaném odvolání, přičemž v této souvislosti poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2019, č. j. Nco 75/2019-736, v němž tento soud uvedenou námitku zhodnotil jako nedůvodnou. Podmínky pro opakované předložení věci tomuto soudu k rozhodnutí o dalších obsahově totožných žalobcových námitkách přitom již dle závěru odvolacího soudu splněny nebyly, a nebyl tak dán ani důvod pro vyhovění návrhu žalobce na přerušení odvolacího řízení, který byl uplatněnými námitkami podjatosti odůvodněn.
12. Dále odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého je vzhledem k době, v níž mělo k vytýkanému nesprávnému úřednímu postupu orgánů činných v trestním řízení dojít, namístě řešenou věc právně posoudit podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť to vyplývá z přechodného ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který nabyl účinnosti až dne 15. 5. 1998. Za nesprávný však odvolací soud označil závěr prvostupňového soudu, v souladu s nímž má právní kvalifikace spáchaného trestného činu vliv i na to, zda poškozený může v trestním řízení úspěšně uplatnit svůj nárok na náhradu škody, která mu byla tímto činem způsobena, popř. na vydání bezdůvodného obohacení, které pachatel tímto činem na úkor poškozeného získal. Změna právní kvalifikace spáchaného činu na trestný čin vydírání je tak pro účely posouzení odpovědnosti žalované za škodu, kterou žalobce v tomto řízení uplatňuje, irelevantní. Za současného poukazu na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež bylo v této věci vydáno, poté odvolací soud zdůraznil, že je v řízení třeba dořešit otázku, zda žalobci svědčí uplatněný nárok z titulu nesprávného úředního postupu spatřovaného a) v nevydání rozhodnutí o jeho návrhu na zajištění uplatněného nároku na náhradu škody na majetku obviněných ze dne 27. 9. 1996, a b) v nevyužití institutu vydání, resp. odnětí věcí, kterých se obvinění u žalobce zmocnili, upraveného v §78 a §79 t. ř. Ostatní skutkové a právní závěry, které vyplynuly ze zrušeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 5. 2008, č. j. 24 Co 15/2008-276, a které se týkaly neexistence nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení dovozovaného z dalších žalobcových tvrzení, nebyly zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu zpochybněny, a odvolací soud na nich proto nadále setrval. Odvolací soud v této souvislosti rovněž uvedl, že žalobě nelze bez dalšího vyhovět v části týkající se vzneseného nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť zákon č. 58/1969 Sb. takovýto nárok poškozeným nepřiznával, což vyplynulo též z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, o níž se odvolací soud současně zmínil. Co se týče majetkové újmy, zbývá tedy posoudit, zda postup spočívající v zajištění žalobcova nároku na majetku obviněných ve smyslu §47 t. ř., jak je svým návrhem ze dne 27. 9. 1996 požadoval, mohl být „zjevně účinný“, a zda využití institutu upraveného v §78 nebo §79 t. ř. mohlo reálně vést k „zákonem předpokládanému výsledku“.
13. Ve vztahu k zajištění nároku poškozeného postupem upraveným v §47 t. ř. poté odvolací soud na základě skutkových zjištění, která v řízení učinil soud prvního stupně a která se týkala obsahu žalobcova návrhu ze dne 27. 9. 1996 a informací, jež byly v té době dle obsahu příslušného spisu v probíhajícím trestním řízení dostupné, uzavřel, že uvedený návrh nemohl být úspěšný, nebylo-li na jeho podkladě ani na podkladě dalších tehdy dostupných informací možné konstatovat, že by jakékoliv jednání obviněných zakládalo (byť i jen v rovině pravděpodobnosti) reálnou obavu z možného budoucího ztížení nebo zmaření uspokojení žalobcova nároku na náhradu škody či vydání bezdůvodného bohacení. Z tohoto pohledu tedy dle odvolacího soudu nelze v případě nevydání rozhodnutí o dotčeném žalobcově návrhu hovořit o nesprávném úředním postupu, za který by bylo možné žalobce podle zákona č. 59/1969 Sb. odškodnit.
14. Ohledně úkonů spočívajících ve vydání či odnětí věcí, kterých se obvinění u žalobce zmocnili, a to jako věcí důležitých pro trestní řízení (§78 a §79 t. ř.), pak odvolací soud na podkladě žalobcových tvrzení a skutečností, které bylo „reálně možné o průběhu trestního řízení zjistit“, konstatoval, že ani nečinnost orgánů činných v trestním řízení spočívající v nevyužití těchto institutů nemohla vést ke způsobení v žalobě tvrzené škody. V této souvislosti konkrétně uvedl, že „důkazy, které byly ve vztahu k této záležitosti v řízení před soudem prvního stupně provedeny, podle závěru odvolacího soudu neprokazují, že by v době, kdy byl návrh poškozeného (žalobce) v rámci trestního řízení učiněn, měli obvinění věci u sebe ve své dispozici“. Navrhl-li žalobce k prokázání uvedené skutečnosti provedení svého účastnického výslechu, soud prvního stupně nepochybil, pokud tomuto návrhu nevyhověl, neboť tento důkaz nebyl dle odvolacího soudu způsobilý zmíněnou skutečnost prokázat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce dovoláním, jež směřovalo proti oběma těmto rozhodnutím v jejich celém rozsahu.
16. Žalobce v této souvislosti zformuloval několik otázek, při jejichž řešení měly soudy obou stupňů, popř. jen odvolací soud pochybit a současně se i odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího či Ústavního soudu. Konkrétně se jednalo o tyto otázky:
a) zda soudy obou stupňů posoudily vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou a újmou v rozporu s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, jež bylo v této věci vydáno, tj. s rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 1572/2009-329, čímž současně porušily zásadu vázanosti prvostupňového a odvolacího soudu rozhodnutím soudu dovolacího,
b) zda došlo k porušení žalobcových základních práv způsobeného odepřením ochrany jeho právu vlastnit a pokojně užívat majetek a právu na ochranu vlastnictví, jakož i právu na náhradu škody způsobené státem,
c) zda došlo k porušení povinnosti odvolacího soudu seznámit účastníky řízení s jeho právním názorem na věc, je-li odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, a umožnit jim se k tomuto jeho názoru vyjádřit, jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06,
d) zda rozhodnutí odvolacího soudu vyhovuje požadavkům kladeným na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí co do skutkových a právních závěrů, které v něm odvolací soud vyslovil, odchýlil-li se odvolací soud při formulaci jeho odůvodnění od závěrů plynoucích např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2603/13, pokud se v něm nevypořádal s argumenty a důkazy, které žalobce k rozhodným skutečnostem v řízení označil, přičemž jeho závěry jsou současně v rozporu s výsledky dokazování vážícími se k osudu odcizených věcí, jež provedl soud prvního stupně,
e) zda odvolací soud procesně pochybil, pokud nepřipustil rozšíření žaloby, které žalobce neúspěšně navrhl již v řízení před soudem prvního stupně a na toto pochybení prvostupňového soudu poukázal v podaném odvolání, přičemž tak odvolací soud neučinil ani na základě návrhu na rozšíření žaloby ze dne 5. 11. 2019, který žalobce znovu vznesl v průběhu odvolacího řízení, resp. o tomto žalobcově návrhu vůbec nerozhodl, a
f) zda došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces tím, že byl odňat svému zákonném soudci, neboť ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud (místně příslušným má být Obvodní soud pro Prahu 2), přičemž o žalobcem vznesené námitce podjatosti soudců odvolacího soudu rozhodl dne 13. 8. 2019 nesprávný senát Vrchního soudu v Praze.
17. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a aby věc přikázal k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
18. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, což plyne jak z uvedeného §236 odst. 1 o. s. ř., tak i z §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
22. Co se týče rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání, jež proti němu směřuje, bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku, kterým odvolací soud zamítl jeho návrh na přerušení odvolacího řízení. Dovolání proti tomuto výroku však není podle §237 o. s. ř. přípustné. Ve všech případech přípustnosti dovolání upravených v tomto ustanovení musí jít o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení však takovým rozhodnutím není. Přípustnost dovolání v dotčené části přitom nelze založit ani podle §238a o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, které je touto částí dovolání napadeno, nelze podřadit pod žádný z tam vyjmenovaných případů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3945/2015, ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3550/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 2112/21, nebo ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3733/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3587/16).
25. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
26. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
27. Napadá-li žalobce svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu také v části, kterou bylo rozhodnuto o jeho požadavku na zaplacení náhrady škody, kterou měl utrpět na svém zdraví a kterou vyčíslil na částku 8 575,50 Kč s příslušenstvím, tj. o nároku vycházejícím z odlišného skutkového základu, než je tomu v případě dalších nároků, o nichž bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto, tedy toto dovolání v uvedeném rozsahu směřuje proti výroku týkajícímu se peněžitého plnění, které částku 50 000 Kč nepřevyšuje, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tedy dovolání v dotčené části objektivně nepřípustné.
28. Totéž pak platí i o žalobním požadavku na zaplacení částky 30 000 Kč, na kterou žalobce vyčíslil náhradu nákladů vynaložených na právní pomoc v trestním řízení, jakož i částky 10 000 Kč, kterou měl žalobce vynaložit na právní pomoc v souběžně vedených civilních řízeních, a konečně i částky 50 000 Kč, kterou měl žalobce zaplatit za soudní poplatky. Ani ve vztahu k těmto třem samostatným nárokům nepřevyšujícím částku 50 000 Kč totiž v souladu se zmíněným zákonným ustanovením není dovolání objektivně přípustné.
29. Podané dovolání není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno (byť i jen zčásti) ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
30. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
31. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
32. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou„[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
33. V části dovolání, v níž žalobce odvolacímu soudu vytýká procesní pochybení, z nichž některá měla mít též za následek porušení jeho ústavně zaručených práv [otázky ad b), e) a f)], však podané dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovělo, neboť v něm žalobce nespecifikoval právní otázku, na jejímž řešení by mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívat, resp. neuvedl, od jaké konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se měl odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlit. Namísto toho se žalobce v této části dovolání omezil pouze na kritiku postupu odvolacího soudu, který dle jeho názoru nekoresponduje s platnou procesněprávní úpravou. Ve vztahu k těmto otázkám tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nadto §241a odst. 1 věta druhá o. s. ř. stanoví, že dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. Uvedené skutečnosti nicméně nebrání tomu, aby v těch částech napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nimž bude dovolání shledáno z jiného důvodu přípustným, byly zmíněné otázky posouzeny na základě aplikace §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. Z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. pak podané dovolání není přípustné stran té části napadeného rozhodnutí, jež se týká zamítnutí žalobního požadavku na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 450 000 Kč. V této části je totiž napadené rozhodnutí odůvodněno závěrem, podle kterého zákon č. 58/1969 Sb., jakož i po něm účinný zákon č. 82/1998 Sb., ve znění přede dnem 27. 4. 2006, odškodnění takovéhoto typu újmy vůbec neumožňovaly, tedy závěrem, jehož správnost žalobce v podaném dovolání nezpochybnil. Současně se jedná o závěr, ve vztahu k němuž napadené rozhodnutí odvolacího soudu zcela vyhovuje požadavkům, jež ustálená judikatura Nejvyššího soudu klade na obsahové náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018 – podrobněji je tato judikatura rozvedena níže). Skutečnost, že žalobce vztáhl v dovolání zformulovanou otázku týkající se zpochybňované absence vztahu příčinné souvislosti mezi vytýkaným nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou (újmou) také na tento typ nároku, přitom na závěru o nepřípustnosti předmětné části dovolání nic nemění, neboť jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud tomuto nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod ve vztahu k tomuto nároku naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo ve vztahu k dotčené části vzneseného nároku nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
35. Zmíněná otázka vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou [tj. otázka ad a)] ostatně sama o sobě přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Obecně totiž platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). V daném případě je však zpochybňované řešení uvedené otázky obsažené v podaném dovolání založeno výhradně na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu, čímž žalobce uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Odvolací soud se při řešení uvedené otázky nadto nemohl odchýlit ani od dovolatelem akcentovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 1572/2009-329, jež bylo v tomto řízení vydáno, neboť právní závěry, které v něm byly vysloveny a jimiž byly soudy nižších stupňů vázány, se týkaly výhradně otázky existence nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, nikoliv však otázky vztahu příčinné souvislosti mezi tímto postupem a tvrzenou škodou, kterou měly tyto soudy v dalším řízení teprve vyřešit.
36. Námitka, že je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, neboť tento soud účastníky řízení neseznámil se svým právním názorem na věc, který se od názoru soudu prvního stupně lišil [otázka ad c)], taktéž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) neodchýlil, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě námitek žalované, které byly uplatněny již v průběhu řízení vedeného před soudem prvního stupně a které vycházely právě i z poukazu na neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení a tvrzenou škodou (viz např. podání žalované ze dne 10. 6. 2015 na č. l. 460 spisu nebo ze dne 7. 8. 2017 na č. l. 553 spisu) odůvodněnou skutečnostmi, ze kterých napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází a o kterých se zmínil i Nejvyšší soud ve výše zmíněném kasačním rozhodnutí vydaném v tomto řízení jako o skutečnostech, jež je třeba při řešení předmětné otázky v dalším řízení zohlednit (viz tímto soudem naznačená otázka reálné možnosti zajištění nároku poškozeného na majetku obviněných ve smyslu §47 t. ř. a otázka účelnosti případného postupu podle §78 nebo 79 t. ř.). Vzneseného požadavku na náhradu nemajetkové újmy se pak týkal údaj obsažený rovněž ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu, a sice údaj o tom, že tento typ nároku byl upraven až v §31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., přičemž žalovaná i na tuto část rozsudku dovolacího soudu poukázala ve svém podání ze dne 5. 9. 2018 (č. l. 647 spisu). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, k čemuž však v nyní řešeném případě zjevně nedošlo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1634/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. II. ÚS 916/21, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12).
37. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §243c odst. 1, 2 o. s. ř. v doposud vymezeném rozsahu odmítl.
38. Ve zbývajícím rozsahu zahrnujícím škodu, jež měla být způsobena na žalobcově výlučném majetku a na majetku, který měl se svou bývalou manželkou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, tj. ve vztahu k celkové částce 807 620,50 Kč s příslušenstvím, a dále zahrnujícím ušlý zisk vyčíslený na částku 1 800 000 Kč však dovolání přípustné je, neboť ve vztahu k dovolatelem vymezené otázce procesního práva spočívající v tom, zda napadený rozsudek odpovídá požadavkům na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí [otázka ad d)], se odvolací soud v této části svého rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Ke stejnému závěru pak vede též skutečnost, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné také tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, což se v případě uvedené procesněprávní otázky v dané věci rovněž stalo (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17).
IV. Důvodnost dovolání
39. Dovolání je důvodné.
40. Podle §153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.
41. Není-li dále stanoveno jinak, soud podle §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
42. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v citovaném §157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Přitom platí, že je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat i s argumentací účastníků řízení, a to způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18).
43. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).
44. V posuzovaném případě však napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž řeší žalobcův nárok na náhradu škody ve výši 807 620,50 Kč s příslušenstvím a na ušlý zisk vyčíslený na částku 1 800 000 Kč, požadavkům, jejichž dodržením citovaná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu podmiňuje jeho přezkoumatelnost, nevyhovuje. Zatímco při řešení otázky využitelnosti institutu upraveného v §47 t. ř. odvolací soud zjevně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež tento soud učinil na podkladě dokazování provedeného příslušnými soudními spisy vztahujícími se k oběma trestním řízením, v nichž mělo k vytýkanému nesprávnému úřednímu postupu dojít, poukázal-li na prvostupňovým soudem zmíněné skutečnosti plynoucí z obsahu žalobcova opomenutého návrhu na zajištění jeho nároku ze dne 27. 9. 1996, jakož i na skutečnosti, jež tehdy byly z těchto spisů zjistitelné, v případě jeho závěru týkajícího se nevyužití postupu upraveného v §78 a §79 t. ř. již zdroj skutkových zjištění odvolacího soudu není z odůvodnění jeho rozsudku patrný. Přestože soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatoval, že byť v řízení provedl řadu důkazů vztahujících se k otázce existence věcí, jež měly být žalobci odcizeny, a to jak ve vztahu k okamžiku, kdy žalobce tyto věci pozbyl, tak i ve vztahu k době, v níž mu tyto věci nebyly obviněnými osobami následně vydány, z těchto důkazů žádná skutková zjištění pro rozhodnutí ve věci neučinil, a jimi se proto nezabýval, odvolací soud, veden odlišným názorem na řešení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, považoval tyto důkazy naopak za relevantní. Sám však ve vztahu k nim uvedl jen to, že důkazy, které soud prvního stupně ve vztahu k „této záležitosti“ provedl, podle jeho názoru neprokazují, že by obvinění měli předmětné věci v rozhodné době u sebe (ve své dispozici). Jaké konkrétní důkazy odvolací soud tímto způsobem hodnotil a na základě jakých konkrétních skutkových zjištění, jež by z těchto důkazů vyplynuly, k takovému závěru dospěl, však již nespecifikoval. Nikterak se přitom nezmínil a nevypořádal ani se zjištěním, které prvostupňový soud učinil ze spisu Okresního soudu v Pardubicích vedeného pod sp. zn. 3 T 153/2000 a podle něhož v tomto řízení vyslechnutí svědci O. a L. K. uvedli, že část předmětných věcí si u nich žalobcova bývalá manželka po přechodnou dobu uschovala a poté je odvezla do svého bytu. Popsaný nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku byl přitom žalobci zjevně na újmu při formulaci adekvátních dovolacích námitek.
45. Nejvyšší soud proto konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku v dotčené části nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i na něj navazujícího právního posouzení, pročež se jedná o rozsudek nepřezkoumatelný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016).
46. Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání v dotčené části se dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. rovněž zabýval tím, zda v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
47. Žalobcova námitka, že soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, není soudem místně příslušným, opodstatněná není. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (viz §11 odst. 1 o. s. ř.), tedy v den 18. 6. 1999, kdy žalobce podáním žaloby u Okresního soudu v Pardubicích řízení zahájil, přičemž poté, co soud začal jednat ve věci samé, bylo možné otázku jeho místní příslušnosti zkoumat jen k námitce účastníka řízení vznesené při prvním úkonu, který tomuto účastníku příslušel (viz §105 odst. 1 o. s. ř.). Takovou námitku však žalobce po zahájení řízení vznést nemůže, neboť v jeho případě je zmíněným prvním úkonem již samotné podání žaloby [srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až §200 za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 700, nebo JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha II. §79 až §180. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016, s. 152]. Obě zmíněná pravidla jsou přitom v uvedených ustanoveních o. s. ř. upravena po celou dobu trvání tohoto řízení stejně. Z obsahu spisu nadto plyne, že důvod, pro který ve věci jednal a rozhodoval Okresní soud v Kolíně, vychází z návrhu žalobce ze dne 12. 1. 2000 (č. l. 88 spisu), doplněného jeho podáním ze dne 9. 2. 2000 (č. l. 97 spisu) a na něj navazujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2002, č. j. Ncd 36/2002-143, jímž byla věc tomuto soudu přikázána z důvodu vhodnosti, což se stalo poté, co usnesením téhož soudu ze dne 16. 3. 2001, č. j. Nco 47/2000-126, byla věc přikázána k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze, jako soudu, který měl ve věci rozhodnout o žalobcem (nedůvodně) vznesené námitce podjatosti všech soudců Okresního soudu v Pardubicích, neboť všichni soudci Krajského soudu v Hradci Králové byli z projednávání a rozhodnutí věci tímtéž rozhodnutím vrchního soudu vyloučeni.
48. Ze spisu taktéž neplyne žádná skutečnost, která by mohla odůvodnit závěr, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, tedy soudce, u něhož by se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům byl dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (§14 odst. 1 o. s. ř.), nebo který by o věci rozhodoval u soudu vyššího stupně, přestože tuto věc již projednával nebo rozhodoval u soudu nižšího stupně, a naopak (§14 odst. 2 o. s. ř.). Sama skutečnost, že žalobce není spokojen s tím, jak je v řízení postupováno a rozhodováno, přitom důvod pro vyloučení soudce nezakládá (§14 odst. 4 o. s. ř.). Nedůvodná je nadto i žalobcova námitka, podle které měl o jím vznesené námitce vyloučení soudců odvolacího soudu rozhodnout dne 13. 8. 2019 nesprávný senát Vrchního soudu v Praze. Z rozvrhu práce zmíněného soudu zveřejněném na internetových stránkách www.justice.cz , ve znění platném ode dne 1. 7. 2019 (věc byla k rozhodnutí vznesené námitky tomuto soudu předložena dne 16. 7. 2019), je totiž patrné, že senát 13 Cmo, který měl dle žalobcova názoru věc řešit, byl povolán rozhodovat pouze o vyloučení soudců v oboru působnosti senátů působících na úseku insolvenčního soudnictví, tj. senátů 1, 2 a 4 Ko a 10, 13, 15 a 16 Cmo, zatímco pro oblast úseku civilního soudnictví se uplatnilo pravidlo, podle kterého uvedené věci rozhodují všichni předsedové a soudci v pořadí podle nápadu věcí s výjimkou senátů 7 Cmo a 14 Cmo. Soudci senátu 3 Cmo/Co, kteří rozhodnutí ze dne 13. 8. 2019 vydali, přitom byli dle tohoto pravidla do rozhodování o dotčeném typu námitek zahrnuti.
49. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však zakládá porušení §213 odst. 3 část věty před středníkem o. s. ř., podle kterého k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval. Odvolací soud totiž, jak již bylo zmíněno, aniž sám v odvolacím řízení prováděl jakékoliv dokazování, zohlednil při svém rozhodování též blíže nespecifikované důkazy provedené soudem prvního stupně, které však tento soud výslovně nepovažoval za významné pro rozhodnutí ve věci, a proto z nich sám žádná skutková zjištění neučinil. Platí však, že důkaz, který byl soudem prvního stupně proveden, ale tento soud jej následně nehodnotil a neučinil z něj žádná skutková zjištění (např. proto, že z něj plynoucí skutečnosti nepokládal za významné), nemůže být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu jen tak bez dalšího, nýbrž zde zákon v §213 odst. 3 o. s. ř. stanoví povinnost důkazy, které soud prvního stupně takto pominul, zopakovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1924/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).
50. Rovněž skutečnost, že odvolací soud opomenul žalobcův návrh obsažený v jeho podání ze dne 5. 11. 2019 (jenž mu byl doručen dne 7. 11. 2019 v 11,55 hod., tj. krátce předtím, než téhož dne ve 13,10 hod. bylo zahájeno odvolací jednání), kterým v souladu s §95 odst. 1 o. s. ř. rozšířil předmět žaloby mj. i o částku 450 000 Kč připadající na tvrzený ušlý zisk za období od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2018, přičemž o tomto jeho návrhu nerozhodl způsobem, který §95 odst. 1 a 2 o. s. ř. předpokládá, a v odůvodnění napadeného rozsudku se s tímto žalobcovým návrhem ani nikterak nevypořádal, zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).
51. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v souladu s §243e odst. 1 o. s. ř. ve shora specifikované části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. k dalšímu řízení. Nebylo-li současně s tím zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně, nebyl pak dán důvod pro žalobcem navrhované přikázání věci k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (viz §243e odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a to tím spíše, že zde nebyly dány ani skutečnosti, kterými je možnost takovéhoto postupu podmíněna, tj. nedodržení závazného právního názoru ve smyslu §243g odst. 1 o. s. ř., existence závažných a opakovaných vad, jež by svědčily o neschopnosti soudu ve stávajícím složení věc řádně rozhodnout (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 385/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2707/2019), a současná nemožnost přikázání věci k rozhodnutí jinému samosoudci či senátu téhož soudu.
52. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení se tedy tento soud, který nejprve rozhodne o žalobcově posledním návrhu na rozšíření žaloby způsobem předvídaným v §95 o. s. ř., znovu zaměří na posouzení otázky, zda skutečnosti, které po provedeném dokazování vyšly v řízení najevo nebo po zopakování tohoto dokazování najevo vyjdou, odůvodňují existenci žalobcova nároku na náhradu škody a ušlého zisku či nikoliv, přičemž svůj závěr, který poté učiní, ve svém rozhodnutí odůvodní způsobem, jenž bude vyhovovat požadavkům plynoucím z §157 odst. 2 o. s. ř.
53. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 10. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu