ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.150.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 150/2023-5871
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovoláních obviněných 1) T. F. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, a 2) J. N. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 6/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. F. a J. N. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 63 T 6/2021, byl obviněný T. F. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. j) tr. zákoníku, a pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný J. N. byl uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, oba obvinění se tohoto zločinu dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění uvedené trestné činy spáchali tím, že v době od 21. 4. 2019 do 8. 8. 2019 v Praze 6, XY, a jinde, v úmyslu obohatit se na úkor poškozené M. D., bytem Praha 6, XY, se dohodli s poškozeným P. H., že od něj prostřednictvím společnosti F. e. s.. s r. o., IČ: XY, XY, XY (dále „společnost FE“) koupí za částku 200.000 Kč společnost A., s. r. o., se sídlem XY, Praha 6 (dále „společnost A.“), a následně dne 13. 5. 2019 uzavřel obviněný J. N. na pobočce České pošty v Praze 6, s P. H. „Smlouvu o převodu obchodního podílu“, na základě které se společnost FE stala vlastníkem společnosti A., a následně obvinění T. F. a J. N. využili k padělání smlouvu označenou jako „Kupní smlouva práva na užívání nemovitosti“, kterou dne 3. 5. 2019 uzavřela poškozená M. D. se společností A., tehdy zastoupenou P. H., a z této smlouvy vyňali poslední list obsahující závěrečné obecné smluvní ustanovení, podpisy a ověřovací doložky ÚMČ Praha 6, a tento list použili do listiny označené jako „Smlouva kupní“, na základě které měla M. D. prodat nemovitost na adrese Praha 6, XY - zastavěná plocha a nádvoří na parcele č. XY, výměra 246 m 2 , jejíž součástí je stavba: XY č. p. XY, bydlení, stavba stojí na pozemku parcela č.: XY, budova v památkové zóně, zahrada na parcele č. XY, výměra 669 m 2 , pozemek v památkové zóně, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY, katastrální území: XY obec: XY společnosti A., patřící tehdy P. H., za částku 2.500.000 Kč;
a poté obviněný T. F., po předchozím uvážení v úmyslu usmrtit poškozené P. H. a M. D. ve snaze zabránit prozrazení podvodu při převodu shora uvedené nemovitosti a s cílem získání majetkového prospěchu v souvislosti s převodem uvedené nemovitosti vylákal poškozené M. D. a P. H. na schůzku, kdy se setkali dne 6. 6. 2019 v 16:25 h na parkovišti restaurace XY u obce XY, sjezd z dálnice D1 č. XY, kam poškození přijeli v osobním motorovém vozidle Renault Fluence, černé barvy, RZ XY, následně tímto vozidlem jeli podle jeho instrukcí za vozidlem tovární značky Škoda Superb, žluté barvy, RZ XY, se kterým na schůzku obviněný T. F. přijel, a dojeli k rekreačnímu objektu na adrese XY, který si obviněný T. F. předchozího dne pronajal od vlastníků objektu – manželů J. a D. Š., přičemž zde v blíže nespecifikované době od 6. 6. 2019 od 16:28 h do 7. 6. 2019 usmrtil oba poškozené, a to P. H. tak, že mu dosud nezjištěným předmětem, kterým působil opakovaně velkou silou, způsobil sečné rány hlavy s tříštivým rozlámáním lebky, a to sečnou ránu v levé čelně spánkové krajině délky 12 cm, zasahující ke kosti, sečnou ránu na rozhraní čelní a temenní krajiny délky 6,5 cm, zasahující ke kosti, tříštivé rozlámání klenby a spodiny lební - kosti čelní, levé kosti spánkové, přední a střední jámy lební, a tureckého sedla s puklinou pravé střední jámy lební a potrháním tvrdé pleny mozkové, krvácení pod pavučnici, rozhmoždění mozku - levého čelního, spánkové a temenního laloku mozku, v důsledku čehož došlo k pohmoždění mozku a smrti poškozeného, a M. D. usmrtil nezjištěným způsobem, kdy příčinu smrti nebylo možné pro pokročilou hnilobu s počínajícím zmýdelněním jednoznačně určit, ale pitevní nález odpovídá udušení z utopení, tedy že byla vhozena do vodní nádrže v momentě, kdy byla ještě naživu, poté jejich ostatky odvezl uvedeným vozidlem Renault Fluence na silniční most silnice XY, spojující obce XY a XY a vedoucí přes vodní nádrž Š., k tělům připevnil lano, řetězy a jako zátěž betonový prefabrikát a žulový kvádr, a těla hodil do vodní nádrže Š. (těla poškozených se podařilo nalézt až na základě opakované rozsáhlé pátrací akce, kdy byla vytažena ze dna vodní nádrže Š. až ve dnech 23. až 24. 10. 2019); načež obviněný T. F. odstavil vozidlo poškozených poblíž XY, odkud je dne 13. 6. 2019 společně s obviněným J. N. převezli do Maďarské republiky, kde je odstavili v průmyslovém areálu na adrese XY, ul. XY, a kdy oba obvinění z vozidla demontovali registrační značky a vnitřek vozidla polili benzínem a blíže neurčeným pracím či mycím prostředkem, to vše ve snaze zničit případné stopy, následně se obvinění vrátili vlakem do České republiky a v úmyslu dokončit podvodný převod předmětné nemovitosti dne 14. 6. 2019 obviněný J. N. zajistil na poště v XY, XY, ověření kopie shora uvedené „Smlouvy kupní“, zároveň téhož dne připravil formulář označený jako „Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí podle §14 zákona č. 256/2013 Sb.“, který si stáhl online ze stránek katastrálního úřadu, obviněný T. F. jej poté opatřil falešnými podpisy poškozených M. D. a P. H., a dne 15. 6. 2019 falešný návrh na vklad společně s falešnou „Smlouvou kupní“ odeslal obviněný J. N. z pošty v XY na pracoviště Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, XY, kam byly listiny doručeny dne 17. 6. 2019, a na základě nich bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí pod sp. zn. XY, ale k jeho zápisu nedošlo v důsledku zásahu policie, a dne 8. 8. 2019 byla předmětná nemovitost podle §79a odst.1 tr. ř. zajištěna jako nástroj trestné činnosti, a dále obviněný T. F. sepsal dne 1. 8. 2019 u notářky JUDr. Alexandry Červové, Národní obrany 823/37, Praha 6, „Notářský zápis“, sp. zn. NZ 232/2019, N 224/2019, na jehož základě se jediným společníkem společnosti A., stala společnost FE a dalším jednatelem této společnosti obviněný J. N., načež notářský zápis a další potřebné listiny doručil dne 1. 8. 2019 na pracoviště Městského soudu v Praze k provedení zápisu v obchodním rejstříku, a v případě zápisu „Smlouvy kupní“ a převodu nemovitosti by způsobili poškozené M. D., škodu v celkové výši nejméně 23.844.230 Kč.
3. Obviněný T. F. byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný J. N. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 5.000.000 Kč, složený z 500 celých denních sazeb s výší denní sazby 10.000 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest propadnutí věci, a to zajištěných peněžních prostředků ve výši 1.500.000 Kč. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnostech obviněných k náhradě způsobené škody a nemajetkové újmy.
4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022, rozhodl o odvoláních podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně tak, že jej z podnětu odvolání obviněného T. F., jeho otce P. F. a matky I. F. částečně zrušil ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy týkajících se poškozených L. H., R. H. a L. H. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému T. F. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným L. H. ve výši 500.000 Kč, R. H. ve výši 100.000 Kč a L. H. ve výši 100.000 Kč, a povinnost nahradit majetkovou škodu poškozeným R. H. ve výši 16.895 Kč a L. H. ve výši 16.894,50 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s jejich nároky uplatněnými proti obviněnému J. N. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného J. N. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného T. F.
5. Dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. F. prostřednictvím dvou obhájců z důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), g), h), m), l) tr. ř.
6. V dovolání zpracovaném obhájkyní JUDr. Alenou Tibitanzlovou, Ph. D., obviněný tvrdil, že neexistuje žádný přímý důkaz o jeho vině a není ani dostatek nepřímých důkazů, které by ve svém celku tvořily logicky propojený řetězec. Poukázal na to, že v trestním řízení nebylo objektivně prokázáno, že se zločinu vraždy dopustil. Soudy se věci dostatečně nevěnovaly, zejména se nezabývaly motivací obviněného, resp. bylo nutno, aby se jí zabývaly velmi podrobně, a proto poukázal na to, že o legální koupi nemovitosti dříve s poškozenou jednal a měl k tomu připravené finanční prostředky, nelze však dovodit, že by měl zájem na usmrcení majitelky nemovitosti. Za dům již zaplatil zprostředkovateli a po její smrti by jej již získat nemohl. Na předmětné schůzce na chalupě ve XY měla být obviněným poškozenému pouze předána část provize a poškozený mu měl předat účetnictví společnosti A., rozhodně však neplánoval poškozené usmrtit.
7. Obviněný v dovolání poukázal na své úvahy o tom, z jakých důvodů zvolil ke schůzce pronájem chalupy ve XY a závěr soudu prvního stupně, že si ji vybral proto, že dané místo dobře znal, označil za nepřesvědčivý. O plánovitosti jeho jednání nesvědčí ani to, že by se s poškozenými scházel pod přímým dohledem kamer u XY na exitu z dálnice D1 u XY Poukázal na obsahy svých dvou výpovědí s tvrzením, že soudy mu nepatřičně přičítaly k tíži zejména první výpověď učiněnou dne 23. 9. 2020 a 24. 9. 2020, od níž se dne 18. 12. 2020 distancoval. Poukázal na první výpověď, v níž tvrdil, že usmrtil pouze poškozeného za okolností odpovídajících případně nutné obraně. Kdyby této výpovědi soudy skutečně uvěřily, nemohly by jej z důvodu existence okolnosti vylučující protiprávnost uznat vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) tr. zákoníku. Prověrku výpovědi prostřednictvím fyziodetekčního zařízení obviněný navrhl písemně ve svém podání ze dne 29. 12. 2020 (srov. č. l. 3902 spisu), soudy ji však neakceptovaly. O nevědomí obviněného o tom, co se s poškozenými stalo, podle něj svědčí i fakt, že se poškozenému snažil dne 8. 7. 2019 dvakrát dovolat na mobilní telefon (srov. č. l. 3250 spisu).
8. Za pochybné obviněný označil údaje z telekomunikačního provozu jeho mobilního telefonu, o které vadně soudy opíraly závěr o jeho vině. Poukázal na rozpory ve znaleckých posudcích, které za účelem objasnění této otázky byly vypracovány. Z nich vyplynulo, že se telefon obviněného ve XY nenacházel, naopak pokrýval oblast jeho bydliště v XY, kde podle své obhajoby setrvával. Neztotožnil se s účelovým závěrem soudu, že nechal svůj mobilní telefon na místě úplně jiném, aniž by řešil, kdy a kde. Podle obviněného jde o smyšlený závěr soudů, jímž nemůže být objasněno, že se nacházel na místě činu. Znalci Václav Černý a Ing. Jakub Kříž se neshodli na zásadních skutečnostech, avšak shodně tvrdili, že vyhodnocování bylo prováděno policií nesprávně, což svědčí o nedůslednosti policejních orgánů, které pracovaly špatně při zpracování získaných údajů. Takový vadný postup nemůže jít k jeho tíži, mělo se uplatnit pravidlo in dubio pro reo (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/2006).
9. Znalec Ing. Jakub Kříž podle obviněného vadně vyhodnocoval data získaná podle zákona o policii. Policie mohla získat údaje až k příkazu soudu, a mohla je použít jen pro potřeby pátrání po poškozených (srov. Škoda, J.; Vavera, F.; Šmerda, R. Zákon o policii s komentářem. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 231). K vydání předmětných příkazů Obvodním soudem pro Prahu 6 došlo však až ve dnech 21. 6. 2019 a 8. 7. 2019, proto jsou původní záznamy nepřípustnými důkazy v trestním řízení. Navíc nelze ověřit, zda nedošlo k poškození nebo manipulaci s elektronickými daty (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, anebo ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Odvolací soud pod bodem 45. nesprávně akceptoval závěry soudu prvního stupně a nesdílel názor obviněného, že záznamy nejsou autentické. Za nedostatek označil obviněný i to, že došlo ke smazání podstatných azimutů plynoucích z pořízených záznamů (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15), a že soudy nezkoumaly, jak se připojoval v jednotlivých místech k WIFI signálu, z čehož rovněž bylo možné určit, kde se pohyboval. Orgány činné v trestním řízení se po celou dobu řízení nepokusily vyhodnotit ani data, která získaly, ačkoli je o to obviněný žádal, a nezjišťovaly, zda se na místě činu nepohybovaly podle těchto dat i jiné osoby, ale zaměřily se výlučně na obviněného. Nebyly pořízeny ani záznamy z kamerového systému ve městě XY, ačkoli ty mohly prokázat, že se obviněný dne 6. 6. 2019 ve večerních hodinách pohyboval doma. Z uvedeného lze shledat, že orgány činné v trestním řízení neopatřily všechny dostupné důkazy, což svědčí o jejich selektivním přístupu, neboť záznamy, které mohly svědčit ve prospěch obviněného, nebyly zajištěny.
10. Za další pochybení, kdy soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, obviněný považoval odůvodnění příkazu k odposlechu mobilního telefonu obviněného J. N., které svědčí o předpojatosti jak státní zástupkyně, tak Obvodního soudu pro Prahu 6 vůči obviněnému. Rovněž došlo k selekci důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení u výslechů osob z okolí obviněného, když vyslechnuti nebyli ani majitelé okolních objektů ve XY, ani sousedé v místě bydliště rodičů obviněného, kteří mohli potvrdit, anebo vyvrátit pohyb vozu obviněného.
11. Soudy se nevěnovaly dostatečnému objasnění věci i proto, že nezkoumaly, že platební karta poškozeného byla po jeho smrti dne 10. 6. 2022 v 6:28 h použita k platbě jízdenky v tramvaji v Praze, a nevypořádaly se s obhajobou obviněného, že v době použití této karty spal a neměl důvod k tomu na sebe upozorňovat. Nevěnovaly se ani trasologické stopě nalezené v chalupě ve XY, a to ani s ohledem na výpověď svědkyně D. Š., nezkoumaly, komu stopa, která nepatřila obviněnému, poškozeným a ani majitelům chalupy, patřila, když byl otisk podrážky ztotožněn se dvěma kriminálními činy v Praze v tomtéž roce. Uvedené svědčí o tom, že na místě činu musela být další osoba. Na zábradlí mostu, odkud měl obviněný vhazovat těla poškozených do vodní nádrže, byly nalezeny stopy DNA, avšak tento poznatek zůstal dále nerozpracován. Ve spisovém materiálu absentuje i jakýkoli závěr o vyhodnocení pachových stop. Odvolací soud námitky podané vůči těmto pochybením v dokazování vypořádal pouze stručně, a to odkazem na odůvodnění soudu prvního stupně.
12. Orgány činné v trestním řízení pracovaly nedostatečně s verzí skutkového děje předloženou obviněným, že poškozená mohla být usmrcena poškozeným, ač je podporována jinými důkazy. Nebylo stanoveno ani přesné datum, natož hodina úmrtí, a proto tuto verzi nelze vyloučit. Mohl to být právě poškozený, u něhož dovolatel poukázal na osobní poměry a jeho snahy předmětnou nemovitost od poškozené získat, neboť i obviněným na jaře 2019 sám nabídl vyřízení možnosti odkoupení nemovitosti za provizi poté, co zjistil, že poškozená má sepsanou závěť a on po ní nic nezdědí. Svědci ho označovali za podivína a podvodníka, který příliš nekomunikoval, měl se chovat k poškozené agresivně, hlasitě a vulgárně na ni křičel, bil jí atd. Poškozená byla několikrát na policii kvůli domácímu násilí a na poškozeného podala trestní oznámení (srov. č. l. 409 a č. l. 4012 spisu). V tomto směru bylo postupováno nedůsledně. Není vyloučeno, že poškozený mohl o nemovitosti jednat i s jinými osobami. I když neměl povoleno užívat služební automobil k osobním účelům, tak s ním jel více než 100 km jednat s obviněným. Není jasné, kde měl obviněný předmětné náčiní, jež měl v souvislosti se smrtí poškozených použít, uchovávat, neboť to si mohl dopředu připravit také poškozený, jelikož původ těchto předmětů nebyl v trestním řízení nikdy zjišťován.
13.Závěru o tom, že poškozené zavraždil, odporují i zjištění znalců z oboru soudní psychologie a psychiatrie, kteří k jeho osobě nenalezli známky primární pudové agresivity, když právě výsledky znaleckého zkoumání mají význam pro ukládání výjimečného trestu. Podstatné jsou i rozpory ohledně toho, kde přesně došlo k usmrcení poškozených, když na místě činu nebyly nalezeny krevní stopy, ale pouze střepy z rozbitého lustru, dvě kapky biologického materiálu, z nichž byla zjištěna DNA poškozeného a trasologická stopa. Sám obviněný by nezvládl zcela odklidit veškeré krevní stopy, včetně mikrostop, a to zejména za situace, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru (srov. bod 111. rozsudku), že k útoku na poškozeného došlo v obývacím pokoji objektu. Uvedené stopy však pro tento závěr nesvědčí. Krevní stopy nebyly nalezeny ani ve vozidle poškozeného či obviněného a nelze dovozovat, že by veškeré stopy byly odstraněny mycím prostředkem a benzínem, jehož použití nebylo jednoznačně prokázáno. Krev nebyla nalezena ani na oblečení obviněného, přičemž podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, musel pachatel zaútočit sečnou zbraní, a tedy rána musela masivně krvácet. Obvinění mohli do Maďarska odvézt úplně jiné auto než to, kterým měla být těla poškozených odvezena.
14. Nedostatečně soudy podle obviněného objasnily způsob usmrcení poškozených a průběh činu pouze domýšlely (viz bod 111. rozsudku), když nebyl identifikován vražedný nástroj a soud rovněž domýšlel, že si jej musel obviněný přinést s sebou a poté jej odklidit. Nepřesvědčivé závěry soudy učinily i ohledně dalších skutečností týkajících se důvodu objednání chalupy. Nesprávné je i zjištění, že oba poškozené usmrtil právě on v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch a zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin. Vadnými jsou podle obviněného závěry soudu o tom, že obviněný poškozenou omámil mirtazapinem, jenž byl nalezen pouze v žaludku poškozené a prosákl do sleziny, nebyl v játrech poškozené, a tedy se nemetabolizoval a neměl jak účinkovat, kdy množství potřebné k omámení by bylo podle obchodovatelné síly 22 až 67 tablet, kdežto podle znaleckého posudku z oboru toxikologie šlo pouze o stopové množství (podle znalkyně šlo o terapeutickou hladinu dané látky, která neměla na poškozenou žádné sedativní účinky). Poškozená navíc mohla daného antidepresiva užít před cestou na XY sama. Z výpisu předepsané medikace poškozené plyne, že antidepresiva běžně užívala (jen s účinnou látkou escitalopram). Obdobná argumentace platí i u poškozeného, u něhož bylo zjištěné THC a amfetamin. Tyto nesrovnalosti měly být hodnoceny ve prospěch obviněného.
15. Obviněný se neztotožnil se závěrem soudů, že při své váze 75 kg a hubené postavě zvládl přehodit těla o váze 86 kg a 103 kg přes zábradlí do vodní nádrže. Vznášené pochybnosti soudy neakceptovaly a neodstranil je ani vyšetřovací pokus ze dne 26. 11. 2019, protože policejní orgán vzal figurínu s pevným těžištěm, na kterou nastrojil závaží s nižší váhou oproti hmotnosti poškozených (o 7 kg lehčí), a figurant byl vyšší i zjevně trénovanější. Nebyla brána do úvahy ani posmrtná ztuhlost lidského těla, a soud připustil i odlišnou reakci figuríny. Obdobně hodnotil i vyšetřovací pokus o možnosti umístění těl do kufru vozidla Renault Fluence. Obtížnou manipulaci s tělem dokládá i videozáznam pořízený z vyšetřovacího pokusu. Podle tohoto experimentu nebylo možné, aby osoba s parametry obviněného v té době byla schopna zvládnout uvedeným způsobem tělo poškozené, neboť bylo prokázáno, že k tomu bylo třeba dvou osob.
16. Za neúčinné a nepoužitelné důkazy obviněný označil ty, které byly provedeny místně nepříslušným policejním orgánem, státním zastupitelstvím a soudem během přípravného řízení, protože místní příslušnost byla založena místem spáchání činu a vyšetřování mělo být vedeno orgány působícími na okrese Havlíčkův Brod, o tom svědčí i to, že později Městský soud v Praze vyslovil svoji místní nepříslušnost, ač se tak mělo stát již ve vztahu k orgánům činným v přípravném řízení. Obviněný se neztotožnil s argumentací odvolacího soudu v bodě 30. jeho rozhodnutí, že v době, kdy bylo nutné konat úkony přípravného řízení, nebylo místo spáchání činu známé. Proto k postoupení věci mělo dojít nejpozději v době ztotožnění těl poškozených (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12). Veškeré úkony, které byly provedeny nepříslušným Městským soudem v Praze, i když jeho rozhodnutí bylo později zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 8 To 24/2021, a věc byla přikázána Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, byly neúčinné. Pokud odvolací soud v bodech 34. a 35. rozsudku sdělil, že až do podání námitky o místní nepříslušnosti byl Městský soud v Praze příslušným soudem, obviněný se neztotožnil s tím, že by místní nepříslušnost soudů vznikala až od okamžiku, kdy o námitce rozhodl soud. Proto jsou důkazy provedené Městským soudem nepoužitelné a Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z nich neměl vycházet.
17. K porušení pravidel nutné obhajoby obviněný [§265b odst. 1 písm. c) tr. ř.] poukázal na znění §165 odst. 2, 3 tr. ř. s tím, že dne 9. 9. 2019 obhájce sdělil, že žádá být informován o všech vyšetřovacích úkonech, avšak se tak nestalo, protože nebyl vyrozuměn o konání vyšetřovacích úkonů provedených ve dnech 23. 10. 2019 a 24. 10. 2019, kdy došlo k vylovení a ohledání těl poškozených a 31. 10. 2019, kdy byly vyloveny zátěže. Nadto na den 24. 10. 2019 na 15:00 byl nařízen výslech svědka v Praze a další dva výslechy v Brně, ačkoli k vylovení těl došlo v 14:58. Způsob, jakým se s tímto nedostatkem vypořádal odvolací soud v bodě 40., je podle obviněného nesprávný. Vytkl, že orgány činné v trestním řízení neměly samy porovnávat kamení a dlaždice u chalupy ve XY (dne 26. 11. 2019), ale o tomto úkonu mělo být pořízeno odborné vyjádření. Vadu obviněný spatřoval i v realizaci domovních prohlídek, jimž byla přítomna nezúčastněná osoba, avšak v protokolech chybí označení jejího zaměstnání, a proto jsou takto provedené důkazy relativně neúčinné, neboť uvedená vada nebyla nikdy odstraněna.
18. Obviněný poukázal na nedostatky v prováděném dokazování, jímž nebyla jeho vina dostatečně objasněna, nesouhlasil se závěry odvolacího soudu uvedenými v bodě 45. jeho rozsudku, protože soud prvního stupně v rámci dokazování důkazy deformoval, protože soudy z některých důkazů vytrhávaly určité skutečnosti a na straně druhé nahodile vybíraly některé aspekty, které mylně vzbuzují dojem, že do sebe logicky zapadají, a tedy nehodnotily obsah jednotlivých důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Nesoustředily se na to, aby ve věci zjišťovaly jiného pachatele. Ze všech uvedených důvodů nebyla (viz v dovolání citovaná rozhodnutí Ústavního soudu) dodržena zásada presumpce neviny.
19. Obviněný závěrem učinil návrh, aby byl zproštěn viny a byl dán podnět k návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí.
20. Prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Lukáče obviněný T. F. v dovolání rozvedl důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m), l) tr. ř. a vytýkal obdobné nedostatky, jak jsou uvedené výše.
21. Lze shrnout, že též poukázal na extrémní rozpory, které spatřoval v provedeném dokazování s tím, že neexistuje žádný důkaz o jeho vině, soudy nedůvodně neuvěřily jeho obhajobě, pátrání se nevedlo směrem k trasologické stopě, neboť osoba, která ji zanechala, nebyla zjištěna. Soudy vadně vyhodnotily jím uváděný důvod, proč se vracel pro telefon na XY, poukázal na vadné závěry odvolacího soudu vyjádřené v bodě 45. přezkoumávaného rozsudku, a připomenul i neexistenci krevních stop ve vozidle Renault Fluence, kterým měla být těla převážena. Zmínil i nesprávné posouzení jeho osobnosti vzhledem k informacím o jeho působení ve sportovních klubech. Ve vztahu ke své nevině zmínil i malé množství mirtazapinu v krvi poškozené M. D. ohledně jejího možného omámení. Tvrdil, stejně jako v předchozím zpracování dovolání, že ve věci existují procesně nepoužitelné důkazy, za něž označil zejména znalecký posudek Ing. Jakuba Kříže, protože byl vypracován i na základě dat z 18. 6. 2019 získaných bez povolení soudu a nedošlo k provedení tzv. kontrolního součtu pro ověření integrity a autenticity dat, a to za situace, kdy existovalo podezření na porušení integrity dat, a to i s ohledem na závěry znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. Těmto výhradám se soudy nižších stupňů dostatečně nevěnovaly a nevypořádaly je, nesprávně dovodily, že si měl znalec opatřit data přímo od operátora, ačkoli ta se nenachází na přílohovém CD. Vytýkal způsob, jakým byl podle §105 odst. 1 tr. ř. tento znalec přibrán dne 28. 6. 2021 na základě usnesení státního zastupitelství, ačkoli v řízení před soudem není státní zastupitelství oprávněno znalce přibírat.
22. Za procesní nedostatek označil, že nedošlo k opravení protokolů z hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2022, ačkoli o to požádal již dne 14. 6. 2022 (č. l. 5389 spisu), odvolací soud o jeho námitkách vůbec nerozhodl a nepostupoval podle §57 tr. ř., ačkoli tak učinit měl. Soudy však nepostupovaly důsledně ani ve smyslu §105 odst. 3 tr. ř. a nevypořádaly se s námitkami o nepřezkoumatelnosti posudku znalce Ing. Jakuba Kříže (viz nález ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008).
23. Proti místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 obviněný brojil poukazem na obsah Žádosti o provedení dožádání ze dne 18. 6. 2019 (č. l. 4034 až 4036 spisu) a návrhu ze dne 21. 6. 2019 (č. l. 1167 až 1170 spisu), a vytýkal Vrchnímu soudu v Praze nesprávné úvahy o tom, proč o vadnou místní příslušnost nešlo. Podle obviněného došlo k porušení zákona v tom, že dozor nad řízením vykonávalo Městské státní zastupitelství v Praze a zajišťovací úkon podle hlavy čtvrté trestního řádu byly vydány nepříslušným soudem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14). Proto jsou všechny důkazy na základě nich pořízené nezákonné. Podle obviněného byly všechny předpoklady pro stanovení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 nesprávné, pokud bylo uváděno, že přesné místo, kde mohl být čin spáchán, nebylo možné aktuálně zjistit. Soudy učinily skutková zjištění, která neodpovídala skutečnému obsahu jeho tvrzení, a vyšla z jeho procesně nepoužitelných výpovědí, které učinil při hlavním líčení před Městským soudem v Praze dne 23. a 24. 9. 2020, jenž však byl místně nepříslušným.
24. Obviněný rovněž tvrdil, že došlo k selektivnímu přístupu k důkazům již ze strany policejního orgánu a porušení práva na obhajobu tím, že nebyl včas vyrozumíván o úkonech trestního řízení, ač o to bylo od počátku žádáno (viz absence vyrozumění při vylovení těl poškozených a zátěží), a poukázal i na nedostatky při těchto úkonech, a to s odkazem na reakci odvolacího soudu v bodě 40. rozsudku, a zdůraznil i nejasnosti při stanovení doby úmrtí poškozených. Obviněný zmínil zatajení důkazů ohledně pohybu obviněného, neboť je policie účelově nezařadila do spisu, a proto došlo k zatajení dat z WIFI v domě rodičů obviněného a v chalupě ve XY ze dnů 6. 6. a 7. 6. 2019, záznamů z kamerových systémů v XY, provozní knihy kamerových záznamů, výslechu svědka M. M. (č. l. 4037), záznamů z kamerového systému v XY, záznamů z kamerového systému XY v XY, z čerpací stanicce XY, z domu v Praze 6, XY, a z tramvaje ze dne 10. 6. 2019 (č. l. 1600 spisu). Stejně tak soud nevyhověl návrhu na zjištění, kdo přesně odeslal SMS z telefonu poškozeného P. H. dne 7. 6. 2019 v 15:15 h, nevyslechl paní H. L. a neprovedl obhajobou předložené důkazy na č. l. 3853 a 3854 spisu a CD s videosekvencemi založenými do spisu 18. 12. 2020. Soud pochybil, pokud nevyhověl jeho požadavku, aby podle §110 odst. 1 tr. ř. přibral znalecký ústav a zadal mu revizní znalecký posudek ze soudního lékařství a toxikologie, a to zejména na to, jaký vliv mohl mít na poškozenou mirtazapin zjištěný v její krvi o obsahu 0,04 mg/l, jenž byl v 250x menší dávce, než ve které nastává signifikantní útlum. Podle obviněného bylo nedostatkem, že soud prvního stupně preferoval závěry znalců jedné strany, aniž by posudky podané znalci nechal přezkoumat ústavem, nebo že nebyly ztotožněny osoby a zařízení, které přijímaly signál z vysílače H., a nebyla provedena rekonstrukce skutku se zaměřením na krvácení poškozeného P. H. a možnost odstranění všech stop jeho krve, což založilo důvod pro porušení zásad spravedlivého procesu.
25. Z uvedených důvodů nebylo řádně objasněno, že obviněný je pachatelem, podle něj nedává smysl, aby se rozhodl usmrtit poškozené ještě před tím, než byl proveden vklad práva do katastru nemovitostí. Nadto znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, byl opět vyhodnocen v jeho neprospěch, stejně jako skutečnosti z něj plynoucí svědčící v jeho prospěch. O motivu obviněného nesvědčí ani to, že byl ze strany poškozené odmítnut již dříve, a přesto ji tehdy neusmrtil, přičemž se spoluobviněným J. N. investovali i do jiných projektů, a tudíž jediná nemovitost nebyla důvodem k podvodu či vraždě. Naproti tomu podle obviněného motiv k vraždě i podvodu měl poškozený P. H.
26. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022, v celém jeho rozsahu, pokud jde o jeho osobu, a v návaznosti na to také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 63 T 6/2021, co do jeho výroku o vině trestným činem vraždy, výroku o uložení trestů, výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody poškozené Církvi československé husitské, zrušil, a v návaznosti na to podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem znovu sám tak, že se obviněný podle ustanovení §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro část skutku, jímž se měl dopustit trestného činu vraždy, alternativně aby podle §265k tr. ř. napadený rozsudek v celém jeho rozsahu, pokud jde o jeho osobu, a v návaznosti na to také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 63 T 6/2021, co do jeho výroku o vině trestným činem vraždy, výroku o trestu a náhradě škody poškozené Církvi československé husitské, zrušil, a v návaznosti na to podle ustanovení §265l odst. 1, 3 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Podle §265o odst. 1 tr. ř. obviněný požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
III. Dovolání obviněného J. N.
27. Obviněný J. N. dovolání podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. a vytýkal vady skutkové povahy, od nichž se odvíjí nesprávná právní kvalifikace. Zásadní nedostatky spatřoval v tom, že soudy neodlišovaly mezi individuální vinou každého z obviněných, neboť činy obou pachatelů spojovaly do společného závěru o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, aby mohl být uznán vinným, když neexistuje důkaz, který by ho s podvodným jednáním spojoval, protože z dokazování nevyplynul žádný důkaz, jenž by prokazoval (viz body 39. a 111. rozsudku soudu prvního stupně), že se aktivně podílel na přípravě „Kupní smlouvy práva na užívání nemovitosti“ nebo, že by vůbec věděl, že byla vyhotovena falešná smlouva, příp. zfalšovány podpisy na návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Dokazování v tomto směru provedené i argumenty soudů považoval za účelové a odporující postupům podle §2 odst. 6 tr. ř., protože nic neprokazuje, že by to byl právě on, kdo poškozenou M. D. uvedl v omyl. Tvrzení soudu v tomto směru učiněná jsou nesprávná, a navíc i nedoložená skutečnými okolnostmi, které by z dokazování vyplynuly, naopak soud přehlížel tvrzení obviněných, např., že uváděli, že Smlouvu o užívání nemovitosti chtěli mít připravenou v případě, že by nedošlo k podpisu kupní smlouvy, aby mohli nemovitost používat alespoň pro sídlo firmy A. Na vadném hodnocení okolností, za kterých vznikla tato smlouva, je založena celá vadná argumentace soudu v bodě 111., ač se jedná o rozhodnou skutečnost určující vinu obviněných. Obviněný navíc zdůraznil, že i když mu je kladena za vinu odpovědnost i za pokus podvodu na poškozené M. D., s tou se v rozhodném období nesetkal, nejednal a ní a nemohl se účastnit uvedeného podvodu. Vyvracel, že by podle obsahu jeho výpovědi mohly soudy dojít k závěru, že se k činu doznal. Nic nemůže vést k závěru, že by o padělání podpisů věděl, a pokud se doznal obviněný T. F., nelze toto jeho doznání vztahovat i na něj.
28. Nesprávnými jsou podle dovolatele i závěry soudu o kupní ceně nemovitosti ( viz bod 39. rozsudku prvního stupně), protože jsou nejen věcně nesprávné a logicky chybné, ale jde o úvahy směšné, protože jsou odtržené od reality a běžných obchodních vztahů. Nesouhlasil proto s tím, že pokud měl představu o tom, že cena nemovitosti se pohybovala v řádech desítek milionů korun, spáchal trestný čin podle odstavce 5 §209 tr. zákoníku, ačkoli rozdíl v ceně, kterou měli do smlouvy uvést a nejpříznivějšího odhadu znalkyně, měl činit pouze 8.300.000 Kč, což by této právní kvalifikaci neodpovídalo. Jde o další příklad, že soud hodnotil důkazy účelově v neprospěch obviněných. Soud právě takovýmito úvahami prokázal, že při hodnocení okolností případu nebyl nestranný a důkazy interpretoval tak, aby podpořily závěr o jeho vině.
29. Za absurdní obviněný označil závěr soudu, že změněnou výpověď obviněného T. F. považoval za pravdivou v části týkající se odvozu auta poškozeného do Maďarska (bod 81.), ačkoliv na druhé straně tvrdil, že ve výpovědi tohoto obviněného jsou zřejmé vzájemné vnitřní rozpory, účelová tvrzení a nekonzistentní nelogické změny ve výpovědích (bod 17.), kdežto jeho výpovědi neuvěřil, a nebral tak do úvahy, že popřel, že by s autem poškozeného jakkoli manipuloval a podílel se na odmontování registrační značky, polití vnitřku vozidla benzínem a čištění blíže neurčeným pracím či mycím prostředkem za účelem zničení případných stop.
30. Skutková zjištění obviněný J. N. zpochybnil i u autorství elektronických dokumentů (viz bod 111. a body 50. a 51. rozsudku soudu prvního stupně), které měl připravit, protože závěry o tom z technického hlediska považoval za nesprávné, neboť soud ztotožnil název uživatelského účtu se skutečnou fyzickou osobou J. N. Přitom ze znaleckých posudků RNDr. Vlastimila Klímy mohlo toliko vyplynout, jak byl nazván „uživatelský účet na počítači“, avšak ne to, že „autorem“ byl konkrétní „uživatel“, nebo dokonce, že by tímto uživatelem měl být přímo obviněný J. N. Nedošlo tudíž ke ztotožnění osoby, která skutečně byla pod uživatelským účtem přihlášena a s dokumenty nakládala. Nadto oba obvinění sdíleli společnou domácnost na adrese Praha 6, XY, a v tomto bytě měli oba společný notebook, který užívali, a jenž patřil jeho otci, který je vlastníkem licence programu Word, na němž byl trvale přihlášen jeho uživatelský účet s názvem „J. N.“. Rozvedením skutečností v bodech 50. a 51. dochází soud podle obviněného ke zkreslujícím a z technického hlediska věcně nesprávným závěrům. Chtěl-li soud ztotožnit konkrétní osobu jen na základě názvu účtu, což je podle znaleckého posudku prof. Vladimíra Smejkala logický nesmysl, musel by si u společnosti Microsoft vyžádat skutečného majitele licence, kterým rozhodně nebyl obviněný J. N. Z metadat u textových souborů tudíž nebylo možné činit jakýkoliv závěr o tom, která konkrétní osoba dokument vytvořila. Proto nebylo prokázáno, kdo byl skutečně autorem dokumentu „Smlouva o koupi“, ani kdy byl vytvořen či upraven. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že vzhledem k používání množného čísla v případech označování obviněných nemá jasno, kdo z obviněných smlouvy vytvořil, což koresponduje s již výše vznesenou námitkou, že soud v rozporu s principem individuální trestní odpovědnosti, pod tíhou důkazní nouze, účelově vytvořil z obou obviněných, které do této chvíle důsledně odlišoval, jedinou společnou jednotku. Zároveň nevyjasnil, co znamenala výpověď obviněného T. F., že „o detailním znění obsahu smlouvy s poškozeným H. jednal obviněný N., zatímco on sám mu pomáhal smlouvu připravit po technické stránce (č. l. 3517, 3525 spisu).“
31. Rozpor podle dovolatele existuje i u zjištění v bodech 39. a 50. rozsudku soudu prvního stupně, neboť se v nich na jednu stranu uvádí, že žádný z obviněných s poškozenou M. D. po celou dobu jednání obviněných směřujícího k nabytí její nemovitosti do vlastnictví nebyl v kontaktu, a na druhou stranu odkázal na dopis ze dne 17. 4. 2018, adresovaný poškozené od obviněného J. N. Závěry, které soud činí ve vztahu k těmto důkazům, obviněný označil za vzájemně protikladné a odporující si. Poukázal i na rozpory ve znaleckých posudcích RNDr. Vlastimila Klímy z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, včetně jeho dodatků, jakož i příloh na DVD, a prof. Ing. Vladimíra Smejkala, jenž dospěl v bodě 17. svého znaleckého posudku k závěru, že posudek znalce RNDr. Vlastimila Klímy je nepřezkoumatelný. Znalec RNDr. Vlastimil Klíma se totiž podle znalce prof. Vladimíra Smejkala dopustil zásadní nepřesnosti, ze které poté následně ve svých skutkových zjištěních vyšel i soud v napadeném rozsudku. Znalec prof. Vladimír Smejkal zmínil i určitou pochybnost o datu vytvoření souboru „Kupní smlouva práva na užívání nemovitosti 16. 10. 2019“, neboť byl vytvořen více než měsíc po zpracování znaleckého posudku RNDr. Vlastimila Klímy (9. 10. 2019). Není tedy zřejmé, kdo a kdy tuto kopii vytvořil, ale je pravděpodobné, že s ohledem na datum to nemohl být nikdo z obviněných. Podle znalce prof. Vlastimila Smejkala je nepochybné, že s daty mohlo být manipulováno bez možnosti následného ověření skutečného autora, když se zařízením, a tedy i s daty nakládaly nezjištěné osoby. Znalec uvedl, že jméno obviněného J. N. se mohlo do metadat jakéhokoli dokumentu dostat zcela bez jeho přičinění. Na základě své argumentace tudíž obviněný J. N. vyvracel skutkový závěr nalézacího soudu uvedený v bodu 51. rozsudku, že předmětný soubor „Kupní smlouvu práva na užívání nemovitosti“ zpracovával jakožto jeho autor, a že tvůrci navazujících úkonů k podvodnému získání nemovitosti patřící poškozené M. D., byli jednoznačně od samého počátku obvinění, protože podle něj pro takový závěr nejsou ve věci žádné průkazné důkazy, a ty, o něž se soudy opíraly, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, protože nebylo možné vycházet ze závěrů znalce RNDr. Vlastimila Klímy. Z uvedených důvodů se obviněný neztotožnil ani se závěry soudu prvního stupně popsanými v bodě 53. jeho rozsudku.
32. Vady spatřoval obviněný i v právní kvalifikaci zločinu podvodu, neboť soud pro stanovení výše škody považoval za určující znalecky určenou cenu nemovitosti dosahující škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (viz body 71., 72. rozsudku soudu prvního stupně). Považoval ji za minimální tržní cenu, s tím, že mohla být pravděpodobně více než dvojnásobná, s čímž se ztotožnil i odvolací soud (viz bod 50. jeho rozsudku). Soudy vadně vycházely ze závěru, že poškozené M. D. mohla být způsobena škoda v celkové výši nejméně 23.844.230 Kč, ač šlo při určení škody o rozdíl v kupní ceně a hodnotě nemovitosti, jenž činil pouze 8.300.000 Kč, což je částka, která měla být určující pro stanovení škody značné ve smyslu odstavce 4 písm. d) §209 tr. zákoníku.
33. Nesprávným podle dovolatele bylo i hodnocení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti včetně jeho dodatku, neboť závěry znalkyně se ocitly v rozporu se znaleckým zadáním ze dne 18. 11. 2019. Sama znalkyně (zpracovatel znaleckého posudku) připustila při svém výslechu dne 14. 3. 2022, že vypracovala znalecký posudek nikoliv na cenu obvyklou, ale zjištěnou podle příslušného zákona a vyhlášky platných v červnu 2019, neboť tehdy jí byl úkol zadán. Podle obviněného uvedené skutečností svědčí o pochybnostech, které jsou určující pro nesprávnost zjištěné škody. Základní požadavek na stanovení obvyklé ceny nemovité věci ke dni 17. 6. 2019 však nebyl naplněn, neboť zhotovitelka znaleckého posudku nenašla, a ani nehledala, obvyklou cenu nemovité věci a nepoužila k tomu určené právní předpisy, ačkoli je ve zdrojích znaleckého posudku uvedla. Z těchto důvodů obviněný připomněl pravidla pro určování ceny obvyklé podle ustanovení §2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, která se má stanovovat podle statistického vyhodnocení, nikoli podle cenového předpisu, což učinila zhotovitelka posudku v této věci, a tudíž nepostupovala v souladu se znaleckým zadáním. Podle obviněného pozemky nebyly oceněny podle cenové mapy stavebních pozemků města Prahy, resp. není znám původ stanovení jednotkové výše 15.120 Kč/m², zpracovatelem znaleckého posudku. Znalecký posudek navíc neobsahuje vysvětlení některých úvah znalkyně, např. o neexistenci obdobných nemovitostí na trhu, a fotodokumentaci posuzované nemovitosti, a proto jej obviněný J. N. považoval za neobjektivní a hrubě zkreslený. Sama znalkyně navíc při výslechu dne 14. 3. 2022 připustila, že ve znaleckém posudku špatně vyplnila koeficienty. Uvedené nedostatky však soudy neodstranily postupem podle §109 tr. ř. V projednávané trestní věci namítané nedostatky, rozpory a vady znaleckého posudku soudy neodstranily ani výslechem znalkyně, ani doplněním posudku. Jde tedy o znalecký posudek nesprávný, neúplný, a proto jím určená cena nemovitosti ve výši 23.844.230 Kč není správná.
34. Obviněný J. N. obdobně jako obviněný T. F. vytýkal nedostatky v přípravném řízením ve vztahu k místní příslušnosti Městského státní zastupitelství v Praze ohledně příkazů vydaných k zajištění údajů telekomunikačního provozu Obvodním soudem pro Prahu 6, neboť již dne 21. 6. 2019 byl dostatečně odůvodněn závěr, že k násilnému trestnému činu došlo v okrese Havlíčkův brod, což vedlo k nepoužitelnosti všech důkazů, které byly pořízeny těmito místně nepříslušnými orgány. Proto jsou všechny důkazy obstarané na základě povolení k realizaci zajišťovacích úkonů nezákonné. Neztotožnil se s tvrzením odvolacího soudu uvedeným v bodě 35. rozsudku, že důkazy provedené před Městským soudem v Praze (včetně výpovědi obžalovaného F. u hlavního líčení dne 23. 9. 2020 a 24. 9. 2020) jsou provedené před zákonným soudem (soudcem, resp. senátem) až do okamžiku dne 5. 1. 2021, kdy městský soud obdržel „Námitku místní nepříslušnosti soudu“. Obviněný setrval na tom, že i veškeré úkony, včetně rozhodnutí o zajištění telekomunikačního provozu podle §88a tr. ř. byly provedeny místně nepříslušnými orgány. Poukázal i na to, že uvedené nesprávnosti svědčí o tom, že postupem státního zastupitelství ohledně místní příslušnosti bylo porušeno právo na zákonného soudce, resp. státního zástupce a odráží nezdravou osobní zainteresovanost Městského státního zastupitelství v Praze a Mgr. Jany Murinové v této věci, což je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Pokud byla založena místní nepříslušnost Městského státního zastupitelství v Praze v době podání obžaloby, byl již v této době místně nepříslušným i Městský soud v Praze.
35. Dovolání obviněný J. N. zaměřil i proti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody a peněžitém trestu, jež označil za přísné, zjevně nespravedlivé, nepřiměřené a neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe a nerespektující podmínky uvedené v §39 tr. zákoníku tím spíše, když soudy obou stupňů rovněž vyloučily možnost aplikace §58 tr. zákoníku, kdy soud odvolací tento závěr postavil na úvaze, že nebyly shledány žádné mimořádné okolnosti případu či poměry pachatele, aniž by je skutečně zhodnotil. Zejména nebral do úvahy §58 odst. 6 tr. zákoníku, když byl dovolatel odsouzen za pokus trestného činu podvodu, a nezohlednil délku trestního řízení, které trvalo skoro tři roky. U trestu odnětí svobody v trvání pěti let nebyl splněn účel a funkce trestu (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 243/03) a soudy nerespektovaly zásadu ultima ratio , nehodnotily, že došlo k medializaci trestní kauzy spojené s přílišnou negativní pozorností ve spojitostí s dvojnásobnou vraždou, nikoliv pokusem o podvod. Nezabývaly se ani možnostmi nápravy obviněného a působením trestu do budoucna. Obviněný J. N. měl tedy za to, že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody je pro něj nepřiměřeně přísné.
36. Odvolacímu soudu vytkl, že opomenul zhodnotit, že vedle trestu odnětí svobody mu byl uložen citelný peněžitý trest ve výši 5.000.000 Kč (viz body 63. a 64. rozsudku) a nesprávně dovodil, že nejde o trest nedobytný. Orgány činné v trestním řízení zjišťovaly jeho majetkové poměry v roce 2019, a z těchto šetření vycházel i soud při ukládání peněžitého trestu v roce 2022. Tento postup nesvědčí o tom, že by si soudy pro určení výše denní sazby opatřily potřebné informace o jeho příjmech, majetku a výnosů z něj (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017). Proto při ukládání tohoto druhu trestu postupovaly vadně, neboť neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku.
37. Ze všech výše uvedených důvodů obviněný J. N. navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 63 T 6/2021, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně nařídil podle §265l odst. 3 tr. ř., aby tak učinil v jiném složení senátu. Rovněž podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen.
IV. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k oběma dovoláním
38. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obou obviněných uvedl, že napadená rozhodnutí netrpí vadami zaměřenými na důkazní řízení, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentaci obviněného T. F. označil za pouhou polemiku se zjištěným skutkovým stavem a přehodnocování provedených důkazů, s nimiž se však soud prvního stupně precizně vypořádal, a v jeho postupu neshledal vytýkané vady, neboť jeho rozhodnutí je logické a postrádající prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem libovůle (srov. především body 111. a 112. rozsudku soudu prvního stupně). S odkazem na rozporovaná stěžejní skutková zjištění zdůraznil, že bylo prokázáno, jak byli poškození usmrceni, a že bylo možné, aby jedna osoba obě těla naložila do osobního automobilu a následně vhodila do přehradní nádrže. Motivace obviněného k usmrcení poškozených vyplynula z okolností převodu nemovitosti, kdy by podvodný záměr získat vilu M. D. vyšel najevo, což pro něj bylo ohrožující. Ve výhradách obviněného proti neprovedení navržených důkazů neshledal tzv. opomenuté důkazy, neboť šlo o určitou polemiku s rozsahem provedeného dokazování, a tudíž se nejedná ani o alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v neprovedení navrhovaného důkazu podstatné povahy, protože takový charakter tyto důkazy neměly (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 152/05). Připomněl, že soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Nadto předvídané povinnosti vypořádat se s navrhovanými důkazy Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dostál v bodě 110. rozsudku. Soud se dostatečně vypořádal též s různými verzemi výpovědi obviněného T. F. a identifikoval v nich vzájemné rozpory, účelová tvrzení a nelogické změny, přičemž verze o nutné obraně byla vyhodnocena jako nevěrohodná v kontextu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
39. Státní zástupce se neztotožnil s výhradami podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. o tom, že nebyl obhájce vyrozuměn o některých vyšetřovacích úkonech a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011, podle něhož i přes procesní pochybení postupu policejního orgánu, který včas nevyrozuměl obhájce obviněného o konání vyšetřovacích úkonů (pakliže dojde k jeho zjevnému shledání), nejde o vadu mající vliv na trestní řízení jako celek za předpokladu, že obviněný měl možnost v jeho průběhu seznámit se s výsledky provedeného vyšetřovacího úkonu a soustavně na tyto výsledky reagovat v rámci své obhajoby.
40. K dovolání obviněného J. N. státní zástupce neshledal vady v právním posouzení věci jako pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, protože odsuzující rozsudek zřetelně vedl sdílenou a oddělenou linii ve vztahu k posouzení jednání obviněných v návaznosti na konkrétní skutková zjištění. Poukázal na to, že podvod a usmrcení poškozených M. D. a P. H. bylo nutné posuzovat ve vzájemných souvislostech, neboť se důkazy prolínají a logicky na sebe navazují. Ze zajištěných důkazů, zejména z komunikace mezi obviněnými zadokumentované v rámci prováděných odposlechů podle §88 odst. 1 tr. ř. a sledování osob a věcí podle §159d odst. 3 tr. ř., ze zajištěných listin a dokumentů v elektronické podobě, zjištěné komunikace s pracovníky katastru nemovitostí, byla aktivní účasti obviněného J. N. prokázána, jakož i to, že vystupoval v postavení spolupachatele podle §23 tr. zákoníku. Jeho obhajoba byla vyvrácena i důkazy vztahujícími se ke skutečnostem zjištěným znalcem z oboru kybernetika RNDr. Vlastimilem Klímou, kdy znalecký posudek prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M, DrSc., opatřený obhajobou, byl patřičně neakceptován s odůvodněním obecnosti uváděných informací, s čímž se soud správně vypořádal v bodě 53. rozsudku.
41. Pokud obviněný J. N. uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z jeho hlediska neidentifikoval vady hmotněprávního charakteru, neboť jeho námitky primárně směřovaly opět do skutkových zjištěních, což se týká i mechanismu výpočtu škody. Škodu představovala hodnota nemovitosti, které se obvinění hodlali zmocnit podvodným jednáním. Hranice škody velkého rozsahu, která představuje zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, činí 10.000.000 Kč, takže v posuzovaném případně byla překročena jednoznačně. Námitky týkající se místní nepříslušnosti orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně obvinění opakovali, a soudy na ně reagovaly i v předcházející fázi trestního řízení (viz bod 19. až 32. rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce s důvody, proč nebyly námitky akceptovány, souhlasil s tím, že důkazy provedené v řízení před Městským soudem v Praze byly uskutečněny před zákonným soudem a bylo možné vycházet z takto provedených důkazů až do momentu, kdy došlo k podání námitky o místní nepříslušnosti. V novém hlavním líčení již dokazování konal a o meritu věci rozhodoval místně příslušný Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích.
42. Námitky obviněného J. N. proti přílišné přísnosti uloženého trestu odnětí svobody s žádným dovolacím důvodem nekorespondují, a nelze je v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., a to i pokud vytýkal, že soudy nevyužily při ukládání trestu §58 odst. 1, resp. odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Nepoužití tohoto ustanovení není podle státního zástupce otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován spáchaný skutek, ale nejde ani o jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Ustanovení §58 odst. 1, resp. odst. 6 tr. zákoníku představuje zcela výjimečný institut soudcovské individualizace trestu, aniž by muselo být vždy a bezezbytku rozebíráno jeho nevyužití. Přesto vyjádřil, že v daném případě tresty nejsou nepřiměřeně přísné, a nebylo nutné je zrušit pro neakceptování výjimečných okolností případu, protože nejde o trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Soudy obou stupňů navíc úvahy ohledně ukládaného trestu dostatečně vysvětlily (k tomu srov. bod 115. rozsudku soudu prvního stupně a bod 59. rozsudku odvolacího soudu), a to i ve vztahu k uloženému peněžitému trestu. Námitka nedobytnosti je důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho první alternativě (druh trestu, který zákon nepřipouští), ale takové skutečnosti soudy nezjistily (srov. bod 63. rozsudku odvolacího soudu).
43. Jestliže obviněný J. N. v mimořádném opravném prostředku uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze mít na zřeteli jeho kombinaci s dalším dovolacím důvodem, jestliže bylo jeho odvolání zamítnuto Vrchním soudem v Praze jako nedůvodné, a proto státní zástupce odkázal na předešlé výklady vztahující se k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
44. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných T. F. a J. N. odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
a) reakce obviněného T. F.
45. S tímto vyjádřením státního zástupce se obviněný T. F. v celém jeho rozsahu neztotožnil, neboť státní zástupce ignoroval námitky, jež považoval za stěžejní. Vytknul mu, že stejně jako soudy nižších stupňů vycházel z neexistujících nebo nepoužitelných důkazů, k nimž zopakoval svoji dovolací argumentaci. K porušení práva na obhajobu zdůraznil, že nelze vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011 citovaného státním zástupcem, protože nepřítomnost obhájce u vylovování zátěží, jež měla být připevněna k tělům poškozených, považoval za podstatnou vadu, jíž nebylo možné v průběhu dalšího řízení zhojit, a tudíž došlo k materiálnímu zkrácení jeho práv na obhajobu souvisejícím s posouzením věci samé. Ve zbytku setrval na obsahu dovolání.
b) reakce obviněného J. N.
46. Obviněný J. N. vyjádření státního zástupce považoval za nesprávné s tím, že jde o pouhou rekapitulaci závěrů obecných soudů, neboť se vůbec nevyjádřil k námitkám uplatněným v jeho dovolání ohledně skutkových zjištění učiněných v rozporu s obsahem provedených důkazů, a ani k námitkám hmotněprávním a procesněprávním. Přesně označil body vyjádření, s nimiž polemizoval a závěry státního zástupce zpochybňoval. Rozporoval argumentaci státního zástupce, že bylo prokázáno, že došlo k podvodnému jednání, stejně jako to, že věděl o celé trestné činnosti a vystupoval u podvodu jako spolupachatel T. F. Nesouhlasil s tím, že by ve svém dovolání neuplatnil hmotněprávní námitky, neboť vznášel výhrady ohledně prokázání výše škody, kterou měla představovat hodnota nemovitosti v jím uváděné výši nedosahující 10.000.000 Kč, která nepředstavuje zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Vyjádření státního zástupce vytkl, že k výhradám ohledně místní nepříslušnosti soudů vycházel jen z toho, co už sdělily soudy. Neztotožnil se ani se souhlasným stanoviskem k uloženým trestům, setrval na své dovolací argumentaci o nepřiměřenosti trestu odnětí svobody a nedobytnosti peněžitého trestu a celém obsahu dovolání.
V. Přípustnost a další podmínky dovolání
47. K dovoláním obou dovolatelů a v nich označeným důvodům Nejvyšší soud uvádí, že obě jsou přípustná, neboť směřují proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) nebo h) tr. ř., obvinění jsou k jeho podání oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., byla podána podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.
48. Vhodné je předeslat, že rozhodnutí na podkladě podaných dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že byla dovolání uplatněna v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., proto Nejvyšší soud musí posuzovat, zda dovolání opřená o konkrétní důvody, s jejich zákonnými podmínkami obsahově korespondují. Dovolací soud je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
49. Oba obvinění shodně označili důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., obviněný T. F. navíc uvedl důvody podle §265b odst. 1 písm. c), l) tr. ř.
VI. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
50. O důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. opřeli dovolání oba obvinění, jedná se do určité míry zastřešující důvod, jenž slouží pro nápravu procesních vad, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
51. Oba obvinění v podaných dovoláních vytýkali existenci dalších dovolacích důvodů, obviněný T. F. podle §265b odst. 1 písm. c), g), h), l) tr. ř. a obviněný J. N. podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a podle obsahu spisu i přezkoumávaného rozhodnutí je zjevné, že soud druhého stupně odvolání obou obviněných z hledisek §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, a proto mohli obvinění důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších jimi uvedených důvodů, a tedy ho uplatnili v jeho druhé alternativě, na základě čehož Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněnými uvedené důvody splňují podmínky jejich zákonného vymezení, a zda jsou jejich námitky na jejich podkladě uplatněné důvodné.
VII. K námitce místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení
52. Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné nad rámec obviněnými uvedených důvodů uvést, že oba dovolatelé v dovolání brojili proti místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako soudu rozhodujícího v přípravném řízení, a rovněž i proti místní příslušnosti Městského soudu v Praze po podání obžaloby jako soudu prvního stupně, což jsou výhrady, které na žádný z dovolacích důvod nedopadají, protože místní příslušnost nelze v dovolání vytýkat podle žádného z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (jenž žádný z obviněných neuvedl) slouží pouze k nápravě vad, jestliže rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Z těchto důvodů dovolací soud nebyl oprávněn zkoumat správnost místní příslušnosti soudů, a tím spíše místní příslušnost státních zastupitelství.
53. Nejvyšší soud však i přes tuto skutečnost, s ohledem na to, že oba dovolatelé s těmito námitkami spojovali nezákonnost provedených důkazů, když poukazovali na jejich nepoužitelnost a brojili vůči nesprávnosti postupů policejních orgánů, dozorujícího státního zastupitelství zejména při obstarávání záznamů telekomunikačního provozu a odposlechů a tvrdili, že o příkazech k pořízení záznamů telekomunikačního provozu rozhodoval místně nepříslušný soud, považuje za nutné vyloučit, že došlo v důkazním řízení k excesům, které obvinění naznačují. Z nutnosti nepřehlížet a vypořádat se s okolnostmi extrémního nesouladu na výsledek řízení z hledisek spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy (srov. též čl. 36 a 38 Listiny), dovolací soud posuzoval, jaký důsledek by případná místní nepříslušnost uvedených orgánů měla na zákonnost důkazů z hledisek spravedlivého procesu, protože rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
54. K příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení, jíž oba obvinění vytýkali, že o těchto úkonech neměl rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 6, protože již dne 18., případně 21. 6. 2019, bylo zjevné, že tento soud není místně příslušný, je třeba uvést, že uvedená námitka nemá opodstatnění. Obvinění tvrdili, že již v této době bylo zjevné, že čin vraždy byl spáchán v obvodu Okresního soudu Havlíčkův Brod, s čímž se nelze ztotožnit. Podle §26 odst. 1 tr. ř. je příslušný soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu.
55. Uvedené pravidlo bylo v této trestní věci dodrženo, protože v době, kdy byly úkony přípravného řízení prováděny, bylo objasňování rozhodných skutečností teprve na samém počátku, a proto je třeba vycházet z okolností, které byly orgánům činným v dané věci známé. Probíhala teprve základní pátrání (návrh na vklad do katastru nemovitostí byl obviněnými učiněn dne 15. 6. 2019, poškození byli nezvěstní od 6. 6. 2019, od nich, resp. od jejich bydliště v obvodu Prahy 6 se začala odvíjet pátrací akce, začaly být konány první úkony trestního řízení), a tedy nic nesvědčí o tom, že by za těchto okolností nebyl stání zástupce, a od něho odvozeně i Obvodní soud pro Prahu 6 podle §26 tr. ř. místně příslušným, protože místo, od něhož se pátrání odvíjelo, bylo bydliště poškozených.
56. Podle §18 odst. 1 tr. ř. řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Pravidlo podle §18 odst. 1 tr. ř. se užije jen tehdy, nevznikají-li o něm žádné pochybnosti. Jestliže ze zjištěných skutečností se jeví určení místní příslušnosti podle tohoto pravidla přinejmenším sporným, pak přichází na pořad určení místní příslušnosti podle §18 odst. 2 tr. ř., tedy podle obvodu, kde obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 11 Td 10/2002). Místem spáchání trestného činu, který byl spáchán naplněním více alternativních znaků jeho skutkové podstaty , je každé místo, kde došlo ze strany pachatele k jednání naplňujícímu kterýkoli z nich. Pořadí, v němž jsou tyto alternativní znaky trestného činu uvedeny v ustanovení zvláštní části trestního zákona, nemá žádný význam pro určení místa spáchání činu, a tedy ani pro určení místní příslušnosti soudu podle §18 odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 17/1996 Sb. rozh. tr.). Místem spáchání trestného činu je nejen místo, kde došlo k naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu, ale i místo, kde došlo k naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby . Pokud jsou tato místa v obvodech různých věcně příslušných soudů, je dána příslušnost několika soudů a příslušnost konkrétního soudu bude určena podle §22 tr. ř. (konat řízení bude ten soud, u něhož podal státní zástupce obžalobu nebo jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem). Jestliže následek nastal nebo měl nastat na jiném místě, než na kterém byla vykonána trestná činnost, jde o tzv. distanční delikt . Tak je tomu např. u trestných činů, u nichž dojde k porušení nebo ohrožení společenského vztahu (hodnoty, zájmu) chráněného trestním zákoníkem i na jiném místě, než kde bylo spácháno jednání pachatele. V takovém případě jsou obě místa takovým místem, kde byl čin spáchán. Důsledkem je příslušnost několika soudů, a v takovém případě podle §22 tr. ř. koná řízení ten soud, u něhož podal státní zástupce obžalobu (návrh na potrestání či návrh na schválení dohody o vině a trestu) nebo jemuž byla věc postoupena nepříslušným soudem (srov. rozhodnutí č. 37/1961 Sb. rozh. tr.). U distančního deliktu je místem spáchání jak místo, kde došlo k jednání pachatele, tak místo, kde došlo k následku (srov. rozh. č. 12/1972 Sb. rozh. tr.).
57. Tomu odpovídá i judikatura Ústavní soudu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 4051/16, pokud v konkrétní věci nelze uplatnit kritérium místa, kde se čin stal (§18 odst. 1 tr. ř.), a zároveň soud rozhoduje o prvním úkonu v rámci přípravného řízení trestního ještě v době, kdy nebyl nikdo obviněn, ačkoliv již existuje podezření vůči konkrétní osobě, ani kritérium místa, kde obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje (§18 odst. 2 věta před středníkem tr. ř.), se neuplatní. To, že taková konkrétní osoba ještě nebyla obviněna, ale již je třeba, aby soud rozhodl o návrhu státního zástupce v přípravném řízení trestním, totiž eo ipso znamená, že k obvinění takové osoby nemají orgány činné v trestním řízení dostatečné důkazy a tyto si teprve musí obstarat s využitím některého z institutů, o nichž musí rozhodovat soud (typicky domovní prohlídky či prohlídky nebytových prostor, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, nasazení agenta, sledování osob a věcí za současného zásahu do domovní svobody atd.). Není tak v dané věci vůbec jisté, zda bude tato osoba následně obviněna, či nikoliv, nehledě na to, že s větší či menší intenzitou může v této fázi přípravného řízení být podezříváno více osob. Je ostatně cílem tzv. fáze prověřování (tj. fáze přípravného řízení trestního od zahájení trestního řízení do zahájení trestního stíhání) postupně eliminovat různé vyšetřovací verze a vyloučit všechny osoby, které přichází v úvahu jako podezřelí, až zbude pouze ten podezřelý či ti podezřelí, o nichž mohou orgány činné v trestním řízení důvodně předpokládat, že se jedná o pachatele, a tedy že je namístě zahájit vůči nim trestní stíhání. Jde o situaci, kdy orgány činné v trestním řízení rozhodují ve stavu informačního deficitu ve velmi raném okamžiku, kdy se rozhodující skutečnosti mohou jevit zcela odlišně od toho, co bude následně v průběhu řízení zjištěno, a to mnohdy v časové tísni. Z toho vyplývají tři zásadní závěry pro požadavky na ústavně-konformní výklad podmínek místní příslušnosti soudu v přípravném řízení trestním. Za prvé, tato místní příslušnost musí být určena na základě kritérií podle ustanovení §18 tr. ř. v souladu s jejich hierarchií (s výše rozvedenými specifiky), a to podle skutečností, které byly zjištěny k okamžiku podání prvního návrhu soudu na rozhodnutí v přípravném řízení trestním. Orgány činné v trestním řízení tak musí vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností potřebných k určení místní příslušnosti soudu. Míra potřebného úsilí se však přitom liší v závislosti na tom, co jim umožňuje konkrétní procesní situace (např. nároky budou menší, je-li nutno provést neodkladné či neopakovatelné úkony a hrozí nebezpečí z prodlení). Naplnění kritérií určení místní příslušnosti je pak v těchto případech nutno posuzovat právě s přihlédnutím k tomu, v jakém rozsahu mohly orgány činné v trestním řízení potřebné skutečnosti zjistit, aniž by přitom ohrozily naplnění účelu trestního řízení. Pokud by tak např. zjištění, kde přesně se skutek stal, mohlo být dosaženo jen za cenu zalarmování podezřelého, u nějž hrozí riziko, že tento uprchne či se bude skrývat, zničí důkazy atd., není porušením práva na zákonného soudce, jestliže je prvý návrh na rozhodnutí soudu v přípravném řízení trestním podán k soudu, určeném podle místa bydliště obviněného a není-li obviněného, podle místa, kde vyšel čin najevo, ač přísně vzato orgány činné v trestním řízení mohly vynaložit úsilí k zjištění místa, se čin stal. Vždy je však v těchto situacích nutno vyvažovat zájmy osoby, proti níž se řízení vede či má vést, na co nejpřesnějším zjištění skutečností, relevantních pro určení místní příslušnosti, zájmy dalších dotčených osob a zájem na dosažení účelu trestního řízení. Postupovaly-li orgány činné v trestním řízení ohledně tohoto určení v souladu se zákonem, je místní příslušnost soudu založena pro celé přípravné řízení v souladu s ustanovením §26 odst. 2 tr. ř., a to i tehdy, jsou-li později zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by místně příslušným byl jiný soud (např. místní příslušnost bude určena podle místa, kde se čin stal, neboť zde došlo k následku - úmrtí poškozeného, ale později vyjde najevo, že poškozený zemřel v obvodu jiného soudu již při převozu na místo, kde byl později nalezen). To nijak nevylučuje, aby byla případně tato místní příslušnost změněna např. na základě ustanovení §25 tr. ř., jestliže pro to budou splněny všechny podmínky (srov. též nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 4/2014).
58. Posoudí-li se v této trestní věci podle všech popsaných kritérií konkrétní postupy a úkony soudu v přípravném řízení (viz §26 tr. ř.) i úkony soudu po podání obžaloby v hlavním líčení, je zřejmé, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i trestního spisu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení tyto podmínky pro určování místní příslušnosti respektovaly a řádně odůvodnily, proč shledaly námitky obhajoby ohledně nepříslušnosti v rozhodování při úkonech přípravného řízení za neopodstatněné, neboť rozhodovaly místně a věcně příslušné orgány činné v trestním řízení a tedy i důkazy, které byly v přípravném řízení shromážděny, jsou důkazy získanými zákonným způsobem a jsou tedy procesně použitelné.
59. Nejvyšší soud jen pro úplnost z důvodů, že nedošlo k porušení pravidel pro určení místní příslušnosti, odkazuje ve stručnosti na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž se soudy konkrétními skutečnostmi zabývaly a správně na připomínky obviněných reagovaly.
60. Z hlediska výhrad obviněných, které byly zaměřeny proti nepoužitelnosti pořízených odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu, ale i dalších důkazů v přípravném řízení, je třeba zmínit, že soud prvního stupně tyto důkazy zkoumal, a skutečnosti k nim popsal v bodech 2. až 4. rozsudku. Obdobnou obhajobou obviněných se zabýval rovněž odvolací soud, který na závěry soudu prvního stupně navázal a k místní příslušnosti orgánů činných v přípravném řízení uvedl, že se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu a podrobně tento závěr odůvodnil (srov. body 19. až 32. rozsudku odvolacího soudu). Soudy rovněž rozebraly průběh trestního řízení a důsledně vysvětlily, proč byla zpočátku založena místní příslušnost Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 k výkonu dozoru a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6. Shodně uvedly, že až ode dne 24. 6. 2019 došlo ke změně právní kvalifikace prověřovaného skutku a věcně příslušným státním zastupitelstvím se stalo Městské státní zastupitelství v Praze, když však příslušným pro rozhodování v přípravném řízení zůstal Obvodní soud pro Prahu 6 ve smyslu §26 odst. 2 tr. ř., neboť soud u něhož státní zástupce podal návrh ve smyslu §26 odst. 1 tr. ř., se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu pro celé přípravné řízení, a to i tehdy jsou-li později zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by místně příslušným byl jiný soud.
61. K tomu Nejvyšší soud uzavírá, že s ohledem na všechny zjištěné a rozvedené skutečnosti, jakož i na výklad uvedený shora, nebylo možné souhlasit s obviněnými, že provedené úkony přípravného řízení byly učiněny místně nepříslušnými orgány, a proto jsou nepoužitelné, neboť pro takový závěr nic nesvědčí.
62. Přisvědčit nelze ani tomu, že by nebylo možné považovat za zákonně provedené úkony, které byly učiněny Městským soudem v Praze v průběhu hlavního líčení. Uvedenou problematikou se zabýval Vrchní soudu v Praze jako odvolací soud v této trestní věci, jenž v bodech 34. a 35. rozsudku vysvětlil, proč jsou důkazy provedené před změnou místní příslušnosti soudu prvního stupně zákonnými a procesně použitelnými. Nejvyšší soud připomíná, že obžaloba byla Městským státním zastupitelstvím Městskému soudu v Praze podána dne 7. 7. 2020 (č. l. 3363 spisu). Vychází-li se z podmínek nejpřísněji trestného činu (viz kritérium §21 odst. 2 tr. ř. pro společné řízení o dvou trestný činech dvou pachatelů), lze uvést, že v obvodě Městského soudu v Praze kromě toho, že zde byla podána obžaloba, byl zločin vraždy započat a byl zde také dokončen s ohledem na jeho zištný motiv a kvalifikační znak obohacení, k němuž mělo dojít tím, že obviněný J. N. dne 15. 6. 2019 uplatnil falešný návrh na vklad adresovaný Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu, neboť tím, že by byl tento vklad akceptován, by byl dokončen zločin vraždy, který byl spáchán spoluobviněným T. F. v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Z hlediska takto chápaných podmínek v této trestní věci je místem spáchání trestného činu nejen místo, kde došlo k naplnění znaků jeho základní skutkové podstaty , ale i každé místo, kde došlo ke spáchání kvalifikačního znaku skutkové podstaty. V rámci těchto úvah je zřejmé, že místně příslušnými byly oba soudy, a proto úkony prováděné před každým z nich nemohly být z tohoto důvodu zpochybněny, a tedy ani považovány za provedené místně nepříslušným soudem. Nejsou tudíž nezákonné.
63. Na tomto závěru nemění nic ani postup Vrchního soudu v Praze, jenž na základě námitky obviněného J. N. ze dne 5. 1. 2021, usnesením ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 8 To 24/2021, určil, že místně příslušným pro rozhodnutí předmětné věci je Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, a vytkl, že Městský soud v Praze nepostupoval podle §222 odst. 1 tr. ř. a nepředložil věc k rozhodnutí o příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze, přičemž k námitce zaujal stanovisko vymezené v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Pokud Vrchní soud v Praze shledal tento postup vadným a uvedl, že Městský soud v Praze již neměl ve věci pokračovat a vyhlašovat rozsudek, ale předložit věc soudu, který je nejblíže společně nadřízen soudu dosud jednajícímu a soudu, jenž by měl být podle námitky obviněného příslušným, tyto jeho (byť ne zcela přesné) úvahy nemají žádný vliv na to, zda úkony prováděné před tímto rozhodnutím byly či nebyly nezákonné, protože i když odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za použití §17 odst. 1 a §18 odst. 1 tr. ř. věc přikázal k projednání Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, a za situace, kdy oba soudy byly místně příslušné, určil příslušnost druhého z nich, šlo sice o nadbytečný postup, nikoliv však zásadně nesprávný. Proto oba soudy prováděly dokazování v souladu se všemi zákonnými požadavky nutnými pro procesní správnost prováděných důkazů v průběhu hlavních líčení. Ostatně i tuto skutečnost Vrchní soud v Praze v předmětném rozhodnutí deklaroval (byť s odkazem na jiné argumenty). Z výše uvedeného plyne, že důkazy provedené před Městským soudem v Praze, a to včetně výpovědi obviněného T. F. u hlavního líčení dne 23. 9. 2020 a 24. 9. 2020, byly provedené před zákonným soudem.
64. Pro úplnost a přesvědčivost, případně i pro další námitky obviněného T. F., je nutné zmínit, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jemuž byla věc nově přikázána, provedl hlavní líčení znovu, čímž jeho výhrady zcela eliminoval.
65. K námitce obviněného T. F., případně i obviněného J. N., pokud se opíral o stejné skutečnosti v rámci své obhajoby, je k namítané nepoužitelnosti výpovědi obviněného T. F. vhodné uvést, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dne 6. 10. 2021 (viz č. l. 4481 spisu) mohl jako důkaz použít i výpověď učiněnou při hlavním líčení konaném Městským soudem v Praze. Nutné je připomenout, že správně podle §207 odst. 2 tr. ř. při splnění podmínek v něm uvedených mohl přečíst všechny procesně použitelné výpovědi tohoto obviněného. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích uvedl, že výpověď obviněného T. F. v průběhu trestního stíhání doznala zásadních změn, a proto považoval za důležité podrobně se zabývat všemi jeho procesně použitelnými výpověďmi na základě kterých rozebíral obviněným popisovaný průběh posuzovaného jednání, jeho podíl na předmětném jednání i podíl spoluobviněného J. N.
66. Nejvyšší soud z obsahu spisu pro úplnost zdůrazňuje, že jak orgány činné v přípravném řízení, tak i soudy po podání obžaloby postupovaly v souladu s podmínkami stanovenými v §18, §21, §22 a §26 tr. ř. a úkony, které byly těmito orgány provedeny, byly učiněny podle zákona a jsou důkazy použitelnými pro závěry o vině obou obviněných (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Nejvyšší soud nezjistil žádné rozpory, které by bránily tomu, aby tyto důkazy byly použity, neboť nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když soudy se procesním postupům nikterak nezpronevěřily. O tom svědčí protokoly o hlavním líčení založené ve svazcích 15., 16. a 17. spisu.
67. Oba obvinění v podaných dovoláních rovněž mimo jimi uplatněné dovolací důvody namítali další procesní nedostatky, které Nejvyšší soud není povinen vypořádat, jak již bylo výše uvedeno, neboť rozsah jeho přezkumné povinnosti v konkrétní věci je dán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.), jimiž je vázán, když není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), pokud vytýkanými nedostatky nedošlo k extrémnímu porušení procesních předpisů. Proto lze jen stručně shrnout, že když obviněný T. F., a okrajově obdobně i obviněný J. N.a (zejména ve vztahu k nesprávně pořízeným a provedeným důkazům), vznesli námitky, jimiž brojili proti postupu policejního orgánu, který měl selektivně provádět či zatajovat důkazy, vytýkali způsob pořizování odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, provádění domovních prohlídek, a rovněž vyšetřovacího pokusu za účelem porovnání dlaždic nalezených na místě činu, lze jen zdůraznit, že se s těmito výhradami již vypřádaly soudy nižších stupňů, které vysvětily, že průběh přípravného řízení, jehož se naznačené nedostatky týkají, je svěřen dozoru státnímu zástupci, a proto případné vady provedených úkonů je vhodné vytýkat v době, kdy k provedení takových úkonů docházelo, potažmo před soudy nižších stupňů. Dovolací soud, jak bylo uvedeno shora, posuzuje pouze to, zda výsledný proces jako celek, a to především co do jeho průběhu v řízení před soudem, byl pro obviněného spravedlivý. Zasáhnout může jen tehdy, pokud k případným závažným nedostatkům došlo a nebyly zhojeny v řízení před soudem, a tím pádem měly dopad z hledisek porušení zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo čl. 36, 38, 40 Listiny, neboť ne každé pochybení je sto založit neústavnost výsledného rozhodnutí, pokud je nedostatek zhojen v rámci probíhajícího řízení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2764/08).
68. Z těchto hledisek Nejvyšší soud zmiňuje, že nic o extrémních vadách ve vytýkaném postupu nesvědčí. Jak orgány činné v trestním řízení, tak i soudy na tyto námitky obviněných reagovaly a vypořádaly se s nimi, o čemž svědčí důsledné odůvodnění obou přezkoumávaných rozsudků, na něž lze pro stručnost odkázat, a to zejména na body 46., 76., 86. až 89., 97. až 99. rozsudku soudu prvního stupně, a též body 36. až 42. rozsudku odvolacího soudu, kde soudy obou stupňů poukázaly na to, jakým způsobem probíhaly domovní prohlídky, jak se prováděly pátrací akce, obstarávaly předměty z místa činu, zajišťovaly vyšetřovací pokusy a technický experiment obhajoby. Vysvětlily i to, proč nedošlo k zatajování důkazů ze strany policejního orgánu, a doložily, z jakých důvodů shledaly, že k obviněným vytýkaným nedostatkům nedošlo.
69. Žádným zásahem do práv obviněného T. F. nebyly okolnosti týkající se oprav protokolu z hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2022, resp. že nedošlo k rozhodnutí o jím vznesené námitce proti zaprotokolování výpovědi znalce Ing. Jakuba Kříže. V řízení o mimořádném opravném prostředku, který má přesně zákonem stanovená pravidla, je totiž taková námitka zcela marginální, a nemá ani žádný dopad na přesvědčivost znaleckého posudku, jenž tento znalec vypracoval. Nejvyšší soud z obsahu spisu pouze připomíná, že podle protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 1. 2022 (č. l. 4953 až 4969 spisu) byl jmenovaný znalec vyslechnut za přítomnosti obviněného i jeho obhájce a o hlavním líčení byl pořizován audiozáznam, který byl založen do spisu. V průběhu hlavního líčení obhajoba nežádala doslovnou protokolaci výpovědi znalce podle §55 odst. 1 písm. b) tr. ř. Námitka proti znění protokolu podle §57 tr. ř. byla podána až u soudu odvolacího dne 15. 6. 2022 (č. l. 5389 spisu), tedy dva týdny před vyhlášením posuzovaného rozsudku, k němuž došlo dne 29. 6. 2022. O takové námitce je však možné rozhodnout i později. Pro provedení opravy ani pro vznesení námitky totiž není stanovena žádná lhůta, proto, i když o ní nebylo doposud rozhodnuto soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, nejde o podstatnou vadu řízení, ale jen opomenutí soudu. Pokud obviněný vytýkal, že písemně vyhotovený protokol nekoresponduje s pořízeným audiozáznamem, neboť neobsahuje celé pasáže výpovědí, protože s nimi bylo ze strany soudu manipulováno, takový názor je zcela subjektivní a nesvědčí o konkrétním zkreslení žádného důkazu (pro úplnost srov. podmínky §55 tr. ř.). Jestliže obviněný touto argumentací brojil proti obsahu výpovědi znalce Ing. Jakuba Kříže, která podle něj nebyla zaprotokolována v jejím plném obsahu, a je tedy neúplná, Nejvyšší soud předesílá, že z protokolu o hlavním líčení (viz. č. l. uvedená výše) neplyne, že by v záznamu o této výpovědi byly zjištěny excesy, neboť podle §55 odst. 1 písm. d) tr. ř. každý úkon trestního řízení musí obsahovat stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož je patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu; pokud se provádí doslovná protokolace výpovědi osoby, je třeba to v protokolu označit tak, aby bylo možné bezpečně určit počátek a konec doslovné protokolace. Uvedená výpověď nepochybně tyto náležitosti stanovené zákonem splňuje.
70. Posoudí-li se v této věci obsah protokolu, vůči němuž byly námitky vzneseny, nebylo zjištěno nic, co by bránilo závěru, že právo na spravedlivý proces ve vytýkaných skutečnostech bylo plně zachováno. Soud se řídil ustanovením §108 tr. ř. a výslech znalce se konal tak, aby poskytl, pokud možno, úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Soud postupoval v souladu s §55 odst. 1 tr. ř. i §55b tr. ř. a v písmeně vypracovaném protokolu, když o konání hlavního líčení byl navíc pořizován zvukový záznam, jsou zachyceny všechny rozhodné skutečnosti, jak je ustanovení §55 odst. 1 tr. ř. předepisuje. Posoudí-li se obsah námitek a uvedený konkrétní spisový materiál, není zřejmé, že by protokol trpěl vytýkanými vadami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 11 Tvo 35/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, ve svazku 17, č. 404, §180 odst. 4 tr. ř., rozhodnutí č. 58/2005-II Sb. rozh. tr., srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 621 až 623). Nelze tudíž přisvědčit tomu, že by soud prvního stupně obsah takové výpovědi deformoval.
VIII. K dovolání obviněného T. F.
a) k výhradám podle důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
71. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je poskytována ochrana a garance právu na obhajobu zaručenému jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak na ústavní úrovni Listinou, resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, podle něhož má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. S ohledem na dikci ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tento dovolací důvod je svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2, a též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 2019 ve věci Doyle proti Irsku, stížnost č. 51979/2017, §79 až 103).
72. Uvedený dovolací důvod se v zásadě vztahuje na porušení práva nutné obhajoby (srov. §36 tr. ř.) proto, že obviněný obhájce vůbec neměl, anebo jej měl, ať již zvoleného nebo ustanoveného, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat (srov. rozhodnutí č. 23/2007-II. nebo č. 53/2010 Sb. rozh. tr.). K takovým právům patří i právo obhájce zúčastnit se úkonů přípravného řízení, pokud oznámí vyšetřovateli, že se chce účastnit všech vyšetřovacích úkonů (§165 odst. 2, 3 tr. ř.). Tehdy je vyšetřovatel povinen sdělit mu včas dobu a místo každého vyšetřovacího úkonu, nejde-li o úkon neodkladný, a to bez ohledu na to, zda úkon provede sám nebo požádá o jeho provedení dožádaný orgán přípravného řízení.
73. K přítomnosti obhájce, resp. k jeho nepřítomnosti u některých úkonů přípravného řízení je podstatné, že Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 243/2000, k interpretaci a aplikaci §165 odst. 2 tr. ř. uvedl, že „Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit, a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením a nevznesl přitom námitku porušení §165 odst. 2 (§2 odst. 13) tr. ř. vyšetřovatelem, spočívající v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval“. V této souvislosti lze poukázat rovněž na zásadu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jež jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stádiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04).
74. Obviněný vytýkal porušení práva na obhajobu v přípravném řízení proto, že jeho obhájce, ač sdělil, že se chce účastnit všech úkonů přípravného řízení, nebyl vyrozuměn o úkonech policejního orgánu konaných 23. 10. 2019 a 24. 10. 2019, kdy došlo k vylovení a ohledání těl poškozených a 31. 10. 2019, kdy byly vyloveny zátěže.
75. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést z obsahu spisu, že k zahájení trestního stíhání obviněného T. F. podle §160 odst. 1 tr. ř. došlo dne 5. 9. 2019, a to pro zločin vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 psím. a), j) tr. zákoníku (č. l. 4 a násl. spisu), a tudíž u něj byl od počátku dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Obhájce si obviněný zvolil dne 6. 9. 2019 (č. l. 61 spisu) a dne 9. 9. 2019 (č. l. 10 spisu) v rámci stížnosti proti zahájení trestního stíhání požádal jeho obhájce, aby byl vyrozumíván o termínech všech vyšetřovacích úkonů a výslechů. V dovolání zpochybňované úkony přípravného řízení byly provedeny Policií České republiky ve dnech 23. 10. 2019, 24. 10. 2019 a 31. 10. 2019 a jednalo se o výsledky rozsáhlé pátrací akce realizované ze strany Policie ČR, k nimž přikročila poté, co dne 16. 6. 2019 oznámil A. P., že se pohřešují poškození. Informace o tom, jak bylo při pátrací akci postupováno, jsou uvedeny v jejím vyhodnocení ze dne 18. 11. 2019 (č. l. 746 až 749 spisu), a to včetně jednotlivých kroků, které policie činila. V rámci této pátrací akce byla nalezena dvě lidská těla, a bylo realizováno ohledání místa činu ve smyslu §113 tr. ř., a to za účelem vyzdvihnutí těl poškozených a zátěží k nim připevněných ze dna vodní nádrže Š. O průběhu těchto úkonů byly pořízeny protokoly, videozáznamy a fotodokumentace, jež jsou ve spise založeny na č. l. 2715 až 2783. Z protokolů je patrné, jakým způsobem bylo vyzdvižení těl poškozených realizováno. Prohlídku zemřelých na místě provedli soudní znalci MUDr. Jiří Hladík a MUDr. Markéta Kulvajtová, popsáno bylo i jejich oblečení, doplňky a pravděpodobná příčina smrti. Podle podpisu přítomných osob je zřejmé, že obhájci obviněných tomuto úkonu přítomni nebyli. Informace o tom, zda o nich byli vyrozuměni, ve spise není obsažena.
76. Z uvedeného je zřejmé, že šlo o úkony, které byly provedeny po zahájení trestního stíhání obviněných, a je zjevné, že o nich obhájci vyrozuměni nebyli. Uvedené skutečnosti tedy svědčí o tom, že došlo k porušení povinností ze strany orgánů činných v trestním řízení plynoucích z §165 odst. 2, 3 tr. ř. Je však nutné podotknout, že tyto vady ještě nesvědčí o tom, že došlo k porušení práva obviněných na obhajobu, které by mělo za následek naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Je totiž třeba brát do úvahy okolnosti v této přezkoumávané věci i povahu předmětných úkonů, které již vysvětlil soud prvního stupně v bodě 77. rozsudku k obdobné námitce obviněného. Stěžejním je, že v průběhu přípravného řízení bylo několik měsíců prováděno šetření za účelem zjištění pobytu poškozených (obvinění navozovali situaci, že odcestovali), a nebylo najisto postavené, že jsou mrtví. Proto byly prováděny opakované pátrací akce, kdy byla vytipována místa, kde by mohli poškození být, popř. kde by se mohla nacházet jejich těla, neboť policie počítala i s variantou, že se stali oběťmi násilného trestného činu. Za užití speciálního sonaru byla prozkoumávána také vodní nádrž Š., kde v hloubce cca 30 metrů byla identifikována dvě těla, avšak bez znalosti jejich identity. Z hlediska těchto skutečností lze připustit, že přizvání obhájců obviněných mohlo být alternativní možností, avšak do doby, než bylo možné spojit předmětná těla s vyšetřovanou věcí a s obviněnými, nelze v tomto případě přisvědčit tomu, že šlo o závažné opomenutí ze strany orgánů činných v trestním řízení. S ohledem na povahu předmětného úkonu je nutné zdůraznit, že byl sice nazván jako ohledání místa činu podle §113 tr. ř., které se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení, avšak zároveň jde o specifický úkon technické povahy, kde osobní přítomnost obhájců jeho průběh nemohla jakkoliv ovlivnit. Pro obhajobu však bylo rozhodné, zda se mohla seznámit s protokolem o ohledání místa činu, který byl o průběhu tohoto úkonu orgány činnými v trestním řízení pořízen, zda obviněný mohl na tyto důkazy reagovat, případně požádat o výslech či doplnění od osob, které na místě předmětného ohledání byly přítomny. Rozhodně je však třeba u tohoto úkonu zdůraznit, že šlo o úkon neopakovatelný.
77. Z protokolů o ohledání místa činu včetně pořízené podrobné fotodokumentace a DVD záznamu vyplývá, že samotné ohledání místa činu proběhlo v několika dnech, a to 23. 10. 2019, 24. 10. 2019 a 31. 10. 2019 s tím, že konkrétním místem ohledání byla vodní nádrž Š., pod mostem silnice č. XY přes vodní nádrž Š., který vede mezi obcemi XY a XY, a předmětem ohledání byla dvě lidská těla nacházející se pod vodní hladinou, konkrétně v místě pod shora uvedeným mostem, kdy tato byla v době ohledání vybójkována na hladinu nádrže s uvedením konkrétních souřadnic bójek pro přesnou specifikaci místa a další zájmové předměty. Až v době, kdy byla těla vylovena, bylo zjištěno, že jde o poškozené, jak usoudila policie a státní zástupkyně podle hodinek, které měla na ruce poškozená. Najisto však byly ztotožněny osoby poškozených až poté, co bylo dne 12. 11. 2019 vypracováno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, kdy kriminalista pplk. Mgr. Jan Schnitzer, Ph. D., provedl genetické zkoumání biologických vzorků z nalezených těl se srovnávacím materiálem, který byl zajištěn v místě bydliště poškozených a též v chalupě ve XY (viz č. l. 3199, 3200 spisu) a došlo k pitvě poškozených. Až z těchto skutečností identita poškozených vyplynula. Právě z uvedených důvodů je nepřizvání obhajoby k vytahování těl poškozených či v průběhu několika dalších dnů k vytahování zátěží ze dna vodní nádrže Š. omluvitelné.
78. Rozhodné je i to, že byť šlo o neopakovatelný úkon, obhájci i obvinění se mohli dodatečně seznámit při studiu spisu již ve dnech 4. a 6. 5. 2020 (č. l. 3310, 3311 spisu, obviněný T. F.) a 12. 5. 2020 (č. l. 3314 spisu, obviněný J. N.) s těmito podklady a veškerým pořízeným materiálem. Dále je pak důležité, že při hlavním líčení konaném dne 8. 10. 2021 před Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích, byly předmětné protokoly o ohledání místa činu provedeny podle §213 odst. 1 tr. ř. předložením k nahlédnutí jako listinné důkazy, přičemž strany nežádaly čtení listin ani přehrání záznamů (č. l. 4501 spisu). K takto provedeným důkazům se vyjádřila státní zástupkyně i obhájce obviněného T. F., JUDr. Prokop Beneš, avšak ani jeden z nich žádné námitky vůči průběhu ohledání místa činu a obsahu protokolů bezprostředně po provedení tohoto důkazu nevznesl, rovněž nepožadovali ani doplnění dokazování výslechem osob na upřesnění postupů, kterými byly předmětné úkony zajištěny.
79. Nejvyšší soud podotýká, že uvedený úkon byl zákonným způsobem proveden jako důkaz při hlavním líčení, v souladu s trestním řádem a při respektu k právům obviněných, neboť jim bylo umožněno se k tomuto důkazu vyjádřit a skutečnosti z něj plynoucí patřičným způsobem zpochybnit. Pokud došlo k uplatnění námitky ohledně zákonnosti takto pořízených důkazů, tak na ni soudy nižších stupňů reagovaly a logickým způsobem vysvětlily, proč nebyli obhájci obviněných k vylovení těl a zátěží ze dna vodní nádrže Š. přizváni. Takto realizovaný proces je v souladu s výše popsanými zásadami i závěry plynoucími z judikatury, a to jak Ústavního, tak Nejvyššího soudu, neboť oba dva kladou při posuzování spravedlivosti procesu ve vztahu k úkonům provedeným v přípravném řízení důraz na možnost obhajoby takové úkony zpochybnit v řízení před soudem, ideálně při hlavním líčení, což bylo v přezkoumávané věci dodrženo.
80. Z obsahu spisu je zřejmé, že uvedené nesvědčí o tom, že právo obviněného T. F. bylo nepřítomností jeho obhájce, resp. jeho nevyrozuměním o předmětném úkonu, porušeno, protože veškeré námitky a připomínky v rámci možnosti uplatnit právo na obhajobu obviněný vůči tomuto úkon měl v dalších fázích trestního řízení (obdobně srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011). Poukázat je možné i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 96/2010, podle něhož nutnost vyrozumět obhájce o konání ohledání místa činu podle §113 tr. ř. nepatří mezi vyšetřovací úkony podle §165 odst. 2 tr. ř., pokud jde o zajišťování kriminalisticko-technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy páté oddílu sedmého trestního řádu (§113 a 114 tr. ř.). Takové úkony totiž činí osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu, který musí být nejprve odborně zpracován, posouzen, případně vyhodnocen. Výsledek této činnosti pak může být použit v rámci trestního řízení ke konkrétnímu vyšetřovacímu úkonu (resp. jako důkaz) např. v podobě znaleckého posudku nebo kriminalistické expertizy či odborného vyjádření. Nejvyšší soud má v této věci za to, že nešlo o kriminalisticko-technickou expertizu, ale o úkon sui generis , který byl dostatečně ve smyslu §113 tr. ř. zaprotokolován, o čemž byl obhájce informován, a teprve od něj se odvíjely další úkony v trestním řízení, jichž byl již přítomen, a jejichž správnost nerozporoval.
81. Ze všech uvedených důvodů se nejedná o takovou procesní vadu, která by mohla mít vliv na trestní řízení jako celek, protože obviněný měl v průběhu trestního řízení možnost seznámit se s výsledky provedeného vyšetřovacího úkonu a současně na tyto výsledky odpovídajícím způsobem reagovat v rámci své obhajoby. Proto Nejvyšší soud shledal, že absence obhájců při výše jmenovaných úkonech nedosáhla takového významu, aby došlo k jakémukoli narušení práva na obhajobu obviněného T. F. ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, a tudíž nevyhověl jeho námitkám podřazeným pod důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
b) k chybějícímu výroku podle §265b odst. 1 písm. l) tr.
82. Obviněný T. F. dovolání podal též s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v přezkoumávaném rozsudku chybí výrok o tom, jak bylo naloženo se zbytkem jeho odvolání, odvolání otce obviněného P. F., a matky obviněného I. F., když ve výroku rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že k jejich odvolání se částečně zrušuje napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy týkajících se poškozených L. H., R. H. a L. H. Výrok o tom, jak soud rozhodl o dalších částech odvolání zmíněných osob, zejména o vině, respektive o tom, zda se ve zbývajících částech jejich odvolání zamítají, podle obviněného přezkoumávané rozhodnutí neobsahuje.
83. K tomu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. slouží k odstranění vad přezkoumávaných rozhodnutí v případě, kdy v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, a to, když je ve výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Za neúplný se považuje výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).
84. Nejvyšší soud uvádí, že zmíněná námitka svým obsahem odpovídá důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně je zcela nedůvodnou, a to s ohledem na způsob, jakým odvolací soud v přezkoumávané věci rozhodoval. Z hlediska obecných zásad trestního řízení bylo nezbytné pouze to, aby odvolací soud rozhodl o každém z těchto odvolatelů tak, aby bylo z výroku jeho rozsudku patrno, jak s každým z těchto odvolání bylo naloženo (viz rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Podstatné rovněž bylo, aby se odvolací soud zabýval všemi námitkami všech odvolatelů.
85. Vrchní soud v Praze uvedeným rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022, rozhodoval o odvoláních státního zástupce, obviněných, otce obviněného P. F., a matky obviněného I. F., která směřovala proti výroku o vině, trestu i náhradě škody, a rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného T. F., otce obviněného P. F. a matky obviněného I. F. částečně zrušil, a to ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy týkajících se poškozených L. H., R. H. a L. H. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu o náhradě škody rozhodl adhézním výrokem. Odvolání obviněného J. N. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podle §256 tr. ř. zamítl.
86. Nejen z uvedeného výroku, ale i z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, jak o odvolání jmenovaného odvolatele a jeho rodičů odvolací soud rozhodl. Rozhodné je, že mu vyhověl v jeho námitkách proti výroku o náhradě škody (srov. bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Částečně tudíž vyhověl opravnému prostředku a ve výrokové části vyjádřil jen to, jak nově rozhodl. Nepoužil §256 tr. ř., neboť tím se rozhoduje jen o celém odvolání. Své závěry o tom, jak se vypořádal se zbylou nedůvodnou částí odvolání, rozvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. V bodě 79. rozsudku odvolací soud plně v kontextu způsobu, jak o odvolání obviněného T. F., otce obviněného P. F. a matky obviněného I. F. rozhodl, konstatoval, že „kromě úpravy adhezních výroků ponechal napadený rozsudek beze změn“ , čímž vyjádřil svůj závěr o tom, že jsou ve zbylé části odvolání nedůvodná. Uvedené znění výroku rozsudku i jeho odůvodnění dostatečným způsobem vypovídá o tom, jak odvolací soud naložil s podanými odvoláními a není pochyb, že vyhověl části námitek ohledně výroku o náhradě škody a ve zbytku, kde nebylo odvolání důvodné, své závěry rozvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.
87. Z uvedeného je zřejmé, že žádný z výroků v rozsudku odvolacího soudu nechybí a soud druhého stupně postupoval plně v souladu se současnou judikaturou Ústavního soudu, neboť měl na paměti, že není porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se soud v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22).
88. Zároveň je možné konstatovat, že odvolací soud splnil nezbytný požadavek pro přezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, neboť ve výrokové části rozsudku formuloval svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok je vyjádřen tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl o každém z podaných odvolání, a proto je vydané rozhodnutí plně přezkoumatelným a neodporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000). Uvedené požadavky plynou z §120 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle kterého musí rozsudek soudu obsahovat výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Platí, že výrok rozsudku je výsledkem procesu a vyjadřuje závěrečný závazný názor soudu o projednávané věci. Pouze výrok rozsudku nabývá právní moci a je vykonatelný (srov. §139 tr. ř.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1667]. Nejvyšší soud proto shora uvedené námitce obviněného Tomáše Fialy nevyhověl.
89. Nejvyšší soud proto shledal, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný T. F. svými argumenty nenaplnil.
c) k námitkám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
90. Obviněný T. F. v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňoval postup soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů a vytváření skutkových zjištění, což tvořilo jádro jeho dovolací argumentace, jíž se snažil prokázat, že nebyl a ani nemohl být pachatelem zločinu vraždy kladeného mu za vinu. Tvrdil, že nebyl prokázán motiv jeho jednání ani přesný průběh skutku, jenž se udál v chalupě ve XY a vznesl další výhrady proti zjišťovaným skutečnostem. Soudem učiněné skutkové závěry zpochybňoval a nesouhlasil s posouzením své výpovědi jako důkazu, ani s vyhodnocením záznamů telekomunikačního provozu a znaleckých posudků zpracovaných za účelem jejich rozboru. Rovněž označil vady znaleckého posudku Ing. Jakuba Kříže a důkazy, jimiž se soudy v trestním řízení nezabývaly, ač měly.
91. K takto vzneseným výhradám odkazujícím na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné uvést, že ten slouží k nápravě vad ve skutkovém stavu věci, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
92. Tímto zákonným vymezením se obviněný řídil, protože výhrady soustředil proti okolnostem, které jsou tímto dovolacím důvodem stanoveny. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje zásadu, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm rekapituloval nebo opakoval soudy provedené důkazy, ani podrobně rozebíral postup soudů, jímž všechny důkazy vyhodnocovaly, ale úkolem dovolacího řízení je posoudit, zda v procesu dokazování nedošlo k těm vadám, které jsou v uvedeném dovolacím důvodu vymezeny. Nejvyšší soud proto posuzuje, zda z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy dostatečně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, a zda tento postup odpovídá podmínkám stanoveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž je třeba připomenout, že obsah v dovolání uvedených námitek a výhrad byl opakovaně soudy zvažován a rozebírán, protože z velké části jde o opakovanou obhajobu obviněného, na níž reagovaly soudy obou stupňů a vypořádaly se s ní, což zásadně vede k neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). S ohledem na rozsah a obsah provedeného dokazování nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že by soudy nezajistily důkazy potřebné pro řádné objasnění stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), protože zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že při hlavním líčení provedl velmi rozsáhlé dokazování, kdy podrobný výčet důkazů a skutečnosti, jež z nich byly vytěženy, jsou uvedeny v bodech 6. až 111. rozsudku soudu prvního stupně.
93. Nejvyšší soud i nad to shledal, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, na který navázal i odvolací soud, dostatečně přesvědčivě vyplývá, že k obviněnému a jemu za vinu kladené trestné činnosti především u zločinu vraždy, jehož spáchání obviněný výlučně rozporoval, bylo provedeno rozsáhlé a z velké části i podrobné dokazování. Zmínit lze výpovědi obviněných a celé řady svědků známých a příbuzných obviněných a poškozených a dalších osob, soubor listinných důkazů a věcné důkazy, jež tvoří zajištěné elektronické materiály, záznamy telekomunikačního provozu, zachycené SMS zprávy, výsledky domovních prohlídek, pátracích akcí, vyšetřovacích pokusů, ohledání místa činu, a dalších. Velkou část důkazního materiálu tvoří výsledky znaleckého zkoumání v podobě posudků a odborných vyjádření. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly a týkaly se motivace činu, způsobu, jímž byli oba poškození usmrceni, jak bylo naloženo s jejich těly, a kdo je usmrtil, soud prvního stupně shrnul v bodech 111. až 113 rozsudku, a to včetně úvah, myšlenek a závěrů, jež jej vedly k závěrům o věrohodnosti či použitelnosti důkazů. Soud dostatečným způsobem rozvedl, jakým způsobem provedené důkazy hodnotil. Rovněž se zabýval obviněným uplatněnou obhajobou a vysvětil, jak se s ní v návaznosti na učiněná skutková zjištění vzešlá z provedených a vyhodnocených důkazů vypořádal. V tomto postupu Nejvyšší soud neshledal takové nedostatky, které by mohly vést k závěru o tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků zločinu vraždy nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování nebo jsou s nimi ve zjevném rozporu. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).
94. K takto souhrnným závěrům lze uvést, že nelze přisvědčit výhradám mířícím vůči hodnocení výpovědi obviněného T. F. a případně dalších důkazů, protože z výsledků dokazování vyplynulo, že byl pachatelem trestného činu vraždy, způsob jejího provedení, že se nacházel na místě činu a sám odklidil těla poškozených. Obviněný v uvedené rovině namítal, že se skutkový děj neodehrál tak, jak zjistily soudy nižších stupňů, neboť ty podle něj špatně hodnotily důkazy, a předkládal své vlastní hodnocení jako jediné pravdivé a přesvědčivé. Soud prvního stupně nicméně výpovědi obviněného, které učinil v rámci celého trestního řízení, a jež se často podstatným způsobem měnily, posuzoval a řádně se vypořádal s tím, proč verzi obviněného neuvěřil. Je možné připomenout, že obsah výpovědí obviněného je zachycen v bodech 9. až 15. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jejich následným hodnocením se soud zabývá v bodě 17. rozsudku. Je vhodné reagovat zejména na to, že se soud věnoval tvrzením obviněného, že se pouze bránil útoku ze strany poškozeného P. H., a to v době, kdy již poškozená M. D. byla v bezvědomí po útoku ze strany poškozeného, dospěl však k závěru, že obviněný ve své výpovědi potvrdil, že jako zatížení byly vzaty z rekreačního objektu prefabrikáty a kamení, a uvedl, jak je připevnil k tělu poškozené, a že její tělo bylo vhozeno do přehrady se zátěží. Ze znaleckého posudku soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (body 78. až 80. rozsudku soudu prvního stupně) je však zřejmé, že poškozená v době, kdy obviněný údajně její životní funkce kontroloval a kdy byla vhozena do přehrady, byla s největší pravděpodobností živá, a pokud hovoří o nekrvácivé ráně na její hlavě, tak tuto mohla mít v popisovanou dobu jen stěží, neboť znalci se vyjádřili jednoznačně k době jejího vzniku, a to rozhodně nebylo v době, kdy byla ještě živá. Pokud obviněný popsal potyčku s poškozeným, kdy údajně v sebeobraně vzal u krbu nějaký pohrabáč a dvakrát silně poškozeného praštil přímo na hlavu, tak soud tomuto tvrzení neuvěřil, protože soudní znalci zcela vylučují, že by zranění, která byla objektivně na hlavě poškozeného zjištěna, byla způsobena pohrabáčem či jakýmkoliv z nástrojů, které byly následně zajištěny v chatě rodiny Š. Tato část výpovědi obviněného byla tedy dokazováním vyvrácena a je zřejmé, že takto musel učinit jiným nástrojem, který znalci ve svém znaleckém posudku v obecné rovině specifikovali. Tvrzení o obraně před útokem poškozeného, navíc s nožem, který údajně také není dosažitelný, neboť jej obviněný odklidil, se v kontextu zjištěných okolností soudu jevilo jako tvrzení zcela účelové a nepravděpodobné. Navíc, nejenže na těle poškozeného nebyly nalezeny žádné známky zápasu či obrany, ale soud neopomněl ani tvrzení majitelů nemovitosti, že žádnou věc nepostrádají ani žádná, kromě zničeného svítidla, nebyla zničena či poškozena. Sám obviněný pak připustil, že v nemovitosti řádně uklidil, auto schoval, jel se domů umýt a vyspat, rodičům asi ani nic neříkal. Ráno jel na místo znovu pořádně uklidit s chemikáliemi, oblečení, které bylo od krve a další věci i věci poškozených stihl ještě dopoledne spálit, zničit. Tato tvrzení ohledně řádného úklidu obviněného podle soudu korespondovala se závěry odborných vyjádření ohledně nalezení, resp. nenalezení krevních stop na místě. Soud se vyjádřil i k jeho změně výpovědi u konaného vazebního zasedání, kdy sice odkázal na svoji předchozí výpověď, avšak tvrdil, že nic z toho, co se mělo stát 6. až 7. 6. po hádce poškozených ve XY, se nestalo, které neuvěřil, a to jednak pro vnitřní nekonzistentnost a pro zásadní rozpor s předchozí výpovědí, když soud neopomněl ani dobu, kterou strávil obviněný ve vazbě a vyčkával s podáním této verze výpovědi do prosince 2020. Tvrzení, že se vrátil domů po deváté hodině, byl dokonce s rodiči, pracoval, avšak kolem druhé hodiny po půlnoci se na místo vracel, neboť si tam zapomněl tašku s věcmi a zejména mobilním telefonem, kde potkal dvoumetrovou postavu, soud rovněž neuvěřil a považoval je za naprosto nelogické smyšlenky nekorespondující se zjištěným skutkovým stavem, když nejenže se na místě v předmětnou dobu nemohl nacházet mobilní telefon užívaný T. F., což je podrobně rozebráno ve znaleckém posudku Ing. Jakuba Kříže v bodě 95. rozsudku, ale i tvrzení rodičů v návaznosti na tuto změnu výpovědí obviněného, soud shledal účelovými a nevěrohodnými. Soud poukázal na to, že obviněný opakovaně ukryl a ponechal mobilní telefon zcela účelově na jiném místě než tam, kde se pohyboval, právě proto, aby nebyl lokalizován ve XY, a vyzvedl si jej až následujícího dne, což jednoznačně svědčí o jeho promyšleném a připraveném jednání již v době, kdy na XY s poškozenými jel, když sám potvrdil, že je navigoval jízdou za svým vozidlem. Tvrzení obhajoby, že pokud nebyl lokalizován mobilní telefon obviněného ve XY, tak tento se na místě nenacházel, soud vyhodnotil jako nelogické, neboť obviněný v každé své výpovědi potvrdil, že se na místě s oběma poškozenými nacházel a jeho poslední verze obhajoby zněla, že se na místo vracel právě pro svůj mobilní telefon. Změny v jeho výpovědích právě v rozhodných momentech svědčily podle soudu o účelovosti a vytváření si nové reality, avšak byly vytrhávány z celkového kontextu, ve snaze se z předmětného jednání vyvinit, nicméně rozporná tvrzení obviněného byla při jejich porovnání s objektivně zjištěnými a důkazy podepřenými skutečnostmi zcela vyvrácena.
95. Tvrzení obviněného, že soudy nezkoumaly zajištěné trasologické stopy, není opodstatněné, neboť soud z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, biologie, daktyloskopie, trasologie a chemie, zjistil a vysvětlil (bod 74. rozsudku soudu prvního stupně), že některé ze zajištěných trasologických stop vykazovaly skupinovou shodu s trasologickými stopami dvou jiných trestních věcí (vloupání do vozidla a vloupání do domu z února 2019), avšak tomuto nebylo možné přikládat na významu, když se jedná pouze o shodu skupinovou a nikoli individuální. Pouze individuální identifikace je jednoznačná k určení objektu, kterým byla stopa vytvořena. Skupinová příslušnost vyjadřuje skutečnost, že objekt přísluší k určité skupině, jejíž charakteristiky jsou shodné. Další trasologické zkoumání, ani v případě stop, které byly označeny jako způsobilé ke stanovení individuální identifikace, nebylo provedeno, neboť nebyl zajištěn a předložen ke zkoumání srovnávací materiál k dovršení individuální identifikace, a tudíž tato stopa nebyla pro posouzení věci podstatnou.
96. Soud prvního stupně se zabýval i tím, zda motivací obviněného k vraždě byla jím popíraná snaha získat předmětnou nemovitost, neboť v bodě 111. rozsudku poukázal na okolnosti za kterých se obvinění snažili získat nemovitost od poškozené M. D., na které navazovalo jednání obviněného T. F. spočívající ve vylákání poškozených na odlehlé místo s údajným předpokladem s nimi podmínky převodu dohodnout, ve skutečnosti však proto, aby se jich zbavil jako nežádoucích svědků a dokončili záměr nemovitost na sebe převést. Na tyto logické úvahy Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje.
97. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené skutečnosti shledal, že výhrady obviněného směřující proti nedostatkům v dokazování neodrážejí faktický stav celého dokazování a popírají skutečnosti plynoucí ze vzájemně propojených důkazů, na něž soudy poukázaly a jejichž rozbor provedly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. K obhajobě obviněného je rovněž třeba uvést, že bylo vyvráceno (zejména výpověďmi osob z jejich okolí, např. L. H., M. N. S., A. P. nebo H. T. a dalších), že poškození měli plánovanou cestu na východ, protože oba měli ihned v následujících dnech po dni deklarované schůzky domluvené další setkání a povinnosti. Pro úplnost lze zdůraznit výpověď svědka A. P., personalisty Církve československé husitské, který potvrdil, že poškozeného naposledy viděl dne 6. 6. 2019 po obědě, kdy mu odevzdával výkaz práce. Ten den ráno jel s kolegy nakoupit do Makra, odpoledne ještě vozil členy jejich církve na domluvená setkání. Druhý den, tedy 7. 6. 2019 měl přivézt paní M. N. S. na jednání rady, ale to už se nestalo. Snažili se jej kontaktovat, telefonovali mu, telefon však nebral, a nakonec napsal omluvnou SMS patriarchovi církve, v tom smyslu, že mu není dobře a že si chce vzít na víkend volno. Formu SMS s patriarchou nijak nerozebírali, avšak oslovení „bratře“ přišlo svědkovi až příliš důvěrné. Další pokusy o kontakt ze strany zástupců církve byly neúspěšné, a proto kontaktovali policii. Svědek dále uvedl, že pokud by byla dne 6. 6. 2019 normální situace, tak by pan H. vrátil auto do garáže v Praze 6, kde sídlí církev. O svých plánech na další dny s ním poškozený nemluvil. Klíčky od auta měl trvale u sebe, auto k soukromému užívání neměl svěřeno. Uvedené skutečnosti pak podtrhují závěr, že poškození nepočítali s tím, že se budou kdekoli zdržovat, neboť poškozený P. H. žádným způsobem neřešil své pracovní povinnosti, ani se neomlouval z práce, nadto užíval pracovní automobil, který nemohl používat k soukromým účelům, tudíž ani případným cestám po Evropě. Obhajoba obviněného o cestě poškozených do zahraničí proto byla soudem prvního stupně správně posouzena jako nevěrohodná.
98. Soud se zabýval i tvrzením obviněného, že vůbec nebyl na místě činu, neboť se tam nenacházel jeho mobilní telefon, který byl procedurou Tracking Area Update detekován na zcela jiném místě, když hodnotil záznamy telekomunikačního provozu. K tomu lze stručně připomenout, že toto tvrzení obhajoby označil soud za překvapivé, neboť sám obviněný potvrdil, že se na místě činu s oběma poškozenými nacházel, navíc tam – jak uvádí v další verzi své výpovědi – měl svůj mobilní telefon zapomenout a vracel se pro něj právě v noci, kdy měl registrovat manipulace s bezvládným tělem poškozené. Nelze přehlédnout, že obviněný v jiné výpovědi popisoval, jak byl s poškozenými na místě přítomen, a jak podle jeho verze probíhalo usmrcení poškozených. Tento rozpor v tvrzení obviněného nebyl nijak vysvětlen, když obhajoba v tomto případě dávala podle soudu rovnítko mezi „pobytem telefonu“ a „pobytem obžalovaného“. Soud prvního stupně též odkázal na závěry znaleckého posudku Ing. Jakuba Kříže, které jednoznačně vyvracejí tvrzení obviněného, že se na místo pro svůj zapomenutý telefon vracel, když tento telefon, zcela evidentně účelově zanechal na jiném místě. Uvedl, že procedura Tracking Area Update sloužící k detekování a informování sítě, tedy k určení toho, v jaké lokalitě se mobilní telefon nachází, v tomto případě podala jednoznačné informace, což soud vedlo k závěru, že svoje jednání obviněný promýšlel a připravoval (viz body 91. až 96. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Podstatnými byly i okolnosti, za nichž došlo k setkání s poškozenými dne 6. 6. 2019 v 16:25 h na parkovišti restaurace XY u obce XY, kam poškození přijeli, když následně dojeli k rekreačnímu objektu na adrese XY, neboť jejich mobilní telefony na místě lokalizované byly. Poškození však byli navigování jízdou auta obviněného, nikoli tím, že by se spojili prostřednictvím mobilního telefonu. Uvedené skutečnosti byly významné pro posouzení věrohodnosti výpovědi obviněného, a jak soud prvního stupně uvedl (v bodě 17. rozsudku), zanechání mobilního telefonu mimo dosah základnových stanic či buněk v okolí XY korespondovalo s prvotní výpovědí obviněného, kdy opakovaně potvrdil, že se na místě nacházel a v další verzi děje údajně mobilní telefon na chatě zanechal a vracel se pro něj. Účelovost tohoto jednání svědčila nejen o promyšlenosti, nýbrž zapadala i do následného děje. Podle zjištění soudu prvního stupně bylo prokázáno, že došlo k setkání obviněného T. F. a obou poškozených předmětného dne, přičemž průběh děje v rekreačním objektu dovozoval pouze nepřímo z důkazů, které se podařilo zajistit (zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, z prohlídky místa činu, kriminalistických odborných vyjádření, a ze stop, které byly na místě činu nalezeny a jež obsahovaly DNA poškozeného).
99. Je vhodné stručně podotknout, že ze shora uvedeného je patrné, že soudy se zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, ať již výpověďmi osob z okolí poškozených, tak souvislostmi vztahujícími se k okolnostem, za kterých byla nalezena těla poškozených (viz body 76. a 77. shora a odkazy na č. l. tam uvedená) u dna vodní nádrže Š. ve dnech 23. až 24. 10. 2019. Bylo osvětleno, že obviněný T. F. byl tou osobou, která poškozené na předmětné místo ve XY vylákala. Soudy vycházely z toho, že toliko obviněný, s ohledem na zjištěné skutečnosti, byl osobou, která naposledy s poškozenými přišla do styku, a jedině on věděl, jakým způsobem schůzka probíhala a co přesně se na místě odehrálo. Rovněž obstojí i úvahy o tom, kdy a jak obviněný vybral místo ve XY, kde k vraždě poškozených došlo. K tomuto zjištění lze poukázat na to, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval rozborem výpovědí obviněného a posuzoval jejich věrohodnost a pravdivost, neboť dovolatel je v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby podstatně měnil. Pro stručnost lze poukázat zejména na body 8. až 17. rozsudku soudu prvního stupně, které obsahují hodnotící úvahy a jsou pečlivým a podrobným rozborem toho, jak bylo na jím učiněná tvrzení nazíráno. Poté, co je soud prvního stupně zhodnotil a porovnal s dalšími důkazy, dospěl k závěru, že obviněný T. F. oba poškozené popsaným způsobem usmrtil. Soud rovněž vysvětlil, proč neuvěřil části jeho výpovědi, že se bránil před útokem poškozeného P. H., ani tomu, že se nepodílel na smrti poškozené M. D.
100. K výhradě obviněného o omámení poškozené léčivem Mirtazapinem a množství, které bylo v těle poškozené nalezeno, lze uvést, že skutečnost, že by poškozenou omámil, mu nebyla přičítána podle tzv. skutkové věty k tíži, neboť soud zde uvádí, že poškozená byla usmrcena za nezjištěných okolností, nicméně příčinou její smrti bylo udušení z utopení. K Mirtazapinu, který byl nalezen v jejím těle (srov. body 79. a 80. rozsudku soudu prvního stupně) znalci z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a odvětví soudní lékařství, (č. l. 3077 až 3081 spisu) dospěli k závěru, že toxikologickým vyšetřením byl v těle prokázán Mirtazapin v koncentraci 0,04 mg/l (stopové množství), což je psychofarmakum, avšak s ohledem na posmrtný stupeň rozkladu nebylo možné uzavřít, že se jedná o hladinu, která tam byla v době před smrtí, s ohledem na stav těla mohlo dojít k výraznému naředění. Pokud by hladina byla vyšší, např. kolem 1 mg/l, tak Mirtazapin má sedativní účinky, může vést ke spavosti, a pokud je hladina vyšší, až k 3 mg/l, jedná se již o dávku toxickou, na kterou by člověk mohl i umřít, avšak pokud by poškozená zemřela na otravu, rozhodně by nebyl průkaz rozsivek v játrech. S pravděpodobností hraničící s jistotou u poškozené se podle znalců nejednalo o dávku toxickou, a proto námitky obviněného postrádají z hlediska ostatních rozhodných skutečností na významu. K průběhu schůzky ve XY soud prvního stupně správně dovodil, že nejprve došlo k omámení poškozené, připustil sice i pravděpodobnost využití léčiva Mirtazapin, což je antidepresivum, po jehož požití by zřejmě poškozená usnula, nevyloučil však, že mohla být utlumená jiným způsobem, přičemž nebylo zjištěno, že by poškozená takový lék někdy užívala. Utlumení poškozené bylo dovozováno zejména ze skutečnosti, že příčinou její smrti bylo podle znalců z oboru soudního lékařství, a to s ohledem na změny na jejích orgánech, udušení z utopení, tudíž při vhození do vody obviněným byla poškozená naživu, nicméně na jejím těle nebyly nalezeny stopy toho, že by se jakkoli manipulaci se svým tělem bránila, a proto soudy logicky vycházely z toho, že byla (něčím) zbavena schopnosti vnímat to, co se s ní děje, avšak bez konkrétního závěru, čím byla omámena, protože tato okolnost bez pochybností z výsledků dokazování nevyplynula (srov. bod 78., 80. rozsudku soudu prvního stupně).
101. K usmrcení poškozeného P. H. podle závěru soudu prvního stupně došlo blíže nezjištěným sečným nástrojem, jímž mu byly zasazeny velkou intenzitou opakované údery do hlavy, a k útoku zjevně došlo v obývacím pokoji v přízemí objektu ve XY, kde byly při domovní prohlídce nalezeny stopy DNA, které byly identifikovány jako DNA tohoto poškozeného. Tento závěr pramení zejména z toho, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství ve znaleckém posudku i při hlavním líčení (č. l. 3086 až 3094 spisu, body 78. a 80. rozsudku soudu prvního stupně) uvedli, že příčinou smrti poškozeného bylo rozhmoždění mozku při sečných ranách hlavy s tříštivým rozlámáním lebky, kdy tyto rány a rozhmoždění mozku vznikly zaživa, prakticky současně, krátce před smrtí, ostrým pádným nástrojem působícím velkou silou na levou čelní, spánkovou a temenní krajinu hlavy a lze je dobře vysvětlit např. opakovanými údery sekerou, případně rýčem, mačetou apod. Schopnost jednání poškozeného ustala bezprostředně po první ráně a smrt nastala velmi krátce po utrpěném poranění, v průběhu desítek vteřin. Zranění poškozeného bylo smrtící pro všeobecnou povahu a jeho smrti nebylo možno žádným způsobem zabránit. Znalci i u tohoto poškozeného uvedli, že zevní ani vnitřní prohlídkou nebyla zjištěna žádná poranění svědčící pro jeho obranu a rovněž objasnili, že otevřená poranění lební jsou poraněními dost krvácejícími, a pokud jde o opakované údery, může dojít i ke stříkancům, pokud dojde k určité prodlevě mezi jednotlivými údery. Když jsou údery vedeny rychle za sebou, začne rána krvácet, tak se krev nerozstříkne. Jejich nález svědčil pro to, že údery byly činěny v krátkém časovém sledu, protože všechna poranění vykazovala známky vitální reakce, tzn., že všechna ta poranění vznikala zaživa, ale smrt, s ohledem na zhmoždění, nastala velice rychle. Uvedené závěry, které soud prvního stupně následně důsledně hodnotil a vypořádal se i s obhajobou obviněného (srov. body 81. až 85. rozsudku soudu prvního stupně) svědčí o tom, že zranění poškozeného byla způsobena velmi rychle, což jsou případy, kdy se krev z nich nerozstříkne, a tudíž by ani nemohla být přítomna po celém objektu, což zdůvodňuje malé množství biologických stop obzvláště, když bylo místo činu uklizeno a krev odstraněna.
102. V návaznosti na shora uvedené, je možné k dalším námitkám obviněného o průběhu skutku poukázat na zjištění znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, že oba poškození zemřeli násilnou smrtí a nikoli z přirozených příčin, či z důvodu chorobných změn či dokonce neužívání pravidelné medikace. Zranění, která byla popsána ve výroku rozsudku, byla dvěma soudními znalci řádně vysvětlena. Námitkami obhajoby ohledně mechanismu vzniku zranění se soud prvního stupně podrobně zabýval v bodech 78. až 85. rozsudku. Vyloučili, že by vražedným nástrojem, který byl použit proti hlavě poškozeného P. H., bylo krbové náčiní, které označil obviněný T. F., a bylo vydáno rodinou Š. Ze skutečnosti, že v předmětné nemovitosti ve XY nepostrádaly žádný z nástrojů či sekeru soud dovodil, že vražedný nástroj obviněný přinesl s sebou a poté jej odklidil, což svědčilo i o předchozím uvážení a úmyslu poškozené usmrtit (viz bod 111. rozsudku soudu prvního stupně).
103. Způsob, jakým soudy skutečnosti významné pro závěry o tom, že obviněný T. F. je pachatelem činu, a jak k usmrcení obou poškozených došlo, soudy dostatečně objasnily a rozhodné skutečnosti vysvětlily na podkladě výsledků provedeného dokazování. Takový postup Nejvyšší soud považuje za zcela odpovídající pravidlům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., protože soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč verzi událostí prezentovaných obviněným T. F. neuvěřily, a z jakých důvodů jím tvrzené skutečnosti odpovídají nebo naopak neodpovídají i jinak objektivizovaným skutečnostem. Dovolací soud proto v postupu soudu prvního stupně neshledal známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací.
104. Ke způsobu odklizení těl poškozených lze uvést, že podle zjištění soudu prvního stupně obviněný ve své výpovědi popsal, jakým postupem byly naloženy ostatky těl do vozidla Renault Fluence, a jak byla připevněna lana, řetězy a zátěže, když rozvedl i následné vhození do vodní nádrže Š. (o těchto skutečnostech svědčí i protokoly o ohledání místa činu, č. l. 2715 až 2783). Provedenými vyšetřovacími pokusy (č. l. 267 a násl. spisu) bylo ověřeno, zda byla jedna osoba schopna odklizení a vhození těl do přehrady provést, a to buď při jedné jízdě, nebo při jízdě opakované. Uvedenými skutečnostmi se nalézací soud k obhajobě obviněného rovněž podrobně zabýval v bodech 86. až 89. rozsudku, kde vysvětlil, že vyšetřovací pokusy objasnily rozhodné skutečnosti ohledně průběhu činu a námitky obviněného vůči nim nejsou důvodné obzvláště, když jeho vinu prokazují i další důkazy. Je rovněž možné zdůraznit, že obviněný ve svých prvotních výpovědích popsal, jakým způsobem se zbavil věcí poškozených, svých zakrvácených věcí a také, jak opakovaně, i za pomoci chemikálií, uklidil místo činu, aby zabránil odhalení svého skutku a vůbec svého spojování s tímto místem a také potvrdil zaslání SMS zpráv z mobilních telefonů poškozených, aby oddálil jejich případné postrádání a nahlášení jejich pohřešování.
105. Nejvyšší soud po posouzení způsobu, jakým se soud prvního stupně vypořádal s výhradami obviněného, jeho postupně uváděnými odlišnými verzemi výpovědí i navazujícími skutečnostmi, nezjistil žádné poznatky, které by svědčily o vědomém zkreslování soudy hodnocených zjištěných okolností, a proto nepřisvědčil výhradě obviněného, že jeho výpověď soudy zhodnotily nesprávným způsobem, naopak z toho, jak soud vypořádal konkrétní skutečnosti a pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy, je zřejmé, že své povinnosti plynoucí z §2 odst. 6 tr. ř. nezanedbal. Soudy vycházely při hodnocení jeho výpovědi z celé škály zajištěných důkazů a zkoumaly je ve vzájemných souvislostech.
106. V reakci na námitku obviněného je třeba uvést, že se soudy zabývaly tím, kdo použil kartu poškozeného P. H. k platbě v tramvaji, neboť soud prvního stupně v bodě 99. rozsudku uvedl, že transakce provedená v Praze svědčí pouze o tom, že i tato věc poškozeného se dostala do rukou pachatele trestné činnosti, který se manipulací s touto platební kartou – úhradou v tramvaji (nikoli například výběrem u bankomatu, který je pod neustálým kamerovým záznamem) – snažil navodit zdání, že poškozený je naživu, což potvrzuje i odeslání SMS zpráv z mobilních telefonů poškozených. Lze přisvědčit soudům, že uvedené závěry korespondují s provedenými důkazy a mají na ně logickou návaznost. Proto je správný závěr soudů, že jedinou osobou, která mohla zařídit, aby toto bylo učiněno, je právě obviněný T. F.
107. Obstát nemůže ani tvrzení obviněného T. F., případně námitky obviněného J. N., že soudy nesprávně vycházely ze znaleckého posudku obžaloby Ing. Jakuba Kříže, znalce z oboru kybernetika se specializací programové vybavení a bezpečnost mobilních telekomunikačních zařízení, mobilní telekomunikační systémy GSM/UMTS/LTE/CDMA, obsah mobilních telekomunikačních zařízení a SIM karet, jehož závěry provažovali za vadné. Nedůvodně tvrdili, že pracoval s nezákonnými podklady, jeho posudek obsahoval nepřesnosti a nedošlo k provedení tzv. kontrolního součtu pro ověření integrity a autenticity dat, a to za situace, kdy existovalo podezření na porušení integrity dat. Přisvědčit není možné ani tomu, že by prosazoval odlišné závěry, k nimž dospěl ve stejných otázkách znalec obhajoby Václav Černý z oboru a odvětví elektronika se specializací na zajištění a zpracování dat z paměťových médií, mobilní telefony a radiostanice. Neopodstatněnými jsou i výhrady o tom, jak byl podle §105 odst. 1 tr. ř. znalec Ing. Jakub Kříž přibrán.
108. Nejprve je třeba předeslat, že i tyto skutečnosti již posuzovaly soudy obou stupňů. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že znalec Ing. Jakub Kříž zpracoval znalecký posudek na základě opatření Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 2 KZV 5/2021. Stalo se tak v řízení před soudem usnesením státního zástupce podle §105 odst. 1 tr. ř. Státní zastupitelství znalecký posudek Ing. Jakubu Křížovi zadalo jako procesní strana a po jeho vypracování jej předložilo jako důkaz obžaloby ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §106 druhá věta za středníkem tr. ř. soudu prvního stupně, aby jej provedl. O tomto postupu vypovídá obsah spisového materiálu (č. l. 4576 spisu), jenž obsahuje návrh Krajského státního zastupitelství k založení znaleckého posudku do spisu a vyslechnutí znalce Ing. Jakuba Kříže. Posudek byl soudu předložen při hlavním líčení dne 22. 11. 2021 (č. l. 4662 spisu) a jako důkaz společně s výslechem znalce proveden dne 12. 1. 2022 (č. l. 4954 až 4969 spisu). Znalecký posudek Ing. Jakuba Kříže tudíž sice byl předložen státním zastupitelstvím, ale to v dané chvíli vystupovalo jako procesní strana, která má právo předkládat důkazy za účelem náležitého objasnění věci, a proto jsou námitky obviněného o tom, že by byl tento důkaz nepřípustný zcela irelevantní. Tvrzení, že se soudy nevypořádaly s výhradami proti přípustnosti znaleckého posudku Ing. Jakuba Kříže jako důkazu, neměla v přezkoumávané věci místo, neboť soud prvního stupně znalecký posudek znalce Ing. Jakuba Kříže řádně provedl a podrobil jej kritickému zhodnocení. Z těchto důvodů se jedná o zákonně provedený důkaz.
109. Uvedený postup je správným a předpokládaným projevem zásady kontradiktornosti trestního řízení, která procesním stranám umožňuje navrhovat důkazy, a to jak obviněnému, tak státnímu zástupci, který v řízení před soudem již jako procesní strana vystupuje. Platí totiž, že k ústavním principům, tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces, patří i princip rovnosti zbraní, resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů, právu vyjadřovat se k prováděným důkazům, apod.; srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01).
110. Oba jmenované znalecké posudky byly soudem prvního stupně provedeny jako důkazy postupem odpovídajícím trestnímu řádu, znalci byli následně vyslechnuti a své závěry při hlavním líčení potvrdili, přičemž dostali prostor, aby na své znalecké posudky vzájemně reagovali (srov. protokoly o hlavním líčení na č. l. 4954 až 4969 spisu). Obvinění, jejich obhájci, státní zástupce i předsedkyně senátu měli možnost se znalců dotazovat, přičemž všechny otázky byly z jejich strany zodpovězeny. Uvedený postup plně svědčí o zachování práva obviněných na spravedlivý proces, neboť měli možnost klást znalcům dotazy a výsledky jejich zkoumání zpochybnit. Lze shrnout, že oba znalecké posudky byly provedeny jako důkaz, s využitím všech práv obviněných.
111. Znalec Ing. Jakub Kříž zpracoval předmětný posudek z oboru kybernetika se specializací programové vybavení a bezpečnost mobilních telekomunikačních zařízení, mobilní telekomunikační systémy GSM/UMTS/LTE/CDMA, obsah mobilních telekomunikačních zařízení a SIM karet (č. l. 4585 až 4608), z podnětu státního zastupitelství, a soud prvního stupně výsledky znaleckého zkoumání detailně popsal a vysvětlil v bodech 95. odsuzujícího rozsudku. Z jeho obsahu poukázal na materii, z níž znalec pro své znalecké závěry vycházel, posuzoval a zkoumal, zda znalce bral do úvahy všechny rozhodné skutečnosti, a tedy zda odborné závěry směřují k odpovědi na zadané otázky, a zda odpovídají studované podklady, které byly zajištěny v přípravném řízení, skutečnému a jím zjištěnému stavu věci. Uvedené odborné vysvětlení, které z obsahu přezkoumávaného posudku plyne, soud hodnotil jako ucelené shrnutí a dostatečné uvážení všech rozhodných skutečností. Nutno podotknout, že soud prvního stupně tento znalecký posudek hodnotil jako reakci na znalecký posudek obhajoby a v obsahu znaleckého posudku ani v osobním přístupu tohoto znalce ani co do obsahu zpracovaných podkladů nezjistil důvody, pro které by nemohl z jeho závěrů vycházet. Stejným způsobem nazíral i na znalecký posudek znalce Václava Černého, a oba tyto posudky vzájemně porovnal a zabýval se rozdíly v nich obsaženými (srov. body 94. až 96. rozsudku soudu prvního stupně). Touto činností soud prvního stupně dospěl k závěru, že znalec Václav Černý nedokázal zcela obhájit některé ze svých tvrzení ve znaleckém posudku a připustil, že neměl žádná zdrojová data, ze kterých vychází a že se o těchto skutečnostech pouze domníval. Rovněž zdůrazňoval neexistenci kontrolního součtu zpracovávaných dat, když znalecký posudek se zadáním tak, jak jej dostal znalec Ing. Jakub Kříž, prakticky nikdy nevypracoval. Zdůraznil a podrobně popsal, ze kterých relevantních informací při vypracovávání znaleckého posudku vycházel, jaká data zpracovával, popsal princip fungování telekomunikačního provozu, princip základnových stanic, buněk, sektorů a zejména proceduru Tracking Area Update. Po komplexním posouzení obou znalecký posudků soud prvního stupně závěry Ing. Jakuba Kříže označil za jednoznačné, logické, odůvodněné a přesvědčivé.
112. Je vhodné připomenout, že soud znalecké posudky hodnotí v souladu se všemi procesními pravidly jako každý jiný důkaz, aniž by jim přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). Je právem soudu prvního stupně v rámci hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. posoudit, o který důkaz své závěry opře, a nelze vyloučit, že takovým důkazem může být i znalecký posudek, který je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti.
113. Námitkami obviněných shodnými s těmi, jež uplatnili v přezkoumávaném dovolání vůči znaleckému posudku znalce Ing. Jakuba Kříže, se zabýval rovněž odvolací soud, který při obsáhlosti závěrů soudu prvního stupně, s nimiž souhlasil, shledal, že skutková zjištění opřená o důkazy provedené v hlavním líčení považuje za správná a v této souvislosti odmítl i výhrady obviněných proti způsobu vypracování znaleckého posudku znalcem Ing. Jakubem Křížem, protože nalézací soud dostatečným způsobem rozvedl, proč z tohoto posudku vycházel při koncipování závěrů o vině obviněného (srov. bod 45. rozsudku odvolacího soudu).
114. Nejvyšší soud po posouzení uvedených závěrů soudů obou stupňů shledal, že především soud prvního stupně dostál svým povinnostem při hodnocení proti sobě stojících znaleckých posudků a postupoval v souladu s §108 a 109 tr. ř. V případě, kdy vznikaly pochybnosti o správnosti znaleckých posudků nebo byly posudky nejasné či neúplné soud prvního stupně vyslechl znalce a požádal je o vysvětlení jejich závěrů, což znalci dostatečným způsobem učinili, čímž dostál svým povinnostem, protože se obsahem a odborností obou znaleckých posudků dostatečně a pečlivě zabýval. Své závěry nakonec opřel o znalecký posudek znalce Ing. Jakuba Kříže, neboť zohlednil celý řetězec důkazů, reagoval na případné další nabízející se skutečnosti a objektivně přistupoval ke zpracovávané materii podkladů, jimž se věnoval s potřebnou detailností a přesností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15).
115. Pro úplnost lze uvést, že se i odvolací soud k námitkám obviněného správností závěrů nalézacího soudu o průběhu skutku rovněž zabýval a shledal, že ve skutkových zjištěních nalézacího soudu nejsou zřetelná žádná pochybení (srov. bod 18. a násl rozsudku odvolacího soudu).
116. V posuzované věci lze z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů jasně a srozumitelně shledat na základě čeho obecné soudy dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž všechny ve věci provedené důkazy velmi podrobně rozebral a vyložil již soud prvního stupně a poskytl k nim srozumitelné a detailní hodnotící úvahy. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění rozsudku nereagoval výslovně na všechny obviněnými vznesené odvolací námitky, je třeba shrnout, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak tuto povinnost odvolací soud porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud dostál.
117. Vzhledem k tomu, že ve výsledcích provedeného dokazování ani v procesních postupech Nejvyšší soud nezjistil vytýkané nedostatky, a skutečnosti rozhodné pro právní závěry týkající se viny obviněného byly objasněny v rámci objektivně zjistitelné důkazní situace nevzbuzující pochybnosti, nebylo možné přisvědčit tomu, že by v dané věci soudy nedůvodně odmítly provést další obhajobou navrhované důkazy.
118. Pokud tato výtka směřovala proti tomu, že Městský soud v Praze rozhodl, že důkazy obviněným navržené nebudou provedeny, ačkoli nebyl místně příslušným soudem, nemůže tato námitka obstát, a to z důvodů, které Nejvyšší soud vysvětlil již výše (viz část VII. shora). Z uvedeného důvodu, když o předmětných návrzích rozhodl při hlavním líčení Městský soud v Praze, nebylo nutné, aby o nich znovu, bez dalšího podnětu obviněných jen pro forma rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. V daném případě jde o postup obdobný tomu, když je vydáno rozhodnutí podle §262 tr. ř., podle něhož nadřízený soud přikáže věc jinému složení senátu nebo soudu, a není bezpodmínečně nutné opakovat celé dokazování znovu ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř. Platí totiž, že při opakování hlavního líčení je třeba opětovně provést všechny úkony spojené s přípravou (§198 tr. ř.) a zahájením hlavního líčení (§202 až 206 tr. ř.) a zopakovat (znovu provést) všechny důkazy provedené v předchozím hlavním líčení způsobem předepsaným trestním řádem, pokud jsou tyto důkazy potřebné pro rozhodnutí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 16/1967-I. a č. 3/1976-33 Sb. rozh. tr.), popřípadě provést důkazy další, jejichž potřeba v mezidobí nově vyvstala. Nestačí tedy pouze konstatovat obsah protokolu o předchozím hlavním líčení, ale musí být znovu vyslechnut obviněný, svědci, případně znalci, které soud vyslechl před odročením hlavního líčení, pokud nepřichází v úvahu přečtení protokolů o jejich výpovědích podle §211 tr. ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 40/1968-I. Sb. rozh. tr.). K důkazům, které nebyly provedeny při novém hlavním líčení, není možno při rozhodování přihlížet (§2 odst. 12 a §220 odst. 2 tr. ř.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2712].
119. Z těchto důvodů, když obviněný návrhy na doplnění učinil dne 29. 12. 2020 před Městským soudem v Praze, který byl v té době soudem místně příslušným, a soud o nich rozhodl tak, že je zamítl pro jejich nadbytečnost, resp. nepotřebnost k dalšímu objasnění věci nebo z jiných důvodů, nejde o úkon, který by ztratil po změně místní příslušnosti soudu platnost, protože význam důkazních návrhů obviněného pro rozhodnutí ve věci byl již jednou vypořádán a vysvětlen se závěrem, že jejich provedení není nutné. Pokud obviněný chtěl, aby takové rozhodnutí učinil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, nebránilo mu nic v tom své návrhy znovu učinit, protože při opakování hlavního líčení bylo jeho právem kdykoliv v jeho průběhu činit návrhy na doplnění dokazování, a to jak nových důkazů, tak i opakovat předešlé (srov. §33 odst. 1 tr. ř.). Kromě uvedeného je třeba zdůraznit, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud prvního stupně na důkazní návrhy obhajoby před ním vznesené reagoval a nepominul je, neboť v bodě 110. rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů je neprovedl, a to zejména pro jejich nadbytečnost. Toto vysvětlení je postačující pro závěr, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, protože za ty se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo, neboť soud prvního stupně vysvětlil své úvahy vedoucí k popsaným skutkovým závěrům a náležitě odůvodnil, proč se obviněným navrhované důkazy odmítají. Taková argumentace je logická a vyplývá z obsahu provedeného dokazování (§125 odst. 1 tr. ř.). K jinak správným závěrům lze rovněž pro úplnost doplnit, že soud zásadně není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv [k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03]. Výtka obviněného, že soudy nižších stupňů nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, když zpochybňoval závěry znalců MUDr. Jiřího Hladíka, MUDr. Markéty Kulvajtové a Mgr. Šárky Winzigové v porovnání se závěry znalců obhajoby MUDr. Jiřího Fencla a MUDr. Andrey Vlčkové, není opodstatněná. Podstatné je, že na ni již reagovaly soudy obou stupňů, přičemž soud prvního stupně se zhodnocením proti sobě stojících znaleckých posudků a tvrzení znalců podrobně zabýval a vypořádal se nimi (srov. body 78. až 85. rozsudku soudu prvního stupně). Podrobné zdůvodnění je komplexním zhodnocením jejich závěrů a vysvětlením toho, proč znaleckým posudkům obhajoby nepřisvědčil bez nutnosti zpracovávat revizní znalecký posudek, a to plně v souladu se zásadami, jak má být znalecký posudek hodnocen a posuzován, přičemž skutková zjištění plynoucí ze znaleckých posudků byla řádně objasněna a vysvětlena (srov. body 98. až 100. shora). Lze též dodat, že z hledisek §109 a 110 tr. ř. nebyly zjištěny podmínky, aby soud k takovému postupu přistoupil. Problematickým se s ohledem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nejeví ani to, že odvolací soud na případnou námitku obviněného reagoval pouze odkazem na příslušné pasáže prvostupňového rozhodnutí, protože tak s ohledem na jejich důslednost mohl učinit (srov. bod 39. rozsudku soudu prvního stupně a též viz zásady rozebrané v bodě 114. shora).
120. Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností učinil závěr, že námitky obviněného T. F. týkající se skutkových zjištění, resp. způsobu, jímž k nim soudy obou stupňů dospěly, nenaplnily podmínky důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž nejsou důvodné. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze konstatovat, že soudy postupovaly přesvědčivě a transparentně s evidentní snahou řádně a objektivně zjistit všechny rozhodné skutečnosti. V jejich postupech proto nebylo možné shledat žádný akt libovůle (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08) ani exces, neboť soudy dodržely procesní zásady a řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Nejvyšší soud neshledal, že by soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože ta je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci však soud dospěl k závěru, že verze obviněných nebyla věrohodná (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
121. Nejvyšší soud po posouzení všech namítaných okolností nezjistil žádný důvod ani zákonné oprávnění zpochybňovat skutkové závěry soudů obou stupňů a jakkoliv do nich zasahovat. Může pouze konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů, když se se soudy rozvedenými úvahami ztotožnil, protože nevykazují vytýkané vady (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020). Přijatá skutková zjištění nemohou zvrátit ani skutečnosti, na které obviněný ve svém podání upozorňoval, jelikož jejich význam není zdaleka tak zásadní, jak v podaném dovolání namítal.
d) k námitkám podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
122. Obviněný v dovolání uplatnil i důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jedinými námitkami, které na něj dopadají, byla tvrzení, že neměl motiv usmrtit oba poškozené, a že vraždu neplánoval, resp. neměl v úmyslu ji spáchat.
123. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
124. Posoudí-li se výhrady obviněného zaměřené proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, je zjevné, že v dovolání nebrojil proti pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ale soustředil se výhradně na zločin vraždy podle §140 odst. 1, 2, 3 písm. a), písm. j) tr. zákoníku, jemuž ve vztahu k užité právní kvalifikaci vytýkal vadné posouzení subjektivní stránky.
125. Nejvyšší soud k tomu uvádí s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění [viz část VIII. písm. c) shora], jejichž správnost nebyla zpochybněna, že se soudy nižších stupňů subjektivní stránkou zabývaly a vysvětlily, z jakých okolností dovodily, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku po předchozím uvážení, a že vraždu naplánoval. Lze poukázat zejména na bod 113. rozsudku soudu prvního stupně, kde je vysvětleno z čeho soud dovozoval úmysl obviněného T. F. Za určující označil, že obviněný vylákal poškozené na odlehlou rekreační chatu v místech poblíž bydliště, které znal, chatu zamluvil na delší dobu, než byla doba nutná k jednání s poškozenými o deklarovaném obsahu, mobilní telefon odložil již cestou na místo schůzky, a zřejmě i přinesl vražedný nástroj, který však nebyl zajištěn. Odvolací soud jeho závěry potvrdil a souhlasil s nimi (srov. bod 54. rozsudku odvolacího soudu).
126. K těmto v zásadě správným závěrům Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a tento čin spáchá na dvou osobách, a v úmyslu získat pro sebe nebo jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo jiné zavrženíhodné jednání. Co se týče posledně uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, soudy ji shledaly v právní větě v alternativě, že tak činil v úmyslu pro sebe nebo jiného získat majetkový prospěch. Zločin vraždy je trestný čin úmyslný (§15 tr. zákoníku), k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 §140 tr. zákoníku postačí zavinění v nedbalosti [§16 tr. zákoníku, §17 písm. b) tr. zákoníku].
127. Posoudí-li se skutečnosti, které soudy zjistily, chování obviněného a závěry soudů ohledně jeho subjektivního vztahu ke vzniklému následku, je zřejmé, že obviněný podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Takový úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, a tedy nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
128. Soudy zcela správně dovodily, že obviněný jednal po předchozím uvážení ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku, jímž se rozumí, že pachatel si před spácháním činu zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení, a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti, tzn., že čin naplánuje. Na druhé straně není však třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace. Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného. Není rozhodné, zda vlastní naplánování proběhlo v takovém rozsahu, který zajišťuje úspěšné usmrcení jiného, popř. zda jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu (srov. rozhodnutí č. 49/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud, plně s odkazem na závěry soudů prvního a druhého stupně, které z hlediska zavinění v činu obviněného shledaly úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dospěl k závěru, že byl naplněn znak předchozího uvážení jakožto kvalifikované formy úmyslu. Obviněný patřičně zvážil své jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k provedení činu, zvážil rozhodné důsledky činu, a na základě takového svého subjektivního přístupu poškozené úmyslně usmrtil ve smyslu použité právní kvalifikace, a tedy po všech stránkách naplnil znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku.
129. Uváží-li se podle uvedeného, jak byl čin vraždy spáchán i vysvětlení soudů nižších stupňů, lze přisvědčit názoru soudů a námitku obviněného, že nejednal plánovitě s úmyslem usmrtit poškozené, považovat za nedůvodnou. Zmínit je možné, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že tak činil proto, aby získal do vlastnictví uvedenou nemovitost. Rozhodné je, že z jednání obviněného, tak jak bylo prokázáno, jsou zřejmé na sebe navzájem navazující kroky, a to od počátku kdy si s obviněným J. N. vybrali nemovitost poškozené, a pro její lukrativní charakter jednal tak, že ve výsledku oba poškozené usmrtil, a následně jejich těla odklidil do vodní nádrže Š. Ačkoli nejsou známé veškeré detaily, jež se udály v objektu na adrese XY, soudy nižších stupňů dokázaly na základě přímých i nepřímých důkazů dovodit okolnosti, z nichž úmysl a předchozí uvážení obviněného vyplývá. Vhodné je doplnit, že obviněný T. F. ve snaze zabránit prozrazení podvodu při převodu nemovitosti ve vlastnictví poškozené M. D. a s cílem získání majetkového prospěchu v souvislosti s převodem uvedené nemovitosti, vylákal oba poškozené M. D. a P. H. na schůzku, kdy se setkali na parkovišti restaurace XY u obce XY, poškození následovali vozidlo obviněného a dojeli k rekreačnímu objektu na adrese XY, který si obviněný pronajal. Zde usmrtil oba shora popsaným způsobem. Těla poškozených, aby zamaskoval svůj čin, vhodil do vodní nádrže Š. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný jednal plně ve smyslu definice přímého úmyslu, protože veškeré toto jeho jednání bylo vedeno promyšlenou a cílenou snahou oba poškozené připravit o život, svůj čin spáchal zcela nepozorován, na místě, které pro ten účel zajistil, s tím, že i jeho následující jednání bylo vedené záměrem nezanechat po činu stopy a zahladit je.
130. Z tohoto důvodu volil obviněný T. F. i následné kroky, když s obviněným J. N., u něhož nebylo prokázáno, že by o činu (zločinu vraždy) obviněného T. F. věděl, převezli vozidlo poškozených do Maďarské republiky, kde je odstavili v průmyslovém areálu, demontovali registrační značky a vnitřek vozidla polili benzínem a blíže neurčeným pracím či mycím prostředkem, to vše ve snaze zničit případné stopy. Jednání obviněného podle zjištění soudu provázely i jiné okolnosti, z nichž lze na přípravu k vraždě usuzovat, například to, že svůj mobilní telefon zanechal na jiném místě, než kde se reálně pohyboval a pravděpodobně si připravil vražednou zbraň, která však nebyla zajištěna. Stejně tak soud usuzoval na uvážení činu z toho, že chalupu ve XY si obviněný zamluvil na více než jednu noc, která by mu k jednání s poškozenými postačovala. Uvedené skutečnosti jsou zcela dostatečnými pro závěr o tom, že byly naplněny obecné podmínky pro „jednání po předchozím uvážení“ ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku, jak je vykládá trestněprávní teorie i soudní praxe, neboť čin obviněného vykazuje vyšší míru plánovitosti jak s ohledem na dobu a místo, které k němu zvolil, tak s ohledem na způsob jeho provedení a snahu jej co nejefektivněji zamaskovat.
131. K motivaci, jako pohnutce trestného činu, vůči níž obviněný brojil, je třeba v obecné rovině uvést, že ta nemá význam jen jako znak skutkové podstaty, ale jde i o jedno hledisko určující závažnost činu rozhodné pro posouzení povahy a závažnosti činu podle §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 220). Motiv však není zákonným znakem skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a jeho význam je tak spíše podpůrný, např. při hodnocení společenské škodlivosti činu. S ohledem na shora uvedené je možné k výhradě obviněného, že nebyl dostatečně posouzen motiv jeho jednání, též uvést, že motiv, resp. pohnutka k tomu, aby oba poškozené usmrtil, byla rovněž náležitým způsobem prokázána, neboť soudy dovodily, že oba poškozené usmrtil, aby zakryl jím a spoluobviněným J. N. plánovaný podvodný převod nemovitosti poškozené, což lze dovozovat i z toho, že oba obvinění byli odsouzeni rovněž pro spáchání pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (proti tomuto zločin obviněný T. F. dovolání nezaměřil). Na druhou stranu ani v případě, kdy by se přesnou pohnutku nepodařilo prokázat, tak by to neznamenalo, že obviněný svým jednáním nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu vraždy, neboť pohnutka není obligatorním znakem skutkové podstaty. Rovněž platí, že i když provedeným dokazováním nebylo zjištěno, jakou pohnutkou byl veden pachatel trestného činu vraždy, nelze z toho usuzovat, že chybí jeho úmysl způsobit poškozenému smrtelný následek ve smyslu §140 odst. 1 tr. zákoníku, je-li takový úmysl – přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu – dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svou povahou je způsobilá jiného usmrtit, a vede útok záměrně proti těm částem těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány (srov. rozhodnutí č. 5/2012 Sb. rozh. tr.), což v přezkoumávané věci bylo prokázáno.
132. Nejvyšší soud z uvedených důvodů, když podle obviněným T. F. vytýkaných vad nezjistil nedostatky v právním posouzení zločinu vraždy, které proti této právní kvalifikaci vznesl, a vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů se právním posouzení tohoto zvlášť závažného zločinu zabývaly a jednotlivé jeho znaky základní i kvalifikované skutkové podstaty důsledně zkoumaly a své závěry k nim vysvětlily, uzavírá, že dovolání obviněného bylo i v této části shledáno nedůvodným.
133. K celému dovolání obviněného T. F., jak bylo shora v jeho jednotlivých pasážích rozebráno, Nejvyšší soud konstatuje, že je jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože s převážnou částí námitek se zcela správně již v přezkoumávaných rozhodnutích vypořádaly soudy prvního i druhého stupně a Nejvyšší soud jím namítané vady v procesním postupu ani v právních závěrech neshledal.
IX. K dovolání obviněného J. N.
134. Obviněný J. N. dovolání podal s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Pokud jde o zákonné vymezení těchto dovolacích důvodů lze odkázat na pasáže shora (viz body 50., 51., 91. a 122. tohoto usnesení), a v obecné rovině je možné uvést, že po posouzení jím uplatněných výhrad, dovolací soud shledal, že jeho dovolání koresponduje převážně s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v souladu s ním dovolatel poukazoval na to, že dokazování, které bylo určující pro skutkové závěry, soudy neprovedly v souladu se zákonnými postupy. Do této kategorie lze přiřadit námitky, že soudy nižších stupňů nerozlišovaly mezi jeho vinou a vinou spoluobviněného T. F. a oba posuzovaly kolektivně, zpochybňoval skutková zjištění soudů, že se aktivně zapojoval do přípravy podvodu, odmítal autorství elektronických dokumentů založených na znaleckém posudku RNDr. Vlastimila Klímy a upozornil na protichůdné závěry znalce prof. Vladimíra Smejkala, přičemž vytkl nedostatečné zhodnocení jejich odlišných závěrů. Vytýkal též vady znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti, který považoval za nejednoznačný, a proto se neztotožnil se způsobem výpočtu hodnoty předmětné nemovitosti a tvrdil, že mohli způsobit škodu maximálně ve výši 8.300.000 Kč, a tím naplnit znaky trestného činu podvodu podle odstavce 4 písm. d) §209 tr. zákoníku. Těmito námitkami naplnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod nějž podřadil i výhradu, že soudy pochybily při ukládání trestu odnětí svobody, neboť nepoužily §58 tr. zákoníku, i peněžitého trestu, a že závěry soudu odporují principu ultima ratio .
a) k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
135. Pod tento důvod spadají výhrady obviněného zaměřené proti provedeným důkazům a jejich hodnocení soudem, s nimiž se obviněný neztotožnil. Je nutné k nim poznamenat, že jsou ve velké míře pouze opakovanou obhajobou, na níž reagovaly soudy obou stupňů a vypořádaly se s ní. V dané souvislosti lze odkázat na průběh rozsáhlého dokazování a podrobný výčet důkazů a skutečností, které se k trestné činnosti tohoto dovolatele vztahovaly, jež jsou uvedeny zejména v bodech 6. až 12., 17., 43., 50. až 54., 58., 69., 70., 91., 100., 101. a 111. rozsudku soudu prvního stupně.
136. Z uvedeného je vhodné rovněž zmínit, že soud provedeným dokazováním zjistil, že oba obvinění si vyhlídli lukrativní nemovitost poškozené M. D. a měli o ni velký zájem, neboť ji opakovaně kontaktovali za účelem prodeje této nemovitosti, ta je však jednoznačně odmítla. O jednoznačném odmítnutí jejich záměru ze strany poškozené D. byli opakovaně spraveni a tuto skutečnost oba potvrdili, tedy věděli, že nemovitost legálním způsobem od jediného vlastníka nikdy nezískají. Uvedený závěr má oporu zejména ve svědeckých výpovědích, jak rozebral soud prvního stupně v bodě 39. rozsudku. Jednalo se např. o výpověď svědkyně J. K., M. P., Z. Š., kteří potvrdili, že poškozená vilu prodat nechtěla (srov. body 26., 28. a 30. rozsudku). Sami obvinění ve svých výpovědích potvrdili (bod 7. a 17. rozsudku), že s poškozenou jednali o prodeji nemovitosti, ale nebyli nijak úspěšní. Proto na jaře roku 2019 využili známosti s přítelem poškozené P. H. a vymysleli způsob, jak společně s ním či za jeho pomoci poškozenou o její nemovitost podvodně připravit. Obvinění ve svých výpovědích přiznali (č. l. 46 až 56 spisu – obviněný J. N. a č. l. 3515 až 3544 spisu – obviněný T. F.), že tuto transakci, kterou považují za výhodný normální obchodní případ, domluvili, uskutečnili a podložili smlouvami. Tato skutečnost vyplývala i z dalších důkazů, které soud prvního stupně rozvedl v bodech 39. až 71. rozsudku. Za zásadní skutečnost soudy považovaly, že obvinění nikdy s poškozenou, tak aby s tím ona souhlasila a o všem věděla, nejednali, této žádné finanční prostředky nehodlali poskytnout a ani neposkytli, když poškozený P. H. jim žádnou plnou moc k jednání ohledně prodeje předmětné nemovitosti nikdy nedoložil a oni ji nepožadovali. Způsob nabytí nemovitosti do jejich vlastnictví podložili zdánlivě legálními smlouvami.
137. Podle výsledků provedeného dokazování, hlavně z domovní prohlídky ze dne 6. 9. 2019 v nemovitosti na adrese v Praze 6, XY (byt obviněných), prohlídky osobních vozidel obviněných, z výpočetní techniky zajištěné při prohlídkách, znaleckého zkoumání znalce Ing. Vlastimila Klímy, výpovědi svědkyně L. H., pracovnice informační kanceláře Úřadu městské části Praha 6, výpovědi svědkyně P. V., zprávy z Úřadu městské části Praha 6, a dalších důkazů uvedených v bodech 59. až 68. rozsudku soudu prvního stupně (výpovědí pracovnic pošty a katastrálního úřadu, kopie ověřovací knihy, listinných podkladů poskytnutých katastrálním úřadem), po řádném zhodnocení důkazů, soud prvního stupně dovodil, že obviněný J. N. uzavřel s poškozeným P. H. „Smlouvu o převodu obchodního podílu“, na základě které se společnost patřící obviněnému T. F. – FE, stala vlastníkem společnosti A. Smlouva byla uzavřena dne 13. 5. 2019 a společnost A. byla zakoupena za částku 200.000 Kč. Převod, ke kterému došlo legální smlouvou, podepsanou oprávněnými osobami, měl jediný účel, a to být jedním z prvních kroků obviněných na jejich cestě k podvodnému získání nemovitosti poškozené. Dne 3. 5. 2019 byla uzavřena smlouva označená jako „Kupní smlouva práva na užívání nemovitosti“ mezi poškozenou M. D. a společností A., kterou tehdy zastupoval poškozený P. H. Skutečnost, že i na tvorbě této smlouvy se podíleli obvinění, byla rovněž prokázána – viz bod 51. rozsudku soudu prvního stupně. Dále bylo objasněno, že poslední list obsahující závěrečné obecné smluvní ustanovení, podpisy a ověřovací doložky Úřadu městské části Praha 6, z této smlouvy obvinění použili do listiny označené jako „Smlouva kupní“, podle níž měla poškozená prodat nemovitost na adrese Praha 6, XY, specifikovanou ve výroku rozsudku společnosti A. za částku 2.500.000 Kč. Tato skutečnost podle soudu tvořila nejzásadnější milník, kdy došlo k manipulaci s dokumentem, když poškozená podepsala a nechala svůj podpis ověřit na zcela jiném dokumentu, než jak je obviněnými deklarován, který byl účelově nazván „Kupní smlouva na užívání…“, přičemž obvinění spoléhali, že na ověřovací doložce bude napsáno pouze „Kupní smlouva“, což se však s ohledem na pečlivost ověřujících pracovnic nestalo. Podepsaný originál této listiny v kompletním znění se nepodařilo zajistit, neboť jeho poslední list byl použit k vyhotovení falza kupní smlouvy. Soud prvního stupně se vypořádal s obhajobou obviněných mířící vůči těmto skutkovým zjištěním a shledal, že přestože oba obvinění popírali, že se podíleli na vyhotovení fiktivní „Smlouvy kupní“, byla tato verze vyvrácena. Pro závěr o vině obviněných svědčilo zejména to, že v jejich bytě byla při domovní prohlídce nalezena a zajištěna kopie „Smlouvy kupní“ opatřená originální ověřovací doložkou Úřadu městské části Praha 6, což by mohlo hypoteticky korespondovat s verzí obviněných, nicméně byl nalezen i zajištěný flash disk zn. Adata C906, o kapacitě Adata 16 GB, který obsahoval i text výše uvedené „Kupní smlouvy práva na užívání nemovitosti“ uzavřené mezi společností A. zastoupené poškozeným a poškozenou M. D., týkající se krátkodobého pronájmu předmětné nemovitosti společnosti A. pro účely dočasného umístnění jejího sídla, se kterou neměli obvinění, podle jejich výpovědi nic společného, a nebyl tak sebemenší důvod, aby se nacházela na flash disku v místě jejich bydliště, pakliže neměla být užita jako článek v řetězci jejich podvodného jednání. Skutečnost, že jak „Smlouva kupní“, tak flash disk Adata C906 byly nalezeny právě v nemovitosti užívané obviněnými, jak bylo zjištěno z protokolu o domovní prohlídce provedené v této nemovitosti (bod 47. rozsudku a č. l. 2201 až 2240 spisu), závěry soudů o pachatelství obviněných jen podporuje. Ze znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika (č. l. 2857 až 2898 spisu) soud dovodil, že předmětný soubor, tedy text „Kupní smlouvy práva na užívání nemovitosti“ zpracovával jakožto jeho autor naposledy, konkrétně dne 22. 4. 2019, 12:10 h obviněný J. N., když není důvod pochybovat o tom, že neexistuje osoba, která by měla zájem na změně metadat, jež by úmyslně změnila právě v neprospěch obviněného, a právě u tohoto konkrétního dokumentu. Zneužití poslední strany předmětné smlouvy dokládaly nejen svědecké výpovědi svědkyň P. V. a L. H., které shodně vyloučily, že by do ověřovací knihy jakožto název ověřované smlouvy napsaly „Kupní smlouva práva o užívání nemovitosti“, pokud by jim ve skutečnosti byla, navíc „shodou okolností“ téhož dne, tedy 3. 5. 2019, k legalizaci poškozenými předložena „Smlouva kupní“; ale zejména mnoha svědeckými výpověďmi (viz bod 136. shora). Doložená je skutečnost, že poškozená neměla v úmyslu předmětnou nemovitost převádět na společnost A., poškozeného či na kohokoli jiného. Poslední strana „Kupní smlouvy práva na užívání nemovitosti“, na které byly dne 3. 5. 2019 úředně ověřeny podpisy obou poškozených, byla následně použita jako poslední strana falešně vytvořené „Smlouvy kupní“, což vyplývá i ze samotného vzhledu předmětné stránky, jejíž nejen samotný na počítači upravený text poslední strany „Smlouvy kupní“, ale i délka jeho jednotlivých řádků, je zcela identická s totožným textem i délkou řádků poslední strany „Kupní smlouvy práva na užívání nemovitosti“, jež byla ověřovaná. Soud také vyloučil, že by tuto záměnu provedl nějak šikovně poškozený P. H. přímo při podpisu smlouvy či smluv, neboť by poškozená jistě zaznamenala nestandardní manipulaci se smlouvou či by nesouhlasil počet podpisů, které na smlouvu učinila a v neposlední řadě by si manipulace všimla i úřednice, která podpisy na smlouvě ověřovala (srov. bod 58. rozsudku soudu prvního stupně).
138. Soud prvního stupně se vypořádal i s obhajobu obviněných, že šlo o výhodný obchod, a uvedl, že by tomu tak nebylo ani za situace, pokud by se přihlédlo k dalším finančním částkám, které obvinění deklarují jako částky vynaložené na kupní cenu, byť nikoli vlastnici nemovitosti, ale poškozenému P. H. Jestliže by kupní cena sestávala z kupní ceny ve výši 2.500.000 Kč uvedené v padělané „Smlouvě kupní“ a z provize ve výši 500.000 euro, tedy cca 13.000.000 Kč, pak se i tato tzv. „ekonomicky výhodná cena“ od ceny nemovitosti, stanovené znalkyní jako cena nejpříznivější pro obviněné – nejméně 23.844.230 Kč, liší o více než 8.300.000 Kč, což nelze označit za ekonomicky výhodnou odchylku nabízené ceny od ceny skutečné. Z výpovědi obviněných soud dovodil, že oba byli v době skutku přesvědčeni, že nemovitost má hodnotu mnohem vyšší, tedy již v době prvotních úvah a prvotních úkonů si museli být velmi dobře vědomi, že jimi nabízená cena nemovitosti, i při zohlednění provize pro poškozeného P. H., je hluboce pod reálnou hodnotou předmětné nemovitosti, kterou odhadovali na 35 až 50 milionů korun (viz body 10., 17., 72., 110. a 111. rozsudku soudu prvního stupně, kde se k této skutečnosti vyjadřuje).
139. Druhá část podvodného jednání obviněných se posléze odehrála poté, co došlo k usmrcení poškozených, kdy byli oba obvinění srozuměni s tím, že poškození nejsou kontaktní a pokračovali ve svém úmyslu dokončit podvodný převod předmětné nemovitosti dalšími promyšlenými kroky, kdy hned dne 14. 6. 2019 obviněný J. N. připravil formulář označený jako „Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí“ (č. l. 365 až 368 spisu), a obvinění zkoušeli, který z nich lépe napodobí podpisy poškozených M. D. a P. H., což nakonec učinil obviněný T. F. Uvedené vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, Mgr. Jana Zimmera (č. l. 3032 až 3064 spisu), který shledal, že podpisy obou poškozených uvedené v návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, sp. zn. XY, ze dne 14. 6. 2019, nejsou pravými podpisy poškozených, neboť při bližším porovnání sporných podpisů se srovnávacím materiálem zjistil výrazné rozdíly v plynulosti a technice psaní, což velmi silně podporuje tvrzení, že sporné podpisy a srovnávací materiál psaly různé osoby. Závěry znalce, který jednoznačně identifikoval a označil nejen srovnávací materiál, ze kterého vycházel (a je součástí posudku v digitální podobě), ale svoje závěry přesvědčivě odůvodnil a vysvětlil při hlavním líčení, korespondovaly i s výpovědí obviněného T. F. (srov. bod 10. a 17. rozsudku soudu prvního stupně), který popsal, jakým způsobem se pokoušeli se spoluobviněným J. N. napodobit podpisy poškozených na návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí.
140. Soudy rovněž určily, že obviněný J. N. zajistil na poště v XY ověření kopie předmětné zfalšované „Smlouvy kupní“ a dne 15. 6. 2019 odeslal tyto listiny na pracoviště Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, kde bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí (viz listiny poskytnuté katastrálním úřadem na č. l. 364 a násl. spisu). Obviněný T. F. dále jednal s pracovnicí katastrálního úřadu ( Z. V., bod 65. rozsudku a též č. l. 3550, 3551 a 4487 spisu) za oba poškozené v úmyslu odstranit zmíněné nedostatky v návrhu při identifikaci nemovitosti. K zápisu vkladu práva nedošlo v důsledku zásahu policie, kdy tato dne 8. 8. 2019 řízení zastavila, neboť postupem podle §79a tr. ř. zajistila nemovitost poškozené pro účely trestního řízení (č. l. 2382 až 2390 a také zpráva z katastru nemovitostí na č. l. 386, 387 spisu). Začátkem srpna (1. 8. 2019) obviněný T. F. u notářky JUDr. Alexandry Červové sepsal notářský zápis, což vyplývá z obchodního rejstříku společnosti A. (viz bod 70. rozsudku soudu prvního stupně), na jehož základě se jediným společníkem společnosti A. stala společnost FE a dalším jednatelem této společnosti se stal obviněný J. N. Potřebné listiny k provedení zápisu do obchodního rejstříku byly doručené stejného dne na pracoviště Městského soudu v Praze.
141. Výhradami obviněného J. N., které vznesl v rámci podaného dovolání, se zabýval již dříve odvolací soud, který rozvedl, z jakých důvodů se s nimi neztotožnil, a přisvědčil správnosti závěrů soudu prvního stupně (viz body 48. až 51. rozsudku odvolacího soudu).
142. Nejvyšší soud po tomto shrnutí výsledků provedeného dokazování a vyjádření závěrů soudů obou stupňů k námitkám obviněného J. N. uvádí, že nemají podklad v přezkoumávaných rozhodnutích. Soudy jeho trestnou činnost oddělily od trestného jednání obviněného T. F., protože přesně určily, jaké úkony vykonával ve společném jednání obviněný J. N. a co činil obviněný T. F., i když je zřejmé, že se některé části jejich společného jednání prolínají. Zmíněné postupy soudů obou stupňů svědčí o tom, že se trestnému jednání dovolatele samostatně věnovaly, a je možné uzavřít, že soudy účast obviněného J. N. a jeho podíl při společně páchané trestné činnosti v dostatečné míře objasňovaly.
143. Rovněž nebylo možné přisvědčit námitce tohoto dovolatele, že když se k činu nedoznal, neměl být uznán vinným, protože ze smyslu zásady oficiality podle §2 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat z úřední povinnosti (ex officio), a doznání obviněného tyto orgány nezbavuje uvedené povinnosti řádně objasnit posuzované trestné jednání (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nutno podotknout, že této povinnosti všechny orgány dostály.
144. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám o nesprávnosti úvah soudu rozvedených v bodě 111. Po posouzení skutečností, jež obviněný vytýkal, nic nesvědčí o tom, že v této části rozsudku popsané skutečnosti nebyly vystaveny na logických a přesvědčivých skutečnostech opírajících se o výsledky provedeného dokazování. Naopak shora zmíněné pasáže jsou logické a z hlediska jejich věcnosti i přesvědčivé, obsahují podrobné rozvedení skutečností, které mají oporu v předchozích pasážích prováděného dokazování a jsou jen reakcí na výsledky plynoucí z provedených důkazů popsané v bodech 1. až 110., ať měly vztah k činnosti obviněného T. F. nebo dovolatele. Není povinností Nejvyššího soudu věnovat se každému konkrétnímu důkazu, protože podrobný rozbor skutečností z nich plynoucích je uveden v přezkoumávaných rozhodnutích, je možné však konstatovat, že uvedené závěry obsažené v bodě 111. jsou shrnutím a výsledkem, k němuž celé dokazování vedlo. Úvahy soudů i jejich závěry netrpí vnitřními rozpory, nestojí osamoceně, ale mají podklad ve výsledcích tohoto dokazování. Neplyne z nich nic, co by svědčilo o libovůli soudů či vyvozování nepodložených tvrzení.
145. Jestliže obviněný poukazoval na nedostatky ve zpracování znaleckých posudků a zpochybňoval své autorství elektronicky vytvořených dokumentů a odkazoval na nedostatky znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, znalce RNDr. Vlastimila Klímy, a jeho závěry konfrontoval se závěry znaleckého posudku znalce prof. Vladimíra Smejkala, i těmito skutečnostmi se soud prvního stupně zabýval a vysvětlil, proč považoval závěry prvního jmenovaného znalce za správné.
146. Nejvyšší soud doplňuje, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu s ustanovením §109 tr. ř., protože šlo o situaci, kdy byly podány dva znalecké posudky k téže otázce, a proto soud v hlavním líčení provedl důkaz oběma posudky, případně vyslechl zpracovatele a jejich závěry hodnotil při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. S oběma se vypořádal a vysvětlil, který z posudků bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů. Skutečnost, že dva dosud podané znalecké posudky obsahují různé závěry, není sama o sobě důvodem pro vyžádání posudku ústavu podle §110 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 11/1987-II., III. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti postačí odkázat na to, že soud opřel své závěry o znalecký posudek RNDr. Vlastimila Klímy, protože z hlediska jeho přesvědčivosti shledal, že měl k dispozici veškerou výpočetní techniku a datové nosiče s příslušenstvím. Vypořádal se i s tím, že obhajoba zpochybňovala zejména formulace a popis získaných metadat u souboru, kdy znalec prof. Vladimír Smejkal teoreticky rozebral pojem „metadata“. Soud vysvětlil, proč nepřisvědčil závěrům prof. Vladimíra Smejkala a své úvahy v tomto směru vysvětlil velmi podrobně a s pochopením smyslu uváděných skutečností, když se opíral i o další výsledky dokazování. Poukázal především na domovní prohlídky v bydlišti a prohlídky vozidel obviněných, zajištěnou výpočetní techniku a datové nosiče, jež byly zajištěny způsobem, který jednak popsala a zadokumentovala policie, a jednak rozvedl a zadokumentoval znalec RNDr. Vlastimil Klíma. Po rozpečetění této techniky s ní znalec Vlastimil Klíma pracoval, pořídil identické kopie disku, vypočítal kontrolní součet této identické kopie a neshledal narušení originálu v procesu pořizování kopie, když opakoval tento proces se stejným výsledkem. Soud zdůraznil, že v přezkoumávané věci nejsou žádné objektivní poznatky o tom, že s těmito daty někdo manipuloval tak, aby na zajištěných dokumentech bylo konkrétní datum a označen konkrétní uživatel, kterým byl obviněný J. N. Vysvětlil i své závěry ohledně toho, proč shledal, že soubory v projednávané věci vytvořil dovolatel. Skutečnost, že se opíral o místo, kde byly datové nosiče a výpočetní technika zajištěny a výpovědi obviněných, kteří potvrdili, jakou výpočetní techniku a které datové nosiče, kdo používal, případně používali spolu, nesvědčí o tom, že by nevycházel z objektivních skutečností. Závěry obou znaleckých posudků tudíž vyhodnotil i v kontextu s dalšími provedenými důkazy a výsledky, k nimž dospěl znalec RNDr. Vlastimil Klíma, nebyly nijak zpochybněny (srov. body 50. až 53. rozsudku soudu prvního stupně).
147. V uvedeném hodnocení znaleckých posudků Nejvyšší soud neshledal obviněným vytýkané nedostatky, a k výše uvedeným okolnostem zdůrazňuje, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že oba znalecké posudky byly provedeny soudem prvního stupně při hlavním líčení dne 14. 1. 2022 podle §211 odst. 5 tr. ř. (č. l. 4979 spisu), přičemž obvinění měli možnost závěry v nich uvedené zpochybnit prostřednictvím svých obhájců. Skutečnost, že znalci osobně při hlavním líčení vyslechnuti nebyli, je sice určitou nedůsledností, avšak s ohledem na to, že obvinění se takového postupu nedomáhali a s obsahem posudků písemně zpracovaných se spokojili, není v této fázi mimořádného opravného prostředku důvodem, aby Nejvyšší soud shledával extrémní nedostatek, o nějž nejde, neboť ze všeho plyne, že úvahy soudu prvního stupně jsou doloženy objektivními skutečnostmi a jsou správné. Proto, i když znalci nebyli osobně slyšeni před soudem, s čímž se strany ztotožnily, Nejvyšší soud neshledal, že soudy pochybily, pokud své závěry opřely o znalecký posudek znalce RNDr. Vlastimila Klímy. Soudy pro tento závěr v rámci svých úvah zohlednily celý řetězec důkazů, reagovaly na případné další nabízející se skutečnosti a objektivně přistupovaly ke zpracovávané materii podkladů, jimž se věnovaly s potřebnou detailností a přesností. Šlo o odborné otázky, které bylo nutné řešit na základě znaleckých posudků a po jejich pečlivém uvážení a zhodnocení odborných poznatků vyložily základní skutečnosti, které bylo podstatné pro právní posouzení a rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15). Měly na paměti, že nejsou bez dalšího vázány výsledky znaleckého zkoumání a hodnotily znalecké posudky jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů, a to na základě pravidel stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. Pokud se s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožnily nebo je chtěly upřesnit, tak své závěry přezkoumatelně vyložily (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012, nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, nebo usnesení ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 2761/2021).
148. Soudy v uvedeném smyslu postupovaly i ve vztahu k námitkám obviněného J. N. proti závěrům znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti, když objasňovaly, že šlo o škodu ve výši 23.844.230 Kč. Obviněný nicméně tvrdil, že nelze vycházet ze závěrů znalkyně Miroslavy Dostálové, jež vypracovala předmětný posudek, z něhož soudy pro stanovení výše škody vycházely, protože sám dovodil, že šlo o škodu 8.300.000 Kč.
149. Rovněž této námitce se soudy již věnovaly a soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil, jakým způsobem došlo k vypočtení hrozící škody, resp. ceny nemovitosti poškozené označené v tzv. skutkové větě, a své závěry tímto směrem učiněné podrobně popsal včetně uvedení odkazů na příslušné důkazy, z nichž pro stanovení konečné výše škody vycházel. Opíral se o závěry uvedené znalkyně, která stanovila výslednou cenu rodinného domu na adrese XY v Praze 6 včetně plotu, podezdívky, pozemků a trvalých porostů ve výši 23.844.230 Kč. Poukázal na to, že vysvětlila, z jakých podkladů při posuzování ceny nemovitosti vycházela. K námitkám obviněného o nedostatcích v tomto posudku soud zdůraznil, že zadání znaleckého posudku znělo na cenu obvyklou, čímž se rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku, nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění (srov. §137 tr. zákoníku). Vysvětil, že šlo o výjimečnou budovu zejména z historického pohledu, a proto, když obdobné nemovité kulturní památky nebyly nabízeny k prodeji na realitním trhu, považoval za důvodné, že znalkyně proto stanovila „zjištěnou cenu“, a to podle v posudku citovaných znaleckých předpisů, když tato zjištěná cena je vždy nižší než cena obvyklá obzvláště, když ji nebylo možno zjistit. Nalézací soud zohlednil i to, že L. Z., osoba, která vilu zdědila, vypověděl, že pro něj zjištěná odhadní cena činila 45.000.000 Kč a další 55.000.000 až 60.000.000 Kč. Z uvedených důvodů, které jsou zřejmé, jasné a nevzbuzují pochybnosti, nelze na uvedeném závěru, k němuž soud dospěl na podkladě uvedeného posudku, shledat nedostatky, které obviněný v dovolání uváděl (srov. body 71. a 72. rozsudku soudu prvního stupně). Pro úplnost lze odkázat i na shodné závěry odvolacího soudu, který tomu, že obviněný namítal, že škodou měl být rozdíl mezi „kupní cenou“ a znalecky určenou cenou, tedy částka 8.300.000 Kč, nepřisvědčil (srov. body 47. a 50. rozsudku odvolacího soudu).
150. Nejvyšší soud pro úplnost k námitkám obviněného proti faktické správnosti uvedeného znaleckého posudku doplňuje, že byl pořízen na základě opatření Policie České republiky ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. KRPA-230556-819/TČ-2019-000071 (č. l. 3100 spisu) a byl přečten při hlavním líčení dne 7. 10. 2021 (č. l. 4490 spis). Následně byla poprvé vyslechnuta znalkyně Miroslava Dostálová dne 22. 11. 2021 (č. l. 4659 spisu) a obhajoba i státní zastupitelství měly možnost jí pokládat dotazy a závěry jí učiněné zpochybňovat. Uvedený postup vedl k tomu, že byl pořízen i doplněk znaleckého posudku založený na č. l. 5062 spisu, který byl proveden společně s dalším výslechem znalkyně při hlavním líčení dne 14. 3. 2022 (č. l. 5077 až 5079 spisu). Znalecké závěry v posudku uvedené byly podrobeny pečlivému rozboru, znalkyně je při hlavním líčení přednesla a vysvětlila a rovněž zodpověděla všechny otázky, které byly ze strany stran řízení i předsedkyně senátu vzneseny.
151. Z těchto důvodů, které nevzbuzují pochybnosti obviněným vytýkané, Nejvyšší soud námitky obviněného v uvedené smyslu nepovažoval za důvodné, protože postupy soudů korespondují i s podmínkami stanovenými v §137 tr. zákoníku. Lze uzavřít, že zjištěná výše možné způsobené škody v hodnotě 23.844.230 Kč má podklad v řádně provedeném dokazování, a když se objevily určité nejasnosti při vypracovávání posudku, soud je postupem stanoveným v §109 tr. ř. odstranil. Tento důkaz byl proveden v kontradiktorním řízení a obhajoba dostala prostor své námitky k němu uvést, a soud na ně v souladu se zákonem reagoval.
152. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného J. N. , jež mířily vůči skutkovému závěru, že se na uvedeném trestném jednání, jak bylo soudem zjištěno, nepodílel. Lze shrnout, že soudy této otázce věnovaly důslednou pozornost, posuzovaný skutek byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě souhrnu důkazů, o něž soudy své závěry opřely (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, a které soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině obviněných. Nejvyšší soud neshledal porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a od ní se odvíjejícího principu rozhodování in dubio pro reo . Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014)
153. Nejvyšší soud shledal i z tohoto hlediska dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v relevantních ustanoveních. Rovněž konstatuje, že v posuzované věci nebyl ani ve vztahu k trestnému jednání obviněného J. N. zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí taktéž nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
b) k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
154. Výhrady obviněného směřující proti nedostatkům v právní kvalifikaci směřovaly proti objasnění jeho role spolupachatele ve smyslu §23 tr. zákoníku, a tvrdil, že byl nesprávně určen kvalifikační znak škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, a že nejde o trestné jednání, neboť soudy měly uplatnit princip ultima ratio , obzvláště při ukládání trestu, kdy se měl promítnout do uložení trestu za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku, protože čin byl spáchán ve stádiu pokusu.
155. K námitce, že nebyl spolupachatelem zločinu podvodu, neboť se na podvodném jednání vůbec nepodílel, tedy že nebyl pachatelem, pokud nebyla objasněna jeho část individuální viny, je třeba uvést, že pro závěry o této skutečnosti nelze vycházet z toho, jakými okolnostmi je obviněný dokládá, protože je vystavěl pouze na své obhajobě nemající podklad ve výsledcích provedeného dokazování. V této souvislosti je třeba připomenout, že závěry o právních otázkách Nejvyšší soud posuzuje podle skutečností objasněných soudy prvního a druhého stupně. V této souvislosti lze odkázat na bod 1. shora, kde je skutek popsán. Podle něho Nejvyšší soud zkoumal správnost právních závěrů mimo jiné o tom, jakou roli obviněný J. N. měl v celé společně páchání trestné činnosti.
156. Nejvyšší soudu vycházel z toho, že pokusu zločinu podvodu podle §21 k §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku se dopustí ten, jehož jednání bezprostředně směřuje k tomu, aby sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí-li tímto činem škodu velkého rozsahu. Soudy nižších stupňů dovodily, že obviněný J. N. spáchal pokus tohoto trestného činu v alternativě, že uvedl někoho v omyl jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku společně s obviněným T. F.
157. U spolupachatelství jde o formu trestné součinnosti, kdy se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem podle §23 tr. zákoníku. Jde o něj v případě, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozhodnutí č. č. 36/1973, nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.]. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
158. Právě s ohledem na to, že postačí, že každý ze spolupachatelů byl alespoň článkem řetězce, lze dovozovat i vinu obviněného J. N., na kterou poukázal soud prvního stupně dokonce v bodě 111. rozsudku, neboť zde jasně uvedl, že ve vztahu k trestnému činu podvodu obviněný J. N. uzavřel s poškozeným P. H. „Smlouvu o převodu obchodního podílu“, na základě které se společnost patřící obviněnému T. F. – FE, stala vlastníkem společnosti A., což byl jeden z prvních kroků obviněných k podvodnému získání nemovitosti poškozené. Dále bylo s jeho osobou spojeno autorství falešné kupní smlouvy, jak dovodil soud prvního stupně v bodě 51. rozsudku. Stejně tak tento obviněný dne 14. 6. 2019 připravil formulář označený jako „Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí“, zkoušel společně s obviněným T. F., kdo bude schopen lépe napodobit podpisy poškozených, téhož dne zajistil na poště v XY ověření kopie předmětné zfalšované „Smlouvy kupní“ a 15. 6. 2019 odeslal tyto listiny na pracoviště Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, kde bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Již jen z těchto zjištěných skutečností lze dovozovat, že obviněný J. N. se účastnil podvodného jednání od jeho počátku, až po uskutečnění finálního záměru, a střídal se s druhým obviněným v činění jednotlivých úkonů. Oba tudíž spolupracovali buď společně či působili jako články řetězce, což plně odpovídá zásadám pro posuzování spolupachatelství s tím, že o individuální vině ani jednoho z obviněných nelze pochybovat. Výhrady obviněného J. N., že nejednal ve spolupachatelství ve smyslu podmínek §23 tr. zákoníku, resp. že vůbec nebyl pachatelem trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, jsou tedy v rozporu jak s výsledky provedeného dokazování, tak i s právními závěry, které k této otázce soudy učinily. V celkovém kontextu šlo o promyšlené jednání obou osob zapojených do trestné činnosti, kdy každá z nich měla prokazatelně svůj vlastní úkol a přesně vymezenou oblast působnosti.
159. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že pro společný úmysl, který je pro závěr o spolupachatelství rovněž vyžadován, svědčí především celá systematicky naplánovaná a promyšlená trestná činnost obviněných, kteří věděli o povaze a účelu spolupráce s poškozeným P. H. i důvodech, proč tak činili. Byli obeznámeni s tím, že návrh na vklad do katastru je založen na podvodném jednání, s kterým poškozená M. D. nikdy nesouhlasila a pravděpodobně o něm ani nevěděla, neboť jimi prezentovaná kupní smlouva byla zfalšovaná a zastřená jinou smlouvou, která by však v žádném případě sama o sobě nevedla k tomu, že by na obviněné bylo převedeno vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Z uvedených zjištění je tudíž zřejmý i společný úmysl, v němž obvinění jednali se zcela jasně daným cílem připravit poškozenou o její nemovitost, při znalosti všech rozhodných skutečností, plánovitě a koordinovaně, vedeni společným záměrem a cílem, který se jim díky vzájemné úzké spolupráci a rozdělení rolí dařilo relativně dlouhou dobu také realizovat.
160. Vzhledem ke shora uvedenému nelze o tom, že byla vina obviněného J. N. posuzována individuálně, pochybovat. Jím spáchané jednání bylo zasazeno do kontextu celé promyšlené trestné činnosti. Soudy nižších stupňů vysvětlily, na základě jakých důkazů a z nich plynoucích skutečností vinu tohoto obviněného dovodily. Lze zdůraznit, že právě souhra obou spolupachatelů a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, které ovládají celé jednání, jež společně uskutečnili. Role každého z obviněných byla umocněna jeho samostatným chováním, avšak oba postupovali jednotně a koordinovaně, ani jeden z nich ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá individuální jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala (srov. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Vzhledem ke vzájemnému propojení jednání každého z obviněných bylo možné realizovat čin způsobem, jak k němu došlo, a proto Nejvyšší soud námitkám obviněného mířícím vůči prokázání jeho viny nevyhověl.
161. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud nepřisvědčil výhradám obviněného proti správnosti znaleckého posudku z oboru ekonomika zpracovaného znalkyní Miroslavou Dostálovou a v té souvislosti ani zpochybnění závěru o naplnění znaku skutkové podstaty podle §209 odst. 5 tr. zákoníku proto, že nešlo o škodu velkého rozsahu. Výsledky dokazování doložily, že minimální cena nemovitosti poškozené činila 23.844.230 Kč, což je více než dvojnásobek spodní hranice škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku stanovené na 10.000.000 Kč. Tato výše nemohla být určena podle obviněným požadovaného rozdílu mezi znalecky stanovenou cenou a kupní cenou uvedenou ve smlouvě. Tento způsob určení škody, jak správně uvedl již odvolací soud, neodpovídá objektivnímu posouzení hodnoty nemovitosti, neboť při jednání obviněných nikdy nešlo o legální odkoupení nemovitosti a převedení vlastnického práva k ní, protože poškozená M. D. a zároveň jediný oprávněný vlastník, který mohl nemovitost prodat, podle skutkových zjištění žádnou součinnost s obviněnými, která by směřovala k převodu vlastnického práva, neprojevovala a svoji vilu opakovaně prodat odmítla.
162. V daném případě je třeba vycházet z toho, že šlo o pokus podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, u něhož obvinění směřovali k tomu, aby sebe obohatili tím, že poškozenou uvedli v omyl a tím jí způsobili škodu velkého rozsahu. Jejich jednání bylo založena na uvedení v omyl, což je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Brojil-li obviněný proti škodě, obecně lze uvést, že jde o újmu majetkové povahy na cizím majetku. Jedná se nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. V daném případě byla vylákanou věci nemovitost, a proto soudy důvodně posuzovaly její hodnotu v době činu, a to plně v souladu s pravidly stanovenými v §137 tr. zákoníku.
163. Ze shora uvedených důvodů se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkami obviněného J. N., že jeho jednání nesměřovalo ke způsobí škody ve smyslu kvalifikačního znaku podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, tj. škody velkého rozsahu, neboť hodnota nemovitosti činila podle výsledků provedeného dokazování nejméně 23.844.230 Kč. Námitky proti nesprávnosti právní kvalifikace neshledal důvodnými, neboť právní hodnocení věci, provedené soudy nižších stupňů, je zcela správné a přiléhavé.
164. Nejvyšší soud ke zmínce obviněného o tom, že nebylo užito principu ultima ratio, připomíná, s ohledem na závažnost, promyšlenost, ziskuchtivost a bezohlednost činu obviněného J. N., jímž byl v této věci uznán vinným, že nelze vůbec o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku uvažovat. Ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.]. Princip subsidiarity trestní represe doplněný principem ultima ratio , vymezuje, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V daném případě šlo o velmi závažnou trestnou činnost, při které bylo nutné použít trestní represi, jelikož porušení chráněných vztahů v tomto případě naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty kvalifikovaného trestného činu, a to zejména s ohledem na to, že obvykle je použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z §12 odst. 2 tr. zákoníku možné jen u základních skutkových podstat. V případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů o ní lze uvažovat zcela výjimečně, a to jen tehdy, když celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií je natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). O takovou nízkou společenskou škodlivost v této věci nejde, a to ze všech výše uvedených důvodů, a též s ohledem na povahu trestné činnosti a okolnosti, za nichž byl pokus trestného činu podvodu obviněnými spáchán, jež jsou dostatečně rozebrány v tomto usnesení stejně jako v rozhodnutích soudů nižších stupňů.
165. Výhrady, že obviněnému nebyl uložen mírnější trest odnětí svobody, a to za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku, nelze rovněž považovat za důvodné. Nejvyšší soud, byť podle obecné judikatury nejde o námitku dopadající na obviněným označené důvody, z hlediska vyloučení možné nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, připomíná, že je povinen přezkoumat, zda uložený trest není trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je nutné zkoumat vztah mezi veřejným statkem, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
166. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy plně respektovaly pravidla zakotvená v §39 tr. zákoníku v návaznosti na §38 tr. zákoníku. Při této své činnosti soud prvního stupně dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, za nichž byl čin spáchán a hodnotil i osobu obviněného. Právě ty byly určující pro uložení přísnějšího trestu, jak je v bodě 115. rozsudku soudu prvního stupně a v bodech 58. až 64. rozsudku odvolacího soudu rozvedeno. Popsaný způsob posouzení všech rozhodných skutečností podstatných pro uložení výše a druhu trestu, ale i toho, zda bude spojen s jeho přímým výkonem, je plně dostačující, a to i přes to, že jde o trest pro jeho nepodmíněnost citelnější. S ohledem na tuto jeho stránku je však nutné zdůraznit vedle okolností, k nimž soudy obou stupňů přihlížely, i generální prevenci, kterou musí trest splňovat, což je v daném případě nezbytné, protože způsob trestného jednání je společensky škodlivý, a je potřeba i v rámci ukládaných trestů za tento druh trestné činnosti dát najevo prostřednictvím výše trestu a jeho druhu, že jde o čin zatěžující celou společnost. V případě obviněného je však tato skutečnost až druhotná, neboť prvotní byla snaha trestem postihnout vysokou škodlivost činu obviněného, který pro to, aby si zajistil vlastní prospěch, což soudy zdůraznily, jednal tak, že plánovaným, cílevědomým jednáním zneužil obvyklé občanskoprávní vztahy.
167. Nejvyšší soud podle uvedených zásad mohl tresty, jež byly obviněnému uloženy, posuzovat z hledisek jejich případné extrémní tvrdosti, a shledal, že soud prvního stupně, jenž uložil bez podmínek §58 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v jeho zákonné výměře, zohlednil všechna zákonná kritéria a byl si vědom toho, že je nutné vysvětlit, v čem spočívala nezbytnost uložení takto důrazného trestu spojeného s odnětím osobní svobody. Proto v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí v potřebné míře vyložil, jaké skutečnosti zvažoval ve prospěch a neprospěch obviněného (srov. bod 115. rozsudku soudu prvního stupně). Podle §209 odst. 5 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej zařadil do věznice s ostrahou, což je trest uložený na samotné spodní hranici zákonné výměry.
168. K požadavku obviněného je třeba uvést, že nebyly splněny podmínky pro ukládání trestu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku, neboť platí, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §58 odst. 6 tr. zákoníku nepostačuje, že jde jen o pokus trestného činu (§21 odst. 1 tr. zákoníku). Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu pachatele a jeho osobní a jiné poměry. Teprve na základě jejich komplexního zhodnocení lze odůvodnit postup podle §58 odst. 6 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022). Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že pro to, aby bylo možné snížit ukládaný trest pod dolní hranici trestní sazby podle §58 odst. 6 tr. zákoníku, musí být u pokusu splněny tři podmínky, jimiž jsou povaha a menší závažnost pokusu, okolnost, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Zákon tyto tři podmínky vyjadřuje gramaticky ve slučovacím poměru, a proto lze dovodit, že mají být splněny kumulativně. Nestačí proto jen zjištění, že došlo k pokusu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 14/1965 Sb. rozh. tr.). První podmínka, jíž je spáchání pokusu trestného činu, u něhož je nutné zvažovat, zda nedosahoval škodlivosti jiných obvyklých případů, se uplatní jen tehdy, jestliže pokus nedosahuje v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídá trestní sazba trestu odnětí svobody stanovená na dokonaný trestný čin (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 56/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2272/20). K tomu dochází v takových případech, kdy nenastal zákonem předpokládaný následek, a čin je vzhledem k významu chráněného zájmu, který jím byl dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (srov. §39 odst. 2 tr. zákoníku), méně závažný. Z těchto hledisek je důležité posoudit, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo. Je nutné přihlížet i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Soud má zejména přihlédnout k tomu, jak vzdálené a jak reálné bylo porušení objektu trestného činu z podniknutého pokusu a které skutečnosti zabránily dokonání, čím byly tyto skutečnosti způsobeny a jaký vztah k nim měl pachatel. Přitom bude mít význam, zda šlo o pokus ukončený nebo neukončený, resp. zda nešlo o nezpůsobilý pokus. Větší vzdálenost od dokonání trestného činu, povaha a význam okolností a důvodů, jež zabránily v jeho dokonání, mohou být takového významu, že povedou k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 6 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 531).
169. Pro další dvě podmínky vymezené v §58 odst. 6 tr. zákoníku (uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné vzhledem k povaze a závažnosti pokusu, a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání) je významné, že i když toto ustanovení není sice výslovně vázáno na mimořádné okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá §58 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), je třeba vycházet i z jejich obecného zhodnocení, protože bez nich by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, svazek 26, č. T 615). Vždy bude záležet na jejich individuálním posouzení v každé věci s přihlédnutím k §39 a násl. tr. zákoníku. Je nutné zvažovat, zda jde o naplnění souhrnu takových okolností, aby odůvodňovaly aplikaci uvedeného ustanovení, a proto se pro určení toho, jaký dopad by měl trest uložený v rámci zákonné trestní sazby pro pachatele, nutně vychází z konkrétně zjištěných skutečností v každé individuální věci.
170. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že soudy důvodně neaplikovaly §58 odst. 6 tr. zákoníku, a tudíž nebylo možné přisvědčit obviněnému, že jde o trest nepřiměřeně či extrémně tvrdý. Je třeba připomenout, že obviněný je postihován za to, že se dopustil pokusu zločinu podvodu, jenž spáchal v úmyslu získat pro sebe a jiného majetkový prospěch, což byl záměr, který realizoval společně s obviněným T. F., a to zcela rafinovaným a promyšleným způsobem, kdy se pokusil obelstít poškozenou M. D., a to ještě za spoluúčasti poškozeného P. H. jakožto osoby, která žila s poškozenou ve společné domácnosti. To, že čin obviněného zůstal ve stadiu pokusu a nebyl dokonán, bylo pouze výsledkem náhody, a toho, že policie začala pátrat po pohřešovaných poškozených, kteří byli v té době již mrtví, ačkoli na jejich vraždě se obviněný J. N. podle učiněných skutkových zjištění nepodílel. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že ukládání trestu podle zákonné trestní sazby se nejeví pro obviněného nepřiměřeně přísným s ohledem na okolnosti činu, které naopak předpokládají nutnost obviněného potrestat pro jeho rafinovanost, ziskuchtivost a bezohlednost zejména vůči poškozené M. D.
171. Osobní poměry obviněného soud rovněž řádně zohlednil, když přihlédl k tomu, že dosud vedl řádný život, tedy k polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. p) tr. zákoníku a znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie shledali, že jeho resocializace je možná a velmi dobrá. Nicméně nejedná se o tak mimořádné okolnosti, které by svědčily o možnosti aplikace ustanovení §58 odst. 6 tr. zákoníku.
172. Trest odnětí svobody obviněnému uložený je z uvedených důvodů třeba považovat s ohledem na povahu trestné činnosti a osobu pachatele za nutný a nezbytný k jeho nápravě, když soudy v daných souvislostech zachovaly nezbytnou rovnováhu uloženého trestu ve vztahu k právům obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I ÚS 554/04). Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněnému uložený nepodmíněný trest odnětí svobody zachovává princip přiměřenosti i proporcionality, neboť jde o vyvážený a nutný trestněprávní postih, a proto nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněného na spravedlivý proces.
173. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému ani v tom, že by peněžitý trest byl ukládán v rozporu se zákonnými podmínkami a nelze souhlasit s obviněným, že by se soud jeho poměry nezabýval, protože v přezkoumávaném rozsudku vysvětlil, jak posuzoval majetkové poměry obviněného a jeho schopnost peněžitý trest uhradit (viz bod 115.), když uvedl, že obviněný se dopustil pokusu trestného činu majetkového charakteru, kterým se pro sebe a pro jiného snažil získat majetkový prospěch ve smyslu §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a proto mu byl uložen též peněžitý trest ve výši 500 celých denních sazeb s výší denní sazby 10.000 Kč, tedy celkem 5.000.000 Kč. K uvedenému lze dodat, že překážkou pro uložení peněžitého trestu podle 67 tr. zákoníku není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený trest byl nedobytný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011).
174. Ve věci obviněného J. N. však soud jeho majetkové poměry zkoumaly a podle výsledků provedeného dokazování doložily, že bylo v jeho finančních možnostech peněžitý trest uhradit, neboť byl zaměstnán s pravidelným příjmem – deklaroval zaneprázdněnost v práci při jeho neúčasti u konaných hlavních líčení, opakovaně také realizoval nákladné cesty do zahraničí a zjevně i přes svůj poměrně nízký věk disponoval vysokými finančními částkami. Vše tedy svědčilo o tom, že má zdroje příjmů, které mu takto nákladný život dovolily vést, nehledě na to, jak hodnotnou nemovitost se pokusil podvodně získat. Vše důvodně nasvědčuje tomu, že nejde o peněžitý trest, který by byl nedobytný, a proto ani v případě uložení tohoto druhu trestu Nejvyšší soud žádné vady neshledal.
X. Závěr
175. Ze všech shora podrobně popsaných důvodů Nejvyšší soud shrnuje, že rozhodl tak, že dovolání obviněných T. F. a J. N., byť jsou zčásti obsahově podřaditelná pod jimi zvolené dovolací důvody, nejsou důvodná, protože soudy své skutkové a právní závěry i okolnosti, za kterých obviněným ukládaly tresty, řádně vyložily, a jejich závěry jsou dostatečně vyjádřeny v přezkoumávaných rozhodnutích. Proto shledal podaná dovolání jako celek za zjevně neopodstatněná a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
176. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak požadovali obvinění, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu