ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3692.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3692/2019-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kladruby u Stříbra , se sídlem v Kladrubech, Husova 27, identifikační číslo osoby (IČO): 265 22 080, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, proti žalovaným 1) A. P. , narozené XY, 2) J. P. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem ve Stříbře, Masarykovo náměstí 8, a 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 013 12 774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 110/2015, o dovolání žalovaných 1) a 2) a dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2019, č. j. 56 Co 233/2018-412, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá .
II. Dovolání žalované 3) se odmítá .
III. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Klaila, advokáta se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádnému z těchto účastníků.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2019, č. j. 56 Co 233/2018-510), výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 4. 2018, č. j. 3 C 110/2015-323 (ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2019, č. j. 3 C 110/2015-490), ve výrocích pod body I a III, jimiž bylo určeno, že žalovaná 3) je vlastnicí ve výroku identifikovaných pozemků a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně v poměru mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2); změněn byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovanou 3) a žalobkyní a nákladech státu (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky IV a V rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaní 1) a 2) a samostatné dovolání proti němu podala i žalovaná 3).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Dovolání žalovaných 1) a 2) Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.), neboť jimi podané dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje řádné vymezení toho, v čem tito dovolatelé spatřují přípustnost dovolání, a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání musí vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh); srov. §241a odst. 2 o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se otázky obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Příslušné pasáže dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně nejsou způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, přičemž požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalovaní 1) a 2) – ač obligatorně zastoupeni advokátkou – nedostáli ani v jiných částech dovolání (posuzovaných potud z obsahového hlediska), tedy včetně jeho doplnění (jež jsou datována 5. 5. 2019, resp. 6. 5. 2019).
Namítají-li žalovaní 1) a 2) v článku II dovolání, že se (odvolací) soud v posuzované věci odchýlil od rozhodovací praxe při řešení otázky aktivní legitimace a vlastnictví církevní právnické osoby, postrádá dovolání uvedení toho, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky (dle mínění dovolatelů) odchyluje; s určitostí zde dovolatelé nevymezují ani důvod dovolání (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Bezcenné je pak dovolateli dále akcentované hledisko „zásadního významu věci po právní stránce“, jelikož přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013, není budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvádějí-li dovolatelé, že „právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, ani v tomto směru neuvádějí žádnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž považují za rozpornou a s určitostí neformulují ani otázku hmotného či procesního práva, jež je dle jejich mínění dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Poukaz na (dle dovolatelů rozdílnou) rozhodovací praxi senátů téhož odvolacího soudu není relevantní. Odkazují-li pak tito dovolatelé (zejm. v jimi učiněném doplnění dovolání) na hledisko přípustnosti dovolání spočívající v tom, že „otázka nebyla dosud vyřešená“ (kdy pak toliko žalovaný 2/ bez jakékoliv konkretizace zmiňuje „zásadu materiální publicity, specialitu nedokončeného přídělového řízení, důvodné očekávání a ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb.“), není z obsahu dovolání patrno, kterou konkrétní otázku hmotného či procesního práva dovolatelé mají za dovolacím soudem dosud nevyřešenou.
Jestliže pak žalovaní 1/ a 2/ dovoláním napadají zejména proces provádění a hodnocení důkazů u soudů nižších stupňů (viz argumentace o „vadnosti“ v řízení provedeného znaleckého posudku či námitky zpochybňující skutková zjištění, jež soudy učinily na podkladě provedených důkazů), sluší se současně připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej důvody již shora odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nejenom otázky skutkové, nýbrž ani dovolateli současně uplatněná kritika postupu soudů nižších stupňů (jež vystihuje vady řízení) nemohla by pak založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (stejně tak jako ke zmatečnostem, tak i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). V dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů, neboť odvolací soud žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neřešil a dovolatelé (žalovaní 1/ a 2/) ani žádnou otázku procesního práva, jež by splňovala kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř., v dovolání neformulovali.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání žalovaných 1) a 2), již samostatně nerozhodoval o těmito dovolateli současně podaném návrhu na „odložení vykonatelnosti“ části výroku I napadeného rozhodnutí „dle §243 o. s. ř.“ (ačkoliv zde dovolatelé patrně sledovali suspenzi účinků právní moci rozhodnutí; §243 písm. b/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud neprojednatelného (vadného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Dovolání žalované 3), České republiky jako účastnice řízení, za níž jedná osoba s právnickým vzděláním, a jež bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Co do rozsahu směřuje dovolání žalované 3) výslovně proti výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body I, II a IV – V; splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalovaná 3) spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jí v dovolání současně odkazované) při posouzení otázky aktivní legitimace žalobkyně k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), otázky možnosti nabytí vlastnického práva (žalovanými 1/ a 2/) k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a vposled žalovaná 3) odvolacímu soudu vytýká, že patřičně nezohlednil mimořádné okolnosti případu, dle jejího názoru odůvodňující poskytnutí ochrany nabyvatelům – žalovaným 1) a 2).
Napadeným rozsudkem, jeho částí, jíž bylo rozhodnuto ve věci samé, odvolací soud vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně (jež je oprávněnou osobou podle §3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) je aktivně legitimována k podání žaloby na určení vlastnického práva státu podle §18 zákona č. 428/2012 Sb., jako právní nástupkyně církevní právnické osoby („Fara Prostiboř“ či „Římsko-katolická Fara Prostiboř“), jež byla podle soudem učiněných zjištění po část rozhodného období původní vlastnicí předmětných pozemků.
Již v rozsudku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, přitom Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby. Napadeným rozsudkem se pak odvolací soud nikterak neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu připouštějící existenci tzv. historických církevních právnických osob, ať jde již o právnické osoby korporačního typu či nadačního typu (v nichž se také historicky projevovala činnost církví), kdy právní existence a kontinuita těchto osob nebyla nutně podmíněna ani jejich registrací či evidencí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod číslem 177/2013 Sb., bod 194, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod číslem 242/2010 Sb., bod 55). Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci v žádném veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., je vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (krom již shora citovaného rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3467/2017; z odborné literatury srov. komentář k §3 in Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář . Praha : Wolters Kluwer, 2015). Dovolací soud přitom k revizi úvah soudů nižších stupňů, jež pohybují se v rovině skutkových zjištění, podle účinné procesní úpravy povolán není (samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu znovu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění).
Povaha právnické osoby, od níž žalobkyně odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění práva, je pak významná z hlediska možnosti soudního přezkumu jejího zániku s právním nástupnictvím žalobkyně jako osoby oprávněné podle §3 zákona č. 428/2012 Sb. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe, od níž se v daném případě a za daných skutkových okolností odvolací soud nikterak neodchýlil, v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (srov. článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – vyloučen (skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05).
Ve světle výše uvedeného je pak nepřípadný odkaz žalované 3) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1961/2017, a z něho plynoucí závěr o povinnosti soudu zkoumat aktivní legitimaci subjektu k podání žaloby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť v odkazovaném rozhodnutí a jeho vydání předcházejícím řízení (na rozdíl od nyní posuzované věci, kdy soudy dospěly k závěru o tom, že právní předchůdce žalobkyně byl církevní právnickou osobou, tedy – implicitně vyjádřeno – součástí registrované církve či náboženské společnosti), nebylo objasněno, byla-li předchůdkyně žalobkyně (nadace založená fyzickými osobami, nikoliv církví či náboženskou společností) právnickou osobou tvořící součást registrované církve a náboženské společnosti [§3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.] či právnickou osobu zřízenou nebo založenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům [§3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.] či jiný subjekt nesplňující žádný z definičních znaků oprávněné osoby ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb.
K argumentaci žalované 3) odchýlením se od judikatury při posouzení možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele pak Nejvyšší soud odkazuje na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle nichž při neplatnosti převodní smlouvy uzavřené v rozporu s blokačním ustanovením zákona [§3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, resp. ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), jež se u předmětného zemědělského majetku uplatní] nejde o případ nabytí věci od nevlastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016), kdy by nedostatek vlastnického práva na straně převodce mohl být potenciálně zhojen poukazem na dobrou víru nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí [k tomu srov. např. žalovanou 3) odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu nálezy sp. zn. II. ÚS 165/11, I. ÚS 3061/11, II. ÚS 800/12, IV. ÚS 4905/12, IV. ÚS 4684/12, I. ÚS 2219/12, IV. ÚS 402/15, III. ÚS 415/15, nebo sp. zn. III. ÚS 663/15]. Následky vadného právního úkonu, učiněného v rozporu s výslovným zákonným zákazem podobných dispozic, nemůže odvrátit ani případná dobrá víra potencionálního nabyvatele jednajícího se státem; při takovém výkladu by účinky blokačních ustanovením byly zcela vyprázdněny (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, nebo usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, případně nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, jenž v obdobném kontextu dobré víře nabyvatele blokovaného majetku přiznal relevanci výlučně z hlediska možného vydržení; dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Tedy ani žalovanou 3) učiněný odkaz na rozhodovací praxi (viz výše) není v posuzované věci případný. Nelze přehlédnout, že teze vyslovené stran možnosti nabytí vlastnického práva na základě jinak řádné smlouvy uzavřené s nevlastníkem v zásadě nejsou přenositelné do souvislostí, v nichž je kontrahováno s vlastníkem, jemuž je nakládání s nemovitostí z legitimních důvodů zapovězeno pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu toto omezení porušujícího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, a již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 35). Dobrá víra nabyvatele, jež za určitých okolností umožňuje překlenout nedostatek vlastnického práva na straně převodce, ač je sama o sobě hodnotou právem chráněnou, nemůže bez dalšího zhojit porušení §29 zákona č. 229/1991 Sb., nemá-li být obsah tohoto ustanovení zcela popřen, před čímž judikatura při výkladu blokačních ustanovení tradičně varuje (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007). Je také výrazem ustálené rozhodovací praxe nejenom Ústavního soudu, že restituční nároky je třeba považovat za primární, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkoprávních posunů (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, či ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09).
Ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud přidržel i při posouzení významu konkrétních okolností případu (jejich hodnocení), jež by mohly vyústit v prolomení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Prolomení blokačního ustanovení připouští rozhodovací praxe toliko ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 142/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017). Může jít např. o situace [viz např. i žalovanou 3) odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016], kdy by nezákonně převedené pozemky měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele, je třeba zvažovat, zdali je i zde namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu církevní právnické osoby, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu nabyvateli dotčených objektů, arciže za striktního předpokladu jeho dobré víry.
Okolnostmi (v řízení tvrzenými), jež by případně mohly mít za následek prolomení blokačních účinků dotčeného ustanovení, se odvolací soud zabýval a v individuálních skutkových poměrech projednávané věci pak konformně s ustálenou judikaturou v zemědělském obhospodařování pozemků dovolateli 1) a 2) [i se zřetelem k jejich zanedbatelné výměře v poměru k celkové ploše pozemků obhospodařovaných žalovanými 1) a 2)], jakož i v námitce možného vzniku újmy v souvislosti s čerpáním dotací, takové mimořádné okolnosti, svědčící vzdor porušení ustanovení §29 zákona o půdě ochraně vlastnického práva nabyvatele, neshledal. Tento závěr není nepřiměřený. Postavení nabyvatelů jako soukromě hospodařících zemědělců, kteří předmětné pozemky nabyli od státu za účelem rozšíření obhospodařovaných pozemků, a přičlenění pozemků ke stávajícímu pozemkovému vlastnictví v určité lokalitě lze považovat za pravidelnou a nikterak mimořádnou skutečnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017). Nakonec i v rozsudku ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, na nějž žalovaná 3) současně odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že „i ve vztahu k nemovitostem tvořícím v době rozhodování soudu součást scelené, společně užívané zemědělské plochy, se principálně prosadí závěr o neplatnosti převodů protivících se zákazu dispozic ve smyslu §29 zákona č. 229/1991 Sb.“.
Z uvedeného vyplývá, že relevantní právní otázky, vytčené dovoláním žalované 3), odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, tedy že nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení odvolacího řízení, jež žalovaná 3) také napadá, je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání žalované 3) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům k náhradě (oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání žalované 3), patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu