ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2505.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2505/2021-801
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně K. P., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29 , o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 13/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2021, č. j. 21 Co 39/2021-683, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 3. 11. 2020, č. j. 18 C 13/2020-476, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni, jakožto osobu oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku liknavosti a svévole při uspokojování restitučního nároku žalobkyně, namítajíc nedostatek její aktivity. Měla přitom za to, že odvolací soud se při posuzování aktivity žalobkyně odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015 a sp zn. 28 Cdo 1540/2015, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, a od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10. Kladla rovněž otázku ocenění pozemků odňatých právním předchůdcům žalobkyně, argumentujíc, že v době přechodu na stát neměly stavební charakter. Vyjadřovala přitom názor, že územně plánovací dokumentace bez dalšího není postačujícím podkladem úvah o stavebním charakteru odňatých pozemků. Uváděla, že se odvolací soud při řešení předestřené otázky odchýlil od rozhodovací praxe představované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 779/2019, a rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1614/14. Rozpor závěrů odvolacího soudu s ustálenou judikaturou spatřovala taktéž v řešení otázky aplikovatelnosti srážek dle přílohy č. 7 ,,cenové“ vyhlášky č. 182/1988 Sb. na posuzovaný případ. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2811/2018, ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, a Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10. Za odporující judikatuře měla, odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1275/2019, a ze dne 1. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018, též závěry odvolacího soudu o vhodnosti pozemku par. č. XY v k. ú. XY k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu. Vyjadřovala konečně názor, poukazujíc na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 21/02, že otázka promlčení nároku žalobkyně na převod náhradního zemědělského pozemku by měla být oproti dosavadní rozhodovací praxi vyřešena jinak.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „o. s. ř.“). Srov. k tomu čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za projev libovůle ba až svévole lze pak podle rozhodovací praxe považovat i takový postup žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR), kdy bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje (ztěžovala) uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s níž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Takovým defektem ovšem hodnotící úvahy odvolacího soudu v dané věci netrpí, opírají-li se i o zjištění, že v rozsahu dovolatelkou evidované výše nároků se žalobkyně (resp. její právní předchůdci) v letech 2006 až 2012 účastnila veřejných nabídek náhradních pozemků a později sama aktivně usilovala o přecenění nároku, k čemuž opatřila i potřebné podklady, včetně znaleckého posudku, přičemž dovolatelka jejímu legitimnímu požadavku nevyhověla, setrvávajíc na nesprávném ocenění nároku. Uplatňovaný restituční nárok tak vzdor aktivitě žalobkyně a jejích právních předchůdců zůstává po dobu třiceti let neuspokojen.
Za tohoto stavu odvolacím soudem učiněné závěry (stran liknavosti, libovůle a svévole žalované) nelze označit za nepřiměřené, či právní posouzení za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či Ústavního soudu
(s níž je naopak – jak vidno shora – v souladu). K argumentaci dovolatelky, jíž se snad zpochybňují skutkové předpoklady, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení (kritizuje-li dovolatelka správnost a úplnost skutkových zjištění, na něž odvolací soud navázal ve svých úvahách) sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od jiných dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti, svévole či diskriminace při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Zpochybňuje-li dovolatelka rovněž závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru některých odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, jenž s sebou nese i řešení otázky výše restitučního nároku žalobkyně, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), jíž byl opakovaně formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či recentní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně (nelze proto přisvědčit dovolatelce, dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o stavební povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací dokumentace naplněna také „jiná kritéria“), nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
Závěr o „stavebním“ charakteru některých odňatých pozemků pak učinily soudy nižšího stupně na základě konkrétních skutkových zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dotčených lokalitách hlavního města Prahy (Smíchov, Motol, Košíře), jež byla následně též realizována; plán výstavby v těchto lokalitách ostatně obsahovaly nejen soudy nižšího stupně zohledňované regulační a zastavovací plány z 30. let 20. století, nýbrž i dovolatelkou předestíraný směrný územní plán z roku 1948. Jde tedy o závěr souladný s ustálenou rozhodovací praxí, založený na komplexním posouzení zjištěných skutečností a jako takový skutkovým zjištěním ani nikterak nepřiměřený.
Nadto lze také připomenout, že úsudek akcentovaný soudy nižšího stupně o tom, že (některé) původní pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem, je svou povahou rovněž závěrem skutkovým, a jeho přezkum ze strany dovolacího soudu je tak limitován, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 4/2014“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění].
Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemohou změnit ani konkluze plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž se totiž podává stejný závěr, že na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze usuzovat na základě různorodých kritérií (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby).
Pokud pak dovolatelka vyslovuje nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu o nedostatku podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nese se i tato její argumentace zejména v rovině zpochybnění skutkových zjištění (dovolatelka argumentačně směřuje i k soudy převzatým znaleckým závěrům prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, CSc.), jakož i způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016, a shora odkazované rozhodnutí R 4/2014). Pokud soudy nižšího stupně – se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům (odňaté pozemky byly určeny k realizaci městské výstavby, jež byla napojena na inženýrské sítě, občanskou vybavenost i veřejnou dopravu) – neměly podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné, nelze závěrům odvolacího soudu ničeho vytknout (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018).
Kritizuje-li přitom dovolatelka neprovedení důkazu oponentním znaleckým posudkem Ing. Pavla Pelce, namítá tím existenci vad řízení před soudy nižšího stupně. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Zjištění týkající se určitých pro posouzení věci významných skutečností lze pak učinit i jen z toho důkazu, jenž soudy po jeho zhodnocení shledají nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010). Na jejich rozhodnutí totiž zůstává, které důkazy provedou a které nikoliv, přičemž nejsou povinny provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž jsou oprávněny (a povinny) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). V situaci, kdy odvolací soud (mimo jiné i odkazem na závěry soudu prvního stupně) vysvětlil, že znalecké konkluze prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, CSc., hodnotí jako vyčerpávající, přesvědčivé a náležitě a logicky odůvodněné, tudíž sama o sobě okolnost, že neprovedl důkaz oponentním znaleckým posudkem předestřeným dovolatelkou, vadu řízení evidentně nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80). Vydáním napadeným rozsudkem odvolacího soudu posuzovaného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dle dovolatelkou nezpochybňovaných závěrů soudů nižšího stupně v hodnotě 70 587,50 Kč) by ostatně k přečerpání restitučního nároku žalobkyně nedošlo ani v případě převzetí závěrů znaleckého posudku Ing. Pavla Pelce, jenž odňaté pozemky oceňuje částkou 497 131 Kč.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), pak nebyly popřeny ani závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu byla rovněž dovozena další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak k extenzivnímu výkladu překážek bránících vydání nárokových nemovitostí. Při posouzení otázky funkční provázanosti pozemků pak nutno vždy brát v potaz konkrétní skutkové okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018); dovolacímu přezkumu přitom podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Soudy nižšího stupně při posuzování vhodnosti žalobkyní nárokovaného náhradního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vyšly ze zjištění, že tento pozemek, jsa toliko provizorně oplocen, je pronajímán jako pastvina, přičemž se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci není bezprostředně funkčně provázán se sousedícím areálem sloužícím zemědělské činnosti (areál, včetně staveb tvořících jeho součást, lze užívat nezávisle na posuzovaném pozemku). Závěry soudů nižšího stupně o tom, že dotčený pozemek netvoří součást funkčně provázaného souboru staveb a pozemků (areálu) a je vhodným náhradním zemědělským pozemkem, vyslovené na podkladě uvedených skutkových zjištění (jejichž správnost dovolacímu soudu nepřísluší hodnotit), tudíž nejsou nikterak nepřiměřené ani odporující výše citované judikatuře.
Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se odvolací soud konečně nezpronevěřil ani posouzením otázky promlčení nároku žalobkyně na převod náhradního pozemku. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při posuzování otázky promlčení restitučních nároků na vydání náhradního pozemku je třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33/2004, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další viz níže) . Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, a ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016).
Při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněné povinnou osobou, je současně vždy namístě zkoumat, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 6/1997). Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení tohoto soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). V usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, konečně Nejvyšší soud dovodil, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. §611 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění).
Nepovažovaly-li tedy soudy nižších stupňů dovolatelkou vznesenou námitku promlčení nároku žalobkyně na vydání náhradních pozemků za důvodnou v situaci, kdy její nárok jest primárně uspokojit formou účasti na veřejných nabídkách organizovaných dovolatelkou, jež stejně jako její právní předchůdce setrvává na nesprávném ocenění odňatých pozemků, nijak se tím od výše popsané konstantní judikatury dovolacího soudu, jež je konformní i s judikaturou Ústavního soudu, a na níž tak není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.
Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž s ohledem na výše uvedené v posuzované věci naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu