ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1243.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1243/2021-3155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovolání obviněného P. H. , nar. XY, bytem XY, XY a obviněného P. H. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2021, č. j. 2 To 65/2020-3039, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvinění P. H. a obviněný P. H. (dále zpravidla jen „ obvinění “, popř. každý samostatně jako „obviněný”) byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 6. 2020, č. j. 81 T 2/2020-2914, uznáni vinnými, a to obviněný P. H. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání (popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, dále v zákazu činnosti, spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů (s výjimkou piva, ovocných vín a medoviny a ovocných destilátů získaných pěstitelským pálením) a koupě zboží za účelem dalšího prodeje alkoholických nápojů na dobu sedmi roků. Obviněný P. H. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání (popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí majetku, a to pozemků parcelní číslo XY (jehož součástí je stavba XY č. p. XY), č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, nacházejících se v katastrálním území XY, obec a okres XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY vedeného u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, a to v rozsahu spoluvlastnického podílu obviněného P. H. ve výši jedné poloviny. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, dále v zákazu činnosti, spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů (s výjimkou piva, ovocných vín a medoviny a ovocných destilátů získaných pěstitelským pálením) a koupě zboží za účelem dalšího prodeje alkoholických nápojů na dobu sedmi roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – zastoupená Celním úřadem pro Olomoucký kraj, IČ: 71214011, se sídlem 772 71 Olomouc, Blanická 19 se svým nárokem na náhradu majetkové škody ve výši 88 967 500 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podali oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 4. 2021, pod č. j. 2 To 65/2020-3039, zamítl podle §256 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku namítli, že soudy rezignovaly na svoji povinnost objasnit skutkový stav věci v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jednotlivé důkazy soudy hodnotily s tendencí dovozovat z nich usvědčující informace i v případě, kdy v nich tyto usvědčující informace objektivně nebyly obsaženy, s tendencí ignorovat informace, které měly klíčový obhajovací význam, čímž došlo podle jejich mínění k porušení práva na spravedlivý proces a k extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Dále uvedli, že nalézací soud jednal v rozporu s trestním řádem, když čerpal z informací nabytých výlučně z protokolů či úředních záznamů o výpovědí osob slyšených v jiných řízeních, než v tomto řízení a fakticky tak použil k důkazu informace opatřené v rozporu s ustanovením §211 tr. ř. V další části svého dovolání (bod III., str. 6 - 13) se obvinění zaměřily na jednotlivé části rozhodnutí soudů nižších stupňů, ve kterých rozporují závěry v nich učiněné, nesouhlasně se vyjádřili k hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž předložili své vlastní hodnocení jednotlivých důkazů. V tomto směru primárně namítli nevěrohodnost svědka T. B., přičemž poukázali na jednotlivé nesrovnalosti a nepravdy v jeho výpovědi, stejně jako podle jejich mínění nesrovnalosti a nepravdivé části svědeckých výpovědí dalších svědků. Rovněž argumentovali tím, že se soudy chybně vypořádaly s množstvím odebíraného mimobilančního lihu, když se dostatečně nezabývaly skutečností, že dané množství lihu nemohli obvinění nikterak skladovat ani spotřebovat. V této souvislosti poukázali na výsledek znaleckého posudku, který se zabýval množstvím lihu, který byli schopni zpracovat, na termíny údajných závozů mimobilančního lihu, které porovnávají s termíny celních kontrol a znovu na jednotlivé nesrovnalosti vyplývající z provedených důkazů. Dále uvedli, že chybný je i závěr nalézacího soudu, že se jednání kladeného jím za vinu dopustili vědomě s členem organizované skupiny. Vzhledem k výše uvedenému navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Závěrem pak navrhli, aby Nejvyšší soud odložil, resp. přerušil, výkon trestu odnětí svobody u obou obviněných.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že obvinění argumentují týmiž skutečnostmi jako by uplatnili v pořadí další řádný opravný prostředek, neboť se omezují pouze na zpochybnění způsobu, jakým se nalézací soud vypořádal s jejich obhajobou, a potažmo pak zpochybňují správnost přezkumného postupu soudu druhého stupně k důvodnosti jejich odvolacích námitek. Státní zástupkyně dále uvedla, že obvinění předkládají vlastní verzi průběhu skutkového děje, přičemž takto vymezené námitky se nemohou stát předmětem dovolacího přezkumu. Nesouhlasně se vedle námitek poukazujících na existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a soudy přijatými skutkovými závěry, kterými obvinění namítají zásah do práva na spravedlivý proces, vyjádřila také k námitce čerpání informací z obsahu protokolů z hlavního líčení či úředních záznamů o výpovědi osob, slyšených v jiných řízeních, aniž došlo k provedení jejich výslechů za účelem odstranění rozporů mezi obsahem jejich výpovědí a vyjádřením obviněných, ke které uvedla, že soud prvního stupně postupoval v souladu s trestním řádem, se souhlasem obou procesních stran a výslechy svědků proběhly, pořízené před podáním obžaloby, za účasti obhájců obou obviněných. Státní zástupkyně se dále podrobně vyjádřila k jednotlivým námitkám obviněných týkajících se hodnocení důkazů a vlastní verze skutkového děje předkládaného obviněnými, přičemž vyjádřila svůj souhlas se závěry soudů nižších stupňů a poukázala na důkazy, kterými byla podle jejího mínění vyvrácena argumentace obviněných. Nesouhlasně se také vyjádřila k námitce týkající se jednání obviněných se členem organizované zločinecké skupiny, ke které uvedla, že obvinění vycházejí v rámci své argumentace z dílčích indicií, k nimž připojují vlastní způsob hodnocení důkazů a vycházejí tak z jiných skutkových závěrů, než učinily soudy, přičemž jimi (soudy) učiněné závěry odmítají uznat za prokázané. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. K námitce obviněných ohledně existence tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obvinění neztotožnili s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
10. Dále musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky, které byly uplatněny obviněnými v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ obvinění poukazovali na to, že se jednání, pro které byli odsouzeni, nedopustili; soud chybně hodnotil důkazy; množství mimobilančního lihu, které je jim kladeno za vinu, nebyli schopni zpracovat; jejich odsouzení bylo vybudováno na výpovědi nevěrohodného svědka – T. B.; důkazy svědčící v jejich prospěch, nebyly zohledněny; nepáchali trestnou činnost se členem organizované zločinecké skupiny atd. ]. S námitkami, které obvinění vznesli v průběhu trestního stíhání, se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, a to např. soud prvního stupně na str. 47 – 62) svého rozsudku, případně odvolací soud na str. 13 – 16) svého usnesení. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [ to však pouze za předpokladu, kdy byly právně relevantně uplatněny námitky, které byly shledány z pohledu uplatněného dovolacího důvodu zjevně neopodstatněnými, nikoli však za situace, kdy je pouze formálně odkazováno na jejich existenci ].
11. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněnými [kdy poukazují na nedostatky ve skutkovém zjištění; porušení zásady in dubio pro reo spojují s argumentací, že jejich odsouzení je vybudováno na nevěrohodném svědkovi a chybném hodnocení důkazů; je zpochybňován zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení provedených důkazů atd.] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněné upozornit, a to mj. i v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…)]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. V reakci na obviněnými tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněných k porušení práva na spravedlivý proces (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo) zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněných k rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, kterými podle obviněných zmíněná rozhodnutí trpěla, což však Nejvyšší soud neshledal.
14. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněnými vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a nedůsledné aplikace zásady in dubio pro reo, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. S ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora a obsah uplatněných dovolacích námitek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obvinění své námitky sice formálně opírají o uplatněný dovolací důvod, ovšem jimi namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obvinění svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného (ných) dovolacího (ch) důvodu (ů) , neboť jejich námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obvinění nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírají svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustili inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnili skutkovou podstatu za vinu jim kladených trestných činů. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
16. Pokud obvinění argumentují nutností aplikace uvedených zásad (extrémní nesoulad, in dubio pro reo, právo na spravedlivý proces) ve vztahu k odlišnému skutkovému stavu, než jak byl nižšími soudy zjištěn a uveden ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (správným byl shledán odvolacím soudem), je nutno v tomto směru odkázat na závěry uvedené shora, vztahující se k nemožnosti odchýlení se od skutkového zjištění, kterého se obvinění podle obsahu uplatněných dovolacích námitek dožadují (dožadují se zjištění, že se jednání kladeného jím za vinu nedopustili; nebylo zjištěno, že odebírali mimobilanční líh atd.). Nejvyšší soud však musí konstatovat, že hodnotící úvahy (ve vztahu k výhradám obviněných) soudu prvního i druhého stupně jsou jasně a logicky vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí a je z nich rovněž zřejmé, že nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.
17. V souvislosti s námitkou, že soudy vycházely zejména z nevěrohodné svědecké výpovědi T. B., musí Nejvyšší soud konstatovat, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že vina obviněných byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, kdy nejde v žádném případě hovořit o existenci jediného důkazu v podobě výpovědi zmíněného svědka, když současně je nutno uvést, že nalézací soud se podrobně v bodě 79) svého rozhodnutí zabýval věrohodností tohoto svědka [nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že také v trestní věci obv. H. a spol. (rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 6/2017, resp. Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 To 88/2019), poukazoval obviněný na nevěrohodnost výpovědi svědka T. B., avšak Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí s uvedenou námitkou neztotožnil (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 936/2020). Obdobná námitka zazněla také ze strany obviněného M. M., avšak nebyla dovolacím soudem akceptována (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 223/2021). V neposlední řadě lze zmínit nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1523/2016, (obviněný S. P. a S. P.), kdy jedna z námitek dovolatelů směřovala rovněž k znevěrohodnění výpovědi svědka T. B., kterou Nejvyšší soud neakceptoval, přičemž závěry vyslovené Nejvyšším soudem nebyly Ústavním soudem zpochybněny (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1061/17)] . Dotčená výpověď totiž nestojí v rámci hodnocení důkazů samostatně, jak se mylně domnívají obvinění, nýbrž je doplněna celou řadou dalších důkazů, a to zejména svědeckými výpověďmi a dalšími zjištěnými skutečnostmi, které se týkají jejich (obviněných) činnosti ve vztahu k obchodům s lihem se společností M. a dalších důkazů, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možno vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněných, založená pouze na vyvracení každého jednotlivého tvrzení a důkazu, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.
18. Vedle shora uvedených námitek argumentovali obvinění i tím, že skutková zjištění nižších soudů nemají oporu v provedeném dokazování, když poukázali mj. na to, že z tzv. černého účetnictví ani ze svědeckých výpovědí nevyplývá, že by odebírali či zpracovávali mimobilanční líh, nedávalo by ani smysl, aby množství lihu jim kladené za vinu odebrali, jelikož jej nebyli schopni zpracovat, což bylo doloženo i znaleckým posudkem atd. Nejvyšší soud již na několika místech v tomto rozhodnutí upozornil na skutečnost, v čem ve své podstatě spočívá role dovolacího soudu a které námitky lze považovat za právně relevantní. V souvislosti s výše uvedenými výhradami dovolatelů musí konstatovat, že uvedené námitky nejenže nenaplňují dovolací důvod, ale obviněnými jsou předkládány vytrženy z kontextu dalších důkazů, aby jimi obvinění vzbudili zdání hodnověrnosti své argumentace. Pouze ve stručnosti lze uvést, že vedle usvědčující výpovědi T. B., kterou v tomto směru obvinění zpochybňují a listinných důkazů (např. body 40 - 43 rozsudku nalézacího soudu), hovoří o dodávkách lihu také svědci L. K., M. K., M. K. Věrohodnost výše uvedených důkazů je také potvrzována, výpovědí svědkyň V. Č., M. M., které popsaly, jakým způsobem probíhal provoz likérky, svědkyně V. Č. mimo jiné také vypověděla, že obviněný P. H. ji po ukončení pracovního poměru vyhledal a nabízel jí peníze za mlčení. Za povšimnutí pak stojí také argumentace obviněných, že nebyli schopni zpracovat takové množství lihu, přičemž taktně pomíjí tu skutečnost, že z provedených důkazů vyplynulo, že kromě stáčení lihu pomocí stáčecí linky docházelo ke stáčení pomocí hadice, vložené do objemných plastových kanystrů. Předně je ovšem třeba dodat, že pro potřeby konkrétního případu není povinností soudů zjistit veškeré skutečnosti týkající se dalšího nakládání s mimobilančním lihem, neboť k naplnění znaku zkrácení daně podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je nezbytné, aby došlo ke zkrácení daně, tedy aby pachateli vznikla povinnost k odvedení konkrétní daně, a nikoliv bylo prokázáno, jak pachatel s nezdaněným předmětem daně zacházel. V kontextu uvedeného případu tedy není pro naplnění předmětné skutkové podstaty podstatné, jak obvinění s mimobilančním lihem dále zacházeli, zda ho použili k výrobě alkoholických nápojů, k další distribuci, případně jak uvedl odvolací soud v bodě 19) svého rozhodnutí, že jej vylili do potoka či kanalizace, přitom však nelze pominout výpovědi svědků (mj. Č., M.) prokazující používání již použitých kolků na lihoviny vyráběné v likérce obviněných, kdy tyto použité kolky byly přinášeny i v igelitových taškách. Zavádějící byla shledána rovněž námitka obviněných ohledně doby, po kterou podle skutkového zjištění páchali trestnou činnost, když se obvinění dovolávali výpovědi svědka K. s odkazem na jeho výpověď (pouze její část obviněným vyhovující), že se s obviněnými měl seznámit někdy v roce 2009. Obvinění však již cudně neuvádí, že zmíněný svědek zmiňuje, že líh zavážel zákazníkům od roku 2004 do roku 2008 (mj. popsal jakým způsobem se prováděla přeprava, kde se zboží odstavovalo atd., označení zákazníků zkratkami – což vše také svědčí o zapojení obviněných) než utrpěl těžký úraz a od roku 2009 fungoval jako obchodní zástupce, kdy se s obviněnými seznámil osobně, kdy za nimi jezdil na různé akce. Ze shora uvedeného je zřejmé, že uvedená výpověď svědka obviněné nevyvinuje, ale naopak, zapadá do celého souboru dalších důkazů, prokazujících aktivní činnost obviněných na protiprávní činnosti s lihem. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
19. Na tomto místě ve vztahu k dílčím námitkám obviněných je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li obvinění za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.
20. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není možné (ani se značnou mírou tolerance, neboť i tyto námitky vychází ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy, a naopak z vlastních skutkových tvrzení obviněných) za relevantní považovat výhradu obviněných, že mělo z jejich strany dojít ke spáchání trestného činu vědomě se členem organizované zločinecké skupiny. Uvedená námitka byla již uplatněna v řízení před soudem druhého stupně, přičemž lze konstatovat, že byla odvolacím soudem odmítnuta, a tato skutečnost byla v rámci odůvodnění patřičně zdůvodněna v bodě 24), když rovněž nalézací soud se velice podrobně a řádně zabýval otázkou vědomého jednání se členem organizované skupiny v bodě 89 – 93) svého rozhodnutí. Lze tak pouze dodat, že ani Nejvyšší soud takovou námitku neshledal opodstatněnou, a v návaznosti na obecné konstatování uvedené výše vyjadřuje plné ztotožnění se s argumentací soudů nižších stupňů, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že obvinění měli nadstandartní vztahy se členy organizované zločinecké skupiny, zejména pak s bratry B., F. M. a L. K., přičemž úzkost vztahu mezi obviněnými a T. B. vyplývá nejen z výpovědi T. B. a dalších svědků, ale také z celé řady nepřímých důkazů, mezi kterými je i mimo jiné e-mailová komunikace mezi T. B. a obviněným P. H., ve které obviněný tyká T. B., a která potvrzuje výpověď T. B.
21. Za zavádějící je nutno také označit námitky podřazené pod tvrzení obviněných, že nalézací soud pro své usvědčující závěry čerpá z informací nabytých výlučně z protokolů či úředních záznamů o výpovědích osob slyšených v jiných řízeních, čímž došlo ke ztěžování realizace jejich práva na obhajobu, což by mohlo být posouzeno jako porušení práva na spravedlivý proces, avšak k tomu Nejvyšší soud podotýká následující. Opětovně se jedná o námitku, kterou obvinění vtělili již do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jí zabýval v bodě 15) svého rozhodnutí. Nejvyšší soud tak jen v souladu s odvolacím soudem dodává, že nalézací soud postupoval při čtení protokolů o svědeckých výpovědích, jakož i o podaných vysvětleních v souladu s §211 odst. 1, odst. 6 tr. ř., a to za souhlasu obviněných, kteří za přítomnosti svých obhájců uvedli, že souhlasí se čtením všech svědeckých výpovědí i úředních záznamů o podaných vysvětleních. Se všemi důkazy se tak obvinění mohli seznámit a adekvátně na ně reagovat. Za takové situace tak nemohlo dojít k porušení práva na obhajobu, porušení kontradiktornosti řízení, či snad práva na spravedlivý proces. Nutno rovněž uvést, že samotný průběh hlavního líčení odpovídal trestnímu řádu, kdy nejprve byli vyslechnutí obvinění a svědci. Pokud jde o písemné materiály založené ve spisu, pak je nutno uvést, že byly čteny, resp. předloženy stranám ve smyslu §213 odst. 1, 2 tr. ř., a stěží lze soudům nižších stupňů vytýkat, že z nich konstatovaly závěry, které zmíněné dokumenty primárně uvádějí. Pokud pak jde o výhrady obviněných vyjádřené v bodě II (8), pak není zcela zřejmé, v jakém rozsahu a vůči kterým důkazům byly tyto výhrady směřovány a Nejvyšší soud pouze podotýká, že není jeho povinností domýšlet za obviněného směr jeho úvah při jejich vznesení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015, 11 Tdo 1159/2015 či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07), proto se k nim vyjádřil v rozsahu shora uvedeném.
22. Z výše uvedeného je zřejmé, že obvinění neuplatnili relevantní hmotně právní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom nesporné, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry, přitom odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů, jak je nepřímo nastíněno v mimořádném opravném prostředku obviněných.
23. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
24. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud také dodává, že neshledal podmínky pro odložení výkonu uvedených trestů ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., a proto za takto zjištěné situace nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu