ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1103.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1103/2021-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 11. 2021 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 9 To 130/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 86/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 1 T 86/2020, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku.
2. Za toto jednání a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 3. 2020, č. j. 1 T 41/2020 - 72, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 3. 2020, č. j. 1 T 30/2020 - 80, byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2, písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 (dvanácti) měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku. Podle §70 odst. 6 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že propadlé věci připadají státu. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 3. 2020, č. j. 1 T 41/2020 - 72, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2020 a z trestního příkazu Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 3. 2020, č. j. 1 T 30/2020 - 80, který nabyl právní moci dne 8. 5. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že obviněný:
v přesněji nezjištěné době nejméně od července roku 2018 do 15. 10. 2019 v obci XY, soudní obvod Mělník, ve fóliovníku na pozemku rodinného domu s č. p. XY a na témže pozemku, bez patřičného povolení vypěstoval 13 rostlin morfologicky odpovídající rostlinám konopí o výšce 1,5 – 1,9 m, které sám vysadil a staral se o ně se záměrem vyrobit rostlinnou drogu zvanou marihuana, které následně sklidil a přemístil do zadní místnosti uvnitř rodinného domu k usušení, přičemž onen proces nedotáhl do závěrečného stádia v důsledku zásahu PČR, kdy bylo zajištěno celkem 6.286,6 g rostlinného materiálu, z něhož by získal 3.309,1 g sušiny, z níž by si bylo možné opatřit 2.782,7 g toxikomansky využitelného podílu rostlinného materiálu s obsahem 137,47 g účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu (delta-9-THC), a to přesto, že samotné konopí seté je zařazeno jako omamná látka do seznamu č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, a jeho účinná látka delta-9-tetrahydrocanabinol je zařazena jako psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, a s vědomím, že se o takové látky jedná.
4. O odvolání obviněného J. K. rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 9 To 130/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., „neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a rovněž byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený výše ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.“
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítá, že oba soudy při svém rozhodnutí o jeho vině vycházely zejména z jeho výpovědi při hlavním líčení, z výpovědí svědků K. K., M. A. a L. M. z hlavního líčení, výpovědi svědkyně A. K. z přípravného řízení a listinných důkazů – nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2018, protokolu o ohledání místa činu, náčrtku, fotodokumentace, protokolu o vydání věci, odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie a balistiky, úředních záznamů PČR a sdělení Ministerstva zdravotnictví. Závěry obou soudů jsou podle obviněného nicméně v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř., když se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích svědka K. K. a A. K. Má za to, že napadené rozhodnutí, které je totožné jako rozhodnutí soudu prvního stupně, je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud dostatečně neuvádí, proč při hodnocení věci vycházel výlučně z důkazů svědčících v jeho neprospěch.
7. Pokud jde o jednání kladené mu za vinu, k tomu se částečně doznal tak, že na veletrhu konopí a léčivých bylin Cannafest konaném mezi 2. – 4. 11. 2018, zakoupil 5 semínek rostliny konopí. Šlo o 3 semínka odrůdy Chocolope (genotyp: Sativa) a dvě semínka odrůdy Early skunk (genotyp: 35% Sativa 65% Indica), které následně zasadil ve fóliovníku na pozemku rodinného domu č. p. XY v obci XY. Předmětnou nemovitost měl na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy přenechanou do užívání a toho času zde trvale bydlel se svou manželkou. Účelem pěstování rostlin konopí bylo získání produktu pro výrobu konopných mastí pro něj a jeho rodinu. Má zdravotní problémy, na které mu byly ošetřujícím lékařem předepsány léky s obsahem opia a jako alternativa k předepsaným medikamentům indikován pozitivní vliv užívání marihuany a přípravků z konopí (masti, oleje). Uvedené bylo potvrzeno i soudním znalcem. Semínka konopí v počtu 5 ks tedy zakoupil a pěstoval pouze výlučně pro výše uvedenou potřebu za účelem zmírnění či potlačení projevů chronických onemocnění, jak mu bylo doporučeno ošetřujícím lékařem.
8. Odmítá, že by pěstoval více než 5 ks rostliny konopí, o čemž svědčí i ohledání na místě samém Policií České republiky, když v předmětném fóliovníku bylo nalezeno pouze 5 ks zbylých stonků. Ze zbytků stonků je dále zřejmé, že rostliny byly vysazeny v poměru 3 a 2 ve dvou řádcích, což podporuje jeho výpověď ohledně nákupu semínek na veletrhu Cannafest 2018. Vzhledem ke skutečnosti, že týden nebo 14 dní před tím, než ho kontaktovala policie pro spory s bratrem – svědkem K. K. na dvůr nechodil, ani to nebyl on, kdo rostliny z fóliovníku sklidil. Naposledy dosahovaly rostliny výšky cca 150 cm. Jakým způsobem se dostaly do zadní místnosti domu č. p. XY v obci XY, mu není známo, když do domu mělo, přesto, že byl výlučně v jeho nájmu, přístup více osob a rovněž byl pozemek oplocen pouze z jedné strany. Odmítá závěr odvolacího soudu, pokud upřednostnil výpovědi shora uvedených svědků, oproti jeho výpovědi. Co se týče výpovědí K. K. a A. K., které, na rozdíl od jeho výpovědi, vzaly soudy za věrohodné, byla jejich váha chybně vyhodnocena. Je přitom zřejmé, že uvedené osoby k němu mají, a to zejména svědek K. K., dlouhodobě negativní vztah, když jej zcela nepodloženě osočuje z údajného nakládání s chemikáliemi pro výrobu tvrdých drog, ačkoliv úspěšně absolvoval léčbu drogové závislosti a tvrdé drogy nadále neužívá. Poukazuje, že svědkyně L. M., která v domě byla před příjezdem policie i v době její přítomnosti, vypověděla, že při svých předchozích návštěvách domu nevypozorovala, že tam byla pěstována či sušena marihuana. Podle obviněného tak byla v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že to byl on, kdo sklidil předmětných 13 rostlin konopí a umístil je do domu č. p. XY v XY. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20.
9. V další části svého dovolání obviněný vznáší výhrady proti legalitě vstupu Policie České republiky do domu čp. XY v XY, neboť tvrzený důvod vstupu do předmětného obydlí je v rozporu s Protokolem o ohledání místa činu ze dne 15. 10. 2019, č. j. KRPS – 282051 – 6/TČ – 2019 – 010671, kde podezření na vyloupení domu není žádným způsobem zaznamenáno či jinak zachyceno, a to ani na pořízené fotodokumentaci. Naopak je zřejmé, že ohledání místa činu se soustředilo výlučně na části nemovitosti jím užívané. Odvolací soud však toto pochybení v postupu policejního orgánu ponechal bez povšimnutí.
10. Okamžikem vstupu příslušníků Policie České republiky Obvodního oddělení Lužec nad Vltavou nabyly orgány činné v trestním řízení informaci o možném výskytu věci důležité pro trestní řízení. Za této situace měla policie přistoupit k realizaci řádné domovní prohlídky a prohlídky pozemku ve smyslu §82 odst. 1, 2 tr. ř. Ačkoliv dům č. p. XY v obci XY a přilehlé pozemky byly na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2018 s účinností od tohoto dne do dne 31. 12. 2020 přenechány do jeho užívání a předmětnou nájemní smlouvu policejnímu orgánu doložil, nebylo policejním orgánem, státním zástupcem ani žádným ze soudů k této rozhodné skutečnosti přihlédnuto.
11. Podle obviněného tak policejní orgán postupoval v rámci prohlídky v domě č. p. XY v obci XY a na přilehlém pozemku v rozporu s trestním řádem, když zejména konal domovní prohlídku a prohlídku pozemku bez řádně vydaného příkazu k prohlídce ve smyslu §83 odst. 1, §83a odst. 1 tr. ř., před konáním prohlídky obviněného nevyslechl ve smyslu §84 tr. ř., neumožnil mu účast při prohlídce a o právu jeho účasti ho nepoučil ve smyslu §85 odst. 1 tr. ř., a nepřibral k prohlídce nezúčastněnou osobu ve smyslu §85 odst. 2 tr. ř.
12. Ani v případě, že by byl dovolacím soudem ve shodě s názorem obou soudů postup policejního orgánu ve dnech 15. a 16. 10. 2019 hodnocen jako vstup do obydlí a na pozemek ve smyslu §83c odst. 1 tr. ř., ačkoliv k takovému hodnocení nejsou v projednávané věci dány důvody nebo jako ohledání ve smyslu §113 odst. 1 tr. ř., nelze postup policejního orgánu hodnotit jako souladný s trestním řádem. Podle §85 odst. 5 tr. ř. platí pro vstup do obydlí a na pozemek totožné náležitosti jako v případě domovní prohlídky a prohlídky pozemku dle §85 odst. 1 – 4 tr. ř. V rámci ohledání místa činu nedává trestní řád policejnímu orgánu právo zajistit jakoukoliv věc, neboť ohledání věci slouží pouze k pozorování skutečnosti důležité pro trestní řízení. Paní A. K. pak nebyla oprávněna vydávat Policii České republiky jakékoliv věci z domu, když nebyla jeho oprávněnou uživatelkou a ani dle svého prohlášení nebyla vlastníkem těchto věcí. Nezákonnost postupu policie, že nebyl přizván k realizovanému úkonu, prokazuje i výpověď svědkyně L. M.
13. Obviněný dále poukazuje na §89 odst. 2 tr. ř., podle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Rozsah přípustných důkazů je však limitován mj. odst. 3 citovaného ustanovení tr. ř., dle kterého důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení, s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila. Byť se může zdát vymezení nepřípustnosti důkazů §83 odst. 3 tr. ř. jako poměrné úzké, je toto ustanovení v souladu s obecně přijímanou právní doktrínou plodů z otráveného stromu třeba vykládat tak, že jako nepřípustný je v trestním řízení jakýkoliv důkaz získaný nezákonným způsobem, a to včetně důkazů z nich odvozených.
14. Je tedy přesvědčen, že ohledání na místě činu, včetně celkem 13 ks zajištěných sušených rostlin konopí o celkové hmotnosti 6 286,6 g, pořízená fotodokumentace a na ně navazující odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemická expertiza OKTE Kladno PČR, byly jako důkazy proti jeho osobě v předmětném trestním řízení nepřípustné.
15. Z uvedených důvodů má za to, že orgány činnými v trestním řízení přípustným způsobem nashromážděné důkazy nikterak neprokazují, že by se dopustil přisouzeného jednání. K tomuto poukazuje na skutečnost, že pro procesní pochybení policejního orgánu a státního zástupce již není možné prokázat, jaké rostliny jím byly pěstovány ve fóliovníku na pozemku přilehlém k domu č. p. XY v obci XY a následně zřejmě sušeny uvnitř tohoto domu, resp. že šlo o rostlinu konopí s potřebným obsahem účinné látky delta 9 – tetrahydrocannabinol (THC). Ani žádný z dalších důkazů tomuto nenasvědčuje.
16. Za zavádějící označuje též závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemická expertiza OKTE Kladno Policie České republiky, neboť jestliže nalezené usušené rostliny konopí měly být převážně již bez hlaviček, nemohla za této situace být expertiza řádně provedena. Rovněž, byla-li expertiza provedena pouze z analytického vzorku o hmotnosti 206,8 g z celkového tvrzeného objemu 6.286,6 g, pak z odborného vyjádření není zřejmé, jakým způsobem byl analytický vzorek zvolen a jaké bylo jeho složení. Ve světle uvedených skutečností se pak obviněný nemůže ztotožnit s názorem soudů, že byl prokázán skutek, v němž bylo shledáno spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
17. K tomu dodává, že pokud mělo být policií při ohledání zajištěno celkem 13 ks sušených rostlin konopí o celkové hmotnosti 6.286,6 g, pak ze zajištěného objemu mohlo patřit obviněnému nejvýše 5 ks takto zajištěných rostlin konopí o celkové hmotnosti přibližně 2.904,3 g. Z uvedeného množství pak, dle poměrů stanovených odborným vyjádřením připadá v úvahu, po odstranění velkých stonků, hrubá drť o hmotnosti přibližně 1.527,6 g, která odpovídá objemu potřebnému pro výrobu léčivých přípravků, které lze využít v průběhu jednoho roku.
18. K argumentaci soudů ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 podávající výklad k pojmu „množství větší než malé“ u omamných a psychotropních látek a přípravků je obsahujících a jedů s tím, že vypěstováním a usušením zajištěného množství rostliny konopí měl naplnit značný rozsah, uvádí, že tuto má za nepřiléhavou. Značným rozsahem ve vztahu ke konopí je považováno minimálně 1.000 g sušiny, o obsahu minimálně 100 g účinné látky. Vezme-li se v úvahu zajištěná drť teoreticky jemu náležící o hmotnosti 1.527,6 g a vycházejíc přitom z hodnot zjištěných odborným vyjádřením OKTE Kladno Policie ČR, tj. 4,94 % (hmotnostního) obsahu účinné látky v zajištěné sušině, je třeba dojít k závěru, že mohl připravit celkem 75,5 g účinné látky delta 9 – tetrahydrocannabinol. Ani v případě dokonání jednání kladeného mu za vinu tedy nemohl naplnit znak skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku – tedy spáchání činu ve značném rozsahu.
19. Hranice omamných a psychotropních látek určené stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 s ohledem na mezitímní společenský a kulturní vývoj označil za překonané. Je tedy přesvědčen, že právní kvalifikace jeho jednání soudy je nepřiléhavá. Má za to, že úmyslem zákonodárce při koncipování předmětného ustanovení zcela jistě nebylo postihovat výrobu marihuany ke zpracování do léčivých přípravků pouze a výlučně pro vlastní potřebu, nýbrž ochránit společnost před nekontrolovaným šířením a toxikomanickým užíváním psychotropních návykových látek, k tomu však jeho jednáním nedošlo.
20. Dále namítá, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, když přípisem ze dne 18. 5. 2020 podal dozorujícímu státnímu zástupci v souladu s §157a odst. 1 tr. ř. žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a odstranění závad v postupu policejního orgánu a totožně pak v souladu s §157a odst. 2 tr. ř. rovněž i žádost o odstranění závad v postupu státního zástupce. Tento jeho podnět byl však dozorujícím státním zástupcem bez dalšího postoupen k vyřízení Krajskému státnímu zastupitelství v Praze, které jeho podání vyhodnotilo jako podnět k výkonu dohledu ve smyslu §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
21. Obviněný poukazuje, že ve svém podání ze dne 18. 5. 2020 výslovně uvedl, že jde o žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a odstranění závad v postupu policejního orgánu ve smyslu §157a odst. 1 tr. ř. a žádost o odstranění závad v postupu státního zástupce ve smyslu §157a odst. 2 tr. ř. Citovaná ustanovení trestního řádu jasně stanoví, kdo a jakým způsobem má předmětnou žádost přezkoumat a vyřídit. Pokud pak Krajské státní zastupitelství v Praze vyhodnotilo předmětné podání jako podnět k výkonu dohledu ve smyslu §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, pak nejenže šlo o postup zcela v rozporu s obsahem předmětného podání, ale i s §157a odst. 2 tr. ř. O jeho žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a odstranění závad v postupu policejního orgánu nebylo dozorujícím státním zástupcem v rozporu s §157a odst. 1 tr. ř. vůbec rozhodnuto.
22. Pokud jde o uložený trest odnětí svobody, ten podle obviněného nerespektuje kritéria uvedená v §37 až §39 tr. zákoníku. Nedostatečně odůvodněný shledává taktéž závěr soudů o nezbytnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody stejně jako výši jeho výměry. Napadená rozhodnutí tak vykazují znaky nepřezkoumatelnosti. Navíc nezohledňují veškeré polehčující okolnosti svědčící ve prospěch obviněného ve smyslu §41 písm. m) tr. zákoníku. Odvolací soud se nevypořádal ani s jím zmiňovanou judikaturou, když jak vyplývá např. z rozhodnutí R I/1965, při ukládání trestu nelze některá z hledisek v zákoně uvedených posuzovat izolovaně a nestačí je pouze zjišťovat, ale také objektivně, bez přeceňování některého z nich, hodnotit. I v případě shledání viny v přisouzeném rozsahu s přihlédnutím k povaze a závažnosti projednávaného trestného činu a k jeho poměrům, shledává uložený trest nepřiměřený. Jednostranné zdůraznění jeho trestní minulosti neodpovídá ani požadavkům uvedeným v §38 odst. 1, 2 a §39 odst. 1 tr. zákoníku. Apeluje tedy, aby v projednávaném případě složka trestu represivní nepřevažovala nad složkou výchovnou.
23. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021, č. j. 9 To 130/2021 – 241 a věc vrátil tomuto soudu jako soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
24. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ( dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolání je podáno proti usnesení Krajského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího, a je založeno na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž z obsahu dovolání je patrno, že tento se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Mělníku, jako soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení. Ve svém dovolání pak obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem, a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu – podstatná část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání.
25. Ohledně námitky v závěru části II. dovolání, že došlo k porušení procesních podmínek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., aniž by toto své tvrzení obviněný jakkoliv odůvodnil, státní zástupce poukázal, že uvedené porušení procesních podmínek spočívá v tom, že odvolací soud napadené rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával, což není případ této trestní věci a dovolatel to ani nenamítá.
26. Pokud jde o námitky, jimiž obviněný brojí proti hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem (výpovědí svých příbuzných - bratra a matky), ohledání místa považuje za nezákonnou domovní prohlídku, z čehož dovozuje nutnost užití teorie plodů z otráveného stromu, nesouhlasí se zjištěným množstvím účinné látky ani s množstvím rostlin (přičemž brojí proti vymezení hranic množství omamných a psychotropních látek podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. Tpjn 301/2013), nesouhlasí s provedením dohledu nad postupem dozorového státního zástupce a uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, s těmito se oba soudy již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil s tím, že uvedené výhrady nemají žádný vliv na správnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
27. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá toliko námitka spočívající v tvrzení, že „hranice omamných a psychotropních látek určené stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 má, s ohledem na mezitímní společenský a kulturní vývoj za překonané“ a že je proto právní posouzení jeho skutku „nepřiléhavé“. Jestliže ve svém odvolání odůvodňoval nutnost zvýšení hranic rozsahu drog tím, že novelou §138 odst. 1 tr. zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., došlo ke zvýšení hranic rozsahu škod, v dovolání již žádnou takovou (ani jinou) argumentaci neuvádí, tato je nadto v dovolacím řízení nepoužitelná. To je patrno již z toho, že na takovou předchozí argumentaci nelze ani odkaz hranice škodovat, když „…dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“ – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Z dovolání tak není patrno, proč považuje dovolatel předmětné hranice za „překonané“. K tomu státní zástupce dodal, že již odvolací soud označil předchozí argumentaci dovolatele ohledně zvýšení hranic škod za nepřiléhavou. Tuto svou námitku tedy dovolatel nijak neodůvodnil a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku za pomoci hranic uvedených ve shora citovaném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, publikovaném pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., bylo správné.
28. Pokud jde o ostatní dovolatelovy námitky, ty samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce.
29. V části III./1 a III./2 svého dovolání uzavírá dovolatel svou argumentaci tvrzením, že zde popsaným způsobem byla porušena zásada in dubio pro reo. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by však bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním (viz odst. 23 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Takovou námitku dovolatel neučinil. Samotná zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru státní zástupce poukázal například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z novější judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
30. Podle státního zástupce je tedy Nejvyšší soud oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud sami nemají zopakovat celé dokazování.
31 . V částech III./3 a III./4 dovolání obviněný namítá nezákonnou domovní prohlídku, z níž dovozuje nepoužitelnost všech navazujících důkazů podle teorie plodů z otráveného stromu. Ohledně nepotřebnosti formy domovní prohlídky státní zástupce vyjádřil souhlas s argumentací soudů, s tou výhradou, že by pro vstup policistů do objektu mohlo mít význam, že sem byli vpuštěni „se souhlasem jediného vlastníka“. V tomto ohledu připomněl, že podstatou domovní svobody je ochrana oprávněného uživatele, a nikoliv vlastníka nemovitosti. Proto vlastníci pronajatých nemovitostí nemohou volně vstupovat do bytů svých nájemníků ani úředníci státu či obcí nemají od takových bytů zpravidla ani klíče a soukromí pronajímatelé uchovávají náhradní klíče pronajatých bytů v zalepených obálkách. Oproti odvolacímu soudu považuje za rozhodné, že se nejednalo o zcela typický nájem. Podle výpovědi bratra obviněného bylo smyslem nájemní smlouvy čerpání příspěvku na bydlení obviněným. Měsíční nájem činil jednu korunu a matka i bratr obviněného si od domu ponechali klíče, měli tam své věci a chodili tam. Obviněného opakovaně z bytu vykazovali a ten jej opouštěl a opět se do něj vracel. Vše tak nasvědčuje tomu, že majitelka domu obviněnému sice nějaké místnosti pronajala nájemní smlouvou, kterou argumentuje dovolatel, avšak své užívací právo k celé nemovitosti si ponechala – společně s obviněným zůstala oprávněnou uživatelkou pronajatého bytu. Pak ovšem mohla policisty do bytu vpustit stejně, jako tak mohl učinit dovolatel. Jednala tedy jako pronajímatel, který si ponechal užívací právo k pronajatému bytu, což je situace neobvyklá, nikoliv však vyloučená. Policisty byla nepochybně za takovou oprávněnou uživatelku považována. Byla za ni zjevně považována i samotným dovolatelem, neboť ten předchozí návštěvy jmenovaných příbuzných nepovažoval za porušení své domovní svobody – nic nenasvědčuje tomu, že na ně podával trestní oznámení. Navíc i podle §2292 občanského zákoníku mohl být nájem ukončen již některým z předchozích opuštění předmětného objektu dovolatelem.
32. Shora uvedené úvahy z hlediska dovolání státní zástupce nicméně označil za nadbytečné, neboť ani kdyby bylo samotné ohledání místa nezákonné a obcházející domovní prohlídku, nemohlo by to samo o sobě vést k nepoužitelnosti tohoto ani dalších důkazů podle teorie či doktríny plodů z otráveného stromu ("fruit of the poisonous tree doctrine"). Nejvyšší soud se touto doktrínou podrobně zabýval ve svém usnesení ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 6 Tdo 84/2013, kdy shledal, že „…český trestní proces nepřevzal doktrínu plodů z otráveného stromu, která vznikla a je rozvíjena v USA, zejména pak v podobě simplifikujícího tvrzení, že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené. Podklad pro právní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení nastalého v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a tím v trestním řízení nastalá nepoužitelnost důkazů, nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících dokazování v trestním řízení (hlava pátá trestního řádu) nalézt“. Ústavní soud pak zpochybnil jak tuzemskou aplikovatelnost této teorie, tak i závěr, že by jí došlo ke zpochybnění jiných důkazů než jen důkazů kauzálně odvozených od důkazu nezákonného. K tomu státní zástupce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2260/10 uveřejněný pod č. 50/2012 Sb. nálezů a usn. Ústavního soudu, v němž uvedený soud mimo jiné shledal, že „výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je např. doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), jejíž aplikovatelnost je sama o sobě sporná, nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny“. Obdobné stanovisko zaujal Ústavní soud i ve svých nepublikovaných nálezech ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 587/14 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 761/14. Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 publikovaném pod č. 195/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu projevil vůli nepřehodnocovat svůj dosavadní zdrženlivý postup k doktríně plodů z otráveného stromu. Odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 11 Tdo 122/2015: „Stejně tak se nelze ztotožnit s dovolatelovou námitkou, která odkazuje na doktrínu tzv. ovoce z otráveného stromu. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje (podobně jako v rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 84/2013), že český trestní proces nepřevzal tuto doktrínu angloamerického práva do českého trestního řízení, zejména ne v podobě tvrzení, že „plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené“. Z toho vyplývá, že závěr „důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů“ nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu nalézt. Kromě toho poukaz na tuto doktrínu není možné vnímat jako námitku naplňující uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť představuje pouhou polemiku s právními závěry soudů vyslovených v otázce procesní účinnosti důkazů a navazující otázce z nich vyvozených skutkových zjištění. Jde tedy o námitku procesní a skutkovou, nikoliv námitku týkající se správnosti hmotněprávní subsumpce stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů pod příslušné ustanovení tr. zákoníku. Na tom pak nemůže nic změnit ani obviněným uvedený poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1677/13, neboť ani z tohoto nálezu nelze dovodit závěry, které zastává obviněný. Naopak i Ústavní soud výslovně aplikovatelnost uvedené teorie v prostředí českého trestního procesu významně zpochybnil, zejména v odstavci 41 tohoto usnesení, kde upozornil, že: „…ani rigorózní interpretace této doktríny nevede dle Ústavního soudu k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit.“ Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Tato nepoužitelnost se může týkat pouze těch důkazů, které jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014, nález sp. zn. III. ÚS 587/14 ze dne 7. 5. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2058/13 ze dne 15. 10. 2013, apod.)“.
33. Z daného pohledu by podle státního zástupce byla intenzita případného pochybení policistů při ohledání předmětného objektu velmi nízká, když toto by mohlo spočívat nanejvýš v neznalosti bližších rodinných vztahů a zcela specifickému vztahu jednotlivých zúčastněných k předmětné nemovitosti, což po nich nebylo možno požadovat. Nebyli povinni znát podrobné nuance dohod či neshod majitelky objektu s dovolatelem. Na místě jim bylo zřejmé jen to, že touto majitelkou je matka dovolatele a že dovolatel je sice nájemcem, ale dům do značné míry užívá současně i matka, aniž by dovolatel poukazoval na svou domovní svobodu. Matka se jim tak důvodně jevila jako osoba, která jim může objekt zpřístupnit. Ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 11 Tdo 834/2018 považoval Nejvyšší soud za nejpodstatnější, že „poukaz na tuto teorii nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, neboť se ve své podstatě jedná o pouhou polemiku o procesní účinnosti provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění“. Neměnnost svého přístupu k teorii plodů z otráveného stromu pak vyjádřil Nejvyšší soud například v odstavcích 260-266 odůvodnění svého usnesení ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. 6 Tdo 360/2020. Námitka opřená o doktrínu plodů z otráveného stromu tedy žádný z dovolacích důvodů založit nemůže.
34. S odkazy na dosavadní českou i evropskou judikaturu státní zástupce shrnul, že „česká trestní teorie ani praxe doposud nepřevzala angloamerickou doktrínu plodů z otráveného stromu (srov. např. Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 372; Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, str. 44-45; příslušní autoři sice s odmítáním této doktríny polemizují, zároveň však jednoznačně konstatují, že česká trestní teorie ani praxe tuto doktrínu nepřevzala). Nelze ovšem vyloučit, že v některých případech se může na základě „kontinentálního“ formálně-materiálního přístupu k hodnocení zákonnosti důkazů dojít ke stejným závěrům jako na podkladě této angloamerické doktríny. Podstatné nicméně je přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy diferencovaně s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustně provedeného úkonu je „otrávený“ [srov. též Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196]“.
35. Uplatněný dovolací důvod není podle státního zástupce naplněn ani námitkami v částech III./5 a III./6 dovolání, založených na nesouhlasu obviněného se zjištěným množstvím rostlin i v nich obsažené účinné látky. Výpočty dovolatele jsou zde založeny toliko na jeho alternativním skutkovém zjištění.
36. V části III./7 dovolání dovolatel uvádí, že brojil proti postupu policejního orgánu i státního zástupce, poukazuje na §157a odst. 1, 2 tr. ř. a tvrdí, že „citovaná ustanovení tr. ř. jasně stanoví, kdo a jakým způsobem má předmětnou žádost přezkoumat a vyřídit“ – s tím, že nebylo postupováno podle §157a odst. 2 tr. ř.
37. Podle státního zástupce lze obviněnému dát za pravdu, že o jeho žádosti podle §157a odst. 2 tr. ř. mělo být rozhodnuto podle trestního řádu, a nikoliv podle zákona o státním zastupitelství. Nicméně nuance mezi oběma postupy je z hlediska jejich účelu nepatrná a jedná se o rozdíl spíše formální. V případě prvém rozhoduje státní zástupce vyššího státního zastupitelství jako orgán činný v trestním řízení. V případě druhém státní zástupce vyššího státního zastupitelství, tentokrát jako ten, kdo vykonává věc svěřenou do působnosti státního zastupitelství ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Navenek je obsah i autor vyrozumění podatele totožný.
38. O žádosti dovolatele rozhodl dne 12. 6. 2020 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 KZT 354/2020, což je sp. zn. trestní. Rovněž Ústavní soud není v rozlišování postupu podle §157a odst. 2 tr. ř. a podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů důsledný, což je patrno například z odstavce 9 odůvodnění jeho usnesení ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3677/19: „Podle §157a odst. 1 tr. ř. má obviněný právo již v přípravném řízení žádat státního zástupce o výkon dozoru dle §174 tr. ř. nebo žádat o výkon dohledu dle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů“. Podle státního zástupce je nicméně rozhodné, že se jedná o procesní námitku, která nemohla nijak zasáhnout do práva dovolatele na obhajobu, neboť tvrzená vada byla ryze formální a nadto se netýkala rozhodující fáze trestního řízení – řízení před soudem.
39. K námitce v části III./8, že uložený trest je nepřiměřený „povaze a závažnosti projednávané trestné činnosti a poměrům odsouzeného“, státní zástupce připomněl rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu. Shodně judikoval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2866/07. Obě citovaná rozhodnutí pak zmínil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů.
40. Státní zástupce uzavřel, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Mimo dovolací důvody ji může posoudit v případech výjimečných svou nespravedlností. Tedy pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, jak plyne již z judikatury Nejvyššího soudu – např. z usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016. Takovou námitku však dovolatel neučinil a takové vadě ani nic nenasvědčuje. K tomu odkázal na přesvědčivé odůvodnění druhu a výše trestu v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.
41. Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
42. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání J. K. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
43. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
44. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže tedy přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).
45. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
46. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
47. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
48. Je třeba ještě upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, což se v tomto případě také z velké části stalo.
49. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být námitky obviněného, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňuje tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně kupř. tvrzením, že soudy vycházely při hodnocení věci výlučně z důkazů svědčících v jeho neprospěch, že se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích svědka K. K. a A. K., že tyto nesprávně vyhodnotily, vznáší námitky ohledně množství zajištěných rostlin konopí, neboť zakoupil a pěstoval toliko 5 semínek rostliny konopí, že tyto pěstoval toliko na zmírnění projevů svého onemocnění na doporučení lékaře, odmítá, že by pěstoval více než 5 rostlin konopí, že to nebyl on, kdo sklidil předmětných 13 rostlin, zpochybňuje závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie ohledně zjištěného množství účinné látky v zajištěných rostlinách konopí, tvrdí, že provedenými důkazy nebyla jeho vina v přisouzeném rozsahu prokázána a další). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku.
50. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo “ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
51. Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí obou soudů, jedná se o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou soudů, neboť těmito námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, tedy je dovozováno porušení §125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř., je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
52. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
53. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených případů extrémního nesouladu nejedná.
54. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
55. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
56. Nejvyšší soud se bez dalšího také ani nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný zpochybňuje procesní použitelnost získaných důkazů, neboť jde o výhrady procesně právní povahy. Odhlédne-li se od výše již rozvedené povinnosti dovolacího soudu přezkoumat z naznačených hledisek tvrzení o tzv. extrémním rozporu, pak zmíněné námitky obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
57. Na základě obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v něm mj. brojil proti tomu, že soudy závěr o skutkových okolnostech založily na důkazech zajištěných při protiprávním vstupu policistů do domu čp. XY v obci XY, přičemž navazující úkon spočívající v ohledání byl fakticky domovní prohlídkou, pro jejíž provedení nebyly splněny zákonné předpoklady. V této souvislosti obviněný především vytýkal, že policejní orgán konal tuto domovní prohlídku a prohlídku pozemku bez řádně vydaného příkazu k prohlídce ve smyslu §83 odst. 1, §83a odst. 1 tr. ř., že před konáním prohlídky nebyl vyslechnut ve smyslu §84 tr. ř., nebyla mu umožněna účast při prohlídce a nebyl o právu na jeho účasti poučen ve smyslu §85 odst. 1 tr. ř. ani nebyla k prohlídce přibrána nezúčastněná osoba ve smyslu §85 odst. 2 tr. ř.
58. Vyslovuje tedy přesvědčení, že v důsledku těchto pochybení ohledání na místě činu včetně zajištěných 13 ks sušených rostlin konopí o celkové hmotnosti 6.286,6 g, pořízená fotodokumentace a na ně navazující odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie nemohou být použity jako zákonné důkazní prostředky podle teorie plodů z otráveného stromu.
59. Tyto výhrady samy o sobě označený dovolací důvod nenaplňují. Pokud by však byly důvodné, zakládaly by extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které by byly založeny na nepoužitelném důkazu, a z nich vyvozenými právními závěry, a proto Nejvyšší soud zkoumal jejich opodstatněnost (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 864/08, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3316/14, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05, ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1709/13, ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3994/13).
60. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že z níže uvedených důvodů považuje namítaný úkon za vykonaný v souladu se zákonem a v postupu orgánů činných v trestním řízení (policejních orgánů) neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.
61. Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 1 T 86/2020, Nejvyšší soud zjistil, že na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Mělník, oddělení hospodářské kriminality, Mělník, ze dne 15. 10. 2019, č. j. KRPS-282051-4/TČ-2019-010681, byly zahájeny úkony trestního řízení, jímž předcházelo oznámení K. K., bratra obviněného, který telefonicky na Policii České republiky ohlásil rozbití okna u domu čp. XY v obci XY. Důvodem vstupu policistů do předmětného objektu bylo tedy jejich přivolání z důvodů obav z možného protiprávního vniknutí.
62. Z protokolu o ohledání místa činu podle §113 tr. ř. ze dne 15. 10. 2019, č. j. KRPS-282051-4/TČ-2019-010681 s fotodokumentací a situačním náčrtkem, jakož i z protokolu o vydání věci podle §78 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že policejní orgán nepřekonával žádnou překážku, nic neodkrýval, nepřemisťoval ani žádné rostliny konopí nehledal. Rostliny konopí v počtu 13 ks, které byly již usušené, převážně bez hlaviček, 9 ks výšky cca 190 cm a 4 ks výšky 150 cm, se nacházely v zadní odemčené místnosti, rozvěšené na sušáky a zčásti položené přes postel. Z protokolu o vydání věci vyplývá, že tyto majitelka domu dobrovolně vydala (č. l. 20-21, 32- 33 spisu).
63. K námitce nezákonnosti tvrzené domovní prohlídky Nejvyšší soud předně připomíná, že ve věci se o provedení domovní prohlídky vůbec nejednalo. Obviněný brojí primárně proti tomu, že úkon, jenž byl policejním orgánem vykonán jako ohledání podle §113 tr. ř. (viz protokol a připojená fotodokumentace na č. l. 20 - 21 spisu), měl být fakticky domovní prohlídkou, navíc provedenou bez potřebného příkazu. Tomuto závěru ovšem nelze přisvědčit. V daném případě vstoupily policejní orgány do předmětného domu se souhlasem jeho majitelky a uživatelky A. K. - matky obviněného, a to za účelem oznámení majitelky domu a jejího syna K. K. o nálezu rozbitého okna v předmětné nemovitosti a obav z nezákonného vniknutí. Policejní orgány pak pouhým pozorováním zjistily přítomnost věcí – rostlin konopí, které svědčily o možném páchání trestné činnosti a požádaly o jejich vydání. Tyto věci jim následně byly A. K. dobrovolně vydány (viz protokol o vydání věci na č. l. 32 – 33 spisu). Jedná se tedy o odlišnou situaci, než v případě domovní prohlídky, jejímž primárním účelem je zajištění věcí, které mohou sloužit v trestním řízení jako důkazní prostředek nebo osoby důležité pro trestní řízení (§82 tr. ř.). K tomuto Nejvyšší soud odkazuje na komentářovou literaturu (DRAŠTÍK, Antonín a kol., Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, str. 715 a stejně tak ŠÁMAL, Pavel a kol., Trestní řád I: Komentář. 7., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1113), která uvádí, že institutu domovní prohlídky by se mělo užívat pouze v případě, kdy se jedná o důvodné podezření, že se v bytě nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Toto je patrno i ze systematiky zákona, když ustanovení §83c odst. 1, odst. 2 písm. a) - c) tr. ř. dává policejnímu orgánu oprávnění ke vstupu do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob nebo pro ochranu jiných práv a svobod nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku, jakož i v případě, když se v něm nachází osoba, na niž byl vydán příkaz k zadržení, příkaz k zatčení nebo příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody nebo do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, nebo kterou je třeba předvést pro účely trestního řízení nebo zadržet, tedy bez příkazu k domovní prohlídce podle §83 odst. 1, 2 tr. ř. V daném případě Nejvyšší soud pro úplnost opět připomíná, že policejní orgán vstoupil do obydlí se souhlasem a za účasti majitelky domu a oprávněné uživatelky, a to za účelem prověření oznámení o případném nezákonném vniknutí do domu, tedy nikoliv za účelem zajištění věci důležité pro trestní řízení. Skutečnost, že už z pouhého pozorování v bytě samém vyvstalo podezření ze spáchání trestného činu, sama o sobě nezakládá ex post nutnost opatření příkazu k domovní prohlídce, když v bytě nacházející se věci byly policejnímu orgánu dobrovolně vydány oprávněnou uživatelkou domu. Za této situace se nic nemění na prováděném úkonu, tedy se z něj automaticky nestává domovní prohlídka, jak nesprávně dovozuje obviněný.
64. K námitce obviněného, že policejní orgán ve skutečnosti realizoval domovní prohlídku a prohlídku pozemku ve smyslu §82 odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud rovněž uvádí, že dle konstantní judikatury nelze ohledání provedené policejním orgánem se souhlasem uživatele domu podle §113 tr. ř. posuzovat jako domovní prohlídku, pokud se přímé pozorování omezí toliko na pasivní smyslové vnímání. Pro úplnost odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 376/14 z něhož vyplývá, že: „Systematickým výkladem termínu „přímé pozorování“ v ustanovení §113 odst. 1 tr. ř. o ohledání ve srovnání s termínem „prohlídka“ v ustanovení §82 odst. 1 tr. ř. o domovní prohlídce lze dovodit, že přímé pozorování při ohledání v bytě se musí omezit toliko na pasivní smyslové vnímání (nejčastěji zrakové). Jestliže je zapotřebí přemísťovat předměty v bytě či s nimi jinak manipulovat, odkrývat doposud skryté prostory a nahlížet do nich apod., nelze již toto jednání posuzovat jako pouhé pozorování; takové, svou povahou intenzivní a invazivní operace musí být podrobeny přísnějšímu právnímu režimu domovní prohlídky podle §82 a násl. tr. ř.“
65. Rovněž v usnesení ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 11 Tdo 713/2018, které řešilo obdobnou situaci, Nejvyšší soud konstatoval, že: „Skutečnost, že už z pouhého pozorování v bytě samém vyvstalo podezření ze spáchání trestného činu, samo o sobě nezakládá ex post nutnost opatření příkazu k domovní prohlídce, když v bytě nacházející se věci byly policejnímu orgánu dobrovolně vydány oprávněným uživatelem bytu. Za této situace se nic nemění na prováděném úkonu, tedy se z něj automaticky nestává domovní prohlídka, jak nesprávně dovozuje obviněný.“
66. Podle Nejvyššího soudu lze tedy ve vztahu k posuzované trestné činnosti obviněného přisvědčit odvolacímu soudu, že se ze strany policie nejednalo o nezákonný vstup do obydlí, jak je obviněným namítáno, s čímž se vypořádal již okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku na základě provedeného dokazování, a to výpovědí svědků M. A. - příslušníka Policie České republiky, K. K. - bratra obviněného, jakož i matky obviněného A. K. Tyto skutečnosti jsou potvrzovány nejen úředním záznamem Policie České republiky ze dne 15. 10. 2019 (č. l. 80 tr. spisu), protokolem o ohledání místa činu z téhož dne (č. l. 20 – 31 spisu), ale vyplývají i z vyjádření Policie České republiky ze dne 22. 1. 2021 (č. l. 193 spisu). Jak vyplynulo z výpovědi A. K. (č. l. 46 – 53 spisu) v domě sice trvale nežije, fakticky jej však užívá, má v domě vyhrazené dvě místnosti, kde má své věci a společně s druhým synem K. chovají na zahradě domácí zvířata, která chodí každý den krmit. Obviněný obýval místnosti v zadní části domu, kde se našly zajištěné rostliny konopí. V uvedené době měl obviněný od majitelky domu zakázaný vstup, nájemní smlouvu ústně obviněnému vypověděla z důvodu poškozování jejího majetku a neplacení povinných plateb, čehož uposlechl a na dva měsíce září a říjen roku 2019 dům opustil. Poté se do domu vrátil, kdy na něj několikrát volala policii, neboť mu do něj zakázala přístup a obviněný jí slíbil, že se do domu již nevrátí. Jak připomněl státní zástupce ve svém vyjádření ve smyslu §2292 občanského zákoníku tak mohlo dojít k ukončení nájmu již některým z předchozích opuštění objektu obviněným. A. K. tedy mohla policisty do bytu vpustit, kdy jednala jako pronajímatelka, která si ponechala užívací práva k pronajatému bytu a za oprávněnou uživatelku byla též policisty považována.
67. Námitky obviněného, že před konáním tvrzené domovní prohlídky nebyl vyslechnut ve smyslu §84 tr. ř., nebyla mu umožněna účast při prohlídce, nebyl o právu na jeho účasti poučen ve smyslu §85 odst. 1 tr. ř., ani nebyla přítomna nezúčastněná osoba, jsou tak s ohledem na výše uvedené bezpředmětné. Nejvyšší soud opětovně konstatuje, že v dané kauze se nejednalo o domovní prohlídku, ale toliko o vstup do obydlí umožněný majitelkou a oprávněnou uživatelkou domu za účelem prověření oznámení o možném nezákonném vniknutí do objektu.
68. Obviněný rovněž vytýkal, že v důsledku jím namítaných procesních vad, tj. nezákonných úkonů ve věci, byl výrok o jeho vině založen na procesně nepoužitelných důkazech, a v této souvislosti poukázal na tzv. doktrínu „plodů z otráveného stromu“. Jeho námitka však obsahově víceméně představuje polemiku s právními závěry soudů vyslovených v otázce procesní účinnosti důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Jde tudíž o výhrady procesního a skutkového charakteru, nikoliv o námitku stran správnosti hmotněprávní subsumpce soudy nižších stupňů stabilizovaných skutkových zjištění pod příslušné ustanovení trestního zákoníku.
69. Přestože uplatněná námitka není podřaditelná pod žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. §265b odst. 1, 2 tr. ř.), Nejvyšší soud pokládá za potřebné, byť v omezeném rozsahu, se k ní vyjádřit.
70. Předně lze poukázat na to, že o nezákonnosti důkazu by bylo lze hovořit jen v případě, že by byl vadně opatřen v rámci trestního řízení, a to orgány v něm působícími (v rozporu s jejich povinnostmi stanovenými zákonem).
71. Proto za nepřijatelný je třeba pokládat argument dovolatele vylučující přiznat procesní účinnost důkazům, které v zahájeném řízení byly opatřeny a procesně zajištěny při dodržení zákonem stanovených podmínek. K aplikaci obviněným zmiňované doktríny „plodů z otráveného stromu“ („ fruit of the poisonous tree doctrine“ ) v podmínkách českého trestního procesu, lze ve stručnosti uvést následující skutečnosti:
72. Český trestní proces nepřevzal doktrínu plodů z otráveného stromu, která vznikla a je rozvíjena v USA, zejména pak v podobě simplifikujícího tvrzení, že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené. Podklad pro právní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení nastalého v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a tím v trestním řízení nastalá nepoužitelnost důkazů, nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících dokazování v trestním řízení nalézt. Ostatně je možno poukázat na to /srov. Musil, J., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků), Kriminalistika 1, ročník XXXXIV/2011, s. 19/, že „…samotní zastánci doktríny „plodů z otráveného stromu“ připouštějí z absolutního zákazu použití nezákonného důkazu řadu výjimek...“. Podle citovaného autora „… takto absolutně formulovaný úsudek (pozn. že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené), bez jakékoli specifikace, je však prakticky bezcenný, už jen proto, že pomyslný stupeň „toxicity“ vadných postupů se pohybuje na spojité škále, od naprosté neškodnosti až po totální a bezpodmínečné znehodnocení důkazu “ /tamtéž/. Poukázat lze i na to, že při vědomí toho, že „ úplné vyloučení všech důkazů jako „otráveného ovoce“ by však bylo nepřiměřené s přihlédnutím k jasnému konfliktu zájmů, neboť vyloučení těchto důkazů se příčí zájmu společnosti, aby skutečný pachatel byl uznán vinným “ /srov. Šámal, P., Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému, Příručky ministerstva spravedlnosti 1992, svazek 53, s. 196/.
73. Aniž by se jakkoli výslovně dovolávala zmiňované doktríny, česká trestně právní teorie (srov. např. Musil/Kratochvíl/Šámal a kolektiv, Trestní právo procesní, 2. přepracované vydání, C. H. BECH 2003, s. 406 a násl.) a ve shodě s ní i právní praxe rozlišuje absolutní a relativní neúčinnost důkazů. V závislosti na posouzení konkrétní povahy a závažnosti vady nastalé v procesu dokazování je soudy samostatně řešena otázka, zda konkrétně zjištěnou vadou poznamenaný důkaz je možno pokládat za důkaz procesně účinný v řízení soudním či nikoli. Relativní neúčinnost důkazu nezpůsobuje jeho procesní neúčinnost a nemá za následek vyloučení tohoto důkazu z hodnotící činnosti příslušného orgánu činného v trestním řízení.
74. Lze samozřejmě poukázat i na to, že nedostatek výslovné právní úpravy vnitrostátního práva nemůže být překážkou pro vyvození práva obviněného na spravedlivý proces odpovídajícího závěru (např. právě pro přijetí závěru o nutnosti vyloučení některého důkazu z důkazního řetězce pro jeho procesní neúčinnost v řízení soudním), avšak to vše jen za předpokladu, že by takový nedostatek právní úpravy či konkrétní postup orgánů činných v trestním řízení byl rozporný a kolidující s některým závazkem, který byl státem v rámci ochrany základních práv a svobod jedince převzat, případně který by ústavním přepisem či příslušnou mezinárodní smlouvou garantovanému právu obviněného kolidovaly (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013).
75. Rovněž Ústavní soud, který se možnostmi využití doktríny plodů z otráveného stromu zabýval, zdůraznil, že ani rigorózní interpretace této doktríny nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit. Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se může týkat toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014 (N 103/73 SbNU 659), sp. zn. III. ÚS 587/14 ze dne 7. 5. 2014 (N 85/73 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012 (N 50/64 SbNU 617), sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2058/13 ze dne 15. 10. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 3318/09 ze dne 19. 7. 2012].
76. V posuzované věci je však evidentní, že jakékoliv zpochybňování zákonnosti a procesní nepoužitelnosti získaných důkazů není namístě, a výše uváděné úvahy ohledně zmiňované doktríny jsou připomínány jen pro úplnost vypořádání se s argumentací dovolatele. Ani Nejvyšší soud obviněným vytýkaná pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení při jejich opatřování neshledal, neboť způsob provedení namítaných procesních úkonů, posuzován též z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu může zcela obstát, přičemž neshledal ani obviněným namítané porušení práv vyplývajících z Listiny. Ve shodě se závěry obou soudů Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že vina dovolatele byla spolehlivě prokázána důkazy opatřenými a provedenými v souladu se zákonem. Tento názor koresponduje i s odůvodněním napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů reagovaly na výhrady obviněného, jimiž se podrobně zabývaly, a na tyto správné závěry je možno odkázat (viz str. 7 - 9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3–4 usnesení odvolacího soudu).
77. Na polemice se skutkovými závěry je založena námitka obviněného spočívající v nesouhlasu se zjištěným množstvím rostlin a v nich obsažené účinné látky a v návaznosti na to zpochybňující přisouzenou právní kvalifikaci jeho jednání podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku. Obviněný napadá závěry nalézacího soudu ohledně zajištěného množství 13 ks rostlin konopí tvrzením, že mu mohlo patřit toliko 5 ks, čímž zpochybňuje subjektivní stránku mu přisouzeného trestného činu s tím, že to nebyl on, kdo rostliny sklidil, není mu známo, jak se dostaly do zadní místnosti domu, kde byly nalezeny, přičemž připomíná, že do domu měly přístup i jiné osoby a rovněž pozemek byl oplocen jen z jedné strany, Nejvyšší soud opětovně připomíná, že není oprávněn k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů, čehož se však obviněný prostřednictvím této námitky fakticky domáhá. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, a v tomto směru odkazuje na logické a přesvědčivé závěry vyplývající z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
78. Jak odvolací soud správně konstatoval, obviněný nepopírá, že ve fóliovníku na dvoře skutečně zasadil celkem pět semen marihuany, kdy z tohoto chtěl mít produkt na mastičky. Popřel však sklizení všech rostlin a jejich sušení. Z fotografií předmětného fóliovníku je nesporné, že se v něm nacházejí zbytky odříznutých pěti kusů stonků rostlin. V projednávané věci je však nutno poukázat zejména na protokol o ohledání místa činu včetně náčrtku a fotodokumentace, kdy dne 15. 10. 2019 bylo v prostorách rodinného domu č. p. XY v obci XY nalezeno celkem třináct vzrostlých rostlin, různě rozložených v zadní části domu, kdy se jednalo o rostliny téměř bez hlaviček.
79. Rovněž námitkou, jíž brojí proti závěrům odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemické expertizy OKTR Kladno (tvrzením, že tyto jsou zavádějící, když nalezené usušené rostliny konopí měly být převážně již bez hlaviček, a proto nemohla být expertiza řádně provedena, že byla-li provedena pouze z analytického vzorku o hmotnosti 206,8 g z celkového tvrzeného objemu 6.286,6 g, pak není z odborného vyjádření zřejmé, na základě jakého klíče byl analytický vzorek zvolen a jaké bylo jeho složení) a vadnému hodnocení soudy k této otázce, obviněný vybočil z mezí požadavku na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož jde jen o polemiku s užitými odbornými postupy, a tedy výhradně brojí vůči procesu dokazování. Přitom soudy vycházely z nálezů rostlin a jejich zbytků následně analyzovaných na obsah THC odborným pracovištěm. Podle závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie byla prokázána přítomnost delta-9-THC, přičemž bylo zjištěno 2 782,7g toxikomansky využitelného podílu rostlinného materiálu s obsahem 137,47g účinné látky delta-9- tetrahydrocannabinolu.
80. Na základě toho odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně správně uzavřel, že není pochyb o tom, že to byl obviněný, který v předmětném domě měl třináct kusů rostlin, které sušil, a ze kterých by bylo možné získat 2.782,7 g toxikomansky využitelného podílu rostlinného materiálu s obsahem 137,47 g účinné látky delta-9-THC, tedy jeho jednání směřovalo k neoprávněné výrobě omamné a psychotropní látky ve značném rozsahu. (str. 7, bod 18, 21 usnesení odvolacího soudu).
81. Pokud jde o procesní námitku, jíž obviněný vytýká, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu z důvodu nedostatečného vypořádání se orgánů činných v trestním řízení s jeho podáním ze dne 18. 5. 2020 (žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a odstranění závad v postupu policejního orgánu ve smyslu §157a odst. 1 tr. ř. a žádost o odstranění závad v postupu státního zástupce ve smyslu §157a odst. 2 tr. ř.), přičemž tvrdí, že citovaná ustanovení trestního řádu jasně stanoví, kdo a jakým způsobem má předmětnou žádost přezkoumat a vyřídit s tím, že nebylo postupováno podle §157a odst. 2 tr. ř., ani tato nebyla shledána důvodnou.
82. Podle §157a odst. 1 tr. ř. ten proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Tato žádost není vázána lhůtou. Žádost je nutno státnímu zástupci ihned předložit a státní zástupce ji musí neprodleně vyřídit. O výsledku přezkoumání musí být žadatel vyrozuměn.
83 . Podle §157a odst. 2 tr. ř. žádost o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu státního zástupce vyřizuje státní zástupce bezprostředně vyššího státního zastupitelství.
84. Podle §3 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, nestanoví-li zákon jinak, věci svěřené do působnosti státního zastupitelství vykonávají státní zástupci, jiné orgány nebo osoby nesmí do jejich činnosti zasahovat nebo je při jejím výkonu nahrazovat anebo zastupovat.
85. Podle §12 písm. c) téhož zákona dohled je výkonem oprávnění stanovených tímto zákonem k zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a uvnitř jednotlivých státních zastupitelství při výkonu působnosti státního zastupitelství.
86. V daném případě lze odkázat na přesvědčivé a řádně odůvodněné úvahy odvolacího soudu, že namítanými pochybeními policejního orgánu i dozorujícího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku se podrobně zabývalo Krajské státní zastupitelství v Praze, které na podání reagovalo vyjádřením ze dne 12. 6. 2020 (č. l. 12 – 13 spisu). Dozorující státní zástupce podání logicky předložil ve smyslu §157a odst. 2 tr. ř. státnímu zástupci bezprostředně vyššího státního zastupitelství, neboť směřovalo k odstranění závad i v jeho postupu, a stěží by tak mohl rozhodovat o závadách v jeho postupu řízení, které byly obviněným vytýkány (str. 7, bod 19 usnesení odvolacího soudu).
87. Jak přitom správně poukázal i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, je sice pravdou, že o žádosti obviněného podle §157a odst. 2 tr. ř. mělo být rozhodnuto podle trestního řádu a nikoliv podle zákona o státním zastupitelství, nicméně nuance mezi oběma postupy je z hlediska jejich účelu nepatrná a jedná se o rozdíl spíše formální. Uvedl, že v případě prvním rozhoduje státní zástupce vyššího státního zastupitelství jako orgán činný v trestním řízení, v případě druhém státní zástupce vyššího státního zastupitelství, jako ten, kdo vykonává věc svěřenou do působnosti státního zastupitelství ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Navenek je obsah i autor vyrozumění podatele totožný. O žádosti dovolatele rozhodl dne 12. 6. 2020 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 KZT 354/2020, což je sp. zn. trestní. Rovněž zmínil, že ani Ústavní soud není v rozlišování postupu podle §157a odst. 2 tr. ř. a podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů důsledný, což je patrno například z odstavce 9 odůvodnění jeho usnesení ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3677/19: „Podle §157a odst. 1 tr. ř. má obviněný právo již v přípravném řízení žádat státního zástupce o výkon dozoru dle §174 tr. ř. nebo žádat o výkon dohledu dle §12c a násl. zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.“ Namítá-li tedy obviněný, že se orgány činné v trestním řízení nedostatečně vypořádaly s jeho podáním, ani Nejvyšší soud toto formální procesní pochybení, které se navíc netýkalo řízení před soudem, neshledává natolik zásadním, aby mohlo zasáhnout do práva obviněného na obhajobu, jak je jím namítáno.
88. Za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně neopodstatněnou, Nejvyšší soud shledal námitku obviněného opírající se o tvrzení, že „hranice omamných a psychotropních látek určené stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 má, s ohledem na mezitímní společenský a kulturní vývoj, za překonané“ a právní posouzení jeho skutku je tak „nepřiléhavé“. Z dovolání nicméně není patrno, proč považuje obviněný předmětné hranice za „překonané“, když tuto svou námitku navíc oproti svému odvolání nijak argumentačně nepodložil ani blíže neodůvodnil.
89. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v tomto směru v podstatě jen opakuje námitky, jež uplatnil již v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud již dostatečně a řádným způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž označil předchozí argumentaci dovolatele ohledně zvýšení hranic škod za nepřiléhavou. Konstantní judikatura přitom na takovýto případ pamatuje rozhodnutím Nejvyššího soudu 46/2013 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že „„…dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“. Taktéž z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
90. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Dovolání je tak v této části zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku za pomoci hranic uvedených ve shora citovaném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, publikovaném pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., bylo správné.
91. Lze shrnout, že předmětné námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi náležitě zabýval. Na podkladě dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je tedy patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaných závěrů potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud proto považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 6 - 8) a na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ( str. 7 - 10). Současně konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů rovněž nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ani napadenými rozhodnutími nedošlo k obviněným namítanému porušení principu presumpce neviny či zásady in dubio pro reo .
92. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který obviněný J. K. též poukázal, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Svými námitkami v závěru části II. dovolání, že došlo k porušení procesních podmínek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm . l) tr. ř., obviněný uplatnil tento důvod v jeho první alternativě, aniž by však toto své tvrzení jakkoliv odůvodnil. K tomu nutno připomenout, že uvedené porušení procesních podmínek spočívá v tom, že odvolací soud napadené rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával, což není tento případ a obviněný to ani nenamítá. Z obsahu podaného dovolání je nicméně zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod i v jeho druhé alternativě, když má za to, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
93. Obviněný J. K. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá též výrok o uloženém trestu odnětí svobody, který shledává za nepřiměřeně přísný, když má za to, že neodpovídá kritériím uvedeným v §37 až 39 tr. zákoníku ani nebyly dostatečně zohledněny polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. m) tr. zákoníku.
94. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
95. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
96. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
97. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
98. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a zjistil, že soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, se jeho uložením nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti roků či propadnutí majetku.
99. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že při úvaze o druhu a výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu jako přiměřený co do druhu a výměry uložil obviněnému, který byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody od 2 do 10 let, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let, a to navíc jako test souhrnný ke dvěma předchozím jeho odsouzením.
100. Rovněž odvolací soud uvedl, že byl-li obviněnému, který byl ohrožen uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti roků, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody pouhý rok nad spodní hranicí zákonné trestní sazby §283 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře tří roků, jedná se o trest zcela přiléhavý, jehož výše i druh odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnostem jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Rovněž není možné pominout jeho trestní minulost, kdy byl opakovaně soudně trestán k nepodmíněným trestům odnětí svobody, kdy poslední vykonal ke dni 12. 3. 2017. Okresní soud tedy nepostupoval při určení druhu a výměry trestu způsobem vybočujícím z mezí základních zásad stanovených pro ukládání trestů ve smyslu ust. §39 a násl. tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů oba soudy za irelevantní soudy shledaly rovněž námitky obviněného stran dopadů uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody na jeho osobu, spočívající zejména ve ztížení možnosti na návrat do řádného života.
101. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s odvolacím soudem, pokud shledal uložený trest v rámci příslušné trestní sazby, za zákonný a přiměřený (viz str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 – 9 usnesení odvolacího soudu). Pochybení neshledal ani v zařazení obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakož i v uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
IV.
Závěrečné shrnutí
102. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. K., neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu