ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2197.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2197/2023-1283
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) R. H. , a b) R. J. , zastoupených JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova 676/51, s adresou pro doručování: Jurečkova 1811/18, 702 00 Ostrava, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované K. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Hartmanem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 196/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2023, č. j. 8 Co 987/2022-1218, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2023, č. j. 8 Co 987/2022-1218, se v části výroku II., v níž byl změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. června 2022, č. j. 6 C 196/2020-1090, a byly tím na žalobkyně bezúplatně převedeny pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, jakož i v nákladových výrocích IV. a V. ruší ; současně se v části výroku I., týkající se bezúplatného převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a v nákladovém výroku II. ruší i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 8. června 2022, č. j. 6 C 196/2020-1090, a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. 8 Co 987/2022-1218, rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen – „soud prvního stupně“) ze dne 8. 6. 2022, č. j. 6 C 196/2020-1090, zrušil v části výroku I., v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s J. H. smlouvu o bezúplatném převodu blíže specifikovaných pozemků a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve zbývající části tento výrok změnil tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi (dědičkami zemřelého J. H.) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem III. odvolací soud zamítl žalobu v části o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná při uspokojování restitučních nároků žalobkyň na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“), postupovala liknavě a svévolně. Současně dovodil, že žalobkyněmi požadované pozemky označené ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu jsou k převodu vhodné, když jejich převodu nebrání zákonné překážky (§6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) ani jiné důvody. Žalobě o bezúplatný převod těchto pozemků do vlastnictví žalobkyň za účelem uspokojení jejich stávajícího restitučního nároku proto vyhověl.
3. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda při uspokojování restitučního nároku žalobkyň postupovala liknavě či svévolně. Upozorňovala přitom na okolnost, že nárok na vydání pozemkové náhrady za odňaté pozemky pozemkového katastru č. XY a č. XY v k. ú. XY vznikl teprve na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 29 Co 183/2020-339, přičemž žalující strana uplatnila nárok na vydání náhradních zemědělských pozemků u soudu, aniž se účastnila veřejných nabídek. Měla za to, že se za této situace odvolací soud svými závěry o liknavosti při uspokojování restitučního nároku žalobkyň odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2833/2020, ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, ze dne 15. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1043/2020, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019 a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021. Tázala se též, zda o nároku na vydání náhradních pozemků za nevydanou parcelu pozemkového katastru č. XY v k. ú. XY mohlo být rozhodnuto, aniž se soudy nižšího stupně zabývaly výší dosud neuspokojeného nároku vzniklého nevydáním právě této parcely. Měla za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Poukazovala v dané souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014. Kladla rovněž otázku vhodnosti bezúplatného převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. XY a parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyně. Uváděla, že se při řešení uvedené otázky odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 143/2023, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016, ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 886/2021, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, popř. zamítl jako nedůvodné.
5. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu
– srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je podmíněno zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
7. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce
– Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
8. Byly-li odňaté pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
9. Dovolací soud současně ve své judikaturní praxi aproboval i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze tedy usuzovat na základě různorodých kritérií (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, či ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, jakož i judikaturu v něm citovanou, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, jímž byla ústavní stížnost vůči němu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).
10. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyň přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení případu, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Akcentovaly přitom okolnost, že správní řízení o uplatněném restitučním nároku skončilo po téměř 30 letech a zohlednily i to, že dovolatelka setrvává na zjevně nesprávném ocenění odňatých a posléze nevydaných pozemků pozemkového katastru č. XY a č. XY v k. ú. XY jako zemědělských, i když byly v době přechodu na stát určeny k výstavbě – výměrem Krajského národního výboru v Praze ze dne 14. 4. 1949 byly zařazeny do stavebního obvodu pro výstavbu opravárny strojů Československých stavebních závodů a posléze byly původní vlastnicí trhovou smlouvou ze dne 21. 11. 1949 převedeny na stát právě za účelem této plánované výstavby, jež byla realizována do roku 1953. V důsledku toho dovolatelka eviduje restituční nárok žalobkyň toliko ve výši 361 124,70 Kč, ačkoliv se znalecké ocenění těchto pozemků odpovídající jejich stavebnímu charakteru pohybuje ve výši cca 11 500 000 Kč. Nesprávné ocenění restitučního nároku pak žalobkyně zjevně limitovalo v účasti na veřejné nabídce pozemků. Ke shodným konkluzím – o liknavosti žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyň – dospěl ostatně Nejvyšší soud za obdobných skutkových poměrů již ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1380/2023, či rozsudku ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2282/2023.
11. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se odvolací soud svými závěry o liknavém a svévolném postupu dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobkyň od ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil (§237 o. s. ř.).
12. Na dovolatelkou předestřené otázce korektnosti postupu odvolacího soudu, jenž rozhodl o bezúplatném převodu nárokovaných náhradních zemědělských pozemků mimo jiné i na vykrytí náhrady za nevydanou parcelu pozemkového katastru č. XY v k. ú. XY, aniž ke zbývající výši z uvedeného titulu plynoucího nároku provedl dokazování, pak rozsudek odvolacího soudu nezávisí. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky rozhodující otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007). Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě nevydané, přitom vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Z uvedeného důvodu může dle ustálené rozhodovací praxe na straně oprávněné osoby vzniknout bezdůvodné obohacení též tehdy, budou-li na ni (bez ohledu na výsledky předcházejících řízení o vydání náhradních pozemků) v rámci restitučního řízení převedeny náhradní pozemky v hodnotě vyšší, než odpovídající skutečné hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Nedosahuje-li tedy v nyní posuzovaném řízení hodnota převáděných náhradních zemědělských pozemků ani výše restitučního nároku plynoucího z titulu nevydání parcel pozemkového katastru č. XY a XY v k. ú. XY (cca 11 500 000 Kč), pak na rozhodnutí věci nemá žádný vliv otázka zbývající výše restitučního nároku plynoucího dále z titulu nevydání parcely pozemkového katastru č. XY v k. ú. XY.
13. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
14. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
15. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi judikuje, že při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (tím spíše též restituce náhradní), se považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby (staveb) není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). V rámci úvah o aplikovatelnosti jednotlivých ustanovení tzv. restitučních předpisů je třeba vážit velmi individuálně konkrétní okolnosti daného případu; nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019).
16. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, a jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017). Dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej opětovně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019).
17. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil, shledal-li vhodnými náhradními zemědělskými pozemky pozemkové parcely č. XY, č. XY, č. XY a č. XY k. ú. XY. Uvedené pozemky dle skutkových závěrů odvolacího soudu, jejichž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší, nejsou vyloučeny ze zemědělského obhospodařování (jsou porostlé trávou, stromy a keři – parc. č. XY, zčásti zatravněny a zčásti tvoří pole – parc. č. XY a č. XY, či jsou jinak zemědělsky využitelné
– parc. č. XY, vše v k. ú. XY) a nejsou ani nikterak funkčně propojeny se sousedními stavbami domů či rekreačních objektů. Dovolatelkou předestřená kritika vhodnosti uvedených pozemků k náhradní pozemkové restituci tudíž předpoklady přípustnosti podaného dovolání nenaplňuje (§237 o. s. ř.).
18. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (podle §237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky vhodnosti převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyně ve smyslu §11a zákona o půdě, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
19. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
20. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
22. Judikatura dovolacího soudu dovodila, že překážkou vydání náhradního zemědělského pozemku ve smyslu zákona o půdě může být i skutečnost, že tento pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění. Mezi překážky vydání náhradního zemědělského pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situace, kdy by oprávněná osoba získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace). Srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství (§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) nebo účelové komunikace (§7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008). Náhradní uspokojení restitučního nároku je tak vyloučeno tam, kde by vedlo k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat.
23. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2891/2021).
24. Ve světle výše uvedené judikatury jest ovšem závěry odvolacího soudu považovat za předčasné, jestliže se důsledně nezabýval existencí cest (pozemních komunikací) vedoucích přes nárokované pozemky (parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY) a z toho plynoucího veřejného zájmu na zachování jejich nerušeného užívání, coby účelových komunikací zajišťujících komunikační napojení stávajících staveb pro potřeby jejich vlastníků, včetně spojení s veřejnou komunikační sítí (ostatními komunikacemi) dle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. Nezkoumal totiž, zda a v jakém rozsahu jsou existující cesty užívány vlastníky dotčených staveb či veřejností, případně, zda by bylo lze spojení dotčených nemovitostí s veřejnou komunikační sítí zajistit i přes jiné veřejně přístupné pozemky. Případný veřejný zájem na zachování státního vlastnictví k daným pozemkům či jejich částem pak nekomparoval se zájmem oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku – nehodnotil, zda restituční nárok nebude lépe uspokojit vydáním jiných náhradních zemědělských pozemků z vlastnictví státu či vydáním geometrickým plánem oddělených zemědělsky využitelných částí posuzovaných pozemků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21). Uvedené konkluze se ovšem – vzdor názoru dovolatelky – nevztahují též na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, jenž se zřetelem k výsledkům dokazování (viz odst. 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) k napojení sousedících staveb na veřejnou komunikační síť nutně potřebný není.
25. Z důvodu nesprávného, respektive neúplného, právního posouzení věci tedy Nejvyšší soud dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (včetně nákladových výroků) v části týkající se pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a č. XY v k. ú. XY. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v naznačeném rozsahu i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné (§237 o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
26. Soudy nižšího stupně budou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
28. Jelikož negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů dovolatele byly odstraněny tím, že je dovolací soud bez zbytečného odkladu zrušil, stal se návrh na odklad právní moci vydaného rozhodnutí bezpředmětným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017).
29. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu