ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2567.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2567/2023-496
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. U. , zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2046/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) obec Osové, IČO 00842532, se sídlem v Osovém 14, a 2) obec Křižánky, IČO 00531677, se sídlem ve Svratce, Křižánky 116, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 169/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. května 2023, č. j. 54 Co 131/2022-431, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. května 2023, č. j. 54 Co 131/2022-431, se v části výroku I., v níž byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 1. 2022, č. j. 8 C 169/2018-257, pokud jím byly na žalobce bezúplatně převedeny pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a výrok I. rozsudku a doplňujícího rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 4. 2022, č. j. 8 C 169/2018-321, jímž byl na žalobce bezúplatně převeden pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (oddělený od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY geometrickým plánem ze dne 28. 1. 2022, č. 4813-14/2022, vyhotoveným společností AZIMUT CZ s. r. o.), jakož i v nákladovém výroku II. ruší ; současně se v části týkající se bezúplatného převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY ruší i částečný rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 1. 2022, č. j. 8 C 169/2018-257, a ve výrocích I. a III. též rozsudek a doplňující rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 4. 2022, č. j. 8 C 169/2018-321, a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 54 Co 131/2022-431, částečný rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 1. 2022, č. j. 8 C 169/2018-257, zčásti změnil tak, že zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a ve zbývající části tento rozsudek a výrok I. rozsudku a doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 4. 2022, č. j. 8 C 169/2018-321 ohledně nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (odděleného od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY geometrickým plánem ze dne 28. 1. 2022, č. 4813-14/2022, vyhotoveným společností AZIMUT CZ s. r. o.) potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobce na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež mu pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“), postupovala liknavě a svévolně, a to zejména z důvodu lpění na nesprávném ocenění jeho restitučního nároku. Dovozuje, že žalobcem požadované náhradní pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY nejsou vhodné k převodu coby náhradní pozemky, pak žalobu v této části zamítl. Současně uzavřel, že převodu žalobcem požadovaných pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a geometrickým plánem oddělené části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jejichž hodnota nepřevyšuje žalobcův restituční nárok, nebrání zákonné překážky (§6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) ani jiné důvody. Žalobě o bezúplatný převod těchto pozemků do vlastnictví žalobce za účelem uspokojení jeho stávajícího restitučního nároku proto vyhověl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Brojila vůči té jeho části, v níž bylo vyhověno žalobě o bezúplatný převod žalobcem požadovaných náhradních zemědělských pozemků. Předestřela otázku, zda při uspokojování restitučního nároku žalobce postupovala liknavě či svévolně v situaci, kdy se žalobce bezdůvodně neúčastnil veřejné nabídky a nezajímal se o své restituční nároky. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015. sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/2010. Kladla rovněž otázku vhodnosti bezúplatného převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY (jenž je součástí oploceného zemědělského areálu), parc. č. XY v k. ú. XY (jenž je funkčně propojen se sousedními nemovitostmi, jsa užíván jako zahrada, zeleninový záhon či prostor pro chov ovcí) a (geometrickým plánem vymezeného) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (na němž je situováno oplocené kynologické cvičiště, je zařazen v ploše „výroba a skladování“ a nelze jej zemědělsky obhospodařovat) na žalobce. Uváděla, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, a ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 942/2021. Namítala dále, že při posouzení vhodnosti náhradních pozemků k převodu na oprávněnou osobu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a že napadené rozhodnutí je překvapivé a nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudky soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
5. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona o půdě lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§11a zákona o půdě) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 dovolatelka, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům, a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
7. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§11a zákona o půdě) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup dovolatelky (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, odkazovaný dovolatelkou, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
8. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup dovolatelky (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
9. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020, či ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2244/2023).
10. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění o dlouhodobém evidování žalobcova restitučního nároku v nesprávné výši (7 821,30 Kč) a negativním postoji dovolatelky k jeho přecenění, kdy na základě zjevně nesprávné kvantifikace nároku (odporující nejen ocenění restitučního nároku /1 591 463,42 Kč/ předkládanému žalobcem na základě znaleckého posudku ze dne 18. 5. 2018, č. 498/6/2018, vypracovaného doc. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., nýbrž i ocenění /1 241 270,70 Kč/ provedenému oponentním znaleckým posudkem ze dne 31. 7. 2019, č. 3319-99/2019, znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a.s., předloženým dovolatelkou) byla žalobci opakovaně upírána účast ve veřejných nabídkách (z důvodu nedostatečné výše restitučních nároků evidovaných dovolatelkou byly jeho žádosti zamítnuty, případně vyřazeny – viz sdělení z 28. 6. 2018 a 9. 1. 2019), a žalobce se tak ani nemohl domoci uspokojení restitučního nároku tímto zákonem zásadně předpokládaným způsobem, dovodil, že dovolatelka při uspokojování žalobcova restitučního nároku postupovala liknavě a svévolně, nejsou jeho konkluze nikterak nepřiměřené ani odporující výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit. K totožným závěrům dospěl ostatně dovolací soud i v jiném skutkově a právně obdobném sporu týchž účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2244/2023).
11. Dovolatelkou vznášené námitky vůči soudy učiněným závěrům o svévoli a liknavosti žalované, relativizující současně i snahu žalobce o uspokojení nároku, vycházejí pak dílem i z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, v tomto směru překračují způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je přitom dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
12. Dovolání tedy v části, v níž byla předestřena otázka liknavosti či svévole dovolatelky při uspokojování žalobcova restitučního nároku, předpoklady přípustnosti nenaplňuje (§237 o. s. ř.).
13. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (podle §237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky vhodnosti převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a geometrickým plánem oddělené části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce ve smyslu §11a zákona o půdě, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
14. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
15. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Vytýká-li přitom dovolatelka nepřezkoumatelnost či překvapivost napadeného rozsudku, pak toto rozhodnutí uvedenou vadou zjevně netrpí. Z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Z okolnosti, že dovolatelka byla s to argumentačně brojit proti jeho závěrům a že dovolací soud byl schopen projednat dovolání, pak plyne, že poukazovaný nedostatek nebyl závažnějším způsobem na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
18. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1360/2022, ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
19. Při posouzení, zdali je ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, jest nutno zkoumat, zdali jeho převodu nebrání zákonné překážky (výluky z restituce uvedené kupř. již v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě, či překážky převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby, uvedené v §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. či v ustanoveních jiných obecně závazných předpisů), dále kupř. zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Uvedená hlediska je nutno zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
20. Týká-li se snad překážka převoditelnosti jen části požadovaného pozemku, ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (a recentní judikatura Ústavního soudu) připouští vydání (překážkou nedotčené) části pozemkové parcely, vymezené geometrickým plánem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, či ze dne 7. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1520/2021, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, a jemu předcházející stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, publikované pod č. 408/2021 Sb.).
21. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu – a to již jde-li o restituci původní, nikoliv poskytnutím náhradního plnění (zde v podobě jiného pozemku) – vychází z toho, že zákon o půdě, stejně tak jako jiné restituční předpisy, slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Jde o jedno z hledisek, které musí být soudem zvažováno, nehledě na námitky účastníka (uvedené vyplývá z povahy restituce). Typově jednu z výluk představuje i zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu, nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho využití (ve smyslu §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě); za zastavěnou část pozemku se výslovně považuje i ta, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, nebo ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) pak může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět nejen stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, ale i přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. U nárokovaného pozemku je proto nezbytné přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb, a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií.
22. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je pak vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
23. Lze rovněž připomenout i tu rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě (viz také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008).
24. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů a oprávněných osob na náhradní naturální restituci jest pak vždy hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, či ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2891/2021, ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1360/2022).
25. Ve světle výše uvedené judikatury jest ovšem závěry odvolacího soudu považovat za předčasné, jestliže se důsledně nezabýval vhodností převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a geometrickým plánem oddělené části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobce za účelem náhradní pozemkové restituce. Při zjištění, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je součástí oploceného zemědělského areálu, je zčásti zastavěn a zčásti užíván k parkování zemědělské techniky, totiž nebyla blíže zkoumána jeho funkční propojenost s ostatními objekty nacházejícími se v témže oploceném areálu či konkrétní využitelnost takto zaplocené plochy k zemědělskému obhospodařování. Funkční propojení se sousedícím domem čp. XY (nárokovaný pozemek je dle tvrzení dovolatelky užíván jako oplocená zahrada a prostor pro chov ovcí) nebylo náležitě (kupř. formou místního šetření) zkoumáno a hodnoceno ani v případě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Vyplynulo-li pak ze skutkových zjištění, že geometrickým plánem vymezená pozemková parcela č. XY v k. ú. XY tvoří součást oploceného areálu pronajatého třetí osobě k provozování kynologického cvičiště, nebylo odvolacím soudem hodnoceno funkční propojení vydávaného pozemku s uvedeným funkčním zařízením ani jeho využitelnost k zemědělskému obhospodařování. Odvolací soud pak se zřetelem k výše popsanému stavu a charakteru dotčených pozemků pečlivě nezvažoval ani to, zda restituční nárok žalobce nebude lépe uspokojit vydáním jiných náhradních zemědělských pozemků z vlastnictví státu či vydáním geometrickým plánem oddělených zemědělsky využitelných částí posuzovaných pozemků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21).
26. Z důvodu nesprávného, respektive neúplného, právního posouzení věci tedy Nejvyšší soud, shledávaje dovolání v naznačeném rozsahu opodstatněným, dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu (včetně nákladového výroku) v části týkající se nahrazení projevu vůle dovolatelky uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a geometrickým plánem oddělené části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na dovoláním napadené rozsudky soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v naznačeném rozsahu i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné (§237 o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
27. Soudy nižšího stupně budou ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
29. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu