ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3307.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3307/2023-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce Z. K. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 334 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 9/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 30 Co 169/2023-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 334 500 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 46 C 24/2008 (dále jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 11 C 9/2022-57, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 111 788 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 5. 2. 2022 do zaplacení (výrok I), přičemž v části, v níž žalobce požadoval částku 222 712 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 334 500 Kč od 15. 1. 2022 do 4. 2. 2022 a z částky 222 712 Kč od 5. 2. 2022 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 111 788 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od 5. 2. 2022 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výrocích I a II, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Dovolání žalobce však v části týkající se hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)] obsahovým požadavkům plynoucím z citovaného §241a odst. 2 o. s. ř. nevyhovělo. K opakovaně předestřené otázce, zda odvolací soud zhodnotil kritérium významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce řádně a v souladu s tím, co bylo v řízení prokázáno, respektive zda při hodnocení tohoto kritéria vycházel z patřičných hledisek, totiž žalobce nespecifikoval, kterou ze čtyř možných variant přípustnosti dovolání upravených v §237 o. s. ř. považuje za splněnou. Totéž pak platí i ve vztahu k otázce, zda je pro hodnocení téhož kritéria dostatečná pouhá pochybnost odvolacího soudu o existenci žalobcova zájmu o posuzované řízení, jakož i k otázce promítnutí kritéria jednání poškozeného do závěru o přiměřeném zadostiučinění či k problematice úroku z prodlení (jež s ohledem na zamítnutí žaloby v plném rozsahu nadto nebyla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu logicky vůbec řešena).
Dovolání tedy v uvedené části nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V další části již dovolání požadavkům plynoucím z §241a odst. 2 o. s. ř. vyhovělo, a proto se dovolací soud zabýval otázkou, zda se jedná o dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
K žalobcově námitce, že konečná výše finančního zadostiučinění, k níž dospěl odvolací soud a která nepřesáhla částku 115 500 Kč, kterou žalovaná žalobci zaplatila v rámci předběžného projednání jeho nároku (pročež odvolací soud cestou změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu zcela zamítl), není přiměřená, dovolací soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 %. Výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž však v žalobcově případě nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021).
Otázka, zda je soud povinen při určení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která je předmětem tohoto řízení, zkoumat a identifikovat příčiny, pro něž řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, a ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, jakož i od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 21. 6. 2005 ve věci Kubizňáková proti České republice, č. 28661/03, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na kterou odvolací soud odkázal a z níž vycházel, je totiž především patrné, že se odvolací soud důvody, pro něž posuzované řízení opakovaně probíhalo na třech stupních soudní soustavy, v rámci hodnocení kritérií složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci zabýval (viz body 12 a 26 rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s body 16, 25 a 26 napadeného rozsudku), čímž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jež je představována např. rozsudkem ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 225/2022, ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022, nebo ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023. Svým následným závěrem, že skutkovému zjištění, podle kterého v posuzovaném řízení rozhodoval Krajský soud v Brně jako soud odvolací celkem šestkrát a Nejvyšší soud o podaných dovoláních celkem třikrát, přičemž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí byla důvodem pro jeho zrušení pouze ve dvou případech řešených Krajským soudem v Brně (z tohoto jednou šlo jen o nepřezkoumatelnost částečnou), odůvodňuje snížení základní výše zadostiučinění z důvodu složitosti řízení způsobené instančním postupem o 30 % (přičemž zjištěné závažné procesní nedostatky, ke kterým v posuzovaném řízení došlo, soud současně promítl do navýšení zadostiučinění v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci o stejný podíl), pak odvolací soud nevybočil z konstantní judikatury dovolacího soudu, podle které se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo rozsudek ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015), přičemž se současně nejedná o závěr, který by pro svou zjevnou nepřiměřenost odůvodňoval zásah dovolacího soudu (viz judikatura zmíněná výše).
Přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda je v případě posuzování přiměřenosti délky kompenzačního řízení nutno aplikovat odlišná (přísnější) kritéria, než v případě jiných posuzovaných řízení, potažmo zda je třeba od státu ve vztahu k těmto řízením vyžadovat zvláštní pečlivost a v případě jeho nepřiměřené délky přiznat poškozenému zvýšenou náhradu nemajetkové újmy (při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku ESLP ze dne 26. 5. 2011 Golha proti České republice, č. 7051/06 – k možnosti takového vymezení přípustnosti dovolání srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23). Svým závěrem, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení, se totiž odvolací soud neodchýlil nejen od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ale ani od judikatury ESLP, z níž žalobcem dovozovaný závěr neplyne (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, a ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, nebo ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021).
Ani otázka promítnutí změny ekonomické situace do stanovení základní částky zadostiučinění vyplývající ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to právě s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022). Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, nebo ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23.
Namítá-li žalobce překvapivost napadeného rozhodnutí v závěru o hodnocení významu posuzovaného řízení pro jeho osobu, v jejímž důsledku se měl odvolací soud odchýlit od Stanoviska, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, a ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, pak ani ve vztahu k této otázce procesního práva nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, neboť z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jeho přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). Taková situace však v nyní řešeném případě nenastala, neboť odvolací soud při hodnocení zmíněného kritéria vzal v potaz nejen skutečnosti, na něž v řízení opakovaně poukazovala žalovaná (viz např. bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 30 odůvodnění napadeného rozsudku), ale i obsah žalobcova účastnického výslechu, jímž tento soud podle §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování (viz bod 31 odůvodnění napadeného rozsudku). Pouhá skutečnost, že jeho hodnocení zjištěných skutečností vyústilo do závěru, že uvedený význam byl pro žalobce snížený, a nikoliv standardní, jak uzavřel soud prvního stupně, pak překvapivost rozsudku odvolacího soudu nezpůsobuje, přičemž nesouhlas žalobce s tímto závěrem odvolacího soudu porušení jeho právo na spravedlivý proces nezakládá.
Od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, a nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, a ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14, se odvolací soud konečně neodchýlil ani v otázce údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou žalobce v dovolání opakovaně zmínil prostřednictvím poukazu na údajná opomenutí odvolacího soudu se některými skutečnostmi ve svém rozhodnutí zaobírat. Odvolací soud totiž zcela dostál požadavkům, v souladu s nimiž soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Skutečnost, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím přezkoumatelným, současně dokládá i obsah podaného dovolání, v němž žalobce byl též zjevně schopen na závěry odvolacího soudu, jež jsou v něm zformulovány, relevantně reagovat, neboť měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky nadřízeného soudu na náležitosti odůvodnění daného rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na řádném uplatnění jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 1. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu