Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.193.2015.3

6 Tdo 193/2015-I.-431 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2015 o dovoláních, která podali obvinění M. M. a J. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 2 To 19/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 7/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. M. a J. S. o d m í t a j í . Odůvodnění: I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013, byl obviněný M. M. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1) až 6) výroku předmětného rozsudku], pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [body 1/a), b) výroku předmětného rozsudku], pokračujícím přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [body 2/a) – e) výroku předmětného rozsudku] a pokračujícím přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f) a 5) výroku předmětného rozsudku]. Za tyto trestné činy byl jmenovaný obviněný odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věcí, a to: - dalekohledu zn. FOMEI 10x42 v látkové tašce, - vyhledávače nočních kamer zn. WEGA - I, č. ......, - diktafonu zn. OLYMPUS bez v.č. + příslušenství, - krabice s logem Motorola modrobílé barvy s obsahem: přídavná anténa + kabeláž, nabíječka na vysílačku, vysílačka zn. MOTOROLA DP 3400, el. akumulátor, - krabice s logem Motorola modrobílé barvy s obsahem: GPS navigace GARMIN OREGON 450 v látkovém obalu černé barvy s karabinou, 2x vysílačka MOTOROLA DP 3400, 2 x nabíječka IMPRES, 1x přídavná anténa, příslušenství – kabeláž, - rušička signálu, zlaté barvy typ TG-200D-pro, č. .......... + autonabíječka, - mobilní telefon zn. Samsung, černé barvy, s dotykovým displejem + baterie + SIM karta zn. T. Mobile, - mobilní telefon zn. Vertu č. ......., šedočerné barvy + baterie typ BL-4V 3,7V, SIM karta Orange č. ........., paměťová karta Micro 8GB zn. KINGSTONE č. ........, včetně klíčku na otevírání zadního krytu a černý látkový obal + redukce k nabíječce mobilního telefonu. Týmž rozsudkem byl uznán vinným také obviněný J. S., a to pokračujícím zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/a), c) a 6) výroku předmětného rozsudku]. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž „M. M., poté co opustil počátkem roku 2012 se svými společníky V. H. a T. Ď., území Slovenské republiky, založil pro tyto účely právnickou osobu společnost Final Solution, s. r. o., IČ: 29311225 se sídlem Zlín, ulice Vodní 1972, zapsanou do obchodního rejstříku dne 5. 3. 2012, jejímž předmětem podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Samotným M. M. byla tato společnost a její činnost prezentována jako společnost na vymáhání pohledávek, přičemž pod záštitou této společnosti, jejíž název v překladu zní »Konečné řešení«, M. M. na základě smluv o postoupení pohledávek přebíral od různých věřitelů, reálné i přinejmenším sporné až fiktivní dlužné pohledávky v různé výši, kdy za účelem jejich vymožení a to všemi prostředky, bez ohledu na majetková i osobnostní práva reálných či přinejmenším sporných dlužníků, organizoval nejméně od května roku 2012 do svého zadržení a vzetí do vazby v listopadu 2012, na území Zlínského kraje a jeho okolí, kromě opakovaného verbálního nátlaku, sledování a opakovaného kontaktování těchto osob, cílené ničení osobního majetku jednotlivých fyzických či právnických osob, a to zejména žhářskými útoky na jejich vozidla a další majetek v jejich vlastnictví, střelbu na vozidla a rodinné domy jednotlivých dotčených osob a rovněž přímé fyzické útoky na jednotlivé dlužníky, v úmyslu dosáhnout za každou cenu zaplacení těchto pohledávek. Při těchto útocích byly používány i nelegálně držené střelné zbraně a docházelo i k neoprávněnému vstupu do nemovitých prostor poškozených a jejich rodinných příslušníků. Sám M. M. se těchto přímých útoků na zdraví a majetek poškozených téměř nikdy osobně neúčastnil, s výjimkou osobního jednání s nimi, které bylo vedeno z jeho strany formálně bez výslovných hrozeb a nátlaku, včetně pořizování nahrávek z těchto schůzek, ale prakticky vždy z nich byla zřejmá skrytá či v náznacích projevená hrozba tak, aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku M. a jeho společníků. Fyzickým vykonáváním těchto jednání pověřoval prakticky výhradně M. M. V. H. a T. Ď., kteří byli M. M. bezmezně podřízeni a plnili bezezbytku jeho pokyny a kteří na pokyn M. M. rovněž dále cíleně z důvodu přehledu o dlužnících a z důvodu dalšího nátlaku na ně, zjišťovali jejich osobní a rodinné zvyklosti, trávení volného času, užívání nemovitostí a vozidel, včetně zjišťování registračních značek jejich vozidel a kontaktování rodinných příslušníků poškozených. J. S. a R. H. se účastnili činnosti M. M. a jeho společníků v některých níže konkrétně popsaných skutcích, a to zejména tím způsobem, že přestože jim bylo známo, jaké metody, včetně násilí a hrozeb násilí, při vymáhání pohledávek, používá M. M. a jeho společníci V. H. a T. Ď., přímo postupovali M. M. konkrétní pohledávky, podávali M. M. a jeho společníkům konkrétní podrobné informace o jednotlivých dlužnících, v některých případech se i účastnili osobně či telefonicky nátlaku činěného na poškozené. R. H. rovněž mimo jiné zajišťoval při jednotlivých schůzkách přítomnost dalších osob, zejména výrazně urostlých mužů, tak aby byla při jednání s dlužníky demonstrována fyzická síla jejich skupiny a aby byly rovněž jednotlivé poškozené osoby zastrašeny, zajišťoval a organizoval sledování jednotlivých dotčených osob, včetně zajištění vozidel, v jednom z níže popsaných skutků i proto, aby se podařilo R. H., respektive společnosti RH Security, s. r. o., ve které byl jednatelem, získat zakázku týkající se zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu FLIP ve Z., kdy tímto popsaným jednáním se obvinění dopustili konkrétně následujících skutků: 1) a) J. S. na podkladě písemných smluv o postoupení pohledávky ze dne 5. 5. 2012 uzavřené mezi smluvními stranami – postupitelem J. S. a postupníkem spol. Final Solution s. r. o., zastoupenou M. M., na částku 326.688 Kč, mající vztah k dlužníku R. P., ........., postoupil k vymáhání předmětné dlužné částky spol. Final Solution s. r. o., a nadále poskytoval M. M. konkrétní součinnost při níže popsaném jednání, přestože mu bylo známo, jaké metody jsou při této činnosti používány. M. M. v úmyslu rychlého uhrazení předmětného dluhu v přesně nezjištěné době měsíce května roku 2012 přikázal svým společníkům V. H. a T. Ď., aby před termínem naplánovaného osobního setkání a vyrozumění R. P. o tom, že společnost Final Solution, s. r. o. převzala předmětnou pohledávku, vnikli na pozemek dlužníka a podpálili mu vozidlo, čímž chtěl dlužníka přimět k uhrazení dluhu, kdy V. H. a T. Ď. v době od 23:00 hodin dne 21. 5. 2012, do 02:20 hodin dne 22. 5. 2012 v katastru obce H. – D., okr. V., po přestřihání kovového oplocení (škoda 200 Kč) společně neoprávněně vnikli na pozemek rodinného domu č. p. .... majitele P. P., ......, kde přesně nezjištěným způsobem úmyslně založili požár vozidla Subaru Forester combi, ......, VIN: ......., majitelky J. V., ...... (škoda 105.000 Kč), které bylo zaparkováno pod dřevěnou - zastřešenou pergolou (škoda 120.000 Kč), v důsledku čehož se vozidlo vznítilo společně s dřevěnou pergolou, kdy došlo ke kompletnímu shoření daného vozidla, včetně věcí osobní potřeby poškozené L. P., a to asi 15 litrů benzínu Natural BA95 v hodnotě 536 Kč, 1 kusu dřevěné dětské houpačky v hodnotě 270 Kč, dětského šlapacího traktoru v hodnotě 2.900 Kč, dětské autosedačky v hodnotě 1.600 Kč, a neplatného řidičského průkazu na jméno L. V. (dívčí jméno poškozené L. P.), čímž byla poškozeným způsobená celková škoda ve výši 230.506 Kč. c) M. M. ve společnosti V. H. a T. Ď. v následné době po úmyslném založení požáru osobního motorového vozidla Subaru Forester combi, ....., opakovaně telefonicky a osobně kontaktovali manžele L. P., ...... a R. P., ......., v místě jejich současného bydliště H.-D. ...., okr. V., aby R. P. uhradil dlužnou částku ve výši 326.688 Kč, kterou má ve vztahu ke společnosti Final Solution, s. r. o., kdy poté co R. P. M. M. sdělil, že vůči němu nemá žádný dluh a odmítli opakovaně uhradit předmětný dluh s odůvodněním, že proběhlo insolvenční řízení, které tuto dlužnou částku právně vyřešilo, M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby opět poškodili majetek manželů P. střelbou z brokové zbraně tak, aby je tímto přinutil předmětný dluh zaplatit, přičemž V. H. společně s T. Ď. dne 12. 8. 2012 kolem 01:30 hodin z vnější strany oplocení rodinného domu čísla popisného v obci H.-D., z nezjištěné brokové zbraně, přestože nejsou držitelé zbrojního oprávnění, nejméně 2x vystřelili do zde na odstavené ploše zaparkovaného osobního motorového vozidla značky Škoda Felicia, zelené barvy, ....., VIN: ......., kde zasáhli rozptýlenými broky zejména pravou část daného vozidla, dále zasáhli vnější část předmětného rodinného domu v místech okna od místnosti kuchyně, následně se přemístili do jiné palebné polohy, odkud zasáhli vystřelenými broky štítovou část a okno podkrovní místnosti ložnice, kde v tuto dobu přespávali poškození L. P. a R. P., přičemž poškozením předmětného vozidla způsobil D. S., ......, škodu ve výši 10.557 Kč, a majiteli dotčené nemovitosti – P. P., ......, škodu ve výši 1.500 Kč, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 12.057 Kč. 6) J. S. na podkladě písemné mandátní smlouvy ze dne 25. 10. 2012 uzavřené mezi mandantem J. S. a mandatářem spol. Final Solution s. r. o., zastoupenou M. M., pověřil M. M., aby vymohl dlužnou pohledávku ve výši nejméně 1.422.563 Kč s příslušenstvím, od věřitele (správně dlužníka) D. M., ......, přestože mu bylo známo, jaké metody M. M. při vymáhání pohledávek používá a poskytl mu k tomu i aktivní součinnost, kdy J. S. D. M. od počátku měsíce června roku 2012 opakovaně telefonicky kontaktoval s tím, že mu sdělil, že ve své chatě v H. ubytovává vymahače ze Slovenska, tedy M. M. a jeho lidi, a pokud mu nebude předmětný dluh splácet v týdenních splátkách od 100.000 Kč do 500.000 Kč tak jej tito vymahači zmasakrují, jako už to udělali v případě jiného dlužníka pana P., na což poškozeného S. sám upozornil, přičemž při osobním jednání, které proběhlo v přesně nezjištěné době na přelomu měsíce května a června roku 2012 v P. na S. n. mu J. S. opakovaně vyhrožoval masakrem ze strany těchto slovenských vymahačů, obdobně jako v případě dlužníka P., kdy dne 26. 10. 2012 byl D. M. skutečně telefonicky kontaktován prostřednictvím telefonu ......., kde slovensky hovořící muž sdělil, že budou pro pana S. vymáhat dlužnou pohledávku, přičemž se domáhal osobního jednání, které se mělo uskutečnit dne 5. 11. 2012, přičemž D. M. z důvodů vyhrůžek J. S. se předmětné schůzce právě s M. M., V. H. a T. Ď. vyhnul, kdy jej hledali i v místě jeho bývalého bydliště u jeho bývalé družky B. V., a dne 11. 11. 2012 telefonoval M. M. z telefonního čísla ....., na telefonní číslo B. V. - přítelkyně D. M. (telefonní číslo – ), kde se jí do telefonu představil a požadoval po ní předání D. M. k telefonu, přičemž k dotazu z jakého důvodu hledá M. přes její telefon ji M. M. uvedl »Protože vy ho doma schováváte a já ho budu u vás doma hledat, když ho budete zatajovat i vy, tak se půjdu i dcery zeptat, kde se schovává, protože mi nebere telefon a pořád se něčemu vyhýbá«, kdy v poškozených D. M. a B. V. toto jednání spočívající ve vyhrožování masakrem a opakovaného kontaktování a návštěvy vyvolalo obavu z uskutečněni takové újmy.“ Za shora uvedený zločin byl obviněný J. S. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia, stříbrné barvy, IMEI: ......., včetně SIM karty zn. T - Mobile č. ....... a baterie č. ....... Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných V. H., T. Ď. a R. H. a dále ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. o solidární povinnosti obviněných M. M., V. H., T. Ď. a J. S. k náhradě v rozsudku určené škody vůči poškozeným R. P., L. P., P. P., D. S. a o povinnosti obviněných M. M., V. H., T. Ď. a R. H. společně a nerozdílně nahradit v rozsudku vymezenou škodu poškozeným ZLÍNLAND, s. r. o., Music-land.CZ, s. r. o., ZAREMBA Stav s. r. o., J. Š., CZECH GAME Invest a. s. Obvinění M. M., V. H. a T. Ď. byli zavázáni společně a nerozdílně k povinnosti nahradit určenou škodu poškozeným společnostem Česká pojišťovna, a. s., TOMA, a. s. a VZP ČR Praha. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození TOMA, a. s. a L. P. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně a poškozená Česká pojišťovna, a. s., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2014, č. j. 2 To 19/2014-5896, podle ustanovení §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení proti obviněným V. H., T. Ď. a R. H., rozsudkem ze dne 5. 6. 2014, č. j. 2 To 19/2014-5973, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání příslušného státního zástupce, obviněného M. M. a poškozené České pojišťovny, a. s., napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně obviněného M. M. (bod I.) a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl (bod II.) tak, že jmenovaného obviněného uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [body 1) – 6)], přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [body 1/a), b)], přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [body 2/a) – e)] a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f), 5)]. Uvedených trestných činů se jmenovaný obviněný podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Olomouci dopustil tím, že „poté, co opustil počátkem roku 2012 se svými společníky V. H. a T. Ď. území Slovenské republiky, založil pro tyto účely právnickou osobu společnost Final Solution, s. r. o., IČ: 29311225, se sídlem Zlín, ulice Vodní 1972, zapsanou do obchodního rejstříku dne 5. 3. 2012, jejímž předmětem podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Samotným M. M. byla tato společnost a její činnost prezentována jako společnost na vymáhání pohledávek, přičemž pod záštitou této společnosti, jejíž název v překladu zní »Konečné řešení«, M. M. na základě smluv o postoupení pohledávek přebíral od různých věřitelů reálné i přinejmenším sporné až fiktivní dlužné pohledávky v různé výši, kdy za účelem jejich vymožení, a to všemi prostředky, bez ohledu na majetková i osobnostní práva reálných či přinejmenším sporných dlužníků, organizoval nejméně od května roku 2012 do svého zadržení a vzetí do vazby v listopadu 2012 na území Zlínského kraje a jeho okolí, kromě opakovaného verbálního nátlaku, sledování a opakovaného kontaktování těchto osob, cílené ničení osobního majetku jednotlivých fyzických či právnických osob, a to zejména žhářskými útoky na jejich vozidla a další majetek v jejich vlastnictví, střelbu na vozidla a rodinné domy jednotlivých dotčených osob a rovněž přímé fyzické útoky na jednotlivé dlužníky v úmyslu dosáhnout za každou cenu zaplacení těchto pohledávek. Při těchto útocích byly používány i nelegálně držené střelné zbraně a docházelo i k neoprávněnému vstupu do nemovitých prostor poškozených a jejich rodinných příslušníků. Sám M. M. se těchto přímých útoků na zdraví a majetek poškozených téměř nikdy osobně neúčastnil, s výjimkou osobního jednání s nimi, které bylo vedeno z jeho strany formálně bez výslovných hrozeb a nátlaku, včetně pořizování nahrávek z těchto schůzek, ale prakticky vždy z nich byla zřejmá skrytá či v náznacích projevená hrozba tak, aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku M. a jeho společníků. Fyzickým vykonáváním těchto jednání pověřoval prakticky výhradně M. M. V. H. a T. Ď., kteří byli M. M. bezmezně podřízeni a plnili bezezbytku jeho pokyny a kteří na pokyn M. M. rovněž dále cíleně z důvodu přehledu o dlužnících a z důvodu dalšího nátlaku na ně zjišťovali jejich osobní a rodinné zvyklosti, trávení volného času, užívání nemovitostí a vozidel, včetně zjišťování registračních značek jejich vozidel a kontaktování rodinných příslušníků poškozených. J. S. a R. H. se účastnili činnosti M. M. a jeho společníků v některých níže konkrétně popsaných skutcích, a to zejména tím způsobem, že přestože jim bylo známo, jaké metody, včetně násilí a hrozeb násilí při vymáhání pohledávek používá M. M. a jeho společníci V. H. a T. Ď., přímo postupovali M. M. konkrétní pohledávky, podávali M. M. a jeho společníkům konkrétní podrobné informace o jednotlivých dlužnících, v některých případech se i účastnili osobně či telefonicky nátlaku činěného na poškozené. R. H. rovněž mimo jiné zajišťoval při jednotlivých schůzkách přítomnost dalších osob, zejména výrazně urostlých mužů tak, aby byla při jednání s dlužníky demonstrována fyzická síla jejich skupiny a aby byly rovněž jednotlivé poškozené osoby zastrašeny, zajišťoval a organizoval sledování jednotlivých dotčených osob, včetně zajištění vozidel, v jednom z níže popsaných skutků i proto, aby se podařilo R. H., respektive společnosti RH Security, s. r. o., ve které byl jednatelem, získat zakázku týkající se zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu Flip ve Z., kdy tímto popsaným jednáním se obvinění dopustili konkrétně následujících skutků: 1) a) J. S. na podkladě písemných smluv o postoupení pohledávky ze dne 5. 5. 2012 uzavřené mezi smluvními stranami – postupitelem J. S. a postupníkem spol. Final Solution, s. r. o., zastoupenou M. M., na částku 326.688 Kč, mající vztah k dlužníku R. P., ..., postoupil k vymáhání předmětné dlužné částky spol. Final Solution, s. r. o., a nadále poskytoval M. M. konkrétní součinnost při níže popsaném jednání, přestože mu bylo známo, jaké metody jsou při této činnosti používány. M. M. v úmyslu rychlého uhrazení předmětného dluhu v přesně nezjištěné době měsíce května roku 2012 přikázal svým společníkům V. H. a T. Ď., aby před termínem naplánovaného osobního setkání a vyrozumění R. P. o tom, že společnost Final Solution, s. r. o., převzala předmětnou pohledávku, vnikli na pozemek dlužníka a podpálili mu vozidlo, čímž chtěl dlužníka přimět k uhrazení dluhu, kdy V. H. a T. Ď. v době od 23:00 hodin dne 21. 5. 2012 do 02:20 hodin dne 22. 5. 2012 v katastru obce H. – D., okr. V., po přestříhání kovového oplocení (škoda 200 Kč) společně neoprávněně vnikli na pozemek rodinného domu č.p. ... majitele P. P., ....., kde přesně nezjištěným způsobem úmyslně založili požár vozidla Subaru Forester combi, ......, VIN: ....., majitelky J. V., ...... (škoda 105.000 Kč), které bylo zaparkováno pod dřevěnou - zastřešenou pergolou (škoda 120.000 Kč), v důsledku čehož se vozidlo vznítilo společně s dřevěnou pergolou, kdy došlo ke kompletnímu shoření daného vozidla, včetně věcí osobní potřeby poškozené L. P., a to asi 15 litrů benzínu Natural BA95 v hodnotě 536 Kč, 1 kusu dřevěné dětské houpačky v hodnotě 270 Kč, dětského šlapacího traktoru v hodnotě 2.900 Kč, dětské autosedačky v hodnotě 1.600 Kč, a neplatného řidičského průkazu na jméno L. V. (dívčí jméno poškozené L. P.), čímž byla poškozeným způsobena celková škoda ve výši 230.506 Kč. b) V souvislosti s jednáním uvedeným pod bodem 1/a) opakovaně kontaktovali poškozeného V. O., ....., a to tak, že poté, co proběhly opakované osobní schůzky poškozeného V. O., .... – jednatel spol. Hakisto, s. r. o., s M. M., V. H. a T. Ď., kteří vystupovali pod společností Final Solution, s. r. o., v rámci kterých se M. M., V. H. a T. Ď. dotazovali na osobu R. P., ......., zejména pak na skutečnosti, zda je u něj zaměstnán, jaký je jeho výdělek, zda pracuje na turnusy a další informace, a poté, co V. O. tyto osoby odkazoval na osobní jednání v pracovní den u něj na sídle firmy v B., následně na příkaz M. M. vnikli V. H. a T. Ď. v době od 03:00 hodin do 03:20 hodin dne 6. 6. 2012 po odemčení visacího zámku vstupní branky prostřednictvím klíče, který byl ponechán v zámku, do vnitřních prostor oploceného dvoru rodinného domu č.p. .... v obci H., okr. V., majitelky D. R., ....., kde z důvodu zastrašení V. O., který má v předmětném domě trvalé bydliště, a přinucení ho ke spolupráci nezjištěným způsobem založili požár osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia combi, červené barvy, ......., VIN: ......, které bylo zaparkováno mezi dřevěným oplocením sousedního pozemku, zděnou garáží a předmětným domem, čímž byla způsobena majiteli vozidla společnosti Hakisto, s. r. o., IČ: 28585283, se sídlem Brno, Mezírka 1, škoda ve výši 205.000 Kč, D. R. vznikla v důsledku očazení fasády domu, částečným zahořením a očazením dřevěného podbití, očazením a poškozením nátěru rýn a svodů a poškozením dvoukřídlých dřevěných vrat od garáže v důsledku žáru škoda ve výši 49.000 Kč, zahořením věcí osobní potřeby V. O., které byly uloženy v předmětném vozidle (turisticko-lesnická obuv, lesnických pomůcek a lesnického oděvu), vznikla škoda 5.900 Kč a poškozenému R. P., ....., vznikla v důsledku žáru z ohně předmětného vozidla škoda na latích dřevěného oplocení, částečného zahoření vozidla Škoda Favorit Forman a boční stěny stolárny, které přiléhaly k sousednímu pozemku poškozené D. R., škoda ve výši 24.600 Kč, přičemž tímto jednáním byla způsobena celková škoda ve výši 284.500 Kč. c) M. M. ve společnosti V. H. a T. Ď. v následné době po úmyslném založení požáru osobního motorového vozidla Subaru Forester combi, ......., opakovaně telefonicky a osobně kontaktovali manžele L. P., ....., a R. P., ....., v místě jejich současného bydliště H. – D. .., okr. V., aby R. P. uhradil dlužnou částku ve výši 326.688 Kč, kterou má ve vztahu ke společnosti Final Solution, s. r. o., kdy poté, co R. P. M. M. sdělil, že vůči němu nemá žádný dluh a odmítli opakovaně uhradit předmětný dluh s odůvodněním, že proběhlo insolvenční řízení, které tuto dlužnou částku právně vyřešilo, M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby opět poškodili majetek manželů P. střelbou z brokové zbraně tak, aby je tímto přinutil předmětný dluh zaplatit, přičemž V. H. společně s T. Ď. dne 12. 8. 2012 kolem 01:30 hodin z vnější strany oplocení rodinného domu čísla popisného v obci H. – D., z nezjištěné brokové zbraně, přestože nejsou držitelé zbrojního oprávnění, nejméně 2x vystřelili do zde na odstavené ploše zaparkovaného osobního motorového vozidla značky Škoda Felicia, zelené barvy, ....., VIN: ......, kde zasáhli rozptýlenými broky zejména pravou část daného vozidla, dále zasáhli vnější část předmětného rodinného domu v místech okna od místnosti kuchyně, následně se přemístili do jiné palebné polohy, odkud zasáhli vystřelenými broky štítovou část a okno podkrovní místnosti ložnice, kde v tuto dobu přespávali poškození L. P. a R. P., přičemž poškozením předmětného vozidla způsobil D. S., ......, škodu ve výši 10.557 Kč, a majiteli dotčené nemovitosti – P. P., ....., škodu ve výši 1.500 Kč, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 12.057 Kč. 2) R. H. jako jednatel společnosti (bezpečnostní agentury) RH Security, s. r. o., se sídlem V. – J. č.p. ...., ve snaze získat pro tuto společnost zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu Flip ve Z., opakovaně v období od jara roku 2012 kontaktoval provozovatele hudebního klubu Flip ve Z. – J. M., ....., kterému nabízel zajištění ochrany tohoto klubu, kdy poté, co byly nabídky R. H. ze strany J. M. odmítnuty, oslovil R. H. v nezjištěné době v jarních měsících 2012 osobu M. M., aby mu pomohl zajistit vstup jeho bezpečnostní agentury do ochrany tohoto klubu, přičemž M. M. dne 13. 7. 2012 kolem 23:05 hodin společně s R. H., T. Ď., V. H. a skupinou dalších minimálně 40 značně fyzicky disponovaných mužů navštívil diskotéku Flip ve Z., kde demonstrovali provozovatelům klubu svoji sílu, přičemž v průběhu předmětné návštěvy donutil blíže nezjištěný muž z této skupiny servírku na spodním baru B. V., ....., aby mu opakovaně vydala alkoholické a nealkoholické nápoje bez placení, přičemž poté, co byl vyzván, aby objednané pití zaplatil, tak hodil oproti servírce sklenici, která se rozbila o zeď baru, kdy dodal, že oni nikdy nic neplatí, a skutečně ani nikdo z mužů za pití nezaplatil. Následně byl J. M. opětovně kontaktován ze strany R. H., který mu opětovně nabízel ochranu klubu, a poté, co byl znovu s touto nabídkou odmítnut, M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby opakovaně oznámili na tísňovou linku 158, že v hudebních klubech Flip a Musicland A ve Z. je uložena bomba, čímž měla být předmětným klubům způsobena finanční újma a provozovatelé těchto hudebních klubů měli být přinuceni k tomu, aby si zajistili novou ochrannou službu, kterou by zajišťovala právě bezpečnostní agentura R. H., popřípadě R. H. a V. H. nově založená bezpečnostní agentura Security Progress, s. r. o., IČ: 29447097, založená dne 18. 6. 2012, přičemž následně společně V. H. a T. Ď., resp. z této dvojice vždy jeden: a) dne 21. 7. 2012 v 01:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ......, umístěném ve Z. na ulici B. n. číslo popisné ....., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »každé dvě hodiny vybuchne v Musiclandu A a Flip ve Z. bomba«, kdy stejnou výhrůžku zopakovali opět ze stejného telefonního automatu v 01:27 hodin a následně v 01:50 hodin zopakovali stejnou výhružnou, poplašnou zprávu o uložení bomby v Musiclandu A a Flipu z veřejného telefonního automatu číslo ....., umístěném ve Z. na křižovatce ulic D. – Z., přičemž tato oznámení vyvolala opatření složek Integrovaného záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kdy nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 300 osob a v klubu Flip celkově 600 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci kontroly objektu opustit, b) dne 22. 7. 2012 v 01:36 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ........., umístěném ve Z. na ulici N. S. číslo popisné ...., anonymním mužským zastřeným hlasem na tísňovou linku 158, že »Stár klub ve Flipu, taky v Áčku vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření Policie České republiky a Městské policie Zlín, kterými byla provedena kontrola obou hudebních podniků, kde nebyl nalezen žádný nástražný výbušný systém, kdy toto opatření se dotklo v Musiclandu A asi 50 osob a v klubu Flip asi 500 osob, které musely kluby v rámci kontroly objektů opustit, c) dne 27. 7. 2012 v 23:50 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ......., umístěném ve Z. na ulici B. nábřeží číslo popisné ......, anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného záchranného systému Z., které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 100 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci kontroly opustit, d) dne 28. 7. 2012 v 02:36 hodin oznámil z veřejného telefonního automatu číslo ......., umístěném ve Z. na ulici N. S. číslo popisné ....., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného záchranného systému Z., které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 40 osob a v klubu Flip celkově cca 400 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit, e) dne 29. 7. 2012 v 02:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu číslo ......., umístěném u budovy prodejny smíšeného zboží číslo popisné ..... v obci J., okres Z., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření, kterého se účastnilo 6 policistů Policie České republiky ve Zlíně a 4 strážníci Městské policie ve Zlíně, kteří provedli kontrolu obou hudebních klubů, kde nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v Musiclandu A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 300 osob, které musely tyto hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit, přičemž v souvislosti s prováděnou evakuací osob z předmětných hudebních klubů vznikla ve shora uvedených konkrétních případech provozovateli hudebního klubu Flip Zlín – spol. Zlínland, s. r. o., se sídlem Praha, ul. Hlubočepská č.p. 84/37, IČ: 25347144, celková škoda ve výši 115.300 Kč a provozovateli hudebního klubu Music Land A ve Z. - spol. Music-land. CZ, s. r. o., se sídlem Zlín, ul. Antonínova č.p. 4379, IČ: 26298007, celková škoda ve výši 56.800 Kč, f) poté, co provozovatel hudebního klubu Flip ve Z. – J. M., ......, odmítal nabídky od R. H. týkající se ochrany předmětného hudebního klubu, přikázal M. M. v přesně nezjištěné době v průběhu srpna roku 2012 V. H. a T. Ď., aby J. M. zastrašením střelbou na jeho majetek přinutili nabídku R. H. přijmout, přičemž V. H. a T. Ď. společně, resp. nejméně jeden z nich, dne 8. 8. 2012 v době kolem 00:50 hodin v obci Z. – R., okr. Z., aniž by byli držitelé zbrojního oprávnění, vystřelil zpoza oplocení rodinného domu č.p. .... do areálu dvoru předmětného domu, kde z nezjištěné brokové střelné zbraně, nejméně dvěma výstřely, úmyslně zasáhli zde zaparkované osobní motorové vozidlo značky Volvo V50, 2,0D, ......., VIN: ........, v důsledku čehož došlo k poškození (prostřelení) skleněné výplně zadních pátých dveří, k poškození zadní a vrchní části karoserie a vnitřní interiérové části předmětného vozidla, čímž byla způsobená škoda ve výši 14.637 Kč společnosti Czech Game Invest, a. s., IČ: 26972492, se sídlem Praha, ulice Hlubočepská 84/37. 3) M. M. na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2012, která byla uzavřena mezi smluvními stranami – postupitelem J. H., ......, a postupníkem Final Solution, s. r. o., zastoupené M. M., týkající se dlužné pohledávky 2.300.000 Kč ve vztahu k dlužníkovi J. K., ....., tohoto v období od 28. 6. 2012 ve společnosti V. H. a T. Ď. opakovaně kontaktoval v místě jeho současného bydliště na adrese H., ul. D. č. č. ...., kde po něm M. M. požadoval zaplacení částky ve výši nejméně 2.000.000 Kč, přičemž poté, co J. K. M. M. opakovaně sdělil, že žádný dluh nemá vůči jeho osobě, ani v minulosti neměl dluh vůči osobě J. H., dne 28. 10. 2012 zorganizoval M. M. fyzické napadení J. K. za účelem jeho přinucení předmětný dluh zaplatit, přičemž osobně M. M. za tímto účelem přijel ve společnosti V. H. a T. Ď. do H. a po vzájemné dohodě při přesně nezjištěné součinnosti všech tří obžalovaných přesně nezjištěný obžalovaný kolem 14:35 hodin v H. na ulici D. č., před hlavními vstupními dveřmi do panelového domu č.p. ...., v době, kdy poškozený J. K. otevřel vstupní dveře, tohoto fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil nezjištěným předmětem, pravděpodobně kovovým teleskopickým obuškem, do oblasti temene hlavy a dále kopy a dalšími údery do různých částí těla, zejména trupu a končetin, kdy těmto úderům se poškozený snažil zabránit tím, že si dával před sebe ruce, přičemž v důsledku tohoto útoku utrpěl poškozený sérii zranění spočívajících zejména v tříštivé zlomenině dolního konce kosti loketní s posunem úlomků a nutností operativního řešení, dvě tržné rány ve vlasaté části hlavy, tržnou ranku pod levým kolenním kloubem, krevní podlitiny v obličeji, podlitiny a oděrky v oblasti obou lopatek a otok a krevní podlitiny v oblasti levého zápěstí s nutností nemocničního ošetření do 30. 10. 2012 a poté od 9. 11. do 12. 11. 2012 s nutností operačního ošetření zraněné levé horní končetiny s výraznou bolestivostí po dobu až 3 týdnů a podstatným omezením v běžných životních činnostech po dobu až šesti týdnů, tedy prakticky na hraně delší doby trvající poruchy zdraví, kdy útočník s ohledem na intenzitu a směr útoku, vedeného zejména proti hlavě poškozeného, musel vědět, že mohou způsobit vážné až život přímo ohrožující zranění poškozeného, a s tímto následkem byli obžalovaní srozuměni. Tímto jednáním způsobili škodu i poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518 – regionální pobočka Brno, Benešova 10, 659 14 Brno-město, ve výši nejméně 38.952 Kč. 4) M. M. na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 9. 2012, která byla uzavřena mezi smluvními stranami – postupitelem L. N., ....., a postupníkem Final Solution, s. r. o., zastoupené M. M., týkající se dlužné pohledávky 735.000 Kč ve vztahu k dlužníkovi J. V., ....., tohoto M. M. opakovaně ve společnosti V. H. a T. Ď. kontaktovali v měsících září až říjen roku 2012 na provozovně Sport baru v O., kde se při osobních jednáních J. V. zavázal, že M. M. bude dluh splácet v týdenních splátkách ve výši 4.000 Kč, kdy z důvodu navození strachu a připomenutí J. V., že má splácet předmětný dluh, a s vědomím M. M., že se J. V. zdržuje ve vnitřních prostorách Sport baru v O., a s vědomím toho, že přítelkyně J. V. – M. A., ......, je provozovatelkou předmětného baru, M. M. z důvodu přinucení J. V., aby existující dluh splácel, přikázal V. H. a T. Ď., aby poškodili skleněné výplně oken na předmětném baru, kdy oba tohoto příkazu uposlechli a dne 4. 11. 2012 kolem 02:15 hodin v O., na třídě T. B. č.p. ...., poškodili dvě skleněné výplně výloh provozovny Sport baru provozovatelky M. A. pomocí dvou kamenů, které prohodili výlohami dovnitř baru, čímž způsobili majiteli budovy – společnosti Toma, a. s., IČ: 18152813, se sídlem Otrokovice, třída T. Bati 1566, škodu poškozením ve výši 16.680 Kč, kdy v důsledku tohoto jednání zaslal J. V. dne 15. 11. 2012 prostřednictvím bankovního převodu na účet spol. Final Solution, s. r. o., částku ve výši 4.000 Kč. 5) R. H. v průběhu měsíce října roku 2012 inicioval u M. M., aby převzal dlužnou pohledávku ve výši 6.528.571 Kč od společnosti White zone, s. r. o., se sídlem Praha, Mezibranská 1579/4, mající vztah ke společnosti Zaremba Stav, s. r. o., se sídlem Praha 8, Světová 473/12, zastoupené jednatelkou E. A., přičemž ze strany R. H., M. M., V. H., T. Ď. a jejich dalšího doprovodu tvořeného dalšími fyzicky disponovanými muži, byli opakovaně kontaktováni představitelé společnosti Zaremba Stav, s. r. o., s tím, aby předmětný dluh uhradili, kdy poté, co proběhla schůzka mezi generálním manažerem společnosti Zaremba Stav, s. r. o. – M. Z., ....., R. H., M. M. a dalšími několika fyzicky disponovanými muži v restauraci na hotelu Moskva ve Z., což M. Z. vnímal jako formu nátlaku a zastrašení, v rámci které byly těmto osobám ze strany M. Z. a jeho právního zástupce předloženy podklady, které předmětnou pohledávku vyvracejí, bylo M. Z. ze strany M. M. sděleno, že on stejně svého docílí ať tak, či jinak s tím, že by mu jinak klesla autorita, kdy v následné době byl M. Z. telefonicky kontaktován ze strany R. H., který si sjednal schůzku ohledně projednání předmětného dluhu na den 12. 11. 2012, přičemž M. M. přikázal V. H. a T. Ď., s čímž byl R. H. minimálně srozuměn, aby sledovali rodinný dům č.p. .... v obci R., okr. Z., který v současné době obývá M. Z., aby zjistili, jaká vozidla M. Z. užívá, jaké má zvyklosti, a sledovali, kde se M. Z. aktuálně zdržuje, kdy po tomto zjištění M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby podpálili vozidlo Volkswagen Touareg a vystřelili na vozidla a předmětný dům, aby tak M. Z. donutili spornou pohledávku ve výši 6.528.571 Kč uhradit, přičemž dne 9. 11. 2012 v době od 03:10 hodin do 03:15 hodin v obci R., na volně přístupné odstavné ploše před rodinným domem č.p. ..., úmyslně založili nezjištěným akcelerantem požár motorového vozidla značky Volkswagen Touareg, ......., VIN: ....., v důsledku čehož došlo k celkovému shoření vozidla se způsobenou škodou ve výši 350.000 Kč, a dále ve stejné době, přestože nebyli držitelé zbrojního oprávnění, vystřelili zpoza oplocení několikrát z dosud nezjištěné brokové střelné zbraně směrem na rodinný dům č.p. ...., kdy jednotnou olověnou střelou a rozptýlenými olověnými broky poškodili zadní páté dveře, registrační značku, karoserii zadního zavazadlového prostoru, zadní sedačky, anténu a vrchní lak vozidla značky Mercedes S 350, ......, VIN: ......., čímž způsobili škodu ve výši 160.000 Kč, kdy u obou vozidel byla škoda způsobena spol. Zaremba Stav, s. r. o., se sídlem Praha 8, ul. Světová č.p. 473/12, IČ: 28265092, a dále vystřelili z brokové zbraně na motorové obytné vozidlo značky Fiat Bürstner, ....., VIN: ......, u kterého poškodili 11 průstřely zadní část vozidla a interiér daného vozidla, čímž způsobili spol. JOKR plus, s. r. o., se sídlem Praha 1 – Staré Město, ul. Benediktská č.p. 722/11, IČ: 25522744, škodu ve výši 150.000 Kč, a dále střelbou z rozptýlených broků poškodili zateplenou část fasády daného rodinného domu s rámem a skleněnou výplní okna, čímž byla způsobena poškozenému J. Š., ......, škoda ve výši 35.000 Kč, kdy uvedeným jednáním způsobili celkovou škodu ve výši 695.000 Kč. 6) J. S. na podkladě písemné mandátní smlouvy ze dne 25. 10. 2012, uzavřené mezi mandantem J. S. a mandatářem spol. Final Solution, s. r. o., zastoupenou M. M., pověřil M. M., aby vymohl dlužnou pohledávku ve výši nejméně 1.422.563 Kč s příslušenstvím od věřitele (správně dlužníka) D. M., ......, přestože mu bylo známo, jaké metody M. M. při vymáhání pohledávek používá, a poskytl mu k tomu i aktivní součinnost, kdy J. S. D. M. od počátku měsíce června roku 2012 opakovaně telefonicky kontaktoval s tím, že mu sdělil, že ve své chatě v H. ubytovává vymahače ze Slovenska, tedy M. M. a jeho lidi, a pokud mu nebude předmětný dluh splácet v týdenních splátkách od 100.000 Kč do 500.000 Kč, tak jej tito vymahači zmasakrují, jako už to udělali v případě jiného dlužníka pana P., na což poškozeného S. sám upozornil, přičemž při osobním jednání, které proběhlo v přesně nezjištěné době na přelomu měsíce května a června roku 2012 v P. na S. n., mu J. S. opakovaně vyhrožoval masakrem ze strany těchto slovenských vymahačů, obdobně jako v případě dlužníka P., kdy dne 26. 10. 2012 byl D. M. skutečně telefonicky kontaktován prostřednictvím telefonu ......, kde slovensky hovořící muž sdělil, že budou pro pana S. vymáhat dlužnou pohledávku, přičemž se domáhal osobního jednání, které se mělo uskutečnit dne 5. 11. 2012, přičemž D. M. z důvodů výhrůžek J. S. se předmětné schůzce právě s M. M., V. H. a T. Ď. vyhnul, kdy jej hledali i v místě jeho bývalého bydliště u jeho bývalé družky B. V., a dne 11. 11. 2012 telefonoval M. M. z telefonního čísla ...... na telefonní číslo B. V. – přítelkyně D. M. (telefonní číslo – ......), kde se jí do telefonu představil a požadoval po ní předání D. M. k telefonu, přičemž k dotazu, z jakého důvodu hledá M. přes její telefon, jí M. M. uvedl »Protože vy ho doma schováváte a já ho budu u vás doma hledat, když ho budete zatajovat i vy, tak se půjdu i dcery zeptat, kde se schovává, protože mi nebere telefon a pořád se něčemu vyhýbá«, kdy v poškozených D. M. a B. V. toto jednání spočívající ve vyhrožování masakrem a opakovaného kontaktování a návštěvy vyvolalo obavu z uskutečnění takové újmy. Shora uvedeným jednáním byla poškozeným způsobena škoda na jejich majetku ve výši nejméně 1.253.386 Kč a hrozilo způsobení škody při užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v další celkové výši nejméně 11.312.822 Kč při vymožení existujících či fiktivních pohledávek násilím nebo hrozbou bezprostředního násilí.“ Za tyto trestné činy odvolací soud odsoudil obviněného M. M. podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle §70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to - dalekohledu zn. FOMEI 10x42 v látkové tašce, - vyhledávače nočních kamer zn. WEGA - I, č. ......, - diktafonu zn. OLYMPUS bez v.č. + příslušenství, - krabice s logem Motorola modrobílé barvy s obsahem: přídavná anténa + kabeláž, nabíječka na vysílačku, vysílačka zn. MOTOROLA DP 3400, el. akumulátor, - krabice s logem Motorola modrobílé barvy s obsahem: GPS navigace GARMIN OREGON 450 v látkovém obalu černé barvy s karabinou, 2x vysílačka MOTOROLA DP 3400, 2x nabíječka IMPRES, 1x přídavná anténa, příslušenství – kabeláž, - rušičky signálu, zlaté barvy typ TG-200D-pro, č. ....... + autonabíječky, - mobilního telefonu zn. Samsung, černé barvy, s dotykovým displejem + baterie + SIM karty zn. T. Mobile, - mobilního telefonu zn. Vertu č. ......, šedočerné barvy, baterie typ BL – 4V 3,7V, SIM karty Orange č. ......., paměťové karty Micro 8GB zn. KINGSTONE č. ......, včetně klíčku na otevírání zadního krytu + černého látkového obalu + redukce k nabíječce mobilního telefonu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl o povinnosti obviněných M. M. a J. S. k náhradě škody vůči poškozeným R. P., L. P., P. P. a D. S.. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále zavázal obviněného M. M. k náhradě škody poškozeným ZLÍNLAND, s. r. o., Music-land.CZ, s. r. o., ZAREMBA Stav s. r. o., J. Š., CZECH GAME Invest a. s., Česká pojišťovna, a. s., TOMA, a. s. a VZP ČR Praha. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené TOMA, a. s., a L. P. se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud pak deklaroval, že ohledně obviněného J. S. zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod III.). Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného J. S. a příslušného státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. S. zamítl (bod IV.). II. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání oba obvinění. Obviněný J. S. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku primárně konstatoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů podle jeho názoru trpí nejen zásadními právními vadami, ale také vadami v oblasti tzv. důkazního řízení. Poté, co podrobně popsal skutky pod body 1/a), c) a 6), kladené mu za vinu, konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně je vadný jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, neboť jeho skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry je extrémní rozpor, a skutek tak, jak byl vymezen ve skutkové větě, neodpovídá použité právní kvalifikaci, přičemž mu byl uložen trest za jednání, kterým nebyl uznán vinným. Podle jeho přesvědčení dále nebyly v posuzovaném případě zohledněny okolnosti významné z hlediska ukládání trestu i náhrady škody. Odvolací soud se podle jeho mínění ve svém rozsudku nevypořádal s námitkami, které v odvolání uplatnil, a vady rozsudku soudu prvního stupně nebyly zhojeny. K námitce skutkových a procesních vad, nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, extrémnímu rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy a skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů obviněný J. S. konkrétně uvedl a poukázal na - porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., neboť soudy řádně nezhodnotily všechny okolnosti (provedené důkazy). Orgány činné v trestním řízení pak porušily i zásadu plynoucí z §2 odst. 5 tr. ř., jelikož nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Tyto vady měly za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Uvedeného porušení jeho ústavního práva se dopustil také soud odvolací, neboť nedostál povinnosti se přesvědčivě vypořádat s jeho odvolacími námitkami. - pochybení soudů při posuzování naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Co do otázky jeho pohnutky akcentoval, že kdyby se jí soudy pečlivěji zabývaly, nemohly přehlédnout, že předmětné pohledávky skutečně existovaly v rámci jeho podnikatelské činnosti. Dodal, že postoupení (obtížně vymahatelné) pohledávky nemůže být považováno za protiprávní jednání, stejně tak poskytování informací postupníkovi o dlužnících (patří mezi povinnosti postupitele). Jeho zájmem nebylo soustavně vymáhat pohledávky, resp. se na takové činnosti nějak podílet, a tímto způsobem se obohacovat, ale pouze dosáhnout zaplacení svých vlastních pohledávek. - odchylnost závěru soudů ve věci činných stran jeho seznámení se spoluobžalovaným M. M. a tvrzených nadstandardních vztahů (resp. neprokázání podoby vztahu mezi nimi), aniž by pro takový postup byly splněny podmínky podle ustanovení §263 odst. 7 věty druhé tr. ř. Na jednom místě soud prvního stupně uvedl, že se jednalo o rovnoprávný vztah typu dodavatel – odběratel, což však obratem popřel s tím, že šlo o vztahy nadstandardní. Pozastavil se nad tím, že obviněnému M. M. postupovali své pohledávky i jiní věřitelé, kteří však za trestnou součinnost stíháni nebyli. - skutečnost, že orgány činné v trestním řízení pracovaly pouze s jedinou (jejich vlastní) skutkovou verzí, jíž podřídily hodnocení důkazů. V něm se současně dopustily pochybení v jeho neprospěch, anebo v případě důkazů ostatních tyto hodnotily k jeho tíži. Po provedení a zhodnocení všech důkazů tedy zůstala minimálně důvodná pochybnost o jeho vině – došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Jako konkrétní pochybení soudu prvního stupně uvedl výtku stran jeho poskytování informací o dlužnících (a to s poukazem na běžnou praxi exekutorských úřadů), vnitřně rozporný způsob hodnocení smlouvy o postoupení pohledávek a poukázal na nejasnost závěru soudu, že spoluobviněný M. M. neměl žádné zákonné oprávnění pohledávku vymáhat. Konstatoval také závěry insolvenčního řízení u poškozeného D. M., zejména, že insolvenční správce žádnou z přihlášených pohledávek (tedy včetně přihlášky obviněného J. S.) nepopřel a všechny uznal. Odvolacímu soudu oponoval v tom smyslu, že jeho vinu není možné dovozovat ze skutečnosti, že mezi jím a spoluobviněným M. M. bylo dohodnuto rozdělení zisku 50 na 50. Namítl, že vinu nelze dovozovat ani vzhledem k názvu, resp. překladu názvu společnosti obviněného M. M.. - rozpor, kdy na jednom místě odvolací soud uvedl, že měl vědět, že jednání obviněného M. M. je protiprávní, na jiném místě, že ačkoli byl spoluobviněným M. M. ubezpečován o legálnosti všech praktik, měl nejméně pochybnosti. Současně uvedl, že i pokud by takové podezření měl, není to u hlediska zavinění totéž, jako kdyby o protiprávním jednání věděl nebo se na této činnosti podílel. Podle názoru obviněného (především s odkazem na tzv. odposlechy) nelze jeho vědomost o protiprávnosti činnosti obviněného M. M. a jeho skupiny či dokonce zapojení do ní dovozovat z jejich údajných nadstandardních vztahů či tykání. Spoluodpovědným za konkrétní jednání spoluobviněných tak nemůže být, jestliže se o něm dozvěděl buď ex post, nebo sice dříve, než k němu došlo, ale stalo se tak v době, kdy neměl na běh věci žádný vliv. Jeho námitky vznesené v této souvislosti v doplnění odvolání navíc podle něj nebyly odvolacím soudem náležitě vypořádány, resp. orgány činné v trestním řízení v tomto směru obecně neučinily žádná relevantní zjištění. - nezřetelnost v tom, na základě jakého důkazu dospěl vrchní soud k závěru, že uděloval spoluobviněným rady, což má prokazovat jeho zapojení do činnosti skupiny a ani skutková věta rozsudku krajského soudu takovou informaci neobsahuje. - nevěrohodnost „profesionálních dlužníků“, poškozených R. P. a D. M., neboť tito mají zájem na jeho odsouzení. Jejich výpovědi a vinu obviněného zpochybňují také tzv. odposlechy, čemuž se však odvolací soud opět nevěnoval. Ze strany odvolacího soudu nedošlo ani k odstranění rozporů mezi svědeckými výpověďmi P. U. a J. Ž. na jedné straně a poškozeného D. M. na straně druhé, což činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. - objektivní stránku, v rámci níž mu bylo kladeno za vinu, že osobně vykonal slovními výhrůžkami nátlak na poškozeného R. P. a D. M., což bylo prokázáno pouze jejich výpověďmi, žádné jiné důkazy nebyly provedeny. Závěr, že již dříve měl P. vyhrožovat, jsou podle něj v rozporu se skutkovou větou 1/a), která taková jeho jednání vůbec neobsahuje (soud přihlédl při úvahách o výši trestu k jednání, za které nebyl podle výroku odsouzen). Není mu kladeno za vinu, že by sám vyvíjel nátlak na dlužníky, není tedy zřejmé, jakým způsobem se měl na trestné činnosti podílet – odvolací soud se s danou námitkou nevypořádal. Vymezena, resp. posouzena nebyla ani forma jeho spolupráce ani jiná součinnost, ani o ní nebylo pojednáváno. Soudy řádně neujasnily a ani neprokázaly, zda byl skutečně členem organizované skupiny, resp. že měl v úmyslu být (třeba i neformálně) jejím členem. Pokud by tomu tak bylo, musel by být odpovědný za všechny skutky. - neprokázání jeho konkrétní vědomosti o činnostech spoluobviněného M. M. a o jejich (zcela určitých) metodách, které při vymáhání pohledávek používají. Není ani zřejmé, z čeho soud dovozuje, že by bez jeho začlenění do skupiny k tak rozsáhlému páchání trestné činnosti nedošlo. - absenci prokázání jeho vědomí o všech znacích skutkové podstaty trestného činu v okamžiku postoupení pohledávek, pokud má jeho údajná trestná činnost tímto započínat; - nejasnost v otázce zavinění, neboť soudy ve věci činné rozdílně hodnotily formu úmyslu, která má vliv na jeho zavinění a tím i druh a výši uloženého trestu. Soud prvního stupně dovodil zčásti úmysl přímý a zčásti nepřímý a navíc mu v rozporu s výrokem přisoudil vinu i za skutky, za které nebyl nalézacím soudem vůbec odsouzen (stran násilí na svědku J. K. a fyzického útoku na M. A.). Odvolací soud nepříznivě pro něj dovodil pouze úmysl přímý. V rámci námitky nesprávného právního posouzení skutku upozornil, že - kvalifikace nekoresponduje se skutkem, jenž je obsažen ve skutkové větě. Soudem prvního stupně bylo jeho jednání kvalifikováno jako pokračující zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný J. S. byl ale nalézacím soudem uznán vinným zločinem vydírání i za skutek uvedený pod bodem 1/c), ačkoli se zde jeho jméno vůbec neobjevuje, není zřejmé, v čem mělo jeho protiprávní jednání spočívat a zda se ho vůbec dopustil. Ve skutkové větě výroku soudu prvního stupně nejsou u konkrétních jednání 1/a), c) a 6) zahrnuty všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Popis skutku ve skutkové větě neobsahuje všechny znaky vyjádřené v právní větě a jedná se tak podle něj o nesprávné právní posouzení skutku. Uvedené skutečnosti jsou tak v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř. Ve skutkové větě podle obviněného J. S. dále absentuje i způsob spáchání trestného činu, který je znakem objektivní stánky trestného činu podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, tedy „pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy“. Chybí podle něj také určení, zda a v jakém okamžiku měl pojmout úmysl stát se členem organizované skupiny. Ve skutkové větě také podle jmenovaného obviněného nejsou specifikovány ani konkrétní metody vymáhání, o nichž měl vědět (že bude použita zbraň, že může vzniknout značná škoda), přesto jimi byl uznán vinným. - nedostatky skutkových vět [1/a), c), 6)] nemůže nahradit úvodní část výroku, tzv. preambule. Ani v ní není přesně popsáno jeho členství v organizované skupině, úmysl být jejím členem, ani časové hledisko – odkdy se stal tímto členem nebo na základě čeho se tak stalo. Dále v ní není vymezeno, zda se jeho úmysl vztahoval ke konkrétním útokům organizované skupiny, jaký měl mít motiv být členem, chybí určení objektu trestného činu i objektivní stránka, jeho jednání, příčinná souvislost a následek. Rovněž absentuje pohrůžka násilí nebo jiné těžké újmy, slovo nátlak je neurčité; není zřejmý jeho cíl, zda a k čemu měl kterého poškozené nutit, co měl který poškozený konat, zda poškození vůbec vnímali, že je k něčemu nutí. V preambuli je dále uvedeno, že se měl účastnit některých skutků, není však patrno, kterých. Nebylo vymezeno ani kdy, z jakých důvodů a jaké konkrétní metody při vymáhání pohledávek mu měly být známé. Není konkretizováno, jak se včlenil do skupiny, jaká byla jeho úloha, jak aktivně se podílel na činnosti a jednotlivých útocích. Skutky kladené mu za vinu byly vymezeny příliš obecně, nedostatečně (skutek nebyl individualizován tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným, což má mimo jiné vliv na překážku věci rozhodnuté) a nepřezkoumatelným způsobem (zejména co do jeho úmyslného členství a úmyslu spáchat trestný čin se zbraní a úmyslem způsobit značnou škodu), v pasáži odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně věnované preambuli se pak vůbec jeho jméno nevyskytuje. - ve všech bodech skutkové věty [1/a), c), 6)] nejsou vůbec vymezeny znaky kvalifikované skutkové podstaty, a proto za její naplnění vůbec neměl být odsouzen. Pokud by obstálo hodnocení důkazů (což zjevná nevěrohodnost svědků vylučuje), mohl by být odsouzen pouze za jednání pod bodem 6), a to v základní skutkové podstatě a maximálně podmíněným trestem. - v rozsudku soudu prvního stupně ve skutkové větě 1/a) není uvedeno, kdy postoupil k vymáhání dlužné částky; - výrokem rozsudku soudu prvního stupně došlo k porušení práva nebýt zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a být stíhán, souzen a potrestán jen za jednání specifikované v zákoně, k porušení zásady řádného zákonného procesu podle §2 odst. 1 tr. ř. a práva na spravedlivý proces. Odvolací soud tuto zásadní vadu v rozporu s ustanovením §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. neodstranil. Podle názoru obviněného J. S. došlo i k vadnému vyměření jeho trestu. Zejména poukázal na skutečnost, že nebyl shledán vinným za skutek 1/b), přesto nalézací soud považuje v odůvodnění rozsudku jeho zavinění u skutku 1/b) za prokázané, což mělo vliv na (přísnější) vyměření jeho trestu. Odvolací soud se k této námitce nijak nevyjádřil. Jestliže skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje jeho úmysl způsobit jednáním značnou škodu, a ani mu takový úmysl nebyl prokázán, je podle obviněného J. S. ve vztahu k němu vadný také výrok soudu prvního stupně o náhradě škody a měl by být zrušen. S ohledem na shora uvedené navrhl obviněný J. S., aby Nejvyšší soud zrušil výroky pod body III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2014, č. j. 2 To 19/2014-5973, ve spojení s výroky rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 61 T 7/2013-5030, které se týkají jeho osoby, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon shora uvedeného rozsudku až do rozhodnutí o podaném dovolání. Dále obviněný J. S. i jeho obhájce JUDr. Martin Machač vyjádřili nesouhlas s projednáním jeho věci v neveřejném zasedání. K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně shrnul obsah dovolání, uvedl, že námitku obviněného J. S.o stran tvrzeného extrémního rozporu nepovažuje za důvodnou. Obviněným vylíčené námitky označil za pouhý projev jeho nesouhlasu s tím, v jakém rozsahu soudy provedly dokazování, resp. s tím, jaká skutková zjištění na základě provedených důkazů učinily. Obviněný v rámci této části dovolání podle státního zástupce krom nesouhlasu se soudy též prezentoval své vlastní představy o skutkovém ději, sám důkazy hodnotil a vyvodil své vlastní skutkové závěry, z nichž však nelze dovodit extrémní rozpor. Státní zástupce nepovažoval za důvodnou ani argumentaci dotyčného obviněného stran tvrzené nesprávnosti použité právní kvalifikace jeho jednání jako pokračujícího zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti podotkl, že není nezbytné, aby soud v popisu každého dílčího útoku výslovně jmenoval obviněného, lze-li z obsahu rozhodnutí bez pochyb dovodit, že se ten který útok vztahuje i k obviněnému, což v tomto případě lze. K námitce obviněného, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny znaky uvedeného trestného činu, uvedl, že se v daném případě jedná o pokračující delikt, a proto není nezbytné, aby každý jednotlivý dílčí útok naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu v plném rozsahu. Postačí, je-li naplněna souhrnem těchto dílčích útoků. V podrobnostech odkázal na tzv. skutkovou větu rozsudku odvolacího soudu, ze které podle něj vyplývá bezpečně, že se obviněný společně s dalšími osobami dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, když jiného pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, tento čin spáchal jako člen organizované skupiny, se zbraní a v úmyslu způsobit takovým činem značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Dodal, že tzv. skutková věta je dostatečně konkrétní, aby skutek kladený obviněnému za vinu nemohl být zaměněn s jiným. Dále státní zástupce konstatoval, že vady, které se týkají procesu vyměření či stanovení druhu trestu nebo jeho výše, nelze s výjimkou vad, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, v dovolání úspěšně namítat. Námitky obviněného směřující do výroku o trestu tudíž shledal irelevantními. Námitky týkající se výroku o náhradě škody považoval rovněž za nedůvodné, neboť obviněný J. S. zde vycházel ze své vlastní verze skutkového děje, nikoliv ze skutkových zjištění učiněných soudy. Základem dovolacího přezkumu je ovšem zásadně ten skutkový stav, který zjistily soudy v předchozích fázích trestního řízení. Z toho přitom zločinný úmysl obviněného podle státního zástupce vyplývá jednoznačně. Následně státní zástupce se závěrem, že z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu, nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., navrhl dovolání obviněného J. S. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. K vyjádření státního zástupce podal obviněný J. S. repliku, v níž dané vyjádření označil za tendenční a plně setrval na skutečnostech a argumentaci, kterou v dovolání uvedl. V návaznosti na ni vyjádřil přesvědčení, že se státní zástupce nikterak nevypořádal s jeho námitkami stran vnitřních rozporů v rozsudku soudu prvního stupně, hodnocení uzavření smluv, jeho zapojení do skupiny a (ne)věrohodnosti svědků a oponoval tak jeho závěrům. Obviněný J. S. upozornil, že jeho námitky se zakládaly na objektivně zjistitelných skutečnostech a nejednalo se o jeho subjektivní názor. Obstát podle něj co do správnosti a úplnosti nemůže ani skutková věta výroku, když nesplňuje všechny náležitosti podle §120 odst. 3 tr. ř. a nejsou v ní zahrnuty znaky jak základní [vyjma ad bod 6)], tak (zvláště) kvalifikované skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Ke shora popsanému dovolání podanému prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Machače se obviněný J. S. připojil ještě jím vypracovaným samostatným podáním –dodatkem k dovolání doručeným Nejvyššímu soudu dne 3. 7. 2015. K němu na podporu svých tvrzení připojil kopii dopisu D. M.. Obviněný M. M. ve svém dovolání, jímž napadl citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve všech výrocích, uplatnil důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), c), d), g), h) tr. ř. Dovolání rozdělil do několika částí, ve kterých obsáhle konkretizoval a rozebral jednotlivé uplatněné dovolací důvody. Dovolací námitky pak koncentroval (shrnuto) zejména do níže uvedených bodů. 1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této části dovolání obviněný M. M. velmi podrobně poukázal na své odvolání a konstatoval, že odvolací soud se podle jeho názoru nevypořádal s velkou částí jím vznesených námitek proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím, že tyto námitky jmenovaný soud ignoroval, bylo podle jeho úvah porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu. Své tvrzení dále opřel o důkazy, které nebyly vůbec provedeny nebo na jím navrhované důkazy, kterými se odvolací soud vůbec nezabýval. Opakovaně připomínal, že odvolací soud v rozsudku používal zejména klamné informace, lhal, protiřečil si na jednotlivých místech rozsudku, rozhodoval svévolně, manipuloval s důkazy, vyvozoval závěry v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním, postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo, rozhodoval bez opory v provedeném dokazování. Dále zpochybňoval provedené důkazy a namítl, že žádnými důkazními prostředky nebyla prokázána vina žádného z obviněných v dané kauze, že připouštějí možnost jiného hodnocení a že nelze vytvořit závěr o tom, že se právě odsouzení skutků dopustili tak, jak bylo v rozsudku popsáno, a výrok o vině tedy nemůže obstát pouze na základě podezření. Zopakoval vlastní úvahy nad možnými alternativami, jak byl skutek spáchán a vlastní názory na hodnocení důkazů. Ke skutku 1/a) výroku napadeného rozhodnutí (stručně shrnuto) uvedl, - že žádnou ze zajištěných stop nebylo potvrzené, že se obvinění nacházeli na místě činu; - soud se nevypořádal s námitkami o správnosti odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru, ani s námitkami k hodnocení znaleckých posudků (nebylo prokázáno úmyslné zavinění); - odůvodnění nesplňuje zákonné podmínky, chybí konkretizace toho, co bylo důkazy zjištěno, jedná se o souhrn úvah, což ho činí nepřezkoumatelným; - soud opomenul odposlech hovoru mezi svědkem R. P. s policejním příslušníkem K. a odposlech hovoru mezi obviněnými M. M. a J. S., jakožto důkaz ve prospěch obviněných; - soud se nevypořádal s rozdíly při vzniku požárů u skutků 1/a) a 1/b); události nemají věcnou souvislost; - soud opomenul listinné důkazy (okolnosti převádění pohledávky obviněného J. S. vůči společnosti TOPA výroba s. r. o.), jež má být důkazem legálního způsobu vymáhání pohledávek a současně svědčit nevině obviněného J. S.; - výpověď svědka D. M. byla vyvrácena svědeckými výpověďmi svědků P. U., J. Ž. a V. L.; namítl ignoraci opakovaných žádostí o doslovnou protokolaci svědecké výpovědi ze strany soudu, odepření možnosti klást svědkovi otázky, popř. jejich zamítnutí pro nedůvodnost; dále rozpor ve výpovědi svědka výpovědi, zpochybňování termínu schůzky, ale také možnost komplotu svědků D. M. a R. P.; - namítal nevěrohodnost svědků R. a L. P. (kauza AZ Les Plus, s. r. o.) a ztrátu odposlechů R. P.; poukázal na rozpor v rozsudku – kdy je na jednom místě uvedeno, že byl poškozený R. P. vyzván k zaplacení dluhu před samotným skutkem a na jiném místě, že nebyl odsouzenými před skutkem kontaktován; - konstatoval absenci úmyslu, neexistenci důkazu, který by jej prokazoval, neúplné zjištění skutkového stavu a absenci příčinné souvislosti, jež soud nahradil domněnkami; oponoval argumentaci časovou souvislostí, neboť se podle něj nejedná se o hodnocení důkazů, ale o dotváření skutkového stavu domněnkami. Ke skutku 1/b) výroku napadeného rozhodnutí namítl - nepřesný popis skutkové věty stran opakovaného kontaktování; - pachová stopa ze zámku byla získána v rozporu se zákonem a je označena jako hlavní důkaz, ačkoli má být pouze důkazem podpůrným; absentují důkazy další; - nebylo prokázáno, že vůbec došlo ke skutku (k neoprávněnému vniknutí do obydlí jiného); - motiv a úmysl byly dokazováním vyvráceny, avšak tento důkaz byl (neprávem) opominut; - soud se nevypořádal s námitkami o správnosti odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru a ani s námitkami k hodnocení znaleckých posudků (není prokázáno úmyslné zavinění); - nepřípustné pozměnění rozhovoru obviněného V. H. se svědkem V. O. ze strany soudu a opomenutí skutečnosti svědčící ve prospěch obviněných. Ke skutku 1/c) výroku napadeného rozhodnutí zmínil - rozpor se skutkovým zjištěním, P. nebyli opakovaně telefonicky kontaktováni; - neprokázání, že by dal příkaz k útoku, neúčastnil se, nemůže být tedy spolupachatelem, došlo k nesprávné kvalifikaci; - absenci zjištění, kolik bylo na místě pachatelů, že by páchali „společně“, nebyla zjištěna palební poloha, a odkud bylo stříleno; předložil vlastní úvahy o tom, jak mohl být čin spáchán; - nenaplnění znaků trestného činu nedovoleného ozbrojování a neprokázání spolupachatelství; - nesouvislost pachové stopy se skutkem a její získání v rozporu se zákonem; - neoprávněné opomenutí pachové stopy z travnaté plochy jako důkazu svědčícího ve prospěch obviněných; - opomenutí skutečnosti svědčící ve prospěch obviněných vyplývající z odposlechů, sledování automobilů a lokalizace telefonů; - vynechání podezření ze spáchání skutků 1/a) a c) osobami vymáhající pohledávky pro svědka J. N.; - pochybnost, až vyloučení souvislosti časové a věcné mezi trestnou činností 1/a), 1/b) a 1/c) z důvodu odlišnosti skutků a absence zjištění skutkového děje. Ke skutku 2) výroku napadeného rozhodnutí obecně konstatoval - neexistenci důkazu, že by jej obviněný R. H. oslovil za účelem domluvení zakázky, poznali se až později; - manipulaci soudu s důkazy; neprovedení kamerového záznamu z diskotéky jako důkazu (obecně žádá o přehrání všech kamerových záznamů); dramatizaci situace, znásobení počtu přítomných údajných osob, jež se neměli dopustit byť jen přestupku; - nikoli doslovný a přesný přepis odposlechů; - odmítnutí důkazního návrhu – svědecké výpovědi osoby zplnomocněné klubem Flip; - klamavé překroucení výpovědi svědkyně B. V.; - neexistenci důkazu, že by měl dát příkaz k páchání předmětné trestné činnosti. Ke skutku 2/a) až e) výroku napadeného rozhodnutí nadto dodal, že - je v rozporu se skutkovým zjištěním, že by obviněný R. H. opětovně kontaktoval svědka J. M.; - důkazy si navzájem odporují; soud se nevypořádal se znaleckými posudky z fonoskopie, opomenul výsledky analýzy DNA; - bylo jiné znění poplašné zprávy; - neexistuje fotodokumentace snímání pachové stopy ze sluchátka; - absentuje odůvodnění stanovené výše škod. Ohledně skutku 2/f) výroku napadeného rozhodnutí shledal - nevypořádání soudu s faktem, že pachová stopa nemá souvislost se skutkem; - opomenutí závěrů ze sledování automobilů a lokalizace telefonů – obvinění se na místě nenacházeli; - jiné místo střelby; - neexistenci důkazu ve vztahu k držení, popř. použití zbraně a absenci závěru který z obviněných střílel a v souvislosti s tím i nezákonnost alternativního výroku; - vadu v zamítnutí návrhu na výslech svědkyně H.; - zkreslení popisu skutku a jeho vykonstruování tak, aby bylo možno spojit obviněného R. H. s ním. Ke skutku 3) výroku napadeného rozhodnutí soudům ve věci činným oponoval tím, že - stopy zajištěné na místě činu nepotvrdily přítomnost obviněných na místě činu; - neexistuje důkaz, že by trestný čin zorganizoval; - skutková věta vyjadřuje formální znaky účastenství na trestném činu, tomu však odporuje právní věta, která nepochopitelně popis údajného jednání právně kvalifikuje jako spolupachatelství na tomto skutku; popis skutku však neuvádí ani skutkové okolnosti charakterizující spolupachatelství všech obviněných na něm; - byly opomenuty svědecké výpovědi svědka J. G. a M. B.; - při úmyslu spáchat těžkou újmu na zdraví nestačí pouhé směřování „zejména proti hlavě“ nebo „s ohledem na intenzitu“; došlo k nesprávnému právnímu posouzení; absentuje skutečnost, kdo vlastně spáchal, jakým způsobem se podílely jiné osoby; - byl klamně vyložen rozhovor se svědkem J. H. jako důkaz svědčící ve prospěch odsouzených, dále namítal lokalizaci telefonu během hovoru – nebyl na místě činu; - jeho náhodné potkání s poškozeným J. K. neprokazuje, že trestný čin spáchal; - byly nesprávně interpretovány SMS zprávy, jež zaslal poškozenému J. K., z nichž nevyplývá nic, co by mělo dokazovat vinu obviněných; - soud přes jednoznačné znění hovoru (obviněného M. M. a J. H.) svědčícího ve prospěch obviněných presumoval, že jde o důkaz nevěrohodný a že on věděl o odposlechu; - odposlechy svědčící ve prospěch byly soudem opomenuty; - nebyla prokázána spojitost se zajištěným obuškem, oblečením obviněných a skutkem; - pachové stopy byly získány v rozporu se zákonem; - byl ignorován identikit pachatele. Stran skutku 4) výroku napadeného rozhodnutí tvrdil, že - nebyl proveden žádný důkaz, který by potvrdil, že se skutek stal v tolik hodin, kolik uvádí svědkyně M. A.; podle údajů ze sledování vozidla to není ani reálné; - prohlídka vozidla a některých obviněných bezprostředně po útoku je důkazem svědčícím v jejich prospěch, neboť nebyly zajištěné žádné věci nasvědčující tomu, že by spáchali předmětný skutek (kukly, rukavice), což je třeba hodnotit v souvislosti s výsledky analýzy DNA, podle nichž na kamenech nebyl zjištěn žádný biologický materiál, takže je zřejmé, že je pachatel nedržel holýma rukama; - byla opomenuta část výpovědi svědka J. V. (že slyšel přijíždět auto); - existenci rozporu se skutkovou větou – J. V. nebyl kontaktován opakovaně; - neexistuje důkaz, který by potvrdil, že vydal příkaz k jednání; - nález pachových stop na kamenech neumožňuje učinit závěr o skutkovém ději, a že jimi hodili obvinění, navíc nebyly získány v souladu se zákonem; - telefonní hovory s H. jsou bez jakéhokoli vztahu k trestné činnosti; - byly zneužity časové souvislosti – pohyb vozidla v den neuhrazení první splátky dlužníkem; - používání vozidel k trestné činnosti není skutkovým zjištěním; v předmětné dny navíc k trestné činnosti nedošlo; - časovou a věcnou souvislost nelze použít jako důkaz. Ke skutku 5) výroku napadeného rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že - skutková věta je v nesouladu s vykonaným dokazováním (kontakt legálním způsobem, schůzka s M. Z. na jeho návrh); - byla vykonstruovaná úvaha o „fyzicky disponovaných mužích“; svědek A. Č. (známý M. Z.) byl ozbrojen; - neexistuje důkaz, který by prokázal, že přítomnost osob na schůzce s M. Z. jím byla vnímána jako forma nátlaku a zastrašení; - byly opomenuty listinné důkazy prokazujících rozdělení pohledávky mezi dva věřitele - pohledávka byla v jiné výši, v rozsudku je tedy popsána neexistující pohledávka; došlo k odepření jeho práva na obhajobu, vymáhal pouze poloviční částku pohledávky - nebyla prokázána existence důkazů vyvracejících předmětnou pohledávku a nebyly provedeny navrhované důkazy stran zjištění původu pohledávky; - je dán extrémní rozpor se skutkovým zjištěním – obviněný R. H. nesjednal schůzku s M. Z. na 12. 11. 2012, šlo o odsouvání termínu ze strany M. Z. k zakrývání stop jeho údajné ekonomické trestné činnosti; obviněný mohl prokázat pobyt M. Z. v ČR, a i to, že lhal o cestě do zahraničí a před odsouzenými se zapíral (toho se týkalo i údajné zjišťování místa zdržování se M. Z.); - došlo k opomenutí skutečnosti, že se obvinění v době spáchání skutku nacházeli podle lokalizace telefonů a pohybu vozidla na jiném místě; - nebylo prokázáno, že by M. M. udělil příkaz ke sledování, ani že by s tímto jednáním měl být srozuměn obviněný R. H.; ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se na spáchání skutku podílelo více osob, popř. jak konkrétně by takové osoby konaly; - popis předmětného jednání je vykonstruovaný na základě způsobeného následku, úmysl dovozován ze vztahu věřitel – dlužník; - není naplněna skutková podstata trestného činu vydírání, nedošlo k žádnému násilnému jednání; nebylo dokazováno, jakým způsobem došlo k požáru vozidla, kdo to měl způsobit, není specifikováno údajné společné jednání; závěr, že obvinění společně vystřelili, nemá oporu v dokazování, skutek nemusel být spáchán dvěma osobami; nebylo vedeno dokazování k prokázání stejné doby střelby a zahoření automobilu; skutkové zjištění stran trestného činu nedovoleného přechovávání a použití zbraně není podložené důkazy, není uvedeno jednání, kterým by měl tento trestný čin naplnit; - nebylo uvedeno, co mělo být pachovými stopami prokázáno, může se jednat o pachové stopy, které vznikly v jinou dobu, než při páchání trestné činnosti; opomenutí pachové stopy svědka O. K.; pachové stopy nebyly získány v souladu se zákonem; - bylo jiné místo střelby; žádána rekonstrukce byla soudem zamítnuta; - při schůzce v hotelu Moskva nešlo o demonstraci síly, obviněný M. M. měl svůj doprovod, obviněný R. H. také svůj a L. F. s I. jsou zástupci společnosti White Zone s. r. o.; - není zřejmé, co a jakým způsobem má prokazovat komunikace s K.; - svědek Ing. J. B. je zodpovědný za falešné postoupení pohledávky, což soud odmítl prověřit; - došlo k pozměnění obsahu odposlechů a vytržení z kontextu; - nebyl vykonán žádný důkaz o telefonátu obviněného H. a A. ohledně klíčů od Škody Felicie, neprokázáno užívání jiných vozidel k páchání trestné činnosti; z místa činu navíc odjížděl Volkswagen (došlo k zatajení předmětných kamerových záznamů obhajobě); - svědci M. Z. a Ing. J. B. jsou nevěrohodní; podal vlastních úvahy a konstrukce o možné alternativě spáchaného skutku. U skutku 6) výroku napadeného rozhodnutí akcentoval, že - ze skutkové věty neplyne žádné jeho protiprávní jednání, nelze tedy mluvit o součinnosti mezi ním a obviněným J. S.; skutek ve vztahu k obviněným M. M., V. H. a T. Ď. není trestný čin, nepopisuje žádné jednání, či jak se na něm měli účastnit; - trestní oznámení podané D. M. nemá žádnou spojitost se skutkem 1a); je pravděpodobné, že se D. M. s rozhodnými skutečnostmi seznámil až po zahájení trestního stíhání (prostřednictvím médií); - skutečnosti svědčící ve prospěch obviněných zůstávají opomenuty, z odposlechů jsou věty vytrhovány z kontextu; - nebylo prokázáno, že by obviněný J. S. vyhrožoval D. M.; údajné vyhrožování na schůzce v P. nevykazuje znaky trestného činu vydírání; - B. V. je za poškozenou označena protiprávně, neexistuje žádná újma v příčinné souvislosti se skutkem. V další části dovolání obviněný M. M. poukázal také na některé z jeho návrhů na provedení důkazů, které podle jeho slov zůstaly opomenuty. Jednalo se zejména o žádost o zabezpečení protokolu o PVO a MPI souvisejících se svědkem O. K. a také potvrzení z úřadu vlády, že v čase spáchání skutku byl ve službě, trestní oznámení na skupinu osob kolem M. Z., vyjádření znalce v oboru DNA a v oboru fonoskopie k negativním hodnotám, návrh na výslech Mgr. Z. a plk. L., vykonání důkazu odposlechy, kterými byli odsouzení voláni na PČR do V. nebo zatajení žádostí na vykonání povolených sledování, oznámení servisních složek a zatajení zprávy z ÚZČ Brno. Obhajoba měla dále více důkazních návrhů souvisejících s vyhrazeným spisem. Dále obviněný M. M. konstatoval protiprávnost odmítnutí jeho důkazních návrhů ze strany odvolacího soudu [zejména rekonstrukce událostí střelby na majetek poškozených, neprovedení výslechu osob stran skutku pod bodem 5) a 1/b), 2) a listinných důkazů, neprovedení výslechu Mgr. K. M. a také žádost o provedení listinných důkazů prokazujících její vlastnictví věcí, neakceptování náčrtku místa činu u skutku 1/c), nepřehrání záběrů brány u domu poškozeného M. Z. a všech kamerových záznamů ohledně skutku č. 2), a také jeho žádosti o přehrání konkrétních odposlechů (poškozený P. a jeho dcera)], vymezil se vůči závěrům o pachových stopách (včetně jejich zákonnosti) a možnosti spáchat skutky (útoky střelbou) soudy popsaným způsobem, dále polemizoval s odůvodněním odvolacího soudu, které považoval také za nedostatečné, konstatoval libovůli odvolacího soudu kvůli jeho abstraktním domněnkám, resp. vykonstruovanému závěru a poukázal na celkovou nedůslednost odvolacího soudu. Provedením navržených důkazů mohly být některé zásadní skutečnosti objasněny bez důvodných pochybností. Obviněný M. M. také považoval za protiústavní zásah obecných soudů do základních práv nevypořádáním se s pachovými stopami a znaleckými posudky z fonoskopie. Důkazy, kterými odvolací soud prokazoval vinu obviněných, pak podle jeho názoru mohly zároveň prokazovat i jejich nevinu. K nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutků a jiných okolností obviněný M. M. uvedl následující námitky. Soudy podle jeho přesvědčení neodlišovaly spolupachatelství od účastenství na skutcích. Z argumentace napadeného rozhodnutí podle něj vyplynulo, že odvolací soud považoval tzv. organizovanou skupinu jako celek za (samostatný) subjekt trestního řízení, u něhož není potřebné zjišťovat, kdo konkrétní skutky spáchal. S odkazem na zásadu individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby tento závěr jmenovaný obviněný rezolutně odmítl. Současně ani skutková věta podle něj při žádném z obviněných neuvádí formu trestné součinnosti, odvolací (ani nalézací) soud netvrdí, že obvinění skutky spáchali jako spolupachatelé, a s odkazem na organizovanou skupinu se formou jejich účasti na předmětných skutcích nezabýval. Správná právní kvalifikace jeho údajného jednání má však pro něj klíčový význam mj. kvůli zásadě akcesority účastenství. Dále poukázal také na podle jeho mínění zmatečné odůvodnění viny obviněného J. S. za trestný čin nedovoleného ozbrojování při skutcích č. 1/c), 2/f) a 5), byť z něj nebyl obviněn, obžalován ani odsouzen. Dále poukázal také na podle jeho přesvědčení nezákonnost tzv. preambule skutkové věty, tato podle něj není skutkem a nebyla nijak právně kvalifikována. Soud v počátečním popisu jednání uvádí skutečnosti, které mají být obecné pro všechny skutky s odůvodněním, že uvádět tyto skutečnosti vždy v jednotlivých skutcích by bylo nadbytečné, opakující se. Podle názoru obviněného M. M. je však právě z tohoto důvodu preambule skutku nezákonná, vnáší do skutkové věty rozsudku chaos a způsobuje nepřezkoumatelnost výroku. Nadto zaujal názor, že popis preambule není v souladu s právní větou, popisuje skutečnosti, které neodpovídají znakům skutkových podstat trestných činů. Za zmatečné označil části preambule, které podle něj podsouvají myšlenku útěku ze Slovenské republiky v úmyslu „spojit“ se s obviněným J. S. a páchat trestnou činnost, dále označení, že pohledávky jsou sporné, fiktivní, když přitom v tomto ohledu nebylo prováděno žádné dokazování, „opakovaný verbální nátlak“, který nebyl nespecifikován, „přímé fyzické útoky na jednotlivé dlužníky“, když předmětem dokazování byl pouze jeden jediný fyzický útok, nedostatečnou specifikaci používání nelegálně držených zbraní, konstatování soudů, že se přímých útoků TÉMĚŘ nikdy neúčastnil, nedostatečnou specifikaci použité zřejmé skryté hrozby při jednání s dlužníky, nebylo ani zřejmé, v čem spočíval psychický nátlak a čím konkrétně bylo vyhrožováno, ani „pověřování prakticky výhradně “ obviněných V. H. a T. Ď.. V této souvislosti dodal, že vše uvedené vylučuje jeho spolupachatelství, mohlo by jít spíše o účastnictví formou návodu. Jednání J. S. a R. H. pak podle něj nelze podřadit pod znaky žádného trestného činu (maximálně tak nepřekažení či neoznámení trestného činu). K obviněnému R. H. rovněž nebyly prokázány další skutečnosti popsané v preambuli (např. jaká vozidla zajistil, které poškozené dal sledovat). Další argument obviněného M. M. pak směřoval do nesprávného posouzení skutků jako pokusu trestného činu vydírání a rozporu právní věty s odůvodněním rozhodnutí. Akcentoval, že jelikož jejich jednání mělo pouze směřovat k započetí naplňování objektivní stránky trestného činu vydírání, nejedná se o pokus, mohlo se tedy jednat pouze o přípravu k trestnému činu vydírání. Podle jeho názoru nejsou v odůvodnění rozvedeny úvahy o právním posouzení skutku a odvolací soud ani nepřezkoumal jeho námitky. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se odkazem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dostává do rozporu se slovním vyjádřením právní věty po její změně. Ve skutkovém stavu také nejsou obsaženy takové skutečnosti, které by měly bezprostředně směřovat k uskutečňování jednání uvedenému ve skutkové podstatě trestného činu vydírání. Mohlo tedy spíše jít o účastenství na poškození cizí věci. Není naplněna ani subjektivní stránka trestného činu vydírání a už vůbec ze skutkových okolností neplyne, že by zamýšlel způsobit právě takovou škodu, jež je specifikována ve skutkové větě. Obviněný dále konstatoval nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Spáchání skutků členy organizované skupiny nelze podle něj dovodit ze skutkové věty, neboť v rámci jednotlivých dílčích útoků nepopisuje konkrétní jednání jednotlivců, ve kterém by bylo možno spatřovat znaky rozdělení úkolů či společné dohody, nebylo provedeno žádné dokazování k prokázání „vzájemné dohody“. Preambule uvádí různé fráze o součinnosti, která ale není seznatelná z konkrétních skutků. Ve skutkové větě absentuje vyjádření subjektivní stránky jednání obviněných V. H. a T. Ď., nelze tedy podle něj uvažovat o společně zamýšleném cíli a je vyloučeno jejich spolupachatelství. Obvinění J. S., R. H. měli být s trestnou činností pouze srozuměni (ačkoli ani toto nebylo prokázáno). Podotkl, že při srozumění není možné plánování a promyšlené rozdělování úkolů. Překvapivé podle něj bylo rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Zjištění soudu prvního stupně pak sám měnil v neprospěch obviněných – u obviněných J. S. a R. H. konstatoval úmysl přímý, přestože odvolání obviněných i státního zástupce byly zamítnuty, a tuto změnu rozsahu zavinění soud nijak nezdůvodnil – a porušil tím v jejich případě zákaz reformationis in peius. Nadto ani nevyplývá účastenství obviněných J. S. a R. H. na skutcích, fyzicky se jich neúčastnili a nemůže být tedy naplněna skutková podstata trestného činu vydírání. Navázal vadností posouzení skutků jako pokračujících trestných činů, kterou spatřoval v opomenutí rozlišování spolupachatelství od účastenství, když i u členů organizované skupiny je nutno rozlišovat jakým způsobem se konkrétní členové na jednání podíleli a nelze některé dílčí útoky páchat ve formě pachatelství a některé ve formě účastenství. Podotkl, že obvinění ani nebyli vedeni stejným záměrem, byli různí poškození. Poukázal také na alternativnost výroku skutkové věty ke skutkům pod bodem 2/a) - f) a bodem 3). V další části dovolání se obviněný M. M. podrobně vyjádřil k jednotlivým skutkům v návaznosti na námitky právních vad uvedených výše, a to s výhradou neprokázání popisu skutkové věty. Ke skutku 1/a) výroku napadeného rozsudku namítl (stručně shrnuto), že - v popisu skutku není uvedena žádná „součinnost“ obviněného J. S., jeho protiprávní jednání nelze dovozovat (nemá ani znaky účastenství ve formě návodu); nelze také dovodit, co přesně mu bylo známo o praktikách při vymáhání pohledávek; jeho vědomost o praktikách nevyjadřuje srozumění s žádným trestným činem; - se vůči obviněným V. H. a T. Ď. mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a porušování domovní svobody; ze skutkové věty navíc neplyne, zda výše jmenovaní obvinění byli vedeni stejným záměrem jako on, zda o jeho záměru vůbec věděli (absence vyjádření subjektivní stránky); - jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin spáchaný nejméně se dvěma osobami, neboť se na jednání objektivně nepodílel. Ke skutku 1/b) výroku napadeného rozsudku uvedl, že - se vůči obviněným V. H. a T. Ď. mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a porušování domovní svobody; není vyjádřena subjektivní a objektivní stránka jeho jednání, když se ve skutkové větě uvádí pouze „na příkaz“, neplyne z ní, co a z jakých důvodů měl přikázat, ani není vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněných V. H. a T. Ď.; neexistuje ani motiv – po poškozeném nebylo nic požadováno; - nejedná se o dílčí útok na skutek č. 1 písm. a) navazující. Ke skutku 1/c) výroku napadeného rozsudku konstatoval, že - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a nemůže být považován ani za návodce k trestnému činu nedovoleného ozbrojování, neboť není vyjádřeno jeho zavinění ani účastenství a nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu; - ve skutkové větě není vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněných V. H. a T. Ď. a ani není projeven úmysl poškozené k něčemu přimět; - skutek nelze hodnotit jako dílčí útok pokračujícího trestného činu; - není dána trestní odpovědnost obviněného J. S., skutková věta je v rozporu s odůvodněním stran vědomosti obviněného J. S. o legálnosti jednání skupiny. Ke skutku 2) výroku napadeného rozsudku zdůraznil, že popis skutkové věty je nejasný, a vyjádřil domněnku, že podle popisu se nejedná o žádný trestný čin. Ke skutku 2/a) až e) výroku napadeného rozsudku dodal, že - byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a bylo znemožněno právní posouzení skutku, včetně zavinění obviněných, resp. ani zde není vyjádřena subjektivní stránka jejich jednání; - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu; - v souvislosti s (chybným) alternativním výrokem dochází k absenci trestněprávně relevantního chování vždy jednoho z dané dvojice; - z něj neplyne, zda byli obvinění vedeni stejným záměrem; obvinění nepřistoupili k naplňování skutkové podstaty trestného činu vydírání, šíření poplašné zprávy není násilím; k trestnému činu vydírání neexistuje úmysl; - obviněný R. H. nedával žádnou obchodní nabídku zástupcům klubu Musicland A, přesto, že útok směřoval i na tento klub; - absentuje zjištění, zda konkrétní (nezjištěný) pachatel byl veden stejným záměrem jako obviněný M. M., popř. zda o takovém záměru vůbec věděl (akcesorita účastenství); z popisu soudu o vztahu obviněných V. H. a T. Ď. k M. lze dovodit, že pouze plnili příkaz a pak nelze v jejich jednání spatřovat přípravu či pokus trestného činu vydírání (neexistuje zavinění, byli pouze vykonavatelé); při absenci vyjádření subjektivní stránky nezjištěného odsouzeného nelze hovořit, že by provozovatelé měli být k něčemu přinuceni. Ke skutku 2/f) výroku napadeného rozsudku shledal, že - se jedná o nedostatečně zjištěný skutkový stav, včetně zavinění, obsahuje chybný alternativní výrok („nejméně jeden z nich“); on sám se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu; - nemůže být považován za návodce k trestnému činu nedovoleného ozbrojování – není vyjádřeno jeho zavinění, jako účastník se na předmětném trestném činu nepodílel, nenaplnil znaky skutkové podstaty; - v souvislosti s alternativním výrokem absentuje trestněprávně relevantního chování vždy jednoho z dvojice, který pachatelem v daném případě nebyl; - jako motiv se jeví odmítnutá nabídka, nabídku však před skutky 2/a) – e) odmítal pan Š., ne poškozený J. M.. K účasti obviněného R. H. na skutcích č. 2/a) – f) obviněný M. M. uvedl, že skutková věta neobsahuje žádné protiprávní jednání obviněného R. H.. Tato skutečnost má podle obviněného M. M. také dosah na nesprávné právní posouzení jeho údajného jednání. Ke skutku 3) výroku napadeného rozsudku vyjádřil přesvědčení, že - ve skutkové větě je tvrzeno, že skutek „zorganizoval“, skutková věta však neobsahuje popis konkrétního jednání, ze kterého by vyplývalo, že by skutek zorganizoval; - nebyla přesně zjištěna součinnost obviněných, není zřejmé, kdo z nich jak jednal, zda takové jednání naplňuje skutkovou podstatu nějakého trestného činu či účastenství; - v souvislosti s alternativním výrokem dochází k absenci trestněprávně relevantního chování těch, kteří pachateli nebyli, a nelze nést trestní odpovědnost za následek vzniklý jednáním nezjištěné osoby; nebyl zjištěn skutkový stav, soudy neměly o vině některého z obviněných žádný důkaz; - skutek nelze kvalifikovat jako dílčí útok pokračujícího trestného činu, ani jako spáchaný členy organizované skupiny, nelze dovozovat vinu žádného z nich; - srozumění s možností způsobení těžké újmy nelze vyvozovat ze směru útoku „zejména proti hlavě“ nebo s ohledem „na intenzitu“; nelze ani vyvozovat srozumění i u ostatních odsouzených, kteří v tomto případě nebyli pachateli; - nelze dojít k závěru, že vůlí pachatele bylo způsobit těžkou újmu na zdraví (pachatel v útoku nepokračoval, ač mohl, neútočil intenzivně); odvolací soud bez provedení důkazů doplnil (vykonstruoval) podstatná (a vadná) skutková zjištění stran újmy, jež měla hrozit a závěru, proč k dokonání trestného činu nemělo dojít; - nebyl proveden žádný znalecký posudek jako důkaz o zranění poškozeného, což způsobuje nepřezkoumatelnost použité právní kvalifikace a porušení práva na spravedlivý proces; - není zřejmé, proč nedošlo k dokonání trestného činu; - ve výroku odvolacího soudu popsaný skutkový děj o vině odvolatele nelze nijak právně kvalifikovat a vyvozovat z něho zavinění ve vztahu k žádnému z obviněných. Ke skutku 4) výroku napadeného rozsudku podotkl, že - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci; jeho motiv, úmysl není náležitě vyjádřen skutkovými okolnostmi; - subjektivní stránka u obviněných V. H. a T. Ď. jako hlavních pachatelů nebyla vyjádřena, skutek tak nelze kvalifikovat jako spáchaný organizovanou skupinou, ani jako dílčí akt pokračujícího trestného činu; - absentuje jednání, kterým by mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání; - nelze dovozovat úmysl způsobit škodu ve výši pohledávky – jednalo se o splátky. Ke skutku 5) výroku napadeného rozsudku poznamenal, že - popis jednání spoluobviněného R. H. ve skutkové větě nelze hodnotit jako protiprávní, není uvedeno žádné jeho trestněprávně relevantní chování, není založena trestní odpovědnost, ani žádná forma účasti na trestném činu; nebyla specifikována forma toho, co přesně, odkud a jak měl vědět; - preambule je nekonkrétní a nepřezkoumatelná – obvinění R. H. a J. S. se podle jejího znění účastnili některých konkrétních skutků, není však specifikováno kterých a jak; ve skutcích je pak popsáno nezávadné jednání; - samotná údajná vědomost obviněného R. H. nevyjadřuje formu součinnosti, z popisu skutku nelze dovodit ani jeho zavinění; - popsaná výše údajně zamýšlené škody (naplňující použití vyšší trestní sazby) je také v extrémním rozporu s provedenými důkazy; - trestní odpovědnost jiných osob nelze zakládat na subjektivním vnímání poškozeného Z., že více mužů na schůzce vnímal jako formu nátlaku; - se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a současně nemůže být považován za návodce k trestnému činu nedovoleného ozbrojování, když není vyjádřeno jeho zavinění, zda měl vědomost o přechovávání zbraně, sám se jako účastník na činu nepodílel a nenaplnil znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Ke skutku 6) výroku napadeného rozsudku zastával názor, že - ve skutkové větě (která obsahuje nesprávný a zmatečný popis) není popsáno žádné jeho jednání, které by bylo protiprávní, a ke kterému by měl obviněný J. S. poskytnout součinnost, ani žádné jiné trestněprávně relevantní jednání ostatních obviněných. - soudy obou stupňů nebyly dostatečně nestranné; - při jednání J. S. s poškozeným D. M. v P. se J. S. nedopustil trestného činu vydírání, ale vyhrožování. Nikdo z dalších obviněných se na údajném vyhrožování nepodílel. Celá část skutku ohledně údajného vydírání D. M. telefonicky je pak prokazatelně vykonstruovaná. Obviněný M. M. dále opětovně namítl existenci tzv. extrémního nesouladu z důvodů rozporů právních závěrů a skutkových zjištění s provedenými důkazy, absenci přesvědčivého a srozumitelného odůvodnění napadených výroků rozsudku, spojitosti těchto závěrů s provedenými důkazy. V jím předestřených případech upozornil na nepřezkoumatelnost výroků rozsudku odvolacího soudu. Absentuje v nich podle jeho názoru podklad závěrů v provedených důkazech, dochází k jejich svévolnému hodnocení a soud se při hodnocení opírá o důkazy, které vůbec nebyly provedeny, a obvinění se k nim nemohli vyjádřit. Závěr, že se měl účastnit trestné činnosti způsobem uvedeným ve skutkové větě napadeného rozsudku (zejména údajnými příkazy, pokyny či rozkazy) označil za svévolný a bez opory v provedených důkazech. U žádného ze skutků také podle něj není část výroku o vině odůvodněna, soudy neuvádí, které skutečnosti vzaly za prokázané, jakými úvahami se řídily, dochází k rozporu skutkové věty s odůvodněním. Podle jeho přesvědčení došlo k opomenutí výpovědí V. H. a T. Ď.. Obviněný M. M. také rozporoval označení pachových stop jako důkazu přímého (namísto podpůrného) a navíc důkazu jediného, který také prokazoval vinu i těch obviněných, jejichž pachová stopa se nenašla. Pachové stopy byly navíc získány v rozporu s principy spravedlivého procesu (zejména nebyl dostatečně zdokumentován průběh jejich odběru a výsledků porovnávání, a to k tíži obviněných) a došlo k manipulaci s nimi (policie odebrala vzorky DNA a pachových stop při dechové zkoušce, přičemž není známo, jak bylo se stopami naloženo; náustky byly odebrány protiprávně). Soud pak ignoroval námitky vznesené jím stran vad a nedostatku důkazů a důkazní návrhy k prokázání nelegálního odběru vzorků byly odmítnuty. Nadto pachové vzorky obviněného V. H. a T. Ď. byly oficiálně zajištěny dne 14. 11. 2012, na středisko však byly doručeny již dne 12. 11. 2012; skutek 5), který však v předmětná data nebyl prověřován pod příslušným č. j. (připojen ke společnému řízení byl až dne 15. 11. 2012) byl již v tuto dobu zmiňován v žádosti o vypracování odborného vyjádření. Obviněný M. M. se také vymezil vůči zakrývání pochybností ohledně povolených sledování osob a věcí, o jejichž provedení podle něj neexistují záznamy. Poukázal na svévolnost závěrů o úmyslných založeních požárů motorových vozidel, vymezil se vůči výši způsobené škody, která podle něj nebyla (dostatečně) prokázána (výrok rozsudku o škodě není odůvodněný), a také k povinnosti její náhrady, neprovedení znaleckého posudku (znalce označil za podjatého z důvodu jeho vztahu s poškozeným M. Z.) ke škodě na vozidlech jako důkazu. Výše škody společnosti ZLÍNLAND, s. r. o. pak nebyla prověřena vůbec. Předseda senátu byl podle přesvědčení obviněného M. M. v kamarádském vztahu se zmocněncem poškozeného (JUDr. Josefem Kapušňákem). 2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale i porušení práva na spravedlivý proces podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 2. Obviněný v prvé řadě akcentoval, že v jeho případě došlo k uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty bez splnění zákonem předpokládaných podmínek. Podtrhl svoje tvrzení, že kromě mobilního telefonu se v dané trestní věci nejednalo o jeho majetek, nýbrž šlo o majetek Mgr. K. M., která své vlastnické právo k předmětným věcem uplatňovala, listinné důkazní návrhy však byly odvolacím soudem ignorovány. Okolnost, zda předmětná věc náleží pachateli, musí být prokázána, což se v daném případě nestalo. Ze skutkové věty podle něj není zřejmé ani to, že předmětné věci byly skutečně ke spáchání trestných činů užity, popř. že byly ke spáchání konkrétního trestného činu určené. Závěrem namítl také extrémní rozpor závěrů s provedenými důkazy, porušení práva na spravedlivý proces, neboť nelze označit, která z věcí měla mít spojitost s protiprávním jednáním. Podle jeho názoru byl porušen i zákaz reformationis in peius. Obviněný se dále podrobně vyjádřil k uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, v němž spatřoval rozpor se zákonem. Předmětný výrok podle obviněného M. M. nebyl odůvodněn, což zakládá extrémní nesoulad závěrů soudů s dokazováním a odůvodněním, svévolnost a nepřezkoumatelnost daného výroku. Podotkl, že na základě psychiatrického vyšetření a konstatování znalce není nebezpečný pro společnost. Zdůraznil, že vyhoštění na dobu neurčitou připadá do úvahy pouze u pachatele, jehož náprava není možná, což ale v daném případě nebylo provedeným dokazováním zjištěno. Z tohoto důvodu byl soud podle jeho mínění oprávněn rozhodnout pouze o trestu vyhoštění ve výměře od jednoho do deseti let a místo toho mu uložil trest, který zákon nepřipouští. Odvolací soud pak nevzal v úvahu jeho evropské občanství, pracovní a sociální zázemí v České republice, resp. z rozsudku nevyplývá, že by se jimi jakkoli zabýval. V souvislosti s tím obviněný také připomněl své přesvědčení, že mu byl uložen exemplární trest, tedy nepřiměřený trest, byť v zákonem stanoveném rozpětí. Z rozsudku nalézacího soudu se podle něj podává, že hlavním momentem byla generální prevence upřednostněná před prevencí individuální. Rovněž přitom podle něj nebylo přihlédnuto k vývojovému stádiu trestné činnosti – (neukončený) pokus má menší škodlivost než dokonaný trestný čin. Došlo k porušení práva na spravedlivý proces a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož jde o nesprávnou aplikaci trestního zákoníku při ukládání trestu. 3. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ale i porušení práva na spravedlivý proces podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný akcentoval, že byl dvakrát (protiprávně) vykázán z jednací síně i přes nutnou přítomnost u hlavního líčení. Během první nepřítomnosti byla přečtena obžaloba a uplatněny nároky poškozených na náhradu škody, k jejichž náhradě byl poškozený následně zavázán. V druhém případě byl vykázán bez vyhlášení usnesení, pouze na příkaz předsedy senátu, který po námitce o protiprávnosti takového vykázání nechal do protokolu doplnit, že před odvedením bylo vyhlášeno usnesení. Zdůraznil, že podle jeho názoru není §204 odst. 2 tr. ř. ustanovením speciálním, kterým by bylo možné prolomit zásadu podle §202 odst. 4 tr. ř. Upozornil, že nebyl obeznámen s obsahem jednání, které se konalo v době jeho nepřítomnosti a nebylo mu umožněno se k němu vyjádřit. Poukázal také na, podle jeho názoru, nedostatečnou protokolaci hlavního líčení ze dnů 11. a 12. 6. 2013 s tím, že odvolací soud uvedenou část jeho odvolání v tomto směru v podstatě ignoroval. 4. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a porušení práva na spravedlivý proces podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil jmenovaný obviněný názor, že mu nebylo v rámci celého trestního řízení umožněno se obeznámit s ve věci opatřenými důkazy (seznámit se se spisem), čímž mu byla znemožněna náležitá příprava obhajoby a bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Po skončení vyšetřování mu podle jeho přesvědčení nebylo umožněno v přiměřené době prostudovat spis (přehrát tzv. odposlechy, resp. zabezpečit jejich přehrání) a učinit návrhy na doplnění dokazování. I přes opakované žádosti mu nalézací soud prostudování spisu neumožnil a v rozsudku nepravdivě konstatoval, že tuto možnost měl. Dokazování tak probíhalo v době, kdy neznal všechny opatřené důkazy, absence obeznámení mu pak bránila v obhajobě během celého řízení (zejména však u hlavních líčení) a následně doplnění odvolání. Rovněž mu nebylo umožněno ani přehrání zvukových záznamů z hlavních líčení. Ani odvolací soud se však s uvedenými vadami nevypořádal. Po bezvýsledném domáhání se běžnými procesními prostředky tak přistoupil k prostředkům nestandardním – návrhu na určení lhůty na provedení procesního úkonu a žádosti o povolení notebooku. Obviněný M. M. současně popřel údajné umožnění seznamování se se spisem po vynesení rozsudku soudu prvního stupně a zdůraznil, že jakékoli ex post prováděné prostudování spisu nemůže vést k nápravě zásady rovnosti zbraní, práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu dále spatřoval v tom, že mu nebylo v rámci celého trestního řízení umožněno obeznámit se s vyhrazeným spisem, čímž mu byla znemožněna náležitá příprava obhajoby a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V souvislosti s tím poukázal na zatajování důkazů zabezpečených v předmětné věci (důkazů svědčících ve prospěch obviněných), zatajování existence spisu vedeného v režimu Vyhrazené a na opakované (nevyslyšené) žádosti o nahlédnutí do předmětného spisu, resp. jeho prostudování a skutečnost, že důkazní návrhy obhájců k objasnění nakládání s předmětnými důkazy nebyly ani protokolovány. Uvedl, že soud se nejdříve snažil zjistit nakládání s předmětnými důkazy, po odročení však tyto snahy ustaly a získané informace nezpřístupnil. Odvolací soud přešel i jeho námitku o přečtení zprávy stran sledování a námitku nerozhodnutí jeho návrhu na výslech plk. Ing. I. L.. Dále obviněný namítl, že ani Vrchní soud v Olomouci mu neumožnil nahlédnout do spisu a do vyhrazeného spisu, v čemž opět spatřoval závažné porušení jeho práva na obhajobu, potažmo i na spravedlivý proces. Upozornil, že v odvolání, resp. v rámci odvolacího řízení, opakovaně žádal o nahlédnutí do spisu (včetně spisu vyhrazeného) a přehrání všech odposlechů, k čemuž mu nebyl v rámci přípravného řízení dán dostatečný časový prostor. Po nahlédnutí chtěl své odvolání doplnit. Odvolací soud mu podle jeho slov umožnil studium pouze v rozsahu cca tří hodin, v průběhu celého trestního řízení mu byl na prostudování spisu (včetně audiozáznamů) dán nedostatečný časový prostor cca 35 hodin. S oběma žádostmi se však podle jeho přesvědčení odvolací soud vůbec nevypořádal. Svůj nesouhlas pak vyjádřil i s odůvodněním odvolacího soudu v jeho rozsudku stran nahlížení do spisu. 5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný M. M. uvedl, že nerozhodnutím o námitkách podjatosti předsedy senátu (soudu prvého stupně) bylo porušeno jeho právo na nezávislý a nestranný soud. Poznamenal, že opakovaně předložil námitky podjatosti předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely kvůli jeho projevům osobní averze a kvůli jeho vyjádření o vině obviněného M. M. ještě před vynesením rozsudku. O námitkách podjatosti předsedy senátu ze dne 11. 6. 2013, dvou ze dne 26. 6. 2013, a dále ze dne 1. 7. 2013 a 1. 10. 2013 pak nebylo podle dovolatele rozhodnuto, v důsledku čehož došlo také k předčasnému vyhlášení rozsudku. Nesouhlasil se závěry vrchního soudu, v jeho postupu spatřoval nepřípustnou libovůli a ignorování odvolacích námitek, čímž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na odvolání v trestních věcech. Dále obviněný M. M. zdůraznil, že předsedu senátu nalézacího soudu JUDr. Radomíra Koudelu, je třeba považovat za vyloučeného. V rámci odůvodnění předložil výseč svého odvolání, kde popsal tvrzený konflikt s předsedou senátu, a to jako odpůrcem v občanskoprávním sporu vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 C 27/2013. Tento konflikt byl podle něj s největší pravděpodobností důvodem zjevné zaujatosti předsedy senátu, a je proto třeba jej považovat za vyloučeného. Upozornil také na nepřijatelné vyjádření jmenovaného předsedy senátu o jeho vině ze dne 1. 10. 2013. Nedostatek nestrannosti je podle přesvědčení obviněného zřejmý i z postupu soudu při hlavním líčení. Vzhledem ke shora uvedenému obviněný M. M. v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 2 To 19/2014, rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013, a celé hlavní líčení, které těmto rozsudkům předcházelo, a aby bylo nařízeno projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu na soudech obou stupňů. Požádal rovněž o zvážení odložení nebo přerušení výkonu dovoláním napadeného rozsudku. Dále obviněný M. M. i jeho obhájce vyslovili souhlas s konáním řízení v neveřejném zasedání. Také k dovolání podanému obviněným M. M. se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce . Poté, co stručně shrnul obsah dovolání, uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , nepovažuje námitky obviněného za důvodné. Především podle něj platí, že v tzv. skutkové větě rozsudku vrchního soudu jsou vyjádřeny veškeré zákonné znaky deliktů, kterými byl obviněný uznán vinným, právní kvalifikace jednání obviněného zvolená vrchním soudem je tedy správná a tzv. skutková věta rozsudku odvolacího soudu představuje pro zvolenou právní kvalifikaci dostatečný podklad. Nedůvodnou shledal i námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a námitku, že se soud nevypořádal s odvoláním a toto v rozporu se zákonem nepřezkoumal. Podle jeho názoru je z obsahu dovolání patrné, že tyto námitky jsou primárně pouhou polemikou se skutkovými zjištěními vrchního soudu, resp. polemikou s tím, jak vrchní soud hodnotil provedené důkazy. Co do údajně opomenutých důkazů, kdy nebyly akceptovány některé z důkazních návrhů obviněného, uvedl, že rozsah dokazování není a nemůže být bezbřehý, je limitován, a to povinností soudu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Přisvědčil obviněnému, že všem jeho důkazním návrhům vyhověno nebylo, avšak konstatoval, že zamítnutí důkazních návrhů nebylo projevem libovůle, neboť bylo řádně odůvodněno. Nebyla tedy dána ani vada spočívající v opomenutých důkazech. Vzhledem k tomu vyjádřil názor, že předmětné námitky z hlediska daného dovolacího důvodu nemohou obstát. Z obsahu rozsudku vrchního soudu podle něj nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z něj naopak vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozsudku splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je plně přezkoumatelné. Státní zástupce neshledal důvodnými ani výtky obviněného vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V případě trestu vyhoštění a trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty se plně ztotožnil s rozsudkem vrchního soudu. Pokud jde o údajnou exemplárnost trestu, není podle něj zřejmé, z čeho obviněný tuto skutečnost dovozuje. Výměra trestu v jeho případě plně odpovídá zjištěnému stupni závažnosti jeho trestné činnosti, přičemž je plně v souladu s veškerými zákonnými kritérii pro ukládání trestu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , ani zde se státní zástupce neztotožnil s argumentací obviněného a uvedl, že obviněným zmíněné ustanovení, tedy §202 odst. 4 tr. ř., neplatí bezvýjimečně. Jednu ze zákonných výjimek představuje ustanovení §204 tr. ř., které předpokládá vykázání obviněného z jednací síně, což se právě i v projednávané věci stalo. Obviněný se o přímou účast v hlavním líčení připravil sám, a to svým nepřístojným a rušivým chováním v jednací síni. Soudy v tomto směru podle státního zástupce nijak nepochybily. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že námitky v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatněné nelze pod předmětný dovolací důvod podřadit. Příslušná zákonná ustanovení o nutné obhajobě porušena nebyla, neboť obviněný měl obhájce v souladu s §36 tr. ř. Dané námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. S odkazem na odůvodnění rozsudku vrchního soudu je státní zástupce nepovažoval za důvodné ani v obecné rovině. Důvodnou podle státního zástupce nebyla ani poslední výtka obviněného uplatněná podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , neboť o relevantních námitkách podjatosti krajský soud vždy řádně rozhodl. Rozhodnutí byla na základě stížnosti obviněného přezkoumána, pochybení shledána nebyla. Zároveň měl státní zástupce za to, že důvod pro vyloučení předsedy senátu krajského soudu JUDr. Koudely neexistuje. Podle názoru státního zástupce z námitek obviněného ani z dostupného spisového materiálu nevyplývá poměr jmenovaného soudce k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům. Existence civilního řízení pak nesvědčí bez dalšího o existenci onoho osobního poměru, který eventuálně zakládá vyloučení jmenovaného předsedy senátu. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl dovolání obviněného M. M. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 2 To 19/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. K tomu je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného J. S. doručené Nejvyššímu soudu dne 3. 7. 2015, označené jako „Dodatek k dovolání ze dne 31. 10. 2014“ , nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, tedy nebylo vypracováno obhájcem, není s ním možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I)]. K připojené kopii dopisu D. M. adresovanému obviněnému J. S. pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo ze strany Nejvyššího soudu dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný M. M. shledal naplnění citovaného dovolacího důvodu v tom, že nerozhodnutím o jím časově konkretizovaných námitkách podjatosti předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely bylo porušeno jeho právo na nezávislý a nestranný soud, neboť v důsledku tohoto opomenutí je třeba považovat dotyčného soudce za vyloučeného – nebylo totiž rozhodnuto, že vyloučen není. V souvislosti s tím namítl, že Vrchní soud v Olomouci ignorováním jeho odvolacích námitek a nerozhodnutím o stížnosti ze dne 1. 11. 2013 proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 61 T 67/2013, porušil jeho právo na spravedlivý proces a na odvolání v trestních věcech. Dále namítl, že předsedu senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudelu je třeba považovat za vyloučeného z vykonávání úkonů v dané trestní věci pro jeho nevhodné chování a vyjadřování (zejména osobní averzi vůči jmenovanému obviněnému a vyjádření o vině obviněného ještě před vynesením rozsudku) a způsob vedení řízení odůvodňující nedostatek jeho nestrannosti a z důvodu jeho kamarádského vztahu se zplnomocněncem poškozené obchodní společnosti ZLÍNLAND, s. r. o., JUDr. J. K.. Podjatost jmenovaného předsedy senátu dále také dovozoval z toho, že je odpůrcem v občanskoprávním sporu vedeném na základě žaloby na ochranu osobnosti před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 C 27/2013 (žaloba byla podána obviněným M. M. z důvodu jím tvrzeného incidentu z konce léta roku 2012). K tomu je zapotřebí v prvé řadě uvést, že argumenty, podle nichž v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebylo rozhodnuto o všech námitkách podjatosti, jež vznesl vůči předsedovi senátu tohoto soudu, a že odvolací soud ignoroval jeho odvolací námitky a nerozhodl o stížnosti ze dne 1. 11. 2013 proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 61 T 67/2013, není možno pod uvedený dovolací důvod se zřetelem k jeho obsahovému vymezení podřadit. Naproti tomu ostatní námitky, jimiž jmenovaný obviněný odůvodňoval vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudely z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci, bylo možno ryze formálně pod předmětný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud v nyní projednávané věci konstatuje, že pokud jsou dovozovány důvody podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudely ze způsobu jeho postupu v řízení, způsobu vedení hlavního líčení, včetně způsobu rozhodování o žádostech obviněného M. M., pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., která by založila důvod pro vyloučení jmenovaného předsedy senátu soudu prvního stupně z vykonávání úkonů daného trestního řízení. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tyto okolnosti nelze transformovat do závěru, že u jmenovaného předsedy senátu soudu prvního stupně byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Činnost JUDr. Radomíra Koudely nelze chápat jinak než jako projev jeho snahy a úsilí důsledně, nestranně a soustředěně postupovat k náležitému objasnění a rozhodnutí věci. Není ji však možné chápat jako projev negativního, osobně zaujatého postoje vůči obviněnému M. M., případně jiným osobám zúčastněným na trestním řízení. Nejvyšší soud naopak poukazuje na skutečnost, že ze spisového materiálu je zřetelná snaha předsedy senátu vést hlavní líčení ve věci náročné a rozsáhlé zcela korektně, s respektem k právům obhajoby – obviněných. Obdobné je třeba vztáhnout i k senátu odvolacího soudu. Týž závěr platí i ve vztahu ke způsobu slovního odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby při hlavním líčení dne 1. 10. 2013 (č. l . 4521 spisu), pokud se dotyčný předseda senátu vyjádřil tak, že obviněný se dopustil deliktního jednání. Z tohoto vyjádření, jež bylo toliko nepřesným slovním obratem, nelze dovozovat takový poměr k osobě obviněného, který by byl důvodem vyloučení. Příslušné rozhodnutí o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby bylo následně náležitě odůvodněno v usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 61 T 7/2013-4527. Důvod podjatosti předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely nemůže být založen ani námitkou o obviněným M. M. tvrzeném konfliktu v létě roku 2012 a souvisejícím probíhajícím civilněprávním sporem se jmenovaným předsedou senátu jako odpůrcem. Je třeba konstatovat, že k této námitce se de facto vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 7 Td 66/2013, jímž rozhodl o návrhu jmenovaného obviněného na odnětí dané trestní věci a jejímu přikázání jinému krajskému soudu v obvodu jiného vrchního soudu tak, že se podle §25 tr. ř. věc Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, ani Vrchnímu soudu v Olomouci neodnímá. Nutno zdůraznit, že na skutečnostech a závěrech rozvedených v tomto rozhodnutí, týkajících se zmíněné námitky Nejvyšší soud neshledal důvod cokoliv měnit. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je popsán průběh řízení stran údajného, obviněným M. M. namítaného, náhodného konfliktu s předsedou senátu JUDr. Radomírem Koudelou z léta roku 2012, resp. po podání této námitky. Obviněný tuto námitku, z níž (rovněž) dovozoval motivaci předsedy senátu k jeho zaujatému jednání v průběhu hlavního líčení, podal až dne 16. 10. 2013, a to při odročeném hlavním líčení. O jeho námitce podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně i z tohoto důvodu bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2013 tak, že předseda senátu není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci. Nejvyšší soud pak tvrzený konflikt s předsedou senátu neshledal reálným a toto tvrzení označil jako ryze účelové, a to mimo jiné také proto, že obviněný po dobu čtyř měsíců přicházel pravidelně a často do styku s předsedou senátu, nic v tomto směru nenamítal, ale až v době, kdy se po provedení podstatné části důkazů začalo blížit hlavní líčení ke svému závěru, teprve uvedený konflikt předestřel. Totéž dovodil i o výpovědi spoluobviněných V. H. a T. Ď., kteří uvedli, že k němu došlo. Současně lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 751/2014, ve kterém judikoval, že skutečnost, že obviněný podal na soudce, který rozhoduje jeho trestní věc, k příslušnému soudu žalobu na ochranu osobnosti sama o sobě nezakládá podjatost tohoto soudce podle §30 tr. ř., tedy bez dalšího nesvědčí o existenci onoho osobního poměru, který eventuálně zakládá jeho vyloučení. Pokud obviněný M. M. ve svém dovolání namítl kamarádský vztah předsedy senátu soudu prvého stupně JUDr. Radomíra Koudely ke zmocněnci poškozené obchodní společnosti ZLÍNLAND, s. r. o., JUDr. J. K., nejedná se o námitku důvodnou. Jak Nejvyšší soud zjistil po prostudování spisového materiálu, nevyplývají z něj žádné skutečnosti, jež by tvrzení dotyčného obviněného odůvodňovala. Nadto je třeba uvést, že ani sám obviněný M. M. v podaném dovolání netvrdí žádné konkrétní okolnosti, jež by závěru o kamarádském vztahu JUDr. Radomíra Koudely s JUDr. J. K. svědčily. Pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud si vyžádal také vyjádření jmenovaného předsedy senátu, z něhož se podává, že „s JUDr. J. K. nemá žádné nadstandardní nebo přátelské vztahy“. Toto své vyjádření JUDr. Radomír Koudela doplnil také o listiny (protokol o veřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2015 u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ve věci sp. zn. 6 To 246/2014 a usnesení jmenovaného soudu ze dne 31. 6. 2015, č. j. 6 To 246/2014-812), z nichž plyne, že JUDr. Radomír Koudela jako jeden ze soudců senátu 6 To Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně rozhodoval ve věci odvolání obviněného JUDr. J. K. a příslušného státního zástupce proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 5. 2015, č. j. 3 T 203/2013-611 (obě odvolání byla jako nedůvodná zamítnuta). Tato skutečnost pak tím spíše potvrzuje nedůvodnost předmětné námitky obviněného M. M.. Z námitek uplatněných obviněným pak nevyplývá ani žádný poměr (vztah) předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely k projednávané věci (ke skutku ani k faktickým okolnostem s ním souvisejícím). Nejvyšší soud uzavírá, že za popsaného stavu nebylo možno přiznat dovolací argumentaci obviněného M. M., již bylo možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., žádné opodstatnění. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008). V návaznosti na uvedené skutečnosti je nutno konstatovat, že obviněný M. M. neuvedl žádné konkrétní a relevantní námitky, jež by uplatněný dovolací důvod měly naplňovat. Obviněný M. M. netvrdí, že by obhájce v průběhu řízení neměl, svojí argumentací napadá způsob vedení řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména akcentuje jím tvrzenou nemožnost seznámit se s trestním spisem (včetně přehrání tzv. odposlechů a záznamů z hlavního líčení) a vyhrazeným spisem, ignorování důkazních návrhů, resp. absenci řádného rozhodnutí o návrzích na provedení důkazů, a nerozhodnutí o jeho žádosti o nahlédnutí do spisů, čímž mělo v souhrnu dojít ke zkrácení jeho práva na obhajobu za současného porušení práva na spravedlivý proces. Takové námitky se však s uvedeným důvodem dovolání, jak je shora vymezen, míjejí. Pouze na okraj je možno poznamenat, že v daném řízení nedošlo ve vztahu k obviněnému k porušení ustanovení o nutné obhajobě (§36 tr. ř.) – obviněný totiž obhájce po celé řízení měl. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Namítl-li obviněný M. M., že mu soudem nebylo umožněno zúčastnit se celého hlavního líčení a aktivně se hájit, resp. že jej předseda senátu při hlavním líčení dvakrát vykázal z jednací síně i přes nutnou přítomnost u hlavního líčení, kdy během jeho nepřítomnosti byla přečtena obžaloba a uplatněny nároky poškozených na náhradu škody, k jejichž náhradě byl následně zavázán, přičemž v druhém případě byl vykázán bez vyhlášení usnesení, pouze na příkaz předsedy senátu, pak takové námitky je možné považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní, nikoli však důvodné. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Na přítomnosti obviněného při projednání jeho trestní věci ale nelze trvat v situaci, kdy se chová natolik rušivě, že ohrožuje důstojnost a vážnost soudního jednání a jeho řádný průběh. Pak je možné jej za určitých podmínek, jež vymezuje §204 odst. 1, 2 tr. ř., z jednací síně vykázat. Ve smyslu §204 odst. 1 tr. ř., může předseda senátu z jednací síně vykázat osoby, které ruší pořádek. Podle §204 odst. 2 tr. ř. může být obžalovaný vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou. Jakmile mu byl povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit. Nutno dodat, že ustanovení §204 odst. 2 tr. ř. je z povahy věci speciálním ve vztahu k ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. Jeho podstatou je zajistit nerušený a řádný průběh hlavního líčení, což by v případě, že by mělo být speciálním ustanovením §202 odst. 4 tr. ř., bylo zcela vyloučeno a znamenalo by to v konečném důsledku (v případě nekorektního chování obviněného) úplnou eliminaci možnosti soudu provést řádně hlavní líčení (včetně jeho potřebné důstojnosti a vážnosti). Současně je třeba uvést, že práva obviněného jsou zajištěna jednak tím, že může být vykázán až po předchozí výstraze (je tedy nezbytné jej nejprve upozornit na důsledky jeho nepřístojného počínání a tím mu dát možnost předejít vykázání z jednací síně náležitým chováním), a to jen na dobu nezbytně nutnou, jednak – pro případ jeho vykázání z jednací síně - právě tím, že poté, co mu je povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit. Ostatně, v daných souvislostech lze obdobně odkázat na zákonnou úpravu §208 tr. ř. ( Je-li obžalovaných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných. Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti. ) či §209 odst. 1 věta druhá a třetí tr. ř. ( Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka ... ), jež jsou rovněž ve vztahu k §202 odst. 4 tr. ř. ustanoveními speciálními. Jinak řečeno, ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. neplatí bezvýjimečně. Existují zákonné výjimky, mezi něž patří ustanovení §204 odst. 2 tr. ř., které umožňují, aby při splnění stanovených konkrétních podmínek bylo hlavní líčení (a obdobně též veřejné zasedání – viz ustanovení §238 tr. ř.) konáno v nepřítomnosti obviněného. Výstrahu podle §204 odst. 2 tr. ř. není nutné opakovat, pokud obviněný pokračuje v nevhodném chování i po prvotním vykázání z jednací síně. Zmíněná výstraha totiž platí pro celý průběh jednání před soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1015/2014). V posuzovaném případě z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 6. 2013, jakož i z pořízených zvukových záznamů, je zřejmé, že obviněný M. M. již na samém počátku předmětného hlavního líčení i přes napomenutí narušoval průběh jednání. Bylo mu proto dáno upozornění (výstraha) ve smyslu ustanovení §204 odst. 2 tr. ř. (viz č. l . 3668 p. v.). Nedbaje napomínání a výstrahy obviněný ve svém rušivém chování (bez povolení předsedy senátu hovořil) pokračoval. Za tohoto stavu, kdy se napomenutí a výstraha míjely účinkem, vyhlásil předseda senátu po poradě senátu usnesení, jímž obviněného vykázal z jednací síně (viz č. l . 3669). Po krátké době, během níž bylo především rozhodnuto o zproštění obhájce Mgr. Knota obhajoby obviněného V. H. a o vyloučení trestní věci obviněného V. H. k samostatnému projednání a rozhodnutí, byl obviněnému M. M. povolen vstup do jednací síně. Jeho obhájce mu přitom předestřel v rámci porady průběh hlavního líčení v době jeho nepřítomnosti. V následujícím průběhu jednání obviněný narušoval přednes obžaloby státním zástupcem, a to přes předchozí upozornění předsedy senátu ( „Během obžaloby budete mlčet a nebudete přerušován v rámci svého výslechu. Pokud nebudete mlčet během přednesu obžaloby, budete neprodleně odveden; současně vás na toto upozorňuji.“ ). Po poradě senátu, jeho usnesením byl obviněný M. M. opětovně z jednací síně vykázán (č. l . 3671 p. v.). Současně byl poučen, že do jednací síně bude vpuštěn poté, co přislíbí, že se bude chovat řádně. Poté státní zástupce dokončil přednes obžaloby, zmocněncům poškozených ZLÍNLAND s. r. o. a J. K. byla dána možnost uplatnit návrhy na náhradu škody a předseda senátu konstatoval návrhy na náhradu škody, s nimiž se k adheznímu řízení připojili další poškození. Po následné žádosti obviněného M. M. (skrze jeho obhájce) o návrat do jednací místnosti a seznámení s dosavadním průběhem řízení (č. l . 3672) předseda senátu uvedl, že tento bude s průběhem hlavního líčení seznámen posléze a konstatoval, že podle §208 tr. ř. se budou konat výslechy obviněných odděleně. Následně soud prvního stupně provedl (za přítomnosti obhájce obviněného M. M.) výslech obviněného R. H., obviněného J. S., a poté (po krátké přestávce) byl do jednací síně přiveden obviněný M. M., kterého, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení i zvukového záznamu, předseda senátu seznámil s dosavadním průběhem hlavního líčení a dal mu možnost se vyjádřit k věci. Poté již byl obviněný M. M. hlavnímu líčení, resp. hlavním líčením, přítomen s výjimkou hlavních líčení konaných dne 12. 11. 2013 a následně dne 26. 11. 2013, jichž se nezúčastnil, to však na základě jeho vlastní žádosti učiněné při hlavním líčení dne 11. 11. 2013 (č. l . 4905 p. v. a násl. spisu), aby se další hlavní líčení ve věci (a to včetně závěrečné řeči – tato byla přednesena podle jeho písemné přípravy obhájcem Mgr. Pavlem Jiříčkem dne 26. 11. 2013 a založena do spisu – a vyhlášení rozsudku) konalo v jeho nepřítomnosti, čemuž bylo ze strany soudu prvního stupně ve smyslu §202 tr. ř. (č. l . 4929, 4994 spisu) vyhověno. Z těchto skutečností vyplývá, že v posuzované věci soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §204 tr. ř., přičemž nedošlo k tvrzenému zásahu do práv obviněného M. M. v podobě nepřípustného konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Podle judikatury Nejvyššího soudu lze dodat, že pokud obviněný svým chováním v jednací síni bránil řádnému průběhu hlavního líčení, takže ho bylo nutné postupem podle §204 tr. ř. vykázat z jednací síně, zbavil se sám možnosti účastnit se hlavního líčení ve své trestní věci a jeho nepřítomnost ani její důsledky tak nelze vytýkat soudu. Přitom za předpokladu, že obviněný byl o průběhu jednání po svém návratu do jednací síně informován a rovněž mu bylo umožněno se k jeho průběhu vyjádřit, nemohla být jeho obhajovací práva ohrožena ani porušena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 11 Tdo 55/2011). Nutno pak zdůraznit, že k námitkám obviněného M. M. týkajícím se jeho vykázání ze soudní síně se již vyjádřil Ústavní soud. Ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2206/13, konstatoval, že „… předseda senátu postupoval podle ustanovení §204 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat. Obviněný nemůže vstupovat do soudního jednání, aniž by ho k tomu předseda senátu vyzval, o čemž byl při jednání stěžovatel poučen. To se týká jak vznášení námitek již při přednesu obžaloby státním zástupcem, tak vznášení námitek ke způsobu provedení úkonu před soudem. Obviněný se s obhájcem může radit mimo soudní jednání a při jednání může požádat o přerušení jednání k poradě s obhájcem. Nemůže se však s obhájcem radit kdykoliv v průběhu jednání. Vykázáním z jednací síně a držením stěžovatele v poutech, poutacím opasku a s pouty na nohou nedošlo k tvrzenému zásahu do práva na obhajobu, jež bylo i v době stěžovatelova vykázání zajišťováno jeho obhájcem, a stěžovatel měl ostatně k dispozici zvukový záznam z jednání soudu“. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup nalézacího soudu nebyl v kolizi ani s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, a tedy že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl ve věci dán. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). V předmětné věci ovšem podstatná část námitek obou obviněných směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž (stručně shrnuto) soudům vytýkají neúplné a vadné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, listinných důkazů, znaleckých posudků a tzv. odposlechů), porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (a také vadné či nedostatečné odůvodnění rozhodnutí), obviněný M. M. pak ještě řadu dalších pochybení při vedení řízení (porušení práva na obhajobu, neumožnění kompletního prostudování spisu, včetně poslechu zvukových záznamů a tzv. odposlechů uložených na nosičích CD a DVD ve spise, neumožnění prostudování vyhrazeného spisu, vady v protokolaci, nekorektní způsob vedení trestního řízení). Současně přitom oba obvinění prosazují vlastní přístup k hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že se jednání, které je jim kladeno za vinu, nedopustili, resp. že nebylo prokázáno, že by takové protiprávní jednání spáchali, zpochybňují však i jednotlivé komponenty skutkových zjištění vyjádřených v rozsudcích obou soudů). Do značné míry právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací však nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 1, 2, 5, 6 tr. ř. a v porušení řady dalších procesních ustanovení, především §55, resp. §57 tr. ř., §120 odst. 3 tr. ř., §166 odst. 1 tr. ř., §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., §263 odst. 7 věta druhá tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Týž závěr platí rovněž pro námitky obviněného J. S. týkající se výroku o náhradě škody, neboť tento obviněný vychází ze své vlastní verze skutkového děje, nikoliv ze skutkových zjištění učiněných soudy – jež tvoří také základ pro meze dovolacího přezkumu. Nadto lze poznamenat, že ze skutkového stavu zjištěného soudy v předchozích fázích trestního řízení je zločinný úmysl obviněného jednoznačně zřejmý. Rovněž námitky obviněného M. M. stran výroku o náhradě škody mají primárně skutkový, resp. procesní, základ (vycházejí ze zpochybňování soudy zjištěné výše způsobené škody) a z tohoto hlediska se s předmětným i jiným dovolacím důvodem míjejí. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi (v oblasti trestního soudnictví) uvádí, že ochrana právům je vymezená účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů. Obecným soudům je pak uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem, tedy ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotně právním rámci. Obdobně se pak i rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o dovolání. V tomto kontextu pak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rozlišuje v podstatě tři okruhy případů představujících takové porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, které odůvodňují zásah dovolacího soudu do skutkových závěrů napadeného rozhodnutí soudů. Prvním je ze strany Ústavního soudu vyčleněn okruh tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Třetí vymezenou základní skupinou případů vad řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). Dodat je ovšem třeba, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud , neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009). K námitce opomenutých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně, který ve věci provedl velmi obsáhlé dokazování, vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptované návrhy obviněných za důkazně nadbytečné (viz str. 125 – 130 rozsudku tohoto soudu) a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. (viz str. 130 rozsudku tohoto soudu). Odvolací soud pak učinil závěr, že před nalézacím soudem bylo nad rámec dokazování provedeného v přípravném řízení opatřeno a provedeno dostatečné množství důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ... (viz str. 50 rozsudku odvolacího soudu). Pouze pro řešení důvodnosti odvolacích námitek České pojišťovny, a. s. a obviněného J. S. dokazování doplnil (pozn. listinami založenými na č. l . 820 – 821 spisu ohledně připojení se České pojišťovny, a. s., k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody a obhajobě obviněného J. S. umožnil výslech svědka J. S.). Zásadně věcně odůvodnil, jaké skutečnosti jej vedly k neprovedení dalších – obhajobou navržených – důkazů (viz str. 51-53 rozsudku odvolacího soudu). Pokud se snad zejména odvolací soud nevyjádřil detailně ke všem návrhům na doplnění dokazování, pak nejde o takový nedostatek, který by znamenal porušení základních práv obviněných (zejména práva na obhajobu). Podstatné je, že i tento soud, stejně jako soud prvního stupně, jak již uvedeno, jednoznačně vyložil, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž dal jasně najevo, že další dokazování shledal nadbytečným. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Nad tento rámec Nejvyšší soud příkladmo uvádí, že v daných souvislostech lze také (stran úplnosti dokazování pachatelství obviněných V. H. a T. Ď. k jednání ze dne 21. 7. 2012) poznamenat, že součástí spisového materiálu je příloha, jejímž obsahem je Případová analýza a časový snímek ve věci ohlášení nástražného výbušného systému v podnicích FLIP a MUSICLAND ve Z. ze dne 21. 7. 2012, 22. 7. 2012, 27. 7. 2012, 28. 7. 2012 a 29. 7. 2012 a útoku na majetek majitele Flipu M. J. ze dne 8. 8. 2012 , která obsahuje vyhodnocení záznamu kamerového systému Městské policie Zlín, resp. zjištění průjezdu zájmových vozidel. Z tohoto záznamu se podává, že v nočních hodinách dne 21. 7. 2012 byl na území města Z. zaznamenán pohyb vozidla VW Passat, ....., což je vozidlo, které pravidelně jmenovaní obvinění užívali. Byť uvedená listina nebyla důkazem, sloužila jako podklad pro úvahu, zda dokazování doplnit dalšími důkazy. V kontextu skutečností rozvedených v napadených rozhodnutích pak přispěla k závěru, že dokazování nebylo zapotřebí doplňovat důkazy jinými nad rámec důkazů již provedených. Pokud tedy obviněný M. M. namítl neprovedení řady důkazů [např. výslechu svědkyně Mgr. K. M. u skutku 2/a) a skutků dalších a obdobně pak výslech svědků T. D., T. K. a P. V. či všech kamerových záznamů v případě skutku 2), a dále také příkladmo výslech svědků A. P., T. Š. a P. H. k objektivní nemožnosti obviněných H. a Ď. spáchat skutek pod bodem 5) a dále obdobně též 1/b) či neprovedení listinných důkazů – např. platebního dokladu ze dne 22. 5. 2012 apod.], Nejvyšší soud v tomto směru neshledal postup soudů nižších stupňů vadným, jelikož se ztotožnil s jejich závěrem, že dokazování již provedené poskytlo dostatečně spolehlivý základ pro učinění skutkových zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů. Dále je na místě uvést, že výhrady, jež obviněný M. M. uplatnil vůči pachovým stopám, nejsou vzhledem k jejich procesnímu charakteru pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod) podřaditelné. Nejvyšší soud však přesto považoval za vhodné uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Žádný úkon tak nelze vyloučit z okruhu přípustných důkazních prostředků. Má-li úkon obecné náležitosti úkonu podle trestního řádu, lze jej jako důkaz použít, i když trestní řád neobsahuje zvláštní úpravu postupu při tomto úkonu. To se týká také pachových stop neboli metody pachové identifikace stop. K otázce použití pachových stop jako důkazního prostředku se opakovaně vyjádřil také Ústavní soud, který nevyloučil důkazní hodnotu a obecnou věrohodnost pachových zkoušek, ale považuje je – v souladu s převažující soudní praxí – jen za důkaz nepřímý, který může mít pouze podpůrný význam. K pachovým stopám pak Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02 zaujal také stanovisko, že postup orgánů činných v trestním řízení, jenž je ovládán induktivní metodou, musí být, má-li vykazovat soulad s principy řádného procesu, ovládán procesní čistotou (také listinných důkazů dokumentujících dokazování provedené srovnáním pachových stop) provedeného řízení, a to i co do jeho přezkoumatelnosti ve vztahu k jednotlivým dílčím komponentům (fázím) procesu dokazování, z nichž se tento skládá. V této souvislosti nutno poukázat na to, že ve spisovém materiálu jsou zařazeny protokoly o odběru otisků pachových stop (a protokoly o ohledání míst činů) a také o odběru pachového (srovnávacího) vzorku osoby, osvědčující nezávadnost postupu při zajištění jak otisků pachových stop, tak odběru pachových (srovnávacích) vzorků mimo jiné obviněných V. H. a T. Ď., jež není důvodu jakkoli zpochybňovat. To platí tím spíše, že správnost některých odběrů otisků pachových stop byla potvrzena výpověďmi svědků, policistů, kteří pachové stopy zajišťovali na místech činů (viz např. výpovědi svědků T. M., č. l . 4389 spisu, J. N., č. l . 4422 – 4423 spisu, V. B., č. l . 4425 – 4426 spisu). Dále je na místě zmínit výpověď svědka L. K., který se při hlavním líčení konaném dne 17. 9. 2013 u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně dostatečně vyjádřil k procesní bezvadnosti vyhodnocení pachových stop zajištěných na místech činů a také jejich předávání k vyhodnocení (č. l . 4427 – 4428 p. v. spisu). Jmenovaný svědek uvedl, že vše bylo prováděno standardním způsobem, ve smyslu pokynu č. 9/2009. Poukázal rovněž na skutečnost, že … V případě, že by tento vzorek přišel porušen jakýmkoli způsobem, tak se nepřevezme, to znamená, tam se používají pouze otisky pachových stop zajištěných, které přijdou v bezpečnostním sáčku, který je neporušený. Pachové stopy (vzorky) tak byly řádně doručeny na příslušné stanoviště Policie České republiky. Jmenovaný svědek dodal také podstatné skutečnosti stran uchovávání pachových stop, jejich předávání a následného průběhu zkoušek, vyhodnocování výsledků, když toto vyhodnocování proběhlo zcela standardním způsobem, v souladu s praxí v daném oboru. Součástí důkazní materie jsou pak také odborná vyjádření (včetně grafických záznamů) o vyhodnocení otisků pachových stop. Lze shrnout, že ze spisového materiálu nevyplývají zjištění, která by zákonnost zajištění otisků pachových stop, odběru pachových (srovnávacích) vzorků osob (obviněných) a vyhodnocování jednotlivých otisků pachových stop jakkoli zpochybňovala. Nevznikly tak z těchto hledisek pochybnosti o použitelnosti důkazů v podobě tzv. pachových stop a jejich vyhodnocení. Tento závěr o použitelnosti zmíněných důkazů pak platí tím spíše, že Mgr. Marek Freund, obhájce obviněného M. M., požádal policejní orgán o vyrozumívání o všech vyšetřovacích úkonech až dne 21. 12. 2012 (č. l . 83 spisu), tedy po vyhodnocení všech relevantních otisků pachových stop. Pokud obviněný M. M. poukázal na nesrovnalosti v datu u jedné z žádostí o odborné vyjádření (datované dne 14. 11. 2012, přijaté příslušným pracovištěm Policie České republiky dne 12. 11. 2012), lze toto vysvětlit chybou lidského faktoru, tedy mylným nastavením daného razítka. To však není způsobilé zpochybnit použitelnost výsledků vyhodnocení otisků pachových stop. Z obsahu dovolání obviněných vyplývá, že soudům obou stupňů vytýkají též nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné zjištění skutkového stavu věci. Tím se v podstatě domáhají přehodnocení jejich skutkových závěrů, jež byly vyjádřeny v napadených rozhodnutích. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je (shora popsaný) extrémní nesoulad (rozpor). V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je namístě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), podstatou učiněných skutkových zjištění relevantní pro právní posouzení a konečně i přijatými právními závěry. Skutková zjištění mají ve své relevantní podstatě obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů. Přitom je zapotřebí zdůraznit, že tyto důkazy nebylo možno hodnotit izolovaně, nýbrž též a především v jejich vzájemné souvislosti. Tomuto požadavku zejména soud prvního stupně, jemuž zejména přísluší provádět a hodnotit důkazy a zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, zásadně dostál. Odvolací soud pak ve své přezkumné povinnosti nepochybil, přičemž skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně pouze v dílčích aspektech stran obviněného M. M. precizoval. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, resp. Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Patří se dodat, že skutková zjištění vyjádřená v napadených rozsudcích jsou dostatečně konkrétní a úplná tak, aby (dílčí) skutky obviněným kladené za vinu nemohly být zaměněny s jinými, přičemž skýtala patřičný základ i pro právní závěry. Přes shora uvedené Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně připomenout alespoň některé konkrétní skutečnosti, které v konečném důsledku ve spojení se skutečnostmi podrobně rozvedenými v napadených rozhodnutích odůvodnily závěr o neexistenci extrémního nesouladu (rozporu) mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. V případě skutků popsaných pod bodem 1/a), c) výroku odsuzujícího rozsudku je třeba předeslat, že jednotlivé dílčí skutky (útoky) nelze posuzovat izolovaně. Je sice skutečností, že v dílčím útoku, popsaném pod bodem 1/c) výroku rozsudku soudu prvního stupně není explicitně uvedeno jméno obviněného J. S., to však neznamená, že by dotyčný soud pochybil, pokud i ve vztahu k tomuto útoku shledal jeho vinu. Je třeba zdůraznit, že tento dílčí útok bezprostředně navazuje na dílčí útok popsaný pod bodem 1/a) výroku rozsudku soudu prvního stupně a je zcela zjevně jeho součástí (správně státní zástupce konstatoval, že byl jeho vrcholem), přičemž obviněný J. S. byl de facto jeho „iniciátorem“. Fakt, že jeho jméno v bodě 1/c) výroku rozsudku soudu prvního stupně nefiguruje, nic nemění na tom, že tento útok byl dalším aktem dílčího útoku pod bodem 1/a) výroku rozsudku soudu prvního stupně, na jehož počátku byl tento obviněný. Je-li pak přihlédnuto k návětě (preambuli) rozsudku soudu prvního stupně, nelze mít tím spíše pochybnost o trestní odpovědnosti obviněného J. S. i ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 1/c) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dále je třeba ve vztahu k bodu 1/a), c) rozhodnutí soudů nižších stupňů konstatovat, že nedílnou součástí (podstatou) jednání obviněných byl společný motiv – přinutit poškozeného R. P. zaplatit nespornou pohledávku původně obviněného J. S.. O této skutečnosti svědčí provedenými důkazy (zejména svědeckými výpověďmi R. P., č. l . 3719 a násl. a č. l . 4676 a násl. spisu, a L. P., č. l . 3723 a násl. spisu, audiozáznamem pořízený obviněným M. M., resp. spoluobviněnými, smlouva o postoupení pohledávky za R. P., č. l . 2755 a násl.) prokázaná posloupnost a vzájemné propojení úkonů obviněných, jež není možno oddělovat. Z nich vyplývá, že obviněným J. S. byla dne 5. 5. 2012 postoupena obviněnému M. M. (resp. obchodní společnosti FINAL SOLUTION s. r. o.) dlužná finanční částka za poškozeným R. P.. Poté v nočních hodinách dne 21. 5. 2012 došlo k úmyslně založenému požáru automobilu (viz též protokol o ohledání místa činu, č. l . 675 a násl. spisu a odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje, č. l . 695 spisu) stojícího na oploceném pozemku přiléhajícím k rodinnému domu, v němž poškozený se svoji rodinou bydlí. Po zahoření předmětného automobilu došlo ke kontaktu poškozeného R. P. a L. P. a vymáhání pohledávky ze strany obviněných M. M., V. H. a T. Ď., které bylo neúspěšné (viz mimo jiné výpovědi jmenovaných poškozených). Dne 12. 8. 2012 došlo ke střelbě z brokové zbraně ráže 12 a 16 na rodinný dům, který poškozený R. P. se svojí rodinou užívá, a na osobní motorové vozidlo stojící u tohoto rodinného domu (viz výpovědi poškozených, protokol o ohledání místa činu, č. l . 841 s násl. spisu a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, č. l . 3833 spisu). Ve věci je tedy dána časová i věcná souvislost mezi převzetím pohledávky obchodní společností FINAL SOLUTION s. r. o. a následnými útoky, je zřejmé, že se jedná o řetězení poškozování majetku s cílem přinutit poškozeného R. P. zaplatit vymáhanou částku. Při zohlednění zjištění o charakteru vztahů, spolupráce a součinnosti mezi obviněnými M. M., V. H. a T. Ď., včetně zjištění o způsobu, jakým si obviněný M. M. počínal při jednání s jednotlivými poškozenými (viz č. l . 131 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), jež našly svůj výraz v návětě (preambuli) skutkové věty výroku rozsudku, pak nelze za nelogický označit závěr o jejich vině předmětným jednáním. Přitom pachatelství je potvrzováno i nepřímým a podpůrným důkazem v podobě otisku pachové stopy zajištěné při ohledání místa činu dne 12. 8. 2012 (viz protokoly o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l . 841 a násl. spisu a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l . 855 spisu), která byla ztotožněna s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného V. H. (viz odborné vyjádření, č. l . 856 spisu). Participace obviněného J. S. na předmětném skutkovém ději plyne nejen z faktu převodu pohledávky a poskytování informací o poškozeném, ale zejména z výpovědi poškozeného D. M.. Ten uvedl, že obviněný J. S. při jejich jednání (podle zjištění soudů nižších stupňů se uskutečnilo na přelomu května – června roku 2012) vzpomínal obviněné M. M., V. H. a T. Ď., které sice nejmenoval, ale jednoznačně je ztotožňoval jakožto osoby, jež bydlí na jeho chatě, a především uváděl, že může (poškozený D. M.) dopadnout obdobným způsobem jako poškozený R. P., jehož nechal dotyčnými osobami zmasakrovat (viz výpověď poškozeného D. M. při hlavním líčení konaném dne 17. 9. 2013, č. l . 4414 spisu). Tyto skutečnosti prokazují vědomé a úmyslné zapojení obviněného J. S. do popsaného činu (od samotného počátku), včetně jeho vědomí o charakteru aktivit obviněných M. M., V. H. a T. Ď. a zapojení do činnosti skupiny těchto dalších obviněných. Ostatně, významně svědčí též o vině ostatních jmenovaných obviněných. Tento závěr je opodstatněný tím spíše, jsou-li popsané okolnosti hodnoceny v komplexu důkazů a skutečností ostatních, vztahujících se i k dalším dílčím skutkům. Útok spáchaný vůči poškozenému V. O. [bod 1/b) napadeného rozsudku] je logicky spjat s jednáním vůči poškozenému R. P.. V souvislosti s vymáháním pohledávky za poškozeným R. P. se obvinění M. M., V. H. a T. Ď. zaměřili na jeho zaměstnavatele V. O., od kterého o něm chtěli získat určité informace, zejména o jeho příjmu (viz výpověď svědka V. O., audiozáznamy obviněných, č. l . 2573 spisu). Poškozený V. O. se však k jejich požadavkům nepostavil způsobem, který očekávali. Za této situace došlo k úmyslnému založení požáru a shoření jeho osobního automobilu (viz zejména výpověď poškozeného svědka V. O., č. l . 3726 a násl. spisu, protokol o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l . 787 a násl. spisu a odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje, č. l . 806 a násl. spisu). Časové a věcné souvislosti svědčí o tom, že není nelogickým závěr, že se tak stalo právě v provázanosti s výše zmíněnými jednáními, při nichž poškozený V. O. odmítal vyhovět žádostem obviněných M. M., V. H. a T. Ď. o poskytnutí informací o poškozeném R. P., a že jejich cílem bylo přinutit poškozeného V. O., aby požadované informace poskytl. Na dokreslení skutkového stavu lze odkázat na záznamy hovorů poškozeného s obviněnými – nelze zejména pominout, že obviněný V. H. při jednání s manželkou poškozeného V. O. reagoval, že pokud paní O. uvádí, ať nedělá scény, tak toto jednání ještě nejsou žádné scény – a nepřímý a podpůrný důkaz v podobě otisku pachové stopy z visacího zámku branky do dvora domu, v němž poškozený žije, zajištěné při ohledání místa činu, jež byla ztotožněna s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného T. Ď. (viz protokol o ohledání místa činu, č. l . 787 a násl. spisu, protokol o odběru otisků pachových stop, č. l . 799 spisu a odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace, č. l . 800 spisu). Za této situace, stejně jako v případě dílčích skutků popsaných pod body 1/a), c) výroků rozsudků soudů nižších stupňů, nelze, a to i s přihlédnutím ke skutečnostem podrobně rozvedeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran způsobu jednání M. M. s poškozenými a charakteru jeho vztahů a spolupráce s obviněnými V. H. a T. Ď. (viz zejména str. 131-134 tohoto rozhodnutí), vyjádřeným v návětě (preambuli) napadeného rozsudku, považovat za nelogický ani závěr, že se tohoto jednání dopustili právě tito obvinění. Již soud prvního stupně přitom také akceptovatelným způsobem objasnil a vyložil míru účasti jednotlivých obviněných na tomto jednání. K dílčímu skutku pod bodem 2) lze konstatovat, že obviněný R. H. v období jara roku 2012 kontaktoval poškozeného J. M. s nabídkou zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu, resp. diskotéky Star Club Flip ve Z. (viz zejména výpověď poškozeného J. M., č. l . 3728 p. v. a násl. spisu). Poté, co jmenovaný poškozený tuto nabídku odmítl, navštívil dne 13. 7. 2012 obviněný M. M. spolu s obviněnými T. Ď., V. H. a R. H. a početnou skupinou dalších značně fyzicky disponovaných mužů Star Club Flip ve Z. (viz např. výpovědi svědků M. D., č. l . 3732 spisu, M. V., č. l . 3733 spisu, B. V., č. l . 4381 spisu, J. D., č. l . 4419 spisu, M. D., č. l . 3732 spisu, M. V., č. l . 4412 spisu, ale také výpovědi obviněných V. H., č. l . 317 spisu a T. Ď., č. l . 308 spisu), kde touto formou zjevně demonstrovali svoji převahu a sílu adresovanou majiteli diskotéky. Ve velmi krátké časové návaznosti, konkrétně ve dnech 21., 22., 27., 28. a 29. 7. 2012, došlo k nahlášení výbuchu bomb v prostorách jmenované diskotéky (a klubu Musicland A ve Z.). Z uvedených oznámení jednoznačně vyplývalo hrozící nebezpečí, o čemž svědčí i skutečnost, že všechny případy vyvolaly opatření složek Integrovaného záchranného systému Zlín. V souvislosti s tím nutno zdůraznit, že ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie zpracovaného soudní znalkyní PhDr. Marií Svobodovou, Ph.D. (č. l . 4282 a násl.) metodou jazykové (sluchové) fonetické analýzy, vyplynulo, že anonymní mluvčí v hovorech ze dne 21. 7. 2012, 1.18 hod. a ze dne 29. 7. 2012 v čase 2.16 hod. je pravděpodobně totožný s mluvčím obviněným V. H.. V ostatních nahrávkách nebylo možné vyloučit, že se jedná o totožného mluvčího. V druhém znaleckém posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická fonoskopie, soudní znalec Ing. Zdeněk Švenda, Ph.D (č. l . 4286 a násl.) metodou hlasové identifikace založené na kombinaci zpracování signálu metodou lineární prediktivní analýzy uvedl, že v případě nahrávky ze dne 21. 7. 2012 v čase 1.27 hod. a z 29. 7. 2012 v čase 2.16 hod. ve zkoumaných záznamech hovoří pravděpodobně obviněný V. H.. Pokud obviněný M. M. ve svém dovolání akcentoval rozdílnost závěrů obou znalců, je nutno připomenout, že znalci používali odlišné metody zkoumání, které se tak ve výsledcích znaleckých posudků mohly projevit. Nutno pak připomenout nepřímý a podpůrný důkaz v podobě otisku pachové stopy zajištěné na sluchátku (mikrotelefonu) telefonního automatu č. ....... ve Z., B. n. u domu č. ...., velice krátce poté, co z něho bylo uskutečněno oznámení o výbuchu bomb ve výše uvedených hudebních klubech, při ohledání místa činu dne 28. 7. 2012 (viz protokol o ohledání místa činu, č. l . 949 a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l . 962), který byl ztotožněn s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného T. Ď. (viz odborné vyjádření, č. l . 963 spisu) a další důkaz téhož charakteru v podobě otisku pachové stopy zajištěné na sluchátku (mikrotelefonu) telefonního automatu č. ...... v J. na domě č. p. ...., krátce poté, co z něho bylo uskutečněno oznámení o výbuchu bomb ve výše uvedených hudebních klubech, při ohledání místa činu dne 29. 7. 2012 (viz protokol o ohledání místa činu, č. l . 959 a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l . 962a), který byl ztotožněn s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného T. Ď. (viz odborné vyjádření, č. l . 966 spisu). Nutno dále dodat, že nedlouho po uvedených výhrůžných oznámeních, dne 8. 8. 2012, došlo ke střelbě z brokové střelné zbraně ráže 12 směřované vůči majetku poškozeného J. M. – osobnímu automobilu zaparkovanému v areálu jeho rodinného domu (viz výpověď poškozeného J. M., č. l . 3728 a násl. spisu, protokol o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l . 1055 spisu a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, č. l . 3833 spisu). Patří se přitom zmínit nepřímý a podpůrný důkaz v podobě otisku pachové stopy zajištěné při ohledání místa činu z trávy před zděným oplocením uvedeného rodinného domu dne 8. 8. 2012 (viz protokol o ohledání místa činu, č. l . 1055 a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l . 1070), který byl ztotožněn s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného V. H. (viz odborné vyjádření, č. l . 1071 spisu). Z komplexu a vzájemné souvislosti výše popsaného skutkového děje vyplývá, že všechny jednotlivé akty, ať již násilí (střelba a útok na majetek poškozeného) či pohrůžky, a to jak výslovné (nahlášení výbuchu bomb v prostorách diskotéky) i skryté (nátlaková akce, demonstrace síly vyšším počtem fyzicky disponovaných mužů v prostorách diskotéky) směřovaly k přinucení poškozeného J. M., aby přijal opakovanou nabídku obviněného R. H. k zajištění služeb jeho bezpečnostní agentury. Tytéž skutečnosti, zejména zjevná podstata a smysl (cíl) jednání, sled útoků, jejich časová a místní provázanost, prakticky totožný způsob provedení dílčích aktů popsaných pod bodem 2/a) až e) napadeného rozsudku, přítomnost obviněných M. M., V. H., T. Ď. a R. H. (společně s mnoha dalšími osobami) v prostoru Star Clubu Flip ve Z. (jako demonstrace síly), při uvážení skutečností vyplývajících jak ze znaleckých posudků (z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie, resp. kriminalistická fonoskopie, tak i vyhodnocení zajištěných otisků pachových stop, s ohledem na další skutečnosti popsané především v rozsudku soudu prvního stupně [mimo jiné charakter vztahů a spolupráce obviněného M. M. s obviněnými V. H. a T. Ď., a také jeho poměrně blízký vztah a spolupráce s obviněným R. H., který se projevil také při dílčím skutku pod bodem 5) rozhodnutí odvolacího soudu] prokazují, že se těchto činů dopustil způsobem popsaným v napadeném rozsudku odvolacího soudu též obviněný M. M. (společně s dalšími jmenovanými obviněnými). V případě dílčího skutku popsaného pod bodem 3) výroku odsuzujícího rozsudku je nezbytné připomenout, že obviněný M. M. vymáhal na poškozeném J. K. pohledávku, kdy, jak vyplývá z provedených důkazů (mj. zvukových záznamů pořízených samotným obviněným), jmenovaný poškozený tuto pohledávku rozporoval a kontaktu s ním se vyhýbal. V tomto kontextu nutno upozornit, že již při úvodním setkání obviněný M. M. poškozenému J. K. sděluje, že si má prověřit, kdo je a zjistí kdo je. Že není trouba, který mu bude posílat papíry. Podle další, obviněným M. M. pořízené, nahrávky tento při dalším kontaktu s poškozeným J. K. uvádí, že mu poškozený neposlal žádné peníze, a když mu je znovu nepošle, tak se k němu bude muset začít chovat tak, jako ke člověku, který ho chce evidentně připravit o peníze, že z něj poškozený dělá idiota, ale nevadí, možná později dostane rozum (č. l . 2571 p. v. spisu). Při hlavním líčení konaném před soudem prvního stupně k tomuto skutku vypověděla svědkyně J. P. (č. l . 4386 p. v. a násl. spisu), která uvedla, že v době okolo poledne ( „bylo to kolem oběda, asi kolem jedné, ale zapomněla jsem si přetočit hodiny, zrovna se měnil čas, tak jsem si to trochu pletla“ ) viděla u místa činu tři muže, z nichž jeden se dalekohledem díval k bytovkám, v nichž poškozený bydlí ( „Pozorovali okna bytu“ ). Po chvíli šli muži podél bytovky ke vchodům, které se nacházely z druhé strany. Svědkyně M. K. podle svých slov (č. l . 4387 p. v. a násl. spisu) kolem 13.30 hodin v říjnové neděli roku 2012 před napadením dotyčného poškozeného viděla u místa činu dva muže v mikinách a kšiltovkách. Tito muži se pohybovali v okolí vchodu č. p. ... K věci vypověděla v rámci přípravného řízení také svědkyně M. M. (jejíž výpověď byla při hlavním líčení čtena), která uvedla, že viděla stát dva muže v tmavých bundách a kapucích, z nichž jeden se díval dalekohledem (č. l . 1147 spisu). V této souvislosti je nutno připomenout výpověď obviněného V. H. (č. l . 318 p. v. spisu), který připustil, svoji přítomnost ( … vícekrát jsme za ním chodili do jeho domu. Chodil jsem za ním já, M. a Ď. … ) a možnost, že se na obydlí poškozeného J. K. dívali ( … je možné, že jsme se dívali někdy dalekohledem na ten panelový dům … ). Nezanedbatelným je pak také zjištění plynoucí z výpovědi poškozeného J. K. (č. l . 1096 p. v. spisu), které hovoří o setkání s obviněným M. M. bezprostředně před činem a v bezprostřední blízkosti místa činu ( … v tom muži jsem poznal M. ... Hlavou mě problesklo, proboha, co tady dělá … ), kdy ačkoli si byl obviněný M. M., který poškozeného J. K. předtím opakovaně urgoval zejména prostřednictvím SMS zpráv a snažil se s ním sejít, vědom jeho bezprostřední blízkosti a setkání, neučinil žádný krok k tomu, aby poškozeného tváří v tvář oslovil a požadoval po něm zaplacení postoupené pohledávky. Poukázat je třeba také na záznam odposlechu telefonního hovoru mezi obviněným M. M. a obviněným V. H. ze dne 26. 10. 2012, kdy obviněný M. M. obviněnému V. H. sděluje, aby si (zjevně s obviněným T. Ď.) na neděli na oběd nic extra neplánovali, aby byli nachystaní, že možná budou muset zajít za poškozeným J. K. do H.. Uvedené skutečnosti je třeba dát do souvislosti s nesporným zjištěním, že dne 28. 10. 2012 byl J. K. poměrně brutálně napaden, a byla mu způsobena zranění popsaná ve výroku napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu a s přihlédnutím ke zjištěním o charakteru vztahů, spolupráce a součinnosti mezi obviněnými M. M. V. H. a T. Ď., včetně zjištění o způsobu, jakým si obviněný M. M. počínal při jednání s jednotlivými poškozenými (viz č. l . 131 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), nelze soudům nižších stupňů vytýkat závěr o vině obviněných M. M., V. H. a T. Ď. dílčím skutkem popsaným v bodě 3) výroku napadeného rozsudku. Je sice skutečností, že sestra poškozeného J. K., M. R., bydlící v D. B., k věci uvedla (č. l . 4388 p. v. a násl. spisu), že v den, kdy došlo k útoku (kolem 13. hodiny, možná o něco později), viděla u svého domu velmi pomalu projíždějící černé auto, jakoby řidič sledoval, zda se v domě či u domu někdo nachází, a v jeho blízkosti muže s čepicí, přičemž by bylo možno dovozovat, že těmito muži mohli být obvinění V. H. a T. Ď., to však nevylučuje přítomnost těchto obviněných v rozhodné době na místě činu (v H. na ulici D. č.). Nutno totiž podotknout, že časové údaje svědkyň shora jmenovaných nejsou zcela jednoznačné (svědkyně neudávají přesný čas, mluví v rozmezí poledne až kolem 13. hodiny a později, navíc v noci předcházející události došlo ke změně letního času na zimní čas), aby vyloučily, že se jmenovaní obvinění mohli ve velmi krátkém časovém úseku přesunout mezi dotčenými místy, jež jsou vzdálena řádově do 8 km. Pokud jde o dílčí skutek popsaný pod bodem 4) napadeného rozhodnutí, je na místě uvést, že na společnost obviněného M. M. (FINAL SOLUTION s. r. o.) byla dne 13. 9. 2012 převedena pohledávka dlužníka J. V.. Jmenovaný obviněný ještě v září roku 2012 v přítomnosti spoluobviněných V. H. a T. Ď. jednal s M. A. a poté s poškozeným J. V., který se k úhradě svého dluhu zavázal. Z výpovědí jmenovaných svědků i zachycených hovorů vyplývá, že u obou vzbudil strach z jeho dalšího jednání. Následně obviněný M. M. opakovaně na konci října roku 2012 kontaktoval formou SMS poškozeného J. V. z důvodu uhrazení celkové dlužné částky (viz přepis SMS zpráv, č. l . 1929 p. v. – 1930 spisu). Poškozený však dluh nesplácel a obviněným, kteří se jej i osobně pokusili kontaktovat, se vyhýbal (viz výpověď svědka J. V., č. l . 4508 p. v. a následující spisu). Dne 4. 11. 2012 v nočních hodinách došlo k útoku (kameny) na prostory Sport baru v O., jehož provozovatelkou je přítelkyně poškozeného M. A. a v němž se oba (i) v této době zdržovali. Již z takto zjištěné posloupnosti a návaznosti jednotlivých skutečností, v kontextu shora zmíněného zjištění o charakteru vztahů, spolupráce a součinnosti mezi obviněnými M. M., V. H. a T. Ď., včetně zjištění o způsobu, jakým si obviněný M. M. počínal při jednání s jednotlivými poškozenými, lze vyvodit, že obstojí (není nelogický a neopodstatněný) závěr soudů nižších stupňů o podstatě a smyslu předmětného skutkového děje – přinutit poškozeného J. V., aby obviněnému M. M. splácel svůj dluh – a současně i o pachatelství (a jeho konkrétní podobě) obviněných M. M., V. H. a T. Ď.. Tento závěr je ostatně potvrzován i nepřímými a podpůrnými důkazy v podobě otisků pachových stop zajištěných na kamenech vhozených do provozovny Sport baru v O. při ohledání místa činu dne 4. 11. 2012 (viz protokol o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l . 1430 spisu, a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l . 1438 spisu), které byly ztotožněny s pachovými srovnávacími vzorky obviněných V. H. a T. Ď. (viz odborná vyjádření, č. l . 1439 a 1442 spisu). Namítá-li obviněný M. M. časové nesrovnalosti stran zjištění doby skutku, přičemž argumentuje výpovědí svědkyně M. A. z hlavního líčení, kde uvedla čas 02:22 – 02:24 hodin, a z toho pak vyvozuje, že obvinění V. H. a T. Ď. se jej nemohli dopustit, pak lze především upozornit na to, že svědek J. V. uvedl, že k rozbití výlohy došlo po druhé hodině, asi 02:10 – 02:13, tak nějak (viz č. l . 4506 p. v. spisu). Pokud tedy soudy učinily závěr, že ke skutku došlo kolem 02:15 hodin, nejde o skutkový závěr, který by byl extrémně nesouladný s provedeným dokazováním, ani závěr, který by, byť obvinění V. H. a T. Ď. museli k automobilu, jenž měli zaparkovaný určitou vzdálenost od místa činu, dojít, přičemž byli následně 02:35 hodin policejní hlídkou zastaveni ve Z. na tř. T. B., vylučoval jejich pachatelství. Pokud jde o skutek popsaný v bodě 5) výrokové části napadeného rozsudku, je zapotřebí konstatovat, že na představitelích obchodní společnosti ZAREMBA Stav s. r. o. (jednatelce E. A., ale zejména na poškozeném M. Z.) byla v průběhu měsíce října roku 2012 ze strany obviněných R. H., M. M., V. H. a T. Ď. požadována úhrada tvrzené dlužné částky (částky, kterou měla jmenovaná obchodní společnost původně dlužit obchodní společnosti White zone s. r. o.), jejíž vymáhání (a převzetí) společností FINAL SOLUTION s. r. o. inicioval obviněný R. H.. Dne 11. 10. 2012 byla ze strany obviněných R. H., M. M., V. H. a T. Ď. osobně kontaktována jednatelka společnosti E. A., zanedlouho poté následovala návštěva u M. Z. a schůzka v hotelu Moskva ve Z. jíž se účastnili vedle poškozeného M. Z., jeho právního zástupce Mgr. Martina Chrásteckého a jeho známého A. Č., obvinění M. M. a R. H. v doprovodu dalších fyzicky disponovaných mužů (v daných souvislostech není od věci připomenout tzv. odposlech rozhovoru obviněného R. H. a L. K. ze dne 18. 10. 2012, který zajišťuje účast L. K. na jednání na druhou hodinu ve Z. a sděluje mu, „našlapej se, ať vypadáš obrovsky “, č. l . 1909 spisu). Poškozený M. Z. však odmítal tvrzenou dlužnou částku uhradit. Jednotlivými důkazy (např. nahrávkou z jednání obviněného M. M. se svědkem Ing. J. B., tzv. odposlechy hovoru obviněného M. M. s obviněným T. Ď. ze dne 30. 10. 2012 a hovoru obviněného M. M. s obviněným R. H. ze dne 31. 10. 2012) bylo dále prokázáno také sledování bydliště poškozeného M. Z.. Dne 9. 11. 2012 v nočních hodinách pak došlo k útoku na majetek poškozeného M. Z. a dalších subjektů – zapálení vozidla a střelbě brokovou zbraní ráže 12 a 16 na dům majitele J. Š., který poškozený M. Z. se svojí rodinou obýval, a vozidla před ním zaparkovaná (viz zejména výpovědi poškozených M. Z. a J. Š., protokol o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l . 1536 a násl. spisu a odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, č. l . 3833 spisu). Průběh skutkového děje s přihlédnutím ke zjištěním o charakteru vztahů, spolupráce a součinnosti mezi obviněnými M. M., V. H., T. Ď. a R. H., včetně zjištění o způsobu počínání obviněného M. M. i ve vztahu k jednotlivým poškozeným, pak svědčí o smyslu a podstatě předmětného jednání – donutit M. Z. uhradit spornou pohledávku – a pachatelství jmenovaných obviněných na tomto činu. Přitom závěru o pachatelství jmenovaných obviněných nasvědčují i nepřímé a podpůrné důkazy v podobě otisků pachových stop zajištěných při ohledání místa činu dne 9. 11. 2012 (viz protokoly o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l . 1536 a násl. spisu a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l . 1554 spisu), které byly ztotožněny s pachovými srovnávacími vzorky obviněných V. H. a T. Ď. (viz odborná vyjádření, č. l . 1558, 1562, 1565, 1568 spisu). Uvedený závěr o pachatelství mimo jiné obviněného M. M. dokresluje záznam telefonického rozhovoru obviněného R. H. se svědkem M. S. ze dne 6. 11. 2012, kdy R. H. sděluje M. S., že „Tam jde o to jenom na chvíli si říct věci, které nejdou probrat prostě normálně.“ a pokračuje „ protože ten můj obchodní partner (M. M.) už v podstatě, ne že ztrácí trpělivost, jako my to dokážeme vyřešit, jo? Ale tam byly věci a já tě vnímám jako chytrého člověka, že, že je potřeba to jenom možná v rychlosti probrat, neprobrat ty věci, které nejdou řešit přes telefon. ... Protože z té strany furt v podstatě nic, jo?“ . V případě skutku popsaného v bodě 6) výroku rozsudku soudu prvního, resp. druhého, stupně bylo možno, ačkoli absentuje přímý fyzický útok vůči osobě či majetku, opět vysledovat především úmysl obviněných J. S. a M. M. protiprávně přinutit poškozeného D. M. k zaplacení pohledávky obviněného J. S.. Ze strany obviněného J. S. došlo v souvislosti s požadovanou úhradou této pohledávky k vyhrožování masakrem ze strany slovenských vymahačů – M. M. a jeho lidí. Následně obviněný J. S. uzavřel se společností FINAL SOLUTION s. r. o. mandátní smlouvu, jejímž předmětem bylo vymožení uvedené pohledávky, přestože mu bylo známo, jaké metody obviněný M. M. při vymáhání používá, a poskytl mu aktivní součinnost. Poté byl poškozený D. M. kontaktován slovensky hovořícím mužem s upozorněním, že budou pro J. S. vymáhat dlužnou pohledávku, a se snahou domoci se osobního jednání, přičemž poškozený D. M. se z důvodu výhrůžek ze strany obviněného J. S. tomuto jednání s obviněnými M. M., V. H. a T. Ď., kteří jej hledali i v místě jeho bývalého bydliště, u jeho bývalé družky B. V., vyhnul. Obviněný M. M. pak telefonicky kontaktoval také B. V., domáhal se předání poškozeného D. M. k telefonu, přičemž na její dotaz, proč ho hledá na jejím telefonním čísle, uvedl, „Protože Vy ho doma schováváte, takže ho budu u Vás hledat a když ho budete zatajovat i Vy, tak se půjdu i dcery zeptat, kde se schovává, protože mi nebere telefon a neustále se něčemu vyhýbá.“ . Zmíněné skutečnosti, zvláště pokud jde o jednání obviněného J. S. (včetně jeho vědomosti o povaze činnosti obviněného M. M.), a poté i obviněného M. M. vůči poškozeným, vyplynuly především z výpovědi svědka D. M. (viz č. l . 4414 a násl. spisu, přičemž lze za akceptovatelný považovat způsob, jakým tuto výpověď soud prvního stupně hodnotil se závěrem o její věrohodnosti, včetně toho, jak se při tom vypořádal mimo jiné se zcela odlišnými výpověďmi svědků P. U. a J. Ž. – str. 152 – 153 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dále lze odkázat též na výpověď svědkyně B. V. a záznamy telefonických hovorů. Dlužno dodat, že v poškozených D. M. a B. V. popsané jednání vyvolalo, jak plyne z jejich výpovědí, obavy z realizace výhrůžek. Na tomto místě Nejvyšší soud z hlediska nutnosti komplexního hodnocení relevantních skutkových okolností připomíná ještě následující skutečnosti. Všechny popsané případy spojuje ta skutečnost, že se jednalo o vymáhání určitého plnění (úhrady skutečných či tvrzených, resp. sporných, pohledávek), případně poskytnutí určitých informací či akceptování služeb bezpečnostní agentury, obviněnými M. M., V. H. a T. Ď., v některých případech též obviněnými J. S. [body 1 a), c) a 6) napadeného rozsudku] a R. H.. Oslovení poškození buďto přímo odmítali vůbec uznat nebo plnit vznesené požadavky či své závazky neplnili. S výjimkou dílčího skutku popsaného pod bodem 6) výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. výroku rozsudku odvolacího soudu, ve všech ostatních případech došlo k fyzickým útokům, ať již proti fyzické integritě a zdraví nebo majetku osob, vůči nimž byly ze strany obviněných uplatňovány konkrétní požadavky. Přitom v případech popsaných pod body 1/a), b), 5) rozsudků soudů nižších stupňů došlo shodně k zapálení vozidel, v případech uvedených pod body 1/c), 2/f) a 5) ke střelbě z brokové zbraně, a to vždy ráže 12, v bodech 1/c) a 5) ještě ráže 16. Rovněž tyto skutečnosti přispívají k závěru o pachatelství obviněných ve shora uvedeném rozsahu. Bez povšimnutí nelze v daných souvislostech ponechat zjištění, že obviněný M. M. vytýkal obviněným V. H. a T. Ď., že dobrovolně poskytli své pachové vzorky a nabádal je, aby do protokolu uvedli, že tak učinili pod nátlakem (viz hovory obviněného M. M. s obviněnými V. H. a T. Ď. ze dne 14. 11. 2012, č. l . 1930 p. v. – 1931, 1934 spisu). Velmi významným je pak záznam hovoru obviněného M. M. s dlužníkem J. K. – nahrávka č. 2 (zajištěná dne 27. 11. 2012 při domovní prohlídce u jmenovaného obviněného), kde obviněný M. M. také uvádí „… když přijdu s někým do střetu a lidé mě neberou vážně, většinou se stanou věci a vážně mě berou … ke mně kdo se zachoval neseriózně, nesl následky. “ (CD-R založeno za č. l . 2753 spisu, záznam zachycený na č. l . 2581 p. v. spisu byl přečten u hlavního líčení konaného dne 17. 10. 2013, č. l . 4688 p. v. spisu). To více než zřetelně potvrzuje výše uvedené závěry. Nelze sice popřít, že většina tzv. odposlechů hovorů obviněného M. M. s dalšími osobami nesvědčí o jeho protiprávním jednání, resp. podává se z nich, že hodlá podnikat k vymožení pohledávek právní kroky, to je ale třeba hodnotit z pohledu zjištění jeho vysokého intelektu a zkušeností, jeho opatrnosti a podezřívavosti (viz nahrávka z jednání obviněného M. M. s Ing. J. B., na které stran poškozeného M. Z. – a jednání s ním v hotelu Moskva ve Z. – obviněný M. M. sděluje, že „…. já se též urážet nenechám nikým, vůbec ne nějakým kokotem, co se nedokáže přiznat ani jen k tomu, promiň, co poví čtyři dny, já jako paranoik s pocity potkana ho nechám potom odsledovat a zjistím, že lže, je doma, schovává se …“ , č. l . 2845 spisu, CD-R založeno za č. l . 2853 p. v. spisu) a skutečnosti plynoucí z jeho výpovědi před soudem prvního stupně, že předpokládal, že je odposloucháván a sledován. K námitkám, že protiprávní charakter činnosti obviněných je dovozován z názvu společnosti, kterou obviněný M. M. založil (FINAL SOLUTION s. r. o. – „Konečné řešení“) postačí poznamenat, že soudy nižších stupňů nečinily závěr o vině obviněných popsanými dílčími skutky právě z této skutečnosti, v podstatě ji měly nanejvýše za jistý moment pouze dokreslující skutečný charakter jednání jmenovaného obviněného. Nejvyšší soud pak pouze stručně dodává, že neshledal (extrémně) vadnými ani skutková zjištění soudů nižších stupňů stran výše škody způsobené (neobstojí přitom námitka o neprovedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady věcí movitých znalce Mgr. Jaroslava Juráka, tento posudek byl proveden při hlavním líčení před soudem prvního stupně v souladu s ustanovením §108 odst. 1 tr. ř., č. l . 4724 a násl. spisu) a škody, k jejímuž způsobení jednání obviněných bezprostředně směřovalo (při zjištěném společném jednání obviněných, mimo jiné obviněných M. M. a R. H., není přitom podstatné, že v případě jednání spočívajícího ve vymáhání sporné pohledávky vůči obchodní společnosti ZAREMBA Stav s. r. o. došlo k jejímu rozdělení mezi tyto obviněné). Nejvyšší soud tuto část svého rozhodnutí uzavírá konstatováním, že nezjistil důvody ani podmínky k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Dále považuje za vhodné doplnit ještě následující skutečnosti. Měli-li obvinění primárně, resp. opakovaně, za to, že se soudy ve věci činné náležitě nevypořádaly se všemi jimi vznesenými argumenty, upozorňuje a odkazuje Nejvyšší soud např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 3142/13, v němž se Ústavní soud otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) již (opakovaně) zabýval. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění , tj. „ rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „ nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 31/12, IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09, ale také stanovisko Evropského soudu pro lidská práva vyjádřené např. ve věci García Ruiz proti Španělsku či Higginsová a další proti Francii). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí, když z nich zřetelně vyplývají konkrétní důvody, pro které v předmětném trestním řízení soudy rozhodly o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody obviněných M. M. a J. S.. Určité nedostatky (nepřesnosti), jichž se soudy nevyvarovaly, nejsou takového rázu, aby z nich bylo možno vyvozovat zmatečnost či nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí a důvody pro jejich zrušení. K námitkám obviněného M. M. ke způsobu vedení řízení, a to primárně k nemožnosti prostudovat spisový materiál (včetně tzv. odposlechů) je třeba konstatovat, že ze spisového materiálu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení vedly toto řízení korektně a vytvořily podmínky pro uplatnění práv obviněného M. M., resp. jeho obhajoby v co nejširším slova smyslu. Tato skutečnost je dokladována např. tím, že dne 6. 12. 2012 nahlížel obhájce obviněného M. M., Mgr. Marek Freund do aktuálního trestního spisu, z něhož si také pořizoval fotokopie (č. l . 131 spisu). Dne 1. 3. 2013 došlo k dalšímu nahlížení do spisu jmenovaným obhájcem a pořízení fotokopií, kdy už spis obsahoval i odtajněné žádosti a nařízení odposlechů a sledování vozidel stejně jako protokoly o jejich provedení a také protokoly o odběru pachových stop, odborná vyjádření a zkoumání v metodě pachové identifikace (č. l . 134 spisu). Dne 7. 3. 2013 pak bylo umožněno nahlížení do spisu také obviněnému M. M. (č. l . 143 spisu). Již v přípravném řízení, konkrétně dne 5. 4. 2013 bylo Mgr. Marku Freundovi vydáno 6 ks CD-R s odposlechy v akci Pyro + Oryp (č. l . 1946 spisu), dne 14. 12. 2012 byly obhajobě na žádost poskytnuty 4 DVD zachycující průběh výslechu obviněného M. M. ze dne 28. 11. 2012 (č. l . 3001 spisu). Ve dnech 2. 5. 2013 a 6. 5. 2013 pak byla obhájci Mgr. Marku Freundovi předána kompletní kopie vyšetřovacího spisu (viz č. l . 3810 spisu). Již před podáním obžaloby měla obhajoba k dispozici také záznam odposlechů (č. l . 1944 – 1946 spisu). Ze strany policejního orgánu tedy byly obhajobě zajišťovány a předávány kopie listin, ale také CD nosičů jimi požadovaných. Ve dnech 2. 5. 2013, 3. 5. 2013, 6. 5. 2013 a 7. 5. 2013 proběhlo prostudování spisu, v jehož rámci byl obviněnému předložen vyšetřovací spis a probíhalo i přehrávání audio nahrávek. V průběhu fáze řízení před soudem je velmi zřetelná snaha předsedy senátu soudu prvního stupně zajistit obviněnému poslech odposlechů činěných v rámci přípravného řízení (viz č. l . 4199 spisu), což mu také bylo umožněno (viz např. záznamy na č. l . 3997, 4428, 4555 spisu). Prostudovat spisový materiál mu soud umožňoval také v průběhu samotného hlavního líčení (viz např. č. l . 4177 spisu). O součinnost v tomto směru byla požádána také Vazební věznice Olomouc, v níž se obviněný M. M. nacházel (viz např. č. l . 4555 spisu). Obhajobě (obviněnému M. M. a jeho obhájci) byly na její žádost předávány také protokoly o hlavních líčeních, a to včetně zvukových záznamů. Ze spisového materiálu plyne, že kopie protokolů o hlavních líčeních měli po jejich vyhotovení v elektronické podobě k dispozici všichni obhájci obviněných (viz např. č. l . 3668 p. v., 3810, 3930, 4735, 4891 p. v. spisu). Na tuto skutečnost byl ze strany předsedy senátu upozorněn i sám obviněný M. M., a to dne 1. 10. 2013 (č. l . 4521 spisu). Připomenout také lze, že např. v průběhu hlavního líčení konaného dne 1. 7. 2013 byla bez dalšího obhájcům, mj. i Mgr. Freundovi, předána kopie CD se záznamem s hlavních líčení konaných dne 11. a 12. 6. 2013, 17. 6. 2013 a 26. – 27. 6. 2013 (č. l . 3942 spisu). K námitce stran zkrácení práva na obhajobu neumožněním prostudování kompletního spisového materiálu se v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil také soud odvolací (str. 49 – 50 uvedeného rozsudku). Mimo jiné připomněl, že obviněnému M. M. bylo (i) po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně dne 26. 11. 2013 umožněno seznamovat se se spisovým materiálem po dobu omezenou až nezbytností předložit spis odvolacímu soudu (k tomu došlo dne 14. 2. 2014), přičemž jmenovaný obviněný této možnosti nevyužil. Až týden před konáním veřejného zasedání požádal o nahlédnutí do spisu, což mu z časových důvodů bylo umožněno v délce jednoho dne ve vazební věznici za přítomnosti asistenta soudce (včetně možnosti přehrání některých pořízených tzv. odposlechů). Pokud došlo v průběhu řízení ke změně v osobě obhájce obviněného M. M., lze pouze odkázat na sdělení Mgr. Marka Freunda, jenž oznámil soudu prvního stupně, že „novému obhájci Mgr. Jiříčkovi poskytl svůj digitalizovaný spis v této kauze“ . Nutno také dodat, že část důkazního materiálu musel sám obviněný M. M. znát z podstaty věci, neboť se jednalo o věci zajištěné v rámci u něho provedené domovní prohlídky (č. l . 2491 spisu), zejména smlouvy, listiny o převodech pohledávek a jeho vlastní zvukové záznamy (celá řada z nich však byla přehrána také v rámci hlavního líčení, viz např. hlavní líčení ze dne 3. 10. 2013). Část důkazů (např. znalecké posudky z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická audioexpertiza – fonoskopie, resp. kriminalistická fonoskopie, oboru biologie, odvětví genetika, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika) byla orgány činnými v trestním řízení dodána a prováděna až u hlavního líčení. Také až v rámci hlavního líčení došlo k výslechu přibraných soudních znalců a řady policistů účastnících se na objasňování dané trestní věci, některých z nich i opakovaně (např. svědka K. P.). K uvedenému je zapotřebí doplnit, že i samotný způsob argumentace obviněného M. M. svědčí o tom, že kompletní spisový (důkazní) materiál velmi dobře zná. Lze tak shrnout, že k porušení práv obviněného M. M. v namítaném směru nedošlo. K související otázce tzv. „zatajených důkazů“ se vyjadřoval v průběhu řízení před soudem také státní zástupce, a to na výzvu předsedy senátu, z podnětu obviněného M. M. (viz např. přípis ze dne 27. 8. 2013, č. l . 4228), který sdělil, že „žádné zatajené důkazy neexistují“ . Co do odposlechu mobilního telefonu obviněného J. S. se soud dotazoval a vyžádával informace z podnětu obviněných u příslušného policejního orgánu (č. l . 4242 spisu), který soudu sdělil, že informace o případném odposlechu jmenovaného obviněného se nachází v originálu spisového materiálu v režimu Vyhrazené, který byl poskytnut soudu prvního stupně (č. l . 4246 spisu). Dlužno dodat, jak na to poukázal i soud prvého stupně (viz str. 138 jeho rozsudku), že obhájcům obviněných byl po řádném poučení ve smyslu zákona 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, umožněn přístup k celému spisovému materiálu, který byl veden v režimu Vyhrazené. V případě obhájce obviněného M. M., Mgr. P. J., se tak stalo, po poučení ve smyslu §58 odst. 5 shora uvedeného zákona č. 412/2005 Sb., dne 3. 9. 2013 (viz úřední záznam ze dne 3. 9. 2013, č. l . 4295 spisu). V této souvislosti je možno dodat, že podmínky seznamování advokáta s utajovanými skutečnostmi byly již vyřešeny plénem Ústavního soudu (viz nález ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. PL. ÚS 41/02). Tento závazný právní názor je však možno vztáhnout pouze na seznamování advokáta s utajovanými skutečnostmi v roli obhájce v trestním řízení, nikoli na osobu obviněného, kterému je ze zákona tento přístup odepřen. Jelikož však obhájci obviněného M. M. byla dána řádná možnost seznámit se s utajovanými skutečnostmi, a tento jí také (jak shora naznačeno) využil, nemohlo postupem soudů ve věci činných dojít k porušení základního práva obviněného M. M. na spravedlivý proces. V podrobnostech, pokud jde o otázku spisu vedeného ve stupni utajení Vyhrazené lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Opodstatněnými neshledal Nejvyšší soud ani námitky obviněného M. M. vůči protokolaci průběhu hlavních líčení. Ani v tomto směru nedošlo k vadám, jež by v konečném důsledku znamenaly porušení pravidel spravedlivého procesu. Pokud oba obvinění v postupu soudů ve věci činných shledali také porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Přitom ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu postup soudů nižších soudů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Je ostatně zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo. Pod dovolací důvod zařazený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. (a ani pod žádný další ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů) nespadá námitka obviněného M. M. v tom smyslu, že v jeho případě došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius. Nejedná se o námitku hmotně právní, nýbrž o námitku procesního charakteru. Nejvyšší soud proto pouze stručně uvádí následující skutečnosti. Podle §259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud v neprospěch obviněného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na pokladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný v sešitu č. 4/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1999 tr.). V návaznosti na to Nejvyšší soud především připomíná, že rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním podaným v neprospěch všech obviněných, a to do výroků o trestech, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně a odvoláním podaným v neprospěch obviněných M. M., V. H. a T. Ď. poškozená Česká pojišťovna, a. s. V odvolacím řízení pak došlo u obviněného M. M. ke změně k jeho tíži pouze ve výroku o jeho povinnosti k náhradě škody České pojišťovně, a. s., ovšem stalo se tak z podnětu zmíněného odvolání tohoto poškozeného. V ostatních směrech k reálnému zhoršení jeho postavení nedošlo. Nelze tedy činit závěr o porušení principu reformationis in peius. Obvinění M. M. a J. S. uplatnili námitky rovněž vůči právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu věci, jež bylo možno pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřadit. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. V návaznosti na výše popsaný průběh skutkového děje nutno předeslat, že ani u hodnocení hmotně právního nelze vytrhávat jednotlivé akty z kontextu celkového jednání nebo odhlížet od některých zjištěných skutečností. Naopak je nutno je hodnotit ve vzájemné souvislosti a provázanosti. Trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá tento čin jako člen organizované skupiny, se zbraní a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví a škodu velkého rozsahu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr., s. 23 a dále rozhodnutí č. 10/1979 Sb. rozh. tr.). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního. Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze např. telefonem nebo v dopise. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku. Okolnost, že pohrůžku použití násilí, která směřuje k tomu, aby poškozený byl pod jejím vlivem nucen např. něco konat, pachatel nesdělil poškozenému přímo (osobně), ale oznámil mu ji prostřednictvím třetí osoby, nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za spáchání trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 50/2009 Sb. rozh. tr.). V návaznosti na to je třeba nejprve konstatovat, že neobstojí dovolací námitky proti uvozující části skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. rozsudku odvolacího soudu, jež je soudy označena jako tzv. preambule. Tato pasáž (návěta) je zcela standardním způsobem (součástí) popisu skutku v případě rozsáhlejší (zvláště pokračující) trestné činnosti a jako takovou ji nelze od dalšího popisu skutku oddělovat, nelze ji opomíjet či hodnotit izolovaně a stejně tak nelze izolovaně hodnotit jednotlivé dílčí skutky. Tato návěta totiž rovněž vyjadřuje soudy zjištěné relevantní skutkové okolnosti, jež pak tvoří s dalšími skutečnostmi komplexní skutková zjištění, která jsou základem pro právní úvahy a závěry. Dále je třeba zdůraznit skutečnou podstatu společného jednání všech obviněných (tedy i obviněných M. M. a J. S.) – ti pohrůžkami násilí nebo již přímo násilím páchaným proti konkrétní osobě či vůči věcem (majetku) nutili jednotlivé poškozené, vyjmenované ve výroku napadených rozsudků, k tomu, aby něco konali. Zpravidla šlo o plnění reálně existujících nebo tvrzených (sporných) peněžitých závazků, ale také akceptování nabídky poskytování služeb bezpečnostní agentury anebo poskytnutí požadovaných informací. Obdobné platí i ve vztahu k dílčímu útoku popsanému v bodě 6) výroku napadeného rozsudku. Nutno totiž konstatovat, že z popisu tohoto dílčího skutku nelze vydělovat a izolovaně hodnotit jednotlivé dílčí komponenty, mimo jiné sdělení B. V. ze strany obviněného M. M. ( „Protože Vy ho doma schováváte, takže ho budu u Vás hledat a když ho budete zatajovat i Vy, tak se půjdu i dcery zeptat, kde se schovává, protože mi nebere telefon a neustále se něčemu vyhýbá.“ ), které by samo o sobě nemělo charakter závažné výhrůžky. Naopak je třeba hodnotit skutečnosti charakterizující předmětný dílčí skutek ve vzájemných souvislostech, tedy předmětný citovaný výrok v kontextu dalšího jednání obviněných, jehož si byli poškození D. M. (v jeho případě zejména pohrůžka masakrem a související snaha obviněných se s ním setkat) a B. V. vědomi. Pokud pak jde o jednání vůči poškozené B. V., je zejména třeba v těchto souvislostech upozornit na návštěvu obviněných M. M., V. H. a T. Ď. u této poškozené, kterou u ní byly navozeny pocity strachu (viz její výpověď, č. l . 1619 spisu). S tím byli obvinění seznámeni, neboť již tehdy byla k jejímu bydlišti přivolána hlídka Policie České republiky, která provedla jejich kontrolu. Na tuto návštěvu pak navazoval telefonát obviněného M. M., v jehož rámci zazněl výše citovaný výrok. Ten, vzhledem k předcházejícím okolnostem vnímala jako intenzivní hrozbu pro sebe a zejména pak pro svoji dceru, o čemž svědčí skutečnost, že vzápětí požádala a byla jí poskytnuta policejní ochrana, a dále skutečnost, že v důsledku popsaného jednání trpěla psychickými problémy (např. viz lékařské zprávy, č. l . 3782, 3783 spisu). Ostatně, stejným způsobem situaci vnímal i poškozený D. M.. Přitom posouzení charakteru výhrůžky nelze činit pouze z objektivního hlediska, nýbrž též na základě jejího subjektivního vnímání osobou, jíž se týká a jejíž psychický stav musí být vzat v úvahu. V případě jednání obviněného M. M. v kontextu předchozího jednání všech tří jmenovaných obviněných šlo u poškozené B. V. o pohrůžku vážného zásahu do života její rodiny, pokud by mělo dojít ke kontaktování její mladé dcery osobami, jichž se ona samotná bála. Lze tedy v tomto směru dovodit vyhrožování jinou těžkou újmou, jehož cílem bylo přimět jmenovanou poškozenou, aby sdělila informace o poškozeném D. M.. Pokud oba obvinění v podaných dovoláních opakovaně zdůrazňovali, že se jednalo „pouze“ o legální vymáhání pohledávek za jednotlivými dlužníky, k tomu je na místě poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 24/2003, č. T 571, podle něhož „Předpokladem trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 TrZ je neoprávněné jednání pachatele, kterým jiného nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele zde může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen.“ Obdobně lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 38/2007, č. T 1019, jež stanovilo, že „Pokud pachatel prostřednictvím zadržovacího práva k cizí věci neoprávněně nutí vlastníka věci k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl (např. aby zaplatil údajnou pohledávku), není vyloučeno posoudit takové jednání jako pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. (nyní §175 odst. 1 tr. zákoníku) o trestném činu vydírání“. Vzhledem ke zjištěnému protiprávnímu jednání obviněných, které bylo spojeno s vymáháním, byť třeba i oprávněných pohledávek, tvrzení o zákonnosti jejich postupu nemohlo obstát. Lze tedy (i s přihlédnutím k níže uvedeným úvahám a závěrům stran otázky spolupachatelství) učinit mezitímní závěr, že obviněný M. M. skutkem popsaným v návětě a bodech 1) – 6) rozsudku odvolacího soudu a obviněný J. S. skutkem popsaným v návětě a pod body 1/a), c), 6) rozsudku soudu prvního stupně, naplnili znaky základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. To platí i proto, že učiněná skutková zjištění nedávají prostor k pochybnostem, že tohoto jednání se též obvinění M. M. a J. S. dopustili úmyslně [není přitom vadným závěr soudů nižších stupňů o jejich zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Předpokladem pro naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ( spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny ), je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost pro společnost (k tomu viz přiměř. rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Ke znaku člen organizované skupiny se musí vztahovat úmysl. Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. Skupina také nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí totiž, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Dodat lze, že všichni členové organizované skupiny nemusí mít postavení spolupachatele. Členem organizované skupiny může být i účastník. Z kontextu soudy zjištěných skutkových okolností zřetelně plyne, že všichni obvinění (M. M., J. S., R. H., V. H. a T. Ď.) vědomě jednali ve vzájemné shodě, vědomě tvořili skupinu, v níž byly rozděleny role a úkoly každého z nich (je zřejmé personální složení této skupiny, propojení jednotlivých jejích členů a dělba úloh mezi nimi). V tomto směru lze odkázat na dostatečně výstižné závěry popsané v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný M. M. byl vůdčí osobností – ve většině případů to byl právě on, kdo jednal s poškozenými, kdo rozhodoval o podstatných věcech. Byl však v úzkém vztahu s dalšími obviněnými, zejména s V. H. a T. Ď., kteří s ním navštěvovali jednotlivé poškozené, plnili jeho příkazy a prováděli sledování poškozených a násilné útoky, a to ať již na majetek poškozených (poškození R. P., V. O., J. M., J. V., M. Z.), anebo přímo vůči tělesné integritě a zdraví (poškozený J. K.), či se dopouštěli jednání spočívajícího v telefonických oznámeních o bombách umístěných v objektech hudebních klubů. Obviněný J. S. se zapojil do činnosti této (základní) skupiny, při vědomí rozhodných okolností o jejím složení a povaze činnosti výše jmenovaných obviněných, postoupil obchodní společnosti FINAL SOLUTION s. r. o., resp. obviněnému M. M., pohledávku vůči poškozenému R. P., a s touto společností uzavřel mandátní smlouvu týkající se vymáhání pohledávky za poškozeným D. M. a poskytoval potřebné informace, resp. součinnost. Z toho současně plyne, že s faktem svého zapojení do této skupiny a její činností byl minimálně srozuměn. Pouze pro úplnost je možno dodat, že s obviněným M. M., potažmo obviněnými V. H. a T. Ď., úzce při vědomí rozhodných okolností [viz uvozující pasáž – návětu (preambuli) skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu] spolupracoval popsaným způsobem i obviněný R. H., který tak byl rovněž (v případech v rozsudku odvolacího soudu specifikovaných) členem organizované skupiny páchající trestný čin vydírání. Pokud obviněný J. S. v podaném dovolání oponoval, že skutky kladené mu za vinu byly vymezeny příliš obecně, že nebyla dostatečně označena forma jeho účasti, resp. (úmyslné) členství v organizované skupině, je třeba opětovně připomenout, že nedílnou součástí skutkové věty výroku je také tzv. návěta (preambule), jež ve spojení s dalšími ve výroku popsanými skutkovými zjištěními dostatečně vyjadřuje formu jeho zapojení do celé trestné činnosti (včetně jeho členství v organizované skupině), ale také naplnění stránky subjektivní (úmyslné zavinění). Nutno poznamenat, a to platí i ve vztahu k námitkám obviněného M. M., že nezbytnou součástí tzv. skutkové věty výroku rozhodnutí není výslovné konstatování, že pachatel jednal „v úmyslu“ či „úmyslně“, když z popisu skutku je úmysl, minimálně ve formě eventuální, zjevný. Soudy ve věci činné tedy nepochybily, když z komplexu shora nastíněných skutečností a dalších skutečností rozvedených především v odůvodnění soudu prvního stupně učinily závěr, že všichni obvinění byli členy organizované skupiny. Jednalo se totiž o sdružení více osob, jež mělo zjevně vnitřní hierarchickou strukturu a v němž byla provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy, jejichž činnost se vyznačovala plánovitostí a koordinovaností. V této souvislosti lze zmínit závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 113/2008, podle nichž „při nedostatku jiných důkazů, zejména výpovědí členů organizované skupiny, je možno na rozdělení jejich úloh, resp. určitou plánovitost a koordinovanost jejich jednání, logicky usuzovat i ze samotného skutkového děje“ . Rozvedené skutečnosti současně dostatečně spolehlivě svědčí o tom, že obvinění nejen jednali popsaným způsobem jako členové organizované skupiny, ale že si takto počínali úmyslně. Byl tedy naplněn znak spočívající v tom, že všichni obvinění spáchali předmětný trestný čin jako členové organizované skupiny. Soudy obou stupňů přitom také správně posoudily povahu a míru spoluúčasti obviněných na páchání trestné činnosti, pokud uzavřely (jak plyne z použité právní kvalifikace) na jejich spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Je-li v mezích těchto teoretických východisek posuzován soudy nižších stupňů zjištěný pokračující skutek [popsaný v případě obviněného M. M. v bodech 1) až 6) rozsudku odvolacího soudu a v případě obviněného J. S. v bodech 1/a), c), 6) rozsudku soudu prvního stupně], pak lze soudům nižších stupňů přisvědčit, že obvinění jednali jako spolupachatelé. V těchto souvislostech je třeba zdůraznit, že trestný čin vydírání nemusí být spáchán jednorázovým aktem, ale že se může jednat o případy posloupnosti jednotlivých konkrétních úkonů, které teprve ve svém celku zakládají znaky jeho skutkové podstaty. Tak tomu bylo v případě dílčích skutků v posuzované věci. Útoky proti majetku či útok proti osobě nebo nepravdivé oznámení o hrozícím výbuchu bomby v hudebním klubu by totiž samy o sobě, tedy bez dalších, úzce souvisejících aktů obviněných, ozřejmujících jejich pravou podstatu (motiv či smysl), nenaplňovaly znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání a šlo by „jen“ o poškození cizí věci, pokus těžkého ublížení na zdraví, šíření poplašné zprávy, apod. Právě jejich zjevná souvislost a provázanost s dalším jednáním obviněných vůči jednotlivým poškozeným (především kontaktování jednotlivých poškozených v kontextu převodů pohledávek či smluvního zajištění jejich vymáhání a požadování úhrady reálně existujících či sporných pohledávek a informací nebo nabízení služeb bezpečnostní agentury, způsob komunikace s nimi), resp. právě souhrn všech těchto aktů obviněných (včetně jejich úmyslu k tomu směřujícímu), podmínil(-a) závěr o spáchání trestného činu vydírání. S tím pak souvisí především ta forma spolupachatelství záležející v tom, že jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Z těchto hledisek je zapotřebí nazírat na učiněná skutková zjištění, z nichž plyne, že ve výrocích napadených rozsudků popsané jednání jednotlivých obviněných (což platí i ve vztahu k obviněnému J. S.) bylo minimálně oněmi články řetězu, které směřovaly ke spáchání trestného činu vydírání, a ve svém celku naplnily jeho skutkovou podstatu. Opětovně je přitom třeba zdůraznit, že k naplnění spolupachatelství stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „ K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Je-li činnost jednoho spolupachatele s činností druhých spjata pojítkem záměrnosti, takže u všech jde o vědomé, týmž zlým úmyslem nesené spolupůsobení při témže násilném a výhrůžném jednání, zodpovídá spolupachatel nejen za celkový čin, nýbrž i za jednotlivé počiny svých společníků“ (viz rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb. rozh. NS – Vážný). Přiměřeně lze na posuzovaný případ vztáhnout i rozhodnutí č. Rt 2637/1927 Sb. rozh. NS – Vážný: „Spolupachatelství při krádeži nevyžaduje pojmově, by činnost spolupachatelů byla téhož způsobu; každý jednotlivý spolupachatel nemusí provésti celý trestný skutek nebo pomáhati bezprostředně při jeho konkrétních počinech; spolupachatelem je i ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené (např. byl přítomen na místě činu nebo v blízkosti jeho k tomu cíli, by kryl hlavního pachatele proti přistižení), zodpovídá za celkový výsledek činnosti ...“ . Z vymezení podstaty spolupachatelství plyne, že pro trestní odpovědnost spolupachatelů je zásadně nerozhodné, který z nich vedl finální útok, jsou-li naplněny shora vymezené základní rysy společného jednání provázeného společným úmyslem (viz např. rozhodnutí č. Rt 3683/1929 Sb. rozh. NS – Vážný, podle něhož v případě spolupachatelství u verbálních deliktů: „Nezáleží na tom, že nelze dokázati, který spolupachatel výhrůžku pronesl.“ ). Z tohoto hlediska nelze označit za vadu, která by znamenala důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, pokud je např. ve skutkové větě uvedeno [viz bod 2/f) rozsudku odvolacího soudu], že ... V. H. a T. Ď. společně, resp. nejméně jeden z nich ... . Podstatné totiž je, jak již shora uvedeno, že zjištěné skutečnosti odůvodňují závěr, že obvinění jednali úmyslně společně. V kontextu výše uvedeného pak neobstojí námitka obviněného M. M., že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku. Zběžný náhled by sice mohl vést k úvaze, že obviněný M. M. byl účastníkem, konkrétně organizátorem ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je ovšem nutno opětovně konstatovat, že jeho jednání bylo, pokud se již přímo nezúčastnil zjevného nátlakového jednání (viz demonstrace síly v hudebním klubu Flip ve Z.), alespoň článkem řetězu celkového jednání obviněných (viz zejména jeho jednání s poškozenými vedené formálně sice bez výslovných hrozeb a nátlaku, avšak se skrytou či v náznacích projevenou hrozbou tak, aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku), přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřovaly k přímému vykonání trestného činu vydírání a ve svém celku naplnily jeho skutkovou podstatu a působily současně. Pojem „působí současně“ přitom nelze vykládat tak, že všechny úkony se musí odehrát v jeden jediný okamžik. Jak již shora řečeno, trestný čin vydírání nemusí být spáchán jedním jednorázovým činem, může být výslednicí jednotlivých časově návazných posloupných aktů, jež ve svém komplexu naplňují znaky dané skutkové podstaty. Tak tomu bylo právě v posuzované věci, přičemž tento závěr platí ohledně všech obviněných, včetně obviněných M. M. a J. S.. Pouze nad rámec uvedeného je možné doplnit, že případný závěr o organizátorství obviněného M. M. by neměl zásadní vliv na jeho postavení. Je totiž třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této zásady výjimky, přičemž účastenství ve formě organizátorství bývá stejně závažné jako spolupachatelství, mnohdy dokonce závažnější (tak by tomu bylo v dané věci). Obdobné lze konstatovat též v případě obviněného J. S.. Ani zde by eventuální změna v posouzení formy trestné součinnosti neměla zásadní vliv na jeho postavení. I kdyby totiž jeho součinnost s ostatními obviněnými měla být posouzena jako jednání účastníka, nic by to neměnilo na jeho pachatelství činu spočívajícího v tom, že pohrůžkou násilí nutil poškozeného D. M., aby mu zaplatil částku 1.422.563 Kč. To by v konečném důsledku znamenalo právní posouzení jeho jednání jako souběhu účastenství na trestném činu vydírání podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a pokusu trestného činu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. V takovém případě by dokonce bylo možno uvažovat o tom, že jde o změnu v neprospěch obviněného J. S., neboť by byl činěn trestně odpovědným dvěma zločiny, zatímco napadenými rozhodnutími byl uznán vinným zločinem jediným. K naplnění dalšího znaku kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vydírání ve smyslu §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ( spáchá-li takový čin se zbraní ) lze poznamenat, že trestný čin je podle §118 tr. zákoníku spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku např. v případě, že pachatel doručí poškozenému balíček obsahující rozebraný ruční granát na zdůraznění svého požadavku na zaplacení požadované peněžní částky (R 19/1999). Správně také odvolací soud dovodil, že trestný čin vydírání se zbraní je spáchán nejen tehdy, užije-li pachatel zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování, k fyzickému útoku proti objektům náležejícím poškozenému apod. Po subjektivní stránce je zapotřebí úmyslného zavinění. Se zřetelem ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku rozhodnutí soudů obou stupňů, nevznikají pochybnosti o naplnění tohoto znaku též obviněnými M. M. a J. S., a to jak z hlediska objektivního, tak z hlediska subjektivního. Tato skutková zjištění vyjadřují skutečnost, že obvinění užili zbraň právě v úmyslu přinutit jednotlivé poškozené k určitému konání. Byť vlastní útok se zbraní vedl(-i) některý (někteří) z obviněných (V. H. a T. Ď.), je z relevantních skutkových zjištění zřejmé, že se tak stalo s vědomím ostatních obviněných. V tomto směru lze poukázat především na návětu (preambuli) skutkové věty, z níž plyne vědomost obviněných M. M. a J. S. o používání zbraní k dosažení vytyčených cílů. Ke kvalifikačnímu znaku skutkové podstaty podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ( způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví ) možno konstatovat, že těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví. Trestní zákoník tedy vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Jednak vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, jednak újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Již na tomto místě je zapotřebí připomenout zákonné vymezení a teoretické základy pokusu trestného činu. Pokus je obecnou formou trestného činu. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Pojem pokusu je tedy vymezen těmito znaky: a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin a c) nedostatkem dokonání. Pokus vyžaduje jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. rozh. č. 43/1958 Sb. rozh. tr.). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákoníku v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. rozh. č. 33/1965 Sb. rozh. tr.). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Jako pokus však lze posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (viz rozh. č. 53/1976 Sb. roz. tr.). Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozh. č. 20/1969 Sb. rozh. tr.). Úmysl spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Není třeba vždy úmysl přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální, zejména ve vztahu k některým znakům. Důkaz úmyslu je v řízení prováděn za pomoci obvyklých důkazních prostředků. Zvláštní význam má v této souvislosti povaha nebo způsob jednání, z něhož bude možno někdy usuzovat, zda se jedná o dokonaný trestný čin méně závažný nebo o pokus závažnějšího trestného činu. Z toho, že pokus vyžaduje úmysl, vyplývá, že je pokus trestný jen u trestných činů úmyslných (srov. zprávu publikovanou pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.) [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 239]. Na základě zjištěných skutkových okolností je pak nutno zdůraznit, že v případě vyděračského jednání vůči poškozenému J. K. se jednalo o útok sice nikoli extrémní intenzity, přesto však značně důrazný. Tento útok byl veden se zbraní, opakovanými údery především na hlavu poškozeného, kdy je všeobecně známou skutečností, že v této oblasti se nachází životně důležitý orgán (mozek). Pokud za této situace a v kontextu shora nastíněných teoretických hledisek soudy nižších stupňů dovodily, že poškozenému bezprostředně hrozila těžká újma na zdraví [ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, příp. též podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], přičemž jen shodou příznivých okolností (především v důsledku obrany poškozeného J. K.) k tomuto následku (účinku) nedošlo, nejde o závěr vadný. Pokud jde o subjektivní stránku tohoto činu, je možno přisvědčit soudu prvního stupně, že charakter a způsob provedení útoku odůvodňuje závěr o zavinění obviněných M. M., V. H. a T. Ď. minimálně ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud tedy jde o znak kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zůstal trestný čin vydírání nedokonán, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ( způsobí-li takovým činem značnou škodu ) lze konstatovat, že podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Stran znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ( způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu ) je na místě v obecné rovině předeslat, že podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč. V posuzované věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že vyděračským jednáním obviněného M. M. (ve spolupachatelství s obviněnými V. H., T. Ď. a zčásti též s J. S. a R. H.) byla poškozeným způsobena na jejich majetku škoda ve výši nejméně 1.253.386 Kč, přičemž toto jednání a zjevně i úmysl obviněných bezprostředně směřovaly ke způsobení další škody ve výši nejméně 11.312.822 Kč, k čemuž z důvodů na vůli obviněných nezávislých nedošlo. Lze tedy uzavřít, že úmyslné vyděračské jednání obviněných bezprostředně směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu. Obdobné platí i ve vztahu k obviněnému J. S., pouze s tím rozdílem, že jemu lze přičítat škodu způsobenou na majetku poškozených ve výši 242.563 Kč a reálně a bezprostředně hrozící škodu převyšující 1.500.000 Kč, tedy škodu značnou. V případě obviněného M. M. tak co do znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a v případě obviněného J. S. ohledně znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zůstal trestný čin vydírání nedokonán, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem obstojí závěr odvolacího soudu, že obviněný M. M. naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a), c), 3 písm. a), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako závěr soudů nižších stupňů o vině obviněného J. S. pokusem trestného činu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že se jednalo o pokračující trestný čin (viz níže), nebylo nezbytné, aby každý jednotlivý dílčí skutek naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu v plném rozsahu. Postačovalo, že ta byla naplněna souhrnem těchto dílčích skutků. Trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije při tomto činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami. Znak „nejméně se dvěma osobami“ ve smyslu §178 odst. 3 tr. zákoníku předpokládá, že se na jednání pachatelově podílejí ještě alespoň dvě další osoby, zpravidla jako spolupachatelé; podle okolností však může jít i o některou z forem účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku. Nevyžaduje se užší součinnost mezi pachateli např. ve formě spolčení, organizované skupiny apod. (viz rozhodnutí č. 53/1976 Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu, v souvislosti s pácháním trestného činu vydírání došlo v dílčích skutcích popsaných pod body 1/a), b) výroku předmětného rozhodnutí k porušení domovní svobody jiného, neoprávněným (bez souhlasu oprávněného uživatele) vstupem do obydlí jiného, za něž se ve smyslu §133 tr. zákoníku považuje nejen dům, ale i příslušenství k němu náležející, kterým je též uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada (pozemek). Na tomto porušení domovní svobody participoval obviněný M. M. s obviněnými V. H. a T. Ď.. Lze proto akceptovat závěr odvolacího soudu, že obviněný M. M. spáchal trestný čin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obiter dictum je možno uvést, že i kdyby bylo ve věci dovozeno ve smyslu §24 tr. zákoníku účastenství obviněného M. M. na popsaném trestném jednání (jednalo by se ovšem o jeho trestnou součinnost ve formě organizátorství, nikoli o jím tvrzený návod), nic by to na právním závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §178 odst. 3 tr. zákoníku neměnilo. Jelikož by s ohledem na výše uvedená teoretická východiska byl u obviněných V. H. a T. Ď. při jejich hlavním pachatelství za účastenství (organizátorství) obviněného M. M. na jejich trestném jednání (porušení domovní svobody jiného) naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 3 tr. zákoníku, pak se zřetelem k tomu, že podle českých trestních předpisů platí tzv. akcesorita účastenství v užším smyslu (trestnost účastníka je podmíněna alespoň pokusem hlavního pachatele o trestný čin, k němuž organizátorství, návod a pomoc jakožto k individuálně určenému směřovaly), přičemž trestní odpovědnost a trestnost pachatele a účastníka se zásadně posuzuje stejně, nutně by musel být učiněn závěr o naplnění téhož znaku i ze strany obviněného M. M.. Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, jenž bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci společného vyděračského jednání (spolupachatelství na pokusu trestného činu vydírání) na základě příkazu obviněného M. M. obvinění V. H. a T. Ď., resp. nejméně jeden z nich, v případech popsaných v rozsudku odvolacího soudu [bod 1/c), 2/f), 5)], ačkoli nebyli držitelé zbrojního oprávnění, použili nezjištěné brokové zbraně ke střelbě na vozidla a domy zde uvedených poškozených. Z výše uvedených zjištění soudů ve věci činných a skutečností dalších (dlouhodobému blízkému vztahu tří výše jmenovaných obviněných) lze dovodit, že obviněný M. M. musel vědět také o tom, že obvinění V. H. a obviněný T. Ď. nemají povolení k přechovávání (držení) střelné zbraně. Nutno podotknout, že oba jmenovaní obvinění byli již v minulosti souzeni pro násilnou a majetkovou trestnou činnost, obviněnému V. H. byla na základě ztráty bezúhonnosti dne 5. 2. 2008 zrušena platnost jeho zbrojního průkazu. Lze proto akceptovat závěr odvolacího soudu, že obviněný M. M. naplnil rovněž znaky přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Případné úvahy o jeho účastenství na tomto přečinu by přitom neměly podstatný vliv na jeho postavení (k tomu viz obdobně skutečnosti rozvedené shora v souvislosti s trestným činem vydírání), což platí i proto, že tento přečin je výrazně méně závažný než v jednočinném souběhu spáchaný trestný čin vydírání, jímž byl také uznán vinným. Přečin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, 2 tr. zákoník u spáchá pachatel, který úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá, a tuto zprávu nebo jinou nepravdivou zprávu, která je způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému sdělí soudu, orgánu Policie České republiky, orgánu státní správy, územní samosprávy, nebo jinému orgánu veřejné moci, právnické osobě, fyzické osobě, která je podnikatelem, anebo hromadnému informačnímu prostředku. K naplnění skutkové podstaty daného trestného činu postačí odkázat na shora popsaná skutková zjištění, z nichž plyne, že v rámci společného vyděračského jednání obvinění V. H. a T. Ď., opět z příkazu obviněného M. M. opakovaně oznámili na tísňovou linku 158 (orgánu Policie České republiky) nepravdivou informaci o tom, že ve jmenovaných hudebních klubech vybuchne bomba, a tím úmyslně způsobili nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa, přičemž šlo o informace (zprávy), které byly nejen způsobilé vyvolat, ale přímo vyvolaly opatření složek Integrovaného záchranného systému Zlín. Rovněž v tomto případě by na postavení obviněného M. M. neměla podstatný vliv změna právního posouzení ve smyslu závěru o jeho účastenství na uvedeném trestném činu. V návaznosti na výše popsané skutečnosti pak nemůže obstát ani námitka obviněného M. M., jíž odmítá právní závěr soudů nižších stupňů o pokračování v trestném činu vydírání, porušování domovní svobody a šíření poplašné zprávy s tím, že poukazuje na úplnou absenci či nedostatečnost vyjádření jednotného záměru a subjektivní stránky jednání všech obviněných, tedy obecně znaků, jimiž je pokračování vymezeno, vytýká podřazení pokračování pod „jednotný záměr“ organizované skupiny a dovozuje nepřípustnou analogii trestního zákoníku a porušení §13 tr. zákoníku a čl. 39 Listiny z důvodu přičítání přísnější formy trestné součinnosti. Pokračováním v trestném činu se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu je tedy vymezeno čtyřmi zákonnými znaky: a) dílčí útoky musí naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu, b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Pokud soudy nižších stupňů učinily právní závěr, že obvinění spáchali trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku jako pokračující trestný čin, je možno konstatovat, že tento právní závěr se nevymyká dosahu citovaného zákonného ustanovení. Jednotlivé dílčí skutky, jež naplňovaly skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, byly vedeny jednotným záměrem [ze zjištěných a popsaných skutkových okolností je zřejmé, že obvinění již od počátku alespoň v nejhrubších rysech zamýšleli i další dílčí skutky (útoky), a že po objektivní stránce byly jednotlivé dílčí skutky (útoky) zjevným postupným realizováním tohoto záměru]. Nesporná je i blízká souvislost časová i souvislost v předmětu útoku. Dovodit pak bylo možno i propojení jednotlivých dílčích útoků skrze stejný či obdobný způsob provedení. To platí i pro útok popsaný pod bodem 6) výroku rozsudku soudu prvního, resp. druhého, stupně, neboť jak plyne z návěty (preambule), již v osobním jednání obviněného M. M. s poškozenými (a to nejen s B. V. a D. M.) byla zřejmá skrytá či v náznacích projevená hrozba tak, aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku obviněného M. M. a jeho společníků. Stejný závěr o pokračování v trestném činu pak z logiky věci musí nutně platit v případě obviněného M. M. i u přečinů porušování domovní svobody a šíření poplašné zprávy, jichž se dopustil v jednočinném souběhu s trestným činem vydírání. Opět pouze nad rámec uvedeného je možné doplnit, že případný závěr o absenci pokračování v trestném činu by neměl v případě obviněného M. M. ani obviněného J. S. vliv na jejich postavení. Je totiž třeba zdůraznit, že v takovém případě by jednotlivé dílčí skutky byly samostatnými trestnými činy, především trestnými činy vydírání, přičemž v případě obviněného M. M. by zde byl také pokus zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [bod 3) výroku rozsudku odvolacího soudu] a pokus zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [bod 5) výroku rozsudku odvolacího soudu] a v případě obviněného J. S. pokus trestného činu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [viz bod 6) výroku rozsudku soudu prvního stupně]. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na tomto místě je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci tohoto zákonného důvodu dovolání, přičemž ovšem jiná pochybení soudu, než jaká tento dovolací důvod postihuje, konkrétně pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky obviněných směřující proti výroku o trestu odnětí svobody, a to zejména co do obviněnými tvrzené (nepřiměřené) přísnosti a vadnosti jeho vyměření, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.] podřadit. Pokud obviněný J. S. namítl, že mu byl uložen trest i za dílčí skutek popsaný pod bodem 1/b) v rozsudku soudu prvního stupně, pak je zapotřebí zdůraznit, že určující a směrodatný je výrok rozhodnutí, z něhož plyne, že trest byl tomuto obviněnému ukládán za dílčí skutky, resp. trestný čin uvedený v bodech 1/a), c) a 6) předmětného rozhodnutí (potvrzeného rozhodnutím odvolacího soudu). Nad tento rámec lze stručně dodat, že oběma obviněným byl uložen (v případě obviněného M. M. v rámci úhrnného trestu) přípustný druh trestu v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoně na (v případě obviněného M. M. nejpřísněji trestný) trestný čin, jímž byli uznáni vinnými (trest odnětí svobody na pět až dvanáct let u obviněného M. M. a trest odnětí svobody na dvě léta až osm let u obviněného J. S.). Přitom je možno stručně konstatovat, že konkrétní vysoká škodlivost (závažnost) jednání obviněných, podmíněná zejména jeho charakterem, způsobem a sofistikovaností jeho páchání, jakož i faktem, že nešlo o jednorázovou činnost, nýbrž o více dílčích útoků, výší způsobené škody a škody, k níž jejich jednání směřovalo, v případě obviněného M. M. též následkem (účinkem) v podobě újmy na zdraví poškozeného J. K., svědčí o tom, že přes dosavadní trestněprávní bezúhonnost obou obviněných, uložené tresty odnětí svobody nejsou nezákonné a nejedná se o tresty nepřiměřené, natož aby se jednalo o tresty exemplární. Dále je na místě zdůraznit, že stejně jako v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení (soudy nižších stupňů na základě jimi provedených a zhodnocených důkazů). Námitky obviněného M. M. směřující proti trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty však mají primárně skutkový charakter, jelikož svojí podstatou směřují proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě byl tento trest uložen. Vzhledem k tomu tyto námitky nelze označit za relevantně uplatněné. K námitce obviněného M. M. týkající se uložení trestu vyhoštění (na dobu neurčitou) v rozporu se zákonem Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o námitku, již lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit pouze formálně, nikoli však věcně. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. V §80 odst. 3 tr. zákoníku je obsažen taxativní výčet okruhu okolností, které brání uložení trestu vyhoštění, v čemž lze spatřovat provedení některých závazků České republiky vyplývajících z mezinárodních smluv poskytujících ochranu lidským právům a svobodám v tom smyslu, aby veřejný zájem na potrestání pachatele vyhoštěním nebyl uplatněn na úkor některých ještě významnějších soukromých zájmů pachatele nebo v situaci, kdy soukromý zájem pachatele převažuje nad zájmem státu na jeho potrestání tímto druhem trestu. Podmínkou uložení trestu vyhoštění, ať samostatně, nebo vedle jiného druhu trestu, je, že to vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem. Nebezpečí pro tyto chráněné hodnoty může vyplývat z charakteru, rozsahu, následků a závažnosti trestné činnosti, za kterou má být uložen trest vyhoštění, z osoby pachatele anebo z obou těchto hledisek zároveň. Pokud jde o první hledisko založené na charakteristice spáchaného trestného činu, uplatní se zde obecná kritéria určující povahu a závažnost trestného činu podle §39 odst. 2 tr. zákoníku. Uložení trestu vyhoštění je v tomto směru namístě zejména v případech závažnějšího úmyslného trestného činu, spáchání více trestných činů v souběhu, organizované kriminality, přeshraničního páchání trestných činů atd. Rovněž při hodnocení osoby pachatele odůvodní uložení trestu vyhoštění především obecné okolnosti charakterizující jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, dosavadní způsob života pachatele, možnost jeho nápravy a případně chování pachatele po činu. Pokud jde o bezpečnost lidí nebo majetku, její ochrana vyžaduje uložení trestu vyhoštění zejména v případě, budou-li dalším pobytem pachatele na území České republiky ohroženi jiní lidé zejména možnými útoky na život, zdraví, osobní svobodu, svobodu rozhodování, domovní svobodu, rodinný život a děti atd., anebo útoky na chráněné majetkové hodnoty. Ochrana uvedených zájmů a hodnot odůvodní uložení trestu vyhoštění zpravidla za předpokladu, že vzhledem k osobě pachatele hrozí z jeho strany opakování trestné činnosti. Jiný obdobný obecný zájem může spočívat v zájmu na ochraně dalších důležitých společenských i individuálních zájmů a hodnot, které jsou chráněny trestním zákonem (ve smyslu §110 tr. zákoníku). Svým významem musí být jiný obecný zájem přibližně rovnocenný zájmu na ochraně bezpečnosti lidí nebo majetku. Může jít o zájem na ochraně demokratického řádu a demokratických hodnot, na ochraně mravnosti a morálky, na plnění mezinárodních závazků České republiky atd. Povaha a závažnost okolností, podle nichž vyžaduje uložení trestu vyhoštění bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem, zejména stupeň ohrožení těchto zájmů, se pak projeví i v tom, zda se pachateli uloží podle §80 odst. 2 tr. zákoníku tento trest na dobu určitou nebo na neurčito. Nejvyšší soud především shledal, že z těchto hledisek byly u obviněného M. M., který není občanem České republiky, splněny, jak o tom svědčí učiněná skutková zjištění a právní závěry, podmínky pro uložení trestu vyhoštění. Obviněný se dopustil velmi závažné trestné činnosti, takže nelze pochybovat o tom, že uložení uvedeného druhu trestu si vyžádal zájem na zajištění bezpečnosti lidí i majetku. Současně je zapotřebí konstatovat, že v případě obviněného M. M. nebyly naplněny (negativní) podmínky stanovené v §80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, které by uložení trestu vyhoštění bránily. Dále je třeba uvést, že trest vyhoštění na dobu neurčitou soud uloží pachateli v závažnějších případech, kdy vzhledem k potřebě ochrany společnosti a nápravy pachatele i k okolnostem rozhodným pro jeho výměru nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění ani na nejdelší možnou dobu 10 let. Soud by měl tedy v odůvodnění svého rozsudku uvést, proč nepostačuje uložení časově omezeného trestu vyhoštění na dobu od 1 roku do 10 let. Uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou bude přicházet v úvahu i za situace, kdy je pachatel opětovně odsouzen za trestný čin, jehož povaha a závažnost vyžaduje uložení trestu vyhoštění, který sice již byl pachateli uložen dřívějším rozsudkem v trvání do 10 let, ale pachatel ho nerespektoval nebo se vyhýbal jeho výkonu apod. Obviněný M. M. byl v posuzované trestní věci odsouzen za rozsáhlou a velmi závažnou trestnou činnost, kterou charakterizoval nemalý počet dílčích útoků, ale také specifický způsob páchání, které se dopouštěl podstatnou část svého pobytu na území České republiky, a která byla de facto zakončena až zásahem policejního orgánu. Sám obviněný M. M. ve své argumentaci k nezákonnosti délky trestu vyhoštění poukazoval na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a návykové nemoci, vypracovaného MUDr. Pavlem Konečným, soudním znalcem (č. l . 3024 – 3033 spisu), který uvedl, že pobyt obviněného M. M. na svobodě není z psychiatrického hlediska nebezpečný. Dále obviněný zdůraznil, že ve znaleckém posudku není obsaženo sdělení, že by jeho náprava nebyla možná, což je však stěžejním (rozhodujícím) aspektem při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou. K těmto argumentům však Nejvyšší považuje za nezbytné připomenout, že soudní znalec ve svém posudku také rozsáhle popsal jednotlivé osobnostní a povahové rysy obviněného M. M.. Uvedl, že pokud by byl obviněný M. M. uznán vinným jednáním, z něhož byl obžalován, byly by vysvětlením s vysokou pravděpodobností akcentované (zvýrazněné) osobnostní rysy, příkladmo ve smyslu dissociality, anetičnosti (chladného nezájmu o práva druhých), chybění soucitu, tendence uspokojovat své potřeby bez svědomí, lhostejnost a bezohlednost vůči společenským pravidlům, normám a závazkům, neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti a zvláště z trestu, tendence ke svádění viny na jiné nebo k uvádění racionálního vysvětlení pro chování, které jedince přivádí do konfliktu se společností, problémy s autoritami, tendence zneužívat a manipulovat druhými ve svůj prospěch, absence pocitu viny. Provedení klinického psychologického vyšetření (k verifikaci a podrobnému popisu jeho osoby) obviněný odmítl. V tomto kontextu je na místě dále uvést, že obviněný M. M. byl v letech 1996-1999 ve Slovenské republice odsouzen ve třech případech pro závažnou násilnou trestnou činnost, ublížení na zdraví způsobením těžké újmy na zdraví ve smyslu §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Z. z., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, ve třetím z těchto případů také pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 téhož zákona. V posledních dvou případech byl odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Konkrétně se jednalo o rozsudky Okresního soudu v Považské Bystrici ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. 1 T 342/96, ze dne 15. 1. 1998, sp. zn. 1 T 325/97, a ze dne 9. 3. 1999, sp. zn. 2 T 34/99 (viz opis z evidence rejstříku trestů ze dne 7. 11. 2012, č. l . 3250 spisu). Ačkoli se na obviněného z důvodu zahlazení jeho odsouzení na území Slovenské republiky hledí, jako by odsouzen nebyl, není vyloučeno, aby soud přihlédl k tomu, že obviněný v minulosti spáchal trestný čin, neboť tato skutečnost má materiální význam. Jestliže totiž pachatel už v minulosti spáchal trestný čin, může soud ze zhodnocení konkrétních okolností minulého a nynějšího trestného činu a jejich vztahu vyvodit příslušné závěry, pokud jde o postoj pachatele ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, zda pachatel má sklony k páchání trestné činnosti, jaký je stupeň a povaha mravního narušení pachatele, jaká je možnost jeho nápravy apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 571). Obviněný M. M. tak ve svých námitkách výrazně vyzdvihl pouze jeden výrok daného znaleckého posudku a v tomto kontextu přecenil absenci sdělení o tom, že z psychiatrického hlediska není jeho pobyt na svobodě nebezpečný, z čehož vyvodil, že nenastal stav nemožnosti jeho nápravy. Zcela však pominul ostatní v něm obsažené skutečnosti, jež v kontextu byť zahlazené, avšak opakované závažné trestné činnosti násilného charakteru, a zejména závažnosti, rozsáhlosti a způsobu provedení nyní posuzované sofistikované trestné činnosti rovněž násilného charakteru, v níž byl obviněný M. M. stěžejní osobou, která rozhodovala a určovala kroky celé skupiny, mají nespornou vypovídací hodnotu při zjišťování a určování osobnosti člověka – pachatele trestného činu, jež jsou v celkovém komplexu nezbytné a zásadní při ukládání trestu vyhoštění (na dobu neurčitou), jakožto institutu zajišťujícího ochranu a bezpečnost lidí a veřejného pořádku ze strany státu. Shora uvedené skutečnosti beze sporu vypovídají o nebezpečnosti a narušení osobnosti obviněného M. M. do takové míry, že nelze uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou ve smyslu §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku považovat za nepřiměřené či nezákonné. Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzované věci řízení jako celek netrpělo takovými vadami, jež by v konečném důsledku vedly k závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu a odůvodňovaly tak kasační výrok stran obou obviněných. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněných J. S. a M. M. jako celky (zčásti se jednalo o dovolání zjevně neopodstatněná, zčásti o dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř.) v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud obviněný J. S. navrhl Nejvyššímu soudu, aby přerušil výkon rozsudku soudu prvního stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že Nejvyšší soud důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 29. září 2015 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu