ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.37.2021.3
8 Tdo 37/2021-I.-16149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovoláních obviněných D. T. T. H. , nar. XY v XY, Vietnamská socialistická republika (dále „VSR“), občanky VSR, bytem XY, a M. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných D. T. T. H. , nar. XY, a L. T. L. , nar. XY v XY, VSR, občanky VSR, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 To 72/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se odmítá dovolání obviněného M. S.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se odmítají dovolání obviněné D. T. T. H. a nejvyššího státního zástupce.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 56 T 6/2017, byli uznáni vinnými obviněná D. T. T. H. (dále „obviněná H. “) v bodě I. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (účinného ke dni 13. 5. 2013), obviněná L. T. L. (dále „obviněná L. “) v bodě I. jednak účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (účinného ke dni 13. 5. 2013), jednak přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, obviněný M. S. (dále „obviněný S. “) v bodě III. zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Těchto zločinů se obvinění dopustili ve stručnosti tím, že
v bodě I. obviněné H. a L. společně s obviněnými D. D. K., V. T. U., D. T. T. L., L. T. T. T., N. T. T., D. T. T.
v době nejméně od 7. 3. 2011 do 7. 5. 2013 v XY, zejména ve vietnamské tržnici S. v XY v kanceláři pod názvem „S. V.“, a na dalších místech obviněná L. T. T. T. provozovala tzv. „službu proclení“, spočívající mimo jiné v tom, že na základě objednávek dalších osob dovážejících zboží z Asie, především z Číny, za dohodnutou úplatu zahrnující její odměnu a náklady, zajišťovala dopravu tohoto zboží z místa, kam bylo do Evropy dodáno (především z přístavu v XY), jeho proclení na celnici v České republice, zpravidla na celnici ve XY, dopravení do místa určení (obvykle na tržnici S. v XY), přičemž tuto činnost vykonávala tak, že vytvářela, resp. nechala vytvářet a v celním řízení předkládat falešné průvodní doklady ke zboží, v nichž jako údajní příjemci zboží z Asie figurovaly jí ovládané právnické osoby, konkrétně především společnosti L., IČ XY, L., IČ XY, A. ch., IČ XY, A. t., IČ XY, B. C., IČ XY, C. c., IČ XY, a v nichž ani údaje o ceně zboží neodpovídaly skutečnosti, konkrétně tato cena byla výrazně podhodnocena v úmyslu zkrátit clo, přičemž po propuštění zboží do volného oběhu a jeho dodání osobám dovážejícím zboží, které si její služby objednaly a zaplatily za ně, nadále vytvářela zcela fiktivní účetnictví, do kterého vytvářela a zakládala fiktivní účetní doklady o dalším prodeji či vývozu uvedeného zboží za účelem vytvoření zdání skutečně podnikajících daňových subjektů, a poté podávala za tyto společnosti, jež ve skutečnosti nevyvíjely žádnou činnost, nepravdivá daňová přiznání s nulovou nebo minimální výší daně z přidané hodnoty (DPH),
přičemž k této své činnosti využívala jako podřízené své zaměstnankyně, obviněné N. T. T. a cca od konce roku 2011 též D. T. T. , které se vedle jiných, legálních administrativních činností vykonávaných v rámci dalších podnikatelských aktivit obviněné L. T. T. T. a jejích společností podílely za základě jejích pokynů na vytváření fiktivních dokladů a vedení fiktivního účetnictví, když konkrétně obviněná N. T. T. v kanceláři S. V. přijímala konkrétní objednávky k proclení jednotlivých kontejnerů od klientů, následně jim sdělovala, kdy a kým bude kontejner dopraven, a dojednávala, kam má být přistaven, komunikovala se zástupci spediční společnosti, která zajišťovala transport zboží z Hamburku, na základě pokynů obviněné L. T. T. T. vědomě vytvářela falešné průvodní doklady ke zboží, a to konkrétně tak, že packing list ve vietnamštině, který jí poskytl objednatel služby proclení a který neobsahoval ceny zboží, překládala do angličtiny a do češtiny, a na základě pokynů celního deklaranta pak upravovala packing list tak, aby obsahoval co nejméně položek (slučovala shodné a obdobné položky), přičemž výsledný seznam zboží vložila do počítačového programu – vzoru, který k němu automaticky doplnil fiktivní ceny jednotlivých položek a fiktivní celkovou cenu zboží, a tímto počítačovým systémem vytvořila i fiktivní fakturu obsahující uvedené údaje, vystavenou na jednu ze společností ovládaných L. T. T. T. jako dovozce (odběratele), přičemž takto vytvořené fiktivní doklady poté předávala jak celnímu deklarantovi, tak zástupcům spediční společnosti za účelem zařízení proclení a transportu zboží, a obviněná D. T. T. se podílela dle pokynů obviněné L. T. T. T. na vytváření fiktivního účetnictví společností ovládaných obviněnou L. T. T. T., když na základě jejích pokynů, srozuměna s tím, že se jedná pouze o fiktivní obchody, a tedy nepravdivé doklady, vytvářela faktury o dalším přeprodeji zboží mezi těmito společnostmi, čímž se podílela na vytváření a udržování simulovaného právního stavu, a v několika případech řešila na základě pokynu L. T. T. T. otázky týkající se těchto společností s daňovými a celními orgány,
a obvinění D. D. K., V. T. U., D. T. T. H. a D. T. T. L., jednající a vystupující ve vzájemné plné součinnosti a navzájem se zastupující v jednání s dalšími osobami, jako členové úzké rodiny tvořené otcem, matkou a dvěma dcerami, v uvedeném období objednávali dovozy kontejnerů z Číny, pro jejichž transport z Hamburku do České republiky, proclení na základě fiktivních dokladů a následné dodání využívali jako jedni ze zákazníků výše popsanou „službu proclení“ provozovanou obviněnou L. T. T. T., vůči níž rovněž vystupovali jako členové téhož, byť neformálního subjektu, tedy jedné konkrétní rodiny objednávající si její služby, a takto postupovali s vědomím toho, že o zboží je nadále nepravdivě účtováno ve fiktivním účetnictví společností ovládaných L. T. T. T. a obviněným je zboží dodáváno bez řádných dokladů, s utajením skutečného vlastníka zboží, poté co toto zboží bylo vymknuto po provedeném celním řízení další daňové kontrole, a takto dodané zboží dále sami či společně s dalšími neustanovenými osobami prodávali v České republice na tržnici S. v prodejně D´. i jinde, aniž po jeho prodeji řádně přiznali a odvedli DPH,
když konkrétně obviněný D. D. K. vystupoval jako otec rodiny, který měl v rámci této rodiny rozhodující slovo, osobně dojednával s obviněnou L. T. T. T. otázky týkající se služby proclení, zejména s ní řešil závažnější problémy v souvislosti s proclíváním kontejnerů a placením za tuto službu, objednával u ní proclení některých kontejnerů, domlouval se s ní na ceně za tuto službu, rozhodoval, kdy jí má být zaplaceno, podílel se na objednávání zboží z Asie, a dával pokyny a rady především svým dcerám, jak mají při obchodování s takto dovezeným zbožím postupovat,
jeho manželka obviněná V. T. U. rovněž osobně dojednávala s obviněnou L. T. T. T. otázky týkající se služby proclení, zejména se s ní domlouvala na ceně za tuto službu, platila jí za ni, osobně příležitostně na S. dohlížela na chod prodejny a nabízela zboží zákazníkům, dávala pokyny a rady svým dcerám ohledně provozování prodejny a obchodování v ní, podílela se též na komunikaci s obviněnou L. T. L., s níž řešila zasílání plateb čínským dodavatelům,
jejich dcera obviněná D. T. T. H. zpočátku na základě pokynů rodičů a postupně stále více samostatně objednávala nebo se podílela na objednávání zboží z Číny, předávala peníze či zajišťovala prostřednictvím dalších osob předání peněz za účelem jejich zaslání dodavatelům zboží obviněné L. T. L. a též předávala peníze za službu proclení obviněné L. T. T. T., s níž rovněž proclení jednotlivých kontejnerů dojednávala a poskytovala jí, případně obviněné N. T. T. údaje a podklady (především packing list ve vietnamštině, konosament či telex), na jejichž podkladě vytvářely fiktivní průvodní doklady ke zboží, dojednávala s ní a s N. T. T. záležitosti týkající se příjezdu, transportu a místa vykládky jednotlivých kontejnerů, podílela se na organizaci této vykládky a provozovala jako jednatelka společnosti D'. C., IČ XY, jejíž jedinou společnicí zároveň byla, obchod D´. v S., v jehož prostorách takto dovezené zboží přinejmenším z podstatné části následně prodávala,
a jejich druhá dcera obviněná D. T. T. L. v uvedeném období pomáhala své sestře s obchodováním na S., přičemž zejména komunikovala s obviněnou L. T. T. T., s níž proclení jednotlivých kontejnerů dojednávala a poskytovala jí, případně obviněné N. T. T. údaje a podklady (především packing list ve vietnamštině, konosament či telex), na jejichž podkladě vytvářely fiktivní průvodní doklady ke zboží, a dojednávala s ní a s N. T. T. záležitosti týkající se příjezdu, transportu a místa vykládky jednotlivých kontejnerů,
a za shora popsaných okolností obvinění uskutečnili dovozy, zajistili proclení a uvolnění do volného oběhu přinejmenším následujících 93 kontejnerů se zbožím, které jsou konkrétně popsané v bodech 1. až 93. za jednotlivá zdaňovací období včetně výše nepřiznané DPH,
čímž řádně nepřiznali DPH, jejíž výši se přesně nepodařilo zjistit, nejméně však ve výši 15.708.046 Kč, jíž však faktická výše přesáhla, tímto způsobem dovezené zboží po provedeném celním řízení vymkli jakékoli další účinné daňové kontrole, načež obvinění D. D. K., V. T. U., D. T. T. H. a D. T. T. L. toto zboží dále přinejmenším z podstatné části sami či ve spojení s dalšími nezjištěnými osobami prodávali v České republice, především na tržnici v S., aniž by po prodeji zboží řádně přiznali a uhradili DPH, a tímto jednáním zkrátili DPH v přesně nezjištěném rozsahu přesahujícím částku 5.000.000 Kč,
obviněná L. T. L. během celého uvedeného období od 7. 3. 2011 do 7. 5. 2013 provozovala úplatně v areálu tržnice S. tzv. službu posílání peněz, a to tak, že vybírala bez povolení České národní banky od veřejnosti peníze v hotovosti, se záměrem obstarat za úplatu jejich doručení na určené bankovní účty v cizině či určeným osobám tak, aby byl zakryt jak skutečný odesílatel peněz, tak pravý účel platby, takto přebírala peníze mimo jiné přímo či nepřímo i od obviněných D. D. K., V. T. U., D. T. T. H. a D. T. T. L., včetně peněz určených na platbu za zboží ve výše popsaným způsobem dovážených kontejnerech z Asie, zajišťovala nelegálními bankovními a nebankovními převody doručení těchto částek určeným příjemcům, a touto svou neoprávněnou podnikatelskou činností, při níž získala celkový blíže nezjištěný majetkový prospěch přesahující 500.000 Kč, zároveň umožnila vznik a trvání simulovaného právního stavu, podle něhož za daň namísto skutečných dovozců kontejnerů odpovídaly právnické osoby fakticky ovládané obžalovanou L. T. T. T.,
v bodě III. obviněný M. S. s obviněným L. Š. za součinnosti obviněného J. Š. působícího jako celní deklarant, který nejméně v době od 1. 1. 2010 do 7. 5. 2013 předával příslušníkům celní správy, zařazeným na Celním úřadě XY, resp. územním pracovišti ve XY, obviněným L. Š., služebně zařazenému po celou tuto dobu jako koordinátor, resp. koordinátor celního řízení, a M. S., služebně zařazenému jako vedoucí oddělení celního úřadu a od 1. 1. 2013 jako referent původu zboží, ve své garáži na ulici XY nebo na jiných nezjištěných místech peníze v hotovosti, a to konkrétně přinejmenším v částce 7 000 Kč za každý proclený kontejner, jehož proclení vyřizoval na Celním úřadě XY, okres XY, pro spoluobviněnou L. T. T. T. , a to v úmyslu ovlivnit jejich postup a postup dalších celníků při celním řízení a dosáhnout příznivějšího zacházení v jím řešených případech, včetně možnosti získání interních informací a dojednání vhodných kontejnerů, u nichž může být provedena kontrola, oproti jiným, u nichž by provedení kontroly bylo pro dovozce a deklaranta riskantní, přičemž obvinění M. S. a L. Š. od něho tyto úplatky přijímali, obviněný J. Š. jim takto dohromady za uvedené období poskytl částku nejméně 5.229.000 Kč, odpovídající 747 procleným kontejnerům, když peníze si od něho nejprve, přinejmenším do října 2011, přebíral obviněný M. S., jehož posléze po vzájemné dohodě nahradil L. Š., s penězi oba následně naložili přesně nezjištěným způsobem, a obvinění M. S. i L. Š. takto oba přijímali od obviněného J. Š. peníze v úmyslu získat pro sebe tímto způsobem celkově nezjištěnou částku výrazně přesahující 500.000 Kč.
2. Za tato trestná jednání byli dovolatelé odsouzeni tak, že obviněné D. T. T. H. a L. T. L. byly podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeny k trestu odnětí svobody v trvání tří roků (u obviněné L. šlo o trest úhrnný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku), jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jim byl uložen peněžitý trest ‒ obviněné H. v celkové výši 730.000 Kč vyměřený v 730 denních sazbách po 1.000 Kč, obviněné L. ve výši 300.000 Kč vyměřený v 200 denních sazbách po 1.500 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, jim byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání – u obviněné H. dvou roků, u obviněné L. v trvání 200 dnů. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jim byl uložen trest propadnutí věci, a to částek uložených na bankovních účtech konkretizovaných v témže výroku. Obviněné H. byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti roků.
Obviněný M. S. byl podle §331 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 600.000 Kč vyměřený jako 400 denních sazeb po 1.500 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 400 dnů. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl obviněnému S. uložen trest propadnutí věci, a to částky 112.687 Kč uložené na bankovním účtu č. XY vedeném u Wüstenrot – stavební spořitelny, a. s., a částky 59.000 Kč zajištěné při domovní prohlídce provedené u obviněného. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Celní správy České republiky na dobu deseti let.
3. Výroky I., II., III. bylo rozhodnuto též o vině a trestech dalších spoluobviněných a spolupachatelů, kteří v této trestní věci dovolání buď vůbec nepodali – obvinění L. T. T. T., nar. XY, N. T. T., nar. XY, D. T. T., nar. XY (bod I.), N. M. P., nar. XY, D. N. T., nar. XY, M. T. T. T., nar. XY, L. T. K. P., nar. XY, P. T. T., nar. XY, P. D. T., nar. XY, P. T. D., nar. XY (bod II.), nebo si dovolání podali a jsou u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 8 Tdo 38/2021, což se týká obviněných D. D. K., nar. XY, V. T. U., nar. XY, D. T. T. L., nar. XY (bod I.), nebo obviněného L. Š. , na. XY (bod III.), jehož věc byla ze společného řízení vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Rovněž bylo rozhodnuto o zproštění obviněných T. M. D., nar. XY, J. B., nar. XY, J. Ch., nar. XY, S. Z., nar. XY, J. A., nar. XY, a T. S., nar. XY, obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 To 72/2019, odvolání podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně dovolateli obviněnými H., Š. , S. a státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze, jenž tak učinil v neprospěch obviněných do výroků o vině i trestech, včetně zprošťujícího výroku, a odvoláních spoluobviněných L. T. T. T. , N. T. T., J. Š. L. , N. M. P., L. T. K. P., P. T. T. a P. D. T., kteří však dovolání nepodali, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Z obsahu podaných dovolání
a) z dovolání obviněné Ha
5. Obviněná D. T. T. H.dovoláním opřeným o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. brojila proti nesprávnému právnímu posouzení skutku založenému na extrémním nesouladu a zejména proti peněžitému trestu, protože tvrdila, že v jejím případě zákon jeho uložení nepřipouští, protože je nedobytný.
6. Soudům vůči výroku o vině vytkla, že své závěry založily na výpovědi spolupracující obviněné L. T. T. T. (dále „spolupracující obviněná“ nebo „obviněná T.“) a na odposleších, jež byly hodnoceny v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. Důsledkem tohoto postupu je nesprávné zjištění, komu ve skutečnosti patřilo inkriminované zboží (kontejnery), neboť závěr, že patřilo právě jí, resp. její rodině K. U., vyplynul prakticky jen z výpovědi spolupracující obviněné, aniž by měl oporu v jiných důkazech. Obviněná T. přitom měnila svoji výpověď, která nekoresponduje s dalšími důkazy (viz bod 212. rozsudku nalézacího soudu), nebyla pravda, že obviněná T. byla nucena poslouchat pokyny rodiny K. U., a nepravdivě vypovídala o svých majetkových poměrech. Proto soudy pochybily ve smyslu názorů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, či usnesení Ústavního soudu 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13).
7. Obviněná H. výpovědi obviněné T. vytýkala, že uskutečňovala službu proclení již od roku 2005 pro širokou škálu subjektů, ve vztahu k nimž však odmítla vypovídat, zboží v předmětných kontejnerech patřilo více majitelům odlišným od rodiny K. U., pro což svědčí výpovědi řidičů. Jedním z majitelů zboží byl pan V. V. T., který sdílel skladové i kontejnerové prostory s dovolatelkou. Totéž přitom vyplynulo i z výpovědí svědků V. T. L., T. H., T. M. D. i listinných důkazů. Vytkla neuvážený postup při použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jež soud vykládal v rozporu s jejich obsahem, čímž došlo k tzv. deformaci důkazů. Za neprůkazné označila ty hovory, u nichž se nepodařilo identifikovat osobu volajícího (viz bod 219. rozsudku soudu prvního stupně). Při náležitém zhodnocení těchto odposlechů by soud musel dospět k závěru, že tyto podporují výpověď obviněné H. V uvedeném vadném postupu shledala porušení zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) a nesprávnost skutkových zjištění, a na jejich základě i nesprávných právní závěrů, které vykazují extrémní rozpor.
8. Za nesprávnou považovala výši způsobené škody, protože soudy nesprávně podle znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina uzavřely, že výši daňové povinnosti (a tím i škody) určuje cena, za kterou se zboží prodá. Tato skutečnost však v posuzované věci nebyla vůbec zjištěna, ani nebylo prokázáno, zda se zboží v České republice vůbec prodalo. Soudy v tomto směru vyšly z ceny deklarované v jednotném správním dokladu (dále „JSD“, dříve jednotná celní deklarace neboli JCD), což je však doklad z hlediska výměry DPH při prodeji zboží v tuzemsku zcela irelevantní. Pouhý přibližný údaj o výši škody přitom nemůže být u tohoto trestného činu dostačující (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002-I.).
9. Výhrady obviněná H. vznesla i proti objektivní stránce, neboť podle soudy učiněných závěrů měla jednat jako spolupachatelka ve smyslu §23 tr. zákoníku, aniž bylo zjištěno, zda byla tím, kdo zboží skutečně prodával, za jakou cenu, v jakém objemu, apod. Svými závěry se soudy v posuzované věci od konstantní judikatury i právní teorie odchýlily. Nemůže obstát ani závěr o naplnění subjektivní stránky podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tím méně pak ve vztahu ke spolupachatelství. Všechny soudy učiněné závěry vykazují extrémní rozpor s výsledky důkazního řízení.
10. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná H. vytýkala vadnost výroku o peněžitém trestu, pro jehož uložení nebyly splněny zákonné podmínky. Zdůraznila, že je matkou v domácnosti s měsíčním rodičovským příspěvkem ve výši 5.600 Kč a veškerý svůj čas věnuje péči o syny ve věku 7 a 2 roky. Potřeby rodiny zajišťuje manžel, který hradil i výdaje spojené s obhajobou v tomto trestním řízení, včetně peněžité záruky, na jejíž úhradu si vzal půjčku. Ona sama nedisponuje finančními prostředky v takovém objemu, aby mohla jí uložený peněžitý trest uhradit. Jde o trest nedobytný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1286/2017) nerespektující zásadu personality a přiměřenosti trestu.
11. Obviněná vytkla vadu spočívající v tom, že na rozhodování ve věci se podílel nezákonný soudce, protože v přípravném řízení rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8, ačkoli v posuzované věci byla podle místa spáchání činu založena místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4. Tento nepříslušný soud rozhodoval o příkazech k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. Příkazy k odposlechům jsou nedostatečné, neobsahují konkrétní informace, a tudíž stěžejní důkazy byly získány v rozporu se zákonem. Vadně soudy postupovaly i u spolupracující obviněné, neboť nerespektovaly §178a tr. ř. a její výpověď byla nepravdivá. Byl porušen princip rovnosti zbraní (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01), neboť soudní spis v této trestní věci byl vytvořen ze tří vyšetřovacích spisů různých orgánů a neobsahoval veškeré informace a dokumenty, čímž jí bylo znemožněno seznámit se se všemi důkazy. Rovněž poukázala na nepřezkoumatelnost rozhodnutí bez vazby na učiněná skutková zjištění (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15), když se odvolací soud nevypořádal s její obhajobou ani s důvody zamítnutí důkazních návrhů, a nezabýval se všemi důkazy (viz čestné prohlášení svědka V. V. T.).
12. Ze všech těchto důvodů obviněná H. v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí, a poté aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl, případně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále navrhla, aby předseda senátu podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného podaným dovoláním. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
b) z dovolání obviněného M. S.
13. Obviněný M. S. dovoláním podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti extrémnímu rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, poukázal na nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadených rozhodnutí, protože odvolací soud těmto povinnostem nedostál, neboť se ve svém usnesení nevypořádal s žádnou jeho námitkou, a tudíž jeho výhrady zcela pominul, když pouze zopakoval již známé skutečnosti uvedené v rozsudku soudu prvního stupně, a vyjádřil se ke znaleckému posudku Mgr. Vladimíra Leina předloženému ve veřejném zasedání. Tím odvolací soud porušil ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, aj.).
14. Podle dovolatele jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s důkazy, což vedlo i k nesprávnému právnímu posouzení, protože soudy porušily zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny, jeho vina nevyplývá z žádného důkazu ani z uceleného řetězce důkazů nepřímých. Ve výroku pod bodem III. není konkretizována skutečná výše úplatku, kterou měl přijmout či si ji nechat slíbit, a chybí i přesné časové vymezení doby, po níž měl trestnou činnost páchat, v návaznosti na konkrétní finanční částky, jež měl ke konkrétnímu datu přijímat. Podle popisu skutku nelze dospět k závěru o jeho vině, která je založena pouze na proti sobě stojících výpovědích dovolatele a spoluobviněných L. Š. a J. Š., aniž by byla podpořena dalšími nepřímými důkazy. Podle výsledků provedeného dokazování soudy měly dospět k závěru o nevěrohodnosti obviněného J. Š. (viz bod 460. rozsudku soudu prvního stupně), protože jím uváděné skutečnosti jsou založené na snaze o propuštění z vazby a dosažení postavení spolupracujícího obviněného. Obviněný J. Š. přitom nebyl schopen vysvětlit některá svá tvrzení ohledně výše úplatků, osoby, která jej měla navést na možnost uplácet pracovníky celního úřadu, apod., avšak vždy si nakonec vybral tu verzi, která mu mohla zajistit mírnější zacházení a výhodnější postavení v trestním řízení. Jestliže se soudy opíraly o výpovědi spolupracující obviněné T., jsou jejich závěry nepřesvědčivé, neboť jí zčásti uvěřily, a v takovém případě se měly o jí uváděné skutečnosti opírat i v případě rozporů ve výpovědích obviněného J. Š. Soud rovněž neobjasnil způsob, jakým se měly jednotlivé zainteresované osoby vzájemně kontaktovat, přičemž ze všech kontejnerů osobně proclil asi 5 %, neboť toto nebylo jeho hlavní pracovní náplní. Ani spoluobviněný J. Š. není schopen prokázat, jakou výši úplatku kdo z celníků obdržel, a proto nebylo možné učinit spolehlivý závěr o přijímání úplatků s úmyslem získat značný prospěch. Pokud i přesto soud takový závěr učinil, jde o pouhou, ničím nepodloženou spekulaci.
15. Za nesprávný obviněný považoval i způsob hodnocení důkazů vztahujících se k jím vystaveným směnkám a záznamům spoluobviněného J. Š., u kterých nebylo prokázáno, proč je měl ve své dispozici J. Š., ani že měly sloužit ke krytí úplatkářského jednání, což nevyplynulo ani ze záznamů J. Š., jenž pracoval jako celní deklarant pro více celních úřadů. Nevyplývá z nich, k jakému časovému období se vztahují. Soud nevysvětlil, proč směnky neodpovídají částkou přesnému počtu kontejnerů, když za každý by měl podle soudy učiněných skutkových závěrů dostat úplatek ve výši 7.000 Kč. Tvrzení spoluobviněného J. Š. o úplatcích mohla sloužit u obviněné T. k zamaskování skutečnosti, že se J. Š. na těchto transakcích sám obohacoval. Podle dovolatele ve vztahu k němu se jednalo skutečně o směnky vystavené za účelem jištění reálných půjček mezi ním a spoluobviněným J. Š., jímž však byl podveden, pokud mu tento po úhradě dluhu vrátil pouze kopie směnek, zatímco originály si nadále ponechal. Verze o úplatcích je vyvracena rovněž absencí zjištění o jakémkoli nestandardním, či dokonce protiprávním postupu ze strany dovolatele při proclívání předmětných kontejnerů. Za této situace není zřejmá ani jakákoli jeho motivace k přijetí úplatku. Zdůraznil, že při výkonu své práce postupoval běžným a obvyklým způsobem. Za nepřesné považoval i zjištění počtu kontejnerů, neboť soud jejich počet stanovil na 747, zatímco spolupracující obviněná pouze na 97, a proto není zřejmé, zda J. Š. své „služby“ poskytoval pouze obviněné T., anebo i jiným subjektům, a za jakých podmínek.
16. Vzhledem k tomu, že závěr o výši případného přijatého úplatku je založen jen na spekulacích a domněnkách bez respektu k zásadě in dubio pro reo , obviněný S. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
c) z dovolání nejvyššího státního zástupce
17. Nejvyšší státní zástupce dovolání podal v neprospěch obviněných H. a L. podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. proti výroku o trestech jim uložených za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebyly splněny v tomto ustanovení stanovené zákonné podmínky.
18. U obviněné H. shledal toliko obecnou polehčující okolnost spočívající ve vedení řádného života před spácháním činu, naopak jí přitěžuje, že svoji trestnou činnost po celou dobu popírala. Přijatelnou okolností však není to, že se do nelegálních obchodů zapojila pod vlivem rodičů a dopouštěla se jí v rámci rodiny v důsledku podřízení se tradičním rodinným vazbám, a tuto skutečnost nelze považovat za výrazně snižující závažnost činu a odůvodňující mimořádné snížení trestu. Naopak tato hierarchie vietnamské rodiny znesnadnila možnost prozrazení trestné činnosti, jejíž závažnost spíše obviněná H. zvyšovala, když její jednání postupně nabývalo rysů samostatného konání na rodičích nezávislého (viz body 35., 270. rozsudku soudu prvního stupně). Důvod pro použití zmíněného mimořádného institutu nespatřoval ani v tom, že obviněná pečuje o dvě nezletilé děti předškolního věku, zvláště za situace, kdy žije v úplné rodině s manželem, tudíž děti nejsou odkázány výlučně na její péči.
19. Proti použití §58 odst. 1 tr. zákoníku u obviněné L. podle nejvyššího státního zástupce svědčí stejné skutečnosti, aniž by byly dány okolnosti podle §41 písm. l), n) tr. zákoníku. Za důvod použití §58 odst. 1 tr. zákoníku na rozdíl od soudů nepokládal okolnost, že se posuzované trestné činnosti dopouštěla pouze okrajově, neboť její forma zapojení do trestné činnosti spočívala především v tom, že zajišťovala, aby platby za dovážené zboží nešly řádnou vysledovatelnou cestou, nýbrž umožnila simulovat stav, podle něhož skutečnými dovozci zboží nebyli členové rodiny K. U., ale zcela jiný subjekt. Bez jejího přispění by tedy celá trestná činnost popsaná pod bodem I. napadeného rozsudku nemohla být realizována, případně by realizována byla, avšak s větším rizikem odhalení. Nelze proto aplikovat ani soudem okrajově zmíněné ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku. Nadto skutečnost, že se této trestné činnosti dopustila v souběhu s přečinem neoprávněného podnikání, zakládá přitěžující okolnost podle §42 písm. n) tr. zákoníku.
20. Za mimořádnou a vymykající se obdobným případům nejvyšší státní zástupce nepovažoval ani délku trestního řízení trvajícího sedm let, a to s ohledem na počet obviněných, složitost věci a náročnost dokazování ne natolik dlouhou, aby bylo nutné ji kompenzovat uložením trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby (viz bod 537. rozsudku). Při absenci jakýchkoli mimořádných okolností případu nebo na straně pachatelek neměl být §58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzované věci použit, neboť uváděné polehčující okolnosti mohly být zohledněny i při výměře trestu v rámci zákonného rozpětí trestní sazby. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 To 72/2019, v rozsahu, v jakém bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných H. a L. , jakož i všechna další rozhodnutí na tuto zrušenou část usnesení navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínky §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.
III. Z vyjádření stran
21. K dovolání nejvyššího státního zástupce obviněná H. uvedla, že pomíjí některé významné okolnosti a poměry, které svědčily v její prospěch, při účelovém a izolovaném zdůrazňování jen některých z nich. Nebyla tím, kdo trestnou činnost organizoval, nebo z ní měl jakýkoli větší prospěch, byla povinna plnit svou úlohu v rámci tradiční vietnamské rodiny, v níž se jakákoli neposlušnost vůči rodičům setkává s odsouzením a nevolí ze strany všech jejích členů, případně i širší vietnamské komunity. Mladšímu synovi jsou necelé dva roky, je na ní zcela závislý, její manžel cestuje, a ostatní členové byli odsouzeni k nepodmíněným trestům. Poukázala na zásadu personality trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 353/2017, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 35/2015, aj.). Nezavinila průtahy v řízení, dostavovala se ke všem úkonům a za pomoci manžela uhradila i peněžitý trest. Šlo tedy o zjevný a zcela mimořádný exces v jejím životě, který aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku odůvodňuje. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
22. Obviněná L. k dovolání nejvyššího státního zástupce poukázala na to, že sama dovolání nepodala, dne 12. 10. 2020 uhradila peněžitý trest ve výši 300.000 Kč a dne 18. 11. 2000 byl realizován trest propadnutí částky 500.000 Kč, žije řádným životem ve společné domácnosti s manželem, dvěma dětmi a téměř osmdesátiletou matkou, o kterou se stará, řádně pracuje, proto uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, jehož se domáhá nejvyšší státní zástupce, by pro ni bylo zcela nepřiměřenou sankcí bez ohledu na možnost použití §58 odst. 5 tr. zákoníku i míru jejího zapojení do trestné činnosti, novelu podle zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, došlo k rozšíření možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §58 tr. zákoníku v případech prohlášení viny pachatele nebo v případě schválení dohody o vině a trestu. Tyto okolnosti svědčí o nedůvodnosti požadavků nejvyššího státního zástupce vznesených v jeho dovolání, které by měl Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
23. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj činného státního zástupce reagovalo na dovolání obviněné H. tím, že značná část jí uplatněných námitek se nachází zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Výhrady proti místní nepříslušnosti soudu činného v přípravném řízení by nebylo možno uplatnit ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu, stejně jako nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Mimo zákonem připuštěný rozsah dovolání stojí i nesouhlas se statusem spolupracující obviněné T. Spekulativní jsou výhrady o manipulaci se spisovým materiálem a námitky týkající se kvality odůvodnění soudních rozhodnutí nemají věcný podklad. Podstata dovolání obviněné H. spočívá v kritice skutkových zjištění a neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K pochybnosti o správnosti zjištěné výše škody spočívající v daňovém úniku doplnil, že nalézací soud v odůvodnění rozhodnutí (viz bod 493.) rozvedl, z jakých důvodů shledal, že obvinění zkrátili daň v částce přesahující 5.000.000 Kč. Jen k jeho názoru jako obiter dictum poukázal na jeho ryze teoretickou úvahu, z níž však nevycházel, ale opíral se o objektivně zjištěnou minimální výši daňového úniku. Námitky dovolatelky jsou proto jen nepřípustnou polemikou s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu. Výhrady proti nevěrohodnosti svědků, zejména obviněné T., jsou jen vlastní polemikou s provedenými důkazy. Řízení však podle státního zástupce netrpí extrémními nedostatky, a to ani vůči peněžitému trestu, a proto navrhl dovolání obviněné H. jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
24. K dovolání obviněného S. státní zástupce konstatoval, že nevznáší v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, kterými by na základě skutkového stavu zjištěného soudy dovozoval absenci znaků zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Námitky proti odůvodnění soudního rozhodnutí a kritika kvality odůvodnění soudních rozhodnutí jsou námitky z hlediska hmotněprávního dovolacího důvodu zcela bezpředmětné a nepřípustné i z důvodů §265a odst. 4 tr. ř. Výhrady proti skutkovému zjištění výše úplatků se míjejí se zjištěními učiněnými soudy, neboť v tzv. skutkové větě je konstatováno, že obvinění jednali v úmyslu „získat pro sebe tímto způsobem celkově nezjištěnou částku výrazně převyšující 500.000 Kč“, což je s ohledem na konstrukci §331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku k naplnění znaků této kvalifikované skutkové podstaty dostačující. Není kategoricky tvrzeno, že by obviněný S. pro sebe skutečně získal částku 500.000 Kč. Některé skutkové námitky dovolatele se netýkají skutečností rozhodných pro existenci znaků trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť není nutné, aby příjemce úplatku byl úplatkem ovlivněn při obstarávání věci obecného zájmu nebo dokonce, pokud jde o úřední osobu. Je proto bezpředmětná argumentace dovolatele týkající se neprokázání jeho ingerence v celních řízeních týkajících se předmětných kontejnerů se zbožím. Podstata výhrad obviněného S. spočívá v kritice postupu soudů při hodnocení důkazů, čímž deklarovanému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu ani zčásti nedostál, a proto nejvyšší státní zástupce shledal vhodným, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného jako podané mimo dovolací důvody podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
25. Obviněný S. v reakci na toto vyjádření se s tvrzeními v něm obsaženými neztotožnil z týchž důvodů, jaké rozvedl v dovolání. K vadnému hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného J. Š. poukázal na to, že výpověď usvědčující celníky učinil a podepsal pod nátlakem policistů při současném zdůraznění toho, že v žádném ze zajištěných listinných důkazů není uvedeno jméno „M. S. “, ani jiný záznam, který by nasvědčoval tomu, že by uvedené částky měly být předávány právě jemu. Rovněž další provedené důkazy (tj. odposlechy, kamerové záznamy, záznamy ze sledování, výslechy svědků) neprokazují, že by se dopustil jednání příslibu nebo přijetí úplatku, tedy že by se dopustil skutků, které mu jsou kladeny na vinu, a tím naplnil skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Požadoval vyhovět návrhu, který učinil ve svém dovolání.
IV. K přípustnosti dovolání obecně
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že všechna dovolání všech dovolatelů jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
27. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., jež musí vyplynout z obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku, což je požadavek, který je třeba respektovat, neboť Nejvyšší soud je těmito důvody vázán (viz §265i odst. 3 tr. ř.). Samotné konstatování některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. k přezkumné činnosti dovolacího soudu nepostačuje. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je proto povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
28. Nejvyšší soud na základě těchto kritérií posuzoval, zda dovolání opřená obviněnou H. o důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněným S. o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejvyšším státním zástupcem o důvody podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., s hledisky, která tyto zákonem vymezené důvody předpokládají, obsahově korespondují, případně zda jsou důvodná.
29. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (uvedeného v dovolání nejvyššího státního zástupce) je možné napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně podaná odvolání podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jejich nedůvodnost je všechna podle §256 tr. ř. zamítl, tedy je neodmítl z formálních důvodů, mohl být tento dovolací důvod použit jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce dovolání podal též s odkazem na další důvod, tudíž uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud proto dále posuzoval splnění podmínek vztahujících se k §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o něž dovolání tento dovolatel opřel.
30. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který opřeli dovolání obvinění H. a S. , je možné dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
31. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
32. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
33. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dovolání obviněné H. a nejvyššího státního zástupce) lze namítat vadnost trestu, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, jež zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jejž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
34. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V. K dovolání obviněné H.
a) k výhradám zaměřeným proti výroku o vině
35. Obviněná H. s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení, protože soudy řádně neobjasnily, v čem spočívala trestná činnost, která jí je kladena za vinu, i to, že závěry soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, což vyvolává pochybnosti o tom, zda je spolupachatelkou a zda jednala zaviněně. Vadným shledala i výrok o uloženém peněžitém trestu.
36. V podrobnostech v obsahu dovolání rozvedla nedostatky v dokazování a skutkových zjištěních, jejichž důsledkem byl extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což se promítlo v porušení zásad spravedlivého procesu, jež shledávala v tom, že soudy opíraly své závěry o výpověď spoluobviněné T., která však byla spolupracující obviněnou, jejíž výpověď byla soudy zčásti shledána nevěrohodnou, a byla zpochybněna v jejím případě i důvodnost použití ustanovení §178a tr. ř., a tedy i to, zda se u ní mohlo jednat o spolupracující spoluobviněnou. Zdůrazňovala její nevěrohodnost, a to se zřetelem na odmítání některých jejích odpovědí. Poukázala i na to, že u odposlechů soudy řádně nezvažovaly obsah zaznamenaných rozhovorů a vadně je interpretovaly. Nebylo podle ní prokázáno a zjišťováno, zda se zboží z inkriminovaných kontejnerů prodalo v České republice, což bylo podstatné z hlediska závěru o vině, obzvláště když obviněná T. tuto službu poskytovala i pro řadu jiných subjektů. Nebylo objasněno, jaké zboží a v jakém objemu se mělo prodat. Nedostatky spatřovala ve způsobu, jakým byla vyčíslena údajná škoda, pochybnosti podle ní budí i závěry vyplývající ze znaleckého posudku znalce Mgr. Vladimíra Leina (viz bod 34. rozsudku). Závěr o rozsahu 5.000.000 Kč není ničím podložen, obzvláště když soudy nebraly do úvahy, že zboží v kontejnerech patřilo několika majitelům, o čemž mohl vypovídat např. pan V. V. T. Výše škody je proto založena jen na hypotetických úvahách soudů. Nesprávnost zjištění výše způsobené škody dovozovala z toho, že soudy neprovedly znalecké zkoumání zaměřené na objasnění přesného obsahu kontejnerů a ceny zboží, nýbrž neakceptovatelně aplikovaly pouze pomocnou metodu tzv. fiktivní výše škody, což se odrazilo v nesprávné právní kvalifikaci a výši trestu. Nebylo možné přijmout závěr, že naplnila objektivní stránku skutkové podstaty jí za vinu kladeného trestného činu, neboť soudy některé okolnosti pouze předpokládaly. Jimi tvrzený skutkový stav nesprávně právně posoudily a postupovaly v rozporu s postuláty spravedlivého procesu, což opírala i o tvrzení, že v přípravném řízení rozhodoval místně nepříslušný státní zástupce.
37. K těmto výhradám je třeba uvést, že obviněná H. jimi důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nenaplnila, neboť se netýkají vadného právního posouzení činu, ale jsou primárně zaměřeny proti procesním postupům soudů (§2 odst. 5, 6 tr. ř., §178a tr. ř. a dalším), což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, a Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku takto namítaných vad přezkoumávat. Vytýkané nedostatky vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování, tudíž stojí zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Nejvyšší soud je však zásadně povinen o skutkových zjištěních, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat v těch případech, kdy je dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04), a to v souvislosti s vyloučením porušení pravidel spravedlivého procesu. Jen tehdy je totiž Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
38. Se zřetelem na tyto principy Nejvyšší soud posuzoval, zda ve vytýkaných procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla a zda nedošlo k extrémním procesním vadám, které by měly za následek tzv. extrémní nesoulad, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.), popř. dojde-li k porušení zásad vyplývajících z práva obviněného na spravedlivý proces.
39. Nejvyšší soud s ohledem na takto vymezená pravidla považuje nejprve za nutné zdůraznit, že námitka o místní nepříslušnosti státního zástupce v přípravném řízení na žádný z dovolacích důvodů nedopadá, stojí tudíž zcela i mimo důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o vadnou příslušnost, na tu je pamatováno v důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jejž však lze uplatnit toliko proti věcné nepříslušnosti soudu, tudíž tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, tzn. soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů podle §16 a §17 tr. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011, nebo ze dne 26. 6. 2008, sp zn. 3 Tdo 277/2008). Žádný z dovolacích důvodů neumožňuje přezkoumávat správnost místní příslušnosti státního zástupce nebo soudu v přípravném řízení z hledisek §26 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Soudce, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení.
40. Uvedená výhrada se týká řízení o povolení odposlechů, popř. vydání příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, a je jí vytýkáno, že tyto vydal místně nepříslušný Obvodní soud pro Prahu 8, ačkoli byla podle místa spáchání činu založena místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4. K tomu Nejvyšší soud zcela nad rámec možnosti podat proti této skutečnosti dovolání připomíná, že výkon dozoru nad touto fází trestního řízení a zachováváním zákonnosti v přípravném řízení přísluší zásadně státnímu zástupci (viz §174 odst. 1 tr. ř.), který by v případě, že shledá porušení zákona, byl oprávněn a současně povinen zasáhnout, což se však v posuzované věci nestalo. Vedením dalšího řízení před soudy obou stupňů, před nimiž obviněná tuto námitku nevznesla, by byla i takováto případná vada týkající se toliko dílčího úkonu přípravného řízení, bez dopadu na jeho věcnou a procesní správnost, jak bude uvedeno níže, zhojena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1559/2018). Pro úplnost lze dodat, že nápravy uvedené vady by bylo možné se domáhat prostřednictvím řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zajištění údajů o telekomunikačním provozu ve smyslu podle §314l a násl. tr. ř., pro které příslušný Nejvyšší soud na návrh osoby uvedené v §88 odst. 8 tr. ř. zkoumá, zda bylo v tomto řízení postupováno v souladu se zákonem. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud uvedenou námitkou obviněné vztahující se k místní nepříslušnosti státního zástupce nebo soudce ve smyslu §26 tr. ř. dále po věcné stránce nezabýval, ale i přesto je třeba jen pro úplnost zmínit, že nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/2014, byl vydán až poté, co v této věci již odposlechy byly realizovány.
41. Vytýkala-li obviněná H., že neměla v době přípravného řízení při seznámení se spisem k dispozici veškerý spisový materiál, čítající v té době tři skupiny svazků, i v této části dovolání jde o výhrady, kterými není vytýkáno porušení práva na seznámení se se spisem ve smyslu §166 odst. 1 tr. ř., podle něhož, uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a jeho obhájci v přiměřené době prosdupovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Toto právo obviněné bylo v předmětné věci nepochybně v souladu se zákonem zajištěno a jí realizováno, pro což svědčí i to, že daným směrem její námitky zaměřeny nejsou, ale týkají se jen toho, že jí nebylo k seznámení předloženo vše, co údajně bylo policejním orgánem při vyšetřování ve věci opatřeno. Takové výhrady však s žádným dovolacím důvodem nesouvisejí a nemají zásadní vztah ani ke správnosti závěrů o vině a trestu. Nejvyšší soud pouze na okraj podotýká, že důležitost prostudování spisu obviněným a jeho obhájcem ve smyslu §166 tr. ř. je ovlivněna vztahem přípravného řízení k hlavnímu líčení v řízení před soudem, a nelze pominout, že těžiště dokazování leží právě ve stadiu soudního řízení. Pro to platí zásada obžalovací, z níž plyne, že když výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy (podle §176 odst. 1 tr. ř.). Zcela pro úplnost je vhodné doplnit, že je to státní zástupce, kdo vykonává v přípravném řízení veškeré meritorní rozhodování o skončení přípravného řízení i o přerušení trestního stíhání (srov. §171 až 173 tr. ř.). Zdůraznit lze i jeho oprávnění s konečnou platností určovat rozsah a objem důkazů, které budou vyhledávány, opatřovány a popř. i prováděny v přípravném řízení, poněvadž jestliže má státní zastupitelství plnit svou hlavní úlohu, tj. podávat ve veřejném zájmu obžalobu v trestním řízení a plnit další úkoly, které mu vyplývají z trestního řádu, musí mít státní zástupci jako osoby, jejichž prostřednictvím státní zastupitelství vykonává svou činnost, možnost si vytvořit pro plnění tohoto úkolu potřebné předpoklady. Na to pak navazuje i nová koncepce dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, jejž lze vymezit jako soustavnou, systematickou a cílevědomou kontrolní činnost, vykonávanou průběžně v celém přípravném řízení a zaměřenou na činnost policejních orgánů při přijímání a prověřování podnětů nasvědčujících spáchání trestných činů, zjištění stavu a průběhu prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a po zahájení trestního stíhání i na stav a průběh vyšetřování se zaměřením na prověření postupu policejního orgánu z hlediska jeho zákonnosti, rychlosti a plynulosti a na neprodlené odstraňování zjištěných nedostatků. Dozor státního zástupce v přípravném řízení směřuje též k tomu, aby nikdo nebyl bezdůvodně trestně stíhán (srov. §2 odst. 1 tr. ř.) ani nad míru stanovenou zákonem omezován ve svých právech a svobodách v přípravném řízení (srov. §2 odst. 4 tr. ř.). Je vykonáván v trestním řízení především z hlediska zákonnosti postupu policejního orgánu, ale také z hlediska jeho věcné správnosti, odůvodněnosti a úplnosti. V přípravném řízení je státní zástupce dominus litis , neboť autoritativně vystupuje vůči obviněnému (popř. zastoupenému obhájcem) i vůči ostatním osobám zúčastněným na řízení a rozhoduje v podstatě o všech zásadních otázkách s výjimkou rozhodnutí svěřených i v přípravném řízení soudci či soudu. Z uvedeného postavení státního zástupce vyplývá i jeho povinnost dbát i bez návrhu stran na stejně pečlivé objasnění okolností svědčících ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2221až 2223).
42. K úplnosti spisu lze obecně konstatovat, že orgány činné v trestním řízení musí pro svá rozhodnutí dostatečně zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Nemají však zákonem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné k prokázání potřebných skutečností a v zásadě ani to, jakého druhu důkazního prostředku lze použít (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11). Ustanovení §65 tr. ř. upravující právo obviněného nahlížet do spisu, blíže nespecifikuje, do jakých „spisů“ má obviněný a jeho obhájce právo nahlížet. Při konkretizaci těchto „spisů“ je třeba vycházet ze smyslu ustanovení §65 tr. ř., kterým je potřeba zajistit, aby obviněnému a jeho obhájci byly poskytnuty informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k přípravě jeho obhajoby. To v praxi znamená, že obviněnému a taktéž jeho obhájci musí být umožněno nahlédnutí do všech částí písemných materiálů (trestní spis včetně dokladů, listin, doličných věcí, apod. obsažených v jeho přílohách), jež se stanou součástí spisu, který po skončení vyšetřování bude obviněný mít možnost prostudovat (§166 odst. 1 tr. ř.) a který bude podkladem k vypracování obžaloby a s obžalobou předložen soudu, případně bude sloužit k jinému meritornímu rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení. Naopak dané právo se nevztahuje na nahlížení do materiálů, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 54/05).
43. Uvedené zásady soudy v přezkoumávané věci respektovaly, neboť obviněným v plné míře umožnily, aby se vyjádřili ke všem prováděným důkazům, jež byly podstatné z hlediska učinění skutkových a právních závěrů, a aby zpochybňovali úvahy soudů ohledně hodnocení těchto důkazů. Jak soudy, tak obvinění měli přístup ke stejnému spisovému materiálu, na jehož základě byla podána obžaloba a bylo rozhodnuto o vině obviněných, a tudíž nelze dovozovat, že v trestním řízení byla práva obviněných stran možnosti vyjádřit se k důkazům jakkoli omezena absencí či nedostatkem respektu orgánů činných v trestním řízení k zásadě rovnosti zbraní či zásadě kontradiktornosti. Nelze pomíjet, že obvinění se po celou dobu řízení aktivně hájili a se soudy nižších stupňů vedli polemiku za účelem ospravedlnění jimi spáchané trestné činnosti, přičemž ze spisového materiálu neplyne, že by jim soudy znemožnily se s provedenými důkazy seznámit a reagovat na ně, a tudíž nelze v přezkoumávané věci shledat pochybení, jež by vedlo k porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu článků 36 a násl. Listiny a článku 6 Úmluvy a svědčilo o porušení pravidel kontradiktornosti trestního řízení.
44. K námitkám obviněné H. o nedostatcích ve skutkových zjištěních z důvodu vadně vedeného dokazování a v důsledku toho neobjasnění základních skutečností významných pro právní závěry je třeba zmínit, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že pro své skutkové a potažmo i právní závěry soud vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. S ohledem na zásadu, že není úkolem dovolacího řízení opakovat provedené důkazy, Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že soud prvního stupně při objasňování skutkového stavu nevycházel pouze z výpovědi obviněné T. a odposlechů, ale z celého souhrnu všech zajištěných důkazů, výpovědí ostatních obviněných, svědků a znalců, kteří ve věci vypracovávali znalecké posudky. Provedl rovněž důkazy listinné (včetně důkazů získaných znaleckým zkoumáním ze zajištěné informační techniky) a předložil věci získané při domovních prohlídkách. Podle rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se zabýval obsahem záznamů o odposleších a záznamy telekomunikačního provozu, které při hlavním líčení provedl buď jejich přímým přehráním, přečtením zpráv či předložením doslovného přepisu a překladu hovorů a SMS. Proto je třeba poukázat na to, že pokud obviněná vytýkala jisté nepřesnosti v překladu, měli obvinění dostatek procesního prostoru pro to, aby tyto vady v rámci výhrad proti podjatosti tlumočníka podle §11 tehdy účinného zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, nebo proti protokolaci podle §57 odst. 1 tr. ř. namítali tak, aby je bylo možné v rámci k tomu trestním řádem stanoveném řízení odstranit, což ostatně obvinění učinili, neboť již soud prvního stupně se takovými námitkami zabýval a dostatečně na ně reagoval (viz bod 94. níže).
45. K obsahu konkrétních důkazů, jejich hodnocení a učiněným skutkovým zjištěním se soud vyjádřil podrobně v jednotlivých pasážích rozsudku, přičemž k objasnění trestné činnosti obviněné H. lze odkázat zejména na body 26. až 40., kde konstatoval skutečnosti vztahující se k celé rodině K. U., v některých částech i jmenovitě k obviněné H. (27., 30., 35., 64., 204. až 311, konkrétně lze zmínit např. body. 215., 220., 222., 223., 226., 227., 229., 232., 237. až 243, 249. až 254. 255, 260., 263., 271). Z rozvedených důkazů vyplývá zapojení obviněné H. do společné trestné činnosti celé rodiny, přičemž její konkrétní role je uvedena i v příslušné, shora popsané části skutkových zjištění. V podrobnostech je pak rozvedena v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde jsou jednotlivé skutečnosti mající vztah k jednání obviněné H. zmiňovány. V rámci označených pasáží rozsudku se soud prvního stupně vypořádal i s obhajobou této obviněné, kterou neopomněl, a své úvahy a závěry vysvětlil mimo jiné též v pasáži uvedené v bodech 491. až 494. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).
46. Odvolací soud z podnětu odvolání mimo jiné i obviněné H. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž v jeho procesních postupech neshledal žádné vady. V souvislostech je rovněž vhodné poukázat na to, že odvolací soud odůvodnil, jakým způsobem námitky obviněných hodnotil a proč jim nemohl přisvědčit. Své úvahy řádně vysvětlil, případně odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, jež považoval za zcela dostatečné a vyčerpávající, a to i ve vztahu k námitkám, které obvinění vznesli v odvolacím řízení, což svědčí o tom, že na jejich výhrady reagoval a vypořádal se s nimi, jak bude v podrobnostech dále rozvedeno (srov. body 9. až 12. usnesení odvolacího soudu).
47. Se zřetelem na stručně zmíněné postupy obou soudů lze v reakci na námitky obviněné H. o nevěrohodnosti výpovědi obviněné T. a toho, že vystupovala v pozici spolupracující obviněné, uvést, že institut spolupracujícího obviněného (§178a tr. ř.) je legitimním nástrojem trestního řízení, vyhovujícím požadavkům právního státu. Aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného musí být podrobena velmi přísným nárokům. Proces hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného musí být mimořádně pečlivý; musí být posouzeny mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci. Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne mimo jiné to, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů ani nevylučuje použití odvozeného důkazu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13). K námitce že obviněná T. toto postavení měla neoprávněně, Nejvyšší soud předesílá, že podle §178a odst. 1 tr. ř. je to státní zástupce, kdo v obžalobě může označit obviněného za spolupracujícího, kromě jiného zejména proto, že oznámil státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech, dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný, a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním způsobil. Podle obsahu spisu obviněná T. uvedené podmínky splnila (č. l. 10481 a 10482 spisu) a státní zástupce v obžalobě (č. l. 11714 spisu), jí toto postavení přiznal, neboť přispěla k objasnění zvlášť závažné trestné činnosti členů organizované zločinecké skupiny, a tudíž splnila hlediska plynoucí z §178a tr. ř. (v obžalobě byli obvinění žalováni též pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, pro nějž však soudy obviněné vinnými neuznaly). Toto postavení si obviněná T. uchovala až do skončení řízení (srov. bod 79. rozsudku soudu prvního stupně). Posoudí-li se konkrétní pasáže rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že soud si byl vědom své povinnosti řádně reagovat na vznesené námitky a obhajobu obviněných uplatněnou při hlavním líčení. Uvědomoval si význam role spolupracující obviněné, o čemž svědčí zejména to, že této otázce v rámci odůvodnění odsuzujícího rozsudku věnoval patřičnou pozornost (srov. body 208. až 214. rozsudku soudu prvního stupně). Důsledně posuzoval argumenty obviněných, když vyjádřil, že spolupracující obviněná velmi podrobně popsala svou komunikaci s jednotlivými členy rodiny K. U., vztahy, které měla k dalším spoluobviněným, způsob, jak zajišťovala přepravu zboží a jeho proclení, a především účetní machinace, jichž se dopouštěla. Vypořádal se i s námitkami obviněných, že výpověď obviněné T. byla neúplná kvůli tomu, že ve svých doplňujících výpovědích v hlavním líčení odmítla odpovídat na otázky obhájců, a dále, že využila svého práva nevypovídat ve vztahu k otázkám týkajícím se trestné činnosti, pro niž na ni nebyla podána obžaloba. Soud prvního stupně rozvedl, že spolupracující obviněná k věci nejprve velmi obsáhle vypovídala v hlavním líčení, když odpovídala i na otázky všech obhájců, přičemž pouze – nad rámec několika obecných vyjádření – odmítla odpovídat ve vztahu ke své další trestné činnosti, pro jejíž spáchání na ni nebyla podána obžaloba, tedy konkrétně ve vztahu k jednání vůči jiným zákazníkům, než byla rodina K. U. Doplnil, že odmítla odpovídat teprve při doplňujících výsleších na otázky obhájců a ostatních obviněných, protože se netýkaly projednávané věci (srov. body 204. až 208. rozsudku soudu prvního stupně).
48. Doznání obviněné T., jak soud též podrobně vyjádřil, nestálo osamoceně, ale bylo podporováno řadou dalších důkazů, a pozornosti soudu rovněž neuniklo, že její výpověď ve vztahu k účetním machinacím, jichž se dopouštěla, a k obchodování s rodinou K. U., byla přesvědčivá, logická a v průběhu řízení konzistentní. Rozpory shledal částečně ohledně skutečností týkajících se obviněného J. Š. a jejích vztahů s celníky, a proto soud prvního stupně přistupoval k hodnocení její výpovědi obezřetně a kriticky. Uvěřil jí v těch částech, kde její výpověď byla potvrzena celou řadou dalších souladně působících důkazů a nebyla jinými provedenými důkazy (včetně obhajoby ostatních obviněných) relevantně zpochybněna. I konkrétní námitky obviněných členů rodiny K. U. vůči obsahu výpovědi spolupracující obviněné, jež zazněly v jejich vyjádřeních, totiž ve skutečnosti směřovaly spíše vůči interpretaci obsahu této výpovědi obžalobou (zejména pokud jde o interpretaci jejich vztahu jakožto vztahu nadřízenosti a podřízenosti v rámci organizované zločinecké skupiny) než vůči obsahu výpovědi samotné (srov. body 209. až 213. rozsudku soudu prvního stupně).
49. Odvolací soud v reakci na námitky obviněných se její věrohodností a postupem soudu prvního stupně vůči ní rovněž zabýval a s jeho závěry se ztotožnil, protože shledal, že výpověď spolupracující obviněné je logická, není jednostranná ani vedená snahou kohokoli zjevně nepravdivě obvinit, a to jak ve vztahu ke spolupachatelům daňové trestné činnosti, tak vůči celníkům. Rovněž nestála osamoceně, neboť ji podporovala celá řada dalších ve věci provedených důkazů (srov. bod 16. usnesení odvolacího soudu).
50. Takový postup Nejvyšší soud považoval za zcela odpovídající pravidlům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., protože soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč její verzi událostí uvěřily a z jakých důvodů jí tvrzené skutečnosti odpovídají i jinak objektivizovaným skutečnostem. Neshledaly známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací, jí uváděné skutečnosti byly konfrontovány s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména pak s výpovědí obviněné N. T. T., odposlechy telefonických hovorů a zajištěnými dokumenty (srov. body 214. až 300. rozsudku soudu prvního stupně). Případné nepřesnosti nebo odchylky, jež se mohly projevit na pravdivosti informací poskytnutých obviněnou T., braly na zřetel a do celkového posouzení její věrohodnosti je promítly.
51. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažoval námitky obviněné H. o nevěrohodnosti obviněné T. za důvodné. Lze dodat, že nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
52. Jen pro úplnost je nutno zmínit, že z těchto důvodů, kdy nebyly zjištěny žádné podstatné, natož extrémní vady, v postupu soudů při hodnocení výpovědi obviněné T., je třeba výhrady obviněných proti některým konkrétním obsahovým sdělením, např. jak označovala rodinu K. U., nebo ohledně postojů některých obviněných, provažovat za vyvrácené, protože není pochyb o tom, že závěry soudů založené na uvedených skutečnostech nevzbuzují pochybnosti a role obviněných ve vztahu k daňovým machinacím byla objasněna. Soud pro objasnění povahy a role obviněné T. vycházel nejen z výpovědi obviněné T., ale konfrontoval ji i z hlediska skutečností, které vyplynuly z obsahu zajištěných domovních prohlídek a záznamů telekomunikačního provozu, kde soud pečlivě posuzoval obsah uskutečněných hovorů, jež v průběhu hlavního líčení provedl způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Je přitom třeba podotknout, že vzhledem k tomu, že při jejich opatřování bylo postupováno v souladu se zákonem a obecně platnými zásadami, lze shledat, že při posouzení spisového materiálu jako celku a též odůvodnění jednotlivých příkazů k odposlechům a domovním prohlídkám nelze pochybovat o jejich důvodnosti, a to zejména s důrazem na jejich neopakovatelnost, přičemž takové konkrétní námitky obvinění ani v této věci nevznesli. Nedostatky Nejvyšší soud neshledal ani co do jejich překladu, resp. toho, že některé pasáže byly tlumočníkem přeloženy nepřesně. Lze jen zmínit, že se jedná o námitku, kterou vypořádal již soud prvního stupně, jenž se poměrně obsáhle vyjadřoval k podjatosti tlumočnice Mgr. Hau Phamové, stejně jako věcné správnosti pořízených překladů. Podjatost tlumočnice podle §11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, účinného do 1. 1. 2021, však neshledal. Rovněž uvedl, že tlumočnice překládala mimořádně rozsáhlé množství písemného i jiného materiálu (odposlechy), přičemž je přirozené, že se mohly objevit dílčí nepřesnosti nebo chyby, nicméně ne v zásadním rozsahu. Nelze odhlédnout ani od toho, že v případě, kdy obhajoba vznášela zásadní námitky proti správnosti překladu, a nechala pořídit překlad vlastní, konkrétně Ing. Binh Smržovou (sešit - stopa č. 7 z prohlídky prodejny D´.), soud ve svých skutkových závěrech vycházel z překladu takto pořízeného obhajobou (viz body 631. a 632. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud nemohl obviněné přisvědčit ani v tvrzení, že v projednávané trestní věci soudy vadně postupovaly, pokud nevyslechly jako svědka V. V. T., jehož svědectví se obviněná H. dovolávala s odkazem na to, že jí za vinu kladená činnost byla páchána touto osobou. Nejvyšší soud připomíná, že se soud prvního stupně tímto důkazním návrhem podrobně zabýval a vysvětlil, proč jej považoval za nadbytečný. Uvedený závěr dovodil z výsledků provedeného dokazování, v jehož rámci zjistil, mimo jiné i z výpovědi svědka V. T. L., že tento svědek pronajímal prostor v S. V. V. T., jenž jej užíval a nájemné a další náklady spojené s jeho užíváním mu řádně hradil. Prostory navštěvoval a ví, že v nich působila i obviněná H., která měla zřejmě od pana T. v nájmu část prostor, myslí, že měla asi 200 metrů z celkové plochy 800 metrů, kde prodávala nějaké věci do domácnosti. Pan T. obchodoval s elektronikou, což je v souladu i s provedenými odposlechy. Soud prvního stupně odůvodnil závěr, proč neprovedl důkaz v podobě výpovědi svědka V. V. T., jehož se obvinění domáhali až po více než pěti letech od zahájení trestního stíhání. I přesto se soud pokusil účast tohoto svědka u hlavního líčení zajistit, nicméně z důvodu jeho pobytu ve Vietnamu, kde navíc při nehodě utrpěl zranění, jež mu znemožňovalo cestovat, nebylo možné jej bez značných obtíží vyslechnout. Zejména však objasnil, proč jeho výslech považoval za nadbytečný. Soud prvního stupně akceptoval též stanovisko svědka k věci zaslané s ověřeným písemným prohlášením (srov. bod 636. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a rovněž považoval důkaz výpovědí svědka V. V. T. za nadbytečný (srov. bod 17. usnesení odvolacího soudu).
53. Hodnocení obsahu odposlechů se řídí pravidly §2 odst. 6 tr. ř., jimiž se soudy řídily a obsahu záznamů o odposleších věnovaly potřebnou pozornost. Posuzovaly je jak samostatně, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy a taktéž s ohledem na obviněnými vznesenou obhajobu (srov. body 218. až 261. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto shledal, že v kontextu s ostatními důkazy poskytují velmi plastický a jednoznačný obraz ohledně zapojení se všech členů rodiny K. U. do obchodování s obviněnou T., a to včetně obviněné H.
54. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud v posuzovaných procesních postupech neshledal vady. Soudy nižších stupňů založily své závěry o zapojení rodiny K. U. do trestné činnosti na souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.), přičemž řádně vysvětlily, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a jaké nikoli. Nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy. Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu a odposlechy, sledování osob, atd.), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014).
55. Uvedené závěry se týkají i způsobu, jakým soud stanovil výši daňového úniku, kterou se nepodařilo sice objasnit zcela přesnou částkou, což bylo způsobeno maximální mírou utajení a konspirace všech obviněných v průběhu provádění celé trestné činnosti, při níž obvinění svou účastí na podvodném způsobu podnikání participovali a svou obchodní činnost provozovali při absenci vedení jakéhokoliv účetnictví se záměrem daňovou povinnost neplnit. Přesto lze konstatovat, že pečlivým posouzením a shromážděným všech dostupných důkazů se podařilo prokázat veliký rozsah páchané trestné činnosti a výši daňového úniku soudy stanovily ve zjištěné minimální podobě, až ze zajištěných sešitů, z nichž shledaly, že jde o platby obviněné L. (viz body 304. 305. rozsudku). K tomu lze dodat, že v době rozhodování soudů škoda či analogicky prospěch velkého rozsahu byly stanoveny v §138 odst. 1 tr. zákoníku částkou 5.000.000 Kč (od 1. 10. 2020, na základě novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., tuto hranici představuje 10.000.000 Kč). Tato nová právní úprava však na trestné jednání obviněných nedopadá, protože soudy rozhodovaly ještě před účinností tohoto zákona (srov. článek II. zákona č. 333/2020 Sb.). Rozhodné je, že soud i ve vztahu k obviněné H. shledal, že jednala jako spolupachatelka podle §23 tr. zákoníku, a proto její jednání v rámci společného jednání všech pachatelů ke škodě velkého rozsahu směřovalo (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011, či ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010).
56. Nalézací soud k výši daňového úniku, která zůstala z velké části neobjasněna, reagoval na danou situaci, že se vyjádřil k výroku o vině pod bodem I., že obvinění svým jednáním „za shora uvedená období řádně nepřiznali DPH v přesně nezjištěné výši přesahující 15.708.046 Kč,…čímž zkrátili daň z přidané hodnoty v přesně nezjištěném rozsahu, přesahujícím částku 5.000.000 Kč“, což zdůvodnil i v bodě 34., 290. a 493., protože přesnější určení výše zkrácení daně učiněné mimo důvodnou pochybnost nebylo možné jednoznačně prokázat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011), když zároveň vyslovil, že skutečný rozsah zkrácení DPH byl zřejmě ještě vyšší, avšak z hlediska naplnění příslušné kvalifikované skutkové podstaty by nebylo zpřesnění tohoto závěru již nikterak významné.
57. Nejvyšší soud doplňuje, že za období od 7. 3. 2011 do 7. 5. 2013 obvinění (včetně obviněné H.) takto přijali celkem zboží, z něhož měla být odvedena daň minimálně ve výši 15.708.046 Kč. Přesně nezjištěná hodnota jimi převzatého zboží vyplývá pouze z obsahu 52 kontejnerů, u nichž byla prokázaná cena zboží, a i tato cena s ohledem na zkreslované a podhodnocované ceny ve fiktivním účetnictví obviněné T., by byla při správném a nezkresleném evidování dodaného zboží podstatně vyšší. Ve zbývajících 41 kontejnerech nebyla skutečná cena vůbec prokázána. Ač byli obvinění K., U. a L., kteří přispěli k utajení uvedených daňových podkladů, povinni z prodeje takto získaného zboží v České republice přiznat a zaplatit DPH (srov. §21 zákona č 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, účinného do 30. 11. 2013), v souladu se zákonem takto nepostupovali, protože uvedené obchody vůbec neevidovali a DPH z nich nepřiznali („zboží vymkli daňové kontrole“), a to přesto, že tyto obchody probíhaly, a to velmi časně po dovezení zboží (srov. body 28. až 35., 287. rozsudku soudu prvního stupně). Postupovala tak i obviněná H. jako jednatelka společnosti D'. C., která samostatně objednávala, nebo se podílela na objednávání zboží z Číny, předávala peníze či zajišťovala prostřednictvím dalších osob předání peněz za účelem jejich zaslání dodavatelům zboží obviněné L. a také předávala peníze za službu proclení obviněné T. Rovněž se podílela na organizaci této vykládky a v prostorách této své společnosti takto dovezené zboží přinejmenším z podstatné části následně prodávala, aniž by vedla účetnictví a zboží a jeho prodej evidovala. Je tedy zřejmé, že se přímo na vzniklé výši daňového úniku aktivně podílela.
58. Pokud nebyl znám skutečný obsah kontejneru, v němž bylo zboží do České republiky dovezeno, nebylo možné z takto dovezeného zboží určit ani přesný rozsah odpovídající výši DPH při jeho prodeji. Soudy však dostatečně vyjádřily, že obvinění byli povinni zaplatit DPH až podle ceny, za kterou uvedené zboží v České republice prodali. Nutno podotknout, že právě toto utajení všech rozhodných skutečností vedlo k tomu, aby se nezjistil přesný druh zboží, jeho cena, a tudíž nebylo možné z uvedeného dovezeného zboží vyčíslit výši celního úniku, ani porušení povinností jeho dovozců. Proto obviněným toto jednání není kladeno za vinu. Je jim však kladeno za vinu, že poté, co získali uvedené zboží nezjištěného objemu i hodnoty, které zcela „vymkli“ z jakékoli finanční evidence, neuhradili DPH na výstupu, která s ohledem na objem prodaného zboží fakticky pro veškeré záměrně utajené skutečnosti nebyla přesně zjištěna. Hodnota tohoto zboží, které obvinění prodali, je zjistitelná ve zcela minimální výši podle deklarované celní hodnoty v obsahu kontejnerů uvedených konkrétně u každého bodu 1. až 93. Pro minimální určení DPH postačí, že hodnota dovezeného zboží v 93 kontejnerech přesahuje výši 25.000.000 Kč. Tuto částku lze považovat za hodnotu zboží, které bylo nejen převzato, ale s ohledem na výsledky provedeného dokazování i v této minimální hodnotě prodáno (uváží-li se všechna učiněná zjištění, byla cena, za níž bylo dovozené zboží prodáváno, podstatně vyšší). Lze tedy v této zcela minimální výši určit, že z této částky obvinění byli na výstupu při prodeji povinni odvést DPH. Podle §47 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o DPH, účinného v době trestného jednání obviněných, činila u zdanitelného plnění nebo přijaté úplaty základní sazba daně 21 % z ceny zboží. Z těchto důvodů bylo i výsledky provedeného dokazování objasněno, že výše neodvedené daně přesahovala částku 5.000.000 Kč, a tedy tato minimální výše splňuje výši odpovídající velkému rozsahu (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku, účinného do 1. 10. 2020), jak správně shledaly soudy nižších stupňů, a tudíž zcela důvodně je obviněným kladeno za vinu zkrácení DPH velkého rozsahu, která je stanovena právě touto částkou odpovídající kvalifikačnímu znaku podle §240 odst. 3 tr. zákoníku. Správným je postup soudu i potud, pokud každému z obviněných přičítal tuto škodu v celém rozsahu a nerozlišoval u každého z nich míru jeho konkrétní účasti na trestné činnosti, neboť plně vycházel ze zásad spolupachatelství vymezených v §23 tr. zákoníku, podle nichž každý ze spolupachatelů odpovídá za škodu tak, jako kdyby čin spáchal sám (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 113/2021, aj.). Shledal-li Nejvyšší soud správným ze všech shora již rozvedených důvodů závěr o spolupachatelství, nelze spatřovat vadu ani v otázce přičítání výše škody jednotlivým obviněným.
59. V rámci těchto souvislostí je třeba uvést, že Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou obviněné H. směřující proti závěru soudů o tom, že byla uznána spolupachatelkou a že se dopustila uvedeného činu úmyslně, což jsou výhrady směřující proti právním vadám, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou důvodné.
60. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a takový čin spáchá se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Podle tzv. právní věty obviněná H. a ostatní spolupachatelé uvedený čin spáchali v alternativě, že úmyslným společným jednáním více osob ve velkém rozsahu zkrátili daň, a takový čin spáchali nejméně se dvěma osobami.
61. Nutno připomenout, že jednání všech spolupachatelů spočívalo v tom, že zkrátili daň, tzn., že jednali tak, že jako poplatníkům jim vůbec nebyla vyměřena daň, protože úmyslně zastírali veškeré zboží a obchody s ním, k nimž by při řádném vedení účetnictví a přiznání fakticky uskutečněných obchodů mělo dojít (srov. rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Obvinění v projednávané věci DPH nepřiznali a neodvedli, tedy zatajili zdanitelná plnění na výstupu (srov. §2, §4 odst. 1 písm. b) a §21 zákona o DPH). Šlo tak o jednání, kdy u DPH došlo k nepodání daňového přiznání z důvodů zatajení zdanitelných plnění, a tedy všichni naplnili znaky uvedeného zločinu po objektivní stránce (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2422).
62. K výhradám dovolatelky, že nebyla pachatelkou uvedeného činu, je nutné zmínit, že pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek, event. jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek, event. jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší rozsah činil jejich součet. Subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby) a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou (event. jinou) povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (event. jiné povinné platby). U spolupachatelství trestného činu podle §240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.).
63. Spolupachatelství je formou trestné součinnosti, kdy se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem podle §23 tr. zákoníku. Jde o něj v případě, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozhodnutí č. 36/1973, nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.]. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.].
64. Podle závěrů soudů obou stupňů i popisu skutku pod bodem I. výroku o vině je zřejmé, že všichni obvinění v něm uvedení jednali ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, protože všichni se jim za vinu kladeným konkrétním jednáním podíleli na tom, aby jako členové rodiny provozující obchod se zbožím zajistili, aby jako vlastník byli utajeni, a aby byl utajen prodej tohoto zboží, co do jeho sortimentu, kvality, množství i ceny, a tedy, aby zcela uniklo daňové kontrole. Rovněž je třeba poznamenat, že s ohledem na uvedené skutečnosti nevznikají pochybnosti o tom, že obviněná H. jednala v přímém úmyslu, jak soudy zjistily a v přezkoumávaných rozhodnutích konstatovaly (srov. bod 494. rozsudku). V souladu s těmito závěry lze posuzovat jednání obviněné H., která se svou sestrou L. jednala v souladu s vůlí spoluobviněných rodičů K. a U., kteří jim zpočátku udělovali pokyny a jejich činnost řídili, a ony jejich pokyny s absolutní poslušností pramenící z úcty a respektu k rodičům a též rodině v širším smyslu plnily. Posléze pak obviněná H. sama aktivně vystupovala a jednotlivé transakce vyhledávala a dojednávala. Tímto svým vědomým a chtěným jednáním společně s dalšími spoluvytvářela podmínky pro realizaci zamýšleného cíle spočívajícího v dovozu zboží do České republiky při utajení jeho skutečné hodnoty a množství, při jeho dodání ve vytváření fiktivních dokladů, které bylo realizováno prostřednictvím obviněné T. a jim utajeně prodáváno, aby bylo následně jimi, případně jinými příslušníky vietnamské komunity, prodáváno bez evidence a přiznání DPH na výstupu zejména v tržnici S., neboť dodané zboží, aniž by zboží řádně přiznali a uhradili DPH, vymkli daňové kontrole (viz body 34. a 270. rozsudku), přičemž za toto zboží hradili (podle zajištěných sešitů s číselnými údaji – viz body 304. a 305.) obviněné L. milionové částky. Taková činnost byla konána obviněnými za podmínek společného jednání, protože výchozím impulsem koordinace vzájemných činností bylo, aby v daňovém přiznání byly za účelem zkrácení daně uváděny doklady, které neměly v realitě žádný skutečný odraz, což směřovalo k vyměření nižší daně, než která by odpovídala skutečné daňové povinnosti. Podíl obviněné H. byl významný mimo jiné i proto, že toto zboží v určitém nezjištěném objemu na tržnici sama prodávala prostřednictvím D´. C.
65. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že všichni členové rodiny jednali ve vzájemné součinnosti, konzultovali spolu jednotlivé kroky, fakticky se zastupovali v jednání s obviněnou T. i dalšími osobami, takže nebylo možné uvažovat o rozdělení jimi páchané trestné činnosti např. na kontejnery „patřící“ obviněnému K. a obviněné H. Veškeré kontejnery totiž byly členy této rodiny dovezeny v rámci jednoho ustáleného a fungujícího mechanismu, v němž i navenek působili jako jedna jednotka (rodina), a na jejich dovozu se průběžně též všichni podíleli (srov. bod 270. rozsudku soudu prvního stupně). Výhrady obviněné, že nejednala ve spolupachatelství ve smyslu podmínek §23 tr. zákoníku, jsou tedy v rozporu jak s výsledky provedeného dokazování, tak i s právními závěry, které k této otázce soudy učinily. Obviněná H. jako každý ze spolupachatelů svým úmyslným jednáním způsobila, že zákonná daň nebyla de facto nikomu vyměřena buď vůbec, anebo vyměřena sice byla, avšak nikoli v zákonném rozsahu, a proto je trestně odpovědná ve zjištěném rozsahu, byť se v rámci společného záměru a součinnosti jejich role prolínaly a v některých krocích i lišily. V celkovém kontextu se nicméně jednalo o promyšlené jednání všech těchto osob v rámci rodiny K. U., kdy každá z nich měla svůj vlastní úkol (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2431 a 2432; dále též rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Proto i v jejím případě jde o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.].
66. K výhradám proti subjektivní stránce je třeba připomenout, že obviněná H. osobně dojednávala s obviněnou T. otázky týkající se služby, jak jsou ve výroku v bodě I. popsány. Takto získané zboží, převážně mimo zákonné podmínky pro jeho zdanění, na němž se uvedeným způsobem sama podílela, sama prodávala, aniž po jeho prodeji řádně za získanou cenu přiznala a uhradila DPH na výstupu. Není tedy důvod zpochybňovat závěr, že jednala se zcela jasně daným cílem zkrátit daňovou povinnost, resp. se jí zcela vyhnout, při znalosti všech rozhodných skutečností, plánovitě a koordinovaně, vedena společným záměrem a cílem s ostatními spoluobviněnými, který se jim díky vzájemné úzké spolupráci a rozdělení rolí dařilo relativně dlouhou dobu také realizovat, aniž U všech obviněných, obviněnou H. nevyjímaje, šlo podle závěru soudů u základní skutkové podstaty podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, která předpokládá úmyslné zavánění, o přímý úmysl. Pro ten v této věci svědčí především celá trestná činnost obviněných, kteří věděli o povaze faktur, na jejichž základě jim bylo zboží dodáváno prostřednictvím trestné činnosti páchané obviněnou T., a byli obeznámeni s tím, že jsou založeny na podvodném jednání, neboť tyto faktury byly zcela nebo částečně smyšlené, vedené na jiné subjekty, aby došlo k vymknutí části zboží později prodávaného rodinou K. U. v obchodech na tržnici S. daňové kontrole. O tom, že obviněná H. jednala ve vztahu ke zkrácení DPH na výstupu v úmyslu přímém, svědčí celá řada souvislostí podávajících se z výroku rozsudku i odůvodnění, jak jsou v příslušných pasážích přezkoumávaných rozhodnutí popsány (k právním závěrům soudu prvního stupně viz body 491. až 494. jeho rozsudku).
67. Nejvyšší soud výhrady proti nedostatku zavinění obviněné H. nepovažoval za důvodné, a dodává , že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatelů se v této věci vztahoval i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Uvedené závěry plynou z celého jednání pachatelů, zejména když nevedli žádné účetnictví, přičemž provozovali obchody, které jim přinášely miliónové zisky. Z hlediska subjektivní stránky může jít u okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u spáchání činu nejméně se dvěma osobami [odstavec 2 písm. a), o který jde, když se na činu podílí, byť různou měrou, nejméně dvě další osoby vedle pachatele], a ve velkém rozsahu (podle odstavec 3 u škody přesahující 5.000.000 Kč), jen o nedbalost. U ní není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k těmto zvlášť přitěžujícím okolnostem postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. U odstavce 2 se vyžaduje, aby pachatel ve smyslu ustanovení §17 písm. b) tr. zákoníku věděl, že se na jeho činu podílejí nejméně dvě další osoby, přičemž z povahy této okolnosti vyplývá, že pachatel je s jejich účastí na činu přinejmenším srozuměn (srov. rozhodnutí č. 54/2014 Sb. rozh. tr.).
68. Obviněnou namítané vady Nejvyšší soud neshledal, protože soud prvního stupně vyjádřil úvahy o zavinění obviněné H., z nichž dostatečně vyplývá její vnitřní vztah k následku zjištěného jednání. Na subjektivní stránku soud neusuzoval přímo, neboť ji není možné pozorovat, ale dovozoval ji ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházel z chování obviněných i dalších výsledků dokazování, z nichž logicky závěr o jejich zavinění vyplynul (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu obviněné soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jejich jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Za této situace tudíž nelze dospět k jinému závěru nežli tomu o úmyslném jednání obviněných při naplnění podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
69. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal ve výroku o vině vztahujícímu se k obviněné H. jí uváděné nedostatky. Lze proto shrnout, že soudy zcela správně v jí za vinu kladeném jednání shledaly naplněnými znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
b) k výhradám zaměřeným proti výroku o trestu
70. Obviněná H. prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkala zejména přísnost a nedobytnost peněžitého trestu a jeho nedostatečné odůvodnění, protože pro jeho uložení podle ní nebyly ve vztahu k ní splněny osobní, rodinné a především majetkové předpoklady, jelikož je matkou v domácnosti s měsíčním rodičovským příspěvkem okolo 5.500 Kč, má dva syny narozené v roce 2014 a 2019, o něž se stará. Její manžel hradil veškeré výlohy spojené s trestním řízení, na něž si musel vzít půjčku, protože obviněná nedisponuje žádným majetkem, a proto je podle ní peněžitý trest nedobytný.
71. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž obviněná tuto výhradu opřela, je určen k nápravě vad spočívajících v tom, že obviněnému nemohl být v konkrétním případě uložen některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky, které nebyly dodrženy. Námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 9/2018-I. Sb. rozh. tr.), a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy v dané situaci postupovaly v souladu se zákonem, podle něhož, uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu, který se ukládá v denních sazbách, přičemž počet denních sazeb se určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a výši denní sazby soud stanoví se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom se zpravidla vychází z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den (viz §68 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku). To znamená, že soud si musí nejdříve opatřit údaje o příjmech pachatele, o jeho majetku apod., a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu. Jde o subsidiární postup soudu pro případ, když se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele, tj. nejen jeho čistý denní příjem ve smyslu §68 odst. 3 tr. zákoníku, ale ani hodnotu jeho majetku a ostatních zdrojů, které jsou relevantní pro určení výše denní sazby peněžitého trestu. Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet jednak z důkazů, které má soud k dispozici, jednak z logického posouzení možných příjmů pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění např. o jeho vzdělání, sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též o jeho závazcích či jiných majetkových povinnostech apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015). Nejvyšší soud s ohledem na nyní projednávanou věc podotýká, že zde bylo nutné aplikovat právě uvedenou subsidiární alternativu postupu při vymezení peněžitého trestu, neboť záměrem obviněných bylo právě veškeré své majetkové poměry skrýt a před státními orgány je utajit, a proto bylo třeba majetkovou situaci obviněných v této trestní věci odhadnout, když se dostupnými prostředky nepodařilo vůbec zjistit majetkové poměry obviněné H., která ač byla jednatelkou společnosti D´. C. a prokazatelně zde realizovala prodej zboží, nevedla účetnictví, prodej ani nákup nevykazovala, a tedy ač zjevně vykazovala zisk, tento tajila. Nepodařilo se zjistit ani hodnotu jejího majetku, ani výši jakýchkoli zdrojů příjmů (kromě jí uváděné státem vyplácené rodičovské dávky). Z těchto důvodů Nejvyšší soud nespatřil vadu v tom, že soudy peněžitý trest, pro který jinak byly splněny zákonné podmínky, stanovily na základě odhadu, v němž nebyl shledán náznak libovůle, neboť jejich úvahy se opíraly o skutečnosti plynoucí z výsledků provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že se nejedná o nedobytný trest (srov. č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). Naopak je třeba zdůraznit, že závěr o dobytnosti peněžitého trestu se opírá o potřebné informace při respektu k zájmům poškozeného státu. Přitom i částka, o kterou pachatel zkrátil daň nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu §240 tr. zákoníku, představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat v adhezním řízení (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Proto lze uzavřít, že se v této věci nejednalo o neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů obviněné H.
72. V projednávané věci byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněné H. uložen peněžitý trest ve výměře 730.000 Kč. K němu soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že tento citelný peněžitý trest byl uložen z důvodu trestné činnosti realizované v úmyslu získat velký majetkový prospěch, což se obviněným dlouhodobě velmi dobře dařilo, obvinění se prokazatelně zabývali dlouhodobou trestnou činností páchanou právě za účelem dosažení zisku, spojenou logicky s utajováním zdrojů příjmu, a tedy je fakticky nemožné jejich poměry objasnit (§68 odst. 4 tr. zákoníku), proto příjmy také u posuzované pachatelky a její majetek a výnosy z něj stanovil odhadem. Soud rovněž vyšel z toho, že právě trestná činnost byla základním prostředkem pro vytváření majetkových poměrů, a proto skutková zjištění ve věci k výroku o vině učiněná poskytují soudu dostatečný podklad pro učinění kvalifikovaného odhadu předpokládaného §68 odst. 4 tr. zákoníku, umožňujícího ukládat v odůvodněných případech i peněžitý trest (srov. bod 536. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze přehlédnout, že uvedené skutkové okolnosti svědčí o tom, že při absenci vedení účetnictví a neevidování příjmů, obvinění neodváděli řádně ani daň z příjmů. Jejich majetkové poměry byly tvořeny obohacováním se na úkor státu, což představovalo podstatný zdroj jejich vysokých příjmů. O jejich majetkových poměrech, resp. možnostech obstarat si prostředky k úhradě uložených trestů svědčí i to, že za obviněnou H. byla v přípravném řízení složena peněžitá záruka nahrazující vazbu, jejíž výše i poté, co složitelům již byla polovina záruky vrácena, stále přesahuje výměru ukládaných peněžitých trestů. Soud prvního stupně proto považoval za adekvátní a odpovídající stanovit vzhledem k odhadnutým velmi dobrým majetkovým poměrům obviněné peněžitý trest v uvedené výši. Nelze též přehlédnout, že přihlédl k její vyšší účasti, a to i k tomu, že jí ukládal trest odnětí svobody za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku a trestní sazbu jí snížil pod spodní hranici.
73. K uvedenému je vhodné zdůraznit, že i tehdy, kdy si musí obvinění na splácení peněžitého trestu půjčit, nejde o okolnost, která by bez dalšího byla důkazem o jeho nedobytnosti. Možnost peněžitý trest uhradit má obviněný i tehdy, když je schopen jej uhradit ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž nelze zaměňovat neochotu podrobit se uloženému trestu a uhradit jej s jeho nedobytností ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010; též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1559/2018).
74. Na základě shora uvedeného mohl Nejvyšší soud konstatovat, že soudy nižších stupňů při ukládání peněžitého trestu obviněné v rámci skutečností objektivně zjistitelných v této konkrétní věci nepochybily. Jde o odpovídající postih za spáchanou trestnou činnost, který v sobě zahrnuje jak závažnost porušení zákonných pravidel obviněné vedené zištnou pohnutkou. Je zohledněn i delší dobu od spáchání činu, i dosavadní bezúhonnost obviněné. Byla respektována i další hlediska uvedená v §39 tr. zákoníku, která měl nalézací soud na zřeteli při ukládání trestu a vyjádřil je v příslušné části napadeného rozsudku. Nejedná se tudíž o nepřiměřeně přísný zásah do práv, příp. majetkové sféry obviněných, ale o nezbytné opatření k postihu tak rozsáhlého a neoprávněně získaného majetkového prospěchu.
75. Pro úplnost je vhodné zmínit, že Nejvyšší soud se zabýval v daných souvislostech i testem proporcionality, podle něhož je významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně, účelem trestu a základními právy konkrétního obviněné, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě a práva na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 554/04). Na základě shora uvedených úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy při ukládání peněžitého trestu požadavek proporcionality respektovaly.
76. Po zvážení všech uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněné H. směřující proti peněžitému trestu shledal nedůvodným. Celé dovolání této obviněné, jak již bylo výše rozvedeno, důvodným není, naopak přezkoumávaná rozhodnutí skýtají potřebný podklad pro závěry, že k obviněnou vytýkaným procesním ani právním vadám nedošlo.
VI. K dovolání obviněného S.
77. Obviněný S. dovolání zaměřil proti výroku o vině na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukazoval na nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadených rozhodnutí, na to, že se odvolací soud nevypořádal s jím uplatněnými dovolacími námitkami, na vadné hodnocení provedených důkazů v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., jakož i na chybné časové vymezení skutku a na to, že byla vadně hodnocena výpověď obviněných Š. a T. Tvrdil, že nebyla řádně objasněna výše škody, respektive prospěchu, který měl získat. Z takto shrnutého obsahu podaného dovolání směřujícího proti výroku o vině je zřejmé, že dovolatel jím zásadně brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, ve vztahu k nimž polemizoval se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména věrohodnost klíčového svědka J. Š., počet proclených kontejnerů, okolnosti předávání peněz s tím, že nešlo o úplatky, namítal, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Zpochybňoval tak soudy provedený rozsah dokazování, z něj vyvozené skutkové závěry při popírání vlastní viny a namítal nedostatky odůvodnění napadeného usnesení a nepřiměřenou délku trestního řízení, neztotožnil se s učiněnými skutkovými zjištěními, která považoval za nedostatečně objasněná a skutkové závěry za vadné.
78. K těmto námitkám je třeba zmínit, že na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, protože obviněný primárně nevytýkal žádné právní nedostatky, ale své výhrady založil na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do provádění a hodnocení důkazů možný jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), pokud dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).
79. Nejvyšší soud z těchto hledisek posuzoval uvedené námitky obviněného S. , jenž byl pod bodem III. uznán vinným činem, jehož se dopustil jako příslušník celní správy služebně zařazený jako vedoucí oddělení celního úřadu v návaznosti na trestnou činnost ostatních obviněných popsanou v bodech I. a II. rozsudku soudu prvního stupně jednáním spočívajícím v tom, že mu obviněný J. Š. působící jako celní deklarant, v době od 1. 1. 2010 do 7. 5. 2013 předával ve své garáži nebo na jiných nezjištěných místech peníze v hotovosti, a to konkrétně přinejmenším v částce 7.000 Kč za každý proclený kontejner (viz body I., II.), jehož proclení vyřizoval na Celním úřadě XY, pro spoluobviněnou T., a to v úmyslu ovlivnit jejich postup při celním řízení a dosáhnout příznivějšího zacházení v jím řešených případech, včetně možnosti získání interních informací a dojednání vhodných kontejnerů, u nichž může být provedena kontrola, oproti jiným, u nichž by provedení kontroly bylo pro dovozce a deklaranta riskantní. Obviněný S. (stejně jako obviněný Š.) od něho tyto úplatky přijímal a za uvedené období J. Š. oběma těmto obviněným poskytl nejméně 5.229.000 Kč, odpovídajících 747 procleným kontejnerům, a to v úmyslu získat celkově nezjištěnou částku výrazně přesahující 500.000 Kč.
80. K námitkám obviněného S. směřujícím proti uvedeným skutkovým závěrům je třeba konstatovat, že je uváděl již v řízení před soudy nižších stupňů, které na ně reagovaly a dokazování s ohledem na ně zaměřily. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy učiněná skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. S ohledem na zásadu, že není úkolem dovolacího řízení opakovat provedené důkazy, Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že soud prvního stupně vycházel vedle výpovědí dovolatelů z celé řady výpovědí dalších obviněných, např. J. Š. a S. Z., aj., zaměstnanců celní správy z řad kolegů, případně nadřízených obviněných celníků, M. F., Z. G., P. V., R. K., P. V., P. V. (viz bod 422. rozsudku), jakož i z listinných důkazů [např. z chatové komunikace vedené mezi obviněným Š. z adresy XY@XY a obviněnými T. (XY@XY) a T. (XY@XY viz č. l. 5139 a násl.), ze záznamů odposlechů telefonických hovorů obviněného Š. (viz body 431. až 441. rozsudku), protokolů o sledování osob obviněných a záznamů při nich pořízených (bod 448. rozsudku), směnek vystavených obviněným S. (bod 449. rozsudku), materiálů a dokumentů zajištěných při domovní prohlídce u obviněného Š. (body 450., 451. rozsudku), ze zpráv celní správy k počtu kontejnerů vyclených pro společnosti ovládané obviněnou T. v posuzovaném období celním deklarantem obviněným Š. (viz č. l. 13728 spisu a bod 454. rozsudku), atd.].
81. Uvedené důkazy nalézací soud hodnotil způsobem, který rozvedl v rozsudku, a výsledkem tohoto hodnocení byl závěr, že provedené důkazy, které považoval za věrohodné, tvoří ucelený řetězec prokazující skutkový děj, a tím i vinu obviněných bez důvodných pochybností. Vzal za prokázané, že obviněný Š. v inkriminované době poskytoval nejdříve obviněným S. a Š. úplatky, a to konkrétně částku 7.000 Kč za každý kontejner proclívaný pro obviněnou T., což vyplynulo mimo jiné i z výpovědi obviněného Š., jenž tuto skutečnost, na rozdíl od dovolatelů, zcela doznal. Soud vysvětlil, proč i přes rozpory a změny činěné v průběhu trestního řízení, posoudil jeho výpověď jako věrohodnou, když kladl důraz na to, že v částech, ve kterých mu uvěřil, nezůstala osamocena, nýbrž byla potvrzena a podpořena řadou dalších důkazů. Případné změny ve výpovědi tohoto obviněného vysvětlil jeho snahou o zmírnění vlastní viny, a tudíž i o zmírnění viny spoluobviněných, zatímco ve vztahu ke skutečnosti, že dovolatele uplácel, jakož i ve výši částky, kterou jim poskytoval, byla jeho výpověď konzistentní od počátku trestního řízení. Soud neshledal důvod pro závěr, že by si měl uplácení dovolatele zcela vymyslet a nejen jej, ale i sám sebe takto nepravdivě obviňovat. Dalším usvědčujícím důkazem byla obviněným Š. vedená evidence plateb, která u něho byla nalezena při domovní prohlídce, směnky mezi ním a obviněným S. , jimiž měly být zakryty nelegální finanční toky mezi oběma obviněnými, k nimž podal vysvětlení i obviněný S . Jeho argumenty však soud považoval za ryze účelové a vnitřně rozporné. Verze obviněného Š. byla podpořena též výpovědí obviněné T. a obsahem telefonické a chatové komunikace mezi nimi, z níž vyplynul celý mechanismus fungování celních kontrol ve XY v zájmu obviněných vietnamských obchodníků, jakož i okolnosti a účel vystavení směnek. Z uvedených důkazů vyplynula i výše minimálně 7.000 Kč, úplatku za proclený kontejner v období od 1. 1. 2010 do 7. 5. 2013, přičemž v inkriminovaném období se jednalo o 747 kontejnerů, z nichž 93 se týká trestné činnosti posuzované pod bodem I. napadeného rozsudku, další z nich pak nelegální činnosti obviněné T. nesouvisející přímo s touto skupinou vietnamských obchodníků, resp. taková souvislost nebyla prokázána, avšak i ty souvisely s činností obviněného Š. popsanou ve výroku III. napadeného rozsudku.
82. K námitkám obviněného S. směřujícím proti věrohodnosti tohoto spoluobviněného je třeba zdůraznit, že nalézací soud právě výpověď obviněného Š. poměřoval obsahem ostatních ve věci provedených důkazů a shledal, že na sebe navazují a vzájemně se podporují. Posoudí-li se postup soudu prvního stupně, nelze v něm shledat vady, protože zcela odpovídá podmínkám §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nevykazuje vytýkané nedostatky. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku plyne, že se nezpronevěřil zásadám, na nichž je provádění důkazů a jejich hodnocení založeno.
83. Vytýkal-li obviněný nedostatky a vady či nepřesnosti nebo neúplnosti při zjišťování výše způsobené škody, resp. výše celníkům poskytnutých úplatků, je nejprve třeba upřesnit, že byl uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle tzv. právní věty dopustil v modifikaci, že „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe přijali úplatek a takový čin spáchali jako úřední osoby v úmyslu opatřit sobě značný prospěch“. Podle §331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku není znakem způsobení škody, ostatně škoda není vyžadována ani u kvalifikačního znaku podle odstavce 4 písm. b), který je vymezen úmyslem získat značný prospěch. V době rozhodování soudů značný prospěch byl vyjádřen podle §138 odst. 1 tr. zákoníku částkou 500.000 Kč, od 1. 10. 2020 na základě zákona č. 333/2020 Sb. tuto hranici tvoří částka 1.000.000 Kč. Tato nová právní úprava však na trestné jednání obviněných nedopadá, protože soudy rozhodovaly v době před účinností tohoto zákona, odvolací soud 30. 1. 2020 (srov. článek II. zákona č. 333/2020 Sb.). Na základě takto stanovených formálních znaků uvedeného zločinu soudy rozhodné skutečnosti objasňovaly tak, aby prokázaly, k jaké výši prospěchu jednání obviněných, a tedy i obviněného S. , který byl jako celník úřední osobou a úplatky přijímal proto, aby se daňovým poplatníkům zkrátila jejich daňová nebo celní povinnost, a činil tak při obstarávání věci obecného zájmu, směřovalo.
84. Posoudí-li se postup soudů při objasňování uvedených skutečností, je zjevné, že úmysl obviněného směřující k získání značného prospěchu dostatečně prokázaly. Jen pro úplnost v této souvislosti se jeví vhodným poznamenat, že k naplnění uvedeného kvalifikačního znaku postačí prokázání toho, že obvinění chtěli, směřovali k tomu, že značný prospěch získají, ale není třeba, aby jej získali, nýbrž postačí, když je skutkově objasněno, že k takové výši reálně směřovali (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3163). Výsledky provedeného dokazování tvoří potřebný podklad pro závěr o tom, že jak úmysl obviněného, tak i výše prospěchu, k němuž směřoval, byly řádně objasněny. Soud podle provedených důkazů vycházel z násobku částky 7.000 Kč, což byla taxa za jeden kontejner, kterou každý z obviněných obdržel, a počtu 747 kontejnerů, na kterých obvinění v této trestní věci participovali, tedy nikoliv jen těch, které byly prokázány vůči konkrétním obviněným, ale i těch, u nichž konkrétní pachatelé obviněni nebyli. Uvedená částka činí 5.229.000 Kč. Ačkoli byla prokázána minimální výše úplatků, které postupně obvinění Š. a S. od obviněného Š. v období od 1. 1. 2010 do 7. 5. 2013 přijali, nebylo zjištěno, jakou část této částky převzal každý z nich, nicméně i za předpokladu, že by se dělili s jinými celníky, připadl na každého z nich úplatek přesahující hranici značné škody 500.000 Kč. Podstatné však bylo, že k takovému prospěchu směřovali, což dokazováním bylo dostatečně objasněno (viz body 458. až 470. rozsudku). Ve prospěch obviněných celníků soud uzavřel, že neměli spojení s obviněnou T. a že o dalším prodeji zboží nemohli mít jakékoli reálné povědomí, pouze představu a srozumění s ním, stejně jako že nemohli rozeznat, že deklarovaní dovozci zboží nejsou dovozci „skutečnými“, ani míru podhodnocení zboží a nevěděli ani o trestné činnosti opsané ve výrocích I. a II. téhož rozsudku (viz body 477. až 479. rozsudku). U obviněného S. proto soud shledal zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl svým jednáním, tedy poskytováním a přijímáním úplatků, porušit zákonem chráněný zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu ve smyslu uvedené skutkové podstaty přijetí úplatku podle §331 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 509. rozsudku).
85. Nejvyšší soud z těchto důvodů nedostatky při objasňování znaku značného prospěchu, jak obviněný namítal, nezjistil, a proto považuje za zcela nevýznamné námitky obviněného S. o tom, že v popisu skutku chybí dostatečné časové vymezení skutku, neboť podle výroku o jeho vině v bodě III. je časové ohraničení činu dostatečně jasně uvedeno, a pro právní závěry, které soudy z těchto zjištění učinily, je takto vymezená doba páchání skutku plně dostačující. Soud prvního stupně ke smyslu směnek zjistil a vysvětlil, že se jednalo o zastírací jednání, jímž měly být částky přijímané jako úplatky zakryty (viz bod 462. 463. rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá jasně a srozumitelně, na základě čeho obecné soudy dospěly k závěru o vině obviněného S. , jak soud tyto důkazy rozebral a vyložil k nim detailně i své hodnotící úvahy (viz body 417. až 490., 507. až 510., 592. až 599. rozsudku), je zřejmé, že všechny stěžejní usvědčující důkazy (výpovědi spoluobviněného Š., spolupracující obviněné T., odposlechem telekomunikačního provozu a sledováním osob). Pro úplnost lze jen uvést, že obviněný J. Š., jemuž soudy z důvodů, které rozvedly, uvěřily, vysvětlil, že pokud u něj byly zajištěny směnky (viz bod 449. rozsudku), jednalo se o požadavek obviněného S. , který se obával při převzetí úplatků, že by cestou mohl být kontrolován, aby měl na převzaté peníze doklad. Proto si vypisoval směnky, které zachycují pouze částky předané mezi ním a S. , nikoliv již ty, které přebíral obviněný Š. Žádnou evidenci převzatých a předaných úplatků si nevedl. Postupoval tak každý den, peníze pro celníky dával do krabice, nepřepočítával je. Při jednom placení mohl předávat tak 200.000 Kč (srov. bod 142. rozsudku). Soud prvního stupně vysvětlil v bodech 460. až 465., na základě jakých úvah a závěrů podložených dalšími výsledky provedeného dokazování uvěřil výpovědi obviněného J. Š., kdežto výpověď obviněného S. shledal jako nepravdivou (viz též bod 466. rozsudku).
86. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně posuzované ve všech jím rozvedených souvislostech nesvědčí o žádných vadách ani nepřezkoumatelnosti, naopak je z něj dostatečně jasné, přesvědčivé i srozumitelné, z jakých důvodů a na základě čeho skutkové závěry učinil.
87. Námitky obviněného S. zaměřené výhradně proti vadným skutkovým zjištěním nejsou důvodné, protože posuzovaný skutek (výrok III.) byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Nebyl shledán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V rozsudku soudu prvního stupně nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech či opomenutí nebo nehodnocení provedených důkazů. Lze připomenout, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav v bodě III. zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé. Soud prvního stupně své úvahy a závěry vtělil do odůvodnění přezkoumávaného rozsudku v souladu s podmínkami §125 tr. ř. a dostatečně logicky své závěry vysvětlil (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály, a tudíž nedošlo ani k porušení principu in dubio pro reo .
88. Pokud za tohoto stavu dokazování a pečlivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obviněný vytýkal nedostatečné odůvodnění usnesení odvolacího soudu a dovozoval z něj jeho nepřezkoumatelnost, nelze této jeho výhradě přisvědčit. Je však třeba konstatovat, že jde o námitky toliko proti vadnosti procesních postupů, čímž zcela nerespektoval, že ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. „jen proti důvodům rozhodnutí není dovolání přípustné“. Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoliv jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení principů spravedlivého procesu, že v napadeném usnesení nejsou nedostatky, které by zakládaly extrémní vady. Odvolací soud pojal odůvodnění přezkoumávaného usnesení sice úsporně, přihlédne-li se k rozsahu a závažnosti jím posuzované trestné činnosti, avšak ani stručnost napadeného usnesení nemusí nutně a bez dalšího znamenat jeho nepřezkoumatelnost a vadnost. Odvolací soud se námitkám obviněných věnoval v bodech 18. až 31., v nichž konstatoval, že vzhledem k preciznímu a podrobnému vypořádání jednotlivých důkazů i námitek obviněných, které jsou opakováním jejich obhajoby po celé trestní řízení, se bude v odůvodnění svého usnesení věnovat pouze těm, které jsou z hlediska odvolacího řízení významné, nově provedené až před odvolacím soudem, nebo je třeba na jejich základě některou skutečnost zdůraznit či vyložit, přičemž ve zbývajícím rozsahu odkázal na obsah odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil a které s ohledem na učiněné námitky považoval za dostatečné a vyčerpávající, a to mimo jiné zejména proto, že soud prvního stupně při koncipování svých závěrů adekvátně reagoval na setrvalou obhajobu obviněných a v jeho závěrech nebyla zjevná svévole ani libovůle při rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Konkrétně je však třeba zmínit, že odvolací soud námitky obviněného S. zaznamenal (viz body 16. a 17.), a byť nikoliv adresně, v bodě 19. a 20. na ně reagoval v rámci shrnujícího závěru, že pokud námitky všech obviněných směřovaly proti vadnosti učiněných skutkových zjištění, s ohledem a konstatovaný úplný a dostačující postup soudu prvního stupně jsou takové námitky nedůvodné. K výhradám obviněných poukázal nikoliv jmenovitě, že soud prvního stupně se dostatečně zabýval věrohodností výpovědi obviněné T. a vysvětlil, z jakých důvodů jí uvěřil či nikoli (viz bod 25. usnesení odvolacího soudu). Zkoumal i správnost výroku o trestu, k němuž v bodě 30. stručně, konstatoval, že uložený trest odpovídá všem zákonným podmínkám, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval.
89. Posoudí-li se obsahová stránka odůvodnění usnesení přezkoumávaného rozhodnutí, Vrchní soud v Praze dodržel postup, který neodporuje ani judikatuře Ústavního soudu, podle níž, i když se soudy musí vypořádat s námitkami obviněných, je třeba zachovat relevanci (viz např. jeho nálezy ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, či ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13), a to s přihlédnutím k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Lze tak jen zdůraznit ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2685/20, že „účastník řízení, který určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností. Porušením práva na spravedlivý proces dle ESLP není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii , stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení ESLP ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii , stížnost č. 36755/06, bod 31.). Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje přitom z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy“.
90. Uvedené názory dotvrzují, že byť stručné rozhodnutí odvolacího soudu, nepředstavuje vadu, kterou by bylo třeba v rámci mimořádného dovolacího řízení napravovat, i když odvolací soud v odůvodnění rozsudku nereagoval výslovně na obviněným vznesené odvolací námitky. Odvolací soud se k jednotlivým výhradám vyjadřoval se zřetelem na celý kontext učiněných skutkových zjištění (srov. bod 19. usnesení), čímž fakticky zdůraznil správné pasáže rozsudku soudu prvního stupně vztahující se k jednotlivým odvolatelům, aniž by je výslovně jmenoval. Obdobně uvedl v bodě 20., že „odvolací námitky odvolatelů….“, v bodě 21. pokračoval „… nalézací soud provedl takovou sumu důkazů, které dovolily učinit spolehlivé závěry ohledně deklarovaného skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti … jasně vysvětlil roli spolupracující obviněné v celém skutkovém kontextu…. I ze skupiny celníků“. K dovolateli poukázal na správnost jemu uloženého trestu (srov. bod 30. usnesení). Nejvyšší soud na základě uvedených zjištění sice připouští, že odůvodnění odvolacího soudu je velmi stručné, avšak i při této stručnosti je nelze označit za extrémně vadné nebo postrádající logickou návaznost na obviněným S. podané odvolání. Z jeho textu je možné dovodit, že se námitkami obviněného zabýval, avšak jmenovitě a s ohledem na něj své závěry nevyřkl, ale vyložil je při zobecnění jinak zcela správných závěrů soudu prvního stupně. Lze proto i při tomto zcela minimalistickém přístupu shledat, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance, protože vysvětlil, že podrobněji zkoumal jen skutečnosti, které byly nově (byť jinými obviněnými) namítány (srov. body 21. až 31. usnesení viz též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1). Všem požadavkům na dostačující odůvodnění odvolací soud dostál, a proto k porušení práva na spravedlivý proces v posuzované věci nedošlo.
91. Dovolání obviněného S. směřující výlučně proti nesprávným skutkovým zjištěním vedené jeho trvalým postojem, že se žádné trestné činnosti nedopustil, protože neměl povědomí, že se dopouštěl trestné činnosti, a od J. Š. nepřevzal žádný úplatek, nebylo podáno v kontextu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v dovolání nebyly namítány, kromě vadných skutkových závěrů, žádné právní vady. Naopak obviněný svou vinu popíral, primárně brojil proti vadnosti postupu orgánů činných v trestním řízení při objasňování skutkových okolností, což jsou námitky, které nelze vytýkal prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. V dané věci nebylo zjištěno ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a proto byly splněny podmínky pro odmítnutí tohoto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
VII. K dovolání nejvyššího státního zástupce
92. Nejvyšší státní zástupce dovolání podal v neprospěch obviněných H. a L. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., protože v přezkoumávané věci nejsou v poměrech těchto obviněných ani v okolnostech, za nichž byl čin spáchán, patrné tak výjimečné okolnosti, aby byly naplněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétní vlastní argumentací pak nejvyšší státní zástupce vyvracel jednotlivé skutečnosti, o něž soud aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku opřel.
93. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odkazem na §58 odst. 1 tr. zákoníku je možné podat jen tehdy, jestliže bylo mimořádné snížení trestu odnětí svobody aplikováno, ač nebyly splněny pro takový postup zákonem stanovené podmínky. V takovém případě jde o trest uložený pod dolní hranicí trestní sazby stanovené v trestním zákoně, čímž je tento dovolací důvod naplněn [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617), obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014]. Uvedené výhrady s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově korespondují.
94. Soudy při ukládání trestu obviněným H. i L. posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, které mají dopad na uložení přiměřeného a individuálně správně vymezeného trestu (srov. §38, 39 tr. zákoníku). V souvislosti s tím soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, zkoumal i vhodnost použití §58 odst. 1 tr. zákoníku u obou obviněných a své závěry náležitě a dostatečně konkrétně vysvětlil (srov. body 541. až 542., 543. až 547. rozsudku soudu prvního stupně).
95. Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že soudy své závěry založily na skutečnostech vyplývajících z provedeného dokazování zaměřeného na všechny rozhodné skutečnosti, včetně objasnění informací o osobním a rodinném životě obviněných. Pokud jde o obviněnou H., soud spatřoval důvod pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku v tom, že by aplikace trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro ni nepřiměřeně přísné, jelikož její nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání s podmíněným odkladem, neboť by nepodmíněný test byl pro ni příliš drakonickým potrestáním. Důraz kladl zejména na podřízenou roli této obviněné jednající vlivem závislosti na rodičích ve vietnamské tradiční rodině, když právě tato rodinná hierarchie vedla k tomu, že ji rodiče do tohoto jednání zapojili. Soud zdůraznil odlišné pojetí a principy, na nichž je založeno fungování standardní vietnamské rodiny i vietnamské komunity jako takové, v důsledku čehož pro obviněnou bylo obtížné odmítnout a nezapojit se do rodinného podnikání. K obviněné uvedl, že sice sehrávala při popsaném obchodování rodiny K. U. relativně významnou úlohu, nicméně v mezidobí u ní došlo k zásadní změně jejích osobních poměrů, neboť pečuje o malé dítě a v době rozhodování soudu očekávala narození dalšího potomka. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by tak v jejím případě mělo i mimořádně negativní vliv na malé děti, a to tím spíše, že soud uložil citelné nepodmíněné tresty odnětí svobody oběma jejím rodičům. Nadto obviněná H. se po celé trestní řízení řádně chovala, je vysokoškolsky vzdělaná a inteligentní, a tudíž soud neměl pochybnosti, že dosáhnout nápravy je možné i trestem odnětí svobody kratšího trvání oproti zákonné trestní sazbě podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, a to zvláště za situace, kdy je uložený podmíněný trest doplňován dalšími tresty, zejména citelným peněžitým trestem, jímž je účinek ukládaného podmíněně odloženého trestu odnětí svobody zvyšován. Rovněž soud připomenul, že ani využití tohoto mimořádného institutu při ukládání trestu bez dalšího neznamená, že v případě dalšího páchání trestné činnosti obviněnou by soud mohl a musel podmíněný trest přeměnit na nepodmíněný (srov. body 541. až 542., 543. až 547. rozsudku soudu prvního stupně).
96. Při použití §58 odst. 1 tr. zákoníku u obviněné L. soud prvního stupně bral v úvahu především její dosavadní bezúhonnost, délku trestního řízení, a to i přes spáchání dvou trestných činů, zabýval se tím, že sice napomohla ke spáchání činu ostatních spoluobviněných [pomoc k §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku], avšak tato pomoc spočívala v jednání posouzeném jako méně závažný přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, takže celou povahu jejího jednání nepovažoval za významnou. Přihlížel též k vazbám v hierarchii vietnamské komunity, z níž její trestná činnost vyplývala. Zdůraznil význam další druhů trestů, zejména majetkové povahy, citelně postihujících majetek obviněné, jimiž je působení na ni zesilováno. Uložil jí proto při použití §58 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím i k §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků, s podmíněným odkladem na nejdelší možnou zkušební dobu v trvání 5 roků (viz body 570. až 572. cit. rozsudku).
97. Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil, a proto v podrobnostech k jednotlivým obviněným, u nichž bylo institutu §58 odst. 1, případně odst. 5 tr. zákoníku využito, na konkrétní pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odkázal (viz bod 29. napadeného usnesení).
98. Postup podle §58 tr. zákoníku umožňuje řešit situace, kdy by trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele a jestliže dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně by byla důvodně pociťována jako překážka, která brání uložení přiměřeného trestu v intencích ustanovení §39 tr. zákoníku. Předpokladem je naplnění tří kumulativních podmínek, kterými jsou a) určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň, vždy ovšem bude stačit alespoň jedno z nich (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 až 792).
99. Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně bral do úvahy rozhodná hlediska pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovenou, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákoníkem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Odvolací soud nutnost použití tohoto ustanovení dovozoval z poměrů obou obviněných H. i L. se zřetelem na to, jaký dopad by mělo zejména v případě první jmenované její uvěznění na její dvě nezletilé děti, v jednom případě dítě v době rozhodování soudu ještě nebylo ani narozeno. Pro naplnění tohoto kritéria posuzoval všechny známé osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry obviněných, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Při hodnocení nepřiměřené přísnosti trestu vycházel z odůvodněného předpokladu, jak bude působit trest odnětí svobody v určité výši zejména na její rodinné příslušníky, zde konkrétně dvě nezletilé, velmi malé děti věku novorozence, posléze batolete a druhého rovněž předškolního věku. Zabýval se možností nápravy obviněné v situaci, kdy nedojde k přímému výkonu trestu odnětí svobody, a to i s přihlédnutím k tomu, že je při ukládání sníženého trestu odnětí svobody stále nutné zvažovat i efektivní ochranu společnosti, a tomu, že trest ukládá za kvalifikované trestné jednání, jehož škodlivost byla dána zejména delší dobou páchání trestné činnosti a výší způsobené škody. V této souvislosti zhodnotil povahu všech skutečností rozhodných pro výměru trestu.
100. K výhradám nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud, který v aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku nezjistil vytýkané nedostatky, připomíná, že ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).
101. Shledaly-li soudy nižších stupňů u obviněné H. vhodnost použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, bylo tomu především s ohledem na zájem jejích nezletilých dětí, včetně doby trestního řízení trvajícího sedm let, z něhož usuzovaly na možnost její nápravy i bez současného omezení osobní svobody. S tímto postojem je vhodné se ztotožnit s odkazem na článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, která byla do českého právního řádu provedena Sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte (dále jako „Úmluva o právech dítěte“), podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy či správními nebo zákonodárnými orgány. Z toho plyne nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02; nález ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3305/13; nález ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13; nález ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10; či nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16). V té souvislosti je také třeba zmínit, že Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí a uvězněných osob (dostupné na adrese https://goo.gl/MdQ7jN ), podle kterého při „ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům by mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody, namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, a to včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k trestu odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“ Obdobné postoje vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku , stížnost č. 76240/01, §135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii , stížnost č. 65192/11, §93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu , stížnost č. 20578/07, §71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku , stížnost č. 4789/10, §50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku , stížnost č. 77818/12, §71).
102. V souladu s těmito pravidly soudy postupovaly, když by její nepodmíněné odsouzení mělo přímý dopad na její dva syny, z nichž jeden je nyní ve věku dvou let, v době soudního rozhodování nebyl ještě narozen, posléze byl novorozenec (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Soud měl na zřeteli primárně silnou citovou vazbu mezi matkou a dítětem, kterou zejména v tomto raném věku nelze z dlouhodobého hlediska adekvátně nahradit péčí jiné osoby, byť by šlo o druhého rodiče či jiného blízkého příbuzného, a to tím spíše, že v posuzované věci manžel obviněné nebyl pracovně pevně vázán na jedno konkrétní místo, tudíž byl nucen často cestovat mimo domov, a prarodiče chlapců byli v souvislosti s posuzovanou trestnou činností odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. V uvedených okolnostech soud spatřoval existenci mimořádných poměrů na straně obviněné, pro které by bylo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nepřiměřeně přísné. Rozhodné je, že se obviněná o své syny osobně trvale stará a zajišťuje jim životní potřeby. Soud tedy bral do úvahy, že vlivem nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého obviněné H. by byli její dva velmi malí synové vystaveni citovému i materiálnímu strádání. Opodstatněnost závěru nalézacího, resp. i odvolacího soudu proto nachází oporu v článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť v daných souvislostech měl na zřeteli a ctil nejlepší zájem dětí.
103. Všechna tato kritéria byla následně vážena proti dalším konkurujícím zájmům, jako je závažnost činu i jeho následky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, body 54. až 56.), v jejichž rámci soud zvažoval a výhrady nejvyššího státního zástupce důvodně neakceptoval, když zpochybňoval závěry soudů o tom, že existující rodinné i osobní poměry, jakož i o okolnosti případu na straně obviněné H. jsou dostatečně výjimečnými k tomu, aby odůvodňovaly mimořádné snížení trestu. Navíc lze zmínit, že současná právní teorie i soudní praxe klade zvýšený důraz na volbu alternativních trestů tam, kde to poměry pachatele a okolnosti činu dovolují. Velmi podobné závěry jsou formulovány i na úrovni Evropské unie, kde např. bod 19. usnesení Evropského parlamentu ze dne 13. 3. 2008 o specifické situaci žen ve věznicích a dopadu uvěznění rodičů na společenský a rodinný život [2007/2116(INI)], doporučuje, aby „byly na úkor uvěznění upřednostňovány alternativní tresty, tak jak jsou zakotveny ve společnosti, a to především pro matky, je-li uložený trest malý a ohrožení veřejné bezpečnosti nízké a pokud jejich uvěznění může vážně narušit rodinný život, zejména pokud jsou v čele neúplné rodiny nebo mají malé děti nebo mají na starosti závislé osoby nebo osoby se zdravotním postižením; připomíná, že by soudní orgány měly tyto skutečnosti zohledňovat při volbě trestu, v první řadě s ohledem na zájem dítěte soudně stíhaného rodiče“. K možnosti nápravy obviněné H. i při uložení kratšího trestu odnětí svobody nespojeného s omezením na svobodě vhodné dodat, že celková doba od spáchání posledního trestného jednání do rozhodnutí soudu druhého stupně činila téměř na den přesně sedm let a obviněná s orgány činnými v trestním řízení spolupracovala (ze spisu nejsou patrné žádné průtahy z její strany). Ze všech těchto důvodů by byl nepodmíněný trest odnětí svobody uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, tj. ve výměře pěti let, neobyčejně tvrdým trestem, jehož negativní dopad by se projevil zejména v poměrech jejích dětí.
104. Pochybení Nejvyšší soud neshledal ani ve vztahu k výroku o trestu uloženém za použití §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku (ve znění účinném v době rozhodování soudů) obviněné L. , u níž soudy její osobní poměry a motivaci k činu spočívající ve snaze pomoci ostatním, jí blízkým členům vietnamské komunity, v níž se tento způsob obživy zejména na území České republiky může jevit jako tradiční, a platí pro něj v zásadě to, co bylo uvedeno výše ve vztahu ke spoluobviněné H., včetně zohlednění uloženého citelného peněžitého trestu a délky probíhajícího trestního řízení.
105. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů neshledal opodstatněnými výhrady nejvyššího státního zástupce, naopak přisvědčil argumentům nalézacího soudu, který dostatečně objasnil poměry obou obviněných i okolnosti případu vztahující se ke každé z nich. Ponecháním na svobodě jsou obě obviněné dostatečně motivovány k řádnému životu, což splní i účel a smysl trestu a povede to k jejich nápravě (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 463/2020). Se zřetelem na aktuální judikaturu, zejména rozhodnutí č. 6/2014, č. 24/2015-I., zejména č. 28/2020 Sb. rozh. tr., měl na paměti, že jde v §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádné podmínky, o prostředek soudcovské individualizace trestu a projev depenalizace v trestním zákoníku, u jehož aplikace je nezbytný individuální přístup, který soud v této věci zcela zodpovědně zaujal, zvažoval konkrétní okolnosti nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétním pachatelkám, u nichž byly shledány mimořádné okolnosti odůvodňující shovívavější přístup k potrestání pachatele s opodstatněným závěrem, že u nich postačí i mírnější postih, jenž povede k jejich nápravě.
106. Na základě všech uvedených úvah a zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce nemá opodstatnění, protože soud respektoval podmínky stanovené v ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a při ukládání mimořádně sníženého trestu odnětí svobody obviněným se nedopustil žádného excesu. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
VIII. Závěr
107. Tyto své závěry mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, na jejichž základě shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Rozhodl proto způsobem shora k jednotlivým dovolatelům vyjádřeným.
108. S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyl dán důvod ani pro obviněnou D. T. T. H. navrhovaný postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu