ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3627.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3627/2021-778
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Z. Š. , narozené XY, bytem v XY, b) J. U., narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 107/2018, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. srpna 2021, č. j. 20 Co 100/2021-692, takto:
I. Dovolání směřující proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. srpna 2021, č. j. 20 Co 100/2021-692, v níž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2021, č. j. 18 C 107/2018-600, o povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v obci XY a v katastrálním území XY, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. srpna 2021, č. j. 20 Co 100/2021-692, se ve výroku I., v níž byl potvrzen ve výrocích I., II. a III. rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2021, č. j. 18 C 107/2018-600, o povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY v obci a v katastrálním území XY, o zamítnutí žaloby na vyslovení povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v obci XY a v katastrálním území XY, a o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady řízení, jakož i ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, ruší; současně se ve výrocích I., II. a III. ruší rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2021, č. j. 18 C 107/2018-600, o povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, o zamítnutí žaloby na vyslovení povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v obci XY a v katastrálním území XY a o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady řízení a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2021, č. j. 18 C 107/2018-600, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků (mimo jiného i pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované ohledně žalobci požadovaného spoluvlastnického podílu na pozemku v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok II.). Rozhodl také o povinnosti žalované nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 209.939,50 Kč (výrok III.).
2. K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2021, č. j. 20 Co 100/2021-692, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 76.149,- Kč (výrok II.).
3. Rozsudek odvolacího soudu, jenž zcela aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně, je odůvodněn závěrem, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 2 zákona o půdě). Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým až svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota požadovaných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, nepřevyšovala v době rozhodnutí soudu hodnotu dosud jejich neuspokojeného restitučního nároku (odňaté pozemky byly přitom správně oceněny jako stavební), ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, jenž žalované uložil povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu žalobou vymezených pozemků (vyjma pozemků v katastrálním území XY a v obci XY a katastrálním území XY). Konstatoval přitom, že i předmětné pozemky jsou převoditelné na žalobce. Pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je vhodný k zemědělskému využití a v katastru nemovitostí je veden jako orná půda. Překážkou pro jeho vydání žalobcům není ani fakt, že by měl sloužit k rekreačnímu sportu, neboť se nachází v širší ploše plánovaného golfové hřiště. Není však dotčen záměrem na vybudování veřejně prospěšné stavby, s níž by počítal územní plán města XY. Pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY netvoří s přilehlým obytným domem natolik funkčně spjatou vazbu, že by užívání stavby bez těchto pozemků bylo vyloučeno. Přestože jsou na pozemcích situovány drobné stavby ani ty ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nebrání vydání pozemků. Navíc pozemek parc. č. XY není pozemkem, jenž by stavbu obytného domu obklopoval nebo s ní sousedil, neboť mezi ním a obytným domem se nachází pozemek parc. č. XY (rovněž ve vlastnictví žalované), k němuž žalobci restituční nárok neuplatnili. V případě pozemku parc. č. XY pak jeho nepřevoditelnost soudy obou stupňů dovodily z jeho aktuálním územním plánem schváleného využití jako plochy pro motorovou dopravu – komunikační síť VPS, a tudíž existující překážku vhodnosti pro účely naturální restituce. I přesto, že je předmětný pozemek zasažen účelem znemožňujícím jeho vydání pouze částečně (okrajově), neshledaly soudy obou stupňů důvody pro naturální restituci vydání geometrickým plánem oddělené části, přičemž zdůraznily, že opačný postup by byl v rozporu s účelem restitucí a nekonvenoval by ani závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), podle něhož obecným soudům nesvědčí pravomoc rozhodnout o dělení pozemku na místo příslušného stavebního úřadu ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „stavební zákon“). Odvolací soud v souvislosti s požadavkem žalobců na vydání pouze výlukou nezasažené části předmětného pozemku rovněž kvitoval procesní postup soudu prvního stupně, který při jednání konaném dne 23. 2. 2021 nepřipustil změnu žaloby, jež by reflektovala, že žalobci již nepožadovali vydání předmětného pozemku v celé výměře.
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti té části výroku I., v níž byl ve výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vyslovení povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v obci XY a v katastrálním území XY, podali žalobci dovolání majíc je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Judikatuře Nejvyššího soudu nekorespondující považují řešení otázky převoditelnosti náhradních pozemků oddělovaných geometrickými plány, k jejichž rozdělení nebyl dán předchozí souhlas ve správním řízení, jakož i posouzení procesního úkonu účastníka řízení, jímž dochází k zúžení předmětu řízení. Současně žalobci uplatnili důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
5. Dovolatelé nesouhlasili se závěrem soudů obou stupňů, že v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11a zákona o půdě nemůže obecný soud rozhodnout o vydání části takového pozemku oddělené geometrickým plánem, aniž by si vyžádal vydání rozhodnutí příslušného stavebního úřadu ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona. V této souvislosti upozornili na recentní judikaturu Nejvyššího soudu (dovolatelé obsáhle citovali z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1222/2021; tato rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), jež vychází a současně argumentačně rozvíjí předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu prezentovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 586/2017, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 809/2020, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1797/2020 (z nich dovolatelé rovněž obsáhle citují), a je v souladu i s dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu představovanou rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 2 As 62/2008 (tento rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ). Připomněli, že konkluze vyjádřená v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, o nedostatku pravomoci obecných (civilních) soudů rozhodnout o vydání části pozemku oddělené geometrickým plánem, jež přísluší toliko stavebnímu úřadu ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona, je ve světle ustálené rozhodovací praxe obou nejvyšších soudů ojedinělou a v konečném důsledku i nesprávnou, o čemž - dle mínění dovolatelů – svědčí i postup samotného Ústavního soudu v obdobné právní věci projednávané pod sp. zn. II. ÚS 1778/21 (v této věci bylo ústavní stížností žalované napadeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021), v níž Ústavní soud usnesením ze dne 7. 9. 2021 řízení o ústavní stížnosti přerušil a věc předložil plénu Ústavního soudu s návrhem na zaujetí stanoviska se závěrem odchylným od právního názoru prezentovaného v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19. Dále namítali, že odvolací soud vycházejíc ze závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, implicitně přijal takový výklad ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona [ve spojení s poznámkou pod čarou odkazující na příkladmo uvedený zvláštní právní předpis, jímž byl zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (dále „zákon o pozemkových úpravách“)], jenž se ocitl v kolizi se smyslem a účelem restitučního zákonodárství. Uvedli, že princip priority výkladu, jenž nejde k tíži restituentů v případech legislativních nedůsledností, se opakovaně prosadil jak v rozhodovací praxi Ústavního soudu (dovolatelé citovali z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98, z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a z nálezů pléna Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19), tak i v judikatuře Nejvyššího soudu (dovolatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016).
6. Žalobci dále namítali, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jejich procesní úkon obsažený v podání ze dne 18. 2. 2021 jako změnu žaloby, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o částečné zpětvzetí žaloby, kdy předmětným procesním jednáním zúžily předmět řízení. Žádali totiž o vydání pozemku parc. č. XY nikoliv v celé jeho původně žalované výměře, ale ve zmenšeném rozsahu vzniklém po oddělení geometrickým plánem nově vytvořeného pozemku parc. č. XY. Nesprávným posouzením procesního úkonu dovolatelů nikoliv ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 o. s. ř., ale ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř., se odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3868/2020, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1020/2021, z nichž žalobci citovali. Posouzení procesního jednání dovolatelů jako změna žaloby soudy obou stupňů se dostalo do konfliktu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (s dovolateli označenými rozhodnutími) i se zřetelem k zásadě, že určitému a srozumitelnému úkonu nemůže soud přikládat jiný než účastníkem sledovaný smysl a domýšlet obsahu úkonu, jenž z něho ve skutečnosti nevyplývá. Žalobci dovozovali, že při správném posouzení jejich úkonu soudem prvního stupně mohlo být dále jednáno o uspokojení restitučního nároku vydáním té části pozemku parc. č. XY, jež nebyla zasažena výlukovým důvodem znemožňujícím naturální restituci.
7. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v těch výrokových částech, jimiž bylo věcně rozhodnuto o nevydání pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti té části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (z důvodu jeho akcesority i proti výroku II. o nákladech odvolacího řízení) podala žalovaná dovolání majíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při posouzení právní otázky převoditelnosti předmětných pozemků coby pozemků náhradních ve smyslu ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě na oprávněné osoby.
9. Namítala, že v případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jeho nevhodnost k převodu oprávněným osobám spočívá v tom, že pozemek byl územním plánem města XY určen k vybudování volného sportovně-rekreačního golfového areálu v krajině, čímž se stal pozemkem nezemědělské povahy. Dovodila, že opačný názor soudů nižších stupňů, tj. že pozemek lze zemědělsky obhospodařovat, vycházející z jeho evidování jako orná půda v katastru nemovitostí je v rozporu se závěry artikulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017. Pochybení soudů nižších stupňů spatřovala i v tom, že upřednostnily údaj o povaze pozemku evidovaný v katastru nemovitostí, aniž učinily zjištění, zda je pozemek skutečně zemědělsky obhospodařován. Připomněla rovněž závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, že ani v případě liknavého či svévolného postupu žalované, respektive Pozemkového fondu ČR jako jejího právního předchůdce, při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se oprávněná osoba nemůže domáhat převodu jakéhokoliv náhradního pozemku, tedy ani takového, jehož převodu brání právní předpisy či jiný nedostatek vhodnosti, pro nějž by pozemek nemohl být zařazen do veřejných nabídek. Dále ve vztahu k převodu označeného pozemku žalovaná vyjádřila přesvědčení, že golfové hřiště naplňuje charakteristiku hřiště sportovního a v tomto směru poukázala na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, z něhož citovala. V případě pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY žalovaná dovozovala odklon odvolacího soudu při řešení právní otázky převoditelnosti náhradních pozemků v případě jejich funkčního spojení se stavbou od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sumarizovanou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020, z něhož obsáhle citovala, dále připomněla závěry vyjádřené ve výše připomenutém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4269/2019, v němž se dovolací soud zabýval funkčním spojením pozemků u bytových domů, jež sloužily jejich obyvatelům k obdobným účelům jako v poměrech projednávané věci. K nim uvedla, že na pozemku parc. č. XY se nachází odstavné místo pro automobily, malé stavby (garáže) a zahrádka, jež se také nachází na pozemku parc. č. XY), přičemž tyto pozemky jsou užívány obyvateli bytového domu stojícího na přilehlých pozemcích st. p. č. XY a st. p. č. XY, s nímž vytvářejí ve smyslu předestřených judikatorních konkluzí funkční celek.
10. Žalovaná v dovolání rovněž namítala nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu majíc za to, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami k převoditelnosti předmětných pozemků, jakož i s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou v intencích řešené právní otázky argumentovala. Tím bylo, dle žalované, zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. V dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Současně žalovaná navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu s argumentací o zdlouhavém až nemožném navrácení vlastnického práva žalované k předmětným pozemkům v případě, že by rozhodnutí, které tvoří podklad pro jejich převod na oprávněné osoby, bylo dovolacím soudem zrušeno (o návrhu žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu bylo samostatně rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, č. j. 28 Cdo 2924/2021-738).
13. Žalobci označili dovolání žalované za nepřípustné, neboť žalovaná v rozporu s ustanovením §237 o. s. ř. a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neodkázala na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož do věci dopadajících závěrů by se odvolací soud v dovolatelkou vymezené právní otázce vhodnosti pozemků parc. č. XY v obci XY a v katastrálním území XY a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území XY k převodu na oprávněné osoby odchýlil. Žalovanou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vycházejí v jimi posuzovaných otázkách ze zcela odlišných skutkových okolností. Navíc i dovolání žalované se stran otázky převoditelnosti uvedených pozemků nese v rovině skutkové a nikoliv právní argumentace. Soudy obou stupňů přitom dostatečně skutkově objasnily důvody, pro které žádný z označených pozemků není dotčen výlukou ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nejen ve smyslu jeho úplné či částečné zastavěnosti, ale ani funkční souvislosti se stavbou či pozemky sousedními. V této souvislosti žalobci připomněli, že pozemek parc. č. XY je v katastru nemovitostí veden jako orná půda a není určen a užíván pro žádné veřejné účely. Veřejný zájem na jeho nevydání přitom nebyl zjištěn ani z hlediska jeho budoucího (plánovaného) využití. Pozemky parc. č. XY a parc. č. XY pak nejsou se stavbou sousedního domu, respektive sousedními pozemky, natolik úzce funkčně spjaty (pozemek parc. č. XY je dokonce od souvisejících pozemků oddělen žalobci nenárokovaným pozemkem parc. č. XY ve vlastnictví žalované), aby to zakládalo důvod pro jejich nevydání oprávněným osobám. Dále žalobci uvedli, že žalovanou formulovaná námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nezakládá důvod přípustnosti dovolání, ale vystihuje případ vady řízení, která však sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Navíc, dle mínění žalobců, deficitem nepřezkoumatelnosti rozsudek odvolacího soudu zjevně netrpí, neboť rozhodnutí plně vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění, jež vyplývají z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. aplikovatelného na druhostupňová rozhodnutí přiměřeně (§211 o. s. ř.). Návrh žalované na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku odvolacího soudu, o němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 10. 2021, č. j. 28 Cdo 2924/2021-738, již rozhodl, označili žalobci za nedůvodný. Ve vyjádření navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, popřípadě shledá-li je přípustným, jako nedůvodné zamítl.
14. Žalovaná označila dovolání žalobců za nepřípustné a současně za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu v části dotčené dovoláním za věcně správný. I přes závěr vyjádřený v recentním nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/2021, setrvala na stanovisku o správnosti konkluzí k otázce možnosti rozdělení pozemku pro účely převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu podle zákona o půdě rozhodnutím soudu formulovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, k nimž přihlédl v dovoláním dotčeném rozsudku i odvolací soud. Dále uvedla, že přípustnost dovolání nemohla založit námitka žalobců o nesprávném posouzení jejich procesního úkonu jako změny žaloby (a nikoliv jako částečného zpětvzetí žaloby), neboť na tomto posouzení a s ním spojeném řešení procesní otázky nebyl rozsudek odvolacího soudu založen. Ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení žalobců i žalované advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání přípustná (§237 o. s. ř.).
16. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
18. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání žalované směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen věcný výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY není přípustné, neboť při řešení právní otázky vhodnosti tohoto pozemku (coby ve smyslu ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě pozemku náhradního) k bezúplatnému převodu na oprávněné osoby (žalobce) se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil.
20. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
21. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
22. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v názoru, že ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku [tedy označení pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., potažmo §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 334/1992 Sb.“)], nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem (tedy okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován). Naznačený faktický aspekt, neméně zásadní, ba podstatnější pro úsudek o charakteru dotčeného pozemku nelze opomíjet, neboť účelem zákona o půdě je nepochybně regulace právních vztahů týkajících se pozemků, jež jsou vskutku zemědělsky využitelné a fakticky tvoří zemědělský půdní fond jakožto nenahraditelnou složku životního prostředí hodnou ochrany (srovnej zejména §1 zákona č. 53/1966 Sb. a §1 zákona č. 334/1992 Sb.). Blíže k (ne)významu lpění na důležitosti evidenčního statusu pozemků viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, z nějž se podává, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, a že v závislosti na konkrétních okolnostech daného sporu může nastat i situace, v níž naplnění materiálního znaku převáží nad absencí znaku formálního (k tomu srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016). Za zemědělské obhospodařování lze pak považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016).
23. V poměrech projednávané věci odvolací soud aproboval skutkové a na ně navazující právní konkluze soudu prvního stupně o tom, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY není dotčen žádnou zákonnou a ani judikatorně konstruovanou výlukou, pro které by nebyl vhodný (převoditelný) k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob v režimu ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě. Takovýto závěr zcela zřejmě ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu výše připomenuté neodporuje. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán (s účinností od 1. 1. 2013) a nemůže je k posouzení, zda je naplněn některý z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) přezkoumávat, bylo postaveno najisto, že označený pozemek je územním plánem města XY určen k vybudování sportovně-rekreačního golfového hřiště ve volné krajině; nejedná se tudíž o stavbu či zařízení veřejného zájmu [veřejně prospěšnou stavbu nebo stavbu dopravní infrastruktury ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.]. Pozemek současně není veřejně prospěšnou a ani žádnou jinou stavbou zastavěn a nepřipadá tak v úvahu uplatnění výluky z naturální restituce upravené v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Jeho evidenční status („orná půda“) sice nemusí být identický se způsobem jeho reálného využití, např. k zemědělské (rostlinné) výrobě, nicméně jeho stav není takový (netvrdí to žalovaná a ani to nevyšlo v řízení před soudy obou stupňů jinak najevo), že by potencionalita jeho zemědělského obhospodařování byla vyloučena (např. jako louka nebo pastvina). Sluší se uvést, že závěry z dovolatelkou odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, se do poměrů projednávanou věci promítnout nemohou, neboť v prvně označeném rozhodnutí byly posuzovány podmínky pro vydání náhradního pozemku, jenž sloužil jako okrasná zahrada u bytového domu jeho obyvatelům (členům bytového družstva) a kromě problematiky omezeného využití oprávněnými osobami s ohledem na dosavadní účel jeho exploatace bylo pro posouzení převoditelnosti náhradního pozemku významné, zda nárokovaný pozemek netvoří s bytovým domem jeden funkční celek (otázka funkční provázanosti pozemků se stavbami rodinných domů pak byla relevantní i v případě věci řešené druhým z označených rozsudků dovolacího soudu, na nějž dovolatelka odkázala). Absence skutkové a na ní navazující právní paralely mezi přítomnou právní věcí a případem posuzovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, jíž se při řešení otázky převoditelnosti pozemku, na němž se nachází sportovní hřiště (tedy podle úsudku žalované i golfové hřiště), žalovaná dovolává, spočívá v tom, že v případě posuzovaném Ústavním soudem byla zkoumána možnost vydání pozemku evidovaného v katastru nemovitostí jako jiná plocha (ostatní plocha) oprávněným osobám, na němž se nacházelo již vybudované sportovní hřiště navazující na budovu základní školy, a navíc uvnitř (v rámci) sídlištního komplexu, a proto v úvahu přicházelo i zkoumání otázky naplnění účelu zemědělské restituce ovlivněného individuálními skutkovými okolnostmi odkazovaného případu, které nejsou s přítomnou právní věcí komparovatelné.
IV.
Důvodnost dovolání
A.) Obecná východiska a dopadající právní úprava
24. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolateli předkládané otázky hmotného práva, zda náleží do pravomoci obecného (civilního) soudu rozhodnout v režimu ustanovení §11a odst. 1 zákon o půdě (se zřetelem k ustanovení §82 odst. 3 věty první stavebního zákona) o vydání náhradního pozemku vzniklého rozdělením původně nárokovaného pozemku geometrickým plánem vyhotoveným či předloženým v průběhu řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání žalobců je dále přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky procesního práva týkající se klasifikace procesního úkonu, kterým žalující za nezměněného skutkového stavu kvantitativně mění (omezuje) rozsah původně žádaného plnění stejného druhu, jíž odvolací soud vyřešil rovněž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání žalované je pak ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky „převoditelnosti“ pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jež žalobci nárokují k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž byla dovolání shledána přípustnými, nelze jim rovněž upřít opodstatněnost.
25. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
26. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
27. Podle ustanovení §11a odst. 1 věty první zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak.
28. Podle ustanovení §82 odst. 3 věty první stavebního zákona rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků se nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu33) [V poznámce č. 33 je uveden odkaz na „§2, 3 a 11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů“ (dále „zákon o pozemkových úpravách“)].
29. Podle ustanovení §1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva nabývá dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí.
30. Podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
31. Podle ustanovení §96 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.
32. Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
B.) Dovolání žalobců
33. Rozhodovací praxe dovolacího soudu - i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, jež aprobovaly soudy obou stupňů -setrvala na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku je i zákon o půdě (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k té ustálené judikatuře, dle níž v daném případě jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). Současně připomněl i restituční rozměry řešeného problému, když uvedl, že se zásadou ex favore restitutionis (k jejímu prosazení v restitučních věcech srovnej z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2750/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11; rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008) není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit.
34. Ve světle výše označené judikatury Nejvyššího soudu, k níž lze v poměrech řešené právní otázky přiřadit i žalobci připomenutý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 2 As 62/2008, nelze aprobovat závěr odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, že „obecným soudům nesvědčí pravomoc rozhodnout o dělení pozemku namísto příslušného správního úřadu dle §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.“ Tento závěr je totiž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež byla dále rozvinuta konkluzemi obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021. Tyto konkluze plně obstály i v ústavně-právní rovině. Ústavní stížnost žalované směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, byla vzata zpět a řízení o ni usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1995/21, zastaveno poté, kdy Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, uzavřel, že „rozhodnou-li obecné soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu podle §11a zákona o půdě na základě k rozsudku přiloženého geometrického plánu, nepostupují ultra vires, nýbrž poskytují ochranu právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Validitu tohoto závěru potvrdil Ústavní soud i v navazujícím nálezu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, jímž zamítl ústavní stížnost žalované směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021. I z aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu tedy vyplývá, že pravomoc soudu rozhodnout o dělení pozemku v soukromoprávních věcech (a tudíž i restitučních věcech) a její případný nedostatek nelze posuzovat skrze ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona, jak Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19 (k tomu blíže body 18. až 21. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21). Dovolací soud proto i v poměrech přítomné právní věci, jež je skutkově zcela srovnatelná s věcí posuzovanou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, a dále například i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2128/2021, uzavírá, že rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., k jehož vydání se nevyžaduje rozhodnutí stavebního úřadu o rozdělení pozemku, se rozumí i pravomocný rozsudek soudu o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou podle ustanovení §11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku v situaci, kdy tento pozemek sice není vhodný k vydání oprávněné osobě v celé své výměře, ale jeho převoditelnost je dána k části oddělené geometrickým plánem, jenž se stává nedílnou součástí rozsudku.
35. V poměrech ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě je ve prospěch oprávněné osoby naturální restituce možná i ve vztahu k části nárokovaného pozemku, na nějž se nevztahují zákonné nebo judikaturou ustavené výluky, poté, kdy „převoditelná“ část pozemku je oddělena geometrickým plánem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 809/2020, a judikaturu dovolacího soudu v rozhodnutí uvedenou, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2419/2020). Bude ovšem plně na vůli oprávněné osoby, zda bude žádat o vydání pozemku ve zmenšeném rozsahu (o část, jež je zasažena výlukou z naturální restituce) nebo uplatní nárok na vydání jiného vhodného (náhradního) pozemku se zřetelem k tomu, že řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva na oprávněnou osobu k náhradnímu pozemku je řízením, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou vyplývá z právního předpisu (viz ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.; k povaze tohoto řízení srovnej z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). Pokud nastane první z uvedených případů, pak je povinností soudu, spojí-li žalující s požadavkem na vydání geometrickým plánem oddělené části původně nárokovaného pozemku příslušný procesní úkon, o takové dispozici s předmětem řízení rozhodnout.
36. Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod číslem 69, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013).
37. Změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011).
38. Obsahové náležitosti zpětvzetí žaloby občanský soudní řád nestanoví; z jeho smyslu ovšem plyne, že jsou jimi ty, z nichž lze bez rozumných pochybností dovodit, že daný úkon vyjadřuje rezignaci na původní záměr, aby o žalobě (respektive její části vymezené ve zpětvzetí) bylo jednáno a věcně rozhodnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4830/2007).
39. V poměrech projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který při jednání konaném dne 23. 2. 2021 usnesením nepřipustil „změnu žaloby“, podle níž žalobci v návaznosti na vyhotovený oddělovací geometrický plán již nežádali vydání pozemku parc. č. XY v původní výměře (nárokované v žalobě), ale bez oddělené části pozemku dotčené výlukou z naturální restituce, tedy nově vytvořeného pozemku parc. č. XY. Klasifikace procesního úkonu žalobců obsažená v podání ze dne 18. 2. 2021 soudy obou stupňů je zjevně nesprávná a v rozporu s pravidly vytýčenými judikaturou dovolacího soudu (výše připomenutou) pro posuzování dispozicí žalujícího účastníka s předmětem řízení. Pokud byl původní pozemek parc. č. XY rozdělen geometrickým plánem na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, pak oba takto vzniklé pozemky jsou „pouhými“ částmi pozemku původního, jenž žalobci v žalobě nárokovali. Došlo-li tak žalobci za nezměněného skutkového stavu k omezení výměry původního pozemku, v níž jeho vydání žádají, nemohlo se jednat o změnu žaloby, ale o její částečné zpětvzetí. Takový procesní úkon také mohli žalobci učinit kdykoliv během nalézacího řízení, tedy i při jednání, na jehož závěru bylo vyhlášeno rozhodnutí o věci samé. Pro vydání meritorního rozhodnutí pak bylo odpovídající (správné) posouzení procesního úkonu žalobců podstatné (na řešení této procesní otázky byl rozsudek odvolacího soudu objektivně založen), neboť zkoumání podmínek naturální restituce (s přihlédnutím k zákonným či judikaturou ustaveným výlukám) by se napříště vztahovalo již toliko k pozemku parc. č. XY ve výměře dané po oddělení geometrickým plánem.
C.) Dovolání žalované
40. Zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
41. Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
42. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
43. S ohledem na skutkové poměry posuzované věci je pak třeba vzpomenout i tu ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), jíž byly aprobovány i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor. Jestliže i ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Rozhodovací praxe dovolacího soudu již také dovodila, že pečlivé zkoumání otázky funkčního spojení pozemků a stavby by se mělo uplatnit nejen u staveb splňující charakteristiku rodinného domu, ale bytového domu obecně (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4269/2019, v němž byla rovněž zdůrazněna již dříve formulovaná judikatorní teze, že vzhledem k podobně konstruovanému ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. – dále zákon č. 428/2012 Sb., lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit i některé závěry artikulované judikaturou při užití ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Není přitom žádného důvodu, aby toto ovlivňování judikaturou formulovanou při interpretaci jednoho z označených ustanovení nebylo obousměrné.
44. Vzhledem k výše uvedenému se pak právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku, zda lze žalobci nárokované pozemky považovat za vhodné k převodu oprávněným osobám jako pozemky náhradní za pozemky, jež jim nemohly být vydány – jeví být přinejmenším předčasné. Odvolací soud se totiž ve světle výše citované judikatury otázkou vhodnosti dotčených pozemků k převodu dostatečně nezabýval, neboť patřičně nehodnotil hlediska širší funkční souvislosti mezi předmětnými pozemky a bytovým domem stojícím v jejich sousedství. Otázku, zda jsou pozemky součástí areálu, respektive zda je dána jejich bezprostřední souvislost se stavbou a nezbytná nutnost pro užívání stavby, je třeba posuzovat z pohledu jejich využití a významu pro fungování areálu (domu určeného k bydlení či rekreaci a jeho přirozeného zázemí); je tudíž třeba se zabývat tím, zda a s jakými důsledky lze soubor nemovitostí tvořený domem a přilehlými předmětnými pozemky funkčně rozdělit; funkční souvislost může být rovněž dána mezi stavbou a pozemkem, jenž s pozemkem zastavěným stavbou nemá společnou hranici. Pokud bylo z hlediska skutkového postaveno najisto, že předmětné pozemky tvoří určité zázemí pro obyvatele bytového domu (parkování vozidel, skladování nářadí a zahrádky), pak konkluze odvolacího soudu, že předmětné pozemky „nejsou natolik funkčně spojeny s přilehlým obytným domem“ není dostatečně přesvědčivá. Nelze se totiž obejít bez zjištění, nakolik a jak efektivně jsou předmětné pozemky ke zjištěným účelům využívány, a zda a v jakém míře by odnětí předmětných pozemků těmto účelům ovlivnilo kvalitu bydlení v předmětném domě v širším slova smyslu. V situacích, kdy pozemek nárokovaný oprávněnou osobou k restituci in integrum (jako pozemek náhradní) tvoří přirozené zázemí domu určeného k bydlení, může být důraz na poskytnutí většího prostoru pro zahrádkářské a pěstitelské aktivity tou individuálně danou okolností, k níž se sluší při úvahách o existenci jednotného funkčního celku přihlédnout. Takové úvahy však odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, ponechal mimo předmět svého zájmu. Jestliže pak soud prvního stupně navíc podotýká, „že nebyla prokázána ani právní souvislost (užívací tituly) jednotlivých pozemků a předmětným domem prokazující existenční závislost obytného domu na daných pozemcích,“ pak tato okolnost zajisté bez dalšího nevylučuje, že i v takovém případě může být pozemek nezbytně nutný pro řádné fungování areálu.
V.
Vady řízení
45. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání (jako v projednávané věci dovolání žalobců a částečně i dovolání žalované) přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
46. Dovolací soud nesdílí názor žalované, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud se nijak nevypořádal s jednotlivými námitkami žalované, jakož i s odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu, které během řízení učinila, čímž měl porušit její právo na spravedlivý proces. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Vzhledem k tomu, že žalovaná byla schopna koncipovat na základě dovoláním dotčeného rozhodnutí projednatelné dovolání, v němž argumentačně vystihla důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání shledal částečně přípustným a opodstatněným (částečná nepřípustnost a nedůvodnost dovolání přitom nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je zřejmé, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vytýkaným deficitem netrpí; rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný, a tudíž nebylo ani zasaženo do ústavně zaručeného práva žalované na spravedlivý proces.
47. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., týkající se pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY a nákladů prvostupňového řízení, jakož i v akcesorickém výroku II. o nákladech odvolacího řízení, zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v části výroku I. (ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY), ve výroku II. (ve vztahu k pozemku parc. č. XY) a v akcesorickém výroku III. o nákladech řízení i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
48. Jelikož dovolání směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, týkající se pozemku parc. č. XY, nebylo shledáno přípustným, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
49. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
50. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu