ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.762.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 762/2019-9604
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 o dovoláních obviněných L. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, A. V. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, M. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Praha-západ, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, D. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, V. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně a A. V. , nar. XY, trvale bytem XY, okres Mělník, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných L. B., M. V. a V. T.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných A. V., D. M. a A. V.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012, byli uznáni vinnými v bodě I. obvinění M. V. a V. T. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněný A. V. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V bodě II. obvinění M. V., L. B. a A. V. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněný D. M. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
Těchto zločinů se obvinění dopustili skutkem popsaným tak, že
ad I. obvinění V. T., A. V., a M. V. jako předseda představenstva společnosti E. M., IČ XY, se sídlem XY [v období od 25. 5. 2006 do 25. 2. 2008 se sídlem XY (dále jako „společnost E. M.“)], která prováděla reklamní činnost prostřednictvím umisťování reklamních bannerů na sportovní zápasy a dále poskytování poradenství a jiných služeb, rozhodl v období od ledna 2007 do prosince 2007 o zahrnutí faktur společnosti T. M., IČ XY, se sídlem XY, [v období od 25. 5. 2006 do 25. 2. 2008 se sídlem XY (dále jako „společnost T. M.“)] do účetnictví společnosti E. M., které nebyly podloženy uskutečněním zdanitelného plnění, a následně tyto faktury zahrnul do daňových přiznání podaných na Finanční úřad Říčany, Politických vězňů č. p. 1233, Říčany (dále jako „FÚ Říčany“), s úmyslem snížit daňovou povinnost společnosti E. M. k DPH a dani z příjmu právnických osob a vyvést finanční prostředky ze společnosti E. M., přičemž jednotlivě se na spáchání trestné činnosti podílel ještě s obviněnými V. T. a A. V. tak, že obviněný M. V. nejméně v období od ledna 2007 do prosince 2007 v úmyslu zkrátit DPH u společnosti E. M. zahrnoval fiktivní faktury společnosti T. M. do účetnictví společnost E. M., a následně do daňových přiznání podávaných na Finanční úřad v Říčanech, věděl o tom, že tyto faktury nebyly podloženy uskutečněním zdanitelného plnění a následně převáděl nebo dával pokyn k převodu finančních prostředků jako plateb z těchto faktur na společnosti T. M. nebo D. T., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY [v období od 6. 6. 2007 do 2. 8. 2007 se sídlem XY (dále jako „společnost D. T.“)], z důvodu vyvedení finančních prostředků ze společnosti E. M., tímto jednáním se tak podílel na zkrácení DPH za období leden – prosinec 2007 a na zkrácení daně z příjmů právnických osob za rok 2007 u společnosti E. M., a způsobil tak České republice zastoupené Finančním úřadem v Kladně, sídlo Leoše Janáčka č. p. 3181, Kladno (dále jako „FÚ v Kladně“), škodu velkého rozsahu ve výši nejméně 329.639.456 Kč,
obviněný V. T. od ledna 2007 do července 2007 jako předseda představenstva společnosti T. M. nechal vystavit faktury společnosti T. M. pro společnost E. M., přičemž tyto faktury nebyly podloženy uskutečnění zdanitelného plnění, pouze byla simulována obchodní činnost společnosti T. M., a to uzavřením smluv na koupi reklamní plochy v objemu desetitisíců korun, přičemž společnosti E. M. byla celkově fakturovaná částka v základu daně v objemu 404.284.911,40 Kč, která měla být za provedení reklamní činnosti a další plnění, kdy tyto služby měl za společnost T. M. zajišťovat částečně sám obviněný V. T., a částečně pomocí subdodavatelů a to společnosti T., IČ XY, se sídlem XY (dále jako „společnost T.“) a S., IČ XY, se sídlem XY [v období od 5. 10. 2006 do 21. 3. 2007 se sídlem XY (dále jako „společnost S.“)], které však žádné plnění neuskutečňovaly a veškerou činnost související s reklamním plněním a dokumentací tohoto plnění ve skutečnosti zajišťovali zaměstnanci společnosti E. M., a finanční prostředky převedené jako úhrady za tato fiktivní plnění převedl jako osoba disponující s účtem společnosti T. M. na účty společností T. a S., přičemž tyto společnosti vystupující jako dodavatelé společnosti T. M. ve skutečnosti žádné plnění společnosti T. M. neposkytly. Tímto jednáním se tak podílel na zkrácení DPH za období leden – srpen 2007 ve výši 76.814.134 Kč a poměrně na zkrácení daně z příjmů právnických osob za rok 2007 u společnosti E. M. ve výši 98.028.378 Kč, a způsobil tak České republice zastoupené FÚ v Kladně škodu velkého rozsahu ve výši nejméně 151.377.589 Kč,
obviněný A. V. se podílel na výše popsané činnosti tím, že nejméně v období od ledna 2007 do 9. října 2007, v úmyslu zastřít původ majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem, zajišťoval na pokyn dalších spoluobviněných osoby do statutárních orgánů společností T., S., T. M. , D. T. a S. C., IČ XY, se sídlem XY [v období od 25. 6. 2007 do 2. 8. 2007 se sídlem XY (dále jako „společnost „S. C.“)], ačkoli věděl, že tyto osoby nebudou vykonávat žádnou obchodní činnost a že jejich postavení ve společnosti je čistě formální, přičemž věděl a byl srozuměn s tím, že společnosti jsou založeny pouze za účelem vyvedení finančních prostředků a zastření původu těchto finančních prostředků, a měl též dispoziční právo k účtu společnosti D. T., č. XY vedeného u společnosti ČSOB, a. s. (dále jako „ČSOB“), účtu společnosti S. C., č. XY vedeného u ČSOB, účtu společnosti S., č. XY vedeného u ČSOB, a vybíral z těchto účtů na pokyn dalších spoluobviněných finanční prostředky v hotovosti, a dále přebíral finanční hotovost od osob oprávněných k dispozici s výše uvedeným účtem společnosti S. a s účtem č. XY společnosti T., vedeným u ČSOB, přičemž výše uvedenou trestnou činnost prováděl v úmyslu zastřít původ finančních prostředků pocházející z trestné činnosti, v tomto případě konkrétně z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, a to tak, že se snažil vzbudit zdání, že prostředky na uvedené bankovní účty jsou převáděny v souladu se zákonem, tedy na základě podnikatelské činnosti. Celkem tak na uvedené bankovní účty byly převedeny finanční prostředky ve výši nejméně 477.900.000 Kč, které vybral sám nebo s jinými osobami, z nichž částka 329.639.456 Kč byla výnosem z trestné činnosti, a s finančními prostředky bylo naloženo nezjištěným způsobem.
K bodu I. pod písm. A) až K) na stranách 4 až 37 rozsudku soudu prvního stupně, jsou uvedeny v tabulkách konkrétní faktury společnosti T. M. s textem „služby zakázky“, které v roce 2007 (leden až prosinec M. V. v úmyslu zkrátit DPH zahrnul do účetnictví, jež bylo podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti E. M., podaného dne 27. 2. 2007 na FÚ Říčany, do účetnictví společnosti E. M., tak obvinění zařadili celkově faktury s odpočtem DPH v hodnotě 145.716.500 Kč a celkově společným jednáním neoprávněně uplatnili nárok na odpočet DPH za společnost E. M., a způsobili tak České republice zastoupené FÚ v Říčanech škodu ve výši 145.655.696 Kč. Výše uvedené faktury dále zahrnuli také do účetnictví, které bylo podkladem pro daňové přiznání daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2007, které bylo podáno dne 15. 9. 2008 na FÚ v Říčanech, čímž zkrátili daň z příjmů o částku 183.983.760 Kč, přičemž s takto získanými finančními prostředky bylo následně v úmyslu zastřít jejich skutečný původ z trestné činnosti manipulováno takto: - v období od ledna 2007 do srpna 2007 byly finanční prostředky z bankovního účtu společnosti E. M. dílem vybírány v hotovosti M. V. , dílem byly převáděny na bankovní účet společnosti T. M. jako platby za fiktivní faktury, přičemž finanční prostředky převedené na bankovní účet společnosti T. M. byly následně obviněným V. T. převáděny dále na účty jiných společností, konkrétně na bankovní účet společnosti T. a společnosti S.,
- období od srpna 2007 do října 2007 byly finanční prostředky z bankovního účtu společnosti E. M. dílem převáděny na bankovní účet společnosti D. T., přitom k vystavování faktur ze strany společnosti D. T. na společnost E. M. nedocházelo a účetně byly tyto převody nadále podloženy zařazováním faktur společnosti T. M., následně z bankovního účtu společnosti D. T. byly finanční prostředky vybírány v hotovosti obviněným A. V. nebo jím byly převáděny na bankovní účet společnosti S. C., odkud jím byly tyto finanční prostředky vybírány v hotovosti, přičemž společnosti S., T. a S. C. byly založeny pouze za účelem simulace obchodní činnosti, ve skutečnosti však žádnou obchodní činnost nevykonávaly a účty těchto společností sloužily pouze k vyvedení finančních prostředků ze společnosti E. M., kdy následně byly z těchto účtů finanční prostředky vybírány osobami, které měly oprávnění disponovat s účty, mezi nimiž byl i obviněný A. V. nebo jiné osoby, které mu předávaly finanční prostředky.
Ad II. obvinění L. B., M. V., A. V. a D. M. v období nejméně od 1. 1. 2008 v úmyslu zkrátit DPH byla za účelem zkrácení DPH a daně z příjmu právnických osob založena společnost T., IČ XY, se sídlem XY (dále jako „společnost T.“), na kterou byla převedena ze společnosti E. M., kde byl dříve předsedou představenstva obviněný M. V., většina činností, které spočívaly zejména v poskytování reklamy, a to prostřednictvím umisťování reklamních bannerů na sportovní zápasy a dále poskytování poradenství a dalších služeb, běžný chod společnosti T. zajišťoval zejména obviněný L. B. , který zároveň vystupoval jako zmocněnec této společnosti a osoba mající dispoziční práva k účtům společnosti, a obviněný M. V. , jako jednatel společnosti T. byl do obchodního rejstříku zapsán B. B. Ch., nar. XY, bydliště XY, který však činnost společnosti žádným způsobem neovlivňoval a běžnou činnost společnosti T., spočívající v zajišťování reklamních ploch, tisku log jednotlivých společností, jejich umisťování na sportovní utkání a další společenské akce zajišťovali pracovníci společnosti P. L., IČ XY, se sídlem XY (dále jako „společnost P. L.“), ve které je předsedou představenstva obviněný L. B. , společnost T. měla z výše uvedené činnosti vysoké příjmy a vysokou přidanou hodnotu a za rok 2008 vystavila za vykázané služby odběratelům faktury ve výši základu daně 771.445.609 Kč, přičemž obviněný L. B. jako zmocněnec společnosti T., v úmyslu neodvést DPH a též daně z příjmů právnických osob, jež byla společnost T. povinna odvést, zahrnul do účetnictví společnosti T., které sloužilo jako podklad pro daňové přiznání, faktury společnosti C., IČ XY, se sídlem XY (dále jako „společnost C.“), která však nevykonávala žádnou činnost, tedy žádné služby nedodala a nedošlo ke zdanitelným plněním, účetní doklady za tuto společnost byly na pokyn obviněného L. B. vytvářeny obviněným A. V. a dalšími zaměstnanci společnosti P. L., k čemuž měli k dispozici razítko této společnosti, podání daňových přiznání daně z příjmů a DPH za společnost C. zařizovali obvinění L. B. a M. V.,
- následně od ledna 2009 byla výše popsaná reklamní činnost převedena ze společnosti T. na společnost P. L., která pak vystavovala faktury odběratelům reklamy a dalších služeb, obviněný L. B. jako předseda představenstva společnosti P. L., v období od ledna 2009 do dubna 2009 zahrnul do účetnictví společnosti P. L. faktury společnosti T. a následně zahrnoval do účetnictví společnosti T. fiktivní faktury společnosti C., jejímž jednatelem byl obviněný J. B. a společnosti A., IČ XY, se sídlem XY (dále jako „společnost A.“), jejímž jednatelem byl obviněný D. M. , kterého do této funkce zajistil P. Č., tyto faktury obviněný L. B. zahrnoval do účetnictví společnosti T. za účelem, aby ani této společnosti nevznikla daňová povinnost, veškerou činnost spočívající v poskytování reklamy a dalších služeb pak ve skutečnosti nadále vykonávaly stejné osoby, konkrétně zaměstnanci společnosti P. L., přičemž společnost T., kde byl zmocněncem obviněný L. B. , téměř žádnou faktickou činnost nevykonávala, stejně jako společnosti A. a C., s takto získanými finančními prostředky bylo následně v úmyslu zastřít jejich skutečný původ z trestné činnosti manipulováno tak, že
obviněný J. B. pro společnost C. a obviněný D. M. pro společnost A. zřídili na pokyn obviněného P. Č. bankovní účty, na tyto účty byly z účtu společnosti T. převáděny finanční prostředky jako platby z fiktivních obchodů, následně byly veškeré finanční prostředky ve výši více než 665.478.717 Kč převáděné na tyto účty vybírány v hotovosti obviněnými J. B. a D. M. , za účasti obviněného P. Č., který k objednání výběru hotovosti dostával pokyny od obviněných M. V. a L. B. , následně obviněný P. Č. dojednával hotovostní výběry v jednotlivých bankách a hotovostní prostředky vybrané obviněnými J. B. a D. M. předával přímo nebo prostřednictvím další osoby obviněným M. V. a L. B. , případně dalším osobám, které nebyly dokazováním zcela bezpečně identifikovány.
K bodu II. jsou k jednotlivým čtvrtletím roku 2008 na stranách 40 až 48 uvedeny tabulky s výčtem a konkretizací jednotlivých faktur společnosti C., které v roce 2008 obviněný L. B. ve funkci jejího zmocněnce zahrnul do daňového přiznání k DPH společnosti T. podaného 28. 4. 2008 na Finanční úřad pro Prahu – západ, se sídlem Na Pankráci 95, Praha 4 (dále jako „FÚ Praha – západ“),
celkově tak obviněný L. B. zařadil faktury s odpočtem DPH v hodnotě 134.744.717 Kč a neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH a zkrátil tak DPH za společnost T. ve výši 125.904.882 Kč, uvedené faktury zahrnul obviněný L. B. do účetnictví, které bylo podkladem pro daňové přiznání daně z příjmů právnických osob za rok 2008, které podal dne 1. 4. 2009 a dne 26. 5. 2009 (odpověď na výzvu) jako zmocněnec společnosti T. na FÚ pro Prahu – západ, čímž zkrátil daň z příjmů právnických osob o částku 148.918.560 Kč.
- v měsíci lednu roku 2009 obviněný L. B. ve funkci předsedy představenstva zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví, které bylo podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti P. L. podaného dne 25. 2. 2009 na FÚ v Kladně fiktivní faktury T. (konkretizované v tabulce na straně 49 rozsudku), čímž způsobil České republice zastoupené FÚ v Kladně škodu ve výši nejméně 8.318.200 Kč, dále zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví a do záznamní povinnosti, které byly podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti T. podaného dne 26. 2. 2009 na FÚ v Praze – západ fiktivní faktury ( konkretizované na stranách 49 a 50 rozsudku) vydané společností C. v objemu základu daně 44.377.000 Kč a DPH ve výši 8.431.630 Kč, a shora uvedené (za měsíc leden 2009) vydané fiktivní faktury společností T. na společnost P. L. v celkovém objemu základu daně 43.780.000 Kč a DPH ve výši 8.318.200 Kč, čímž došlo ke snížení daňové povinnosti společnosti T., a to tak, že za daný měsíc byla v daňovém přiznání uvedena daňová povinnost ve výši 160.202 Kč, přičemž měla být stanovena ve výši 273.631 Kč, čímž za měsíc leden vznikla České republice zastoupené FÚ Praha – západ škoda nejméně ve výši 113.429 Kč,
- v měsíci únoru roku 2009 obviněný L. B. ve funkci předsedy představenstva zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví, které bylo podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti P. L. podaného dne 25. 3. 2009 na FÚ v Kladně fiktivní faktury společnosti P. L. (konkretizované v tabulce na straně 50 a 51 rozsudku) , čímž způsobil České republice zastoupené FÚ v Kladně škodu ve výši nejméně 6.517.000 Kč, dále zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví a do záznamní povinnosti, které byly podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti T. podaného dne 26. 3. 2009 na FÚ v Praze – západ faktury přijaté fiktivní faktury (konkretizované na straně 51 rozsudku) vydané společností C. v objemu základu daně 37.340.000 Kč a základ DPH ve výši 7.094.600 Kč, mezi faktury vydané společností T. společnost P. L. v celkovém objemu základu daně 34.300.000 Kč a DPH ve výši 6.517.000 Kč, čímž došlo ke snížení daňové povinnosti společnosti T., a to tak, že za daný měsíc byla v daňovém přiznání uvedena daňová povinnost ve výši 128.222 Kč, přičemž měla být stanovena na 477.822 Kč, za tento měsíc tak vznikla České republice zastoupené FÚ Praha – západ škoda nejméně ve výši 349.600 Kč,
- v měsíci březnu roku 2009 obviněný L. B. ve funkci předsedy představenstva zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví, které bylo podkladem pro podání daňového přiznání DPH společnosti P. L. podaného dne 27. 4. 2009 na FÚ v Kladně fiktivní faktury společnosti P. L. (konkretizované v tabulce na straně 52 rozsudku) , čímž způsobil České republice zastoupené FÚ v Kladně škodu ve výši nejméně 9.281.500 Kč, dále zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví a do záznamní povinnosti, které byly podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti T. podaného dne 28. 4. 2009 na FÚ v Praze – západ přijaté fiktivní faktury (konkretizované na straně 53 rozsudku) vydané společností C. v objemu 21.533.660 Kč, základ daně a DPH ve výši 4.091.395 Kč a mezi faktury přijaté společností A. v celkovém objemu 27.319.320 Kč a DPH ve výši 5.190.671 Kč, mezi vydané faktury vydané společností T. na společnost P. L. v celkovém objemu základu daně 48.850.000 Kč a DPH ve výši 9.281.500 Kč, čímž došlo ke snížení daňové povinnosti společnosti T., a to tak, že za daný měsíc byla v daňovém přiznání uvedena daňová povinnost ve výši 209.812 Kč, přičemž měla být stanovena ve výši 210.378 Kč, za tento měsíc tak vznikla České republice zastoupené FÚ Praha – západ škoda nejméně ve výši 565 Kč,
- v měsíci dubnu roku 2009 obviněný L. B. ve funkci předsedy představenstva zahrnul v úmyslu zkrátit DPH do účetnictví, které bylo podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti P. L. podaného dne 25. 5. 2009 na FÚ v Kladně fiktivní faktury společnosti P. L. (konkretizované v tabulce na straně 54 rozsudku) , čímž způsobil České republice zastoupené FÚ v Kladně škodu ve výši nejméně 5.586.780 Kč, dále v měsíci dubnu 2009 nedošlo ke zkrácení daně u společnosti T., obviněný L. B. zahrnul do účetnictví a záznamní povinnosti, které byly podkladem pro podání daňového přiznání k DPH společnosti T. podaného dne 26. 5. 2009 na FÚ v Praze – západ, přijaté fiktivní faktury (konkretizované v tabulce na straně 55 rozsudku) společnosti C. v objemu základu daně 21.481.000 Kč a DPH ve výši 4.081.390 Kč a společnosti A. (konkretizované v tabulce na straně 55 rozsudku) v celkovém objemu základu daně 7.694.179 Kč a DPH ve výši 1.461.888 Kč, mezi faktury vydané společností T. na společnost P. L. v celkovém objemu základu daně 29.404.580 Kč a DPH ve výši 5.586.870 Kč, čímž došlo ke snížení daňové povinnosti společnosti T., a to tak, že za daný měsíc byla v daňovém přiznání uvedena daňová povinnost ve výši 157.014 Kč, přičemž měla být stanovena ve výši 157.014 Kč. Za tento měsíc tak společnost T. přeplatila na DPH částku nejméně ve výši 43.592 Kč,
celkově tak zařadili faktury společnosti C. s odpočtem DPH v hodnotě 23.699.015 Kč a faktury společnosti A. s odpočtem DPH v hodnotě 6.652.559 Kč do účetnictví společnosti T. Neoprávněně tak uplatnili nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a zkrátili DPH za společnost T. ve výši 420.002 Kč. Dále celkově zařadili faktury společnosti T. s odpočtem DPH v hodnotě 29.703.570 Kč do účetnictví společnosti P. L. a neoprávněně uplatnili nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a zkrátili tak DPH za společnost P. L. ve výši 29.703.569 Kč,
obviněný L. B. se na výše popsané trestné činnosti podílel tím, že v období od ledna 2008 do června 2009, v úmyslu zkrátit DPH a daň z příjmů právnických osob u společnosti T. a DPH u společnosti P. L. v postavení zmocněnce společnosti T. zahrnul do účetnictví společnosti T. fiktivní faktury, konkrétně faktury společností C. a A., ačkoli věděl, že společnosti C. a A. nevyvíjeli žádnou činnost, dále dával pokyny zaměstnancům společnosti P. L., aby vytvořili faktury za společnost C., připravoval daňová přiznání za společnost C. a zajišťoval rovněž i zaplacení daně za společnost C., ve funkci předsedy představenstva společnosti P. L. zahrnul do účetnictví společnosti P. L. fiktivní faktury, konkrétně faktury společnosti T., ačkoli věděl, že veškerou fakturovanou činnost zajišťují zaměstnanci společnosti P. L. a následně zahrnul do účetnictví společnosti T. fiktivní faktury společnosti C. a A., které nevyvíjely žádnou činnost, společně s obviněným M. V. dojednávali s obviněným P. Č. výběr finančních prostředků zasílaných z účtu společnosti T. na účet společnost C. a A., kdy jim tyto prostředky byly zpět předávány obviněným P. Č., popřípadě prostřednictvím S. L. a tyto částky dále používal pro vlastní potřebu, nebo je předával dalším bezpečně neztotožněným osobám a podílel se na zkrácení DPH a daně z příjmů u společnosti T. a daně z přidané hodnoty u společnosti P. L., a způsobil tak České republice zastoupené FÚ pro Prahu – západ a FÚ Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč,
obviněný M. V. se podílel na uvedené činnosti zejména tím, že v období od ledna 2008 do června 2009 v úmyslu zkrátit DPH a daň z příjmů u společnosti T. a DPH u společnosti P. L. společně s obviněným L. B. organizoval finanční převody z účtů společnosti T. na účet C. a A., kdy následně byly tyto peněžní prostředky na základě pokynu obviněného M. V. vybírány obviněnými J. B. a předávány P. Č. a S. L., kteří je následně předávali zpět jemu, obviněnému L. B. , či dalším osobám, přičemž obviněný M. V. věděl, že se jedná o simulování plateb za faktury, které měly být zahrnuty do účetnictví společnosti P. L. a T., dále pomáhal obviněnému L. B. zajistit podklady pro vytvoření daňového přiznání daně z příjmů za společnost C., ač věděl, že tato společnost žádné účetnictví nevede, a podílel se tak na zkrácení DPH a daně z příjmů společnosti T. a DPH u společnosti P. L. a způsobil tak České republice zastoupené FÚ pro Prahu – západ a FÚ Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč,
obviněný A. V. od ledna 2008 do června 2009 jako zaměstnanec společnosti P. L. na základě pokynů obviněných L. B. a M. V. vytvářel účetní doklady společnosti T. a P. L., podílel se na vedení účetnictví společnosti T. a P. L., včetně přípravy podkladů pro daňové přiznání těchto společností, vytvářel přehledy pohledávek těchto společností a nákladů těchto společností, kde byly zachyceny oficiální a neoficiální náklady, podílel se na vytváření faktur společnosti C. a A., podílel se na zajištění peněžních převodů na účty společností C. a A., kdy výše uvedenou činnost prováděl s vědomím, že faktury společnosti C. zahrnuté do účetnictví společnosti T. jsou fiktivní a byly vystavovány za účelem zkrácení daňové povinnosti, neboť za společnost T. prováděli veškeré reklamní práce zaměstnanci společnosti P. L., a že účetní doklady společnosti C. byly vytvářeny v kancelářích společnosti P. L. na pokyn obviněného L. B. , věděl, že faktury následně vystavené společností T. a zahrnuté do účetnictví společnosti P. L. jsou fiktivní a jsou vystavovány za účelem zkrácení daně z příjmů společnosti T. a DPH u společnosti P. L., a způsobil tak České republice zastoupené FÚ pro Prahu–západ a FÚ Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč,
obviněný J. B. jako jednatel společnosti C. založil v době od února 2008 do června 2009 celkem pět účtů u bankovních ústavů České republiky, kdy následně na základě pokynů dojednaných mezi obviněnými M. V., L. B. a P. Č. prováděl hotovostní výběry z těchto účtů, když na uvedené účty byly převáděny finanční částky z účtu společnosti T., tyto prostředky následně předával obviněnému P. Č. nebo S. L., přičemž výše uvedenou činnost prováděl v úmyslu zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, v tomto případě konkrétně z trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, založením společnosti C. a bankovních účtů této společnosti se snažil vzbudit zdání, že jsou prostředky převáděné na účet v souladu se zákonem, tedy na základě podnikatelské činnosti, celkově tak byly z účtu společnosti T. převedeny na účty společnosti C. finanční prostředky nejméně ve výši 665.478.717 Kč, celkem vybral 663.000.000 Kč, z nichž částka 298.522.427 Kč byla výnosem z trestné činnosti, kdy tento výnos vznikl zařazením faktur společnosti C. do účetnictví společnosti T., tedy uvedený čin spáchal ve vztahu k majetkové hodnotě velkého rozsahu,
obviněný P. Č. dal v době od února 2008 do června 2009 obviněnému J. B. pokyny k založení celkem pěti účtů u bankovních ústavů České republiky a obviněnému D. M. k založení tří účtů společnosti A. u bankovních ústavů České republiky, následně na základě pokynů dávaných mu obviněnými M. V. a L. B. zařizoval hotovostní výběry finančních prostředků u bankovních ústavů a vozil obviněné J. B. a D. M. k hotovostním výběrům z těchto účtů, když na uvedené účty byly převáděny finanční částky z účtu společnosti T., hotovostní prostředky vybrané obviněným J. B. z účtu společnosti C. a obviněným D. M. z účtu společnosti A. byly převáděny S. L. nebo přímo jemu a tyto finanční prostředky obviněný P. Č. předával obviněným M. V. a L. B. , přičemž výše uvedenou činnost prováděl v úmyslu zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, v tomto případě konkrétně z trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, zajištěním založení společností C. a A. a bankovních účtů těchto společností se snažil vzbudit zdání, že jsou prostředky převáděny na účty v souladu se zákonem, tedy na základě podnikatelské činnosti, kdy celkově tak byly na účty společnosti C. a A. převedeny finanční prostředky nejméně ve výši 305.174.986 Kč, tedy uvedený čin spáchal ve vztahu k majetkové hodnotě velkého rozsahu,
obviněný D. M. jako jednatel společnosti A. založil v době od března do dubna 2009 celkem tři bankovní účty u bankovních ústavů České republiky, kdy následně na základě pokynů dojednaných mezi obviněnými M. V., L. B. a P. Č. prováděl hotovostní výběry z těchto účtů, přičemž částky převáděné na účet společnosti A. byly převáděny nejprve z účtu společnosti P. L. na účet společnosti T. a následně na účet společnosti A., a takto vybrané prostředky následně obviněný D. M. předával obviněnému P. Č. nebo S. L., přičemž výše uvedenou činnost prováděl v úmyslu zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, v tomto případě konkrétně z trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Převody z bankovních účtů této společnosti se snažil vzbudit zdání, že jsou prostředky převáděny na účty v souladu se zákonem, teda na základě podnikatelské činnosti, a celkově tak byly z účtů společnosti T. převedeny na účty společnosti A. finanční prostředky nejméně ve výši 63.000.000 Kč, a v hotovosti vybral částku 30.000.000 Kč, z nichž částka 6.652.559 Kč byla výnosem z trestné činnosti, tedy uvedený čin spáchal ve vztahu k majetkové hodnotě velkého rozsahu.
2. Soud prvního stupně o trestech dovolatelů rozhodl tak,
že obviněný L. B. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 1.000.000 Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl uhrazen, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi let,
obviněný M. V. byl podle §240 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000 Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl zaplacen, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi roků,
obviněný V. T. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 750.000 Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi let,
obviněný A. V. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem,
obviněnému D. M. byl podle §216 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, který mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi roků,
obviněný A. V. byl odsouzen podle §216 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly ve výrocích o trestu zrušeny rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 40 T 9/2009 a Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. 3 To 61/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k finančním prostředkům zajištěným na účtech společností T., E. M., C., A. a P. L. a ve vztahu k finančním prostředkům zajištěným při domovních prohlídkách obviněných a prohlídkách jiných prostor v sídlech výše uvedených společností.
3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných J. B., a P. Č., a obviněný L. B. s dalšími uvedenými spoluobviněnými byl v bodě IV. rozsudku soudu prvního stupně podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn části obžaloby trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009), spáchaný formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009).
4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 výrokem pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného D. M. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012, zrušil ve výroku o trestech uložených obviněným L. B., M. V., A. V., D. M., V. T. a A. V., a též obviněným J. B. a P. Č., a při nezměněném výroku o jejich vině znovu rozhodl tak, že obviněného L. B. odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 5.000.000 Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Obviněnému M. V. uložil podle §240 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 7.000.000 Kč, a pro případ, že by nebyl vykonán, mu stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu deseti roků. Obviněného V. T. odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 2.000.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání patnácti měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činností spojených s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu sedmi let. Obviněného A. V. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému D. M. uložil podle §216 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jenž mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Obviněného A. V. podle §216 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k tomuto obviněnému zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 40 T 9/2009, a Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. 3 To 61/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve výrocích o uložených ochranných opatřeních zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Pod bodem II. zrušil část rozsudku soudu prvního stupně, kde bylo rozhodnuto o zproštění části obžaloby mimo jiných uvedených obviněných i obviněného L. B. , a v této zrušující části věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
5. Pod bodem III. odvolací soud odvolání směřující proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně odvolatelů L. B., A. V., M. V., V. T., A. V. , a manželky obviněného M. V. , a dalších spoluobviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. K přípustnosti dovolání obviněných obecně k §265 bodst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím obhájců dovolání obvinění L. B., A. V., M. V., D. M., V. T. a A. V. , k nimž Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
7. Protože dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, kdy bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., tak Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných L. B., M. V., D. M. a V. T. opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněného A. V. podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a obviněného A. V. podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s těmito zákonnými důvody obsahově korespondují, a zda jsou důvodná, a to s ohledem na argumenty uplatněné v dovolání každého z dovolatelů.
8. Vzhledem k tomu, že všichni obvinění svá dovolání opřeli o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba ve vztahu ke všem nejprve uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
9. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
10. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
12. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do provádění a hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“), neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
13. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje. Z dikce tohoto ustanovení tedy plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neslouží zásadně k odstranění nedostatků ve výroku o trestu. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod nicméně vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
14. Na základě těchto, ale i dalších hledisek Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných uvedené podmínky splňují, a případně, zda jsou důvodná.
III. K dovolání obviněného L. B.
15. Obviněný L. B. rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl v bodě II. Uznán vinným, na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že o jeho vině bylo rozhodnuto nesprávně, protože soudy považovaly za prokázané, že nedošlo ke zdanitelnému plnění s nárokem na odpočet DPH mezi společnostmi A., C. a R. E. (dále jako „společnost R.“). S tímto závěrem se obviněný neztotožnil a soudům vytkl, že se při posuzování existence zdanitelného plnění vůbec neřídily články 200 až 203 Směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému DPH, a §108 zákona č. 235/2004 Sb., o DPH ve znění platném v době páchání trestné činnosti. Z nich krom jiného vyplývá, že plátcem daně může být i zahraniční osoba, která do České republiky předmětné zboží dovezla či službu české právnické osobě poskytla. Například podle §108 odst. 1 písm. k) zákona o DPH se tak stává osobou povinnou přiznat a zaplatit daň osoba, která vystaví doklad, na kterém uvede daň, což se v případě společnosti R. vždy dělo. S ohledem na faktury, které společnost R. vystavovala a uváděla na nich výši DPH, je na základě shora uvedeného nezpochybnitelným fakt, že se tato společnost stala osobou povinnou přiznat a zaplatit daň a nabyla procesních práv a povinností daňového subjektu, a to v souladu s §108 odst. 3 zákona o DPH, podle kterého osoby povinné přiznat a zaplatit daň mají postavení daňového subjektu. Obviněný tak tvrdil, že byla potvrzena konkrétní spolupráce uvedených společností, a soudy na základě nedostatečného dokazování nesprávně uzavřely, že skutečné obchody neexistovaly, a to přesto, že došlo k zaplacení částek na účty různých společností (např. společnosti C., společnosti A., atd.), k uskutečnění zdanitelného plnění a ke vzniku povinnosti přiznat daň při dodání poskytnutí služby příjemcům plateb a výstavcům daňových dokladů. Rovněž byly ve vztahu ke společnostem T. a P. L. splněny podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně a vzniklý nárok byl uplatněn zcela v souladu se zákonem.
16. Podle obviněného ve znaleckém posudku z oboru ekonomika, jenž nechala zpracovat obhajoba, byly zohledněny listiny, které prokazují spolupráci mezi společnostmi C., A. a R., kdy tato spolupráce je zachycena i ve výpovědi prokuristy společnosti R. M. W., která je procesně použitelná jako důkaz, o nějž obhajoba usilovala, avšak byl zamítnut. Obžaloba naproti tomu nepředložila jediný důkaz o tom, že ke zdanitelnému plnění mezi společnostmi C., A. a R. nedošlo a provedení důkazů, které by svědčily o tom, že mezi těmito společnostmi obchodní spolupráce probíhala, bylo soudem zamítnuto. V rámci své argumentace uplatněné v dovolání obviněný dále poukázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jako „SDEU“), která se zabývala situací, kdy nebyl daňový subjekt schopen jinak než prostou fakturou prokázat přijetí plnění od deklarovaného dodavatele. Ve všech řešených případech přitom SDEU uzavřel, že na takovou věc je možno nahlížet nanejvýš jako na podvod na DPH a jiný způsob odmítnutí nároku daňového subjektu na odpočet daně byl zapovězen. Rovněž dospěl k závěru, že disponuje-li daňový subjekt bezvadnou fakturou, je ta sama o sobě důkazním prostředkem prokazujícím přijetí plnění od na faktuře uvedeného dodavatele (srov. rozsudek SDEU ve věci PPUH Stehcemp, C-277/14, a obdobně i usnesení SDEU ve věci Forvards V, C-563/11, ve věci Jagiello, C-33/13, ve věci Itales, C-123/14, nebo ve spojených věcech Magahében a Péter Dávod, C-80/11 a C-142/11). Obviněný dále poukázal na skutečnost, že dodavatel (společnost R.) nebyl dokonce ani registrován k DPH, a s ohledem na shora citovanou judikaturu SDEU má za to, že zaúčtování faktur od společnosti R. založilo společnostem C. a A. zákonný nárok na odpočet daně, a v souvislosti s tím i patřičný náklad z pohledu daně z příjmů právnických osob a DPH s možností jeho uplatnění vůči společnostem T. a P. L. Z těchto důvodů považoval obviněný skutková zjištění za vadná a výrok o vině za nesprávný.
17. Výši uloženého trestu obviněný L. B. považoval za vadnou, a neztotožnil se s tím, že je na něj nutné působit nepodmíněným trestem odnětí svobody ve spojení s trestem peněžitým. Tvrdil, že výměra jemu uložených trestů se opírá pouze o výši způsobené škody a nerespektuje všechny aspekty, které jsou pro ukládání trestu důležité. Uložený trest odnětí svobody, co se týče jeho výše a nepodmíněnosti, není nezbytným opatřením pro ochranu společnosti, ale jedná se o trest výlučně represivní. Rovněž jím není respektován požadavek proporcionality, mimo jiné i vzhledem k délce trestního řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Soudům obou stupňů dále obviněný vytkl, že se nezabývaly vztahem mezi účelem trestu a právem na osobní svobodu, která je omezitelná pouze za předpokladu, že jde o opatření nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Poukázal i na nutnost splnění požadavků významných pro účel trestu podle §23 odst. 1 tr. zákoníku a dodržení zásad individuální i generální prevence s tím, že trestní řízení probíhalo v daném případě od roku 2010 a jeho celková délka činila osm let, přičemž ze strany obviněných nikdy nedocházelo ke zbytečným průtahům. Z uvedených důvodů nevyhodnotily soudy uložené tresty s přihlédnutím ke všem zákonným požadavkům.
18. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012 a Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 ve výroku o trestu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a rovněž, aby rozhodl podle §265o tr. ř. o přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a odkladu výkonu peněžitého trestu.
19. K dovolání obviněného L. B. státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.), po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, a s odkazem na relevantní judikaturu, uvedl, že obviněný uplatněnými námitkami proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení nesměřoval, ale uváděl pouze skutečnosti mající vztah k přehodnocení důkazů a vyvození jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění, než těch k jakým dospěly soudy obou stupňů. Státní zástupce rovněž poukázal na to, že obviněným zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky proti výroku o trestu, neboť obviněný vesměs poukazoval na údajnou nepřiměřenou přísnost jemu uloženého trestu, a to z hlediska jeho druhu, výměry či nepodmíněného charakteru. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného L. B. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
20. K tomuto vyjádření, které bylo obviněnému v písemné podobě zasláno, obviněný své případné připomínky do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.
a) k výhradám proti výroku o vině
21. Z podaného dovolání obviněného L. B. je zřejmé, že své výhrady vznesl jak proti výroku o vině, tak i výroku o trestu, ač jeho závěrečný návrh směřuje pouze proti výroku o trestu, a proto Nejvyšší soud uvedené námitky zkoumal ke každému z uvedených výroku, tedy vycházel z obsahu podaného dovolání. K němu je třeba zdůraznit, že v něm absentují námitky dotýkající se vady v právním posouzení věci nebo v jiném hmotněprávním posouzení, jak uvedený důvod předpokládá, protože obviněný soudům vytýkal, že důsledně nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů, a dospěly k chybnému závěru, že nedošlo ke zdanitelnému plnění, ač podle obviněného se tak stalo. I když obviněný svá tvrzení podložil odkazem na ustanovení právních předpisů Evropské unie, zákona o DPH i judikatury SDEU, jeho námitky mají zásadně skutkový charakter, protože jejich podstatou je tvrzení, že soudy patřičně nezohlednily závěry vyplývající ze znaleckého posudku obhajoby zpracovaného znalcem Mgr. Vladimírem Leinem, a že jako důkaz neprovedly procesně použitelnou výpověď svědka M. W., který působil jako prokurista společnosti R.
22. Těmito námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože v obsahu dovolání neuvedl žádnou námitku, která by se týkala vadného právního posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, ale výhrady zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů (§2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 tr. ř.), což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, a Nejvyšší soud proto neměl zásadně povinnost věcnou stránku jím vytýkaných vad přezkoumávat. Namítané nedostatky vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nebo se dotýkají odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, popř. druhu či výše uloženého trestu, což jsou námitky stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod, a tedy ani důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tyto argumenty, pro něž žádný dovolací důvod neslouží, není dovolací soud zásadně povinen přezkoumávat, avšak je povinen o jejich relevanci uvažovat v těch případech, kdy je dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004). Jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].
23. Vzhledem k těmto zásadám Nejvyšší soud posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla, a zda nedošlo k tzv. extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], popř. dojde-li k porušení zásad vyplývajících z práva obviněného na spravedlivý proces.
24. Na podkladě těchto principů a též podle obsahu obviněným L. B. vznesených výhrad Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stádiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání zabývaly a vypořádaly se s nimi. Nelze přisvědčit tvrzení, že by soudy nezajistily důkazy potřebné pro řádné objasnění stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), protože zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že při hlavním líčení provedl velmi rozsáhlé dokazování a dostatečně se zabýval i obhajobou obviněného, přičemž zkoumal zejména okolnosti, které se vztahovaly ke skutku popsanému pod bodem II. výroku o vině, a prověřoval skutečnosti, které s trestnou činností L. B. souvisely. V tomto kontextu Nejvyšší soud zdůrazňuje zásadu, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm Nejvyšší soud rekapituloval důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly a vyhodnotily.
25. K výhradám obviněného je pouze pro úplnost a ve stručnosti vhodné zmínit, že soud prvního stupně pro své skutkové a potažmo i právní závěry vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení a v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. K tomu vyslechl obviněného L. B. (č. l. 7523 až 7553 spisu), a lze připomenout i výpovědi dalších obviněných, svědků a znalců z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiřího Svobody a Mgr. Vladimíra Leina. Rovněž provedl řadu listinných důkazů, jako jsou např. materiály zachycující šetření Finančního ředitelství v Praze, záznamy poskytnuté Finančními úřady (Praha-západ, Praha 1, Kladno) výpisy z obchodních rejstříků společností T., C., A. a P. L., daňová přiznání těchto společností, zajištěné fiktivní faktury, zprávy České správy sociálního zabezpečení, záznamy o prohlídkách jiných prostor, záznamy ze sledování osob, účetní doklady, znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně, a další důkazy. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly (ve vztahu k výroku o vině pod bodem II.), soud prvního stupně shrnul na stranách 130 až 165 rozsudku, a to včetně postupu, jakým provedené důkazy hodnotil. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného L. B. rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, přičemž ve vztahu k výroku o vině neshledal žádné vady (srov. body 19. a 20. rozsudku odvolacího soudu).
26. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že soudy se v předchozích stádiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly, obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost, a řádně reagovaly na jím uplatněné námitky. Obstaraly si rovněž dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a hodnotily. Jejich postup proto plně odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 tr. ř.
27. K námitce obviněného L. B., že nebylo prokázáno, že nedošlo ke zdanitelnému plnění mezi společnostmi A., C. a R., a že soudy nezjišťovaly, zda bylo možné nárokovat tzv. „odpočet“ ve vztahu ke společnostem T. a P. L., je možné doplnit, že soud prvního stupně se zodpovězení této otázky dostatečně věnoval, své dokazování na ni zaměřil a v odůvodnění rozsudku vysvětlil, na základě jakých skutečností dovodil své závěry o neexistenci zdanitelného plnění a fiktivnosti spolupráce mezi uvedenými společnostmi. Rovněž hodnotil znalecký posudek obhajoby, který zpracoval Mgr. Vladimír Lein (pozn. v rozsudku na straně 155 je uváděno Ing. Lein, nicméně podle razítka na znaleckém posudku se jedná o Mgr. Leina, č. l. 7490 verte spisu), jenž nepovažoval za dostatečný pro jeho nedostatky, takže shrnul obsah jeho jednotlivých částí, a znalce osobně vyslechl při hlavním líčení konaném dne 21. 9. 2015, kde své závěry potvrdil. Poukázal na skutečnost, že pro zpracování posudku neměl k dispozici kompletní podklady a vycházel pouze z daňových podkladů té společnosti, jejíž daňovou povinnost, resp. datum uskutečnění zdanitelného plnění zjišťoval, aniž by porovnával vzájemné daňové doklady a jejich zaúčtování. Rovněž se nevěnoval tomu, zda bylo fakturované reklamní plnění opravdu poskytnuto nebo jestli došlo k jakémukoli plnění mezi společnostmi C. a R., což je v přezkoumávané věci klíčovou okolností. Znaleckým posudkem obhajoby, který byl neúplný bylo pouze potvrzeno, že bylo mezi porovnávanými subjekty fakturováno (srov. strany 155 a 156 rozsudku soudu prvního stupně). Proto, pokud obviněný odkazoval na jednotlivé pasáže z tohoto znaleckého posudku a podkládal jimi vlastní argumentaci, kterou se snažil zpochybnit skutkové závěry nalézacího soudu, nelze takové obhajobě přisvědčit, neboť nemá podklad v obsahu spisu a jde pouze o osamocená tvrzení, aniž by je bylo možno zasadit do kontextu ostatních provedených důkazů.
28. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování přesvědčivě popsal zapojení společností A. a C. do organizace celé trestné činnosti, vysvětlil mechanismus jejich fingované obchodní spolupráce se společnostmi T. a P. L., a uvedl, na základně jakých skutečností dospěl k závěru, že společnosti T., C. a A. žádnou jimi deklarovanou a fakturovanou obchodní činnosti nevyvíjely (srov. zejména strany 141 až 151 rozsudku soudu prvního stupně). Své úvahy o neexistenci skutečného plnění mezi těmito společnostmi a společností R. soud shrnul na straně 148 rozsudku, kde uvedl, že provedeným dokazováním bylo potvrzeno, že společnost A. žádné skutečné dodavatele zboží a služeb neměla a smlouvy a další doklady týkající se jejího údajného obchodního vztahu ke společnosti R. (založené na č. l. 4432 spisu a násl.) byly pouze ex post účelově vytvořeny, aby v rozporu se skutečností doložily důvod fakturace společností C. a A. Pokud by byla skutečně uzavřena smlouva mezi společností A. a R., prostřednictvím obviněného D. M., a na jejím podkladě bylo poskytnuto plnění a platba za něj, musela by se tato skutečnost jistě odrazit v daňovém přiznání společnosti A. V žádném jejím daňovém přiznání však zahraniční plnění uvedeno nebylo, což rovněž dokládá, že listiny o spolupráci se společností R. byly vyrobeny zcela účelově. Žádná z dotčených společností (T., C. ani A.) podle výpisů z jejich účtů rovněž neprováděla odpovídající zahraniční platební transakce.
29. Shora shrnuté skutečnosti svědčí o tom, že mezi uvedenými společnostmi nedocházelo k řádným obchodním vztahům, nýbrž šlo pouze o předstíranou spolupráci, která byla kriminálním činem obviněných založeným na vykonstruovaných a podvodných fakturách. Proto, aniž by Nejvyšší soud jakkoli zpochybňoval články 200 až 203 Směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému DPH, §108 zákona o DPH a judikaturu SDEU, které obviněný L. B. uvedl ve svém dovolání, mohl konstatovat, že argumentace jimi je v této věci zcela nepatřičná. Uvedené právní prameny řeší nastolené otázky pro případ skutečných legitimních obchodních transakcí a podnikatelských aktivit, o něž v této věci nejde, neboť se zde jedná o ryze kriminální čin.
30. Jestliže obviněný L. B. namítal neprovedení výpovědi M. W., lze poukázat na obsah protokolu o hlavním líčení i odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, podle nichž soud prvního stupně uvedený důkazní návrh obviněného zamítl a svůj postup náležitě vysvětlil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že výslech tohoto svědka považoval za nadbytečný, neboť fakt, že se mezi společnostmi T., A., C. a R. jednalo o pouhou předstíranou obchodní spolupráci, dostatečně vyplynul již z jiných ve věci provedených důkazů (srov. stranu 164 rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto důvodů nešlo o důkaz, který by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkaz, jímž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6 tr. ř. (§125 tr. ř.). O opomenuté důkazy nešlo i proto, že ty se týkají procesní situace, která v této věci nenastala, protože, o ten by se jednalo jen kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další)]. Rovněž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
31. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podle obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu shledal, že soudy se v předchozích stádiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97].
b) k námitkám vůči uloženému trestu
32. Obviněný L. B. v rámci dovolání vytýkal i nepřiměřenost jemu uloženého trestu odnětí svobody, jenž nerespektuje požadavek proporcionality vzhledem k délce proběhlého trestního řízení. K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že nespadá pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pokud obviněný tuto výhradu uplatnil v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že ten neslouží k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
33. Obviněný své výhrady založil na konstatování obecných zásad rozhodných pro ukládání trestu, případně tvrzeních o jeho nepřiměřenosti, aniž by zmínil další konkrétní nedostatky vztahující se k porušení zákonných ustanovení. I přesto Nejvyšší soud, a to zejména s ohledem na zásadu, že je vždy povinen v dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), v rámci své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům obviněného, zkoumal, zda s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání předmětného trestného činu do uložení trestu odnětí svobody, byl respektován požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání obviněného na straně druhé, a tím pádem nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, příp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zejména se řídil nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004, podle něhož „Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).“
34. Pokud jde o délku trvání trestního řízení, ani Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku ) nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, jejíž překročení by bylo možno považovat za nepřiměřenou dobu trvání trestního řízení, ale stanovil ji jen přibližně, nicméně vymezil okolnosti, od nichž se odvíjí posouzení přiměřenosti délky trestního řízení. Jde o složitost věci (např. počet projednávaných trestných činů, rozsah trestné činnosti, počet spoluobviněných, počet poškozených, rozsah prováděného dokazování), postup orgánů činných v trestním řízení (zejména odstup od spáchání trestného činu do zahájení trestního stíhání, existence či neexistence průtahů v řízení před jednotlivými orgány činnými v trestním řízení), význam trestního řízení pro pachatele (např. rozsah trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, její druh a závažnost, druh a výše hrozícího trestu), jednání pachatele, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení (zejména případné obstrukce obviněného spojené s nedostavováním se k úkonům trestního řízení, kde byla jeho účast nezbytná), a další (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 526 a 527). Rovněž je třeba připomenout, že „Pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Z těchto hledisek proto není podstatné, zda k průtahům přispěl příslušný soudce svým subjektivním jednáním v posuzované věci nebo jsou průtahy vyvolávány objektivně s ohledem na jiné skutečnosti nezávisející bezprostředně na konkrétním jednání soudce v projednávané věci. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (obviněným). Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura ESLP, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení, resp. za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, a to, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05 nebo nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03).
35. S ohledem na takto vymezené principy je patrné, že otázku přiměřenosti délky trestního řízení je vždy nezbytné zkoumat individuálně v každé trestní věci se zřetelem na okolnosti, které mají význam pro posouzení konkrétních důvodů, a je tomu tak i v této trestní věci, v níž se podává z obsahu spisu, že trestní stíhání obviněného L. B. bylo zahájeno usneseními ze dne 23. 6. 2009, 22. 2. 2010 a 8. 6. 2010 (č. l. 21, 90 a 146 spisu), přičemž trestní věc všech obviněných byla spojena do jednoho trestního řízení usnesením ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. ČTS:OKFK-300/T4-2008-18-C (č. l. 7 a 8 spisu). V době od června 2009 do září 2011 bez znatelnějších prodlev probíhaly úkony přípravného řízení, zejména výslechy obviněných, svědků, domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor, sledování, odposlechy a další, což vyplývá z vyrozumění o úkonech (č. l. 525 až 950). Možnost prostudovat trestní spis byla obviněnému poskytnuta na základě vyrozumění ze dne 18. 10. 2011 (č. l. 6079 až 6081 spisu) a ze dne 24. 11. 2011 (č. l. 6259 až 6289). Návrh na podání obžaloby byl učiněn 16. 2. 2012 (č. l. 6298 až 6373) a obžaloba byla u soudu prvního stupně podána dne 24. 10. 2012 (č. l. 6467 až 6549). Předseda senátu soudu prvního stupně požádal celkem pětkrát o prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení či jiného úkonu podle §181 odst. 3 tr. ř., a to až do dne 24. 4. 2014, přičemž prodloužení lhůty mu bylo předsedkyní soudu vždy povoleno (č. l. 6603, 6604, 6617, 6670, 6709 spisu). Soud nařídil hlavní líčení dne 24. 4. 2014 (č. l. 6714 spisu), přičemž poprvé probíhalo od 4. 11. do 12. 12. 2014. Následně bylo kvůli rozsáhlému dokazování několikrát odročováno na dny 13. 1. až 16. 1. 2015 (č. l. 8076 až 8130 spisu), a poté na dny 14. 4. 2015 (č. l. 8130a), 15. 6. 2015 (č. l. 8155 až 8159 spisu), 21. 9. 2015 (č. l. 8233 až 8246 spisu) a 24. 9. 2015 (č. l. 8352 až 8360). Rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen při hlavním líčení dne 12. 11. 2015 (č. l. 8440 až 8526 spisu) a následně bylo ve dnech 11. 12. 2015, 13. 1. 2016, 2. 2. 2016, 9. 3. 2016, 7. 4. 2016, 4. 5. 2016, 2. 6. 2016 a 30. 6. 2016 požádáno o prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozhodnutí až do dne 29. 7. 2016, přičemž žádosti byly vždy schváleny předsedkyní Krajského soudu v Praze (č. l. 8589 až 8595a). Dne 3. 11. 2016 byl spis předložen soudu druhého stupně, a to včetně odvolání státního zástupce, obviněných L. B., A. V., M. V., V. T., A. V., D. M., J. B., P. Č. a manželky obviněného M. V. M. V. M. (č. l. 8958). Veřejné zasedání u soudu druhého stupně bylo nařízeno přípisem ze dne 3. 10. 2018 (č. l. 9016 až 9017) na dny 19. až 22. 11. 2018, a jeho výsledkem byl nyní dovoláním napadený rozsudek (č. l. 9196 až 9267). Z uvedeného vyplývá, že od zahájení trestního stíhání dne 23. 6. 2009 do vynesení posledního, nyní napadeného rozhodnutí ve věci dne 22. 11. 2018 uplynula doba devíti let a pěti měsíců (do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 2015 tato doba činila necelého šest a půl roku), přičemž průtahy v řízení spočívaly zejména na straně soudu druhého stupně, který odvolání projednával v období od 3. 11. 2016 do 3. 10. 2018. Tuto dobu vedení trestního řízení je nutné již považovat za průtahy stojící zejména na straně státu a ve smyslu shora uvedené judikatury ji zohlednit především při ukládání trestu.
36. Na základě uvedených zjištění Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy v rámci ukládání trestu odnětí svobody obviněnému L. B. zohlednily všechna rozvedená kritéria. Je třeba zmínit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že pro stanovení druhu a výměry trestu zejména soud prvního stupně zohlednil nejen povahu a závažnost spáchaného trestného činu, ale i osobní, majetkové a rodinné poměry obviněného, stejně jako dobu, která uplynula od spáchání stíhaných skutků do zahájení trestního stíhání. Do svých úvah promítl i délku trestního řízení od zahájení trestního stíhání až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku, i to, že obvinění k trestnímu řízení přistupovali bez jakýchkoli zjevných snah o jeho maření či prodlužování. Konkrétně při ukládání trestu obviněnému L. B. zvažoval trestní sazbu od pěti do deseti let, jíž byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen, zohlednil jeho dosavadní bezúhonnost a také to, že byl ve vztahu k ostatním spoluobviněným ve vůdčím postavení a hrál v rámci páchané trestné činnosti důležitou roli (srov. strany 167 a 168 rozsudku soudu prvního stupně). Za přiměřený považoval trest odnětí svobody v trvání šesti roků, s jehož výší se ztotožnil i odvolací soud, jenž ani se zřetelem k delší době uplynuvší od spáchání trestné činnosti, s důrazem na význam role obviněného a výši zkrácené daně, neshledal možnost pro zmírnění jemu uloženého trestu odnětí svobody (srov. body 23 až 26. usnesení odvolacího soudu).
37. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že nebylo možné přisvědčit námitce obviněného, že odvolací soud nevěnoval pozornost jeho odvolacím námitkám (shodným s těmi, které uvedl v dovolání). Naopak je nutné přisvědčit důvodnosti uloženého trestu, protože je třeba vedle delší doby, která uplynula od spáchání činu, brát proporcionálně do úvahy všechny souvislosti, které byly zjištěny, což soudy učinily a zcela zachovaly nezbytnou rovnováhu (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I ÚS 554/2004). Důraz kladly na intenzitu činu obviněného, přičemž zohlednily i jeho sofistikovanost a důslednost, s níž byl ve spolupráci s dalšími obviněnými proveden, neboť obviněný dokázal ve velice krátkém časovém intervalu (leden 2008 až červen 2009), poháněn očividnou vidinou majetkového prospěchu, způsobit České republice škodu, jež činila 304. 947.013 Kč. Obviněný se svým jednáním podílel na řízení nadstandardně rozsáhlé trestné činnosti, do níž bylo zapojeno velké množství obviněných i dalších osob vystupujících zejména v postavení tzv. bílých koňů, která byla rozkryta až systematickým postupem orgánů činných v trestním řízení. Rovněž je vhodné zdůraznit, že obviněný musel s ohledem na rozsah a charakter předmětné trestné činnosti počítat v případě jejího odhalení s výraznějším trestem, který by i příslušelo uložit, a to s ohledem na skutečnost, že rozpětí zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody u trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku činí 5 až 10 let. Je proto naprosto zřejmé, že pokud soudy nižších stupňů zvolily trest nepodmíněný, přímo spojený s odnětím svobody, uložily jej mírně nad spodní hranicí trestní sazby stanovené zákonem za spáchání uvedeného trestného činu, tedy v trvání šesti let dostatečně délku řízení zohlednily.
38. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněnému, byť s delším časovým odstupem, uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, zachovává princip přiměřenosti i proporcionality, neboť jde o vyvážený a nutný trestněprávní postih, a proto nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněného na spravedlivý proces.
39. Jelikož v dovolání obviněného L. B. nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek a Nejvyšší soud nezjistil vytýkané porušení pravidel spravedlivého procesu v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání bylo podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
40. Se zřetelem na tento výsledek dovolacího řízení nebyl prostor pro to, aby bylo vyhověno požadavku dovolatele na odklad výkonu rozhodnutí, jehož se v dovolání rovněž domáhal.
IV. K dovolání obviněného A. V.
41. Obviněný A. V. dovolání podal vedle důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle nějž lze postupovat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně odvolání podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost jej podle §256 tr. ř. pod bodem III. přezkoumávaného rozsudku zamítl (neodmítl je z formálních důvodů), mohl tento obviněný uvedený dovolací důvod dovolání použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání podal též s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud z těchto důvodů dále posuzoval splnění podmínek vztahujících se k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz část II. shora), který je shodný pro všechny dovolatele.
42. Podaným dovoláním obviněný A. V. brojil proti výroku o vině i trestu. Výroku o vině vytýkal, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, a že došlo ke zdeformování obsahu dokazování, a to zejména při hodnocení důkazů. Tvrdil, že v úvahách soudů zcela absentuje posouzení otázky podřízenosti obviněného, který byl v pracovním poměru a s ohledem na ustanovení zákoníku práce pouze plnil úkoly zaměstnavatele. Dále vytýkal vadné hodnocení otázky zavinění, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávného hmotněprávního posouzení a extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními.
43. Nedostatek spravedlivého procesu obviněný spatřoval v porušení práva na nestranné posuzování věci, protože soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování (ohledně znaleckého posudku), které mohlo přispět ke správnému a úplnému zjištění všech pro rozhodnutí relevantních skutečností či okolností, čímž nebyla nerespektována ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
44. K tomu, co soudy na základě provedených důkazů zjistily, zdůraznil, že nevěděl, že je součástí propracovaného systému, protože pouze pracoval jako zaměstnanec společnosti P. L., a na základě této pozice plnil pracovní zadání zaměstnavatele, která dostával prostřednictvím obviněného L. B., jak mu ukládá §301 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále pouze jako „zákoník práce). Nebyl v pozici vedoucího zaměstnance s povinnostmi podle §302 zákoníku práce, a neměl tedy možnost zkontrolovat si nebo jinak posoudit, zda jsou pokyny mu udělené v souladu s právními předpisy. Z hlediska zásady ultima ratio neměl být postihován podle trestního zákoníku, neboť se jedná o pracovněprávní problematiku spadající pod civilní právo. Zdůraznil, že z tvrzené trestné činnosti neměl žádný majetkový prospěch, a současně nebyla prokázána ani jeho vědomost o tom, že se ostatní spoluobvinění dopouštějí jakékoliv trestné činnosti. Proto je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť v tomto směru není podložen žádnými důkazy. K této své argumentaci obviněný posléze odkázal na pasáže ze své výpovědi učiněné při hlavním líčení a taktéž na výpověď obviněného L. B.
45. Nesoulad se zákonem obviněný A. V. spatřoval i v tom, že jeho vinu soudy dostatečně neobjasnily, nezabývaly se jeho zaviněním ani postavením, a nedostatečně zvážily příčinnou souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě zkrácené daně, na čemž se ve své pozici nepodílel. Důkazy, které byly ve věci provedeny, jeho vinu ani podíl na zkrácené dani neprokazují, a to ani v jejich souhrnu. V té souvislosti byla nedůvodně zamítnuta námitka směřující vůči vyčíslení výše škody, která vychází ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně, zpracovaného na základě pokynů policie, kterýžto soud označil za zásadní, nicméně v něm pouze byla provedena početní operace, na základě níž soud dospěl k závěru, že došlo ke zkrácení daně. Odvolací soud pak pouze beze zbytku převzal závěr soudu prvního stupně a dále se nikterak nezabýval tím, zda byla fakturace fiktivní či nikoliv, zda došlo ke zdanitelnému plnění, a zda byla skutková podstata trestného činu vůbec naplněna. Odvolací soud se proto nedostatečně vypořádal s jeho námitkami. Obviněný dále zdůraznil, že ani odvolací soud nezkoumal jeho postavení ve společnosti P. L. a T., a to ani z hlediska výpovědi svědkyně D. H., a poukázal na to, že jeho spolupráce spočívající v převodech peněžních prostředků na bankovní účty jiných společností byla vyvrácena provedeným dokazováním, neboť bylo zjištěno, že neměl aktivní přístup k bankovním účtům a mohl tedy pouze kontrolovat elektronické účetní výpisy.
46. S ohledem na shora uvedené obviněný shrnul, že jemu za vinu kladený trestný čin je trestným činem úmyslným a na jeho úmysl musí být usuzováno z jeho jednání jako celku, přičemž on úmyslně nejednal. Rovněž nelze učinit závěr, že při dodržení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího princip ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku naplnil znaky zločinu, který mu je kladen za vinu.
47. Závěrem dovolání obviněný A. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 ve vztahu k tomuto obviněnému ve výroku I. a III. zrušil, a dále aby postupoval podle §265l tr. ř. nebo §265m tr. ř.
48. K námitkám obviněného státní zástupce působící na Nejvyšším státním zastupitelství uvedl, že neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný namítal, že znalecký posudek, na jehož základě byl soudem stanoven rozsah zkrácení daně, byl nedostatečný, neboť se nevyjadřoval k otázce reálnosti či fiktivnosti deklarovaných zdanitelných plnění, nelze dospět k závěru, že to svědčí o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy pro objasnění této otázky totiž vycházely z dostatku jiných důkazů, které až ve svém souhrnu mohly potvrdit závěr, že účelem zaúčtování předmětných faktur bylo toliko simulování uskutečnění zdanitelných plnění, a proto pokud byl znalecký posudek zpracovaný pouze za účelem náležitého vyčíslení celkového rozsahu zkrácení daně, nelze v tom shledávat pochybení, nýbrž logický a pochopitelný postup soudů.
49. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného A. V. bylo podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané mimo zákonem uvedené důvody, odmítnuto.
50. K tomuto vyjádření, které bylo obviněnému v písemné podobě zasláno, obviněný své případné připomínky do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.
51. Pokud jde o toto dovolání, Nejvyšší soud považuje za vhodné předeslat, že formulované výhrady částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný A. V. namítal, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to zejména v podobě subjektivní a objektivní stránky, a vytýkal nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Některé argumenty však zaměřil proti skutkovým zjištěním nebo jimi polemizoval se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, tedy zpochybňoval učiněné skutkové závěry, což se s uvedeným důvodem neslučuje.
a) ke skutkovým námitkám
52. Námitky obviněného A. V. jsou v podstatě opakováním jeho dosavadní obhajoby, s nimiž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že nalézací soud pro skutkové a potažmo i právní závěry vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. S ohledem na zásadu, že není úkolem dovolacího řízení opakovat provedené důkazy, Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že soud prvního stupně nevycházel pouze z výpovědi obviněného, která byla během hlavního líčení podle §207 odst. 2 tr. ř. přečtena, protože obviněný využil svého práva nevypovídat (č. l. 7744 a 7745 spisu), ale i výpovědí dalších obviněných, svědků a znalců z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiřího Svobody a Mgr. Vladimíra Leina. Rovněž provedl řadu listinných důkazů, jako jsou např. materiály zachycující šetření Finančního ředitelství v Praze, záznamy poskytnuté Finančními úřady (Praha-západ, Praha 1, Kladno) výpisy z obchodních rejstříků společností T., C., A. a P. L., daňová přiznání těchto společností, zajištěné fiktivní faktury, zprávy České správy sociálního zabezpečení, záznamy o prohlídkách jiných prostor, záznamy ze sledování osob a kancelářských prostor, účetní doklady a znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně, a další důkazy. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly (ve vztahu k výroku o vině pod bodem II.), soud prvního stupně shrnul na stranách 130 až 165 rozsudku, včetně postupu, jakým provedené důkazy hodnotil. K obviněnému A. V. se v rámci hodnocení důkazů soud prvního stupně vyjádřil zejména na stranách 132, 133, 144, 145, 147 a 148 až 150 rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).
53. Odvolací soud i z podnětu odvolání A. V. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž v jeho procesních postupech neshledal žádné vady (srov. body 19. a 20. rozsudku odvolacího soudu). V těchto souvislostech je rovněž vhodné poukázat na to, že pokud obviněný namítal, že odvolací soud nevěnoval pozornost jeho odvolacím námitkám (shodným s těmi, které uvedl v dovolání), nelze s ním souhlasit, neboť z obsahu jeho rozhodnutí plyne, že odůvodnil, jakým způsobem námitky obviněného hodnotil a proč jim nemohl přisvědčit. Své úvahy řádně vysvětlil, a případně odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, což svědčí o tom, že na výhrady obviněného dostatečným způsobem reagoval a vypořádal se s nimi (srov. bod 21. rozsudku odvolacího).
54. K námitce že nebylo prokázáno zapojení obviněného A. V. do trestné činnosti, neboť byl pouze zaměstnancem, který plnil úkoly zadané mu zaměstnavatelem, je vhodné zmínit, že tuto obhajobu obviněný uplatňoval již od počátku trestního řízení a soud prvního stupně se s ní přesvědčivě vypořádal. Stěžejním důkazem k prokázání této skutečnosti je záznam ze sledování kancelářských prostor užívaných společností P. L. ze dne 24. 4. 2009 (založený v příloze č. 3), podle něhož obviněný A. V. s obviněným L. B. společně probírali, jakým způsobem bude fakturováno společností T. pro společnost P. L., a že až po vzniku daňové povinnosti budou vystavovány faktury týkající se společnosti C. a A. (srov. stranu 147 rozsudku soudu prvního stupně). Další záznamy o sledování svědčí i o samostatné aktivitě obviněného, když úkoloval svědkyni D. H. k podepisování faktur společnosti C. Zmíněné záznamy o sledování prostor tedy přímo svědčí o zapojení obviněného A. V. do trestné činnosti, a proto nelze přisvědčit jeho argumentaci, že působil pouze jako zaměstnanec plnící povinnosti mu vyplývající z pracovněprávního vztahu a neměl povědomí o fiktivnosti vytvářených faktur, neboť se jedná o účelovou a provedenými důkazy vyvrácenou obhajobu. Uvedené důkazy mimo jiné prokazují i nepravdivost tímto způsobem vytvářených faktur a jasný záměr přizpůsobovat fakturaci vznikající daňové povinnosti. Veškerá tato činnost se děla v sídle společnosti P. L. Tuto skutečnost potvrzují také výpovědi svědků – zaměstnanců společnosti P. L. – D. V., R. P., T. P., D. H. anebo samotného obviněného A. V. (srov. závěry shrnuté na stranách 149 a 150 rozsudku soudu prvního stupně). Zejména pak svědkyně D. H. popsala, že jako zaměstnankyně společnosti P. L. vykonávala i práci pro společnost T. a C., dokonce za tuto společnost dokonce tiskla faktury a podepisovala je, uvedla, že razítko společnosti C. se dokonce nacházelo na stole obviněného L. B. a že obviněný A. V. se podílel na výběru peněz v hotovosti (srov. strany 97 a 98 rozsudku soudu prvního stupně).
55. Pokud obviněný zpochybňoval způsob vyčíslení vzniklé škody, resp. nedostatečnost znaleckého posudku zpracovaného Ing. Jiřím Svobodou, jenž se nijak nevyjadřuje k fiktivnosti faktur či neexistenci zdanitelného plnění, není tato obhajoba důvodná, protože úkolem znalce nebylo prokázat fiktivnost fakturace nebo existenci zdanitelného plnění, neboť zodpovězení těchto otázek příslušelo soudu prvního stupně na základě jiných ve věci provedených důkazů, který tuto povinnost splnil a na stranách 154 a 155 rozsudku své úvahy vysvětlil, avšak na znalci bylo kvantifikovat míru zkrácení jednotlivých daní na základě zajištěných podkladů, čemuž zcela vyhověl. Pro úplnost lze, mimo již výše vysvětlené, pouze odkázat na strany 140 až 152 rozsudku soudu prvního stupně, kde shrnul závěry vztahující se k předstírané spolupráci společností T., P. L., C. a A., stejně jako závěry o fiktivnosti fakturací.
56. K výhradě obviněného, že soudy jeho vinu zjistily pouze na základě důkazů nepřímých, je vhodné zmínit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněného A. V. prokázána, přičemž tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz §2 odst. 6 tr. ř.).
57. V odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je rovněž dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
58. Na základě shora uvedeného je patrné, že soudy učinily své závěry podle logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Soudy obou stupňů hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu mohl Nejvyšší soud dále posuzovat správnost právních závěrů, proti nimž obviněný rovněž v dovolání brojil.
b) ke spolupachatelství
59. Obviněný A. V. v dovolání zpochybnil správnost závěrů soudů o tom, že se popsaného jednání dopustil ve spolupachatelství s obviněnými L. B. a M. V., tedy právní závěr, který vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a plyne z popisu skutku. V něm se podává, že „…obviněný A. V. v období od ledna 2008 do června 2009 jednal jako zaměstnanec společnosti P. L. na základě pokynů obviněných L. B. a M. V., přičemž vytvářel účetní doklady společnosti T. a P. L., podílel se na vedení jejich účetnictví, připravoval podklady pro daňová přiznání, vytvářel přehledy pohledávek a nákladů těchto společností a podílel se na vytváření faktur společností C. a A., kdy výše popsanou činnost prováděl s vědomím, že faktury zahrnované do účetnictví společností T. a P. L. jsou fiktivní a jsou vystavovány za účelem zkrácení daňové povinnosti, neboť za společnost T. prováděli veškeré reklamní práce zaměstnanci společnosti P. L. Rovněž věděl, že účetní doklady společnosti C. jsou na pokyny obviněného L. B. vytvářeny v kancelářích společnosti P. L.…“ (srov. stranu 57 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tento závěr shledal správným (viz bod 22. usnesení odvolacího soudu).
60. Podle závěrů soudů obou stupňů i popisu skutku pod bodem II. výroku o vině, obviněný A. V. jednal ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, a to i přesto, že se jednotlivé role jeho a obviněných L. B., M. V. lišily. V celkovém kontextu se nicméně jednalo o promyšlené jednání tří osob, kdy každá z nich měla svůj vlastní úkol, což koresponduje s vymezením spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, o něž jde, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozhodnutí č. 36/1973, nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.]. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.].
61. Pouze ve stručnosti pak lze shrnout, že v přezkoumávané věci jde právě o situaci, kdy obviněný A. V. jednal v souladu s vůlí spoluobviněných M. V. a L. B., kteří mu udělovali pokyny a jeho činnost řídili. On sám poté svým vědomým jednáním zejména vytvářel podklady (fiktivní faktury), na základě nichž byla simulována obchodní spolupráce mezi společnostmi T., P. L. a C. a A., a které mimo jiné sloužily i jako podklad pro podaná daňová přiznání. Je třeba rovněž zdůraznit, že trestným jednáním v této věci bylo podvodné předstírání neexistujících obchodních transakcí doložených fakturami, které nebyly založeny na skutečných obchodech, a šlo o záměrné dodání lživých podkladů vedoucí ke zkreslení daňové povinnosti uložené daňovými zákony, na čemž se tento odvolatel významně podílel. Taková činnost byla konána obviněnými za podmínek společného jednání, protože výchozím impulsem koordinace vzájemných činností bylo, aby v daňovém přiznání byly za účelem zkrácení daně uváděny doklady, které neměly v realitě žádný skutečný odraz, což směřovalo k vyměření nižší daně, než která by odpovídala skutečné daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.].
62. Výhrady obviněného A. V., že nejednal ve spolupachatelství s obviněnými M. V. a L. B. jsou z uvedených důvodů v rozporu jak s výsledky provedeného dokazování, tak i s právními závěry, které k této otázce soudy plně v souladu s jejich zákonným vymezením učinily.
c) k subjektivní stránce
63. Pokud obviněný A. V. v dovolání tvrdil, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho zaviněním a nebylo prokázáno, že by jednal úmyslně, ani v této námitce se s ním Nejvyšší soud neztotožnil.
64. Uvedená námitka je částečně založena na skutkových výhradách, jejichž vyvrácení je nezbytným předpokladem pro učinění právních závěrů soudů. K tomu je však třeba uvést, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném v době spáchání činu) je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432).
65. Pro přímý úmysl obviněného svědčí především samotná povaha faktur, na jejichž základě byly jednotlivé daně zkráceny, neboť bylo prokázáno, že tyto faktury byly zcela smyšlené, bez reálného podkladu v podobě obchodní činnosti. Obviněný sice osobně nepodával daňová přiznání, nýbrž pro tuto činnost připravoval potřebnou dokumentaci, a fiktivní faktury zahrnoval do účetnictví obchodních společností nebo převáděl či vybíral finanční prostředky. Z daných skutkových okolností je zřejmé, že obviněný byl osobou, která se přímo a aktivně podílela na vytváření podkladů pro daňová přiznání tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce mezi obchodními společnostmi T., P. L., C. a A., přičemž věděl o všech skutečnostech rozhodných pro správné vyměření daně z příjmů právnických osob i DPH. Je proto správný závěr, že obviněný jednal úmyslně.
66. Dovolatel věděl, že ze strany ostatních obviněných a osob podílejících se na činu šlo o pouhé předstírání obchodní spolupráce, což bylo vědomým a chtěným záměrem mimo jiné i dovolatele. Ve skutkových zjištěních jsou dostatečné podklady pro závěr, že obviněný A. V. jako spolupachatel s ostatními obviněnými v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (byť tuto formu úmyslu soudy ve svých rozhodnutích výslovně neuvádějí), protože v souvislosti s činností společnosti T. a P. L. věděl, že do účetnictví těchto společností jsou zařazovány účetní doklady společností, které nevykonávají žádnou obchodní činnost, a že částky v nich uvedené nejsou podloženy reálným zdanitelným plněním, o čemž obvinění sami rozhodli, a to právě za tím účelem, aby snížili daňovou povinnost společností T. a P. L., a vylákali neoprávněnou výhodu (srov. zejména strany 144, 145 a 147 až 150 rozsudku soudu prvního stupně).
67. Nejvyšší soud v uvedených závěrech neshledal vady, protože soud prvního stupně vyjádřil úvahy o zavinění obviněného, z nichž dostatečně vyplývá jeho vnitřní vztah k následku jeho jednání. Na subjektivní stránku neusuzoval přímo, neboť ji není možné pozorovat, ale dovozoval ji ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházel z chování obviněného i dalších výsledků dokazování, z nichž logicky závěr o zavinění obviněného A. V. vyplynul [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Přitom je třeba zdůraznit, že závěr o úmyslu obviněného soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jeho jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).
68. Pro úplnost je vhodné připomenout, že zkrácení daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.], a tudíž není pochyb o tom, že i když obviněný nebyl tím, kdo jednal s finančními úřady, neúčastnil se jednání s nimi, ani osobně nepodával přiznání k dani, byl v souladu se zásadami §23 tr. zákoníku osobou, která o všem věděla, což je rovněž skutečnost podávající se nejen z výpovědi svědků, ale i z dalších ve věci zajištěných podkladů a opatřených důkazů. Ze všech uvedených důvodů lze shledat, že obviněný A. V. v takové roli jednal, přičemž není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale to, že jeho jednání jednoznačně směřovalo ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012).
69. Uváží-li se z rozvedených hledisek postupy a závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce u obviněného A. V., jakož i rovněž soudy popsané souvislosti ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, lze shledat, že se jedná o dostatečné podklady pro závěr o naplnění subjektivní stránky obviněného k oběma okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby podle §240 odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku, u nichž navíc postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. b) tr. zákoníku]. Podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je rozhodné, že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, přičemž postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. rozhodnutí č. 37/1965 Sb. rozh. tr.). Pachatel (fyzická nebo právnická osoba) však o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2433). U kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném v době spáchání činu) představující způsobení škody velkého rozsahu není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Obviněný A. V. však byl informován a trestné jednání páchal se znalostí a vědomím všech okolností, když se podílel na zajištění peněžních převodů na účty obchodních společností, což prováděl se znalostí podstaty spočívající v daňovém podvodu, včetně znalosti enormních částek, které takto na účet uvedených společností i díky jím prováděným transakcím plynuly. Lze proto uzavřít, že soudy veškeré závěry a úvahy vztahující se k subjektivní stránce dostatečně uvážily a vysvětlily, takže nejen o naplnění znaků základní skutkové podstaty, ale ani o uvedených okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby není u dovolatele důvodné pochybovat.
d) k příčinné souvislosti
70. Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněného A. V., že zjištěný daňový únik nebyl v jeho případě v příčinné souvislosti s činem, který je mu kladen za vinu, protože výše daňového zvýhodnění je přímým důsledkem toho, že obviněný mimo jiné vytvářel fiktivní faktury, jež byly následně dalšími obviněnými zahrnovány do účetnictví a podkladů pro podání daňových přiznání obchodních společností, na základě kterých byla těmto společnostem vyměřena nižší daň, než jaká by jim byla vyměřena v případě, kdy by fiktivní faktury do svého účetnictví nezahrnuly. Nejvyšší soud, jenž v úvahách soudů, především pak soudu prvního stupně, nezjistil podstatné nedostatky, poukazuje na to, že jeho úvahy mají oporu v zákonných a judikaturou i teorií vymezených pravidlech, z nichž je vhodné připomenout, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že bylo bezpečně zjištěno příčinné působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy i to, že toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu §15 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.), přičemž jednání obviněného A. V. pak zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku zločinu, který mu je kladen za vinu a rovněž je patrný příčinný vztah mezi jeho jednáním a způsobeným následkem (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
71. Jestliže obviněný svou trestní odpovědnost odmítal proto, že působil jako zaměstnanec, který poslouchal pokyny zaměstnavatele (obviněného L. B.), nepodával daňová přiznání, nevedl účetnictví a ani mu neplynul zisk z trestné činnosti, je třeba uvést, že tyto skutečnosti příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem nepřerušují, protože určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jestliže obviněný v této trestní věci připravil podklady pro to, aby obviněný L. B. jako osoba povinna k podání daňového přiznání v něm mohla uvádět nepravdivé skutečnosti, aby došlo ke zkrácení daně, je společně s ní osobou za uvedené trestné jednání trestně odpovědnou, protože i jeho přispěním vznikl škodlivý následek.
72. Na základě shora uvedeného je třeba shrnout, že soudy zcela správně posoudily, že obviněný A. V. po formální stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.
e) k subsidiaritě trestní represe
73. K námitce obviněného A. V., že nemůže být trestně odpovědný za uvedené jednání, neboť soudy měly postupovat v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku a zohlednit zásadu subsidiarity trestní represe, je třeba v obecném smyslu uvést, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.].
74. Z uvedených důvodů lze logicky dovodit, že v tomto případě není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin natolik společensky málo škodlivý, že by u něj nebyl dán zájem společnosti na trestním postihu obviněného a s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku by podle zásad subsidiarity trestní represe postačovalo postižení jen podle pravidel vymezených v zákoníku práce. Taková úvaha je s ohledem na povahu spáchané trestné činnosti až absurdním požadavkem, vezme-li se do úvahy, o jak závažnou a jak důmyslně provozovanou trestnou činnost se jednalo. I sám obviněný postupoval, byť podle pokynů jiných, systematicky v kooperaci s dalšími obviněnými tak, aby byla co nejefektivnějším způsobem zkrácena daň v ohromné částce, podílel se na fingování obchodní spolupráce, a navíc jednal na základě očividné záminky majetkového prospěchu, byť nebylo prokázáno, zda a v jaké výši v konečném důsledku připadl jemu. Rovněž jeho jednáním došlo k daňovému úniku převyšujícímu hranici škody velkého rozsahu (v případě obviněného A. V. se jednalo o více než 300 milionů korun). Požadavky obviněného nejsou odůvodněné, protože z hlediska využití zásady subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku se nejedná o čin malé společenské škodlivosti, nýbrž o velice závažný kvalifikovaný zločin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, zcela nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
75. Na základě všech shora rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněného A. V. bylo dostatečným způsobem prokázáno, že naplnil po všech stránkách znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž dovolací soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V. Dovolání obviněného M. V.
76. Tento dovolatel podal dovolání zaměřené proti rozhodnutí soudů obou stupňů s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že soud prvního stupně nepostupoval podle §9 odst. 1 části věty za středníkem tr. ř., neboť nerespektoval svou vázanost dříve vydaným pravomocným rozhodnutím finančního úřadu o výši daně, a místo toho výši daně určil sám na podkladě znaleckého posudku. Odvolacímu soudu vytkl, že se v bodu 21. jím namítané nedostatky nepovažoval za důvodné, a trval na tom, že soudy nerespektují dělbu moci v právním státě, jelikož orgán soudní moci se necítí být vázán pravomocným rozhodnutím orgánu moci výkonné. K tomu poukázal na článek 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 Listiny a §9 tr. ř. a §99 daňového řádu, resp. §28 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků účinného v době, kdy bylo zahájeno trestní stíhání vůči obviněnému. Uvedl, že soudy nemohou nahrazovat finanční úřady ve věci zjišťování a vyměřování výše daně, a naopak finanční úřady nejsou oprávněny samostatně zjišťovat a posuzovat vinu těch, kdo jsou za zkrácení daně odpovědní. Odvolací soud však tuto argumentaci neuznal a námitky obhajoby pouze s obecným vysvětlením odmítl, což zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Obviněný taktéž zdůraznil, že zkrácená daň stanovená soudem vychází zejména ze znaleckého posudku, který je nezpůsobilý zpochybnit závěry pravomocného rozhodnutí finančního úřadu.
77. Obviněný M. V. rovněž namítl existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, a vytkl nedodržení principu vázanosti orgánů veřejné moci pravomocným rozhodnutím jiného státního orgánu, na kterém je založen i trestní řád. Kromě toho uvedl, že orgány činné v trestním řízení na existenci pravomocných rozhodnutí o výši daně nereagovaly v souladu s §9 odst. 1 části věty za středníkem tr. ř., ačkoli byly těmito rozhodnutími vázány, neposkytly ani jimi získané informace správci daně, ani se nezabývaly výší eventuálně zkrácené daně v rozsahu pravomocných správních rozhodnutí, ale výši daně řešily samostatně jako předběžnou otázku s pomocí znalce. Takový postup obviněný označil za nezákonný, ústavně nekonformní, jakož i odporující judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí č. 27/79 Sb. č. 20/2002-III Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014 a rozhodnutí). S poukazem na právní názor v těchto rozhodnutích obsažený dovodil, že výši daně jako předběžnou otázku mohou orgány činné v trestním řízení řešit pouze v případě neexistence pravomocného rozhodnutí správce daně o vyměření daně, a že výši daně stanovenou pravomocným rozhodnutím finančního úřadu nemohou orgány činné v trestním řízení řešit samostatně znovu jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 části věty před středníkem tr. ř. Výše uváděná judikatura Nejvyššího soudu nepotvrzuje právní názor odvolacího a nalézacího soudu na způsob aplikace §9 odst. 1 tr. ř., nýbrž jej podle obviněného přímo vyvrací, neboť Nejvyšší soud na rozdíl od soudů nižších instancí vázanost orgánů činných v trestním řízení pravomocným rozhodnutím jiného státního orgánu respektuje shodně s obory práva civilního nebo správního.
78. Obviněný dále poukázal na porušení práva na spravedlivý proces, a to zejména v řízení před odvolacím soudem, který se nezabýval jeho zásadní odvolací námitkou, která taktéž tvoří stěžejní dovolací důvod podaného dovolání. V souvislostech odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 40/2014, s tím, že podle tohoto stanoviska jsou námitky porušení práva na spravedlivý proces vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že každá důvodná námitka porušení ústavních práv včetně tohoto je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání [viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 (č. 39/1998 SbNU) a rozhodnutí ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (č. 65/52 SbNU)].
79. Soudy nesprávně vyčíslily rozsah zkrácení daně a citoval závěry ustálené judikatury, podle nichž výše zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušných daňových předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil, není-li podmínkou vyměření. Rozsudky soudů obou stupňů neodůvodňují podstatu trestné činnosti a odvolávají se toliko na policejní tabulky a znalecký posudek, který je pouze jejich sumářem, což je postup, který nemůže obstát, neboť je věcně i právně nesprávný. Obviněný také poukázal na to, že výpočet rozsahu zkrácení daně je konstruován toliko na paušálním vyřazení faktur dodavatelů, které soud považuje za fiktivní, i když na druhou stranu nijak nezpochybňuje, že společnost E. M. podnikatelskou činnost vykonávala. Soudy se rovněž při výpočtu zkrácené daně dostatečně nezabývaly veškerými náklady poplatníka na reklamní akce, přestože na tuto skutečnost obviněný v průběhu celého trestního řízení upozorňoval.
80. Výhrady obviněného směřovaly taktéž vůči výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně, protože ten při ukládání trestu nerespektoval příslušná ustanovení hmotného práva, která se vztahují k ukládání trestních sankcí, a ke způsobu a výši uloženého peněžitého trestu, který je zjevně nepřiměřený, neboť byl uložen v rozporu s §38 tr. zákoníku ve výši 7.000.000 Kč. Soudy při jeho ukládání nepřihlédly k osobním poměrům obviněného, nezjišťovaly, jaký je jeho čistý měsíční příjem, dostatečně nehodnotily jeho osobní a majetkové poměry, a vůbec se nezabývaly tím, zda je obviněný schopen peněžitý trest ihned zaplatit, čímž byl dovolatel připraven o možnost zaplatit peněžitý trest v pravidelných měsíčních splátkách. Soudy v souladu s hmotným právem nezkoumaly, zda je peněžitý trest dobytný, neboť má za to, že pokud by tak učinily, zjistily by, že je nedobytný a s odkazem na §68 odst. 6 tr. zákoníku by neměl být uložen.
81. Závěrem dovolání obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 ve vztahu k tomuto obviněnému ve výroku o trestu zrušil, a dále aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby tuto věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon rozhodnutí odvolacího soudu až do rozhodnutí o dovolání samotném.
82. Na dovolání obviněného M. V. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval tím, že stěžejní argumentaci o tom, že soudy nerespektovaly ustanovení §9 odst. 1 části věty za středníkem tr. ř., o jejich vázanosti pravomocným rozhodnutím finančního úřadu, nelze přisvědčit, protože v daném případě u stanovení rozsahu zkrácení daně, jakožto následku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, jde o otázku viny obviněného, kterou podle §9 odst. 1 tr. ř., mohou soudy posuzovat samostatně, tj. na základě vlastního dokazování, aniž by byly předchozím rozhodnutím jiného státního orgánu vázány. To ostatně odpovídá i rozdílnému typu těchto řízení (tj. trestního řízení na straně jedné a daňového řízení na straně druhé) a odlišnému charakteru principů dokazování tato jednotlivá řízení ovládající.
83. S ohledem na ostatní výhrady tohoto dovolatele, a rovněž skutečnost, že jimi nebyly namítány žádné právní nedostatky, ale směřovaly pouze proti procesním postupům soudů či orgánů činných v trestním řízení, je podané zcela mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. V. uplatnil, a proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného jako stojící mimo zákonné důvody dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
84. K tomuto vyjádření, které bylo obviněnému v písemné podobě zasláno, obviněný své případné připomínky do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.
a) obecně k námitkám obviněného
85. Nejvyšší soud na podkladě výhrad obviněného M. V. uvedených v dovolání posuzoval, zda dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a shledal, že těžiště dovolání obviněného spočívá v kritice postupu soudu podle §9 odst. 1 část věty za středníkem tr. ř. a výhradách soustředěných k nedodržení pravidel spravedlivého procesu, protože odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho stěžejní odvolací námitkou, kterou nově uplatnil i ve svém dovolání. Podle obsahu dovolání je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nerespektuje, a proto neměl Nejvyšší soud obecnou povinnost věcnou stránku obviněným vytýkaných vad přezkoumávat, protože vytýkané nedostatky vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nebo se dotýkají odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, popř. druhu či výše uloženého trestu, což jsou námitky stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod, a tedy ani důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Se zřetelem na nutnost vyloučit porušení pravidel spravedlivého procesu [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.] však Nejvyšší soud posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena vytýkaná pravidla, a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
86. Nejprve je vhodné předeslat, že učiněná skutková zjištění, jak se podává i z výše rozvedených skutečností k této otázce ani z hlediska námitek obviněného M. V. nevzbuzují uváděné pochybnosti. Co do jejich úplnosti a jasnosti je vhodné zmínit, že soud prvního stupně je učinil na základě uceleného a komplexního procesu dokazování, při kterém vyhověl všem svým procesním povinnostem, pečlivě se věnoval důkazům, které byly v dané věci provedeny, a řádně je hodnotil. Provedené důkazy posuzoval nejen samostatně, ale i v jejich souhrnu, a výsledky takto provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě rozvedl a vysvětlil, čímž plně vyhověl zásadám podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř. [srov. zejména strany 89 až 90, 105 až 109, 117 až 123 (ke skutku pod bodem I.), strany 144 až 145, 147 a 150 až 151 (ke skutku pod bodem II.) a další rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud posléze z podnětu odvolání všech obviněných, státního zástupce i manželky obviněného M. V. podle §254 odst. 1, 3 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině i trestu přezkoumal, přičemž v procesních postupech nalézacího soudu neshledal žádné vady a výrok o vině obviněných potvrdil. Jestliže napadený rozsudek zrušil, týkala se tato část obviněného M. V. tak, že k odvolání státního zástupce odvolací soud pod bodem I. zpřísnil jemu ukládaný peněžitý trest, avšak jeho odvolání pod bodem III. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (srov. body 19. až 24. a též bod 36. rozsudku odvolacího soudu).
87. Pokud obviněný M. V. v dovolání namítal, že odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, když v odůvodnění rozsudku nedostatečně reagoval na jím vznesené odvolací námitky, je vhodné podle judikatury Ústavního soudu uvést, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak ji porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry [srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 (č. 39/1998 SbNU) a rozhodnutí ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (č. 65/52 SbNU)]. Tento závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na který obviněný ve svém dovolání rovněž poukazuje, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nicméně nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1).
88. Z hlediska těchto zásad Nejvyšší soud pochybení v přezkoumávané věci neshledal, protože odvolací soud v bodu 21. svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, proč na základní námitky obviněného nemohl přistoupit. Uvedl, že požadavky obviněného zcela odporují skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal mechanismus fungování trestné činnosti celého systému společností, včetně jednotlivých úloh obviněných, vedlejších subjektů i tzv. bílých koňů. Své závěry nalézací soud učinil na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů, které svědčí o tom, že všichni obvinění věděli, že jsou součástí propracovaného systému. Vysvětlení jeho úvah je rovněž logické a přesvědčivé, a proto se s nimi odvolací soud mohl ztotožnit a plně na ně odkázat při vypořádávání námitek všech obviněných, které označil z velké části za nedůvodné. Odvolací soud rovněž stručně a věcně reagoval na nově vznesené námitky zejména směřované proti předběžné otázce podle §9 odst. 1 tr. ř., a vypořádal se s nimi. Z uvedených skutečností vyplývá, že odvolací soud vyhověl požadavkům na odůvodnění svého procesního postupu a námitky obviněného M. V. neignoroval, nýbrž se s nimi v potřebném rozsahu zabýval, reagoval na ně (srov. §125 odst. 1 tr. ř.). Z jeho rozhodnutí je patrné, že se věnoval přezkoumání mechanismu spolupráce dotčených obchodních společností, míře zapojení obviněných do celé trestné činnosti i jejich jednotlivým rolím. Z těchto důvodů nemůže obstát výhrada obviněného M. V., že soud druhého stupně nedostatečně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo že se jednotlivě nevypořádal se všemi jeho uplatněnými odvolacími námitkami, neboť je neopodstatněná, přičemž právo obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy a čl. 36 až 40 Listiny), resp. jeho právo na obhajobu prostřednictvím odvolání, nebylo z tohoto hlediska dotčeno.
89. K námitce obviněného M. V. o nerespektování ustanovení §9 odst. 1 části věty za středníkem tr. ř., protože soudy rozsah zkrácené daně stanovily pomocí znaleckého posudku, je vhodné připomenout, že podle dikce tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jde-li o otázku viny, musí ji orgány trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce. Za vinu je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno. Zjištění toho, v jakém rozsahu byla činem pachatele zkrácena daň, je u trestného činu podle §240 tr. zákoníku otázkou viny, a proto rozhodnutí územního finančního orgánu nebo jiného správce daně o daňové povinnosti obviněného není závazné pro posouzení viny obviněného v řízení o tomto trestném činu (srov. rozhodnutí č. 27/1959 Sb. rozh. tr.). Taková stanoviska nebo rozhodnutí nicméně mají povahu důkazů, které soud volně hodnotí ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171 a 172).
90. Soud při rozhodování o vině ve věcech daní proto nemůže spoléhat bez dalšího na správnost výsledků daňového řízení a nemůže se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Trestní soud je rovněž povinen posoudit i správnost právních závěrů vyplývajících z takového rozhodnutí finančního orgánu, neboť je to soud, kdo musí posuzovat veškeré právní problémy vážící se k vině obviněného bez ohledu na to, zda jde o právní otázky z oboru trestního práva, anebo jiných právních odvětví. Této povinnosti musí trestní soud dostát i v případě, že je takovým rozhodnutím finančního orgánu řešen právní problém z oboru daňového práva. Jde-li o otázku, zda byl správně určen základ pro výpočet daně, jak z hledisek správnosti a úplnosti skutkových skutečností, tak i závěrů o otázkách z oblasti daňového práva, musí se s ní k námitkám a obhajobě obviněného vypořádat trestní soud, který posuzuje správnost takového rozhodnutí finančního orgánu, a to na podkladě skutkových okolností zjištěných postupy založenými na zásadách vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na ně též vlastními právními úvahami založenými na znalosti daňových právních předpisů ( iura novit curia ). V dané souvislosti není významné, zda o takové daňové právní otázce již rozhodl správní soud, protože i kdyby takové rozhodnutí správního soudu existovalo, nezbavuje to trestní soud povinnosti, pro řešení otázky viny (§9 odst. 1 tr. ř.), samostatně správnost takového rozhodnutí správního soudu zejména z hlediska argumentů uplatněných obhajobou přezkoumat. To přitom neznamená, že trestní soud se nemůže s takovým rozhodnutím finančního orgánu nebo správního soudu ztotožnit. Vždy však z hledisek §125 tr. ř. musí vysvětlit, z jakých důvodů se s ním ztotožňuje, anebo proč s ním nesouhlasí a zaujímá jiný právní názor (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 48/2015 Sb. rozh. tr.).
91. V této přezkoumávané trestní věci je patrné, že materiály z let 2007 a 2008 Finančního úřadu v Říčanech (č. l. 4461 až 4552 spisu) i výsledky šetření Finančního úřadu Praha-západ č. j. 153729/10/060542205176, který byl v roce 2009 až 2010 pověřen daňovou kontrolou společnosti E. M. Finančním ředitelstvím v Praze (č. l. 4553 až 4653 spisu), vzal soud do úvahy a jako důkazy je hodnotil (srov. strany 108 až 109 a další). Výsledkem jeho postupu bylo konstatování, že se na základě nich nepodařilo prokázat, jestli daňové plnění mezi obchodními společnostmi proběhlo či neproběhlo, což potvrdil i svědek D. K., který pracoval jako kontrolor finančního úřadu (srov. stranu 104 rozsudku soudu prvního stupně). Zmiňované instituce při svém rozhodování (zejména pak Finanční úřad v Říčanech) nicméně vycházely z podkladů poskytnutých samotnou společností E. M., aniž by je porovnaly s kompletními materiály dalších obchodních společností, které byly do předmětné trestné činnosti zapojeny. Proto je současně třeba upozornit i na navazující šetření samotného Finančního ředitelství v Praze (příloha č. 154 spisu), jehož závěry, z nichž je patrné zejména fungování mechanismu fingované spolupráce obchodních společností, včetně toho, zda byla či nebyla v konečném důsledku odvedena příslušná částka DPH do státního rozpočtu, soud prvního stupně rovněž důsledně posuzoval, a promítl je do odůvodnění svého rozhodnutí (například srov. strany 105, 106, 112, 113 a další), a to plně v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř.
92. Uvedené skutečnosti svědčí mimo jiné o tom, že Finanční úřad v Říčanech, který společnosti E. M. daň vyměřoval, a na jehož rozhodnutí zřejmě obviněný ve svém dovolání odkazuje (přesně ho nicméně necituje), nemohl objektivně posoudit vzniklou daňovou povinnost společnosti E. M., neboť neposuzoval výši odvodu daně, která by společnosti vznikla, pokud by do jejího účetnictví nebyly zahrnuty fiktivní faktury dalších obchodních společností. Nutnost posouzení této otázky nicméně vyplynulo až během procesu dokazování, a to v návaznosti na šetření Finančního ředitelství v Praze a vyšetřování orgánů činných v trestním řízení, protože až teprve propojením informací plynoucích ze šetření všech těchto úřadů, vzešla trestná činnost obviněných najevo. Na základě všech těchto podkladů soud prvního stupně své závěry vystavěl, a tedy postupoval zcela správně, když po přezkoumání zjištění učiněných správcem daně, která byla nedostatečná, objasňoval otázku rozsahu, ve kterém byla daň zkrácena, na základě dalších výsledků provedeného dokazování. Ostatně, i kdyby se v přezkoumávané věci nenaskytla výše popsaná situace, je otázka rozsahu zkrácené daně u trestného činu podle §240 tr. zákoníku vždy otázkou viny, o které rozhoduje soud. Tato rozhodnutí vztahující se k vině posuzuje samostatně (§9 odst. 1 část věty za středníkem tr. ř.), a to i v případě, že již bylo příslušným orgánem v daňovém řízení pravomocně rozhodnuto. Svým rozhodnutím tedy nalézací soud neporušil ustanovení §9 odst. 1 část věty za středníkem tr. ř. Námitce obviněného M. V. proto nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Lze jen podotknout, že se jedná o zcela účelovou snahu zpochybnit zásadní zásadu trestního řízení, jež vychází z čl. 90 Ústavy, a podle které jen soud, jenž je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu.
93. V souvislosti s nesprávným vyčíslením rozsahu krácení daně vznesl obviněný M. V. rovněž námitku, kterou zpochybňoval způsob, jímž byl rozsah zkrácené daně (vztahující se ke společnosti E. M.) vyčíslen, když soud prvního stupně vycházel z tabulek a závěrů plynoucích ze zpracovaného znaleckého posudku. K tomu je nutné jen zmínit, že stanovení rozsahu zkrácené daně je otázkou ryze odbornou, jejíž zodpovězení přísluší specializovanému ústavu či znalci, který za tímto účelem zpracovává znalecký posudek. V přezkoumávané věci byl jeho zpracováním na základě opatření Policie České republiky ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. ČTS:OKFK-300-691/TČ-2008-18-C (č. l. 2821 až 2823), pověřen soudní znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiří Svoboda. Při znaleckém zkoumání vycházel z dostupného spisového materiálu, zejména z elektronického účetnictví společnosti E. M., zajištěných daňových přiznání k DPH a k dani z příjmů právnických osob společností E. M. a T. (za období roku 2007, 2008 a období ledna až dubna roku 2009), fiktivních faktur společností T. M., C., P. L. a A., které byly zahrnuty do účetnictví výše jmenovaných společností (T. a E. M.), a dalších materiálů, jejichž přesný výčet je uveden v obsahu znaleckého posudku (č. l. 2845 a 2846 spisu), který je včetně jeho doplnění založen ve svazku č. 14 spisu. Závěry znalce Ing. Jiřího Svobody o rozsahu zkrácení daně, o něž se soud prvního stupně při posuzování viny obviněných rovněž opíral, jsou přesvědčivé, neboť je spolehlivě popsal při hlavním líčení dne 21. 9. 2015, přičemž jemu poskytnuté podklady označil za dostatečné pro zodpovězení všech vymezených otázek (srov. strany 124 a 125 a 152 až 155 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně pak hodnotil znalecký posudek a závěry znalcem učiněné jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů (např. výpovědí svědků a obviněných, výpisů z účtů společností E. M. a T. M., daňových přiznání těchto společností, výsledků daňového šetření Finančního ředitelství v Praze a dalších).
94. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zcela důvodně plyne, že soud prvního stupně pro závěr o rozsahu zkrácené daně společností E. M. (ale i jinými ve věci dotčenými společnostmi) vycházel zásadně z uvedeného znaleckého posudku soudního znalce Ing. Jiřího Svobody, který byl i během hlavního líčení vyslechnut, ale neomezil se pouze na tento důkaz, neboť jak sám vysvětlil, ten pouze kvantifikoval míru zkrácení jednotlivých daní (viz strany 125 a 155 rozsudku soudu prvního stupně). Pro řádné objasnění skutkového stavu provedl i další dokazování v rozsahu, jak je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, přičemž soud se zaměřil zejména na objasnění předstírané spolupráce mezi společnostmi, které si vzájemně vystavovaly fiktivní faktury a přeposílaly finanční prostředky, aniž by mezi nimi proběhlo jakékoli zdanitelné plnění, kdy k objasnění těchto otázek ve vztahu ke společnosti E. M. se soud vyjadřuje zejména na stranách 105 až 125 rozsudku. Rovněž je vhodné poukázat na stranu 151 a 152 rozsudku, kde soud prvního stupně vysvětlil, že k trestné činnosti docházelo i přesto, že koncovým odběratelům bylo objednané reklamní plnění fakticky poskytnuto. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud shledal, že námitce obviněného M. V. o nesprávnosti stanovení výše škody (byť jen formálně naznačené) nelze přisvědčit, protože soud prvního stupně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. dostatečným způsobem hodnotil závěry znalce Ing. Jiřího Svobody, v nichž neshledal vady, které by svědčily o jeho neodbornosti, a vysvětlil, proč je tento posudek adekvátním důkazem pro závěr o rozsahu zkrácené daně společností E. M., navíc korespondujícím s dalšími důkazy ve věci provedenými.
95. K uvedenému postupu je vhodné doplnit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněného prokázána, a že tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz §2 odst. 6 tr. ř.).
96. Vzhledem k tomu, že nedošlo k situaci, že by soudy nerespektovaly znění §9 odst. 1 tr. ř., neboť v případě, kdy stanovovaly výši zkrácené daně, učinily tak způsobem, který se žádným způsobem nevymyká zákonným zásadám pro posuzování předběžných otázek, a ve věci opatřené důkazy soudy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, Nejvyšší soud shledal dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v těchto ustanoveních. V posuzované věci nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí taktéž nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy v této věci u obviněného M. V. nedošlo.
b) k peněžitému trestu
97. Výhrady v dovolání uplatněné podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. V. soustředil i proti výroku o uložení peněžitého trestu, který odvolací soud zpřísnil a vyměřil v částce 7.000.000 Kč. K těmto výhradám je vhodné obecně zmínit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1].
98. Podle obsahu podaného dovolání ve vztahu k peněžitému trestu bylo potřeba posoudit povahu uplatněných námitek ve smyslu shora uvedených hledisek, zejména, zda dopadají na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který jej obviněný podřadil, anebo na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž v dovolání neuvedl, anebo zda jde o takové okolnosti, jež nekorespondují s žádným z nich. Podle obsahu učiněných argumentů obviněný tvrdil, že peněžitý trest byl uložen v rozporu s §38 tr. zákoníku, a že v rozporu se smyslem §67 tr. zákoníku nesledoval svým úmyslným jednáním majetkový prospěch, když tuto skutečnost soudy ani neprokázaly. Brojil i proti splnění podmínek §68 tr. zákoníku, pokud při vyměřování denních sazeb peněžitého trestu soudy nepřihlédly k majetkovým poměrům obviněného, které navíc vůbec nezjišťovaly, a stejně tak se nezabývaly otázkou dobytnosti uloženého peněžitého trestu.
99. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky nedopadají na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože vytýkají nepřiměřenost trestu, byť jsou formálně podřazené pod hmotněprávní ustanovení podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. O dovolací důvod by se jednalo pouze tehdy, spočívaly by výhrady v tom, že pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem nezískal nebo se nesnažil získat majetkový prospěch, anebo by výměra trestu neodpovídala rozsahu, jak jej v §68 odst. 1, 2 tr. zákoník stanoví, tedy v denních sazbách činících nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb s denní sazbou od 100 Kč až do 50.000 Kč. Jak však plyne z podaného dovolání, obviněný M. V. u §67 odst. 1 tr. zákoníku zpochybňoval pouze skutkové závěry soudů plynoucí z procesu dokazování, aniž by vznesl konkrétní výhrady mající hmotněprávní podklad, a to i když vytýkal nezohlednění okolností, které vyplývají z ustanovení §68 odst. 3, 4 tr. zákoníku, podle nichž počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom se vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby, mohou být stanoveny odhadem soudu.
100. Podstatou uvedených námitek byly však vady v nedostatcích skutkových, zásadně spočívající v tom, že si soud neopatřil dostatek podkladů pro to, aby mohl o výši a výměře peněžitého trestu rozhodnout, čímž důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nedostál. Zkoumané námitky pak nedopadají ani na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který v dovolání nebyl uplatněn, neboť obviněný v dovolání nenamítal uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, ani to, že byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, a neuvedl žádné argumenty, které by s ním korespondovaly i bez správného označení uvedeného dovolacího důvodu.
101. Pouze pro úplnost a nad rámec označeného dovolacího důvodu je možné poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání peněžitého trestu, neboť oba soudy zkoumaly podmínky stanovené ustanoveními §67 a 68 tr. zákoníku s potřebnou pečlivostí. Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly při stanovení druhu a výměry peněžitého trestu. Soud prvního stupně vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení peněžitého trestu, byť ve výši 1.000.000 Kč, a to s ohledem na to, že z dokazování vyplynulo, že obviněný trestnou činnost páchal s úmyslem opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch, což svědčí o možnosti uložit peněžitý trest. Je třeba zdůraznit, že v tomto směru je obhajoba obviněného vyvrácena výsledky provedeného dokazování i všemi zjištěnými okolnostmi, které nemůže zvrátit to, že se konkrétně nepodařilo prokázat, jaký měl obviněný z uvedeného výnosu trestné činnosti osobní prospěch. To však ani není pro závěr o ukládání peněžitého trestu podstatné. Uložený peněžitý trest je podstatně nižší než vzniklý následek, neboť výnos pachatelů byl mnohonásobně nesrovnatelně vyšší. Při jeho výměře zhodnotil soud zejména zjištěné majetkové poměry obviněného, stejně jako míru jeho zapojení do trestné činnosti a celkovou výši škody, která byla trestným činem způsobena (srov. stranu 169 rozhodnutí soudu prvního stupně). Odvolací soud pro své závěry z uvedeného stanoviska soudu prvního stupně vycházel a zejména pak poukázal na rozsah zkrácení daně dosahující téměř 330 milionů korun. Proto peněžitý trest obviněnému navýšil, neboť jeho původní výměru považoval za zcela nepřiměřenou z hlediska zásad vycházejících z §68 tr. zákoníku. Svůj závěr považoval za nutný i při uvážení námitek manželky dovolatele v jí podaném odvolání, že majetkové poměry rodiny se výrazným způsobem nezlepšily. Soud druhého stupně tuto argumentaci vyvrátil odkazem na kolosální výnos, jenž představoval majetkový prospěch pachatelů s důrazem na to, že právě pro takové případy existuje institut peněžitého trestu (srov. bod 28. rozsudku odvolacího soudu). Takový postup svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
102. Kromě uvedeného je třeba poukázat na skutečnosti plynoucí ze spisového materiálu, podle něhož obviněný M. V. v České republice dlouhodobě podnikal, a ještě před pácháním trestné činnosti působil od 4. 5. 2004 jako předseda představenstva společnosti E. M., byl členem statutárního orgánu společnosti E. M., která měla od roku 2005 evidováno celkem 18 zaměstnanců, a v roce 2007 podle daňových přiznání dosáhla obratu kolem 822.190.000 Kč (srov. stranu 106, 107 a 122 rozsudku soudu prvního stupně). Ve společné domácnosti bydlel obviněný se svou manželkou a dcerou, byť záznam z domovní prohlídky (založený na č. l. 1811 až 1869 spisu), jehož součástí je i údaj o vlastnictví nemovitosti, prokázal, že rodinný dům, ve kterém obviněný pobýval, je ve výlučném vlastnictví manželky. V rámci domovní prohlídky byly rovněž prověřeny čtyři osobní automobily, které se u rodinného domu nacházely. Ve vlastnictví obviněného byl vůz značky ŠKODA SUPERB, RZ XY, o čemž svědčí záznam o sledování jeho osoby, při němž bylo vlastnictví vozidla ověřováno (č. l. 2416 spisu). Poměrně důležitou okolností, kterou soudy hodnotily pro stanovení výše peněžitého trestu obviněnému, byla skutečnost, že z jeho jednání (viz bod 1. shora) je patrná snaha o získání majetkového prospěchu, přičemž výše škody, která České republice vznikla společným jednáním obviněného, se rovnala částkám 329.639.456 Kč (viz skutek pod bodem I. výroku o vině) a 304.947.013 Kč (viz skutek pod bodem II. výroku o vině), na nichž se obviněný v obou případech aktivně podílel. Míra zapojení obviněného do trestné činnosti byla poměrně vysoká vzhledem k faktu, že zejména zajišťoval činnost dalších obviněných i zúčastněných osob. Nezanedbatelnou je i skutečnost, že se obviněný M. V. (a rovněž další spoluobvinění) v době, kdy již pojali podezření, že by proti nim mohla zasáhnout policie, snažili svoji činnost co nejvíce skrýt (srov. např. strany 119 až 121 rozsudku soudu prvního stupně). S uvedeným souvisí i to, že veškeré trestnou činností získané finanční prostředky byly vybírány z bankovních účtů a v hotovosti předávány určeným osobám, čímž obvinění v podstatě znemožňovali orgánům činným v trestním řízení účinné mapování toho, jak s nimi bylo naloženo (viz stranu 124 rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného je patrné, že spisový materiál obsahuje dostatečné podklady pro posouzení majetkových a osobních poměrů obviněného, přičemž Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout rovněž to, že se v přezkoumávané věci obviněný snažil poměrně zdárně své aktivity skrývat, což nevylučuje ani záměrné zbavování se majetku z jeho strany, aby se co nejefektivněji vyhnul trestní odpovědnosti, případně svůj majetek pro orgány činné v trestním řízení znepřístupnil. Nebylo možné přisvědčit námitce obviněného, že soudy neposuzovaly otázku dobytnosti peněžitého trestu, protože nalézací i odvolací soud jí věnovaly pozornost nejen v kontextu ke zjištění přesné účasti obviněného na trestné činnosti, ale i v návaznosti na tomu odpovídající výši ziskovosti jeho jednání. Taková zjištění, jakož i majetkové poměry obviněného M. V. se pak staly rozhodnými při stanovení počtu i výše denních sazeb uloženého peněžitého trestu. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje zejména skutečnost, že vzhledem k výši zkrácené daně, resp. způsobené škody, u obviněného přesahující částku 630 milionů korun, neboť byl zapojen do skutků popsaných pod body I. i II. výroku o vině, a k rozsahu dovolateli uloženého peněžitého trestu s výslednou výší 7.000.000 Kč, nelze dovodit, že by soudy nižších stupňů ve vztahu k tomuto výroku odsuzujícího rozsudku postupovaly bez zjevného respektu k judikatuře danou problematiku řešící (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1977, sp. zn. 2 Tzf 3/76, publikovaný pod č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.).
103. Vzhledem k tomu, že v dovolání obviněného M. V. nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek a Nejvyšší soud nezjistil žádné porušení pravidel spravedlivého procesu v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaného rozhodnutí, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání bylo podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
VI. Dovolání obviněného D. M.
104. Obviněný D. M. opřel podané dovolání o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako úmyslný trestný čin, když jej měly kvalifikovat nanejvýš jako nedbalostní trestný čin, protože nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný dále poukázal na to, že skutečnost, že vybral finanční prostředky z účtů na základě pokynů obviněného P. Č., nikdy nepopíral. Uvedl, že se jedná o jeho dlouholetého přítele a společnost A. založil proto, aby podnikal v oblasti dovozu automobilů, k čemuž však nedošlo. Odmítl, že by měl v úmyslu spáchat jakýkoliv protiprávní čin, neboť nevěděl o tom, že finanční prostředky pocházely z trestné činnosti a ani neměl povědomí o transakční historii peněz nebo o řetězení obchodních společností, přes které byly peníze zasílány (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 101/2017). V tomto směru obviněný označil odůvodnění výroku o vině v obou rozsudcích za zcela nedostatečné, neboť neobsahuje relevantní skutečnosti, na základě kterých soud dovodil, že obviněný věděl o všech skutečnostech zásadních pro posouzení jeho jednání jako úmyslného trestného činu. Soud vycházel jen z toho, že obviněný založil pro svou společnost bankovní účty a následně na základě pokynů jiné osoby peníze vybíral a předával je. V řízení nebyly provedeny důkazy, které by svědčily o tom, že obviněný se tohoto jednání dopouštěl s plným vědomím všech trestněprávních rozměrů. Navíc byl obviněným P. Č. ujištěn, že transakce jsou zcela legální, a proto může být odpovědným maximálně za nedodržení nutné obezřetnosti při zjišťování původu peněz. Shora uvedené výhrady obviněný vztáhl rovněž vůči rozhodnutí soudu druhého stupně, který se se závěry o jeho vině učiněnými soudem prvního stupně ztotožnil. Z těchto důvodů bylo možné v činu mu za vinu kladeném shledat nanejvýš nedbalostní čin podle §217 tr. zákoníku (viz obdobně závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 773/ 2018).
105. Obviněný dále vznesl výhradu vůči kvalifikačnímu znaku podle §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k jiné majetkové hodnotě v hodnotě velkého rozsahu a namítl, že soud prvního stupně k tomuto závěru uvedl pouze tolik, že obviněným vybraná částka dosahuje výše 30.000.000 Kč, z čehož částka 6.652.559 Kč představuje výnos z trestné činnosti. Soudy v rozporu s ustanoveními trestního zákoníku sečetly všechny provedené výběry hotovosti, přičemž správně měly nanejvýš posuzovat každý výběr zvlášť, a to jako samostatný útok. V případě trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je totiž třeba považovat za útok proti zájmům chráněným trestním zákoníkem zastírání původu nebo jiné usilování o to, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci získané trestným činem, což v posuzovaném případě představovaly jednotlivé výběry hotovosti z účtu, které obviněný provedl. Podle obviněného je nutné, aby byla posuzována pouze hodnota věci, proti které útok směřuje, tzn. hodnota jednotlivé výběrem skutečně vybrané částky peněz, což vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, na kterou ve svém dovolání odkázal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 383/2012, a ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 353/2016). Na základě shora uvedeného nemůže obstát závěr soudů, že obviněný legalizoval výnos z trestné činnosti v hodnotě velkého rozsahu.
106. V závěru svého dovolání obviněný D. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
107. K těmto námitkám státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že převážně odporují skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem, a poukázal na to, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je patrné, že soud prvního stupně dovodil „úmysl obviněného zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, když se snažil převody z bankovních účtů vzbudit zdání, že jsou finanční prostředky převáděny na účty ostatních společností v souladu se zákonem“. Zmínil, že obviněný jako statutární orgán A. založil z podnětu spoluobviněného P. Č. tři bankovní účty, jejichž jediným účelem bylo zastřít skutečný původ finančních prostředků, které na ně byly zaslány a následně vybírány právě obviněným. Poukázal tak na účelovost těchto účtů, objem finančních prostředků, které na ně byly zasílány a výslovný požadavek, aby po připsání byly vybrány a předány P. Č., i na absenci jakéhokoli legálního důvodu pro tyto transakce, neboť společnost A. nevykonávala žádnou obchodní činnost ani nevedla účetnictví a peníze nebyly určeny pro tuto společnost, nýbrž pro obviněného P. Č.
108. Za hmotněprávní výhradu státní zástupce považoval námitku o vadnosti právního posouzení podle §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, protože obviněnému lze přisvědčit, že s ohledem na dikci tohoto ustanovení nelze při stanovování celkové výše legalizovaného výnosu z trestné činnosti sčítat jednotlivé hodnoty věcí či jiných majetkových hodnot (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 383/2012, a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2160). Státní zástupce však zdůraznil, že za takovou jednotlivou věc či majetkovou hodnotu není možné považovat výši každého hotovostního výběru, který obviněný uskutečnil. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti totiž patří mezi tzv. predikativní trestné činy, a proto musí vždy existovat zdrojový trestný čin, ze kterého výnos pochází. Význam má posouzení, co lze považovat za jednotlivou majetkovou hodnotu, kdy u trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby tuto hodnotu představuje jednotlivá platba daně (finanční částka), jež měla být zdrojovým trestným činem zkrácena. Výše jednotlivé platby je pak určována především vymezením příslušného zdaňovacího období, proto když v posuzovaném případě byl daňový subjekt, tj. obchodní společnost T. měsíčním plátcem DPH, pak za onu částku peněžních prostředků odpovídající „jiné majetkové hodnotě“, by měla být ve smyslu §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku považována výše DPH, kterou byl daňový subjekt za příslušné zdaňovací období (tj. v daném případě za zdaňovací období příslušného kalendářního měsíce) povinen přiznat a odvést, a která byla pachatelem zkrácena. Přitom by mělo být nepodstatné, kolika hotovostními výběry z bankovního účtu k legalizaci výnosu došlo.
109. I když státní zástupce z uvedených důvodů označil postup nalézacího soudu za nesprávný, zdůraznil, že nebylo možné uvedenou vadu napravit. Výše jednotlivých částek zkrácené DPH za konkrétní rozhodná zdaňovací období měsíce března 2009 ve výši 5.190.670,80 Kč a měsíce dubna 2009 ve výši 1.461.888 Kč soud sečetl, takže za onu jinou majetkovou hodnotu ve smyslu §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v daném případě považoval celou takto dosaženou částku 6.652.559 Kč. Pokud by bylo jednání obviněného posouzeno na základě shora uvedené zásady, šlo by o dva samostatné trestné činy legalizace výnosů z trestné činnosti, a to za měsíc březen 2009 podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (neboť šlo o legalizaci výnosu z trestné činnosti ve výši velkého rozsahu 5.190.670,80 Kč), a za měsíc duben 2009 podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku (šlo by o legalizaci výnosu z trestné činnosti ve výši 1.461.888 Kč). Tímto právním posouzením by však došlo ke zpřísnění postihu obviněného, protože by byl stíhán za dva trestné činy, což odporuje zásadě zákazu reformatio in peius , protože dovolání v neprospěch obviněného, které je ve smyslu §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. oprávněn podat pouze státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podáno nebylo. V daném případě by totiž tato skutečnost mohla být důvodem ke zpřísnění ve smyslu přitěžující okolnosti podle §42 písm. n) tr. zákoníku.
110. Z výše uvedených důvodů dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného D. M. není důvodné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
111. K tomuto vyjádření, které bylo obviněnému v písemné podobě zasláno, obviněný své případné připomínky do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.
a) k výhradám obviněného
112. Nejvyšší soud na podkladě uvedeného dovolání obviněného D. M. posuzoval důvodnost jeho námitek, které z podstatné části byly zaměřeny proti vadnosti použité právní kvalifikace, o které svědčily obviněným rozvedené úvahy směřující proti právním závěrům soudů o spáchání zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
113. K názoru, že soudy neprovedly potřebné dokazování, je vhodné předeslat ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, že Nejvyšší soud shledal, že procesní stránka věci nedostatky ve smyslu porušení zásad spravedlivého procesu netrpí, s tím, že soudy nižších stupňů se obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stádiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání již zabývaly a vypořádaly se s nimi. Odlišně je však nutné hodnotit zpochybnění správnosti právní kvalifikace podle §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť je sice v určitém smyslu důvodné, leč jejich náprava by byla k tíži obviněného, jak správně zdůraznil i státní zástupce.
114. Z hlediska spravedlivého procesu Nejvyšší soud nezjistil namítané vady, protože soud prvního stupně přečetl ve vztahu k výroku o vině pod bodem II., vůči němuž obviněný brojil, podle §207 odst. 2 tr. zákoníku jeho výpověď a provedl celou řadu dalších důkazů, mimo jiné vyslechl další obviněné, svědky a znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiřího Svobody a Mgr. Vladimíra Leina. Zkoumal materiály zachycující šetření Finančního ředitelství v Praze, záznamy poskytnuté Finančními úřady (Praha-západ, Praha 1, Kladno) výpisy z obchodních rejstříků společností T., C., A. a P. L., daňová přiznání těchto společností, zajištěné fiktivní faktury, zprávy České správy sociálního zabezpečení, záznamy o prohlídkách jiných prostor, záznamy ze sledování osob a kancelářských prostor, účetní doklady a znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně, a další důkazy. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly, soud prvního stupně shrnul na stranách 130 až 165 rozsudku, a to včetně postupu, jakým provedené důkazy hodnotil. Konkrétně k obviněnému D. M. se v rámci hodnocení důkazů soud prvního stupně vyjádřil zejména na stranách 134, 135 a 145 až 148 rozsudku. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného D. M. rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal, přičemž v jeho procesních postupech neshledal žádné vady, a to ani ve vztahu k výkroku o trestu, neboť podle bodu I., z podnětu odvolání obviněného mu pouze uložil mírnější test zákazu činnosti, jenž zmírnil ze sedmi na pět roků (srov. též body 19., 20. a 21. rozsudku odvolacího soudu).
115. Pokud obviněný zpochybňoval neexistenci přímého důkazu o své vině, je vhodné připomenout zásadu, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti, když odůvodnění rozhodnutí jsou opřená o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých i (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněného D. M. prokázána, přičemž tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz §2 odst. 6 tr. ř.).
116. V odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je rovněž dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
117. Na základě shora uvedeného je patrné, že soudy učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu a hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu mohl Nejvyšší soud dále posuzovat správnost právních závěrů, proti nimž obviněný rovněž v dovolání brojil, protože existenci rozporů či porušení pravidel spravedlivého procesu vyloučil.
118. Soud prvního stupně podle výsledků provedeného dokazování opřeného zejména o výpověď obviněného D. M. z přípravného řízení, kterou během hlavního líčení přečetl, záznam z domovní prohlídky obviněného D. M. v XY, fiktivní faktury, údaje o účtech a výpisy z účtů společnosti A., záznamy o sledování osob a prostor, zejména pak záznam ze dne 4. 6. 2009 (č. l. 2407 a násl. spisu) a materiály poskytnuté finančními úřady, dospěl k závěru, že obviněný vědomě zakrýval původ finančních prostředků takovým způsobem, že „…jako jednatel společnosti A. založil v době od března do dubna 2009 celkem tři bankovní účty u bankovních ústavů České republiky, kdy následně na základě pokynů dojednaných mezi obviněnými M. V., L. B. a P. Č. prováděl hotovostní výběry z těchto účtů, přičemž částky převáděné na účet společnosti A. byly převáděny nejprve z účtu společnosti P. L. na účet společnosti T. a následně na účet společnosti A., a poté takto vybrané prostředky právě obviněný D. M. předával P. Č. nebo S. L., přičemž výše uvedenou činnost prováděl v úmyslu zastřít původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, v tomto případě konkrétně z trestného činu zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Převody z bankovních účtů této společnosti se snažil vzbudit zdání, že jsou prostředky převáděny na účty na základě podnikatelské činnosti, tj. v souladu se zákonem“. Celkově tímto způsobem byly z účtů společnosti T. převedeny na účty společnosti A. finanční prostředky nejméně ve výši 63.000.000 Kč, když dovolatel v hotovosti vybral částku 30.000.000 Kč, z nichž částka 6.652.559 Kč představovala výnos z trestné činnosti. Lze shrnout, že obviněný uvedený čin spáchal ve vztahu k majetkové hodnotě velkého rozsahu (srov. stranu 59 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud poté rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal a správnost závěrů o vině obviněného potvrdil (srov. bod 22. rozsudku odvolacího soudu).
119. Soudy tak dostatečně objasnily všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení zločinu podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
b) k subjektivní stránce
120. Nebylo možné přisvědčit námitkám obviněného D. M., pokud zpochybňoval závěr soudů o úmyslném zavinění, a je třeba uvést, že zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), jímž byl uznán vinným, se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj a spáchá-li tento čin jako člen organizované skupiny ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu.
121. Zastíráním původu věci (nebo jiné majetkové hodnoty), o které v posuzované věci šlo, se především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“, ale netýká se jen peněz, nýbrž i dalších věcí a jiných majetkových hodnot. Zastření znamená, že informace o původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je utajována nebo zkreslována. Zpravidla k tomu slouží fiktivní účetní operace. Dalším způsobem může být činnost směřující k převodům vlastnických práv k takové věci. Prostředkem zastření původu věci je převod vlastnictví k ní, vkládání takových věcí do „legálního podnikání“, jakož i utajení skutečné povahy věci, místa a pohybu věci, utajení dispozic s ní a informací o jejím vlastnictví, resp. o jiných právech k ní. Původem věci se tu rozumí to, že pochází z trestného činu nebo byla poskytnuta jako odměna za něj. Půjde především o trestné činy majetkové (hlava V.), trestné činy hospodářské (hlava VI.), ale i o výtěžek např. z nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami nebo obchodu s nimi (§283 tr. zákoníku), výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem (§288 tr. zákoníku), z úplatkářství (§331 až 333 tr. zákoníku), z trestné činnosti organizovaných zločineckých skupin (§129, 361 tr. zákoníku) atd. Věc nebo jiná majetková hodnota může být získána i trestným činem pachatele legalizace výnosů z trestné činnosti, anebo může jít i o jeho odměnu za spáchaný trestný čin. Pachatel jedná s cílem vzbudit zdání, že taková věc (získaná trestnou činností) nebo majetkový prospěch (získaný trestnou činností) byly nabyty v souladu se zákonem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2154, či DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník . Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s 1311 až 1313, obdobně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné . 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 712 až 714, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1173/2011).
122. V posuzovaném případě soudy podle tzv. právní věty shledaly citovaný trestný čin naplněným v alternativě, že obviněný zastřel původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, a spáchal ho jako člen organizované skupiny ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu. Jedná se o úmyslný trestný čin, u něhož se vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to se zřetelem na to, že pachatel zde zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem nebo jako odměna za něj, čímž navozuje dojem, že byla nabyta v souladu se zákonem. Z povahy tohoto trestného činu vyplývá, že úmysl obviněného musí krýt nejen samotné jeho jednání (ukrytí, převedení na sebe nebo jiného či užívání), ale zároveň si musí být vědom, že věc nebo jiná majetková hodnota, kterou ukryl, převedl na sebe nebo jiného či kterou užívá, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Musí znát všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný onou jinou osobou je trestným činem (srov. č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). V případě jednání, které spočívá v ukrytí či převedení na sebe nebo jiného, musí mít obviněný tuto vědomost již v okamžiku, kdy věc nebo jinou majetkovou hodnotu ukrývá či převádí na sebe nebo jiného.
123. Současně je však třeba vycházet i z článku 1 odst. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady, (EU) 2015/849, podle kterého vědomost, úmysl nebo záměr požadované jako náležitosti jednání uvedených v odstavcích 3 a 5 této směrnice mohou být odvozeny z objektivních skutkových okolností, což koresponduje i s výkladem vyplývajícím z judikatury českých soudů (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), podle níž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
124. Posoudí-li se z těchto hledisek odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a skutečnosti, o něž soudy své závěry o subjektivní stránce obviněného D. M. opíraly, jakož i jeho vztah k původu peněz, o který se v této trestní věci jedná, je závěr o zavinění ve formě úmyslu podle §15 tr. zákoníku opodstatněným, byť soudy přesně v odůvodnění svých rozhodnutí nevyjádřily, zda se jedná o úmysl přímý či nepřímý. Z jejich skutkových zjištění nicméně vyplývá, že obviněný jednal minimálně s úmyslem nepřímým podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spočívající v zastření původu věcí (peněz) získaných trestným činem, jakožto člen organizované skupiny, a pro případ, že takový následek nastane byl s ním srozuměn. Srozuměním se pak rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 až 224).
125. Nejvyšší soud s ohledem na skutkové okolnosti, které byly v této věci prokázány, a v odůvodnění napadených rozhodnutí rozvedeny zmiňuje, že obsahují nezbytné informace, z nichž je patrné, za jakých okolnostní a na základě jakých souvislostí obviněný D. M. čin spáchal, a nelze se ztotožnit s jeho tvrzením, že jeho úmysl nebyl prokázán, přičemž byla vyvrácena i jeho obhajoba, že od počátku o ničem nevěděl a jednal pouze na základě pokynů P. Č. Soudy vysvětlily, z jakých konkrétních skutečností usuzovaly na zavinění obviněného, a to v souladu se zákonnými hledisky i s obsahem a výsledky provedeného dokazování. Úmysl u obviněného soudy dovodily z jeho osobních poměrů, způsobu, jakým jednal při výběru finančních prostředků, skutečnosti, že založil společnost A. a její tři účty, aniž by ta vykonávala jakoukoli obchodní činnost, jeho oprávnění nakládat s bankovními účty této společnosti, výše finančních prostředků, které vybíral, i toho, že peníze byly vybírány bezprostředně poté, co byly na účty společnosti A. připsány. Signifikantním se jeví i to, že ještě v řízení před Finančním úřadem Praha-západ se obviněný D. M. snažil ospravedlnit neoprávněné aktivity společnosti A. tvrzením, že ve skutečnosti na základě smlouvy o dílo ze dne 10. 2. 2009 uzavřené mezi ní a společností T. probíhala obchodní spolupráce v podobě zajištění služeb pro společnost R., což však bylo bezpečně vyvráceno výsledky provedeného dokazování (srov. strany 147 a 148 rozsudku soudu prvního stupně). Závěru o úmyslném zapojení obviněného do celé organizace páchané trestné činnosti nasvědčuje i skutečnost, že jako statutární orgán společnosti A., která nevykonávala žádnou obchodní činnost, bez okolků vybíral peníze zaslané na svůj účet, a následně je obviněný předával dalším osobám, aniž by k tomu existoval jakýkoli z podnikání plynoucí právní důvod. Přičemž společnost A. ani nevedla účetnictví, čímž v rozporu se zákonem neevidovala tok těchto peněžních prostředků. Zavádějící je i výslovné tvrzení obviněného D. M., že finanční prostředky nebyly určeny pro společnost A., ale přímo pro P. Č.
126. Na základě shora uvedeného proto lze shrnout, že obviněný D. M. věděl o tom, že svým jednáním může zastřít původ věci, která byla získána trestným činem, a pro případ, že se tak stane, byl s touto alternativou srozuměn. Proto nebylo možné se ztotožnit s jeho výhradami, že u něj absentovalo úmyslné zavinění (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.).
127. Okolnosti subjektivního charakteru byly dovozovány nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, vycházely soudy ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku. Na zavinění obviněného usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Obviněný znal všechny rozhodné okolnosti, protože on byl tím, kdo po dobu dvou měsíců vybíral peníze z účtů, manipuloval s nimi a předával je dalším osobám, když měl aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem a byla to jeho vůle, která potencovala jeho jednání, jež bylo záměrné a rozhodně nepředstavovalo pouze plnění příkazů jiné osoby, ale šlo o cílené a vědomé jednání směřující k vyvolání rozhodných skutečností.
128. Všechny uvedené skutečnosti svědčí o splnění podmínek nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je patrné, že obviněný minimálně věděl o tom, že svým jednáním může způsobit následek v podobě zakrytí původu finančních prostředků, které byly získány trestnou činností, a pro případ, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn.
129. Nejvyšší soud považuje za nutné, jen na doplnění jinak správných závěrů soudů nižších stupňů, zdůraznit k subjektivní stránce vážící se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §216 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, že tato vyžaduje, aby byl prokázán úmysl obviněného podle §15 tr. zákoníku, a to vzhledem k povaze organizované skupiny, jakožto koordinovaného spolčení více osob. Ke kvalifikované skutkové podstatě podle §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku postačí zásadně zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Není rovněž třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a proto tedy ve vztahu k ní postačí i zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Skutkové závěry v projednávané věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přitom dávají s ohledem na charakter trestné činnosti a způsob jejího páchání dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky i ve vztahu k oběma těmto okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby.
130. Ze shora rozvedených důvodů nebylo možné přisvědčit námitce obviněného D. M., že jeho jednání mělo být posouzeno jako nedbalostní trestný čin podle §217 tr. zákoníku, neboť soudy obou stupňů správně uzavřely, že se jednalo o zločin úmyslný, jemuž odpovídá právní kvalifikace podle §216 tr. zákoníku, čímž vyloučily možnost posoudit čin podle jiné právní kvalifikace.
c) k právní kvalifikaci podle §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku
131. Rovněž nebylo možné přisvědčit ani námitce obviněného D. M., že nebyla naplněna podmínka hodnoty velkého rozsahu. K té je vhodné zmínit, že soud prvního stupně vyčíslil výnos z trestné činnosti, který obviněný D. M. legalizoval, součtem částek zkrácené DPH ve výši 5.190.671 Kč za měsíc březen 2009 a ve výši 1.461.888 Kč za měsíc duben 2009 (viz tabulky na stranách 54 a 55 rozsudku soudu prvního stupně). Dohromady tedy šlo o částku 6.652.559 Kč, která splňuje předpoklad hodnoty velkého rozsahu podle §138 tr. zákoníku, za kterou se považuje škoda dosahující částky 5.000.000 Kč, a proto soud prvního stupně shledal u obviněného D. M. naplněnými i zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 4 písm. b) cit. ustanovení. Odvolací soud tento jeho závěr beze změny převzal a potvrdil (srov. bod 22. rozsudku odvolacího soudu).
132. Nejvyšší soud však v souladu s výhradami obviněného a v návaznosti na vyjádření státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání považuje za vhodné předeslat, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 383/2012, při legalizaci výnosů z trestné činnosti ve vztahu k více věcem nebo jiným majetkovým hodnotám není možné hodnotu jednotlivých věcí nebo jednotlivých majetkových hodnot sčítat (arg. „ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě…“). Za jednu věc se ovšem považuje věc hromadná. Podobně lze přistupovat k částce peněz, kterou je třeba považovat za „jednu věc“ (srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2160).
133. Uvedený závěr je nutné respektovat a vycházet z něj i v této trestní věci ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 4 písm. b) §216 tr. zákoníku, kde výnosem z trestné činnosti je zkrácená DPH. Podle §135b odst. 1 tr. zákoníku je výnosem trestné činnosti jakákoliv ekonomická výhoda pocházející z trestného činu, zde se však jedná o bezprostřední výnos ve smyslu §135b odst. 2 tr. zákoníku, protože jde o věc, která byla získána trestným činem. V případě obviněného D. M. vznikl legalizovatelný výnos z trestné činnosti spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, tedy v rámci daňových povinností plátců DPH, k čemuž lze jen pro úplnost zmínit, že u daně obecně platí, že se jí rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností (srov. soustavu daní) do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení daně je pak jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná platba správně vyměřena a zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle §240 (srov. rozhodnutí č. 5/1973 Sb. rozh. tr.). Daň z přidané hodnoty, o kterou v přezkoumávané věci jde, lze zkrátit zejména tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ (např. nepravdivým zvýšením nákladů a jiných položek snižujících daňový základ) a tím zaplatil nižší daň (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2416, 2420 a 2421). Výši zkrácení pak představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Podobně je tomu u vylákané výhody na některé z povinných plateb, kdy je třeba z hlediska většího rozsahu vždy uvažovat z celou vylákanou částkou (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2430).
134. Společnost T., do jejíhož účetnictví byly v měsících březnu a dubnu 2009 zahrnovány fiktivní faktury společnosti A., měla měsíční zdaňovací období ve vztahu k DPH, a proto každý měsíc byla povinna podávat daňová přiznání k této dani, což ostatně podle skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku činila. Každý měsíc jí tak vznikala povinnost platit daň ve výši stanové příslušnými právními předpisy (zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), která jí však byla trestnou činností obviněných krácena. Výši zkrácení daně představoval rozdíl mezi daní vyměřenou, a tou, která by společnosti T. skutečně vznikla podle právních předpisů, pokud by do jejího účetnictví nebyly zahrnuty fiktivní faktury společnosti A. a dalších společností. Ve vztahu k posuzované trestné činnosti obviněného D. M. je třeba zmínit, že v březnu 2009 se ke zmiňovaným dvěma obchodním společnostem jednalo o částku 5.190.671 Kč, a v dubnu 2009 představovala výše zkrácené daně 1.461.888 Kč, obě tyto částky byly i předmětem zastření nelegálního výnosu v jemu za vinu kladeném trestném činu.
135. Na základě shora uvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že pokud je predikativní trestný čin zdrojovým trestným činem, kterým vzniká hodnota, bez níž by nemohlo ke spáchání trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti dojít, a společnost T. byla měsíčním plátcem DPH, pak je za onu částku finančních prostředků, která odpovídá pojmu „věc“, resp. „jiná majetková hodnota“ podle §216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku nutné považovat výši DPH, kterou pachatel svým jednáním za jednotlivé zdaňovací období (v přezkoumávané věci kalendářní měsíc) zkrátil. Výše zkrácené daně za jednotlivé měsíce rovněž představují samostatné částky peněz, na které se dle shora vymezených zásad vždy nahlíží jako na jednu věc.
136. Jestliže při platnosti vymezených zásad soud prvního stupně sečetl výše zkrácených daní za jednotlivá zdaňovací období, tak pochybil, neboť na každou z nich je nutno při nesplnění daňové povinnosti nazírat jako na samostatný výnos z trestné činnosti, resp. majetkovou hodnotu, která je později jednáním pachatele legalizována. Správným však není ani názor, který ve svém dovolání uvedl obviněný, byť svojí argumentací upozornil na právní nedostatky přezkoumávaných rozhodnutí, protože i v případě, že byly finanční prostředky vzniklé zkrácením daně přeposlány na účet společnosti A. a následně obviněným vybrány, stále se jednalo o částku peněz, která je jednou věcí bez ohledu na to, kolika výběry obviněný D. M. z bankovního účtu příslušné finanční prostředky odčerpal. Z hlediska naplnění skutkové podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti, je tedy důležité, jaká byla celková výše zkrácené daně za jedno zdaňovací období, kterou svým jednáním obviněný legalizoval, a nikoli to, jakým způsobem, popř. jakými prostředky, byly tyto peněžní částky převedeny do faktické podoby, tzn. obviněným z účtu vybírány.
137. Nejvyšší soud na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že i když jednání, které je obviněnému D. M. kladeno za vinu, mělo být podle shora uvedených závěrů správně posouzeno jako dva samostatné trestné činy legalizace výnosů z trestné činnosti, nebylo možné takový závěr v této věci učinit, protože by se jednalo o změnu právní kvalifikace v neprospěch obviněného. V případě výnosu získaného za měsíc březen 2009 by se totiž jednalo o zločin podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť za daných okolností šlo o legalizování zkrácené daně DPH v celkové výši 5.190.671 Kč, což odpovídá hodnotě velkého rozsahu podle §138 tr. zákoníku, a stále by šlo o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 4 písm. b) cit. ustanovení. K tomu by však bylo nutno samostatně kvalifikovat zkrácení daně za měsíc duben 2009, týkající se výnosu v částce 1.461.888 Kč odpovídající právní kvalifikaci zločinu podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Popsané hmotněprávní posouzení věci by v zásadě znamenalo zpřísnění původní právní kvalifikace, neboť by obviněný byl postižen za dva trestné činy, z nichž by vůdčí čin byl, co do své přísnosti nezměněn. K takovému závěru však Nejvyšší soud v rámci tohoto dovolacího řízení konaného pouze z podnětu dovolání podaného ve prospěch obviněného nemohl přikročit, a to z důvodu zásady zákazu reformatio in peius a §265p odst. 1 tr. ř., stanovícího, že v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.
138. Po zvážení všech shora rozvedených závěrů Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byť s uvedenou výhradou, kterou však nelze napravit pro rozpor se zásadou zákazu reformation in peius, jsou správná, a použitá právní kvalifikace, jíž obviněný vytýkal uvedené vady, jimi netrpí. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného D. M. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
VII. Dovolání obviněného V. T.
139. Obviněný V. T. podal dovolání dvěma podáními opírajícími se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a namítal, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu v odvolacím řízení, a že soud druhého stupně neodstranil vady, které zatěžovaly rozsudek soudu prvního stupně. Rovněž brojil proti tomu, že mu byl uložen nepřiměřený trest.
140. Dovolání sepsané obhájcem JUDr. Josefem Monsportem bylo zaměřeno výlučně proti výroku o vině a bylo doplněno o výslovný odkaz na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., které zakotvuje způsobilost námitky o porušení práva na spravedlivý proces založit možnost přezkumu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souladu s ním obviněný namítal, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno zejména v řízení před odvolacím soudem, protože ten se nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami [srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 (č. 39/1998 SbNU) a rozhodnutí ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (č. 65/52 SbNU)]. Rozsudku soudu prvního stupně obviněný vytýkal početní chyby, neboť součet částek za jednotlivá zdaňovací období obsažený v přehledových tabulkách, které tvoří součást výroku o vině, neodpovídá finálním částkám, jež mají představovat úhrnnou výši fakturovaných avšak reálně neuskutečněných zdanitelných plnění, a dále od této výše odvozenou celkovou výši zkrácené DPH a zkrácené daně z příjmů právnických osob. Za podstatné považoval, že mu zcela zřejmě byly k tíži přičteny i tvrzené fiktivní faktury za srpen 2007 a na ně navazující škoda na DPH, a to i přesto, že soud prvního stupně na straně 121 svého odůvodnění konstatoval, že obviněný podepsal daňová přiznání společnosti T. M. pouze do června 2007, podle výpisu z obchodního rejstříku byl členem představenstva této společnosti pouze do 13. 8. 2007, a že na stranách 23 až 25 rozsudku v příslušných přehledových tabulkách nalézací soud uvedl u data uskutečnění zdanitelného plnění datum 16. 8. 2007, což bylo až po ukončení činnosti obviněného ve společnosti T. M. V popisu skutku soudu prvního stupně na straně 3 je rovněž uvedeno, že obviněný nechal vystavovat tvrzené faktury pouze do července 2007. V napadeném prvostupňovém rozhodnutí tak byla obviněnému k tíži přičtená daňová škoda související s tvrzenými fiktivními fakturami za srpen 2007, ač sám tento rozsudek (potvrzený odvolacím soudem), tuto skutečnost vylučuje a jiné důkazy potvrzující účast obviněného na daňové škodě za srpen 2007 neexistují. S odvoláním se na stejný argumentační základ pak obviněný namítl i dopad tvrzených pochybení soudu prvního stupně do vyčíslení celkového rozsahu zkrácení daně z příjmů právnických osob, jehož se měl obviněný (v souvislosti se zdaňovacím obdobím roku 2007) rovněž dopustit. Podle obviněného oba soudy postupovaly v rozporu s judikaturou (srov. rozhodnutí č. 11/1967 Sb. rozh. tr.), přičemž současně namítl i rozpor s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, podle kterého obviněný mimo již výše uvedené požaduje jako nezbytnou podmínku spravedlivého procesu, aby rozhodnutí způsobilá omezit osobní svobodu byla vydávána za dosažení co nejvyšší možné jistoty.
141. Výhrady obviněný V. T. uplatnil i ve vztahu k fiktivním fakturám vystaveným v měsíci červenci 2007, kdy nalézací soud uzavřel, že daňová přiznání k DPH za tento měsíc obviněný nepodepsal. Zpochybnil skutková zjištění soudu, podle nichž v tomto měsíci nechal jménem společnosti T. M. vystavovat fiktivní faktury pro společnost E. M., a podle nichž za tyto faktury přijatá finanční plnění obviněný jako osoba disponující s účtem společnosti T. M. následně převáděl na jiný subjekt. Odvolacímu soudu pak obviněný vytkl, že se s odvolacími námitkami směřujícími proti těmto skutkovým zjištěním nalézacího soudu ve svém zamítavém rozhodnutí nevypořádal a upozornil na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, podle nichž obviněný nechal vystavovat fiktivní faktury jménem společnosti T. M. obsažené ve výroku odsuzujícího rozsudku, a hodnocením provedených důkazů, což svědčí o závažném rozporu s pravidly podle §125 odst. 1 tr. ř. Obviněný rovněž poukázal na pasáže odůvodnění na stranách 118 až 121 rozsudku soudu prvního stupně, které významně zpochybňují výše zmíněná skutková zjištění.
142. Vůči rozsudku soudu prvního stupně dále namítal, že jeho závěr, podle něhož to byl právě obviněný, kdo peníze přijaté za fiktivní faktury převáděl na jiné subjekty, byl vystavěn pouze na skutečnosti, že byl v rozhodné době jediným disponentem účtu společnosti T. M. (viz stranu 155 rozsudku soudu prvního stupně). Odmítl závěr soudu, že by kdykoli podepisoval a podával bance písemné příkazy k převodům peněz z dotčeného účtu, a současně namítl, že elektronické nástroje k tomuto účtu po jeho založení odevzdal spoluobviněnému M. V., takže ani elektronické příkazy k převodům dávat nemohl. Důkazní návrhy obhajoby k prokázání těchto tvrzení však nebyly akceptovány, a přesto byly ve výroku o vině k tíži obviněného přičítány převody peněz jako jedna z částí jeho protiprávního jednání. Ve vztahu k období měsíce července 2007 obviněný uvedl, že pokud za tento měsíc daňové přiznání k DPH nepodepsal, tak není prokázána jiná aktivita obviněného, která by mohla naplňovat zákonné znaky uvedeného trestného činu.
143. Obviněný V. T. dále vznesl výhrady proti způsobu stanovení rozsahu zkrácení daně, neboť soudy nezohlednily náklady, které v souvislosti s uskutečněním popisovaných reklamních akcí musely nutně vzniknout, pro což vycházel z odlišného hodnocení svědeckých výpovědí zaměstnanců společnosti E. M., ze kterých dovodil, že tito svědci nepotvrdili, že by se na přípravě a realizaci reklamních akcí jménem společnosti E. M. nepodílel. Rozhodnutí soudů pak označil za neurčité a nepřezkoumatelné.
144. Námitky obviněný směřoval i proti tomu, že nebyl individuálně a pečlivě zhodnocen jeho podíl na posuzované činnosti za období předchozích měsíců roku 2007, když vlastní činnost společnosti T. M., zajišťoval coby tichý společník obviněný M. V., aniž by dovolatel byl obeznámen s detaily této činnosti. Účetní záležitosti včetně vystavování faktur jménem společnosti T. M. pro společnost E. M. navíc zajišťovaly jiné osoby. Dále uvedl, že v předchozích měsících roku 2007 podepisoval daňová přiznání, avšak nikoli za společnost krátící daň.
145. Dovolání sepsané JUDr. Janem Žateckým bylo zaměřeno výlučně proti nepřiměřenosti uloženého trestu, jemuž obviněný vytýkal, že soud nerespektoval všechny aspekty, které jsou pro ukládání trestu důležité. Takto uložený trest odnětí svobody, co se týče jeho výše a nepodmíněnosti je výlučně represí a nerespektuje požadavek proporcionality, a to mimo jiné i vzhledem k délce trestního řízení, k čemuž se vyjadřoval již Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Soudy obou stupňů však v této souvislosti nepřipustily otázku vztahu účelu trestu s právem na osobní svobodu, která je omezitelná pouze za předpokladu, že jde o opatření nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Obviněný rovněž poukázal na faktory, které je třeba v souvislosti s posouzením proporcionality trestu zkoumat a vyjádřil, že až po jejich zhodnocení je možné vyslovit závěr o přiměřenosti trestní sankce. Poukázal obecně na trest, který mu byl uložen, a to z hlediska splnění požadavků účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zákoníku a dodržení zásad individuální i generální prevence, když trestní řízení probíhalo v daném případě už od roku 2010 a jeho celková délka byla osm let, aniž by ze strany obviněných docházelo ke zbytečným průtahům. Soudy obou stupňů však tyto jeho námitky neakceptovaly a nevypořádaly se s nimi. Na základě shora uvedeného proto dospěl k názoru, že mu byl uložen výlučně represivní trest, neboť soudy se dostatečně nezabývaly tím, že účelu jemu uloženého trestu lze v daném případě dosáhnout i jinak než uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody ve spojení s peněžitým trestem a trestem zákazu činnosti, přičemž správné posouzení hmotněprávního charakteru ve vztahu k uloženému trestu je v této věci zcela zásadní.
146. Závěrem dovolání obviněný V. T. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil v části týkající se jeho osoby oba napadené rozsudky, vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a přerušil výkon rozhodnutí odvolacího soudu až do rozhodnutí o dovolání samotném.
147. K těmto námitkám státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že jsou ryze skutkové a obviněný se jimi pouze snažil zpochybnit správná skutková zjištění soudů. V souvislosti s tím poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) a Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 101/2017). Námitku početních chyb v popisu skutku označil za nepodřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože sama o sobě nemá žádný relevantní dopad do oblasti trestněprávní kvalifikace skutku. K výhradě obviněného, že mu byla nedůvodně dána za vinu i spoluúčast na zkrácení daně v souvislosti s uplatněním fiktivních faktur od společnosti T. M. v měsících červenci a srpnu 2007, státní zástupce doplnil, že tento závěr o vině je na základě skutkových zjištění soudů dostatečně odůvodněn, a provedené důkazy pro něj poskytují dostatečný podklad. V souvislostech poukázal na to, že ukončení členství obviněného ve statutárním orgánu společnosti T. M. bylo prokazatelně zapříčiněno probíhajícím finančním šetřením, následně do jeho funkce byly jmenovány osoby v postavení tzv. bílých koňů, a na bankovní účet společnosti přestaly být zasílány finanční prostředky od srpna 2007, přičemž fakturace probíhala až do konce roku 2007. Obviněný měl taktéž k bankovnímu účtu společnosti T. M. zřízeno dispoziční právo až do 27. 8. 2007, což je datum posledního převodu peněz, a až poté se disponenty účtu staly jiné osoby. Rovněž poslední daňové přiznání této společnosti bylo podáno v měsíci srpnu 2007, proto se jeví obhajoba obviněného tím, že došlo ke změně složení statutárního orgánu společnosti jako ryze účelová, a lze přisvědčit závěrům soudu prvního stupně, že osobou jednající stále zůstal právě obviněný. Podle státního zástupce nemohou obstát ani skutkové námitky obviněného zpochybňující správnost závěru nalézacího soudu, podle něhož společnost T. M. fakturovaná plnění reálně neuskutečnila, neboť je uskutečnila sama společnost E. M. Z provedených důkazů totiž vyplynulo, že společnost T. M. neměla žádné zaměstnance a peněžní prostředky převáděla toliko na společnosti T. a S., aniž by hradila další náklady, které by svědčily o reálnosti její obchodní činnosti. Z těchto důvodů je opodstatněný i závěr nalézacího soudu o absenci daňově uznatelných nákladů společnosti T. M. a stejně tak nelze přisvědčit ani s tím spojeným námitkám obviněného týkajícím se nesprávného stanovení rozsahu zkrácené daně, které obviněný odůvodnil poukazem na nezohlednění nákladů, které měly společnosti T. M. vzniknout v souvislosti s realizací fakturovaných plnění.
148. V závěru tohoto vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného V. T. učiněné s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který svými námitkami po formální stránce nenaplnil, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu.
149. K tomuto vyjádření, které bylo obviněnému v písemné podobě zasláno, obviněný své případné připomínky do konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal.
a) k námitkám obviněného
150. Nejvyšší soud na podkladě uvedeného dovolání nejprve posuzoval, zda obviněným V. T. uvedené skutečnosti dopadají na jím uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím nějž lze vytýkat jen vady právní povahy. Nejvyšší soud pak může svůj přezkum soustředit i proti skutkovým okolnostem, avšak jen tehdy, když jsou zatíženy extrémními nedostatky, v jejichž důsledku došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, a to podle principů uvedených ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněném pod č. 40/2014 Sb. (viz např. i nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
151. Na podkladě uvedených principů Nejvyšší soud posuzoval výhrady obviněného V. T. zaměřené proti vadám v odvolacím řízení, v rámci kterých namítal, že odvolací soud nevypořádal námitky mířící proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, jakož i nedostatky v provedeném dokazování, když se obviněný neztotožnil s jeho výsledky. Taktéž soudům vytkl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nerespektuje požadavek jeho proporcionality a zásady individuální a generální prevence.
152. Nejvyšší soud předesílá, že obviněný V. T. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože v obsahu dovolání neuvedl žádnou námitku, která by se týkala vadného právního posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, k čemuž uvedený důvod zásadně slouží, ale výhrady zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů (§2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 tr. ř.), což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje. Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku jím vytýkaných vad přezkoumávat. Vytýkané nedostatky vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nebo se dotýkají odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, popř. druhu či výše uloženého trestu, což jsou námitky stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod, a tedy ani důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
153. Vzhledem k tomu, že obviněný v procesních nedostatcích, které přezkoumávaným rozhodnutím vytýkal, spatřoval porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud i u tohoto obviněného [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.] posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla, a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
154. Významnou je skutečnost, že námitky obviněného V. T. jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, kterou uplatnil již před soudem druhého stupně, a lze proto zmínit, že z rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že na základě jeho odvolání rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině i trestu přezkoumal, leč odvolání pro jeho nedůvodnost podle §256 tr. ř. zamítl (srov. výrok pod bodem III. a body 19. až 24. a též bod 36. rozsudku odvolacího soudu). Lze shrnout, že odvolací soud se výhradami obviněného zabýval, neignoroval je, a v rámci odůvodnění svého rozhodnutí je vypořádal, a to plně s respektem k právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy a čl. 36 až 40 Listiny), stejně jako k zásadám vycházejícím z judikatury Ústavního soudu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 (č. 39/1998 SbNU), ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (č. 65/52 SbNU), ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1).
155. Pokud obviněný vytýkal, že mu je v popisu skutku kladeno za vinu, že se na zkrácení DPH podílel i v měsíci červenci a srpnu 2007, je vhodné uvést, že soud respektoval, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný skutek mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své účinnosti obstát (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, nebo ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je pak významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, aj.). Současně je vhodné zdůraznit, že uvedení všech detailů ke každé z rozhodných okolností vystihujících některý z objektivních či subjektivních znaků předmětné skutkové podstaty přímo ve výroku rozsudku nelze na soudech opodstatněně požadovat. Zásadně postačí, rozvedou-li tyto podstatné okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty uvedených v ustanovení trestního zákoníku, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen, dále v odůvodnění spolu s nosnými důvody svého rozhodnutí (srov. rozhodnutí č. 43/1999 - I. Sb. roz. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. IV. ÚS 333/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, aj.).
156. Posoudí-li se z těchto hledisek dotčený výrok rozsudku soudu prvního stupně, tak žádnými vadami netrpí, protože z obsahu tohoto přezkoumávaného rozhodnutí je patrné, že se soud mírou zapojení se obviněného V. T. do trestné činnosti v uvedeném období na základě provedeného dokazování dostatečně zabýval, přičemž své úvahy také náležitě rozvedl a vysvětlil (zejména na stranách 90 až 91, 110 a 114 až 123 rozsudku). Nebylo možné přisvědčit argumentaci obviněného, jíž poukazoval na jednotlivé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na neurčitosti spojené s tím, že ke dni 13. 8. 2007 ukončil své členství v představenstvu společnosti T. M., a že faktury uvedené na stranách 23 až 25 rozsudku obsahují v kolonkách datum uskutečněného zdanitelného plnění až den 16. 8. 2007, kdy už obviněný v představenstvu dané společnosti vůbec nepůsobil. Takto popsané závěry totiž nejsou objektivními zjištěními, ale obviněný je podrobuje vlastnímu hodnocení, a vyvozuje z nich skutečnosti, které svědčí pro jeho obhajobu, aniž by bral do úvahy i další okolnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, a které soud prvního stupně zohlednil při rozhodování o jeho vině.
157. Podstatné pro vyvrácení uvedených námitek jsou okolnosti plynoucí z obsahu spisového materiálu, podle nichž společnost T. M. (tehdy ještě jako B.), za kterou obviněný V. T. jednal, byla založena jako tzv. ready-made společnost, kdy veškerá komunikace týkající se jejího prodeje byla vedena právě s obviněným, což vyplývá ze sdělení společnosti O. (srov. č. l. 3340 a násl. spisu). Podle výpisu z obchodního rejstříku (č. l. 3830 až 3861 spisu) obviněný V. T. působil v představenstvu společnosti T. M. od 23. 3. 2006 společně se svědky Z. K. a L. P., kteří ve svých výpovědích potvrdili, že do funkce je dosadil sám obviněný, nicméně ani jeden z nich se na faktickém vedení společnosti nijak nepodílel, neboť veškeré aktivity měl vykonávat právě dovolatel (srov. stranu 95 rozsudku soudu prvního stupně). Z obchodního rejstříku společnosti T. M. a šetření Finančního ředitelství v Praze je rovněž patrné, že k ukončení členství obviněného v představenstvu společnosti T. M. došlo ke dni 13. 8. 2007, což bylo až v době, kdy bylo vůči této společnosti již zahájeno šetření finančních orgánů, kdy se obviněný V. T. nejprve vyhýbal místnímu šetření a následně finančnímu úřadu dne 27. 8. 2007 oznámil, že došlo k prodeji společnosti a předání veškerých dokladů právnímu nástupci. Tím se stal J. M. (rozhodnutím jediného akcionáře ze dne 19. 7. 2007) ačkoli do obchodního rejstříku byl později zapsán jeho bratr A. M. (srov. stranu 114 rozsudku soudu prvního stupně). Z jejich výpovědí (srov. strany 93 a 94 rozsudku soudu prvního stupně) vyplynulo, že žádnou činnost ve společnosti T. M. nevyvíjeli a ani neměli v úmyslu ji v budoucnu vyvíjet, z čehož soud dovodil, že se jednalo o tzv. bílé koně. Od srpna 2007 také přestaly být na účet společnosti T. M., vedený u ČSOB zasílány finanční prostředky, což s ukončením účasti obviněného V. T. ve společnosti evidentně rovněž souvisí. Obviněný, i když již formálně ve společnosti neměl působit, byl stále disponentem bankovního účtu až do 28. 8. 2007, kdy byl rovněž učiněn poslední převod finančních prostředků ze společnosti T. M. na společnost S.. Následně byla dispoziční práva k účtu společnosti převedena na A. M. a J. J., nicméně ti už žádné převody finančních prostředků neprováděli (srov. stranu 115 rozsudku soudu prvního stupně). Podle sdělení Finančního úřadu pro Prahu 1 (č. l. 4660 a násl. spisu) přestala společnost T. M. v srpnu 2007 rovněž podávat daňová přiznání k DPH i k dani z příjmů právnických osob a rovněž nereagovala ani na výzvy, které jí byly doručeny správcem daně. Podstatným je rovněž zjištění, že společnost T. M. měla vedeny další dva bankovní účty, byť z nich nebyly realizovány žádné významnější transakce, i u Raiffeisen Bank, a. s., jejichž disponentem byl dovolatel, a to až do 13. 9. 2007, což je měsíc poté, co měla být jeho účast ve společnosti definitivně ukončena (srov. stranu 116 rozsudku soudu prvního stupně). Výše uvedené skutečnosti podle závěru soudu prvního stupně svědčí o tom, že osoby dosazené do orgánů společnosti T. M. (a později i společnosti E. M.) tam byly instalovány zcela účelově, aniž by se na chodu společnosti jakkoli podílely, přičemž osobami za ně skrytě jednajícími byli stále obvinění M. V. a V. T., kteří se převodem těchto společností pouze snažili ztížit komunikaci s orgány státní správy, o čemž svědčí, mimo již výše zmíněné, i výpovědi svědků D. A. či P. B., kteří taktéž vystupovali v pozici tzv. bílých koňů (srov. strany 117 a 118 rozsudku soudu prvního stupně).
158. Shora uvedené souvislosti, které soud prvního stupně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí, podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně svědčí pro závěr, že obviněný V. T. realizoval činnost společnosti T. M. až do konce srpna roku 2007, byť se během měsíců července a srpna 2007, kdy se o aktivity této společnosti začal zajímat finanční úřad, snažil své působení ve společnosti T. M. co nejvíce omezit, a ke dni 13. 8. 2007 ho formálně zcela ukončil. I přesto mu fakticky zůstalo dispoziční právo ke všem účtům společnosti T. M. s tím, že poslední významný převod finančních prostředků ve prospěch této společnosti od společnosti E. M. se odehrál 28. 8. 2007, přičemž až k tomuto dni mu oprávnění nakládat s bankovním účtem společnosti vedeným u ČSOB zaniklo. Stejně tak poslední daňové přiznání společnosti T. M. bylo podáno za období měsíce srpna roku 2007, kdy alespoň částečně ve společnosti obviněný V. T. stále působil. Jako opodstatněný se pak jeví i popis skutku soudu prvního stupně na straně 4 rozsudku, kde trestnou činnost obviněného vymezil nejprve s poukazem na jeho funkci předsedy představenstva za období leden až červenec 2007 (kdy tuto funkci podle obchodního rejstříku vykonával), ačkoli závěrem hovořil o tom, že obviněný se na zkrácení daně podílel v období od ledna do srpna 2007, což dovozoval z provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, jak bylo shora uvedeno. Z takto konstruovaného popisu skutku je mimo jiné patrné, že soud v něm zohlednil i obviněným tolik předestírané ukončení jeho působení ve statutárním orgánu společnosti T. M. ke dni 13. 8. 2007. V kontextu těchto zjištění se poté jako účelovou snahou o vyvinění jeví obhajoba obviněného, že od počátku roku 2007 veškerou činnost společnosti T. M. vykonával obviněný M. V., aniž by obviněný V. T. o čemkoli věděl, neboť této verzi žádná ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nenasvědčují.
159. Pro úplnost je k uvedeným skutkovým zjištěním, která plynou z provedených důkazů, vhodné doplnit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněného V. T. prokázána, přičemž tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz §2 odst. 6 tr. ř.).
160. K námitce o nesprávném stanovení rozsahu zkrácené daně, je pro stručnost možné odkázat na body 91. a 94. shora, kde Nejvyšší soud reagoval na obdobné námitky obviněného M. V. Lze připomenout, že rozsah zkrácené daně byl adekvátně vyčíslen na základě znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiřího Svobody. Pokud dále obviněný zpochybnil správnost závěru soudů, že obchodní činnost společnosti T. M. byla pouze simulovaná, a že veškeré aktivity související s realizací reklamního plnění zajišťovala společnost E. M., tak je možné doplnit, že soud prvního stupně tuto okolnost dostatečným způsobem odůvodnil, a v popisu skutku ji vyjádřil tvrzením, že „…obchodní činnost společnosti T. M. byla simulovaná uzavřením smluv na koupi reklamní plochy v objemu desetitisíců korun…“. Uvedená skutečnost má rovněž odraz v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je vysvětleno, že společnost T. M. měla tři bankovní účty, z nichž pouze jeden účet, vedený u ČSOB byl využíván k realizaci podstatných finančních transakcí, nicméně finanční prostředky na něm se nacházející byly téměř výlučně převáděny na bankovní účty dalších společností (T. a S.), a z nich posléze v hotovosti vybírány. Z účtů společnosti T. M. pak nebyly hrazeny žádné náklady, které by odpovídaly reálnému provozu společnosti (např. výplaty mezd, platby za energie, telekomunikační poplatky či platby nájemného) [srov. stranu 116 rozsudku soudu prvního stupně]. Soud se rovněž v podrobnostech zabýval tím, že podle daňových přiznání společnosti T. M. celková částka finančních prostředků na vstupu odpovídala asi 98% finančních prostředků na výstupu (srov. č. l. 4659 a násl. a stranu 121 rozsudku soudu prvního stupně), kdy zbylá dvě procenta by v případě této společnosti představovala hodnotu kolem 12.000.000 Kč, které by společnost musela buď generovat jako zisk, jenž by na jejích bankovních účtech zůstal, nebo by je použila k úhradě výše zmíněných nákladů, což se však v praxi vůbec nedělo. Výjimku z hlediska plateb realizovaných společností T. M. představovaly platby zaslané na bankovní účty České národní banky a dalších obchodních společností, kdy část z nich proběhla bez právního důvodu, a byly společnosti T. M. vráceny. Druhá část plateb sice odpovídala poskytnutým reklamním službám, nicméně ty představovaly, vzhledem k finančním příjmům společnosti T. M., poměrně nepatrné částky v řádu desetitisíců korun. S koncovými odběrateli navíc za společnost T. M. jednaly mnohdy přímo osoby ze společnosti E. M., přičemž obviněný V. T. pouze podepisoval příslušné dokumenty (srov. zejména stranu 117 a rovněž stranu 120 rozsudku soudu prvního stupně). Shora uvedená skutková zjištění soudu prvního stupně tak dostatečným způsobem vypovídají o tom, že společnost T. M. svoji obchodní činnost pouze předstírala, aniž by ji reálně vykonávala.
161. S označeným dovolacím důvodem nekoresponduje ani námitka o početní chybě soudu prvního stupně, protože jí není vytýkána nesprávnost právní kvalifikace, nýbrž jde o upozornění na formální nedostatek popisu skutku pro vadu v součtech jednotlivých výsledných částek v kolonkách „základ daně“ a „DPH“ v tabulkách za období leden až srpen 2007 (viz strany 5 až 25 rozsudku soudu prvního stupně). Liší se tabulkový součet od údajů uvedených v popisu skutku na straně 3 rozsudku, a to tak, že výsledná částka základu daně v textu na straně 3 ve výši 404.284.911,4 Kč je nižší o 2.415.725,6 Kč, než kontrolní součet příslušných rubrik tabulek v částce 406.700.637 Kč. Hodnota zkrácené DPH v textu na straně 3 uvedená v částce 76.814.134 Kč je nižší o 458.997,10 Kč, než kontrolní součet rubrik v tabulkách ve výši 77.273.131,1 Kč. Výše jednotlivých částek, které v celkovém součtu dosahují několika stovek (u základu daně) a desítek (u DPH) milionů korun, a způsobená škoda činící nejméně 151.377.589 Kč (srov. stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně), svědčí o tom, že zmíněná početní nepřesnost součtů nemá vliv na celkovou správnost trestněprávní kvalifikace činu, jenž je obviněnému dáván za vinu.
162. K obsahové stránce odůvodnění, a způsobu, jakým se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného, případně reagovaly na zjištěné okolnosti, Nejvyšší soud doplňuje, že soud prvního stupně dodržel požadavky uvedené v §120 odst. 3 tr. ř., protože v popisu skutku uvedl skutečnosti svědčící o tom, v čem spočívá objektivní a subjektivní stránka trestného činu (skutková věta obsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu), jímž byl obviněný uznán vinným. Rovněž jsou zde uvedeny dostatečně konkrétně veškeré skutečnosti charakterizující každý ze znaků uvedeného zločinu. Nejedná se o případ, že by z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu nemohl být takový popis skutku dostatečným podkladem pro správné právní závěry, když ve skutkové větě rozhodnutí jsou výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný skutek mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své účinnosti obstát (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, ze dne 29. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, nebo ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). Taktéž dokazování lze označit za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy v této věci u obviněného nedošlo.
b) k námitkám vůči nepřiměřenosti trestu
163. Obviněný V. T. vytýkal i nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, který označil za nerespektující požadavek proporcionality vzhledem k délce proběhlého trestního řízení a požadavky individuální a generální prevence. Z těchto důvodů se mu uložený trest jevil jako příliš tvrdý a represivní.
164. Tato námitka formálně nespadá pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), ale vzhledem k tomu, že ji obviněný založil na tvrzení, že soudy dostatečně nepřihlédly k délce trestního řízení, na níž obviněný neměl významný vliv, a že poukázal na zásady plynoucí z pravidel ovládající spravedlivý proces (tvrdí, že šlo o zásah do ústavně garantovaných základní práv), Nejvyšší soud zkoumal její důvodnost. Vycházel přitom z obsahu spisu, jak byl k této otázce již rozveden v souvislosti s dovoláním obviněného L. B. v bodě 35. tohoto unesení.
165. S ohledem na vzniklé průtahy a dobu, která uplynula od doby, kdy obviněný V. T. trestnou činnost spáchal, je třeba uvést, že k délce trestního řízení a jejího dopadu na výměru uloženého trestu, že vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil výhrady směřující proti disproporcionalitě uloženého trestu s délkou doby, je třeba uvést, že nepřiměřená délka řízení představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotveného v čl. 6 Úmluvy, jež se stala součástí právního řádu České republiky. Rovněž jde o významný zásah do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Ve stručnosti lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, z těchto názorů vyšel a určil podmínky, za nichž je nutné s přihlédnutím k zásadě proporcionality zásady vymezené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnout do konkrétních rozhodnutí soudů (viz shora bod 33. tohoto nálezu).
166. Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, že soudy uvedená pravidla respektovaly, neboť je zřejmé, že skutečnosti vztahující se k délce trestního řízení dostatečným způsobem zvažovaly a do svých úvah je zahrnuly, a výměru trestu z hledisek nepřiměřené délky řízení modifikovaly. Rovněž zkoumaly všechny další okolnosti rozhodné pro ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. S potřebnou pečlivostí je hodnotily a podrobně uvedly veškeré skutečnosti vztahující se ke společenské škodlivosti činu i poměrům obviněného, přičemž soud prvního stupně v odůvodnění výše trestu obviněného V. T. zohlednil nejen povahu a závažnost spáchaného trestného činu, ale i osobní, majetkové a rodinné poměry obviněného, stejně jako dobu, která uplynula od spáchání stíhaných skutků do zahájení trestního stíhání. Do svých úvah promítl i závěr, že délka přípravného řízení ve spojení s délkou řízení před soudem prvního stupně by rozhodně ve výměře trestu měla být zohledněna. Mimo to doplnil, že obvinění k řízení přistupovali bez jakýchkoli zjevných snah o jeho maření či prodlužování, což bylo patrné zejména při dokazování listinnými materiály, které jsou velice rozsáhlé, protože obvinění nevyžadovali jejich doslovné čtení podle §213 odst. 2 tr. ř. Konkrétně k obviněnému V. T. popsal, že ten byl ohrožen trestní sazbou od pěti do deseti let, a kromě výše uvedeného bylo nutné zohlednit i jeho dosavadní bezúhonnost a pozitivní zprávu o jeho pověsti v místě bydliště. Proto soud prvního stupně využil ustanovení §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku a obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody pod spodní hranicí trestu ve výměře čtyř let (srov. strany 167 a 171 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, poté co přezkoumal výrok o trestu soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že tato výměra je nepřiměřeně nízká, a proto rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu zrušil a obviněnému V. T. zvýšil trest na pět let. Tento postup odůvodnil tím, že nalézací soud pochybil, pokud použil možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v přezkoumávané věci neexistují žádné mimořádné okolnosti případu a stejně tak nelze spatřovat mimořádnost v poměrech pachatele. Jednalo se v podstatě o běžný daňový únik běžného občana. Soud druhého stupně pak přisvědčil, že se mimořádné snížení trestu odnětí svobody nabízelo ve vztahu k délce trestního řízení, nicméně jako signifikantní se na druhou stranu jeví rozsah způsobené škody, která dosahuje výše přesahující 150 milionu korun, což je třicetkrát víc, než je hranice škody velkého rozsahu dle trestního zákoníku. Proto je i trest uložený na samotné spodní hranici dostatečně zohledňujícím délku trestního řízení (srov. body 24. a 31. usnesení odvolacího soudu).
167. Z uvedeného plyne, že soudy délku trestního řízení promítly do svých úvah o výši ukládaného trestu, a nezpronevěřily se shora vymezeným zásadám. Vyjádřeným závěrům soudů nižších stupňů dovolací soud přisvědčil, neboť v případě obviněného V. T. bylo na místě na straně jedné hodnotit, že trestní řízení probíhalo po značnou dobu, aniž by se dopouštěl jakýchkoli průtahů, že byl do zahájení trestního stíhání bezúhonnou osobou a jeho zapojení se do trestné činnosti nebylo tak velké jako např. u spoluobviněného M. V., nicméně na straně druhé není pro úvahy o výši trestu zanedbatelnou skutečnost, že se podílel na fungování řetězce fiktivní spolupráce obchodních společností a svým jednáním ve velice krátkém časovém intervalu osmi měsíců (leden 2007 až srpen 2007), poháněn očividnou vidinou majetkového prospěchu, dokázal společně s dalšími obviněnými zkrátit daň v takové míře, že České republice způsobil škodu velkého rozsahu v celkové výši 151.377.589 Kč. Obviněný se svým jednáním podílel na řízení nadstandardně rozsáhlé trestné činnosti, do níž bylo zapojeno velké množství obviněných i dalších osob vystupujících zejména v postavení tzv. bílých koňů, která byla rozkryta až systematickým postupem orgánu činných v trestním řízení. S ohledem na rozsah a charakter předmětné trestné činnosti byl trest důvodně uložen podle nesnížené trestní sazby trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku činící 5 až 10 let. Je proto naprosto zřejmé, že pokud soudy nižších stupňů zvolily trest nepodmíněný, přímo spojený s odnětím svobody, uložily jej na samotné spodní hranici trestní sazby stanovené zákonem za spáchání uvedeného trestného činu, tedy v trvání pěti let. Jejich postup proto svědčí o dostatečném zohlednění principu proporcionality trestní sankce, neboť v případě, kdy dospěly k závěru, že trestní řízení bylo vedeno nadměrně dlouhou dobu, byl obviněnému uložen podstatně nižší trest, i když okolnosti spáchání trestného činu svědčily spíše pro jeho uložení při polovině zákonné trestní sazby. Z těchto důvodů nepodmíněný trest odnětí svobody, byť uložený s velkým odstupem od spáchání činu a s ohledem na shledané průtahy nezaviněné obviněným, nepůsobí jako zjevná nespravedlnost a nejde o příkoří ani nepřiměřený zásah do života obviněného, nýbrž se jedná o proporcionálně vyvážený a nutný trestněprávní postih. Rovněž se nejeví jako ryze represivní, neboť se z něj nevytratil prvek výchovného působení na obviněného ani prvek účinné ochrany společnosti před pácháním trestné činnosti.
168. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného shledal, že obviněnému byl rozhodnutím soudů nižších stupňů uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který respektuje požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na jeho stíhání a potrestání na straně druhé, a tím pádem nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněného na spravedlivý proces.
169. Jelikož v dovolání obviněného V. T. nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek a Nejvyšší soud nezjistil žádné porušení pravidel spravedlivého procesu v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, dospěl k závěru, že dovolání bylo podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
VIII. Dovolání obviněného A. V.
170. Obviněný A. V. dovolání uplatnil podle důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., protože rozhodnutí soudů dle jeho názoru spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a trest, který mu byl uložen, zákon nepřipouští.
171. Námitkami podřazenými pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zdůraznil, že se neztotožnil se skutkovými zjištěními, a v návaznosti na ně soudům předestřel vlastní verzi svého jednání, s důrazem na to, že pracoval jako bodyguard při výběru peněz, které vozil, a pouze nosil písemnosti na finanční úřad, aniž by měl podezření, že by mohlo jít o nějakou trestnou činnost. Se zaměstnavatelem spolupracoval při zakládání obchodních společností a ustanovování jejich statutárních zástupců, nicméně pouze konal svou práci a nebyl si vědom, že by se dopouštěl nějaké trestné činnosti, ani toho, že by peníze pocházely z trestné činnosti. Dále namítl, že nikdy nebylo prokázáno, že by měl kontakty se spoluobviněnými M. V. a V. T., od nichž měl údajně dostávat pokyny, a že neměl zkušenosti s podnikáním ani znalosti daňových předpisů, a tudíž se nemohl zapojit do trestné činnosti jako člen organizované skupiny. Obviněný taktéž poukázal na to, že skutková podstata trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti předpokládá, že pachatel zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu, v tomto případě peněz, které převážel a předával podle pokynů zaměstnavatele (D. H.), který nebyl orgány činnými v trestním řízení nikdy vyslechnut. Soudu druhého stupně obviněný vytkl, že se při svém rozhodování nevypořádal s jeho obhajobou uplatněnou v odvolání, když pouze konstatoval, že se ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu a hodnocením výpovědi obviněného, a plně na ni odkázal. Takový závěr odvolacího soudu považoval za předčasný, neboť soud pouze konstatoval, že souhlasí s odůvodněním soudu prvního stupně, že je výpověď obviněného nevěrohodná, aniž by označil rozpory a důkazy, které tento závěr potvrzují.
172. Obviněný dále namítal, že sám nebyl přímým aktérem procesu zkrácení daně, ale byl pouze zaměstnancem pověřeným vybíráním finančních prostředků pro svého zaměstnavatele a rovněž zprostředkováním případných členů statutárních orgánů společností či zakládáním společností. Takové jednání však podle něj samo o sobě není trestné, protože spousta jedinců a společností se zakládáním společností tzv. na klíč zabývá jako výdělečnou činností. Z těchto důvodů proto nemohlo ze strany obviněného jít o úmyslné jednání, a pokud by soud dospěl k názoru, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, tak pouze z nedbalosti, a proto by byla na místě právní kvalifikace jeho jednání podle ustanovení §217 tr. zákoníku.
173. Na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytýkal, že soudy obou stupňů při vydání odsuzujících rozsudků sice správně konstatovaly, že od spáchání trestné činnosti uběhla dlouhá doba, avšak k této skutečnosti už při ukládání trestu dostatečně nepřihlédly, a to s ohledem na velmi vysoké způsobené škody. Dále tvrdil, že se nikterak nepodílel na zkrácení daně, protože se se spoluobviněnými v podstatě neznal, a proto mu nelze tuto výši v rozsudku uváděné škody přičíst jako přitěžující okolnost. Samotné vybírání finančních prostředků tuto škodu taktéž nezpůsobilo, a ani není v příčinné souvislosti s naplněním skutkové podstaty zkrácení daně. Soudu druhého stupně proto vytkl, že pokud mu ponechal uložený trest odnětí svobody tak, jak ho předtím uložil rozsudkem nalézací soud, co do výměry i jako trest souhrnný, neměl k takovému rozhodnutí oporu v provedených důkazech. Za podstatné obviněný považoval, že k trestné činnosti došlo před dvanácti lety a obžaloba byla podána před šesti lety, rozhodně nemohlo ze strany soudů při ukládání jeho trestu dojít k zohlednění délky trestního řízení, neboť mu byl uložen trest nepodmíněný a zjevně nepřiměřený, který nemůže plnit předpokládaný výchovný charakter trestu. V souvislosti s touto argumentací obviněný poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/1998 a další) a Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1480/2009), jež se zabývala významem délky trestního řízení pro ukládání spravedlivého trestu za trestné činy, stejně jako články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy chránící právo na přiměřenou délku řízení (resp. spravedlivý proces).
174. Závěrem svého dovolání obviněný A. V. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 zrušil, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil odvolacímu soudu s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
175. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k požadavku na použití ustanovení §217 tr. zákoníku neshledal skutkové ani právní podklady v provedeném dokazování ani v úvahách soudů, a za správný považoval závěr, že obviněný byl uznán úmyslným trestným činem podle §216 tr. zákoníku. K námitkám, proti výroku o trestu, uvedl, že jimi obviněný poukazoval na údajnou nepřiměřenou přísnost jemu uložených trestů, což nebylo možné subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) ani písm. g) tr. ř. Dále doplnil, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se délkou doby uplynuvší od spáchání posuzovaného jednání zabýval a rovněž akcentoval význam přitěžující okolnosti spočívající v tom, v jakém rozsahu ke zkrácení daně jakožto následku trestného činu v posuzovaném případě došlo (míněno u těch obviněných, jichž se tato okolnost týkala). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je taktéž patrné, že v úvahu při svém rozhodování vzal všechna zákonná hlediska rozhodná pro stanovení druhu a výměry trestu a na základě svých úvah opřených o důkazy již provedené a zjištění z nich dovozená rozhodoval o konkrétních trestech ve vztahu k jednotlivým obviněným. Protože dovolání obviněného A. V. obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
176. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k replice, nicméně ten k němu do dne konání neveřejného zasedání žádné připomínky Nejvyššímu soudu nezaslal.
177. Nejvyšší soud k námitkám obviněného uplatněným podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že obviněný A. V. svoji argumentaci zaměřil proti správnosti a úplnosti popsaných skutkových okolností, protože tvrdil, že nebylo prokázáno, že by byl zapojen do páchání trestné činnosti, protože pracoval pouze jako bodyguard, kdy zejména vybíral peníze a nosil písemnosti, a také zakládal na pokyn svého zaměstnavatele obchodní společnosti a dosazoval do nich statutární orgány, přičemž se nijak do procesu krácení daně nezapojil. Rovněž tvrdil, že nevěděl, že páchá trestnou činnost, a soudům vytkl, že dostatečně nezjistily všechny rozhodné skutečnosti a provedené důkazy nehodnotily ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Podle tvrzení obviněného nebylo taktéž prokázáno, že by měl kontakty s obviněnými M. V. a V. T., od kterých měl dostávat pokyny. Obviněný kladl důraz i na to, že neměl žádné zkušenosti s podnikatelskou činností, a tudíž se nemohl zapojit jako člen organizované skupiny. Dále namítal, že pouze plnil pokyny jeho zaměstnavatele D. H., který však nebyl orgány činnými v trestním řízení nikdy vyslechnut. Odvolací soud se nevyrovnal s jeho námitkami vznesenými v odvolání, že nejednal úmyslně, a proto měl být čin, který mu je kladen za vinu, posouzen pouze jako přečin podle §217 tr. zákoníku.
178. Takto formulované výhrady jen částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a) k námitkám proti skutku
179. Pokud obviněný brojil proti správnosti provedeného dokazování nebo jeho úplnosti, soudy obou stupňů se s těmito argumenty vypořádaly již v předchozích stadiích trestního řízení a reagovaly na ně. Stručně lze poukázat na obsah jejich rozhodnutí, z nichž plyne, že se věnovaly důkazům, které byly v dané věci provedeny, řádně je hodnotily nejen samostatně, ale rovněž v jejich souhrnu, a výsledky takto provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě rozvedly a vysvětlily (srov. k obviněnému A. V. zejména strany 91 až 96, 101, 102, 110 až 112 a násl., 123 a 128 rozsudku soudu prvního stupně a také body 19. až 22. a 32. rozsudku odvolacího soudu). Pokud obviněný A. V. pouze formálně vytýkal, že nebyl vyslechnut jeho zaměstnavatel D. H., nelze určit smysl této námitky, protože ačkoli na výslech svého zaměstnavatele během hlavního líčení (č. l. 7600 až 7608 spisu), v podaném odvolání (č. l. 8832) i během veřejného zasedání (č. l. 9178) před odvolacím soudem poukazoval, provedení tohoto důkazu nikdy nenavrhl. Z tohoto důvodu se nemůže jednat ani o tzv. opomenutý důkaz, protože o ten by šlo, jen kdyby soud neprovedl důkaz, jehož se obviněný domáhal, a neuvedl důvody, z nichž návrhu nevyhověl [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
180. Tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno, že by měl kontakty s obviněnými M. V. a V. T., kteří mu měli dávat pokyny, není možné přisvědčit, protože nekoresponduje s výsledky provedeného dokazování. Soudy zkoumaly jeho zapojení do trestné činnosti popsané pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a lze jen připomenout, že podle jeho výpovědi z přípravného řízení, která byla při hlavním líčení podle §207 odst. 2 tr. ř. přečtena (viz strana 91 rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 1061 spisu) vypověděl, že obviněného M. V. zná, což koresponduje i s dalšími důkazy provedenými při hlavním líčení, jež jeho zapojení do struktury trestné činnosti potvrzují. Lze zmínit výpovědi svědků P. B., D. A., A. M., J. M., P. F., Z. B., S. B., J. J., J. Ž. a J. Ř., kteří popsali spolupráci mezi nimi a obviněným A. V., resp. proces jejich dosazování jako tzv. bílých koňů do statutárních orgánů obchodních společností T., S., T. M., S. C. a D. T. a vybírání finančních prostředků z bankovních účtů těchto společností. Výpovědi vzájemně navazují i na listinné důkazy (výpisy obchodních rejstříků společností, výpisy z bankovních účtů a záznamy ze šetření finančních úřadů), z nichž je role obviněného a zapojení do projednávaného skutku zřejmá. Povaha jeho aktivit je poměrně zásadní, a pokud ji označil jen za roli bodyguarda, který plnil pokyny zaměstnavatele, byla to pouze jeho vlastní interpretace skutkových zjištění, nekorespondující s výsledky provedeného dokazování, kterou se snažil zmírnit svoje zapojení do celé trestné činnosti. Nevěrohodnosti verze obviněného přispělo zejména to, že v jeho výpovědích byly zásadní rozpory, které nedokázal logicky vysvětlit, v průběhu řízení před soudem prvního stupně dokonce uprchl před trestním stíháním, a taktéž byl již v minulosti trestně stíhán pro jiné skutky, takže měl již jisté zkušenosti s průběhem trestního řízení (srov. stranu 128 rozsudku soudu prvního stupně).
181. Na základě uvedených skutečností lze jen shrnout, že soud prvního stupně po řádném vyhodnocení tvrzení obviněného vysvětlil, proč nepovažoval za věrohodnou jím uváděnou verzi průběhu skutku, kdy s jeho hodnocením se ztotožnil i odvolací soud, jenž v procesních postupech soudu prvního stupně nezjistil obviněným vytýkané vady a přiměřeně reagoval na všechny vznesené námitky (srov. body 19. až 22. rozsudku odvolacího soudu).
182. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud k formální námitce obviněného zpochybňující skutková zjištění soudů, v rámci níž tvrdil, že nebylo prokázáno, že byl členem organizované skupiny, neboť neměl žádné zkušenosti s podnikáním a ani neměl znalosti daňových předpisů, dodává, že pojem „organizovaná skupina“, jenž sice není v zákoně definován, a opírá se o judikaturu (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr.), představuje sdružení více osob, ve kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy, a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Za popsaných okolností jde o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85 (uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.)]. Podstata tohoto kvalifikačního znaku tkví v tom, že se pachatel vědomě a aktivně podílel na protiprávní činnosti skupiny osob, s jejím účelem byl alespoň rámcově obeznámen, a to bez ohledu na to, zda je mu známo celé složení skupiny a přesné úkoly jejích dalších členů. Pro organizovanou závažnou trestnou činnost je typické, že pachatelé chtějí utajit její fungování nejen před orgány činnými v trestním řízení, ale za účelem maximalizace znesnadnění jejího odhalení jsou určité skryté mechanismy aplikovány i mezi jednotlivé členy. Taková koncepce organizované skupiny však v žádném případě neznamená, že by pachatelé nemohli vědět, že jsou jejími členy, a že se plněním svých úkolů podílejí na organizované trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016).
183. Posoudí-li se zjištění plynoucí z citované judikatury, lze shledat, že není podstatné, jaké znalosti měl obviněný v podnikatelské oblasti, protože pro naplnění spolupráce v organizované skupině se nevyžaduje úroveň určitých znalostí (např. z oblasti podnikání nebo práva), ale význam má, jak byl pachatel aktivně zapojen do protiprávní činnosti skupiny alespoň tří trestně odpovědných osob. Jestliže se vyjde z uvedených hmotněprávních zásad, a posoudí-li se soudem učiněná skutková zjištění, je zřejmé, že jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění uvedeného hmotněprávního pojmu, a je z nich zřejmá i míra zapojení obviněného A. V. do trestné činnosti popsané v bodě I. výroku o vině (srov. strany 4, 37 a 38 rozsudku soudu prvního stupně). Proto nelze soudu prvního stupně v tomto směru vytýkat žádné pochybení.
184. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění shledal, že soudy obou stupňů dostály svým povinnostem plynoucím z §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně §125 odst. 1 tr. ř. a práva obviněného A. V. plně respektovaly. Nebylo proto možné konstatovat, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť v postupech soudů obou stupňů nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k jakémukoliv excesu. Na základě všech uvedených skutečností nemohl v tomto směru dovolání obviněného A. V. vyhovět, protože nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97].
b) k subjektivní stránce
185. Vzhledem k tomu, že obviněný podaným dovoláním zpochybňoval i závěr soudů o svém úmyslném zavinění, přičemž namítal, že jeho jednání mělo být maximálně posouzeno jako legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti (§217 tr. zákoníku), je vhodné uvést, že Nejvyšší soud ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku podal obecný výklad shora v bodech 120. a 121., a lze proto jen doplnit, že se jedná o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku), u něhož se vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to se zřetelem na to, že pachatel zde zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem nebo jako odměna za něj, čímž navozuje dojem, že byla nabyta v souladu se zákonem. Z povahy tohoto trestného činu vyplývá, že úmysl obviněného musí krýt nejen samotné jeho jednání (ukrytí, převedení na sebe nebo jiného či užívání), ale zároveň si musí být vědom, že věc nebo jiná majetková hodnota, kterou ukryl, převedl na sebe nebo jiného či kterou užívá, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Musí znát všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný onou jinou osobou je trestným činem (srov. č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). V případě jednání, které spočívá v ukrytí či převedení na sebe nebo jiného, musí mít tuto vědomost již v okamžiku, kdy věc nebo jinou majetkovou hodnotu ukrývá či převádí na sebe nebo jiného.
186. Současně je však třeba vycházet i z článku 1 odst. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady, (EU) 2015/849, podle něhož vědomost, úmysl nebo záměr požadované jako náležitosti jednání uvedených v odstavcích 3 a 5 této směrnice mohou být odvozeny z objektivních skutkových okolností, což koresponduje i s výkladem vyplývajícím z judikatury českých soudů (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), podle níž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
187. Posoudí-li se z těchto hledisek odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a skutečnosti, o něž soudy své závěry o subjektivní stránce obviněného opíraly, jakož i jeho vztah k původu peněz, o které se v této trestní věci jedná, lze považovat za správné, že shledaly, že se jedná o úmyslné jednání ve smyslu §15 tr. zákoníku, pro něž je v popisu skutku dostatek zjištění. Soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování opřených zejména o svědecké výpovědi P. B., D. A., A. M., J. M., P. F., Z. B., S. B., J. J., J. Ž. a J. Ř. a listinné důkazy (zejména výpisy z obchodních rejstříků společností, výpisy z bankovních účtů a záznamy ze šetření finančních úřadů) dospěl k závěru, že obviněný vědomě zakrýval původ finančních prostředků takovým způsobem, že dosazoval do statutárních orgánů společností T., S., T. M., S. C. a D. T. tzv. bílé koně, ačkoli věděl, že tyto osoby nebudou reálně vykonávat žádnou činnost a založené společnosti slouží pouze k vyvedení finančních prostředků. Dále měl dispoziční právo k účtům společností D. T., S. C. A S. a z těchto účtů na pokyn dalších obviněných vybíral finanční prostředky v hotovosti, a rovněž přebíral finanční prostředky v hotovosti, které byly vybrány jinými osobami. Celou takto popsanou činností se snažil vzbudit zdání, že jsou finanční prostředky na účty zmíněných společností převáděny v souladu se zákonem a na základě podnikatelské činnosti. Celkově byly na účty těchto společností zaslány finanční prostředky ve výši 477.900.000 Kč, kdy sám nebo s ostatními osobami obviněný A. V. vybral částku 329.639.456 Kč, která pocházela z trestné činnosti, přičemž s vybranými finančními prostředky bylo naloženo blíže nezjištěným způsobem (viz strana 4 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud poté rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal a správnost závěrů o vině obviněného potvrdil (viz bod 22. rozsudku odvolacího soudu).
188. Z uvedených důvodů se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že by jeho úmysl nebyl prokázán, naopak soudy vysvětlily, z jakých konkrétních skutečností usuzovaly na zavinění obviněného. Významnou skutečností svědčící o roli a jeho zapojení do popsaného činu v bodě I. výroku o vině je, že poté, co byl vzat dne 10. 10. 2007 do vazby (č. l. 5897 spisu), bylo ukončeno i přeposílání finančních prostředků na účty společností D. T. a S. C., přičemž poslední výběr z účtu společnosti D. T. realizoval právě obviněný dne 9. 10. 2007 (srov. strany 113, 114 a 115 rozsudku soudu prvního stupně). Až zmiňované zadržení obviněného vedlo k tomu, že finanční prostředky přestaly být rozesílány a vybíral je v hotovosti obviněný M. V. z účtu společnosti E. M. (srov. stranu 123 rozsudku soudu prvního stupně). Tyto úvahy mají logickou návaznost a vzájemně spolu korespondují, přičemž jejich rámec dotvářejí výpovědi svědků (viz výčet jmen v bodu 187. shora), kteří popsali proces jejich dosazování jako tzv. bílých koňů do statutárních orgánů obchodních společností T., S., T. M., S. C. a D. T. a vybírání finančních prostředků z bankovních účtů těchto společností v kooperaci s obviněným A. V. Bylo též prokázáno, že obviněný znal všechny rozhodné okolnosti, protože on byl tím, kdo dosazoval nic netušící osoby do soustavy obchodních společností, vybíral peníze z účtů, manipuloval s nimi a předával finanční prostředky dalším osobám. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je patrné, že obviněný jednal zcela záměrně a cíleně za účelem zakrýt původ finančních prostředků, které byly získány trestnou činností, a v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je dostatečným způsobem vyjádřeno, z jakého trestného činu (zkrácení daně, poplatku nebo jiné podobné platby) peníze, se kterými obviněný dále manipuloval, pocházely (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2778/14).
189. Nejvyšší soud z rozvedených důvodů nepovažoval námitky obviněného za důvodné, protože byly vyvráceny výsledky provedeného dokazování i správnými úvahami soudů obou stupňů, a proto v souladu s jimi učiněnými závěry považuje i použitou právní kvalifikaci za správnou, protože bylo jak po objektivní, tak subjektivní stránce prokázáno, a soudy s patřičnými úvahami i vysvětleno, že obviněný popsaným jednáním naplnil znaky úmyslného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V takovém případě je vyloučena i možnost, aby se jednalo o nedbalostní trestný čin podle §217 tr. zákoníku, podle něhož se obviněný domáhal čin, jenž mu je kladen za vinu, právně kvalifikovat.
190. Z takto popsaných důvodů Nejvyšší nepovažoval námitky obviněného podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za důvodné.
c) k námitkám vůči výroku o trestu
191. Protože obviněný vedle důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil i důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak je vhodné uvést, že ten se použije, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
192. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3168 a 3619). Proto lze vady z takto zákonem vymezených důvodů hodnotit vždy pouze se zřetelem na tu právní kvalifikaci, jaká byla stanovena pro posouzení činu, jímž byl obviněný ve výroku o vině uznán vinným.
193. K uvedenému lze v přezkoumávané věci uvést, že když byl obviněnému vyměřen souhrnný trest odnětí svobody mimo jiné za zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku v trvání čtyř roků, jde o trest použitý v souladu s podmínkami tohoto zákonného ustanovení, podle něhož lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od tří do osmi let. Trest odnětí svobody, jenž byl obviněnému vyměřen, je tedy trestem při spodní hranici takto vymezené zákonné trestní sazby a je druhem trestu, který trestní zákon připouští, a tudíž i v zákonném rozmezí daném tímto ustanovením. Proto, když obviněný A. V. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil pouze proti nepřiměřenosti uloženého trestu, co do druhu a výměry, a jeho přílišné přísnosti, nesplnil tím zákonná kritéria vymezující uvedený, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř.
194. K námitce, že soudy při ukládání trestu nezohlednily zásadu proporcionality trestní represe, je nutné připomenout, že sice formálně nespadá pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., nicméně obviněný jí, namítá i zásah do jeho ústavně garantovaných základní práv, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jde o námitku opodstatněnou.
195. Z obsahu spisu je patrné, že trestní stíhání obviněného A. V. bylo zahájeno usneseními ze dne 28. 6. 2010 (č. l. 177 spisu) přičemž trestní věc všech obviněných byla spojena do jednoho trestního řízení usnesením ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. ČTS:OKFK-300/T4-2008-18-C (č. l. 7 a 8 spisu). Pro stručnost pak lze k dalšímu průběhu trestního řízení a jeho délce odkázat např. na bod 35. shora, neboť zjištění o průběhu řízení v něm uvedená se vztahují i k obviněnému A. V. I v jeho případě pak lze shledat, že délka trestního řízení byla zohledněna ve výměře trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen, a že soudy délku, která uplynula od spáchání činu do doby, než soud rozhodl, dostatečným způsobem zvažovaly, a do svých úvah ji zahrnuly. Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly při stanovení druhu a výměry trestu. Zejména soud prvního stupně v rámci odůvodnění výše trestu obviněného A. V. své úvahy rozvedl a výše zmíněná pravidla respektoval, a do svých úvah promítl i délku trestního řízení od zahájení trestního stíhání až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Mimo to doplnil, že obviněný A. V. k trestnímu řízení přistupoval s patrnou snahou o jeho maření, neboť se stal po jistou dobu (od 15. 9. 2015, kdy bylo rozhodnuto o vedení trestního řízení ve vztahu k dovolateli jako o řízení proti uprchlému, do 11. 7. 2016, kdy byl zadržen policejními orgány ve Spolkové republice Německo), pro soud nedostupným, a řízení ve vztahu k němu bylo vedeno jako řízení proti uprchlému. Konkrétně k obviněnému A. V. uvedl, že u něj bylo namístě ukládat mu souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť mu byl již dříve rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 40 T 9/2009 a Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2011, sp. zn. 3 To 61/2010, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v délce tří let a peněžitý trest o celkové výměře 50 000 Kč. Trest odnětí svobody mu byl prominut na základě amnestie prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., která se však nevztahovala k uloženému peněžitému trestu, a proto bylo nutné ukládat souhrnný trest. Soud dále poukázal na to, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou od tří do osmi let, avšak s ohledem na výraznou délku řízení považoval soud prvního stupně za vhodné uložit obviněnému A. V. nepodmíněný trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby ve výměře čtyř let (srov. strany 167 a 172 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, poté co přezkoumal výrok o trestu soudu prvního stupně, výměru nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněného A. V. ponechal beze změny (srov. bod 32. usnesení odvolacího soudu).
196. Takto vyjádřeným závěrům soudů nižších stupňů dovolací soud přisvědčil, neboť v případě dovolatele bylo na místě při úvahách o trestu na straně jedné hodnotit, že trestní řízení probíhalo po značnou dobu, naproti tomu obviněný nebyl v minulosti bezúhonnou osobu, o čemž svědčí řada záznamů v jeho trestním rejstříku a rovněž fakt, že mu byl ukládán souhrnný trest. Stejně tak je podstatnou okolnost, že po určitou dobu muselo být trestní řízení ve vztahu k obviněnému vedeno jako proti uprchlému, o čemž bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012, (č. l. 8436 až 8438 spisu). Z takového přístupu k trestnímu řízení je patrná snaha obviněného vyhýbat se trestněprávnímu postihu. Pro úvahy o výši trestu není také zanedbatelnou skutečnost, že právě obviněný A. V. významným způsobem zajišťoval chod a fungování celého systému předstírané obchodní spolupráce mezi společnostmi, neboť zajišťoval osoby do pozic tzv. bílých koňů a zprostředkovával hotovostní výběry finančních prostředků, přičemž svým jednáním orgánům činným v trestním řízení znesnadňoval rozkrytí páchané trestné činnosti a zastíral původ neoprávněně získaných finančních prostředků. Ve velice krátkém časovém intervalu (leden 2007 až říjen 2007) pak dokázal legalizovat výnos z trestné činnosti v celkové výši 329.639.456 Kč.
197. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z hlediska ochrany společnosti i možné nápravy obviněného bylo zcela žádoucím, aby na něj bylo působeno prostřednictvím nepodmíněného trestu odnětí svobody, protože se významnou měrou podílel na realizaci nadstandardně rozsáhlé trestné činnosti, do níž bylo zapojeno velké množství obviněných i dalších osob vystupujících zejména v postavení tzv. bílých koňů, která byla rozkryta až systematickým postupem orgánu činných v trestním řízení. Je tudíž zřejmé, že pokud soudy nižších stupňů zvolily trest nepodmíněný, přímo spojený s odnětím svobody, uložily jej mírně nad spodní hranicí trestní sazby stanovené zákonem za spáchání uvedeného trestného činu, tedy v trvání čtyř let. Jejich postup proto svědčí o dostatečném zohlednění principu proporcionality trestní sankce ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004.
198. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného shledal, že bylo dostatečným způsobem prokázáno, že obviněný naplnil znaky zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody respektuje požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na jeho stíhání a potrestání na straně druhé, a tím pádem nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněného na spravedlivý proces. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
IX. Závěr
199. Ze všech shora podrobně popsaných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných L. B., M. V. a V. T. jako podaná z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu v §265b tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněných A. V., D. M. a A. V. shledal jako celek zjevně neopodstatněnými, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
200. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak požadovali obvinění L. B., M. V. a V. T. , když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu