ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.699.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 699/2021-1051
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 8. 2021 o dovolání obviněného P. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 8 To 260/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 53/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 2 T 53/2018, byl obviněný P. Č. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
přibližně mezi 04.06 a 04.17 hodin dne 12. 12. 2017 v XY v ulici XY, jako řidič vozidla taxi zn. Volkswagen Passat 3C, reg. zn. XY, úmyslně nedovezl poškozenou E. Z., nar. XY, na místo, které mu udala jako bydliště, přestože měl ve vozidle navigaci, zastavil na málo frekventovaném místě, vypnul motor, zhasl světla vozidla, vytáhl klíček ze zapalování a požadoval po poškozené zaplacení finanční částky za odvoz, poškozená v rychlosti a zmatku nemohla najít ve své tašce peněženku s hotovostí, požadovala zaplacení zakázky platební kartou, kterou měla při sobě, což obviněný bezdůvodně odmítl, přestože měl ve vozidle platební terminál, s tím, že chce pouze hotovost a hned, zatímco poškozená ve zmatku hledala peněženku, začal opakovaně požadovat okamžité zaplacení zakázky sexem, následně využil šoku a překvapení poškozené a dále své zjevné fyzické převahy, přelezl z místa řidiče přes ruční brzdu do zadní části vozidla, kde seděla poškozená s pokrčenýma nohama s koleny u brady, v tzv. klubíčku, silou poškozené roztáhl nohy, povalil ji na sedadlo do pololehu na zádech, sundal jí spodní kalhotky, poškozená byla touto stresovou situací tak paralyzována, že nedokázala adekvátně reagovat ani se bránit, protože v důsledku reakce na stres došlo k jejímu útlumu a znehybnění, čehož obviněný využil, vyhrnul jí šaty a vykonal na ní nechráněnou vaginální soulož s vyvrcholením na břicho poškozené, které poté sdělil, že její peněženka leží na zemi, poškozená v rychlosti posbírala své věci a vyběhla z auta, které vyfotografovala mobilním telefonem, čehož si obviněný povšiml a rozeběhl se za ní, poškozená před ním utekla do neosvětlené uličky, kde se skrývala do příjezdu hlídky policie, přičemž lékařským vyšetřením bylo u poškozené zjištěno poranění zevního genitálu – drobná cca 0,5 cm krvácející ragáda.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené E. Z. na náhradě majetkové škody částku ve výši 41.707,70 Kč a 736,76 EUR, a náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 200.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 8 To 260/2020, odvolání podané obviněným proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti všem výrokům, protože soudy nedostály povinnosti podle §265s odst. 1 tr. ř. respektovat závazné pokyny vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 935/2019 (dále „usnesení sp. zn. 8 Tdo 935/2019“). Přezkoumávaná rozhodnutí trpí ve výroku o vině tzv. extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04), a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy nedostatečným uvážením příčinné souvislosti mezi vzniklou újmou a trestným činem. Výroku o trestu vytýkal, že mu byl uložen nepřípustný trest.
5. Nedostatky výroku o vině obviněný spatřoval v nedostatečném objasnění činu, protože tvrzení uváděná poškozenou, jimiž doplnila svou výpověď v průběhu nového hlavního líčení konaného dne 1. 7. 2020, nejsou věrohodná, jsou oproti její dřívější výpovědi změněná ohledně „násilného jednání“ ze strany obviněného. Tuto změnu označil za účelovou v duchu usnesení sp. zn. 8 Tdo 935/2019, protože poškozená ji upravila tak, aby v ní bylo zmíněno alespoň nějaké „násilné chování“, a proto popsala, že se schoulila na zadním sedadle do klubíčka, dala si kolena k bradě, obviněný jí údajně silou roztáhl nohy od sebe, použil střední sílu, měla modřiny na lýtkách. K této pozici uvedl, že je těžko představitelná, a navíc i v rozporu s tím, že s ohledem na zimní období by od jejích šněrovacích bot, které měla mít na nohou, muselo dojít k zašpinění sedačky vozidla, avšak nic takového nebylo při ohledání místa činu zjištěno (viz policejní fotodokumentace z ohledání místa činu na č. l. 105 a násl. spisu a videozáznamy pořízené palubní kamerou). Tyto nově uváděné informace jsou podle obviněného v extrémní rozporu s předchozí výpovědí, jak to dokladují podání vysvětlení před policejním orgánem ze dne 17. 12. 2017 a odpovědi na otázky kladené poškozené při její svědecké výpovědi policejním orgánem dne 12. 1. 2018 a dne 30. 7. 2018 u hlavního líčení. Není pravdou, že by poškozená nebyla tázána na podrobný průběh pohlavního styku a předcházející přípravy, případně na to, zda proti ní obviněný použil násilí. Rovněž poukázal na rozpory v jejím popisu jeho jednání po sundání bot, z čehož dovodil, že tato výpověď potvrzuje jeho obhajobu, že po dohodě a za souhlasu poškozené nejprve (otočený s jednou nohou kolenem na sedadle) manipuloval s roletou zavazadelníku a pokoušel se i sklopit zadní sedadlo pro větší pohodlí při konsensuálním dohodnutém pohlavním styku, čemuž poškozená napomáhala tím, že se přesunula na druhou část sedačky.
6. Chování poškozené při činu bylo zcela jiné, než jak ona prezentuje zejména v poslední výpovědi. Znak bezbrannosti z jejího chování není možné dovozovat, neboť po celou dobu s obviněným komunikovala, což je zřejmé z krátkých záznamů zvuku z palubní videokamery, navíc měla k dispozici mobilní telefon, kterým si mohla přivolat pomoc, a vozidlo nebylo po celou dobu zamčeno. Samotnému pohlavnímu styku předcházelo delší období, ve kterém poškozená i podle své vlastní výpovědi zaznamenala, že si obviněný rozvazuje boty, poté přelézá z přední části vozidla k ní a že se svléká. Poškozená obviněnému během jízdy podala ruku, drželi se za ruce a vzájemně se představili křestními jmény, v průběhu pohlavního styku s obviněným komunikovala o způsobu zakončení, přičemž on její preference akceptoval. Vyvrácena nebyla ani verze obviněného, že se pro větší pohodlí společně snažili sklopit sedačky. Obviněný vznesl výhrady i proti vadnému a nekvalitnímu kamerovému záznamu, a že část záznamů z inkriminované doby se nepodařilo ani policejnímu orgánu obnovit.
7. Soudy podle obviněného neobjasnily jeho zavinění, jímž se ani přes výslovný pokyn Nejvyššího soudu nezabývaly a neprovedly žádné důkazy, které by svědčily o jeho úmyslu poškozenou znásilnit, a to i s odkazem na výpověď soudního znalce z odvětví psychologie PhDr. Marka Preisse, Ph.D., jenž potvrdil jako možnou variantu odlišného vnímání probíhající situace, a znalkyně PhDr. Terezy Soukupové, Ph.D., že obviněný si nemusel vůbec všimnout, že se poškozená nachází ve stresovém stavu a nesouhlasí s jeho jednáním. Na rozdíl od ní však znalec PhDr. Marek Preiss, Ph.D., při hlavním líčení dne 1. 7. 2020 konstatoval, že pojem „mrtvý brouk“ není exaktní a definovatelný pojem, nýbrž spíše pojem popisný a symbolický, což vylučuje možnost spáchání trestného činu znásilnění, který vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Soudy i přesto jeho úmysl vadně dovodily a nemístně poukazovaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 3 Tdo 1498/2017, v němž byla situace zcela odlišná, a proto ho nelze na tuto projednávanou věc aplikovat.
8. Podle výsledků doplněného dokazování nebylo možné dojít k závěru, že šlo o odlehlé místo, protože vyšlo najevo, že poškozená se nacházela prakticky v místě svého bydliště, místo druhé zastávky je osvětleno pouličními lampami a rezidenční čtvrt XY je navíc považována za klidnou a bezpečnou. Minimálně z jedné strany byly poblíž obytné domy a místo druhé zastávky se navíc nacházelo jen několik metrů od hlavního vchodu do sportovního areálu XY trvale střeženého a obydleného správci a residenty.
9. Obviněný poukázal rovněž na existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy neprovedly „skutkový pokus“ na místě samém, který byl nedůvodně zamítnut, obzvláště když jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“ (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), a zmínil i ovlivnění poškozené feminismem i její angažovanost v neziskových organizacích s vazbou na feministická témata a problematiku sexuálního zneužívání žen. Nedůvodně též soudy nedoplnily dokazování o elektronickou komunikaci poškozené, přestože v době krátce po události bylo možno v interakcích poškozené s kamarádkami přes SMS zprávy, Facebook, Instagram nebo WhatsApp nalézt důkazně významné skutečnosti, když ignorovaly fotografie, které dokládají psychický stav poškozené, zcela odlišný od deklarované posttraumatické stresové poruchy.
10. Výtky obviněný směřoval i proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy s poukazem na to, že poškozená v novém hlavním líčení po zrušení věci Nejvyšším soudem uplatnila nový nárok na náhradu nemateriální újmy ve výši 1 000.000 Kč (tedy dvojnásobný než v předchozím řízení), v čemž obviněný spatřoval její motivaci k dosažení odsuzujícího rozsudku, a to v souladu s názorem znalce psychologa PhDr. Marka Preisse, Ph.D. Obviněný výrok o povinnosti k náhradě označil za nesprávný a neodpovídající pokynům Nejvyššího soudu z hlediska nutnosti zkoumat zejména příčinnou souvislost mezi údajným jednáním obviněného a způsobenými následky. Shrnul, že poškozená si nově nárokovala v souhrnu částku ve výši 1.361.738,28 Kč, ačkoli v dřívějším trestním řízení tato částka činila 566.802,29 Kč, a že nalézací soud pochybil, neboť výši náhrady škody i nemajetkové újmy stanovil nesprávně a v rozporu s hmotněprávními předpisy. Rovněž vytýkal, že v novém řízení nebyly provedeny žádné nové důkazy k prokázání příčinné souvislosti k jednotlivým nárokům, ani nebyla zkoumána důvodnost a rozsah zásahů do osobnostních práv poškozené, které měly údajně mít značný dopad na její život, čímž bylo postupováno v rozporu s pokynem Nejvyššího soudu. Nalézací soud se místo toho opětovně spokojil pouze s výpovědí poškozené a závěry nekvalitního znaleckého posudku zpracovaného na objednávku zmocněnce poškozené, v důsledku čehož stanovil zcela nepřiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy v porovnání s jinými obdobnými případy. Tyto vady přitom nezhojil posléze ani soud odvolací.
11. U bolestného se soudy nevypořádaly důsledně s námitkou, že stav poškozené nelze přirovnat k „difúznímu axonálnímu poranění mozku za akutní stres“ ohodnocenému 100 body, neboť u ní k žádnému poranění mozku nedošlo a případnou stresovou situaci nelze s poraněním mozku s trvalými následky srovnávat, jakož se nevypořádaly ani s položkou „poranění zevního genitálu“ ohodnocenou 30 body, neboť drobná ragáda tohoto typu vzniká i nahodile u zcela dobrovolného pohlavního styku. U poškozené však nebylo prokázáno, že vznikla v souvislosti se souloží s obviněným. Soudy nepodrobily posudek a závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Vladimíra Kolaříka dostatečnému hodnocení přesto, že je zpracován nesprávně a neodborně, když ani druhý posudek ve věci neopravil nedostatky (např. hodnocení penisu jako „cizího tělesa v pochvě“). Z těchto důvodů měl soud pro přiznání bolestného poškozené nechat vypracovat nezávislý revizní znalecký posudek od renomovaného znalce (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013). Podle obviněného rozhodnutí soudů o přiznané náhradě nejsou dostatečně odůvodněná ani přezkoumatelná (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1358/2016, či ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 7 Tdo 455/2020, aj.), když poškozená v této věci (na rozdíl od uvedených kauz) nebyla podrobena násilí, ani nemá absolutně žádné (ověřitelné) následky.
12. Obviněný brojil i proti přiznání náhrady za výdaje spojené s léčbou a dalším nárokům spojeným s přerušením studia a ztráty statutu studenta, doplatku jízdného městské hromadné dopravy v Praze, jakož i náhrady platby sociálního a zdravotního pojištění na Slovensku, protože v tomto směru neprovedly potřebné důkazy, jež jim uložil Nejvyšší soud. Přestože byla dokladována výše nákladů, které vynaložila poškozená, nebylo doloženo, že zmíněná péče byla nezbytná pro odstranění následků, a už vůbec nebylo prokázáno, že by tyto náklady musela účelně vynaložit v důsledku projednávaného trestného činu.
13. Vadu ve výroku o trestu spatřoval dovolatel v tom, že došlo k porušení zákazu reformaionis in peius , pokud mu byl uložen trest odnětí svobody ve stejné výměře a se stejnou délkou zkušební doby jako ve zrušeném rozsudku, neboť od 17. 1. 2019 do 27. 8. 2019 již fakticky vykonával pravomocný rozsudek, což je z celkové doby tří let téměř 20%. Zpřísnění spařoval v tom, že při shodné výměře trestu došlo k prodloužení období, ve kterém bude žít v režimu podmínečného odsouzení, a bude tedy omezen ve svém způsobu života, výběru povolání atp., a to o více než sedm měsíců. Z těchto důvodů mu mohl být uložen maximálně trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž zkušební doba měla být snížena o období, po které již měl záznam v rejstříku trestů.
14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a předcházející rozsudek obvodního soudu podle ustanovení §265k tr. ř. zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
15. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství upozornila (§265h odst. 2 tr. ř.), že obviněný námitky v dovolání uplatňoval v souladu s tím, jak činil v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, neztotožnila se s nimi a vyslovila souhlas s názorem odvolacího soudu, že za situace, kdy obviněný nejprve na poškozenou vyvíjel opakovaný nátlak ohledně zaplacení ceny jízdného, odmítl úhradu platební kartou, následně s vozidlem zajel na odlehlé místo, kde poškozená neměla možnost se dovolat pomoci, což už v poškozené logicky vzbudilo obavu, jak uvedla, nelze souhlasit s obhajobou obviněného, že se ze strany poškozené jednalo o dobrovolnou soulož za účelem úhrady ceny za odvoz vozidlem taxi. Ačkoliv poškozená v důsledku tohoto jednání obviněného byla paralyzována a na stres reagovala stavem tzv. mrtvého brouka, což odpovídá její osobnosti, jak vysvětlila znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie PhDr. Tereza Soukupová, obviněný se nemohl domnívat, že se souloží souhlasí a přistupuje k ní dobrovolně. Naopak zneužil situace, při níž poškozená nemohla najít peněženku, neodvezl ji na místo odpovídající adrese jejího bydliště, ale na odlehlé místo poblíž, kde využil své fyzické převahy a přes nesouhlas, byť poškozená nekladla aktivní odpor z důvodů výše uvedených, na ní vykonal nechráněnou soulož. Jde o zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1498/2017), neboť pro naplnění znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být z jejího jednání zjevná nevole poškozené.
16. K námitkám proti výměře trestu uvedla, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trestní sazbě podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, což je stejný trest, jako v předchozím rozhodnutí, a již vykonaná část trestu mu bude do výkonu trestu započítána, nejde proto o rozhodnutí v jeho neprospěch. Za adekvátní považovala i rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nemajetkové újmy z důvodu způsobení duševních útrap poškozené. S ohledem na výše uvedené shledala, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, jíž by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zároveň vyslovila souhlas s i s případným postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
17. Na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zaslané obhájkyni obviněného nebylo do konání neveřejného zasedání reagováno, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neměl k dispozici.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání dovodil splnění i dalších formálních požadavků podle §265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo podáno v souladu s důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., o něž obviněný dovolání opřel, protože jen na základě dovolání podloženého námitkami obsahově způsobilými naplnit uplatněný dovolací důvod lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
19. Zásadně však platí, že důvod, o nějž obviněný dovolání opírá, v něm musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v napadených rozhodnutích a jim předcházejícím řízení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i další dovolací důvody.
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu je možné vytýkat vadné právní posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, aj.].
22. Prostřednictvím citovaného tohoto dovolacího důvodu je možné vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, což je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V posuzované věci se jedná o zpochybňovaný výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy ve vztahu k výši, kterou je obviněný povinen uhradit poškozené. Tyto výhrady splňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají povahu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974, aj.).
23. Nejvyšší soud je zásadně povinen interpretovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
24. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání rovněž opřel, je výroku o trestu možné vytýkat uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo trestu mimo trestní sazbu stanovenou na konkrétní trestný čin trestním zákonem. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015). Výrok o trestu lze za naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat jen vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, což jsou zásadně jiné vady než otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Průlom do těchto kritérií by mohl ve vztahu k výroku o trestu nastat pouze tehdy, pokud by byly shledány při ukládání trestu zásadní procesní nedostatky zakládající porušení pravidel spravedlivého procesu, například nedostatek odůvodnění trestu v přezkoumávaných rozhodnutích či nedostatečné reflektování zásady přiměřenosti uloženého trestu zejména s přihlédnutím k ochraně soukromého života obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1624/2019), a to v návaznosti na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
25. Nejvyšší soud poznamenává, že pro rozsah přezkumné povinnosti dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. Posouzení dovolání
26. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný výše uvedené požadavky zčásti splnil, jelikož většinou výhrad brojil proti vadné právní kvalifikaci, jíž vytýkal nedostatky v posouzení znaků „násilí“ a „donucení“, jakož i subjektivní stránky. Shodně jako ve svém předchozím dovolání poukazoval na zjištěné chování poškozené, z něhož podle jeho názoru nemohl ani při nejlepší vůli rozpoznat či dovodit její nesouhlas s navrženou a vykonanou souloží. Zásadně pak odmítl, že by vůči ní použil jakékoli násilí, kterého navíc ani nebylo pro její souhlas a poskytnutou součinnost zapotřebí. Rovněž spatřoval nedostatky ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, neboť soudy i přes výslovný pokyn stále dostatečně neobjasnily skutečnosti, na jejichž základě poškozené jí požadované nároky přiznaly, zejména nárokované výdaje spojené s léčbou a s přerušením studia a ztráty statutu studenta, doplatek jízdného MHD v Praze, jakož i náhradu platby sociálního a zdravotního pojištění na Slovensku. Ohodnocení výše bolestného považoval za zcela nepodložené a bez prokázání nezbytné příčinné souvislosti s jeho jednáním. Uplatněným dovolacím důvodům dostál i námitkou zaměřenou vůči výroku o trestu, jemuž vytýkal překročení maximální možné sazby v důsledku porušení zákazu reformationis in peius v návaznosti na již vykonanou část trestu, resp. zkušební doby podmíněného odsouzení.
27. Uvedené námitky obviněného se týkají právního posouzení věci, byť částečně s poukazem na nedostatečná a s obsahem provedených důkazů rozporná skutková zjištění, a proto Nejvyšší soud mohl na jejich podkladě zkoumat, zda jsou opodstatněné.
28. Nejvyšší soud posuzovanou věc přezkoumává již podruhé poté, co usnesením ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 935/2019, z podnětu dovolání obviněného P. Č. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 8 To 501/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018, jakož podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout. Důvodem byla nepřezkoumatelnost zrušených rozhodnutí proto, že se soudy dostatečně nezabývaly všemi znaky skutkové podstaty zločinu podle §185 odst. 1 alinea první, ale i druhá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tím účelem uložil soudu prvního stupně provést potřebné úkony a znovu o vině obviněného rozhodnout tak, aby o ní nevznikaly pochybnosti (viz body 51. až 58. zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu).
29. Uvedené pokyny Nejvyšším soudem uložené v předešlém rozhodnutí (srov. §265s odst. 1 tr. ř.) soudy obou stupňů respektovaly; soud prvního stupně dokazování doplnil o výslech poškozené se zaměřením na otázky týkající se samotného průběhu skutku a konkretizaci vzájemných pozic a postavení obviněného a poškozené před a v průběhu sexuálního aktu, jakož i na konkrétní jednání a úkony obviněného v rámci přípravy na soulož s ní. Zaměřil se i na komunikaci mezi ní a obviněným, z níž by bylo možné usuzovat na nevoli a nesouhlas, či naopak souhlas, poškozené s návrhem i následným počínám obviněného, z něhož by bylo seznatelné, zda se souloží souhlasí či nikoli. Dále doplnil dokazování o výslech obviněného ke stejným okolnostem a o časovou osu setkání obviněného s poškozenou a navazujících událostí inkriminovaného dne, kterou předložil obviněný, stejně jako provedl k důkazu i jím předložené fotografie z facebooku poškozené pocházející z doby po činu. K prokázání zdravotního, zejména psychického stavu poškozené soud přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, MUDr. Gabrielu Leblovou a MUDr. Marka Preisse, PhD., kteří nepotvrdili lékařskými zprávami dokladovou posttraumatickou stresovou poruchu, avšak shledali ve shodě úzkostně depresivní syndrom spadající z lékařského klasifikačního hlediska pod poruchu přizpůsobení, zahrnující depresivní nálady, úzkostné stavy, obavy, zhoršení výkonu v denních činnostech, atd. Při hlavním líčení byl rovněž přehrán kamerový záznam z palubní kamery ve vozidle obviněného, byly provedeny lékařské zprávy T. M. a I. Z., z nichž byl zjištěn vývoj i aktuální psychický stav poškozené, fotografická mapa a Google Street View z místa činu za účelem posouzení jeho odlehlosti a vzdálenosti od místa bydliště poškozené. Další návrhy na doplnění dokazování soud považoval za nadbytečné (revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, opětovný výslech poškozené či obsah její e-mailové komunikace po činu, video poškozené zveřejněné na Instagramu, znalecké zkoumání obviněného k jeho věrohodnosti), neboť všechny rozhodné skutečnosti byly již provedeným dokazování dostatečně objasněny způsobem, aby o skutkovém ději nevznikaly důvodné pochybnosti (viz bod 23. rozsudku soudu prvního stupně, a body 12., 14. a 15. usnesení odvolacího soudu).
VI. K obsahu přezkoumávaných rozhodnutí
30. Nejvyšší soud k námitkám obviněného směřujícím proti neúplnosti skutkových zjištění významným pro správné právní posouzení věci, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně shledal, že z něj nyní vyplývá, že se soudy již zabývaly všemi potřebnými skutečnostmi rozhodnými z hlediska naplnění znaky zločinu znásilnění, jímž byl obviněný uznán vinným, a byly odstraněny nedostatky, které byly v předchozím řízení v této věci shledány. Dokazování bylo doplněno, jak Nejvyšší soud vyžadoval. Soud prvního stupně vysvětlil, o které důkazy své závěry opřel, a jak provedené důkazy hodnotil se zaměřením zejména na věrohodnost poškozené a obviněného. Především z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že soudy se zabývaly výpovědí poškozené, na niž navazovaly jiné provedené nepřímé důkazy, vyjádření znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, lékařské zprávy, zpráva ČVUT, záznam telefonátu na linku 158, výpovědi policistů, apod.
31. Soudy se věnovaly i námitce obviněného vztahující se k věrohodnosti poškozené a vysvětlily, že považovaly jím zpochybňovaný znalecký posudek za dostatečný a neskýtající důvody pro to, aby byl zpracován v této věci jiný znalecký posudek. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci případných rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. dostatečně jasně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy dostály.
32. Výsledkem provedeného i doplněného dokazování bylo zahrnutí okolnosti vyjadřující znak „použití násilí“ obviněným do tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Oproti předchozímu rozsudku do skutkových zjištění soud včlenil, že v době, kdy obviněný přelézal a přelezl přes řadicí páku do zadní části vozidla „seděla poškozená s pokrčenýma nohama s koleny u brady, v tzv. klubíčku, silou poškozené roztáhl nohy, povalil ji na sedadlo do pololehu na zádech, sundal jí spodní kalhotky…“. Soudy na základě doplněného dokazování tento znak zahrnuly již nejen do tzv. právní, ale i do skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně poté, co tento znak řádně a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem skutkově objasnily a uvedly k němu též potřebná vysvětlení (viz bod 24. rozsudku nalézacího soudu).
33. Odvolací soud uvedené skutečnosti považoval za plně odpovídající všem učiněným zjištěním a s uvedenými skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil (viz body 9. až 15. usnesení). Pro úplnost se zřetelem na výhrady obviněného je vhodné zmínit, že odvolací soud shledal, že věrohodnost poškozené mohl soud prvního stupně posoudit jednak na základě skutečností, které mohl v průběhu trestního řízení sám vnímat, a konstantního a konzistentního obsahu jejích výpovědí podávaných v průběhu celého trestního řízení, jednak s oporou v obsahu znaleckých posudků. Pro věrohodnost poškozené svědčí i svědectví svědka Tyburce, jenž ji po činu popsal jako vyděšenou, plačící, velmi rozrušenou.
34. Nejvyšší soud uvedené postupy posuzoval z hlediska pravidel stanovených pro řádné objasnění věci ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Bral přitom do úvahy, že soud není povinen provést všechny obviněným navržené důkazy, avšak musí plně respektovat všechny zásady vycházející z pravidel spravedlivého procesu, jimž odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především článek 36 odst. 1; článek 38 odst. 2) Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/1994), a v důsledku toho též i v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02).
35. Požadavek obviněného na doplnění dokazování o znovu vyslechnutí E. Z. a doplnění plánkem či fotodokumentací z místa činu nebyl soudy akceptován, což však nesvědčí o tom, že by se soudy zpronevěřily zásadám řádně posuzovaný skutek objasnit. Naopak vyložily, že uvedeným návrhům nevyhověly pro jejich nadbytečnost, což odpovídá obsahu provedeného dokazování, které bylo na objasnění všech rozhodných skutečností zaměřeno a bylo realizováno v dostatečném rozsahu (srov. bod. 23. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto v souladu s judikaturou Ústavního soudu v přezkoumávané věci shledal, že byly splněny důvody pro to, aby návrhy obviněného nebyly plně brány do úvahy, neboť obviněným byl navrhován důkaz, jenž nebyl s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a jak správně soud uzavřel, byl nadbytečný, protože tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení měl důkaz směřovat, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno a obhajoba obviněného tak vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nešlo proto o opomenutý důkaz (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
36. Vzhledem k těmto závěrům Nejvyšší soud nepovažoval dovolání obviněného v části, ve které tvrdil, že je dokazování neúplné, za důvodné, protože soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 odst. 1 i §134 odst. 2 tr. ř., neboť si obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Z těchto důvodů v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí nebyla zjištěna libovůle ani jednostranné hodnocení provedených důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). Verze poškozené nebyla zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru soud dostatečně vysvětlil a podložil argumenty, které nevyvolávají pochybnosti, čímž je vyvrácena námitka obviněného o nevěrohodnosti poškozené. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že i této jeho námitce soudy věnovaly potřebnou pozornost a pečlivě zvažovaly jí uváděné skutečnosti jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech s dalšími ve věci provedenými důkazy, a rovněž ji konfrontovaly i s tím, jak události popisoval obviněný. Dostály v tomto procesu zásadám nutným pro posouzení situace tzv. „tvrzení proti tvrzení“, neboť jediným přímým důkazem je výpověď poškozené, jež stojí v protikladu s výpovědí obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99), a proto dbaly nezbytné důslednosti a pečlivosti právě při hodnocení věrohodnosti obou aktérů se zaměřením na jednotlivosti, jakými konkrétní dílčí skutečnosti významné pro právní závěry posuzovaly a z jakých okolností je vyvozovaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejvyšší soud ve zkoumané věci podotýká, že soudy nižších stupňů detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti výpovědi poškozené, a to právě v těch skutečnostech, v nichž se jejich popis události s obviněným rozcházel. Rozhodnutí soudů o vině obviněného proto není založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům. Nebyla ani zjištěna nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
37. Po uvážení uvedených skutečností, výsledků doplněného dokazování soudy obou stupňů i učiněných změn ve skutkových zjištěních Nejvyšší soud považuje provedené dokazování za ucelené, konzistentní a dostačující pro utváření právních závěrů ve vztahu k zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zejména je třeba zdůraznit, že se soudy nyní již vyvarovaly nedostatků, které byly důvodem pro zrušení předcházejících rozhodnutí, a dostatečně všechny rozhodné okolnosti pro správné právní závěry nejen zjistily, ale v přezkoumávaných rozhodnutích i vyložily. Námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým zjištěním považoval za zcela nedůvodné, zejména však neobsahující vady, pro které by bylo možné dojít k závěru, že byla při jejich utváření porušena pravidla spravedlivého procesu. Pro úplnost je nutné zmínit, že nejsou opodstatněné ani výhrady obviněného proti záznamu kamerového zařízení ve vozidle, k němuž soud prvního stupně své stanovisko popsal v bodě 15. Z něho je patrné, že na záznamu není zachycena celá pasáž od okamžiku, kdy obviněný měl přelézt za poškozenou. Pokračuje až v době, kdy je již obviněný ve vozidle sám. Ani v tomto důkazu a jeho posouzení namítané vady nebyly shledány. Proto bylo možné na podkladě učiněných skutkových zjištění posuzovat správnost právních závěrů, proti nimž obviněný rovněž brojil.
VII. K výhradám proti použité právní kvalifikaci
38. Obviněný byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, vůči němuž namítal, že nedošlo k naplnění znaku donucení násilím ani pohrůžkou násilí, a to i ve vztahu k jeho zavinění, což míří proti správnosti právního posouzení tohoto zločinu, jehož se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku a spáchá tento čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
39. Soudy podle tzv. právní věty výroku o vině dospěly k závěru, že obviněný posuzovaný zločin spáchal v alternativě, že „jiného násilím donutil k pohlavnímu styku, čin spáchal souloží“, a proto je třeba uvést, že za násilí se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli, aniž by bylo nutné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, avšak pachateli musí být její nevole zjevná (srov. srovnávací materiál č. 17/1982, str. 128 a 129 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014, ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 885/2018, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 603/2018, aj.).
40. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro např. pro zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Podstatným je posoudit, zda odpor oběti je vážně míněný, protože byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení také nejde, když sice poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí a takový projev je z jejího chování patrný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 935/2019).
41. Pokud jde o průběh činu, jak byl ve skutkových zjištěních soudem v přezkoumávaném rozhodnutí popsán, nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný na poškozené vykonal „násilí“, aby mohlo dojít k pohlavnímu styku s ní. Je zjevné, že obviněný nejprve musel v prostoru auta přelézt na zadní sedačku, a aby s ní soulož vykonal, když ona zjevně nespolupracovala, bylo zapotřebí, aby jí dostal z její polohy „v klubíčku“, a proto jí „roztáhl nohy a povalil ji na sedadlo do pololehu na zádech“. Takto realizované úkony jsou projevem fyzické síly vůči poškozené, a tudíž v uvedené manipulaci obviněného s poškozenou je třeba spatřovat naplnění znaku „násilí“. O uvedený znak se jedná i u násilí malé intenzity, protože pro něj není rozhodná jeho menší a mírnější povaha. Míra intenzity násilí se promítá pouze do vyšší či nižší škodlivosti činu, je měřítkem jeho závažnosti, a nachází odraz i při ukládání trestu.
42. Nejvyšší soud proto s ohledem na uvedená skutková zjištění, právní závěry soudů i obecné vymezení pojmu „násilí“ považuje v přezkoumávané věci znak násilí u zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku za naplněný.
43. V daných souvislostech lze konstatovat, že obviněným vůči poškozené vyvinuté násilí bylo prostředkem k jejímu „donucení“ k vykonání soulože ve smyslu uvedené skutkové podstaty, byť je třeba připustit, že v této věci byl vážně míněný odpor poškozené v jistém směru zastřený tím, že svůj nesouhlas se souloží neprojevila slovně, a tedy hlasovým vyjádřením svého odmítání obviněným navrženého způsobu úhrady ceny za taxi službu, a to v důsledku momentálního psychického bloku, který u ní i znalci zjistili, a jeho možnost s ohledem na průběh události z psychologického hlediska i připustili. I přesto však nonverbálně dávala obviněnému najevo, že s ním souložit nechce, a to chováním spočívajícím v reflexivním stažení těla „do klubíčka“, tzn. sedu s nohama i rukama přitaženýma co nejtěsněji k tělu s „koleny u brady“. V této její pozici k souloži objektivně nemohlo dojít, protože poškozená seděla takto přitisknuta na zadní sedačce auta a tato poloha jí v jistém směru dávala možnost ochránit genitálie před tím, aby do nich obviněný mohl vniknout. Lze tedy z uvedeného dovodit, že tímto postojem, který byl přímou reakcí na požadavek obviněného, aby s ním souložila, dávala najevo svůj nesouhlas a odmítnutí, což korespondovalo s tím, že byla vzniklou situací paralyzována (k tomu viz závěry psychologického znaleckého posudku) do té míry, že nebyla schopna svůj nesouhlas jinak vyjádřit (nemohla vydat ani hlásku). Právě to, že se stáhla do jakési obranné pasivní nehybné pozice, bylo zřejmým projevem jejího odmítnutí. Rozhodné pro posouzení uvedené situace je i to, že v této pozici setrvala až do doby, než se k ní obviněný výše popsaným násilným jednáním dostal tím, že ji povalil na sedačku do polohy na zádech, sundal jí kalhotky a roztáhl jí nohy. Tímto násilným chováním překonal její vážně míněný odpor a soulož na ní vykonal.
44. K námitkám obviněného je možno doplnit, že poškozenou prožívaný stres a obava byly objektivně podloženy jí vnímanou situací, a to nikoliv jen v důsledku aktu soulože samotné, ale i předchozím chováním obviněného, jež se vymykalo běžnému chování řidiče taxislužby. Lze jen připomenout, že k činu došlo v časných ranních hodinách, poškozená nemohla najít svou peněženku, aby mu zaplatila (nevěděla, že jí spadla pod sedačku). Obviněný v rozporu s jejím přáním, aby jí zastavil na místě, které uvedla, zajel na odlehlé místo, byť nedaleko místa bydliště poškozené, bez veřejného osvětlení a bez přítomnosti jiných osob či budov (viz bod 21. rozsudku soudu prvního stupně). Neobvyklé pro poškozenou bylo i to, že byť mu nabízela možnost uhradit cestu kartou, pro jejíž platbu bylo vozidlo uzpůsobeno, obviněný tuto možnost odmítl s požadavkem na sex.
45. Při rozvedených skutečnostech lze dospět k závěru též o naplnění znaku „donucení“, o které se jedná u zločinu znásilnění po objektivní stránce i tehdy, když oběť v důsledku stresu a neschopnosti verbální komunikace dává pachateli najevo svůj nesouhlas způsobem svého chování, zejména postojem či polohou těla, při kterých zaujme pozici, z níž plyne ochrana a znepřístupnění genitálií, a k souloži dojde až tehdy, když je u takto nespolupracující oběti pachatelem popsaná obranná poloha násilným jednáním změněna tak, že je přizpůsobena k tomu, aby k souloži mohlo dojít. Projev nesouhlasu s požadavky pachatele lze totiž projevit různými způsoby a nemusí se odmítnutí vyjádřit jen slovně, ale s ohledem na okolnosti a stav oběti jej lze vyjádřit nonverbálním způsobem, např. pozicí těla apod.
46. Pozornost je třeba věnovat v uvedených souvislostech rovněž subjektivní stránce, vůči níž se obviněný v dovolání rovněž vymezoval. U znásilnění jde o úmyslný trestný čin, u kterého zásadně stačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 512/2018).
47. Soud prvního stupně se zaviněním obviněného zabýval na základě všech zjištěných skutečností a dospěl k závěru, že rozhodné okolnosti byly obviněnému známy a zřejmé, a pokud byla poškozená schoulená v tzv. „klubíčku“ a on jí násilím roztáhl nohy a natočil si ji tak, aby k souloži mohlo dojít, jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 24. rozsudku). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, protože rovněž shledal, že obviněný jednal cíleně a plánovitě v úmyslu poškozenou znásilnit, o čemž svědčí zejména to, že odbočil z ulice mimo adresu jejího bydliště a a sex ji nabídl jako možnou úhradu za provedenou službu (viz bod 15. napadeného usnesení).
48. Nejvyšší soud v tomto posouzení neshledal vady a jen pro úplnost dodává, že soudy učiněný závěr o přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zcela odpovídá zjištěným skutečnostem, neboť z nich je zřejmé, že obviněný chtěl s poškozenou souložit i přes její odmítavý postoj. Tyto okolnosti subjektivního charakteru vyplynuly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž bylo možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Proto bylo možné vycházet jak z chování obviněného a poškozené, tak i z dalších zjištěných skutečností. Uvedený záměr obviněného vyplynul již z toho, že se jako taxikář nechoval standardně, neboť nejel na místo, které bylo určené adresou poškozené, na níž žádala zavést, ale vybral jiné místo, neosvětlené a málo frekventované. Na jeho úmysl lze usuzovat rovněž z toho, že na poškozené si vyžádal sex namísto úhrady platby kartou, kterou navrhla, na což však on nepřistoupil. Soudy se zabývaly i jeho vědomím a chtěním s poškozenou souložit i přesto, že z jejího jednání nevyplynulo sice výslovné slovní odmítnutí, avšak její nesouhlas byl patrný z toho, že nejprve jeho nabídku na sex nepřijala a domáhala se platby kartou. Poté však již paralyzována jeho chováním vybočujícím z běžných situací slovně nereagovala, ale schoulila se do klubíčka na zadním sedadle. Tato poloha jejího těla s nohama u brady svědčila o tom, že sex odmítá. Uvedená pozice byla pro obviněného zcela zjevná. Jednak poškozenou viděl, a když přelezl z předního sedadla k ní dozadu, její polohu musel změnit. Poškozená v této fázi opět vůbec nespolupracovala. Obviněný jí roztáhl nohy, položil ji ze sedu do polohy ležmo na záda a sundal jí spodní kalhotky. Toto násilné jednání (jak bylo výše vyloženo) bylo nutným překonáním, byť nikoliv výslovného, avšak pozičního odmítání sexuálních praktik, které bylo zřejmé, avšak obviněný i přesto záměrně jednal tak, aby soulože s poškozenou dosáhl. Význam má i to, že ani on sám již s poškozenou slovně nekomunikoval, ale pouze uskutečňoval svůj záměr bez ohledu na její zcela pasivní chování. Lze proto dospět k závěru, že obviněný věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný takovým zákonem a takové porušení chtěl způsobit i je způsobil, neboť věděl, že poškozená není ochotna se jeho sexuálně motivovanému jednání podvolit a přizpůsobit, že s ním nesouhlasí, což dávala najevo sice méně běžným způsobem, avšak i přesto srozumitelně.
49. Ze všech uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, že obviněný jednal v přímém úmyslu za splnění podmínek stanovených v §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Byla naplněna jak volní složka, protože chtěl s poškozenou vykonat soulož, a to i přes její pozičně vyjadřovaný nesouhlas, jenž překonal fyzickým násilím vůči ní, tak složka vědomostní, neboť veškeré okolnosti znal včetně důsledku, který tím způsobí. Rovněž v jeho psychice existovala nutně představa, že jde o zcela nestandardní chování, z něhož její souhlas nevyplýval a obviněný si jej nemohl dovodit ani z jejího předchozího jednání, které nevykazovalo nic, z čehož by mohl sám dovodit její ochotu s ním souložit (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221).
50. Nejvyšší soud na základě popsaných úvah dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí vadami, které obviněný v dovolání výroku o vině vytýkal, netrpí a skutkové i právní závěry jsou zcela správné, neboť soudy dostály všem povinnostem a nárokům kladeným na ně jak trestněprávními normami, tak Nejvyšším soudem v jeho předchozím usnesení.
VIII. K výhradám vůči výroku o trestu
51. Výrok o trestu obviněný napadl na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož uložený trest ve stejné výměře jako v rozhodnutích před zrušením Nejvyšším soudem považoval za příliš přísný s ohledem na již dříve vykonanou část, a to i s odkazem na porušení zákazu reformationis in peius.
52. K této námitce je zapotřebí nejprve připomenout, že předchozími rozhodnutími, tj. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 8 To 501/2018, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018, byl obviněný za zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Nyní přezkoumávanými rozhodnutími, tj. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 2 T 53/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 8 To 260/2020, mu byl za tentýž zločin uložen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku zcela identický trest. V této samotné výměře nelze porušení zákazu reformationis in peius spatřovat, protože je zřejmé, že soudy obviněného jak zrušenými, tak nově vyhlášenými rozhodnutími postihly stejným druhem trestu se stejnou výměrou trestí sazby i délkou zkušební doby, a tedy napadenými rozhodnutími nedošlo ke změně v postavení obviněného k horšímu, neboť nedošlo v tomto směru vůbec k žádné změně (viz §265s odst. 2 tr. ř.).
53. K námitkám obviněného je však navíc třeba uvést, že pokud dojde ke zrušení celého výroku o vině a o trestu a je ukládán po mimořádném opravném prostředku trest nový, ukládá se tento trest za splnění podmínek §38 až 42 tr. zákoníku. Jde o trest, který zcela nahrazuje trest zrušený. Pokud obviněný již v mezidobí částečně (nebo zcela) předchozí zrušený trest vykonal, není tato skutečnost významná pro ukládání nového trestu. S uvedeným důsledkem zákon počítá v postupu podle §82 odst. 4 tr. zákoníku, jež je zvláštním případem započítání trestu ve vztahu k 92 odst. 2 tr. zákoníku.
54. Podle §82 odst. 4 tr. zákoníku doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, se započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek nebo do zkušební doby stanovené při uložení úhrnného nebo souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu.
55. Možnost započítání vazby a trestu pro týž skutek je projevem zásady, že nikdo nemá být potrestán dvakrát pro tentýž čin, zakotvené v článku 40 odst. 5 Listiny, a proto započítání trestu, jakož i zkušební doby podle §82 odst. 4 tr. zákoníku je obligatorním postupem. Takový postup je zásadně možný – mimo jiné – jestliže původní odsuzující rozsudek, kterým byl pachateli uložen podmíněný trest odnětí svobody, byl zcela nebo zčásti zrušen cestou mimořádných opravných prostředků nebo v důsledku ústavní stížnosti, a poté byl pachatel za stejný skutek znovu podmíněně odsouzen. O započítání zkušební doby podle §82 odst. 4 tr. zákoníku rozhodne z úřední povinnosti předseda senátu soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, ihned po právní moci nového podmíněného odsouzení analogicky podle §315 odst. 2 a §334 odst. 1 tr. ř. Započítat lze do nové zkušební doby jen tu část zkušební doby stanovené předchozím rozsudkem, která uplynula od právní moci tohoto rozsudku do jeho zrušení, a to jen pod podmínkou, že podmíněně odsouzený vedl v této době řádný život a vyhověl stanoveným podmínkám. V případě, že k novému podmíněnému odsouzení za týž skutek došlo cestou mimořádných opravných prostředků, lze započítat jen dříve uplynulou zkušební dobu, a nikoli mezidobí od právní moci rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, kterým bylo dřívější podmíněné odsouzení zrušeno, do právní moci nového rozhodnutí o stejném skutku, protože v tomto čase zkušební doba neplynula. Jestliže je nově stanovená zkušební doba kratší nebo stejně dlouhá jako doba, která se z předchozí zkušební doby započítává, jsou splněny podmínky pro rozhodnutí soudu o tom, že se pachatel osvědčil, a to již na základě skutečnosti, že pozdější rozsudek nabyl právní moci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1021–1036; dále rozhodnutí č. 3/1979 Sb. rozh. tr., přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 670/2019, nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2975/14, aj.).
56. Soudy v nyní posuzované věci postupovaly v souladu se zákonem, pokud obviněnému uložily trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu ve stejné výměře i stejné délce zkušební doby jako ve svých předchozích, k dovolání obviněného zrušených rozhodnutích, přičemž otázka zápočtu již vykonané části zkušební doby, po kterou obviněný vedl řádný život a plnil případně i další podmínky podmíněného odsouzení, je věcí dalšího, navazujícího usnesení soudu prvního stupně, které má povahu samostatného rozhodnutí vydaného až po právní moci meritorních rozhodnutí (tzn. rozhodnutí ve věci samé). Takovými meritorními rozhodnutími jsou obě dovoláním napadená rozhodnutí, která nabyla právní moci 11. 11. 2020. Lze připomenout, že přezkumná povinnost Nejvyššího soudu nedopadá na navazující rozhodnutí o započtení zkušební doby vydané ve smyslu §82 odst. 4 tr. zákoníku po právní moci těchto meritorních rozhodnutí o vině a trestu. Taková rozhodnutí jsou součástí vykonávacího řízení sui generis , do něhož Nejvyšší soud není oprávněn na podkladě dovolání obviněného zasahovat.
IX. K námitkám proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy
57. Obviněný se nespokojil ani s výrokem o náhradě škody a nemajetkové újmy, protože soudy podle jeho názoru nedostály požadavkům Nejvyššího soudu ve vztahu k posouzení nároku poškozené na náhradu škody v podobě doplatku jízdného MHD v Praze, jakož i náhrady platby sociálního a zdravotního pojištění na Slovensku, k nimž opět neprovedly dostatečné dokazování, a jednak neprokázaly ani potřebnou příčinnou souvislost s činem obviněného. Další námitkou vztahující se k tomuto výroku obviněný mířil proti závěrům učiněným znalcem MUDr. Vladimírem Kolaříkem ohledně bodového ohodnocení bolestného, které porovnával s jinými případy, v nichž tato náhrada byla poškozeným přiznána, a na základě tohoto vlastního srovnání dospěl k závěru o nepřiměřenosti tohoto ohodnocení a jemu přisouzené povinnosti k náhradě bolestného i způsobených duševních útrap poškozené, k níž poukázal rovněž na to, že poškozená svůj nárok oproti původnímu řízení před soudy výrazně navýšila z původních 566.802,29 Kč na nynějších 1.361.738,28 Kč, tj. o 794.935,99 Kč.
58. Nejvyšší soud ve svém předcházejícím usnesení k tomuto výroku v zásadě žádné konkrétní pokyny soudům nižšího stupně neudělil, neboť takový postup označil s ohledem na způsob rozhodnutí, když zrušil výrok o vině i trestu, za předčasný. Stručně poukázal toliko na sporné posouzení a vyhodnocení penisu obviněného jako „cizího tělesa v pochvě“, neboť tento závěr byl učiněn v rozporu s Mezinárodní klasifikací nemocí, jakož i na nedostatečné důkazní podložení nároku poškozené na náhradu škody v podobě doplatku jízdného MHD v Praze a platby sociálního a zdravotního pojištění na Slovensku, u nichž se soudy spokojily pouze s prohlášením poškozené bez objasnění a vysvětlení příčinné souvislosti s jednáním obviněného (viz bod 58. cit. usnesení). Nejvyšší soud k celému požadavku poškozené uvedl, že v případě, že jí uplatněný nárok bude spolehlivě prokázán výsledky provedeného dokazování (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), nic nebrání jeho opětovnému přiznání v trestním řízení (§228 odst. 1 tr. ř.), eventuálně odkázání poškozené s jejím nárokem nebo jeho částí na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 odst. 1, 2 tr. ř.).
59. Soud prvního stupně v nyní posuzovaném rozsudku splnil pokyn Nejvyššího soudu a bodové ohodnocení bolestného snížil o 20 bodů, tzn. o částku 5.517,80 Kč, odpovídajících „cizímu tělesu v pochvě“, a poškozené nově přiznal nárok na náhradu škody ve výši 41.707,70 Kč (oproti předchozím 47.225,50 Kč) a nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč (shodně jako v původním rozhodnutí). Pro určení výše těchto nároků vycházel z řady důkazů, které po zrušení a vrácení věci ještě doplnil o další, jež rovněž v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. provedl a hodnotil. Jednalo se zejména o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví MUDr. Vladimíra Kolaříka, ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Gabriely Leblové a PhDr. Marka Preisse, Ph.D., dále z lékařských zpráv a stvrzenek k úhradám od T. M. a I. Z., k nimž poškozená stále dochází na terapeutická sezení v důsledku hrozby rozvinutí posttraumatické stresové poruchy a již se rozvinuvší poruchy přizpůsobení v souvislosti s posuzovaným činem obviněného, jimiž v návaznosti na zprávu ČVUT, fakulty architektury ze dne 13. 12. 2017 (č. l. 222) prokazoval okolnost přerušení studia od 13. 12. 2017 do 31. 8. 2018.
60. Zabýval se i důvodností nároku na doplatek za 31. 8. 2018, dále výpisem z bankovního účtu a stvrzenou DP hlavního města Prahy, rozhodnutím Úřadu práce XY ze dne 5. 2. 2018 (č. l. 232) o odnětí přídavku na dítě v souvislosti s přerušením studia a pozbytím statusu studenta. Pro částku 642 Kč za doplatek kupónu MHD v Praze soud vyšel z celkové doložené částky, kterou za roční kupón musela zaplatit, neboť i nadále pobývala v Praze, avšak pozbyla nárok na studentskou slevu, a tudíž cena ročního kupónu činila nikoli 2.400 Kč, nýbrž 3.650 Kč. Za 10 měsíců „školního, resp. akademického“ roku pak tato částka představovala 3.042 Kč, z níž byl poškozené přiznán pouze doplatek do plné ceny, a tedy 642 Kč. Protože soud považoval důkazy za prokázanou opodstatněnost nároku na náhradu imateriální újmy včetně její příčinné souvislosti s jednáním obviněného, měl za nadbytečné doplnění dokazování ve smyslu návrhů obhajoby o revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, opětovný výslech poškozené či obsah její e-mailové komunikace po činu, videem poškozené zveřejněným na Instagramu i znaleckým zkoumáním obviněného k jeho věrohodnosti, neboť dosavadními znaleckými posudky i výslechy jejich zpracovatelů v hlavním líčení vzal soud všechny rozhodné skutečnosti za prokázané, stejně tak poškozená zodpověděla všechny relevantní dotazy, přičemž okolnosti jejího života a osobních projevů na sociálních sítích po inkriminované události nejsou rozhodné (viz bod 23., 27. až 29. rozsudku soudu prvního stupně).
61. Soud prvního stupně bral do úvahy, že je v novém řízení vázán zákazem reformationis in peius zakotveným v §265s odst. 2 tr. ř., neboť dovolání, na jehož podkladě došlo ke zrušení původních rozhodnutí soudů nižších stupňů, bylo podáno pouze obviněným, a tedy výlučně v jeho prospěch, což brání tomu, aby výsledkem nového řízení došlo ke zhoršení jeho postavení. Respekt k této zásadě proto vedl nalézací soud k tomu, že ačkoli poškozená svůj nárok rozšířila o další částku odpovídající ztížení společenského uplatnění v důsledku rozvoje poruchy přizpůsobení, jež řádně doložila i znaleckým posudkem, resp. jeho doplněním, MUDr. Vladimíra Kolaříka, nemohl jí v tomto rozsahu být v novém řízení přiznán, neboť takové rozhodnutí by bylo k tíži obviněného a zhoršilo jeho postavení oproti výsledku původního řízení před vydáním zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud proto setrval na náhradě nemajetkové újmy v částce 200.000 Kč a náhradě škody ve výši 41.707,70 Kč a se zbytkem uplatněných nároků poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (viz body 28., 29. cit. rozsudku).
62. Odvolací soud správnost těchto závěrů k obsahově obdobným výhradám obviněného potvrdil, jelikož jej shledal zcela správným a odpovídajícím všem zákonným požadavkům na výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy kladeným, nicméně proto, že soud prvního stupně neprovedl vyčerpávajícím způsobem všechny předložené důkazy, z nichž vycházel, sám při veřejném zasedání doplnil dokazování o čtení listin na č. l 226, 250, 253 a 254, na nichž jsou založeny příjmové pokladní doklady společnosti G. P., z nichž bylo vycházeno pro vyčíslení škody ve výši 5.200 Kč za lékařská ošetření a vyšetření (viz body 17. až 23. napadeného usnesení). Velmi podrobně pak reagoval na jednotlivé odvolací námitky obviněného, včetně příčinné souvislosti mezi jednotlivými újmami a jednáním obviněného, kterou považoval výsledky provedeného dokazování za dostatečně objasněnou a soudem prvního stupně zdůvodněnou, proto sám pouze doplnil a ozřejmil některá teoretická a judikaturou stanovená obecná východiska pro posuzování zejména nemateriální újmy, která je co do svého finančního ohodnocení velmi individuální, odvíjí se od konkrétních okolností posuzovaného případu, a nelze ji tudíž jakkoli paušalizovat a zobecňovat, jak činil obviněný. Z tohoto důvodu nepovažoval nárok poškozené za nepřiměřený způsobeným újmám ani závažnosti činu, k čemuž pro srovnání argumentoval rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněným pod č. 14/2014 Sb. rozh. tr., jakož i diskreční pravomocí soudů při rozhodování o této otázce. Zdůraznil zejména ponížení lidské důstojnosti poškozené, jakož i následky v podobě nutnosti přerušení studia na vysoké škole, potřeby odborné dlouhodobé péče psychologa a psychiatra, a potvrdil jako správné odkázání poškozené se zbytkem jejích nároků, zejména v částce, o kterou svůj nárok na náhradu nemateriální újmy oproti předchozímu řízení navýšila.
63. Při takto detailně odůvodněném rozhodnutí o nárocích poškozené, které nevykazuje žádné procesní ani hmotněprávní nedostatky, neměl Nejvyšší soud důvod o správnosti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy pochybovat, když navíc obviněný pro jeho zpochybňování použil převážně skutkové námitky, jimiž cílil na správnost a rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy nižšího stupně, což jsou výhrady, jež se s uplatněnými i jinými dovolacími důvody při absenci extrémního nesouladu zásadně míjí.
X. Závěr
64. Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů v řízení po přikázání věci provedly všechny úkony a doplnění podle pokynů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 935/2019, při respektu k právním názorům v něm vysloveným. Dovoláním napadené usnesení nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na jiných vadách, jež by byly způsobilé založit existenci některého z obviněným uplatněných či v §265b tr. ř. vypočtených dovolacích důvodů.
65. Soudy postupovaly v souladu s ustanovením §265s odst. 1, odst. 2 tr. ř., jejich závěry jsou logické a odůvodněné a mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování i obsahu spisu, a proto námitkám obviněného nelze přiznat opodstatnění. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
66. S ohledem na tento způsob rozhodnutí v dovolacím řízení nebylo nutné reagovat na návrh obviněného na odklad, resp. přerušení výkonu napadených rozhodnutí, který učinil s odkazem na §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 8. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu