ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.807.2020.1
11 Tdo 807/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 9. 2020 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných M. K. , nar. XY, bytem XY a V. T. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2019, sp. zn. 15 To 61/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 12/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. K. a V. T. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 53 T 12/2018, byli uznáni vinnými:
- obviněný M. K. pod bodem 4) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
- obviněný V. T. pod body 6) – 7) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem v bodě 7) spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Stalo se tak na základě skutkového zjištění, že:
pod bodem 4) obvinění M. K. a M. K.
na objednávku spoluobžalovaného P. R., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, v době nejméně od 31. 7. 2017 do 2. 8. 2017 v domě a v prostoru venku u domu č. p. 264 a 265 v Lázních XY, ul. XY, okres Jičín, který za tímto účelem pro bezpečnější místo výroby zajistil M. K., po vzájemné dohodě společně zřídili zařízení na výrobu metamfetaminu z tabletoviny léku obsahujících pseudoefedrin či již přímo z vyseparovaného efedrinu, pomocí chemikálií, elektrických vařičů, nálevek, baněk a varného skla k výrobě, které na místo společně převezli z místa uskladnění v garáží v místě bydliště M. K. v XY, ul. XY, u domu č. p. XY, poté společně vyrobili přesně nejméně 80 g metamfetaminu pro P. R., přičemž z dalšího nezjištěného množství konečnou fázi výroby metamfetaminu hydrochloridu spočívající v odpaření a sušení zčásti provedl sám spoluobžalovaný P. R. v bytě č. 22 na adrese XY,
pod bodem 6) obvinění M. K., V. T. a S. V.
na objednávku spoluobžalovaného P. R., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, v době nejméně od 22. 9. 2017 do 17. 10. 2017 v objektu rekreační chaty e. č. XY, v obci XY, okres Příbram, kterou za tímto účelem zajistil M. K. pronájmem na jméno své družky K. T., sestavili zařízení na výrobu metamfetaminu z tabletoviny léků obsahujících pseudoefedrin či již přímo z vyseparovaného efedrinu, pomocí chemikálií, elektrických vařičů, nálevek, baněk a varného skla a na tomto zařízení V. T. a S. V. vyrobili 1039 gramů metamfetaminu pro spoluobžalovaného P. R., který zajistil suroviny, zásobování a přepravu,
pod bodem 7) obvinění V. T. a S. V.
na objednávku spoluobžalovaného P. R., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, v době nejméně od 14:30 hod. dne 2. 11. 2017 do 9:45 hod. dne 3. 11. 2017 v objektu bývalého statku JZD, p.č. XY v obci XY, v ul. XY, okres Jablonec nad Nisou, který za tímto účelem zajistil P. R., sestavili zařízení na výrobu metamfetaminu z tabletoviny léku preparátu Apselan obsahující prekursor pseudoefedrin a za pomoci chemikálií, elektrických vařičů, nálevek, baněk a varného skla na tomto zařízení s rozdělením úkolů při výrobě společně prováděli výrobu metamfetaminu - pervitinu, přičemž tablety Apselan a další věci zajistil spoluobžalovaný P. R. a část z nich do objektu přinesl dne 2. 11. 2017 a předal obžalovanému S. V., přičemž výroba byla přerušena zásahem policie a na místě byly nalezeny
- tablety o hmotnosti 2 213,07 gramu léčebného preparátu Apselan, z nichž bylo možno vyrobit 326 gramů metamfetaminu
- krystalický prášek - pseudoefedrin o váze 300,75 gramů, obsahující 76,4 procent báze pseudoefedrinu, z něhož bylo možno vyrobit 206,6 gramů metamfetaminu
- kanystr s dvoufázovým meziproduktem, sestávajícím z organické a alkalizované vodné fáze o hmotnosti 4220 gramů, která obsahovala 7,5 procent báze metamfetaminu, tj. celkem 316,5 gramů metamfetaminu,
a jednali s vědomím, že nedisponují příslušným oprávněním k zacházení s návykovými látkami, tedy v rozporu s ust. §3 odst. 2 a §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a metamfetamin zvaný pervitin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek.
Obviněný M. K. byl odsouzen za uvedený trestný čin v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 6. 2018, č. j. 14 T 125/2018 - 57, doručeného dne 22. 6. 2018, který nabyl právní moci dne 3. 7. 2018, podle §283 odst. 2 tr. zákoníku s užitím §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 (dvou) roků. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 6. 2018, č. j. 14 T 125/2018 - 57, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný V. T. byl odsouzen za uvedený trestný čin v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2018, č. j. 19 T 83/2017 - 97, a s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 3. 2018, č. j. 2 T 98/2017-112, podle §283 odst. 3 tr. zákoníku s užitím §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci - mobilního telefonu Alcatel 1016G OneTouch, IMEI XY, s vloženou SIM kartou 02 CZ, č. XY, nesoucí tel. číslo XY. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2018, č. j. 19 T 83/2017 - 97 a z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 3. 2018, č. j. 2 T 98/2017 - 112, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných J. J., M. K. a S. V.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. K., V. T., J. J., M. K. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci v neprospěch obviněných J. J., M. K. a S. V., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2019, sp. zn. 15 To 61/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného J. J. a z podnětu odvolání obviněného J. J. zrušil ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu (v odsuzující i zprošťující části).
Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného V. T. a státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného S. V. zrušil ohledně obou obviněných v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné V. T. a S. V. uznal vinnými tím, že
pod bodem 6) oba obvinění společně se spoluobviněným M. K.
na objednávku spoluobža1ovaného P. R., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, v době nejméně od 22. 9. 2017 do 17. 10. 2017 v objektu rekreační chaty e. č. XY, v obci XY, okres Příbram, kterou za tímto účelem zajistil M. K. pronájmem na jméno své družky K. T., sestavili zařízení na výrobu metamfetaminu z tabletoviny léků obsahujících pseudoefedrin či již přímo z vyseparovaného efedrinu, pomocí chemikálií, elektrických vařičů, nálevek, baněk a varného skla a na tomto zařízení V. T. a S. V. vyrobili 1039 gramů metamfetaminu pro spoluobžalovaného P. R., který zajistil suroviny, zásobování a přepravu,
pod bodem 7) oba obvinění
na objednávku spoluobžalovaného P. R., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, v době nejméně od 14:30 hod. dne 2. 11. 2017 do 9:45 hod. dne 3. 11. 2017 v objektu bývalého statku JZD, p. č. XY v obci XY, v ul. XY, okres Jablonec nad Nisou, který za tímto účelem zajistil P. R., sestavili zařízení na výrobu metamfetaminu z tabletoviny léku preparátu Apselan obsahující prekursor pseudoefedrin a za pomoci chemikálií, elektrických vařičů, nálevek, baněk a varného skla na tomto zařízení s rozdělením úkolů při výrobě společně prováděli výrobu metamfetaminu pervitinu, přičemž tablety Apselan a další věci zajistil spoluobžalovaný P. R. a část z nich do objektu přinesl dne 2. 11. 2017 a předal obžalovanému S. V., přičemž výroba byla přerušena zásahem policie a na místě byly nalezeny
- tablety o hmotnosti 2 213,07 gramu léčebného preparátu Apselan, z nichž bylo možno vyrobit 326 gramů metamfetaminu
- krystalický prášek - pseudoefedrin o váze 300,75 gramů, obsahující 76,4 procent báze pseudoefedrinu, z něhož bylo možno vyrobit 206,6 gramů metamfetaminu
- kanystr s dvoufázovým meziproduktem, sestávajícím z organické a alkalizované vodné fáze o hmotnosti 4 220 gramů, která obsahovala 7,5 procent báze metamfetaminu, tj. celkem 316,5 gramů metamfetaminu,
a oba jednali s vědomím, že nedisponují příslušným oprávněním k zacházení s návykovými látkami, tedy v rozporu s ust. §3 odst. 2 a §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
a metamfetamin zvaný pervitin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek.
Obviněného V. T. za jednání v bodech ad 6) – 7) uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2018, č. j. 19 T 8312017 - 97, a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 3. 2018, č. j. 2 T 98/2017-112, obviněného odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku s užitím §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci: - mobilního telefonu Alcatel 1016G OneTouch, IMEI XY, s vloženou SIM kartou 02 CZ, č. XY, nesoucí tel. číslo XY. Zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2018, č. j. 19 T 83/2017 - 97 a z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 3. 2018, č. j. 2 T 9812017-112, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Dále vrchní soud rozhodl rovněž o vině a trestech ohledně obviněného S. V. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn a odvolání obviněných M. K., M. K. a odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného M. K. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně obviněného J. J. vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Výše citovaná rozhodnutí napadli obvinění V. T. a M. K. prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněný M. K. uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g) tr. ř.
6. Obviněný V. T. ve svém mimořádném opravném prostředku, jímž napadá výroky o vině i trestu uvádí, že provedené důkazy neumožňují učinit spolehlivý závěr, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu mu přisouzeného trestného činu. Vytýká, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, důkazy hodnotil v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil. Právní závěry obou soudů jsou tak v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, který je dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Rovněž je přesvědčen, že oběma soudy byla porušena zásada in dubio pro reo ve spojení s presumpcí neviny.
7. Taktéž namítá, že soud prvního stupně skutková zjištění opřel o nezákonným způsobem opatřené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, neboť příkazy k jejich provedení nejsou řádně odůvodněny a protokoly záznamů telekomunikačního provozu v rozporu s §88 odst. 6 tr. ř. neobsahují údaj o způsobu a obsahu provedeného záznamu. Ani vrchní soud se v rámci hodnocení důkazů s jejich namítanou nezákonností nevypořádal. Obviněný se tak neztotožňuje se závěry soudů, že příkazy k odposlechu a záznamy telekomunikačního provozu a protokoly k nim z hlediska zákonnosti obstojí a jsou použitelným důkazem.
8. Co se otázky viny týče, podle dovolatele nebylo prokázáno, že by pervitin sám vyráběl či byl při jeho výrobě jakkoliv nápomocen, ani není zřejmé, o jaké důkazy soudy tato svá zjištění opřely. Připouští, že se nacházel v rekreační chatě č. e. XY v obci XY a v bývalém objektu JZD v obci XY, avšak nikoli proto, aby se osobně podílel na výrobě pervitinu, přičemž tato jeho obhajoba nebyla vyvrácena. U skutku pod bodem 7. napadeného rozhodnutí (XY) dokonce obvinění S. V. a P. R. opakovaně u hlavního líčení uvedli, že neměl s výrobou pervitinu nic společného a v objektu se objevil náhodně. Soudy se rovněž správně nevypořádaly s množstvím pervitinu, které mělo být v těchto objektech vyrobeno, ani nebyl žádným důkazem konkretizován rozsah trestného činu, kterého se měl dopustit.
9. Extrémní nesoulad v posouzení skutkových zjištění obou soudů s výsledky provedeného dokazování obviněný shledal v tom, že pokud jsou provedené odposlechy telekomunikačního provozu získané nezákonně (na základě nezákonných příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu), přičemž spoluobviněný S. V. a P. R. vypovídají, že neměl s výrobou pervitinu nic společného, není logický závěr soudů o jeho vině, který tak nemá oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně tedy dospěl ke skutkovým závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování, přičemž Vrchní soud v Praze tento nedostatek nenapravil. Ačkoliv si je vědom skutkového charakteru svých námitek, s ohledem na konstantní judikaturu má za to, že Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud to odůvodňuje existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, neboť v takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2019, sp. zn. 15 To 61/2019, jakož i další rozhodnutí na napadené rozhodnutí obsahově navazující.
11. Obviněný M. K. ve svém dovolání směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně úvodem konstatuje, že toto odůvodňuje odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009, když namítá porušení základních práv a svobod, konkrétně právo obviněného na spravedlivý proces. Uvádí, že z provedeného dokazování nevyplývá nade vši pochybnost, že by spáchal trestný čin, jenž je mu kladen za vinu, ani nebyla prokázána vzájemná koordinace a propojenost alespoň tří osob páchajících trestnou činnost, tedy, že by jednal jako člen organizované skupiny. Z přisouzené trestné činnosti pod bodem 4/ rozsudku jej neusvědčuje ani výpověď M. K. z hlavního líčení, ani tato nebyla prokázána výpovědí P. R., když pouhá jeho přítomnost v daném čase a na daném místě nedokazuje, že spáchal trestnou činnost, nebo se na ní jakkoli podílel. Z výpovědi P. R. z přípravného řízení rovněž nevyplývá, že by jakýmkoli způsobem vytvořili spolu s M. K. organizovanou skupinu, v rámci které by páchali trestnou činnost, pro kterou jsou stíháni.
12. Pokud je podle závěrů obou soudů jeho vina prokazována zejména odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, pak tyto nesplňují podmínky §88 odst. 2 tr. ř., neboť příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. V odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání příkazu odůvodňují. Vydané příkazy však tyto požadavky nesplňují, a soud v nich náležitě nezdůvodnil oprávněnost použití tohoto důkazního prostředku, ani nebyly dostatečně individualizovány, pouze kopírují návrhy státního zástupce. Dále zdůrazňuje, že podle §88 odst. 6 tr. ř., má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu; ani tato podmínka však splněna nebyla. Vydané příkazy nesplňovaly zákonem stanovené náležitosti a na jejich základě tak byl získán nezákonný důkaz, který nebylo možné v daném řízení použít a nemělo být k němu žádným způsobem přihlíženo ani z něj ničeho dovozováno. Je přesvědčen, že tímto postupem došlo k zásadnímu zásahu do jeho základních práv, včetně práva na spravedlivý proces.
13. V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel opětovně namítá, že ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by se podílel na trestné činnosti, která mu je kladena za vinu, když jeho účast na ní, stejně jako jakoukoli dělbu úkolů či organizaci popírají i oba spoluobvinění M. K. i P. R. Ani ze závěrů vyvozených z provedených odposlechů (kupř. záznamy ze dne 28. 7. 2017, ze dne 1. 8. 2017, ze dne 3. 8. 2017 a ze dne 14. 10. 2017), jež jsou podle jeho názoru nezákonně získanými důkazy, nevyplývá, že by se dopustil přisouzené trestné činnosti. V daném případě neexistuje jediný přímý důkaz ani řetězec nepřímých důkazů, na jejichž základě by bylo možné prokázat jeho vinu. Poukazuje, že mezi skutkovými zjištěními a jejich hodnocením je v napadených rozhodnutích značný nesoulad, k čemuž cituje výpověď P. R. z hlavního líčení a její shrnutí v odůvodnění rozsudku Krajského soudu s tím, že ani závěry obou soudů z uskutečněných odposlechů s jejich obsahem nekorespondují.
14. Má tedy za to, že při rozhodování soudu prvního i druhého stupně došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Rovněž se domnívá, že předcházející řízení je stiženo natolik závažnými vadami, že na základě provedeného dokazování, zejména s ohledem na nezákonně provedený důkaz záznamem telefonických odposlechů a neprokázanou existenci organizované skupiny, jej nelze uznat vinným ze spáchání trestného činu, jak to učinil soud prvního stupně a odvolací soud de facto potvrdil.
15. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o zamítnutí jeho odvolání z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10.2019, č. j. 15 To 61/2019-3878 a současně zrušil výrok o vině a trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 24. 4. 2019, č. j. 53 T 12/2018-3759, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V souladu s §265h tr. ř. obviněný dále navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se v současné době nachází v pracovní neschopnosti, kdy další datum kontroly bylo stanoveno na 30. 12. 2019. V případě nástupu do výkonu trestu odnětí svobody by tak byla s největší pravděpodobností narušena jeho léčba, což by mohlo mít zásadní nepříznivé následky na jeho zdraví.
16. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále též „státní zástupce“) k podaným dovoláním obviněných mimo jiné vyplývá, že oba dovolatelé opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, a s jejich námitkami se již oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly.
17. Pokud obviněný M. K. namítá, že „nebyla prokázána vzájemná koordinace a propojenost alespoň tří osob páchajících trestnou činnost“, tedy že by jednal jako člen organizované skupiny, jedná se o námitku vůči hodnocení důkazů, která sama o sobě žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Dovolatel svou námitku omezil na skutková zjištění a neuvedl nic k právnímu posouzení skutku, neboť tvrdí, že mu účast na koordinované činnosti ostatních pachatelů nebyla prokázána, nikoliv, že by snad společenství všech pachatelů nemělo znaky organizované skupiny. Jeho dovolání tedy v této části uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jeho jednání by přitom nebylo realizovatelné bez plánování a koordinace – pachatelé hledali volné prostory, převáželi do nich poměrně obsáhlá zařízení na výrobu drog, která na místě kompletovali, opatřovali si suroviny k výrobě a prostřednictvím další osoby (zvlášť stíhaného objednatele) si zajišťovali „odbyt“ takto vyrobeného „zboží“. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč mělo společenství zúčastněných pachatelů, včetně dovolatele M. K. znaky organizované skupiny a s touto argumentací se ztotožnil též odvolací soud.
18. Ohledně námitek, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyly řádně odůvodněny a protokoly o nich neobsahují zákonné náležitosti, státní zástupce uvedl, že s totožnou námitkou se vypořádal již nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku, přičemž vymezil postavení tohoto důkazu mezi ostatními důkazy jako nepodstatné, neboť obvinění si možnosti odposlechu svých telefonů byli vědomi a tomu se snažili přizpůsobit obsah svých hovorů. Oproti tomu si nebyli vědomi svého sledování a právě tyto důkazy, proti nimž dovolatel nic nenamítá, jej usvědčují. Rovněž odvolací soud se s totožnou námitkou vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. I v tomto ohledu se tak jedná o námitky procesní, neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu.
19. Jestliže obviněný popírá, že se podílel na trestné činnosti ostatních pachatelů a domáhá se zásady materiální pravdy, k čemuž cituje z §2 odst. 5 nyní platného tr. ř., podle státního zástupce pomíjí, že tato citace již citovanou zásadu nevyjadřuje. Zásada materiální (objektivní) pravdy byla platným trestním řádem opuštěna novelou provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. Od 1. 1. 1994 již ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. zásadu materiální pravdy neobsahuje a tato zásada se neuplatňuje. Navíc je patrno, že i v době existence této zásady se jednalo o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní.
20 . Procesní, navíc neurčitou shledal státní zástupce námitku, že „mezi skutkovými zjištěními a jejich hodnocením je v napadených rozhodnutích značný nesoulad“, z níž není zřejmé, zda obviněný má na mysli hodnocení provedených důkazů, právní posouzení zjištěného skutku nebo nějaké jiné hodnocení. Žádná z námitek obviněného M. K. tedy uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá.
21 . Obviněný V. T. úvodem svého dovolání sice uvádí, že „právní závěry“ obou soudů jsou „v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními“, podle státního zástupce však není zřejmé, zda měl na mysli extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním ve smyslu judikatury Ústavního soudu nebo zda se jedná o námitku proti právnímu posouzení skutku. V dalším textu svého dovolání již žádnou námitku proti právnímu posouzení skutku neučinil ani neodůvodnil a dovolání omezil výlučně na otázky procesní.
22. I v případě námitky, že „nebyla aplikována zásada in dubio pro reo “, se podle státního zástupce jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. K aplikaci této zásady státní zástupce citoval řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v nichž byla tato otázka již řešena (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016 a ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). V této části podle státního zástupce dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
23. V další části svého dovolání shodně jako obviněný M. K. vytýká, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu „nejsou řádně odůvodněny“, aniž by k tomuto tvrzení cokoliv dalšího dodal. Svým tvrzením, že „obdobná je situace“ také u protokolů o těchto odposleších, které v rozporu s §88 odst. 6 tr. ř. „neobsahují údaj o způsobu a obsahu provedeného záznamu“ s dovětkem, že s opačným názorem soudů se neztotožňuje, však pomíjí pečlivě odůvodněné odmítnutí obou těchto námitek v odůvodnění rozsudků nalézacího a odvolacího soudu.
24. Namítá-li dále „extrémní nesoulad skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování“, tuto jeho námitku o existenci takového extrémního nesouladu by podle státního zástupce bylo možno považovat za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz odst. 23 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). K tomu poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu, přičemž Ústavní soud i Nejvyšší soud jsou „tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“ (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Obdobně ve svém usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3137/2016 Ústavní soud uvedl, že k extrémnímu rozporu dojde, „…postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování“. Obviněný sice opakovaně tvrdí, že extrémní nesoulad existuje, avšak v podrobnostech k tomu jen předkládá alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. V dalším textu pak argumentuje spíše jen zásadou in dubio pro reo , která sama o sobě žádný dovolací důvod založit nemůže. Ani v této části proto podle státního zástupce dovolání neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu.
25. Žádná z námitek uplatněných oběma dovolateli neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, a proto státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
26. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce ve vztahu k závěrům uvedeným v tomto vyjádření vyjádřil nesouhlas. Setrval na své dovolací argumentaci a dodal, že pokud jde o odkaz na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tímto se domáhal zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy dodržení jedné ze základních zásad trestního práva procesního, jež byla porušena, a v důsledku toho bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž má za to, že zcela jasně specifikoval namítaný rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich hodnocením odkazem na výpověď z hlavního líčení a následně i na odůvodnění rozsudku.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v případě dovolatele M. K. též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
29. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
30. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
31. Nejvyšší soud je dle ustálené judikatury Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek pouze v takovém případě, kdy v rozhodování soudů předchozích stupňů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
32. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že naprostou většinu v dovolání deklarovaných námitek obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
Dovolání obviněného V. T.
33. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na jeho hmotněprávní povahu nemohou být námitky obviněného V. T., jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňuje tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně, že nebylo prokázáno, že pervitin sám vyráběl či jakkoli pomáhal při jeho výrobě, že z pouhé jeho přítomnosti v objektech, kde k výrobě drogy docházelo, nelze dovodit jeho osobní účast na této výrobě, že se v objektech objevil zcela, náhodně a že z výpovědí obviněného S.V. a P. R. vyplývá, že neměl s výrobou nic společného, že provedeným dokazováním nebyla jeho vina prokázána, že se soudy správně nevypořádaly s množstvím pervitinu, které mělo být v objektech vyrobeno, ani nebyl žádným důkazem konkretizován rozsah trestného činu, kterého se měl dopustit apod.). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku. Nejvyšší soud se bez dalšího také ani nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný zpochybňuje procesní použitelnost získaných důkazů, neboť jde o výhrady procesně právní povahy. Odhlédne-li se od výše již rozvedené povinnosti dovolacího soudu přezkoumat z naznačených hledisek tvrzení o tzv. extrémním rozporu, pak zmíněné námitky obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
34. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „ in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „ in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
35. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
36. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených případů extrémního nesouladu nejedná.
37. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
38. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. , popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
39. Na základě obsahu podaného dovolání, ve kterém nebylo poukázáno na žádné právní nedostatky, jež by formálně naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že obviněný v něm brojil právě proti tomu, že soudy závěr o skutkových okolnostech založily na důkazech zajištěných z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, která podle jeho tvrzení odporovala podmínkám vyžadovaným pro procesní použitelnost takového důkazu. V této souvislosti obviněný především vytýkal, že příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu nejsou řádně odůvodněny ve smyslu §88 odst. 2 tr. ř. a rovněž protokoly záznamů telekomunikačního provozu neobsahují údaj o způsobu a obsahu provedeného záznamu ve smyslu §88 odst. 6 tr. ř. Vyslovuje tedy přesvědčení, že v důsledku těchto pochybení výstupy z těchto odposlechů a záznamů o telekomunikačním provozu nemohou být použity jako zákonné důkazní prostředky. Tyto výhrady jsou sice skutkové povahy a samy o sobě označený dovolací důvod nenaplňují. Pokud by však byly důvodné, mohly by založit extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, opírajícími se na nepoužitelném důkazu, a z nich vyvozenými právními závěry, a proto Nejvyšší soud zkoumal jejich opodstatněnost (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 864/08, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3316/14, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05, ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1709/13, ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3994/13).
40. Nejvyšší soud posuzoval okolnosti, za nichž došlo k vydání namítaných odposlechů a záznamů o telekomunikačním provozu ze všech hledisek ve smyslu výše uvedeného a nepřisvědčil námitkám obviněného V. T. (a již zde lze konstatovat, že rovněž i shodným námitkám obviněného M. K.) o jejich nezákonnosti, a tudíž nepoužitelnosti takto opatřeného důkazu.
41. Lze připomenout, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je za podmínek vymezených v §88 tr. ř. dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř. lze pouze tehdy, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle ustanovení §88 odst. 2 tr. ř. odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce obligatorně v písemné podobě. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i příslušný návrh státního zástupce k jeho vydání, přitom musí obsahovat uživatelskou adresu či zařízení, osobu uživatele, dobu, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn a která nesmí být delší než čtyři měsíce, dále konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu (včetně doby jeho trvání) odůvodňují, účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i odůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené.
42. K požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či povolení ke sledování osob a věcí, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, lze připomenout i některá související doktrinální východiska. Jak již bylo uvedeno výše, kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, nicméně v případě jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. daného důkazu. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Doktrína pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. ř., nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h) . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196].
43. Příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu v posuzované věci vydali v jednotlivých případech soudci Okresního soudu v Liberci na základě návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a předloženého spisového materiálu pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku P. R. a dalšími, blíže neustanovenými osobami, neboť bylo důvodné předpokládat, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu účastnických stanic a IMEI uvedených ve výrokové části příkazů mohou být zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, zejména podíl uživatele, eventuálně dalších osob na páchání projednávané trestné činnosti. Soudci předmětnými příkazy nařídili odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu specifikovaných účastnických čísel (mimo jiné byli jako provozovatelé ztotožněni rovněž dovolatelé V. T. a M. K.), na dobu ve výroku uvedenou, která odpovídá charakteru páchané trestné činnosti a předpokládané době jejího páchání.
44. Z odůvodnění předmětných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se podává, že podání návrhů na jejich vydání bylo opodstatněno tím, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu v návrhu uvedených mobilních telefonních čísel podezřelých osob bude možno zjistit skutečnosti významné pro trestní řízení, zejména bude možno zjistit přesná místa výroby pervitinu, osobu či osoby, které pervitin vyrábí, osoby, které od podezřelého P. R. či ostatních podezřelých pervitin odebírají, další osoby, které se na výše uvedené trestné činnosti podílejí, jakož i další skutečnosti důležité pro trestní řízení. Rovněž bylo konstatováno, že ve věci je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu, k jehož stíhání Českou republiku zavazují mezinárodní smlouvy (konkrétně Úmluva o psychotropních látkách ve znění vyhl. č. 62/1989 Sb., Jednotná úmluva o omamných látkách č. 458/1991 Sb., Úmluva OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami, publikovaná Sdělením federálního ministerstva zahraničních věci pod č. 462/1991 Sb. a Úmluva o omezení výroby a úpravě distribuce omamných látek č. 173/1993 Sb.)
45. Na základě předloženého spisového materiálu dospěli v jednotlivých příkazech soudci k závěru, že návrh na jejich vydání je důvodný, neboť informace a skutečnosti získané případným odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. v dané fázi trestního řízení nelze získat jinak s ohledem na konspirativní způsob páchání drogové trestné činnosti. Rovněž uvedli, že je naplněna zásada subsidiarity použití tohoto úkonu, jakožto úkonu výrazně zasahujícího do individuálních práv dotčených osob. Zásah do individuálních práv osob je opodstatněn závažností prověřované trestné činnosti. Délku trvání navrhovaného odposlechu pak povolili s odkazem na charakter páchané trestné činnosti a předpokládanou dobu páchání, což mělo být patrno z předloženého spisového materiálu.
46. Lze dodat, že v posuzované věci jsou ve spise dokumentovány jednotlivé podněty Policie České republiky k postupu dle §88 odst. 1 tr. ř., vydané příkazy soudců Okresního soudu v Liberci k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. a jejich prodloužení na č. l. 2248 – 2314 tr. spisu. Protokoly o záznamu telekomunikačního provozu u jednotlivých čísel včetně DVD-R nosičů a Úřední záznamy k obsahu důkazních komunikací v jednotlivých akcích ROY jsou založeny na č. l. 2315 - 2370 tr. spisu. Ve vztahu k trestné činnosti obviněného V. T. jde o příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. V 88/2017 – 0 Nt 15044/2017 (č. l. 2258 - 2259 tr. spisu), protokol o záznamu telekomunikačního provozu a úřední záznam k obsahu DVD-R s důkazní komunikací pro akci ROY_05_UL (č. l. 2344 a 2346 tr. spisu), a příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. V 116/2017 - 0 Nt 15058/2017 (č. l. 2268 - 2269 tr. spisu), protokol o záznamu telekomunikačního provozu a úřední záznam k obsahu DVD-R s důkazní komunikací pro akci ROY_14_UL (č. l. 2350 - 2353) a ohledně obviněného M. K. na protokol o záznamu telekomunikačního provozu na základě příkazu soudce Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 7. 2017, sp. zn. V 219/2017 – 0 Nt 151108/2017 (č. l. 2310 – 2311 tr. spisu) a úřední záznam k obsahu DVD-R z odposlechu telekomunikačního provozu telefonu obviněného M. K. vedeného pod krycím názvem ROY_54_UL ohledně hovorů mezi obviněnými M. K. a M. K. (č. l. 2364 - 2368 tr. spisu).
47. K naplnění náležitostí a dostatečnosti odůvodnění příkazů Okresního soudu v Liberci vztahující se mj. k trestné činnosti obou dovolatelů Nejvyšší soud konstatuje následující. V daných příkazech jsou uvedeny uživatelské adresy (telefonní čísla), jsou ztotožněny osoby jejich uživatelů, je uvedena doba provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let ve smyslu §88 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění příkazů pak soudce odkazuje na předložený spisový materiál a současně uvádí základní známé skutkové okolnosti prověřované věci, které nepochybně odůvodňují jeho vydání, jakož i maximální dobu jeho trvání, a to ve vztahu ke všem uživatelům následně odposlouchávaných uživatelských adres. Z popisu těchto okolností, z návrhů na vydání příkazů, jakož i ze spisového materiálu je seznatelné, že v dané věci bylo dáno důvodné podezření kontinuálního páchání sofistikované a vysoce závažné drogové trestné činnosti, jejíž pachatelé jednali konspirativně se snahou o maximální možné utajení v uzavřené komunitě, o čemž svědčí především jejich obezřetný a promyšlený postup směřující k tomu, aby jejich protiprávní jednání nebylo odhalitelné.
48. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že předmětné příkazy Okresního soudu v Liberci k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění je dostatečné, neboť z formálně-materiálního hlediska splňují všechny náležitosti vymezené v §88 tr. ř., a to po přezkoumání v souvislosti s věcně (a v zásadě i formálně) dostatečně odůvodněnými návrhy státní zástupkyně a spisovým materiálem. Tyto dokumenty totiž obsahují ještě podrobnější popis zjištěných skutkových okolností prověřované trestné činnosti materiálně odůvodňující nařízení jednotlivých odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i pasáže, které ve smyslu testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán – státní zástupce – soud) formálně i věcně doplňují odůvodnění jednotlivých náležitostí příkazu vydaného soudem. Tento závěr je přitom v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, aj.), jakož i související judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí tohoto soudu ve věcech Bašić proti Chorvatsku, Dragojević proti Chorvatsku), podle níž nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechům nemá dopad na přípustnost takto získaných důkazů v trestním řízení. S přihlédnutím k povaze této trestné činnosti, jež je zřejmá z odůvodnění soudních příkazů, návrhů státní zástupkyně, jako i příslušného spisového materiálu, si přitom nelze reálně představit, že by bylo možné zjišťovat skutečnosti důležité pro trestní řízení prostřednictvím úkonů jiných či méně invazivně zasahujících do základních práv podezřelých osob.
49. Oba dovolatelé dále k provedenému důkazu v podobě záznamů telekomunikačního provozu uvádí, že tyto nesplnily požadavky ustanovení §88 odst. 6 tr. ř., které stanoví, že má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu.
50. K naplnění náležitostí protokolů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu Nejvyšší soud konstatuje, že v daných protokolech skutečně absentují výše uvedené údaje o obsahu, čase jednotlivých hovorů, číslech, osobách uživatelů účastnických stanic a označení toho, která z účastnických stanic je volající a která volaná. Přílohy těchto protokolů nicméně tvoří uzavřené nepřepisovatelné nosiče DVD-R s uvedením názvu akce, jejichž obsahem jsou vybrané záznamy telekomunikačního provozu pořízené v konkrétní uvedené akci v původním rozsahu, které mají být užity jako důkaz, obsahující údaje o čase jednotlivých hovorů, číslech, osobách uživatelů účastnických stanic a označení toho, která z účastnických stanic je volající a která volaná. Úřední záznamy o obsahu předmětných nosičů, které jsou v procesním spise obsaženy bezprostředně v návaznosti na samotné protokoly tedy veškeré výše uvedené údaje obsahují, a to včetně obsahu jednotlivých SMS zpráv a hovorů. Jako formální pochybení lze tak označit pouze to, že obsah nosičů DVD-R se záznamy telekomunikačního provozu není uveden přímo v protokolech jako takových, ale jsou zde toliko uvedeny informace o skutečnosti, že obsahem nosičů jsou vybrané záznamy telekomunikačního provozu. Ty jsou pak uvedeny v úředním záznamu o obsahu nosičů, které tvoří přílohu k předmětným protokolům k záznamům telekomunikačního provozu. Tato skutečnost však podle Nejvyššího soudu není nikterak způsobilá založit absolutní neplatnost tohoto důkazu v důsledku absence zákonných náležitostí, když se jedná pouze o nepodstatnou formální vadu, v jejímž důsledku nebyla porušena práva obviněných a požadavky zákona byly materiálně naplněny.
51. Zákonností odposlechů a jejich procesní použitelností se zabýval již soud prvního stupně, který neshledal námitky obviněných důvodnými. V tomto směru uvedl, že Okresní soud Liberci vydal příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v přípravném řízení na základě návrhu státního zástupce. Protože soud nemá při vydávání příkazu v přípravném řízení jiné podklady než z připojeného policejního spisu, logicky vychází pouze z informací, které obstaral policejní orgán. Úkolem soudu je zkontrolovat, zda tvrzené skutečnosti odpovídají obsahu spisu a jsou dány zákonné předpoklady a důvody pro nařízení odposlechu podle §88 odst. 1 tr. ř. Pokud je shledá, vydá příslušný příkaz. Přejímá- li přitom formulace z návrhu státního zástupce či podnětu policejního orgánu místo vlastních formulací ohledně skutečností zjištěných ze spisu, nepředstavuje to samo o sobě vadu příkazu. K námitce nedostatku obsahu protokolu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soud prvního stupně konstatoval, že tato vychází z nesprávného porozumění textu ustanovení §88 odst. 6 tr. ř., neboť toto nevyžaduje, aby součástí protokolu byl obsah provedeného záznamu, ale údaje o obsahu. Tuto náležitost však všechny protokoly jednoznačně splňují, a v každém z nich je obsažen údaj o tom, co je obsahem záznamu a že se nalézá na připojeném datovém nosiči. Příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a protokoly o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu tak, i přes určité výhrady ohledně individualizace některých z nich, z hlediska zákonnosti obstojí. K tomu soud prvního stupně dodal, že „zájmových“ hovorů bylo minimální množství, neboť obvinění si byli vědomi, že telefony mohou být odposlouchávány a zaznamenané hovory jsou tak důkazem nepřímým, spíše podpůrným a prokazují spíše pouze vzájemnou komunikaci, nežli konkrétní skutečnosti. (str. 13 – 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
52. S těmito závěry, které shledal za zcela výstižné a dostačující, se ztotožnil i soud odvolací, který rovněž dovodil, že jde o akty, které lze považovat za zákonné. I podle vrchního soudu návrhy státního zástupce i samotné soudní příkazy jsou odůvodněny tak, že nevzbuzují pochybnost o tom, že v projednávané trestní věci šlo o prostředek oprávněně použitý, neboť se jednalo o drogovou trestnou činnost páchanou osobami zcela konspirativně, latentně, utajeným způsobem a obsahují tak podstatné údaje osvědčující jejich důvodnost. Podle odvolacího soudu tak mají náležitosti předpokládané v §88 odst. 2 tr. ř. Ani shodné odůvodnění s návrhem státního zástupce nezpůsobuje jejich nezákonnost. K tomu poukázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017 (str. 20 – 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
53. Ve vztahu k posuzované trestné činnosti obviněných V. T. a M. K. ohledně totožné námitky obou dovolatelů proto Nejvyšší soud přisvědčil oběma nižším soudům, pokud neshledaly předmětné námitky důvodnými. Současně konstatuje, že obviněnými vytýkaná pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení, která by mohla mít za následek nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, coby důkazu v trestním řízení vedeném proti obviněným, neshledal, neboť způsob jejich provedení jako celek, posuzován též z hledisek vymezených v judikatuře Nejvyššího soudu (kupř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 14/2016, sp. zn. 4 Pzo 14/2018 sp. zn. 4 Pzo 9/2019) a Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06), může obstát.
54. Jestliže obviněný V. T. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že napadá též výrok o uloženém trestu, tak kromě tohoto konstatování neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
55. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde - li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného V. T. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
56. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že námitky uvedené v dovolání obviněného V. T. nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani je nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod.
Dovolání obviněného M. K.
57. Ohledně dovolání obviněného M. K. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani jeho námitky požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem neodpovídají, neboť jimi zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů, čímž uplatnil námitky skutkové povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že z provedených důkazů nijak nevyplývá, že by se dopustil přisouzené trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování (konkrétně tvrzením, že výpovědí M. K. ani P. R. nebyla prokázána jeho účast na trestné činnosti, že tato nevyplývá ani z provedených odposlechů, že neexistuje jediný přímý důkaz ani řetězec nepřímých důkazů, na jejichž základě by bylo možno jeho vinu prokázat). Jeho argumentace tedy směruje výlučně do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů a do hodnocení důkazů, které obviněný zpochybňuje ve všech částech dovolání. Nabízí tak svou verzi průběhu skutkového děje učiněnou na základě vlastního hodnocení důkazů, přičemž teprve až na takto dosažené změně skutkových zjištění by mělo dojít i ke změně právního posouzení jeho jednání. Je tak zřejmé, že tyto a další obdobné námitky obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
58. Pokud jde o tvrzení, že nebylo prokázáno, že by jednal jako člen organizované skupiny, ačkoli tato námitka typově spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i tuto svou argumentaci dovolatel vystavěl pouze na skutkových okolnostech případu a polemice s hodnocením důkazů nalézacím soudem, když tvrzením, že v daném případě nebyla provedenými důkazy prokázána vzájemná koordinace a propojenost alespoň tří osob páchajících trestnou činnost, ani že by se na trestné činnosti ostatních obviněných jakýmkoli způsobem podílel či s nimi společně jednal, že ani z výpovědi spoluobviněných P. R. a M. K. nevyplývá, že by jakýmkoli způsobem vytvořili organizovanou skupinu, v rámci které by páchali trestnou činnost, z mezí uplatněného dovolacího důvodu obsahově vykročil. Tato jeho argumentace ve skutečnosti směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a do hodnocení důkazů, které obviněný zpochybňuje.
59. Nejvyšší soud nicméně považuje za vhodné k uvedené problematice ve stručnosti a jen v obecné rovině připomenout, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“, jeho vymezení je proto i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle stávající judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině; postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Současně není ani pro účast na organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, rovněž nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 678/2017). Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání: Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604).
60. Oba soudy se ve svých rozhodnutích postavením a rolí jednotlivých obviněných na přisuzované trestné činnosti výslovně zabývaly, přičemž shodně dospěly k závěru, že formální počet obviněných, kteří se protiprávního jednání účastnili, naplňuje předpoklad sdružení více osob. Obvinění se na předmětné trestné činnosti všichni dílčím způsobem podíleli, přičemž jednali ve vzájemné shodě, a toto jejich jednání bylo vzájemně provázáno a vedeno totožným (zištným) záměrem, přičemž si byli vědomi i toho, že se tak děje jejich společným jednáním. Rovněž byla prokázána dělba úkolů mezi jednotlivými obviněnými, Zřejmá je i plánovitost a koordinovanost jednání obviněných, když se nejednalo o spontánní nápad, ale o jednání, které dlouhodobě připravovali a zajišťovali prostředky potřebné pro úspěšné spáchání jejich záměru s jasným rozdělením rolí a úkolů, které přispělo k úspěšnému dokonání činu.
61. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě se závěry obou soudů konstatuje, že v daném případě z provedených důkazů vyplývá, že se obvinění M. K., M. K. a P. R. dohodli na výrobě metamfetaminu, přičemž jejich jednání spočívalo v naplánování trestné činnosti a rozdělení rolí tím způsobem, že převezli vybavení pro výrobu metamfetaminu z bydliště obviněného M. K., M. K. k výrobě metamfetaminu zajistil bezpečné prostory, kde nebyli nikým zvenčí rušeni a nemohli být nečekaně překvapeni a také pomáhal při vlastní výrobě, kterou vedl obviněný M. K. Z částečného doznání M. K. vyplývá, že k výrobě pervitinu došlo a o výrobě hovoří i obviněný P. R., který však tomu nebyl údajně přítomen. Doznal, že zařízení na výrobu do místa přivezli z bydliště M. K. Ze zvukových nahrávek ze sledování osob a věcí pak vyplývá, že společně vyrobili nejméně 80 g metamfetaminu pro obviněného P. R., který poskytl vstupní suroviny, vozidla k přepravě a podílel se na přepravě zařízení do Lázní XY. P. R. se pak podílel i na konečné fázi výroby dalšího přesně nezjištěného množství, kterou dokončil v bytě u N. B. na adrese XY, XY (bod 58 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Není tak sporu o tom, že se jednalo o jednání obviněných jako členů organizované skupiny.
62. Jestliže obviněný M. K. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále namítá, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyly řádně odůvodněny a protokoly o nich neobsahují zákonné náležitosti a jedná se tedy o nezákonně provedený důkaz, lze konstatovat, že jde o námitky, na něž bylo v podrobnostech reagováno již v rámci podrobné argumentace ke shodným dovolacím námitkám obviněného V. T. pod výše uvedenými body odůvodnění tohoto usnesení, na kterou lze odkázat.
63. S ohledem na shora uvedené je tedy patrno, že rovněž námitky uvedené v dovolání obviněného M. K., nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když směřují toliko do sféry skutkových zjištění a nikoliv hmotněprávního posouzení věci, ani je nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod.
64. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněnými namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Skutková zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci byla učiněna na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání nejen dovolatelů, ale i ostatních spoluobviněných. Při zjišťování skutkového stavu vycházely oba soudy z řady důkazů, a to nejen z výpovědí spoluobviněných J. J., M. K., S. V., ale i P. R. a M. Z., jejichž věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, ale i z výpovědí celé řady svědků, o jejichž věrohodnosti nejsou důvody k pochybnostem. Tyto důkazy nestojí osamoceně, ale jsou podporovány dalšími, na ně navazujícími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze vyzdvihnout zejména protokoly o provedených domovních prohlídkách včetně fotodokumentace v objektech, v nichž probíhala výroba metamfetaminu, jakož i protokoly o provedení prohlídek jiných prostor s fotodokumentací, protokoly o ohledání místa činu a protokoly o vydání věci. Zmínit lze též na tyto navazující odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie a genetiky, z oboru kriminalistiky odvětví fyzikální chemie a chemie, znalecké posudky z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, a z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, protokoly o vyhodnocení dat ze zajištěných mobilních telefonů, SIM karet, paměťových karet a dalších nosičů, jakož i protokoly o odposleších a záznamech telekomunikačního provozu včetně nosičů DVD - R se zvukovými nahrávkami, záznamy k zajištěným SIM kartám a mobilním telefonům. Za zásadní pak lze označit protokoly o sledování osob a věcí a úřední záznamy o vyhodnocení kamerového systému. Skutkový stav dokreslují též zprávy o majetkových profilech obviněných, opisy z evidence Rejstříku trestů a mnohé další důkazy. O zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti.
65. Ačkoliv obviněný M. K. trestnou činnost pod bodem 4) popírá, jeho účast na tomto skutku a jeho role v rámci skupiny zcela evidentně vyplývá z částečného doznání M. K. a P. R., a tato jejich tvrzení korespondují i s ostatními provedenými důkazy. V tomto ohledu lze poukázat zejména na záznamy odposlechů telekomunikačního provozu, konkrétně na hovory mezi obviněným M. K. a M. K. ve dnech 10. 8. 2017, 13. 8. 2017 a 14. 8. 2017 (č. l. 2364 – 2368 tr. spisu), když rovněž ze záznamu hovoru zachyceného při sledování osob a věcí mezi obviněným M. K. a P. R. (jeho přepis na č. l. 2562 – 2563 tr. spisu), je zcela nezpochybnitelná vědomost dovolatele o výrobě pervitinu v Lázních XY včetně jeho přímé účasti na ní. Rovněž obviněný M. K. zcela přesvědčivě uvedl, že M. K. byl společně s ním v Lázních XY zničit zbytky po výrobě drog z jeho garáže v XY, naskládali to do sklepení pod domem. Tato jeho výpověď je podpořena výpovědí obviněného P. R. z přípravného řízení, že ohledně výroby pervitinu se M. K. s M. K. spolu domlouvali a posléze společně jeli a v XY nakládali zařízení potřebné pro výrobu. Odvolací soud neuvěřil ani obhajobě obviněného, že nebylo prokázáno, že by zajistil prostory k výrobě metamfetaminu (str. 21 odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Rovněž obviněný V. T. namítá, že jeho vina nebyla prokázána, když se sice v rekreační chatě v obci XY (bod 6) a v bývalém objektu JZD v obci XY (bod 7) nacházel, nebylo však prokázáno, že by se osobně na výrobě pervitinu jakkoliv podílel. Z jednání pod bodem 6) je nicméně usvědčován zejména částečným doznáním obviněného S. V. z přípravného řízení, které zopakoval i u hlavního líčení, že V. T. učil vyrábět pervitin, pomáhal mu, říkal mu, co má dělat a kolik toho má nasypat. Z protokolu o provedení domovní prohlídky v objektu rekreační chaty v XY vyplývá, že byly nalezeny a zajištěny prostředky a zařízení sloužící k výrobě metamfetaminu. Jestliže v kuchyni nad dřezem byl proveden seškrab zaschlé látky, která pozitivně reagovala na přítomnost metamfetaminu, prokazující uskutečněnou výrobu a na aluminiové folii v kuchyni v chatě byly zjištěny daktyloskopické otisky V. T., zcela logicky soudy dospěly k závěru, potvrzenému i P. R., že dovolatel musel být u výroby metamfetaminu přítomen. V neposlední řadě soudy vycházely i z obsahu dne 17. 10. 2017 v prostoru před chatou nalezeného papíru s poznámkami obsahujícími výpočty zahrnující hmotnosti, připravitelná množství a ztráty při výrobě pervitinu, jehož pisatelem dle znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma byl s největší pravděpodobností obviněný V. T. O jeho účasti na jednání uvedeném pod bodem 7) pak svědčí mimo částečné doznání obviněného S. V. a výpovědi P. R. a M. B. taktéž protokol o sledování osob a věcí, z nějž vyplývá ve vnitřních prostorách objektu bývalého statku JZD v XY zachycený obrazový a zvukový záznam o pohybu a činnosti obviněných S. V. a V. T. Na tyto navazují protokoly o zadržení obviněných v daném objektu přímo při páchání trestné činnosti v tzv. varně pervitinu, a to bezprostředně po dokonání části výroby pervitinu – separaci pseudoefedrinu, přičemž stěr dlaní u obou obviněných po zadržení byl pozitivní na metamfetamin. Dle protokolu o vydání věci a odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie obviněný V. T. vydal dne 3. 11. 2017 po zadržení 15,263 gramu netto látky MM, užívané jako ředící látka pro metamfetamin a 1,384 gramu rostlinné směsi obsahující cannabinoidy s obsahem 0,130 gramu THC. Vědomost obviněného nejen o výrobě metamfetaminu, ale i jeho přímá účast na této je tak zcela průkazná. Odvolací soud rovněž shledal nepřípadnou námitku obviněného stran množství vyrobeného pervitinu, naopak se ztotožnil se soudem prvního stupně, který v tomto ohledu dospěl ke zcela konkrétním závěrům, když u skutku ad 6) výroku o vině vycházel z vlastnoručních poznámek obviněného a z odměny za výrobu a u bodu 7) pak z konkrétního množství pervitinu zajištěného při domovní prohlídce (str. 21 až 22 odůvodnění rozsudku vrchního soudu).
66. Předmětné námitky obou dovolatelů již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto uplatňovali, přičemž již soud prvního stupně se jimi náležitě zabýval. Na podkladě obou dovoláními zpochybňovaných rozhodnutí je tedy patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaných závěrů potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že oba obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud proto považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 15 - 25) a na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 9 - 40). Současně konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů rovněž nebylo porušeno právo obviněných na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jak je jimi namítáno, ani napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení principu presumpce neviny či zásady in dubio pro reo .
67. Nejvyšší soud v projednávané věci tak neshledal ani obviněnými namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
68. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který obviněný M. K. též poukázal, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
V.
Závěrečné shrnutí
69. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění V. T. a M. K. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
70. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného M. K. na odložení výkonu trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu