ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1166.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1166/2020-207
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 218/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, č. j. 15 Co 269/2018-142, ve znění usnesení ze dne 8. 1. 2020, č. j. 15 Co 269/2018-197, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, č. j. 15 Co 269/2018-142, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. 1. 2020, č. j. 15 Co 269/2018-197, se ve výroku II co do částky 100 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2017 do zaplacení a v závislém nákladovém výroku III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 7. 7. 2017 domáhá po žalované odškodnění nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o žalobě na náhradu škody a o ochranu osobnosti, které bylo původně vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 75/2001, následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 29/2005 a po vyloučení a přikázání věci o ochranu osobnosti Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 36 C 55/2009 (dále jen „posuzované řízení“), přičemž řízení bylo zahájeno dne 29. 1. 2001 a skončeno dne 11. 10. 2016. Žaloba v posuzovaném řízení byla odůvodněna urážlivými výroky soudce L. H. (dále také „soudce“) pronesenými v průběhu dvou soudních jednání dne 12. 1. 2001 vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízeních pod sp. zn. 15 C 295/99 a sp. zn. 15 C 147/99.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 9 C 218/2017-88, ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 C 218/2017-106, uložil žalované, aby se písemně doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem žalobci omluvila za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 55/2009, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (výrok I), dále žalované uložil, aby žalobci zaplatila částku 23 500 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2017 do zaplacení (výrok II) a aby žalobci zaplatila na náhradě nákladů řízení 13 560 Kč (výrok III), zamítl žalobu co do částky 276 500 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2017 do zaplacení (výrok IV).
3. Soud prvního stupně po provedení dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 29. 1. 2001 z podnětu žalobce, H. T. C. a A. Z., které žalobce jako člen odborových organizací zastupoval nejen v tomto řízení, ale i v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 295/99 (žalobce H. T. C. proti žalovanému J. Z. o zaplacení 1 085 Kč s příslušenstvím) a pod sp. zn. 15 C 147/99 (žalobce Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky proti žalovanému A. Z. o 831,10 Kč s příslušenstvím), projednávaných soudcem L. H.
4. H. T. C., zastoupená žalobcem jako členem odborové organizace Nezávislá vyšetřovací komise, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 295/99, vystupovala v procesním postavení žalobkyně a domáhala se proti J. Z. náhrady škody ve výši 1 085 Kč. Jednání v této věci proběhlo dne 12. 1. 2001, časově předcházelo jednání vedenému pod sp. zn. 15 C 147/99, ve kterém žalobce jako jednatel N. o. o. zastupoval A. Z., po němž Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky požadovala úhrady částky 831,10 Kč za náklady ambulantní léčby zranění V. O., jež jí měl úmyslným jednáním způsobit žalobcem zastupovaný žalovaný. Soud usnesením ze dne 29. 2. 2000 vyzval Nezávislou odborovou komisi, aby doložila splnění zákonné podmínky podle §26 občanského soudního řádu, tedy aby prokázala skutečnost, že zastupovaný byl v době udělení plné moci jejím členem. Na jednání dne 12. 1. 2001, při kterém byl žalovaný A. Z. vyslechnut, žalobce jako jeho zástupce namítl podjatost soudce a uvedl, že na jeho postup podá u vedení soudu stížnost. Jednání bylo z tohoto důvodu odročeno. Ve vyjádření k námitce podjatosti soudce nadřízenému soudu sdělil, že v mezidobí (po jednání a vznesení námitky) žalobce spolu se žalovaným A. Z. a H. T. C. podali proti němu a České republice - Ministerstvu spravedlnosti u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu o náhradu škody a omluvu. Nadřízený soud usnesením ze dne 28. 3. 2001 soudce z projednávání věci vyloučil. Následně bylo řízení nejprve přerušeno, poté pro zpětvzetí žaloby v důsledku úmrtí žalovaného A. Z. usnesením ze dne 4. 1. 2002, které nabylo právní moci dne 13. 2. 2002, zastaveno.
5. Posuzované řízení bylo nejprve vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 Nc 3025/2001, neboť žaloba nesplňovala zákonná kritéria řádného žalobního návrhu. Žalobce a A. Z. se domáhali jednak toho, aby oba žalovaní (soudce a Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) byli povinni společně a nerozdílně zaplatit každému z nich částku 2 400 Kč s 16 % úrokem od 31. 1. 2001 do zaplacení. Spolu se žalobkyní H. T. C. žalobce dále požadoval blíže nespecifikovanou omluvu za nevhodné a urážlivé výroky soudce při jednáních dne 12. 1. 2001 ve věcech vedených pod sp. zn. 15 C 295/99 a sp. zn. 15 C 147/99, s tvrzením, že první žalovaný svým afektovaným, arogantním, vulgárním a psychopatickým chováním tato jednání zmařil a zasáhl do jejich práv na ochranu osobnosti. Zároveň se žalobou podali návrh na vydání předběžného opatření, kterým požadovali, aby soud zakázal prvnímu žalovanému vyhrožovat žalobci v přítomnosti třetích osob jeho trestním stíháním pro výroky učiněné při jednání dne 12. 1. 2001 ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 147/99 a vyjadřovat se negativně k tomu, jak byl při tomto jednání oblečen. Návrh na nařízení předběžného opatření byl soudem prvního stupně zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, které Městský soud v Praze shledal nedůvodným a usnesení potvrdil. Následně Obvodní soud pro Prahu 4 předložil Městskému soudu v Praze spis s návrhem na delegaci vhodnou, kterému odvolací soud vyhověl a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, jenž věc nadále vedl pod sp. zn. 23 C 75/2001. V červenci 2001 následovalo vyjádření žalovaného soudce i výzva soudu, aby Nezávislá vyšetřovací komise, zastupující A. Z. a H. T. C., prokázala svou právní subjektivitu i skutečnost, že žalobce je jejím statutárním orgánem a v těchto řízeních žalobci jejími členy. Usnesením ze září 2001 byla Nezávislá vyšetřovací komise opět vyzvána k doložení požadovaných skutečností a v říjnu byli žalobci usnesením vyzváni k upřesnění části žalobního návrhu, kterým se domáhali omluvy. V listopadu 2001 žalobce jako zástupce pozůstalé manželky M. Z. sdělil soudu, že druhý žalobce A. Z. dne 8. 10. 2001 zemřel. V lednu 2002 žalobci upřesnili žalobní petit, přičemž v březnu soud zjišťoval okruh dědiců a v dubnu 2002 bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení dědického řízení, po jehož ukončení soud rozhodl, že namísto zemřelého žalobce A. Z. bude v řízení o náhradu škody pokračováno se žalobcem, jenž jeho pohledávku převzal. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání. Městský soud v Praze v dubnu 2004 usnesení o procesním nástupnictví potvrdil. Usnesením ze dne 19. 7. 2004 soud řízení ve věci ochrany osobnosti vyloučil k samostatnému projednání. K výzvě soudu se druhá žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti v říjnu 2004 vyjádřila. Jednání o nárocích na náhradu škody, nařízená na dny 20. 7. 2006, 8. 9. 2006 a 30. 11. 2006, byla na žádost žalobce odročena, přičemž následné jednání v lednu 2007 bylo odročeno za účelem výslechu svědkyně H. P. dožádaným Městským soudem v Brně. Po vrácení spisu od dožádaného soudu bylo na říjen 2007 nařízeno další jednání. Dne 22. 10. 2007 soud vyhlásil rozsudek, kterým řízení zastavil v části, v níž se žalobce na žalovaných domáhal zaplacení peněžitého plnění ve výši 2 653 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu o zaplacení částky 2 147 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku se žalobce odvolal, odvolání však odůvodnil až na výzvu soudu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil dne 11. 6. 2008. Konečné rozhodnutí o žalobě na náhradu hmotné škody nabylo právní moci dne 11. 8. 2008.
6. Řízení ve věci ochrany osobnosti bylo nadále projednáváno pod sp. zn. 23 C 169/2004. Z důvodu nedostatku věcné příslušnosti bylo ve zbylé části rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2004 postoupeno věcně příslušnému Městskému soudu v Praze, který po postoupení spisu v dubnu 2005 řízení nově vedeném pod sp. zn. 34 C 29/2005 usnesením ze dne 25. 4. 2005 zastavil z důvodu, že žaloba nemá svůj původ v občanskoprávních vztazích. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze usnesením z prosince 2005 rozhodnutí Městského soudu v Praze změnil tak, že se řízení nezastavuje. Poté soud zrušil rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a zamítl požadavek žalobců na vrácení soudního poplatku. Proti zamítavému výroku podali oba žalobci odvolání, přičemž ve stejný den jiným podáním vzala žalobkyně H. T. C. žalobu zpět. Zároveň žalobce podal návrh na vyloučení soudců a na přikázání věci jinému soudu z důvodu nutnosti, avšak po vyjádření dotčených soudců Vrchní soud v Praze námitce podjatosti nevyhověl. Následně Městský soud v Praze zastavil řízení žalobkyně proti oběma žalovaným. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2008, č. j. 1 Co 92/2008-139, potvrdil správnost výroku o nevrácení soudního poplatku oběma žalobcům a usnesením ze dne 6. 2. 2009 vyhověl návrhu na delegaci vhodnou a věc k dalšímu řízení přikázal Krajskému soudu v Praze, neboť první žalovaný se v mezidobí stal soudcem Městského soudu v Praze. Krajský soud v Praze projednal žalobu pod sp. zn. 36 C 55/2009, přičemž nařídil jednání na červen 2009, avšak žalobce požádal o odročení jednání s tím, že předvolání je procesně vadné, neboť mu nebyla soudem zachována třicetidenní lhůta k přípravě. Další jednání proběhla v říjnu 2009, prosinci 2009 a v únoru 2010, kdy poslední jednání bylo odročeno na neurčito, za účelem zapůjčení spisu Ústavnímu soudu, jenž pro zjevnou neopodstatněnost odmítl žalobcovu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008. Další jednání v červnu 2010 bylo odročeno za účelem žalobcem navrženého výslechu svědkyně H. T. C., po jejímž propuštění z ošetřování bylo jednání nařízeno na květen 2011, ke kterému se svědkyně nedostavila a byla vyslechnuta až při jednání dne 11. 7. 2011. K dalšímu jednání v srpnu 2011 byla z podnětu žalobce připojena kopie policejního spisu, jehož obsahem bylo žalobcovo trestní oznámení proti žalovanému soudci. Dne 15. 8. 2011 byl vyhlášen rozsudek č. j. 36 C 88/2009-277, kterým byla žaloba zcela zamítnuta, přičemž zamítavý výrok nabyl právní moci dne 15. 10. 2011 . Proti výroku o náhradě nákladů řízení se odvolal první žalovaný. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2012, č. j. 1 Co 299/2011-295, zrušil napadenou část nákladového výroku a vrátil věc Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení, který usnesením ze dne 10. 12. 2012 rozhodl o nákladech řízení stejně jako v předchozím zrušeném výroku, když je opětovně prvnímu žalovanému nepřiznal. Následovalo odvolání prvního žalovaného a zrušující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013, č. j. 1 Co 71/2013-311. O náhradě nákladů řízení tak znovu rozhodoval Krajský soud v Praze, který jejich náhradu prvnímu žalovanému usnesením ze dne 12. 12. 2013, č. j. 36 C 55/2009-319, opět nepřiznal. Následně Vrchní soud v Praze opětovně usnesením ze dne 20. 8. 2013, č. j. 1 Co 35/2014-333, usnesení o nákladech řízení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Proti tomuto zrušujícímu usnesení podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 6. 2015 odmítl. Dne 12. 11. 2015 Krajský soud v Praze žalobci uložil povinnost uhradit úspěšnému prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 31 157,50 Kč. Proti tomuto usnesení podal blanketní odvolání žalobce. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2015, č. j. 36 C 55/2009-360, žalobce vyzval k doplnění odvolání, jenž proti tomuto usnesení vyšší soudní úřednice podal námitky, které Krajský soud v Praze shledal nedůvodnými a usnesením ze dne 5. 1. 2016, č. j. 26 C 55/2009-364, usnesení potvrdil. Žalobce pak odvolání doplnil a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. 1 Co 7/2016-377, které nabylo právní moci dne 11. 10. 2016, dotčené usnesení potvrdil a uložil žalobci uhradit náklady odvolacího řízení ve výši 1 875 Kč.
7. Dne 30. 12. 2016 žalobce podal u žalované žádost o mimosoudní odškodnění. Žalovaná žalobci sdělila, že jeho nárok na požadované relutární odškodnění a omluvu neuznává.
8. S odkazem na §1, §3, §13 a §31a OdpŠk soud prvního uzavřel, že nároky z titulu náhrady škody prvních dvou žalobců byly pravomocně zamítnuty po 7 letech a 6 měsících konečným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 6. 2008, který nabyl právní moci 11. 8. 2008. Zbylé řízení o ochranu osobnosti bylo pak meritorně skončeno po 10 letech a 8 měsících, když zamítavý výrok o věci samé rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2011 nabyl právní moci dne 15. 10. 2011 a nadále již soud řešil jen náklady řízení. Celkovou dobu trvání posuzovaného řízení soud prvního stupně pak stanovil v délce 16 let a 8 měsíců, neboť do ní zahrnul i dobu, po kterou soudy řešily náklady řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným.
9. Soud prvního stupně vzal v úvahu, že v řízení o ochranu osobnosti rozhodl Krajský soud v Praze jednou a o náhradě nákladů řízení čtyřikrát, z toho odvolací Vrchní soud v Praze rozhodoval třikrát a jednou Ústavní soud a Nejvyšší soud. Podle soudu prvního stupně věc byla složitá po stránce skutkové i právní, neboť žalobce uplatnil v řízení více nároků s odlišným právním základem, které bylo nutno prokazovat. Přihlédl dále k tomu, že žalobce byl opakovaně vyzván k doplnění žaloby (3. 1. 2002, 23. 8. 2004 a 14. 12. 2009) a že žádal o prodloužení lhůty k tomuto doplnění. Podle názoru soudu prvního stupně po stránce procesní byla věc velmi složitá, neboť musela být vyřešena věcná příslušnost soudu ohledně části žaloby o ochranu osobnosti, opakovaně byla řešena delegace nutná a vhodná, námitka podjatosti soudců Městského soudu v Praze a právní nástupnictví. Rovněž vzal v úvahu, že řízení bylo prodlouženo opakovanými omluvami žalobce a komplikacemi při předvolání svědkyně, přičemž přihlédl k tomu, že v řízeních byla řada procesních úkonů žalobce, s nimiž bylo nutno se procesně vypořádat, což vedlo k prodloužení řízení, přičemž toto prodloužení řízení nebylo lze připsat na vrub státu. Žalobce si na průtahy nestěžoval a nepodal návrh na určení procesní lhůty. Vzal dále v úvahu, že žaloby na náhradu škody a na ochranu osobnosti byly zamítnuty a žalobce nepodal odvolání proti zamítnutí žaloby o ochranu osobnosti. Při posouzení významu předmětu řízení pro žalobce soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobce je osobou s právním vzděláním, velmi zkušenou ve věci náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, přičemž je mu známo, že žalobce vede více sporů sám, ale i jako zástupce jiných účastníků na základě plné moci. Podle soudu prvního stupně tak žalobcova nejistota a frustrace z délky řízení mu musela způsobit daleko menší psychickou újmu než účastníkovi, který se soudí jen ojediněle nebo vede málo sporů. Soud prvního stupně sice přihlédl k tomu, že se žalobci již dostalo zadostiučinění za chování soudce L. H. při jednání ze 12. 1. 2001, a to v odpovědi tehdejšího předsedy Obvodního soudu pro Prahu 4 L. N. na žalobcovu stížnost, přesto celkovou délku posuzovaného řízení trvající celkem 16 let a 8 měsíců posoudil jako nepřiměřeně dlouhou. Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalobci vznikla nemajetková újma, a to odškodnitelná vyplacením přiměřeného peněžního zadostiučinění, neboť samotné konstatování porušení práva v daném případě není dostačující.
10. Soud prvního stupně základní částku peněžní náhrady stanovil násobkem shora uvedené doby a částky 1 250 Kč měsíčně, přičemž první dva roky řízení hodnotil částkou o polovinu nižší, a dospěl k částce 235 000 Kč (188 x 1 250). Následně podle kritérií stanovených v §31a písm. b) až e) OdpŠk posuzoval, zda jsou dány důvody pro zvýšení či snížení této částky. Pro vyšší složitost základní částku snížil o 20 %. Z důvodu jednání žalobce jako poškozeného snížil základní částku o dalších 20 %. Dále základní částku snížil o 40 % z důvodu, že věc byla opakovaně projednávána na více stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Základní částku odškodnění také snížil o 10 % z důvodu menšího významu řízení pro žalobce. Soud prvního stupně tedy žalobci přiznal peněžní náhradu nemajetkové újmy ve výši 23 500 Kč a omluvu, přičemž ve zbylém rozsahu nárok na finanční kompenzaci žalobu zamítl.
11. Úroky z prodlení soud prvního stupně žalobci přiznal ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty ve smyslu §15 OdpŠk, přičemž výši úroků z prodlení určil podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
12. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I), dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
13. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž sám, aniž by to však výslovně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku (vyplývá to ale ze záznamu o jednání odvolacího soudu ze dne 5. 3. 2019 založeného ve spisu na CD, pozn. dovolacího soudu), doplnil dokazování ohledně množství žalobcem vedených věcí, a to evidencí stížností a výpisem z informačního systému krajského a vrchního soudu. Odvolací soud po takto doplněném dokazování vyšel ze skutečností, že u žalobce je od roku 2005 evidováno 16 stížností pod sp. zn. St a 15 věcí v agendě Si jako žadatele o podání informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a že od roku 2006 žalobce vede 254 civilních řízení v agendě Co. Současně vyšel ze skutečnosti, kterou mu k jeho dotazu sdělila žalobcova právní zástupkyně, že sice nemá informace o jiných žalobcových věcech, ale že ona sama žalobce zastupuje asi ve 20 probíhajících soudních řízeních.
14. Takto doplněný skutkový stav odvolací soud po právní stránce posoudil odlišně od soudu prvního stupně. Přitom přihlédl k tomu, že před projednáním věci odvolacím soudem vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu vyhovujících výroků I a II, neboť po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně mu žalovaná zaslala písemnou omluvu a zaplatila mu i soudem prvního stupně přiznanou částku 23 500 Kč s příslušenstvím.
15. Odvolací soud souhlasil se stanovením délky posuzovaného řízení, pouze opravil početní nepřesnost soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že od ledna 2001 do srpna 2016 neuplynulo 16 let 8 měsíců, ale 15 let a 8 měsíců, což sice mělo vliv na propočet základní částky relutární náhrady, avšak nebránilo závěru, že v dané věci došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Přitom uzavřel, že v dané věci nebyly zjištěny skutečnosti, které by ospravedlňovaly celkovou délku řízení v trvání téměř 16 let, kterou posoudil jako mimořádně dlouhou, přestože význam řízení pro žalobce byl po celou dobu jeho trvání malý a žalobce se částečně zasloužil o prodloužení posuzovaného řízení. Podle odvolacího soudu posuzované řízení bylo prodlouženo z důvodů, že žalobcovy některé návrhy nebyly důvodné (odvolání do procesního nástupnictví, odvolání do nevrácení soudního poplatku, návrh na delegaci nutnou, odvolání do vytýkacího usnesení, bezpředmětná ústavní stížnost, dovolání do zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, odvolání do konečného rozhodnutí o nákladech řízení, návrhy na výslech v té době hospitalizované H. T. C. či připojení policejního spisu, které nevedly k prokázání podstatných skutečností) či neúplné (žaloba postrádala řádné žalobní žádání, nároky nebyly způsobilé společnému projednání, blanketní odvolání do nákladů řízení), avšak ani tyto skutečnosti nemohly odůvodnit mimořádně dlouhou dobu řízení. Podle odvolacího soudu na úvahu o přiměřenosti celkové délky řízení neměla vliv ani skutečnost, že v dané věci předmět sporu byl zcela pravomocně vyřešen po 10 letech a 8 měsících, a nadále již byly soudy řešeny pouze náklady řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným. Tato skutečnost však podle názoru odvolacího měla nepochybně vliv na posouzení významu řízení pro poškozeného, který se i v průběhu sporu může měnit, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011.
16. Pokud se týká kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, odvolací soud s odkazem na část IV písm. d) stanoviska občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, vzal v úvahu výši peněžitého plnění, kterého se žalobce domáhal, jakož i důvod pro který ho požadoval, jež posoudil jako nicotný, od čehož dovodil význam posuzovaného řízení pro žalobce. K tomu dodal, že žalobce jako osoba, která v soudních řízeních opakovaně vystupuje v postavení zástupce či žalobce, si musel být vědom, že náklady na cestovné a stravné, které uplatnil jako zástupce účastníka, nebude možné z titulu náhrady škody v souvislosti s tvrzeným skutkovým stavem získat. Na podporu své argumentace odvolací poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011.
17. Ohledně zvážení významu řízení na ochranu osobnosti pak podle odvolacího soudu bylo zásadní, že od počátku absentovaly vážné důvody pro podání žaloby a že návrh byl odsouzen k neúspěchu, neboť výroky žalovaného soudce nesměřovaly proti žalobci osobně, ale k projednávané věci a procesnímu řízení, tedy nebyly způsobilé snížit jeho čest ani podle obsahu a povahy, a to i za stavu, kdy je bylo lze hodnotit z profesního hlediska jako nevhodné. Z tohoto důvodu odvolací soud posuzoval skutečnou žalobcovu motivaci s tím, že u tohoto typu žalob je právě výsledek neopominutelný, neboť jiným způsobem nelze prakticky zjistit, zda žalobní návrh nebyl podán jako šikanózní.
18. Odvolací soud dovodil, že v poměrech projednávané věci byla žalobcova motivace zřejmá již z jeho podání i dalšího postupu, který ve vztahu k prvnímu žalovanému volil, když žalobce ve svých podáních opakovaně na adresu prvního žalovaného volil dehonestující výrazy, pokud zdůrazňoval, že byl ze strany prvního žalovaného vystaven jeho „psychopatickému jednání“ apod., avšak podle odvolacího soudu nic takového v řízení nebylo zjištěno. Dále s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15, odvolací soud přihlédl k tomu, že z řízení vyplynulo, že žalobce proti prvnímu žalovanému použil zcela nepřiměřené prostředky, pokud proti němu podal návrh na zahájení trestního řízení. K tomu podotkl, že rovněž nelze pominout skutečnost, že v soudních řízeních, při kterých mělo dojít k tvrzenému jednání soudce, vystupoval žalobce jako zástupce, člen nebo jednatel odborových organizací (Nezávislá odborová komise či Nezávislá vyšetřovací komise), které byly založeny právě za tím účelem, aby v soudních řízeních mohl jejich členy v soudních řízeních opakovaně zastupovat, a že jeho procesní postavení bylo tak zcela dobrovolné.
19. Odvolací soud dále vyjádřil názor, že v daném případě bezvýhradně neplatí premisa, že výsledek posuzovaného řízení, ve kterém došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy i pro stanovení případného zadostiučinění, zásadně rozhodný.
20. Pokud se týká zhodnocení významu řízení nebylo lze podle odvolacího soudu pominout ani skutečnost, že žalobce v tomto procesním postavení vede mimořádné množství sporů. Odvolací soud totiž z evidenčních pomůcek Městského soudu v Praze zjistil, že od roku 2008 projednával přes 250 odvolání žalobce v řízeních, které převážně vedl se žalovanou (státem), ať už zastoupenou Ministerstvem spravedlnosti či jinou organizační složkou. V tomto ohledu odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na mimořádné množství zahájených soudních sporů, které překračuje i profesní činnost mnohých advokátních kanceláří, je stěží představitelné, aby každý z nich zasáhl citelně psychickou sféru žalobce, když ani pro mimořádně psychicky odolného jedince by deklarovaný pocit úzkosti o výsledek těchto řízení nebylo možné unést. K tomu dodal, že si je vědom toho, že žalobce, který podává velké množství žalobních návrhů, může pociťovat citelnou újmu za déle trvající řízení, s ohledem na mimořádně veliké množství řízení by však relutární náhrada měla žalobci náležet v případě, že z objektivních hledisek je možné hodnotit zvýšený význam posuzovaného řízení. Tak tomu v tomto případě není, a proto za situace, kdy význam posuzovaného řízení je pro poškozeného nízký, odvolací soud uzavřel, že k naplnění smyslu přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk v této konkrétní věci postačuje konstatování porušení práva, které je základní, vůči ostatním druhům subsidiární formou odškodnění nemajetkové újmy. Vzhledem však k tomu, že žalovaná žalobci poskytla omluvu i finanční satisfakci, odvolací soud postupoval podle §219 občanského soudního řádu a odvoláním dotčený zamítavý výrok jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
21. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním v rozsahu, ve kterém odvolací soud výrokem II potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to otázky závažnosti vzniklé újmy a okolností za nichž ke vzniku újmy došlo, otázky celkové délky řízení, otázky složitosti řízení, otázky jednání poškozeného, otázky postupu orgánů veřejné moci během řízení, otázky významu předmětu řízení pro poškozeného, včetně otázky, zda jednání žalobce lze posuzovat jako litigózní (sudičské).
22. V dovolání žalobce dále uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že postupem odvolacího soudu, který bez doplnění dokazování vydal překvapivé rozhodnutí, byla porušena žalobcova základní práva a svobody, konkrétně právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
23. Pokud se týká stanovení formy a případné výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, žalobce odkázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, a ve Stanovisku. K otázce kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného žalobce také poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11. Podle žalobce se odvolací soud nedržel zásad uvedených ve shora uvedených rozhodnutích.
24. Žalobce dále vytkl odvolacímu soudu, že bez doplnění (či zopakování) dokazování vydal překvapivé rozhodnutí, jehož vydání nebylo možné předvídat, kdy zčásti (ohledně jeho účasti ve velkém množství soudních řízení) vycházel pouze z notoriet (skutečností známých soudu z úřední činnosti), s nimiž účastníky neseznámil, nesdělil jim odkud takové poznatky získal a neumožnil jim se k těmto notorietám vyjádřit, tedy ani je zpochybnit. Na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16.
25. Dále žalobce zdůraznil, že posuzované řízení bylo zahájeno v reakci na nemístné výroky žalovaného soudce L. H., podrobně popsané v žalobě, které směřovaly (mimo jiné) i vůči němu, kdy mu žalovaný soudce před dalšími osobami přítomnými v jednací síni vyhrožoval podáním trestního oznámení. Uvedené chování žalovaného soudce však odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku zcela potlačil a zcela bagatelizoval význam posuzovaného řízení, ve kterém žalobce žádal satisfakci (omluvu) za urážlivé soudcovo chování, jež vnímal jako ponižující, a k němuž objektivně došlo. V této souvislosti poukázal na důvody, pro které Krajský soud v Praze opakovaně nepřiznal prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení. Podle žalobce pak právní závěr odvolacího soudu, že šlo o návrh (od počátku) odsouzený k neúspěchu a o šikanózně motivovanou žalobu, neodpovídá tomu, co bylo z obsahu spisu z posuzovaného řízení zjištěno. K tomu dodal, že nepoužíval vůči žalovanému soudci dehonestující výrazy, tedy výrazy, které by nebyly adhezní jeho nevhodnému chování a jeho nevhodným proneseným výrokům.
26. Namítl rovněž, že pro závěr o vzniku nemajetkové újmy je v tomto případě bez významu výsledek posuzovaného řízení, tedy skutečnost, že žaloba o ochranu osobnosti byla nakonec zamítnuta, přičemž nebyl důvod, aby se od ustálené praxe dovolacího soudu ohledně řešení této otázky odvolací soud odchýlil. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1496/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008.
27. Podle žalobce odvolací soud věnoval pozornost množství sporů, kterých je žalobce účastníkem, a ve kterých nejčastěji vystupuje proti žalovanému státu, kdy tento údaj čerpal pouze z notoriet, s nimiž účastníky neseznámil. V tomto ohledu poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, s tím, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu odvolací soud založil svůj závěr o nízkém významu předmětu řízení pro žalobce a o postačující formě zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva, bez přiznání peněžité náhrady, pouze na údaji o počtu žalobcových sporů, nikoliv již na míře jejich úspěchu nebo neúspěchu.
28. Žalobce dále zdůraznil, že odvolací soud dostatečně nezohledni1 extrémní délku řízení trvajícího 15 let a 8 měsíců, ani opakované rušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze o nákladech řízení Vrchním soudem v Praze, přičemž se vůbec nezabýval důvody, pro které rozhodnutí byla rušena. K tomu odkázal na Stanovisko a nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.
29. Žalobce rovněž poukázal na vadu uřízení, která podle jeho názoru spočívá v tom, že u odvolacího soudu ve věci rozhodovali vyloučení soudci Š. H. a R. P.
30. Ve vztahu k soudci Š. H. namítl, že důvody, pro které lze pochybovat o jeho nepodjatosti soudce, a které zakládají důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodování této věci v odvolacím řízení, již uvedl v písemném podání ze dne 2. 10. 2018. Tyto důvody spočívají v žalobě na ochranu osobnosti, kterou podal žalobce na soudce Š. H. u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 211/2013, v současnosti projednáváné v odvolacím řízení Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 1 Co 81/2016 a 1 Co 82/2016, kdy právě z tohoto důvodu se soudce Š. H. dne 14. 9. 2016 sám nechal vyloučit z projednávání jiné právní věci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Co 211/2016.
31. Ve vztahu k soudkyni R. P. uvedl, že o tom, že byla členkou odvolacího senátu se dozvěděl až z písemného vyhotovení rozsudku doručeného mu dne 5. 6. 2019, přičemž důvody, pro které lze pochybovat o nepodjatosti soudkyně R. P., a které zakládají důvod pro její vyloučení z projednávání a rozhodování této věci v odvolacím řízení, spočívají v žalobě na ochranu osobnosti, kterou žalobce podal na soudkyni R. P. pro její nevhodné výroky pronášené u Obvodního soudu pro Prahu 7, jež je projednávána v současnosti u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 225/2015.
32. Žalobce proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v rozsahu napadeného výroku II a v akcesorickém nákladovém výroku zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
33. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
34. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“).
35. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jež byla řádně zastoupena podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
36. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
37. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
38. Ve vztahu k otázkám závažnosti vzniklé újmy a okolností za nichž ke vzniku újmy došlo a jednání poškozeného žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání předestřeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13]. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
39. Nadto je třeba uvést, že žalobce utrpěnou újmu odvozoval výhradně od samotné délky posuzovaného řízení, přičemž v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. Stanovisko, část V., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014) a žalobce vznik jiné nemajetkové újmy ani netvrdil ani neprokazoval.
40. Rovněž je nutno podotknout, že odvolací soud se kritériem jednání poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] zabýval, pokud uzavřel, že posuzované řízení bylo prodlouženo z důvodů, že žalobcovy některé návrhy nebyly důvodné (odvolání do procesního nástupnictví, odvolání do nevrácení soudního poplatku, návrh na delegaci nutnou, odvolání do vytýkacího usnesení, bezpředmětná ústavní stížnost, dovolání do zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, odvolání do konečného rozhodnutí o nákladech řízení, návrhy na výslech v té době hospitalizované H. T. C. či připojení policejního spisu, které nevedly k prokázání podstatných skutečností) či neúplné (žaloba postrádala řádné žalobní žádání, nároky nebyly způsobilé společnému projednání, blanketní odvolání do nákladů řízení).
41. Pokud se týká otázky celkové délky řízení, respektive námitky, že odvolací soud dostatečně nezohledni1 extrémní délku řízení trvajícího 15 let a 8 měsíců, pak odvolací soud tuto otázku řešil. Dospěl totiž k závěru, že jím opravená celková délka posuzovaného řízení v rozsahu 15 let a 8 měsíců byla mimořádně dlouhá a že v dané věci došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Přitom uzavřel, že v dané věci nebyly zjištěny skutečnosti, které by ospravedlňovaly celkovou délku řízení v trvání téměř 16 let, přestože význam řízení pro žalobce byl po celou dobu jeho trvání malý a žalobce se částečně zasloužil o prodloužení posuzovaného řízení, s ohledem na jeho nedůvodné a neúplné návrhy, jak již bylo uvedeno výše, avšak ani toto žalobcovo jednání nemohlo odůvodnit mimořádně dlouhou dobu řízení. K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV Stanoviska, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017), což odvolací soud učinil. Odvolací soud se tak při řešení této dovolací otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto tato žalobcem vymezená otázka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
42. Dovoláním předestřená otázka významu vzniklé újmy pro žalobce z důvodu množství jím vedených sporů není způsobilá (sama o sobě) založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnost vedení většího množství sporů žalobce staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014. Tentýž závěr zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, v usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5973/2017, v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5608/2016, a v mnohých dalších svých rozhodnutích, přičemž takto Nejvyšším soudem setrvale formulovaný právní závěr současně představuje i promítnutí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) o nepřijatelnosti stížností ve věcech Havelka proti České republic e ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a ve věcech Dudek proti Německu ze dne 23. 11. 2010, č. stížností 12977/09, 15856/09, 15890/09, 15892/09 a 16119/09.
43. Dovolání je však přípustné ve vztahu k žalobcem vymezeným otázkám složitosti řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného, a to pro posouzení vztahu výsledku posuzovaného řízení k výši a formě odpovídajícího zadostiučinění, jakož i otázky, zda jednání žalobce lze posuzovat jako litigózní (sudičské), neboť uvedené otázky posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
44. Dovolání je důvodné.
45. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
46. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
47. Již ve svém Stanovisku Nejvyšší soud uvedl následující: „Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. ESLP vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, Apicella proti Itálii , odst. 93, nebo KMEC, J. k výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
48. Dovolací soud již přijal závěr, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech tedy bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby (srov. bod V Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
49. Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
50. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).
51. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit jinak než negativně.
52. V judikatuře Nejvyššího soudu byl rovněž přijat závěr, že při posuzování délky řízení a formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled) bezdůvodnou žalobu. Tak je tomu např. pokud žalobce uplatnil nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že je promlčený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1/13, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Je totiž zřejmé, že žalobce, který takovou zřejmě bezúspěšnou žalobu podal, nemohl být po dobu řízení ve stavu nejistoty ohledně toho, jak řízení dopadne.
53. Uvedený závěr však nelze aplikovat extenzivně. Uplatní se jen ojediněle, neboť soudní řízení, ve kterých si museli být účastníci (a zejména žalovaný) od počátku jisti, jak bude rozhodnuto, nejsou a nemohou být pravidlem (kdyby tomu tak bylo, nemuselo by většinou ke sporu ani dojít). Extenzivním výkladem by se ad absurdum dalo dospět až k závěru, že výsledek řízení o jakékoliv otázce musel být účastníkům předem zřejmý, neboť znali právní úpravu, a že tedy nejistota účastníků ohledně výsledku sporu není dána nikdy. Takové řešení by však nebylo v souladu s účelem právní úpravy poskytování zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením a ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu. Závěr o tom, že účastník řízení nepociťoval nejistotu ohledně výsledku řízení, neboť mu bylo „na první pohled“ zřejmé, jaký tento výsledek bude, musí být z povahy věci spíše výjimečný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014).
54. V poměrech projednávané věci se odvolací soud zabýval žalobcovou motivací k žalobě podané v posuzovaném řízení, a to z hlediska, zda se jednalo o šikanózní žalobu, přičemž dle jeho názoru tato motivace byla zřejmá již ze samotného žalobního návrhu, kdy od počátku absentovaly vážné důvody pro podání žaloby a návrh byl odsouzen k neúspěchu, neboť výroky žalovaného soudce nesměřovaly proti žalobci osobně, ale k projednávané věci a procesnímu řízení, tedy nebyly způsobilé snížit jeho čest ani podle obsahu a povahy, a to i za stavu, kdy je bylo lze hodnotit z profesního hlediska jako nevhodné. V této souvislosti odvolací soud vyšel z úvahy, že u tohoto typu řízení, jež bylo řízením na ochranu osobnosti, je výsledek řízení neopominutelný. Přitom zvážil i další žalobcův postup, a to opakující se žalobcovy dehonestující výrazy na adresu prvního žalovaného, jakož i návrh na zahájení trestního řízení. Dále přihlédl ke skutečnosti, že v soudních řízeních, při kterých mělo dojít k tvrzenému jednání soudce, žalobce vystupoval jako zástupce, nikoli jako účastník řízení. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby a o jejím zjevném neúspěchu však nemůže obstát s ohledem na zjištění, že tehdejší předseda Obvodního soudu pro Prahu 4 ve své odpovědi ze dne 25. 1. 2001 žalobcovu stížnost ze dne 12. 1. 2001 posoudil jako důvodnou s ohledem na nepřípadnou slovní reakci soudce. Současně ani nelze přehlédnout, že ani v řízení vedeném o náhradu škody (ve vztahu k žalobci o zaplacení částky 2 400 Kč) vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 75/2001 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Co 211/2008, ani v řízení o ochranu osobnosti vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 55/2009, nebyla konstatována šikanóznost žaloby, a to i přesto, že nebyla shledána žalobcova věcná aktivní legitimace. Žalobce totiž v původních řízení nevystupoval jako účastník řízení, nýbrž jako člen právnické osoby zastupující účastníka řízení (řízení o náhradu škody), respektive se nevhodné výroky žalovaného soudce vztahovaly k hodnocení konkrétního soudního sporu, případně práva na spravedlivý proces a týkaly se žalobcových klientů a nikoli žalobce (řízení na ochranu osobnosti). Právní posouzení dané otázky odvolacím soudem je tedy nesprávné a dovolání je důvodné.
55. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, jímž navázal na závěry uvedené ve svých předchozích rozhodnutích (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009), uzavřel: „Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.“ V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).
56. Z pohledu shora citované judikatury [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, či opětovně v komentářové literatuře např. BIČÁK, V. §31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284] pak odůvodnění napadeného rozhodnutí při zvažování dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci, postrádá podrobnější skutková zjištění týkající se toho, z jakých důvodů řízení opakovaně probíhalo na třech stupních soudní soustavy a jednou u Ústavního soudu. V důsledku toho v napadeném rozhodnutí absentuje rovněž úvaha o tom, zda lze důvodnost podávání opravných prostředků žalobce podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a tak je ve prospěch žalobce zohlednit při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nebo zda jde o okolnosti směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci, působícího naopak ve prospěch žalované. Ve vztahu k posouzení kritéria složitosti je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.
57. Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích (včetně těch, jež se týkala osoby žalobce) zabýval otázkou, kdy lze počínání účastníka řízení s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské). V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, ve kterém po zhodnocení předešlé judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 696/12), dospěl k závěru, že litigiózní chování účastníků řízení je třeba posoudit s ohledem na počet jednotlivých zahájených řízení a jejich poměrnou úspěšnost.
58. V rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, Nejvyšší soud k tomu doplnil: „Aby šlo o litigiózní (sudičské) jednání žalobce, musejí být splněny tyto podmínky; počet žalob podávaných jednou osobou musí být mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a většina těchto žalob musí být neúspěšná.“ Ke shora uvedenému závěru se Nejvyšší soud opět přihlásil ve svém rozsudku ze dne 24. 4.2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017.
59. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v projednávané věci splněním druhé z uvedených podmínek vůbec nezabýval. Hodnocení, na kterém odvolací soud – mimo jiné – vystavil svůj závěr o nízkém významu řízení pro žalobce, a tím i o formě přiznaného zadostiučinění, tak dovolací soud považuje za přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné.
60. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však takové vady řízení neshledal.
61. Žalobce poukazoval na vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud své rozhodnutí založil na jemu známé skutečnosti o množství žalobcem podaných žalob proti státu, avšak že účastníky s touto skutečností seznámil, aby se k ní mohli vyjádřit či případně ji důkazy vyvrátit.
62. Odvolací soud však věc posoudil na základě námitky žalované, kterou uplatnila již ve vyjádření k žalobě. Současně při jednání dne 5. 3. 2019 doplnil dokazování za účasti žalobcovy právní zástupkyně o shora uvedené důkazy (evidenci stížností a výpisy z informačního systému krajského a vrchního soudu), přičemž dal právní zástupkyni možnost, aby se ke skutečnostem zjištěným z těchto důkazů vyjádřila, k čemuž podle záznamu o jednání ze dne 5. 3. 2019 se však vyjadřovat nechtěla s tím, že pokud se týká zjištěného množství žalobcem vedených sporů, je to jen „čistá statistika“, jež „nemůže být ukazatelem ohledně žalobcovy případné újmy“. Postupem odvolacího soudu tak nedošlo k vadě řízení, ani k porušení práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04 a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, anebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).
63. Dovolatel dále namítl, že řízení je postiženo tzv. zmatečnostní vadou uvedenou v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež má spočívat v tom, že o věci rozhodovali vyloučení soudci.
64. Ani tato vada nebyla Nejvyšším soudem v daném případě shledána.
65. Pokud se týká námitky podjatosti vznesené vůči soudci Š. H., o té bylo rozhodnuto ještě před jednáním odvolacího soudu, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2019, č. j. Nco 116/2018-123, tak, že dotčený soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování v této věci.
66. Ohledně námitky podjatosti vznesené vůči soudkyni R. P. pak lze odkázat na shora uvedené opravné usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 1. 2020, č. j. 15 Co 269/2018-197, kterým bylo opraveno záhlaví dovoláním napadeného rozsudku, a ze kterého se podává, že dotčená soudkyně ve věci nejednala ani nerozhodovala.
67. Nejvyšší soud vzhledem podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku II co do částky 100 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2017 do zaplacení včetně navazujícího výroku III o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc mu podle §242 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
68. Na odvolacím soudu bude, aby se na podkladě skutkových zjištění znovu zabýval důvodností žalobcova nároku s ohledem na délku posuzovaného řízení. Přitom znovu zváží, zda se v případě žalobce jedná o litigiózní uplatňování práva a v závislosti na vyřešení této otázky posoudí, zda žalobci v daném případě vznikla nemajetková újma a náleží mu adekvátní forma zadostiučinění.
69. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
70. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu