Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 04.10.2023, sp. zn. 8 Tdo 1186/2022 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1186.2022.1

sp. zn. 8 Tdo 1186/2022-10853 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2023 o dovoláních obviněných 1) D. B. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Hradec Králové, 2) M. B. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, a 3) F. B. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012, takto: I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá . II. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněných D. B. a F. B. částečně zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, ve výroku, jímž byly podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušeny náhradní tresty odnětí svobody těmto obviněným uložené podle §69 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část uvedeného usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje o odvoláních státního zástupce podaných v neprospěch obviněných D. B. a F. B. tak, že se podle §256 tr. ř. zamítají . IV. V ostatních výrocích zůstává napadené usnesení beze změn. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 4 T 46/2012, byli obvinění D. B., M. B, a F. B. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění zákona účinném do 30. 6. 2016) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili skutkem zkráceně popsaným tak, že spolu s již pravomocně odsouzenými L. B., A. V., M. V., J. B., P. Č. a D. M. (k nim viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 762/2019), obvinění D. B. a F. B. nejméně od 1. 1. 2008 na území České republiky řídili činnost L. B. a M. V., v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty (dále „DPH“), kdy za účelem zkrácení DPH a daně z příjmů právnických osob (dále jako „DPPO“) byla založena společnost T., s. r. o., IČ XY, sídlo XY, XY č. p. XY (dále „společnost T.“), na kterou byla převedena ze společnosti E. M., a. s., sídlo XY, XY, IČ XY (dále „společnost M.“), kde byl dříve předsedou představenstva M. V., většina činností, které spočívaly zejména v poskytování reklamy, a to prostřednictvím umisťování reklamních bannerů na sportovní zápasy a dále poskytování poradenství a dalších služeb, přičemž běžný chod společnosti T. vykonával zejména L. B., který zároveň vystupoval jako zmocněnec této společnosti a osoba mající dispoziční práva k účtům společnosti, a M. V., přičemž jako jednatel společnosti T. byl do obchodního rejstříku zapsán B. B. Ch., nar. XY, bydliště XY, který však činnost společnosti žádným způsobem neovlivňoval a běžnou činnost společnosti T. spočívající v zajišťování reklamních ploch tisku log jednotlivých společností, jejich umisťování na sportovní utkání a další společenské akce, zajišťovali pracovníci společnosti P. L., a. s., IČ XY, sídlo XY, XY č. p. XY (dále „společnost P. L.“), ve které byl předsedou představenstva L. B., společnost T. měla z výše uvedené činnosti vysoké příjmy a vysokou přidanou hodnotu a za rok 2008 vystavila za vykázané služby odběratelům faktury ve výši základu daně 771.445.609 Kč, přičemž L. B. na pokyn obviněných D. B. a F. B. jako zmocněnec společnosti T., v úmyslu neodvést DPH a též daně z příjmů, jež byla společnost T. povinna odvést, zahrnul do účetnictví společnosti T., které sloužilo jako podklad pro daňové přiznání, faktury společnosti C., s. r. o., IČ XY, sídlo XY, XY (dále „společnost C.“), která však nevykonávala žádnou činnost, tedy žádné služby nedodala, a nedošlo tak ke zdanitelným plněním, účetní doklady za tuto společnost byly na pokyn L. B. vytvářeny A. V. a dalšími zaměstnanci společnosti P. L., k čemuž měli k dispozici razítko této společnosti, a rovněž i podání daňových přiznání DPPO a DPH za společnost C. zařizoval L. B. společně s M. V., následně od ledna 2009 byla výše popsaná reklamní činnost převedena ze společnosti T. na společnost P. L., která vystavovala faktury odběratelům reklamy a dalších služeb, L. B. jako předseda představenstva společnosti P. L. v období od ledna 2009 do dubna 2009 zahrnul do účetnictví společnosti P. L. faktury společnosti T., následně L. B. zahrnoval do účetnictví společnosti T. fiktivní faktury společností C. - jednatel J. B., a A., s. r. o., IČ XY, sídlo XY, XY, XY (dále jako „společnost A.“), jednatel byl D. M., kterého do této funkce zajistil P. Č., přičemž tyto faktury L. B. zahrnoval do účetnictví společnosti T. za účelem, aby ani této společnosti nevznikla daňová povinnost, veškerou činnost spočívající v poskytování reklamy a dalších služeb ve skutečnosti nadále vykonávaly stejné osoby, konkrétně zaměstnanci společnosti P. L., přičemž společnost T., kde byl zmocněncem L. B., téměř žádnou faktickou činnost nevykonávala, ani společnosti A. a C. žádnou činnost nevykonávaly, přičemž s takto získanými finanční prostředky bylo následně v úmyslu zastřít jejich skutečný původ z trestné činnosti manipulováno takto: J. B. pro společnost C. a D. M. pro společnost A. zřídili na pokyn P. Č. bankovní účty, na tyto účty byly z účtu společnosti T. převáděny finanční prostředky jako platba z fiktivních obchodů a následně byly veškeré finanční prostředky ve výši více než 665.478.717 Kč převáděné na tyto účty vybírány v hotovosti J. B. a D. M. za účasti P. Č., který k objednání výběru hotovosti dostával telefonické pokyny od M. V. a L. B. a následně dojednával hotovostní výběry v jednotlivých bankách a hotovostní prostředky vybrané J. B. a D. M. předával přímo nebo prostřednictvím další osoby M. V. a L. B., popřípadě byly doručovány na adresu XY, Praha XY, a to buď přímo na pokyn obviněných F. B. , D. B. či M. B. , kdy tyto pokyny byly dávány telefonicky kódovaně, přímo nebo prostřednictvím sekretářky J. K., a finanční prostředky byly předávány přímo těmto osobám nebo do kanceláří na adrese XY č. p. XY, Praha XY, které užívali obvinění F. B., D. B. a M. B. v roce 2009, případně též obviněnému F. B. na adresu XY č. p. XY, Praha XY, a zejména M. B. v okolí sídla společnosti S., a. s., a C., a. s., na XY, ulice XY (dále jako „ společnost S.“ a „společnost CZ.“), přičemž výše uvedenou činnost řídili obvinění F. B. a D. B., kteří dávali pokyny k řízení společnosti T. v roce 2008 na pravidelných poradách konaných na adrese XY č. p. XY, Praha XY, kde se těchto porad účastnili zejména M. V., L. B., obvinění D. B., M. B. , F. B., a na těchto poradách M. V. a L. B. dostávali pokyny ohledně chodu společnosti T. a P. L., a od ledna 2009 byly pokyny k řízení společnosti P. L. a T. předávány nepravidelně obviněným M. B. , který tyto pokyny dostával především od obviněného D. B. a částečně též od obviněného F. B. , přičemž tyto pokyny se týkaly zejména převodu a výběru hotovosti finančních prostředků, dále též vedení společností, postupu při vytýkacím řízení u společnosti T. vedeného na Finančním úřadu Praha – západ, a obchodních partnerů, s nimiž budou uzavírány smlouvy na poskytnutí reklamy, a na základě konkrétního uvedeného jednání v letech 2008 a 2009 popsaného na stranách 3 až 16 rozsudku soudu prvního stupně v rámci podávaných daňových přiznání, k nimž byly doloženy faktury uvedené v tabulkách na týchž stranách rozsudku, zkrátili DPH a DPPO, přičemž obviněný D. B. se podílel na výše popsaném jednání tím, že v období od ledna 2008 do června 2009 v úmyslu zkrátit DPH a DPPO u společnosti T. a DPH u společnosti P. L., dával společně s obviněným F. B. na pravidelných poradách přímo nebo prostřednictvím obviněného M. B. pokyny L. B. a M. V. ohledně řízení společností, ohledně reklamních partnerů a nakládání s finančními prostředky, pro snížení daňové povinnosti, a rozhodoval o jejich dalším podnikaní a na základě jeho pokynů předával L. B. či M. V. finanční prostředky vybírané z účtů společnosti C. nebo A. na adresu XY č. p. XY, Praha XY, později též obviněnému M. B., a tímto jednáním se tak podílel na zkrácení DPH a DPPO a způsobil tak České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu – západ a Finančním úřadem Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč, obviněný F. B. se podílel na výše popsaném jednání tím, že v období od ledna 2008 do června 2009 v úmyslu zkrátit DPH a DPPO u společnosti T. a DPH u společnosti P. L., dával společně s obviněným D. B. na pravidelných poradách přímo nebo prostřednictvím obviněného M. B. pokyny L. B. a M. V. ohledně řízení společnosti, ohledně reklamních partnerů, o nakládání s finančními prostředky, pro snížení daňové povinnosti, rozhodoval o dalším směřování společnosti T. a dával pokyny L. B. a M. V. k předání finančních částek vybraných z účtu společnosti C. na adresu XY č. p. XY, Praha XY, nebo na adresu XY, Praha XY, přímo jemu a popsaným jednáním se podílel na zkrácení DPH a DPPO a způsobil tak České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu – západ a Finančním úřadem Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč, obviněný M. B. se podílel na výše popsaném jednání tím, že v období od přesně neurčené doby nejméně od června 2008 do dubna 2009 v úmyslu zkrátit DPH a DPPO u společnosti T. a DPH u společnosti P. L. sám dával pokyny L. B., M. V. zejména ohledně předávání finančních částek vybíraných z účtu společnosti C. a A. na postup úhrad daně z příjmů za společnost T. a případně předával pokyny, které obdržel od obviněného D. B. nebo též od obviněného F. B. ohledně činnosti této společnosti, zejména nakládání s částkami, které byly vybírány z účtů společnosti C., účastnil se porad konaných za účasti M. V., L. B., obviněných D. B. a F. B. na adrese XY č. p. XY, Praha XY, podílel se na zajišťování finančních částek k zaplacení DPPO a DPH společnosti T. a podílel se tak na zkrácení DPH a daně z příjmů a způsobil České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu – západ a Finančním úřadem Kladno škodu velkého rozsahu ve výši 278.562.300 Kč. 2. Dovolatelé byli za tento zločin odsouzeni podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, konkrétně obvinění D. B. a F. B. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl každému uložen peněžitý trest ve výměře 10.500.000 Kč (700 denních sazeb po 15.000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jim byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněný M. B. byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl o uložen peněžitý trest ve výměře 2.000.000 Kč (200 denních sazeb po 10.000 Kč), a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, určen náhradní trest odnětí svobody v osmnácti měsíců. 3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o tom, že se obvinění D. B. a F. B. podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťují obžaloby v části, kterou jim bylo kladeno za vinu, že spolu s již za toto jednání pravomocně odsouzenými M. V., V. T. a A. V. spáchali trestný čin podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku v období od ledna do prosince roku 2007 (viz strany 21 až 23 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněných D. B. , L. B., T. K., J. S. a J. S. podle §226 písm. b) tr. ř. (viz strany 23 až 33 rozsudku soudu prvního stupně). 4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně obviněných D. B., M. B. a F. B. pouze ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody, které byly těmto obviněným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uloženy. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změn a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných D. B. a F. B. , jakož i odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch M B. , L. B., T. K., J. S. a J. S. II. Dovolání obviněných 5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, podali prostřednictvím obhájců dovolání obvinění D. B. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., M. B. podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., a F. B. podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. a) dovolání obviněného D. B. 6. Obviněný D. B. dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřil pouze proti výroku o uloženém peněžitém trestu, neboť tvrdil, že Vrchní soud v Praze v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku a s ustanovením §3 odst. 1 tr. zákoníku postupem podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil výrok o náhradním trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně, který mu byl uložen podle §69 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že dovoláním nenapadá výrok o vině ani výrok o trestu odnětí svobody, který v současné době řádně vykonává, a jeho námitky proti výroku o peněžitém trestu nesměřují proti jeho uložení, neboť ho již v plné výši zaplatil, nýbrž mu jde výlučně o vyjasnění otázky časové působnosti trestního zákoníku. 7. Odvolací soud podle tvrzení obviněného nevyjasnil, v čem spatřoval porušení zákona podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., protože tento závěr dostatečně nevysvětlil (viz body 12. a 17. usnesení odvolacího soudu), a odůvodnění svědčí o snaze odvolacího soudu z podnětu odvolání státního zástupce hodnotit přiměřenost trestů uložených obviněným B., B. a B. [§258 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Obviněný poukázal na to, že při ústním odůvodnění rozhodnutí o zrušení původně uložených náhradních trestů k peněžitým trestům odvolací soud uvedl to, co písemné odůvodnění rozhodnutí postrádá, že v této části byl novelizován trestní zákoník s výsledkem, že náhradní trest, který podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl ukládán v této podobě, již neexistuje, přičemž platí zásada, že v době, kdy se rozhoduje, může být uložen pouze takový trest, který trestní zákon zná (viz záznam odůvodnění usnesení předsedou senátu). Tato posledně zmíněná argumentace odpovídá aplikaci ustanovení §3 odst. 1 tr. zákoníku na daný případ, avšak i v případě, že tomu tak je, je tento postup nesprávný a ve svém důsledku znamená porušení zásady podle §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Uvedená zásada je vyjádřením principu, že přísnější zákon nemá v trestním právu hmotném zásadně zpětnou působnost, což plyne již z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Poukázal na to, že při posouzení trestnosti činu platí, že souhrnu trestněprávních norem je třeba použít jako celku a rozhodujícím kritériem je pro pachatele příznivější celkový výsledek z hlediska trestnosti, což v jeho případě znamená, že co do druhu a výměry uložených trestů, zejména peněžitého trestu, je pro něj příznivější posouzení podle trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, které aplikoval soud prvního stupně, neboť náhradní trest odnětí svobody k peněžitému trestu mu byl podle tohoto znění zákona uložen ve výměře 30 měsíců, oproti znění účinnému v době rozhodování odvolacího soudu, podle kterého přeměněný nezaplacený peněžitý trest představuje obligatorně 38 měsíců (1400 dnů) odnětí svobody, tedy přísnější postih. Takové rozhodnutí je však v přímém rozporu s §2 odst. 1 tr. zákoníku, na čemž nemění nic fakt, že odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného, neboť to nemůže být skutečností, která by mohla prolomit zásadu nepřípustnosti retroaktivity trestněprávních norem vyjádřenou v §2 odst. 1 tr. zákoníku v návaznosti na čl. 40 odst. 6 Listiny. Pokud důvodem postupu odvolacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byla aplikace §3 odst. 1 tr. zákoníku, pak ani v tomto případě nelze napadené rozhodnutí považovat za správné. Toto ustanovení je sice výjimkou z ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku a za jistých podmínek umožňuje i přísnější postih pachatele, ale na druhé straně správný výklad pojmu „druh trestu“ závisí na širším posouzení okolností a podmínek pro ukládání jednotlivých druhů trestů, než je pouhé slovní označení druhu trestu. Součástí druhu trestu je i jeho výměra a další související podmínky. I když trestní zákoník účinný od 1. 10. 2020 pojem náhradního trestu v dřívější úpravě §69 odst. 1 tr. zákoníku nezná, upravuje podmínky pro postih pachatele pro případ nezaplacení peněžitého trestu trestem odnětí svobody obdobně jako trestní zákoník ve znění použitém soudem prvního stupně, a to včetně shodné horní hranice tohoto trestu odnětí svobody v přepočtu denních sazeb, tj. v trvání 4 roky. Obdobná je i v obou zněních úprava výkonu peněžitého trestu podle §341 a násl. tr. ř. 8. Z těchto důvodů se obviněný D. B. neztotožnil s odvolacím soudem, pokud podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil výrok o náhradním trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně, protože tím porušil zásady uvedené v §2 odst. 1 tr. zákoníku, v čemž je napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zatíženo vadou spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto usnesení zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. b) dovolání obviněného F. B. 9. Obviněný F. B. podal dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. K důvodu podle §265b odst. 1 pi ́sm. g) tr. ř. namítal, že soudy učiněná skutkova ́ zjištění jsou v kategorickém a příkrém rozporu s fakticky provedeným dokazováním a jeho výsledky, pro tože naprosto ža ́dný z provedených důkazů nesvědčí o jeho vin ě. Poukázal na průběh trestního řízení s tím, že vy ́sledky důkazního řízení před kasačním rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nesvědčily o jeho vině, a proto ho nalézací sou d obžaloby zprostil. Ani po doplnění dokazování před soudem prvního stupně se v šak situace nezměnila (viz body 141. až 144. rozsudku). Poři ́zené odposlechy bylo nutné hodnotit mimo jiné s ohledem na to, že měl v roce 2008 rozsáhlou ekonomickou činnost, kterou v souvislosti s nástupem do funkce náměstka hejtmana Středočeského kraje a investičního náměstka pěti oblastních nemocnic ukon čoval. V ra ́mci toho jednal a musel jednat právě se spoluobvin ěnými, k čemuž předložil nespočet důkazů, s obviněnými komunikoval pra ́vě ohledně ukončování svých ekonomických aktivit, co ž soudy nebraly na vědomí. Mezi osobami, se ktery ́mi takto komunikoval, měl v ýznamnou roli zejména obviněný M. B. , neboť z pověření obvin ěného D. B. za jišťoval smlouvy a dokumentaci související s převodem majetkových práv ke společnostem převáděným dovolatelem právě na obvin ěného D. B . Potřebné podklady dodávali i odsouzen ý L. B. a další osoby v této v ěci vystupuji ́cí. Komunikace se týkala výhradně tzv. PR smluv (reklama – sportovní akce, veřejné akce, kulturní akce), marketingové studie a personální agendy. Po řízené odposlechy měly tudíž být hodnoceny ve vy ́še uvedených souvislostech, proto že jen minimum z nich poukazuje na hlavní roli dovolatele v projednávané trestné činnosti, a to v rozporu s jejich skutečným obsahem. Konkrétn ě odkázal na komunikaci s M. V. pod kódem STREET 02, kde je jeden hovor s ním, v záznamu komunikace STREET 03 si ze 120 telefonních spojení (ve sledovaném období 5. 10. 2008 – 2. 2. 2009) M. V. volal s dovolatelem pouze čtyřikrát (7. 10. 2008, 17. 10. 2008, 20. 10. 2008, 23. 12. 2008) a dvakrát prostřednictvím J. K. (7. 11. 2008, 27. 11. 2008). Hovory ze dne 17. 10. 2008, 7. 11. 200 8 a 23. 12. 2008 nalézací soud v Praze nezařadil mezi důkazy, jež mají svědčit o vině dovolatele. Uvedené osoby spolu komunikovaly pouze nahodile. U STREET 04 PG se jedná o komunikaci mezi A. V. s M. V. a L. B. a z celkových 20 telefonni ́ch spojení nebyl jediný záznam hovoru, ve kterém by jakkoliv figuroval dovolatel. Přesto soudy řadí tyto odposlechy mezi důkazy usvědčující dovolatele. Z 213 telefonních spojeních STREET 05 PG si L. B. volal s dovolatelem třikrát (9. 12. 2008, 23. 12. 2008 a 3. 3. 2009). Ovlivňování chodu společností z nich v šak nelze dovodit. Jediny ́ záznam hovoru dovolatele, který byl zařazen mezi významné odposlechy, je hovor ze dne 3. 3. 2009 v 11:47 hod., kde se jedná o snahu J. T. , tehdejšího nám ěstka hejtmana XY, jenž nevypovi ́dá o jakémkoliv ovlivňování chodu jednotlivých společností. Záznamy telekomunikačního provozu STREET 06 t ýkající se dovolatele, se vztahují k prodeji obchodních podílů společností S. a CZ. ze dne 28. 11. 2008 a ukončování ekonomických aktivit dovolatele. Z celkových 132 telefonních spojení na sledované stanici STREET 07 PG nebyl žádný za ́znam hovoru dovolatele. Z vypsaných přepisů je z řejmé, že dovolatel se nepodi ́lel na žádných úkonech, které by jakýmkoli způsobem ovlivňovaly chování spolupachatel ů. Obdobné závěry platí pro 188 telefonni ́ch spojení na sledované stanici STREET 08 PG. Soud prvního stupn ě uvádí na straně 88 odposlech STREET 10 u data 11. 6. 2009 v 8:58 hod. , ten vůbec neexistuje. Uvedeného dne jsou u stanice STREET 10 dva záznamy, a to v 11:35 hod. a ve 22:57 hod., oba se týkají obvin ěného D. B., když soudy obou stupňů při hodnoceni ́ odposlechů vůbec nerozlišovaly mezi jednotlivými dovolateli. Ze stanice STREET 14 PG se pak pouze 5 hovorů ty ́kalo komunikace mezi M. B. a dovolatelem. 10. Soud vycházel z odposlechů, které ve skutečnosti vůbec neexistují v p řípadech STREET 05, ze dne 3. 2. 2009 9:54 hod., STREET 10, ze dne 11. 6. 2009, 8:58 hod., STREET 03, ze dne 10. 11. 2008, 15:38 hod. a STREET 03, ze dne 1. 12. 2008, 12:20 hod., na což odvolaci ́ soud ner eagoval, byť na to obviněný poukazoval, neboť soud neexistenci těchto hovorů označil za písařskou chybu, což svědčí o porušení pravidel spr avedlivého procesu. Stejn ě jako to, že soudy vycha ́zely z důkazů, které se vztahují k pravomocně zastavené části trestního stíhání z roku 2013 (viz příloha „T“ odvolání dovolatele), která s nyní projednávanou trestnou činností dovolatele nemá nic společného. 11. V posuzované trestní věci odposlechy samy o sobě jako důkazy neobstojí, neboť mohou jen dokreslovat skutečnosti doka ́zané jinými důkazními prostředky, a proto je nepřípustné z víceznačných vyjádření spekulativně dovozovat chtěný význam, jestliže takový význam v každém jednotlivém případě nepotvrzuje jiný důkaz. Ani soud odvolací, stejně jako soud prvního stupně, neuvádí, jakými konkrétními důkazy jsou podloženy jeho závěry o skutečny ́ch významech „skryté“ komunikace. V případě dovolatele přitom neexistují žádné prostorové odposlechy, netýkají se jej listinné důkazy poskytnuté peněžními ústavy stran hotovostních výběrů a neexistují ani jiné listinné důkazy, jež by mohly, byť jen vzdáleně, nasvědčovat jeho vině tvrzeným skutkem. Soud hodnotil jen některé z nepřesných přepisů chybně interpretovaných policejním orgánem, aniž by zohlednil korelace s ostatními odposlechy. Obvin ěný vytkl, že soud dospěl k závěru, že jednotlivi ́ spoluobvin ění použi ́vali kódovanou řeč s použitím slov „smlouvy“ a „dokumentace“, nebo ť je zřejme ́, že osoby na odposlouchávané stanici hovořili skutečně o podkladech, přílohách a smlouvách a nejednalo se o žádnou kódovanou řeč. Zpochybnil i kód „kluci“ a existenci tzv. „pravidelných porad“ ve složení obvin ěných B., B., B., B. a V., jejichž vy ́povědi jsou pak potvrzovány též obsahem kalendáře (diáře) dovolatele, o kterém soudy hovoří jako o usvědčujícím důkazu. Záznamy ze sledování osob a věcí a věcné a listinné důkazy zajištěné při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor o jeho vině nevypovi ́dají. Odposlechy naopak potvrzují obhajobu dovolatele, že se žádným způsobem nepodílel na řízení společnosti M., T. a P. L . Na bankovním pásku na jméno F. B., nar. XY , jeho otisky nebyly zjištěny a daktyloskopické expertízy vylučují, že by se s vybíranými peněžními prostředky dostal do kontak tu. O tom, že by finanční prostředky byly obviněnému skutečně předány, nesvědčí žádný z pořízených důkazů. K tomu navi ́c dovolatel sám doložil daňová přiznání za roky 2007, 2008, 2010, 2011 a 2012 včetně finančních kontrol, jimi ž chtěl pouka ́zat jednak na svoji věrohodnost a dále na to, že finanční úřad u dovolatele neshledal žádná pochybení či nejasnosti. 12. Znalecký posudek z oboru kriminalistika – odvětví technické zkoumání písemností a expertíza ručního písma, ze dne 2. 6. 2010, vyhotovený soudním znalcem RNDr. Miloslavem Musilem z Prahy 4, dokladuje, že dovolatel není podepsán na žádné faktuře nebo jiném dokladu vydaném spole čností C. , přičemž zkoumané písemnosti byly zajištěny při několika domovních prohlídkách. Z ostatních důkaz ů zmi ́nil, že ani čtyři znalecké posudky z oboru kybernetika , odvětví výpočetní technika, zpracované znalcem Ing. Janem Jankou, neuvádějí žádné konkrétní údaje týkající se jeho osoby. V ýpověď A. V. z přípravného řízení je nepou žitelná, neboť v ři ́zení před soudem uvedl, že „byl v přípravném řízení vyšetřovatelem nucen k výpovědi proti obžalovanému B.“. I obviněný M. V. hovořil o na ́tlaku vyšetřovatele, který jej měl nutit vypovídat proti ostatním osobám (viz str. 44, bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Podle tvrzení obvin ěného jde o nezákonné důkazy, které použít nelze. 13. Nezákonnými shledal i příkazy k odposlechům a za ́znam ům telekomunikačni ́ho provozu vydané Okresním soudem Praha – východ dne 10. 11. 2008 pod sp. zn. Nt 11107/2008/V, V 107/2008, a to pro jejich nedostatečné odůvodnění a nesplnění náležitostí uvedených v §88 odst. 1, odst. 2 tr. ř. (viz např. usneseni ́ Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06), neboť nespl ňují ani jeden ze za ́kladních předpokladů, které jsou na ně zákonem a judikaturou kladeny. S argumentací o dvolacího soudu na ně zaměřenou se obviněný neztotožnil, a pokud poukázal na usneseni ́ Městského soudu v Praze při prodlužování povolení odposlechů podle §88 odst. 4 tr. ř., takov ý soud ve věci nevystupoval, neboť předmětná rozhodnutí se týkala p ouze Okresního soudu Praha – východ ze dne 10. 11. 2008 (sp. zn. Nt 11107/2008/V, V 107/2008), a prodloužení nařídil soudce Krajského soudu v Praze dne 9. 3. 2009 pod sp. zn. Nt 808/2009. 14. Nedostatky obviněný shledal i v rozhodnutí Vrchni ́ho soudu v Praze, jenž nijak nereagoval ani na na ́mitku obhajoby, že na č. l. 2439 soudního spisu se nachází příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice 602 422 942 ( M. V. ), který byl vydán dne 29. 9 2008 na podnět Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 9. 2008 (č. l. 2436 a ž 2438). Policie však tento na ́vrh i příkaz převzala podle razítek na obou písemnostech již dne 3. 9. 2008. Policejní orgán tedy od 3. 9. 2008 disponoval rozhod nutím o odposlechu, které bylo vydáno až koncem daného měsíce, a proto také tato skutečnost vzbuzuje důvodné pochybnosti ohledně zákonnosti odposlechů a celého trestního řízení. Ned ůvodně též nevyhověl jeho důkazním návrhům, a to výslech em osob (H., T., Z. ) a spisem ve věci pravomocně zastavené, a to včetně záznamů telekomunikačního provozu na CD, je ž odůvodnil (viz str. 24, bod 95. jeho odvola ́ní), odvolací soud se s nimi sice vypořádal na straně 28 a 29 svého usnesení, avšak fakticky rezignoval na přezkumnou činnost, ke ktere ́ je ze zákona povinen, nebo ť absentuje jake ́koliv odůvodnění ohledně připojení spisu týkající se zastavené části trestního stíhání. Přitom čtením listin z tohoto spisu či přehráním záznamů telekomunikačního provozu mohla být jednoznačně potvrzena obhajoba dovolatele. Jde proto o opomenuté d ůkazy (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. U ́S 3320/09, IV. ÚS 802/02, II. ÚS 623/05, a dal ší). 15. Obviněný F. B. spatřoval nedostatky i ve výši způsobené škody, protože mělo být respektováno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, podle nějž vy ́še zkrácené daně či vylákání výhody musí odpovídat tomu, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Proto je dovolatel toho názoru, že při určování rozsahu nyní projednávané trestné činnosti měla být odečtena uskutečněná (nefiktivní) zdanitelná plnění. Z těchto důvodů pova žoval za ́věry nalézacího soudu o výši škody za nesprávné a tvrzení odvolacího soudu, jen ž je potvrdil za neakceptovatelené, když navíc soud měl zjistit rozsah zkra ́cení daně a vyčíslit ho ve výroku rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011). Způsob, jakým soudy postupovaly při určování rozsahu zkrácení daně , je v rozporu s §89 odst. 1 písm. e) tr. ř. i §138 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyšši ́ho soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, přim. té ž srov. rozsudek Nejvyšši ́ho soudu ze dne 21. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 171/2001). Soudy zřejmě nerozlišovaly mezi škodou, která měla vzniknout v nyní projednávané trestní věci a škodou, která měla hypoteticky vzniknout v pravomocně zastavené části trestního stíhání, co ž podle obviněného znamená, že skutkova ́ zjištění soudů vychází z důkazů, které se nyní projednávané trestní věci vůbec netýkají. Proto skutkové závěry soudů jsou v tzv. extrémním rozporu s provedeným dokazováním. 16. V návaznosti na uvedené obviněný zpochybnil i naplnění objektivni ́ a subjektivní podmínky spolupachatelství (viz usnesení Nejvy ššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1208/2014), jimiž se soudy ve smyslu §23 tr. za ́koníku vůbec nezabývaly, a tvrdil, že se nepodařilo prokázat, kdo a jakým způsobem měl obviněným předávat finanční hotovost, přičemž napadené rozhodnutí neobsahuje odůvodnění toho, jakým způsobem se odvolací soud s uvedenými námitkami vypořádal. Tím je naplněn důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutkove ́ závěry soudů nelze z d ůkazů dovodit, protože sou dy vycházely z důkazů, které nebyly provedeny, resp. dokonce vůbec neexistují, nebo byly procesně nepoužitelné (ať už se jedná o odposlechy nebo o výpovědi A. V. a M. V. ). Odvolací soud opomenul důkazy, které mohly vést k ospravedlnění dovolatele. Stávající skutková zjištění jsou pouhými hypotetickými domněnkami o možném průběhu skutkového děje a nemají naprosto nic společného s objektivní realitou (§2 odst. 5 věta první tr. ř.). Proto dovodil porušení principu pre sumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo , §2 odst. 1, odst. 2, odst. 5 věta první, odst. 5 věta třetí a odst. 6 tr. ř. 17. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný zdůraznil nezákonnost uloženého trestu odnětí svobody i peněžitého trestu a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších strupňů peněžitého trestu, který byl uložen v rozporu se zákonem, protože soudy při jeho výměře nedbaly všech zákonných hledisek, nedodržely povinnost zjistit poměry obviněného, čistý příjem, ani nebraly v úvahu rozsah jeho již nabytého majetku, jeho vyživovací povinnosti, výši závazků apod. Zmínil nedobytnost trestu, p ři níž nemohou by ́t zohledňovány prostředky, jež pachatel získal protiprávně, dokonce trestnou činností (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. z n. 7 Tdo 9/2014 a další). V nyni ́ posuzované trestní věci podle obvin ěného soudy nižši ́ch stupňů při rozhodování o druhu a výměře peněžitého trestu splnily de facto jen podmínku, jimi pouze ale tvrzenou, že se snažil o zi ́skání majetkového prospěchu, a nebraly na v ědomí, že peněžity ́ trest má být uložen jen v takové celkové výměře, v jaké je dobytný. 18. Nesprávnost právní kvalifikace podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval ve vadném uvážení podmínek spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1208/2014) a shledal, že se ža ́dného jednání, které by bylo možno považovat za složku děje, nedopustil, a že zjištěný skutkový stav odpovídá spíše účastenství v užším smyslu, a sice organizátorství ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, proto že mu je kladeno za vinu, že vydával pokyny dalším spoluobviněným (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1009/2009, nebo sp. zn. 3 Tdo 1152/2017). Účastenství je typově méně společensky škodlivá forma trestného činu než vlastní spáchání činu hlavním pachatelem, proto při jinak identických všech ostatních relevantních okolnostech je třeba uložit účastníkovi mírnější trest než hlavnímu pachateli, byť si je dovolatel vědom, že v případě organizátorství je tato zásada relativizována. 19. Za zásahy do spravedlivého procesu obviněný považoval neuvedení, jaky ́mi úvahami se soud při hodnocení proveden ých důkazů ři ́dil, a to, že se nepokusil vypořa ́dat s jeho obhajobou, ani nevysv ětlil, proč neuvěřil skutkove ́ verzi obhajoby a nezákonn ě mu uložil peněžitý trest. Odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami a uváděl skutečnosti neo dpovídající skutečnému obsahu odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Způsob odůvodnění jeho rozhodnutí je z hlediska požadavků zákona a rozhodovací praxe naprosto nepřípustný (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/06). Soudy obou stupňů podle obviněného při odůvodňování rozhodnutí nerespektovaly ustanovení §125 a §134 tr. ř. 20. Obviněný poukázal i na to, že předseda sena ́tu nalézacího soudu Mgr. Robert Pacovský rozhodoval u soudu prvního stupn ě v době, kdy věděl, že bude půs obit na Vrchním soudu v Praze, a to ve stejném senátu, který rozhodoval o odvolání dovolatele. Za takovéto situace vyjád řil rovněž pochybnosti o nepodjatosti jednotlivy ́ch členů příslušného senátu odvolacího soudu. V ýznamnou je podle obviněného nepřiměřená délka trestního řízení, které trvalo dvanáct let, což navazuje na na ́mitku nepřiměřeného trestu odnětí svobody (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06, nebo Süßmann proti Německu, rozsudek ESLP ze dne 16. 9. 1996, č. 20024/92, Frydlender proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000, č. 30979/96), a proto měly soudy tuto skutečnost promi ́tnout odpovídajícím způsobem i do výroku o trestech, co ž se však nestalo. 21. Závěrem ze všech uvedených důvodů obviněný F. B. navr hl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zru šil, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přika ́zal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sa ́m rozhodl. Zároveň navrhl, aby předseda senátu podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odloženi ́ nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Sou časně požádal Nejvyšši ́ soud, aby rozhodl ve ve řejném zasedáni ́. c) dovolání obviněného M. B. 22. Obviněný M. B. dovolání uplatnil podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. a pro závažnost vad požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdil, že řízení je zatíženo skutkovými i právními vadami, jejichž důsledkem je extrémní nesoulad skutkových zjištění se závěry soudu prvního stupně, jenž nebyl odstraněn ani odvolacím soudem, čímž došlo k závažným zásahům do jeho základních lidských práv a svobod, zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny příp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „ Úmluva“). 23. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal neexistenci relevantních důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). Tvrdil, že skutkový stav neodpovídá realitě, protože verze soudů je zcela smyšlená a skutková zjištění jsou v příkrém rozporu s fakticky provedeným dokazováním a zejména s jeho výsledky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1501/16). Soudy obou stupňů zcela rezignovaly na kritické hodnocení důkazů předložených obžalobou, a podle zjištěných vad je zjevné, že se jimi řádně nezabývaly. Nezákonně jako údajný důkaz použily záznamy telekomunikačního provozu z jiné trestní věci, která byla řádně a pravomocně zastavena usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 7 VZV 20/2012-558, ve vztahu k obviněným D. B., F. B. a dalším podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Soudy obou stupňů též odmítly jako důkaz provést a hodnotit spisový materiál související s citovaným usnesením, který se týká nezákonně pořízených důkazů v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jež odvolací soud řádně neposoudil. Poukázal na nedostatečnost odůvodnění příkazu k odposlechu, která může spočívat zejména v absenci konkrétních skutkových okolností odůvodňujících odposlech, dále v absenci odůvodnění doby trvání odposlechů či jasné absenci úvahy o nezbytnosti zásahu do soukromí dotčených osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2014, ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 4 Pzo 2/2015, ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 4 Pzo 6/2015, a ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 4 Pzo 9/2015). Uvedl, že v posuzované věci náležitosti příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu nebyly respektovány (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06), a proto nemohou obstát, protože prokazatelně nesplňují ani jeden ze základních předpokladů. Odvolací soud podle obviněného nesprávně odůvodnil zákonnost odposlechů, neboť odkazoval na odůvodnění příkazů Městským soudem v Praze a nepatřičně argumentoval něčím, co ve skutečnosti neexistuje, neboť první příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obviněných vydal Okresní soud Praha - východ dne 10. 11. 2008 pod sp. zn. Nt 11107/2008/V, V 107/2008, a prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nařídil soudce Krajského soudu v Praze dne 9. 3. 2009 pod sp. zn. Nt 808/2009. Městský soud v Praze v daných odposleších vůbec nefiguroval. 24. Odvolací soud nesplnil své povinnosti ve vztahu k námitkám obviněného, protože na ně nereagoval, a výhrady proti odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu opomenul jakkoliv komentovat, ačkoliv je naprosto zjevné, že jejích povolení se netýkalo pouze výběrových hovorů, ale všech odposlechů. Tyto však nikdy nebyly předloženy a datové soubory – nahrávky, byly soudům předloženy již upravené a vyjmuté z celého pořízeného záznamu. 25. Za zásah do základních lidských práv a svobod obviněný považoval ignorování zásady presumpce neviny, protože bylo pracováno výlučně s jednou vyšetřovací verzí popsanou v obžalobě, důkazní návrhy předkládané obhajobou byly opomíjeny, konkrétní námitky nereflektovány a záměrně nevypořádány, či bagatelizovány. Obviněný byl zbaven de facto , ale i de iure možnosti podat odvolání, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek řádně nevypořádal, pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, a ještě rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 762/2019, a uvedl, že když ve věci došlo k odsouzení jiných osob, tak i obviněný je vinen, protože tak již bylo v obdobné věci rozhodnuto, což jsou zcela nepřípustné závěry. Nalézací, ale i odvolací soud argumentovaly při odsouzení obviněného jiným rozhodnutím, které se zjevně týká jiných osob, a navíc bylo vydáno na základě jiných skutkových zjištění, přičemž obviněný je přesvědčen, že jiné rozhodnutí nemůže potvrzovat jeho vinu. Proto se argumentace soudů nižších stupňů s odkazem na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v jiné věci jeví jako nepatřičná a nepřezkoumatelná, neboť takový způsob odůvodnění je z hlediska požadavků zákona a rozhodovací soudní praxe naprosto nepřípustný (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/06). Přestože obviněný tuto námitku vznášel v předchozím řízení opakovaně, soudy se s ní v potřebné míře nevypořádaly, a to přesto, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 2015, byl podle §226 písm. c) tr. ř. obviněný zcela zproštěn obžaloby. Tento rozsudek byl však zrušen k odvolání státní zástupkyně Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016. Shora popsaná námitka byla opakovaně zmiňována a řešena v rámci celého hlavního líčení, před prvním rozhodnutím nalézacího soudu, ale i v průběhu druhého nalézacího řízení, a zejména před odvolacím soudem, a přesto se touto námitkou soudy obou stupňů nezabývaly dostatečně a nejen, že neshledaly předkládané důkazy (odposlechy z jiného trestního řízení) procesně nepoužitelnými, ale ještě z nich vyvodily neodpovídající závěry (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 451/04). 26. Soudům obou stupňů dovolatel vytknul, že nehodnotily jeho faktickou pracovní činnost a postavení ve vztahu k dalším spolupachatelům, neboť nereflektovaly jeho pracovní postavení a doložené smluvní dokumenty, protože v opačném případě by jeho komunikaci s dalšími obviněnými nemohly hodnotit tak, jak je popsána v napadených rozhodnutích. Připustil, že měl významnou roli, protože byl zaměstnancem společnosti CZ. na pozici finančního ředitele, a dále byl na základě plné moci zplnomocněn ke konkrétním úkonům ve vztahu k povinnostem finančního ředitele společnosti S., a z pověření obviněného D. B. zajišťoval smlouvy a dokumentaci související s převodem majetkových práv ke společnostem převáděným obviněným F. B. na obviněného D. B. I přesto, že v průběhu všech vedených řízení v dané věci před nalézacím soudem, ale i odvolacím soudem, bylo prokázáno, že veškerá komunikace s uvedenými osobami se týkala výhradně tzv. PR smluv (reklama – sportovní akce, veřejné akce, kulturní akce), tyto skutečnosti soudy vyhodnotily chybně v jeho neprospěch a proti němu. Obsahem komunikace mezi ním a obviněným F. B. byla toliko příprava smluvní dokumentace k zápočtům mezi jím a obviněným D. B. , o čemž svědčí obsah konkrétních hovorů, STREET 14, ze dne 2. 6. 2009, 14:39 až 14:40 hod., kde potvrzuje F. B. , že pro něj bude mít ve čtvrtek připravenou smluvní dokumentaci, jednalo se však o řešení vypořádání společnosti B., a. s., a obdobný obsah je v hovoru STREET 14, ze dne 19. 6. 2009, 10:45 hod. Ani jeden ze soudů se těmito důkazy a podanými námitkami nezabýval, a navíc odvolací soud tento důkazní návrh zamítl, a toto své rozhodnutí nikterak, natož řádně, neodůvodnil. Obviněný vše vykonával na pokyn a podle plné moci od obviněného D. B. , což soudy nižších stupňů rovněž nezohlednily. Za vadu označil, že odvolací soud bagatelizoval, že některé záznamy o telekomunikačním provozu, resp. odposlechy, jež označil jako zásadní podklad pro rozhodnutí, fakticky vůbec neexistují. Jedná se o odposlechy STREET 05, ze dne 3. 2. 2009, 9:54 hod., STREET 10, ze dne 11. 6. 2009, 8:58 hod., STREET 03, ze dne 10. 11. 2008, 15:38 hod. a STREET 03, ze dne 1. 12. 2008, 12:20 hod. Není ničím podloženo, že by šlo o údajné písařské chyby, a proto jde o zjevně nezákonné vysvětlení svědčící o libovůli soudů. 27. Obviněný se neztotožnil ani s výpočtem škody, k níž soudy přistoupily zcela mechanicky a nekriticky, protože nebylo možné dojít k závěru o tom, že se podílel na zkrácení DPH a DPPO ve výši 278.562.300 Kč tím, že měl sám dávat pokyny již dříve odsouzeným L. B. a M. V. poté, co měl obdržet pokyny od obviněných D. B. a F. B., což neodpovídá žádnému důkazu. Soudy presumovaly, že veškerá činnost tvrzená obžalobou, byla činností fiktivní, tj. vykazovanou bez reálného podkladu jen za účelem páchání trestné činnosti. Výše škody měla být objektivně určena opatřeným znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Jiřím Svobodou, jenž však neprokázal jakoukoliv „fiktivnost“ předkládaných daňových dokladů. Soud se pouze omezil na tvrzení, že toho nebylo třeba, protože ji dokládají jinými důkazy, jež však obviněný označil za nepoužitelné, protože výše škody je pak toliko tvrzením Finančního úřadu pro Prahu-Západ, což je však v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 643/2011, podle nějž má soud povinnost vykázanou daň porovnávat s tou daní, jaká správně vykázána být měla, nikoliv s tou výší, kterou vypočte správce daně. Soudy tudíž při prokazování výše vzniklé škody měly hodnotit, jaká část podnikatelské činnosti, konkrétně té, které právnické osoby byla nikoli fiktivní (tedy skutečně vykonaná), a jaké s ní byly spojeny konkrétní náklady. Pouze tímto postupem by bylo možno postavit najisto, jaká byla daňová povinnost konkrétních daňových subjektů, procházejících tímto řízením. Náležitá pozornost měla být věnována právě účetnictví, což se nestalo, neboť z rozsudku soudu prvního stupně byla zřejmá naprostá neznalost relevantních právních předpisů, např. zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, či zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. 28. Obviněný pak zcela odmítl závěr odvolacího soudu, že „přinejmenším část z vybraných finančních prostředků končila v jejich dispozici“, tedy v dispozici obviněných, protože k tomuto závěru nejenom že není žádný důkaz, ale nikdy ani existovat nemohl, a proto jej ani v jednom z rozhodnutí soudů nelze nalézt. 29. Výhrady proti trestu obviněný podřadil k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Brojil proti výši peněžitého trestu 2.000.000 Kč, u něhož došlo pouze ke zrušení náhradního trestu odnětí svobody, což nesvědčí o jeho správnosti. Poukázal na to, že jeho výše nebyla odůvodněna, a odvolací soud v bodě 17. pouze konstatoval, že s podmínkami podle §67 a §68 tr. zákoníku se nalézací soud řádně vypořádal, aniž by zvažoval jeho dopad na práva třetích osob. Nebylo však prováděno dokazování k závazkům obviněného, nebyl opatřen výpis z jeho účtu ke dni rozhodování odvolacího soudu (listopad 2021). Nebylo bráno na zřetel, že dovolateli byl uložen citelný trest odnětí svobody. Prostředky k úhradě peněžitého trestu, s nímž nesouhlasil, si zapůjčil (viz Smlouva o zápůjčce ze dne 6. 4. 2022) ještě před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, aby umožnil po dobu výkonu trestu alespoň základní standard své rodině, ručitelem tohoto závazku se stal jeho bratr. 30. Nepřiměřeným shledal uložený trest odnětí svobody s poukazem na celkovou délku řízení zahájeného již v roce 2009, jíž nelze přičítat obviněným, k níž soudy ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, případně ESLP, nepřihlédly (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, stanovící kritéria, podle nichž mají soudy postupovat). Z hlediska zákonných kritérií jsou uložené tresty odnětí svobody a peněžitý trest zcela nepřiměřené. 31. Podle důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný vytýkal nedostatky shora rozvedené a zdůraznil, že odvolací soud nesplnil povinnost doplnit řízení o důkazy potřebné k tomu, aby mohl rozhodnout o podaném odvolání. Ačkoliv byly splněny podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci, odvolací soud napadeným rozhodnutím sám rozhodl a provedl toliko pouze kosmetickou změnu ve zrušení alternativního (náhradního) trestu k peněžitému trestu. Ostatní vady namítané v odvolání, zejména pak důvodné námitky a opomenuté důkazy, zůstaly bez náležitého vypořádání, čímž je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 32. Závěrem dovolání obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, podle §265k tr. ř. zrušil, a v rozsahu zrušení podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, nebo podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu o věci znovu jednat a rozhodnout. Zároveň dovolatel navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. po předběžném přezkoumání tohoto mimořádného opravného prostředku rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Současně dovolatel požádal Nejvyšší soud, aby bylo ve věci rozhodnuto ve veřejném zasedání. III. Připomínky Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných a) k dovolání obviněného D. B. 33. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného D. B. (§265h odst. 1 tr. ř.) uznal důvodnost námitky týkající se peněžitého trestu dopadající na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, protože soud rozhodoval z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněných, a proto zpřísnění uložených trestů v odvolacím řízení bylo možné. Vadu však shledal v tom, jakým způsobem odvolací soud v neprospěch obviněného do výroku o trestu zasáhl zrušením náhradního trestu odnětí svobody, který byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu pro případ jeho nezaplacení obviněnému D. B. uložen v rozsudku prvoinstančního soudu, a připustil, že tento závěr představuje reálné zpřísnění oproti zákonné úpravě, podle které nalézací soud peněžité tresty, resp. náhradní tresty odnětí svobody ukládal. Tím ovšem de facto odvolací soud přiznal, že rozhodoval podle (pozdější) právní úpravy, která je pro pachatele méně příznivá, což je v přímém rozporu se zásadou stanovenou v §2 odst. 1 tr. zákoníku. V této věci se nemůže uplatnit výjimka stanovená v §3 odst. 1 tr. zákoníku z jinak obecné zásady o časové působnosti vymezené v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku. V §52 odst. 1 tr. zákoníku udávající taxativní výčet druhů trestů, jenž nelze rozšiřovat, nefiguruje náhradní trest odnětí svobody. Uložení náhradního trestu odnětí svobody je třeba považovat za obsahovou složku trestnosti činu, neboť jde o zákonem určenou součást ukládání peněžitého trestu. Odvolací soud tudíž porušil povinnost postupovat podle §2 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněnému D. B. byl podle právní úpravy §69 odst. 1 tr. zákoníku účinné do 30. 9. 2020 pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců (v případě částečného splnění by se podle §344 odst. 3 tr. ř. přeměňovala poměrná část z této výměry trestu odnětí svobody). Podle nové právní úpravy trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. od 1. 10. 2020, platí, že každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody, přičemž rozhodné je, že obviněnému byl peněžitý trest vyměřen jako 700 denních sazeb. V takovém případě, pokud by obviněný nevykonal celý peněžitý trest, by mu tento trest byl přeměněn na náhradní trest odnětí svobody v trvání téměř 4 roků (1400 dnů). Pakliže odvolací soud krom zrušení uloženého náhradního trestu odnětí svobody jinak do výroků rozsudku prvoinstančního soudu, které se týkaly obviněného D. B., nezasáhl, nová právní úprava trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., podle níž odvolací soud ke zrušení náhradního trestu přistoupil, pro tohoto obviněného nebyla příznivější. Odvolací soud měl zrušit celý peněžitý trest a sám jej obviněnému znovu uložit. Zřejmě však neměl důvod do tohoto výroku zasahovat, jak lze dovodit z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž při ukládání peněžitého trestu obviněnému D. B. žádný exces neshledal, naopak konstatoval, že nalézací soud zkoumal podmínky stanovené v §67 a 68 tr. zákoníku s veškerou pečlivostí. Podle obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se ztotožnil s námitkou státní zástupkyně týkající se nízké výměry trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Měl tudíž rozhodnout o změně výroku o tomto druhu trestu, nikoli ve vztahu k trestu peněžitému. Výrok rozsudku odvolacího soudu o tom, že se rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. částečně zrušuje ohledně obviněného D. B. ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody, který byl uložen podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, je proto vadný. I přes toto konstatování státní zástupce nenavrhl zrušení příslušné části dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť není nutné, aby odvolací soud věc znovu projednal a rozhodl, jak navrhoval dovolatel, protože i v případě zrušení části napadeného rozhodnutí by mohl sám hned ve věci, tzn. o odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného, rozhodnout Nejvyšší soud. V posuzované věci je totiž zcela zřejmé, že projednání dovolání nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného. Ten v dovolání výslovně potvrdil, že peněžitý trest zaplatil v plné výši. Přeměna peněžitého trestu, ať již v náhradní trest odnětí svobody uložený podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, či v trest odnětí svobody uložený podle §69 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, a nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody nebo jeho poměrné části, tak již v posuzované věci nepřipadá v úvahu, a nejedná se ani o otázku zásadního významu. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného D. B. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. b) vyjádření k dovolání obviněných M. B. a F. B. 34. Námitkám obou těchto obviněných státní zástupce nepřisvědčil. Za nedůvodné označil tvrzení o nezákonnosti příkazů k odposlechům s tím, že prvoinstanční soud jejich stručnost nezastírá, avšak s tím, že to neznamená, že by z důvodu stručnosti byly příkazy nepřípustné. Soudy se správně při posuzování toho, zda důkazy vzešlé z přikázaných odposlechů jsou v řízení použitelné, neomezily jen na formální stránku věci, ale zabývaly se i dostatečně důkladně materiálním posouzením přípustnosti odposlechů z hlediska zachování přiměřenosti a subsidiarity odposlechů. Formální nedostatek v tomto směru automaticky neznamená nezákonnost příkazu. Pokud ze všech okolností případu, i když stručně uvedených, z jeho obsahu a trestního spisu přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného, obsáhlého, písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce nemusí být nutně bez dalšího posuzován jako ústavněprávní pochybení vedoucí k nepoužitelnosti důkazu. Při použití testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán - státní zástupce - soud) dospěl k závěru, že v předmětném případě policejní orgán podal odůvodněné návrhy státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni posuzovali příkaz k odposlechu jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. 35. Státní zástupce nepřisvědčil ani argumentaci poukazující na vadu opomenutých důkazů, protože prvoinstanční soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně věnoval těm důkazním návrhům, kterým nevyhověl, a rozvedl i důvody, které jej k tomu vedly (srov. body 156. až 159. rozsudku). 36. Pokud obviněný M. B. zpochybňoval pod hlavičkou hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [tzn. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v aktuálním znění] výši způsobené škody, nejde o námitky korespondující s označeným důvodem dovolání. Vyjádřil totiž svůj nesouhlas s výší způsobené škody obecně, na podkladě odmítnutí jejího prokázání v jakékoliv výši, i prokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a neprokázanou škodou, což svědčí o námitkách proti způsobu výpočtu škody, což se týká hodnocení provedených důkazů, a nikoliv hmotněprávního právního posouzení. Podstatné je i to, že obviněný neuvedl žádné konkrétní vady výpočtu a argumentaci orientoval na obecné prohlášení, že škoda nebyla prokázána. Pokud obviněný tvrdil, že znalecký posudek zpracovaný Ing. Jiřím Svobodou, resp. jeho výslech při hlavním líčení, neprokázal jakoukoliv fiktivnost daňových dokladů, státní zástupce připomněl, že úkolem znalce nebylo prokazovat fiktivnost fakturace nebo existenci zdanitelného plnění (srov. strany 76 až 83 rozsudku soudu prvního stupně). 37. Výhradám obviněného F. B. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že u něj nešlo o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, státní zástupce nepřisvědčil, protože podle učiněných skutkových zjištění se nemohlo jednat o účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poukázal na to, že se soudy společným jednáním obviněných zabývaly a zkoumaly je na základě výsledků provedeného dokazování v souladu se zásadami vyjádřenými v §23 tr. zákoníku, přičemž své úvahy vysvětlily s ohledem na konkrétní role jednotlivých obviněných, včetně F. B. Z této činnosti soudů vyplynulo, že obviněný F. B. nezajišťoval toliko řídící činnost hlavním pachatelům, byť udílení pokynů tvořilo hlavní náplň jeho spoluúčasti na trestné činnosti, nýbrž šlo o participaci na trestné činnosti ostatních obviněných. Obviněný totiž činil i úkony směřující k tomu, aby dotčené nerealizované obchody byly důsledně prezentovány na úrovni finančních pohybů, účetních dokladů i fyzického provedení služeb jako obchodní případy skutečné, s konkrétním dopadem do sféry sledované správcem daně, což odpovídá znakům skutkové podstaty podle §240 tr. zákoníku, jež vlastním jednáním obviněný naplňoval. I kdyby o uvedenou formu účastenství šlo, nebylo by možné čin dovolatele podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku posoudit, protože v jeho případě je organizátorství výrazně nejzávažnější, nejnebezpečnější a nejškodlivější forma účastenství, a zde nebezpečnější než samotné pachatelství (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1283/2010, či ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 572/2010). 38. Oba dovolatelé uplatnili i téměř totožné námitky směřující do výroků o uložených trestech. V ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. se výroku o uloženém trestu výslovně týká pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož byl obviněným ukládán trest, lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Byl-li tedy obviněnému F. B. uložen ve výměře šesti let a obviněnému M. B. ve výměře pěti let, nešlo ani o druh trestu, který zákon nepřipouští, ani o trest mimo zákonnou trestní sazbu. Oba dovolatelé se s poukazem na délku trestního řízení, potažmo dobu, která od trestného činu uplynula, domáhali mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, pro což však soud podmínky zákonem stanovené neshledal, a uložil jim nepodmíněné tresty, avšak při samé dolní hranici trestní sazby. Nejedná se o tresty, které by byly v rozporu s ústavněprávní zásadou proporcionality. 39. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva na význam a smysl nepřiměřené délky trestního řízení státní zástupce uzavřel, že odvolací soud akceptoval všechna rozhodná kritéria, která sám vyjádřil a posoudil, a se soudem prvního stupně souhlasil. Dospěl k závěru, že nebylo nutno reagovat využitím možnosti moderačního oprávnění soudu podle §58 tr. zákoníku, protože pro takový postup nebyly dány zákonné podmínky. Svůj postup soudy také dostatečně odůvodnily. 40. Námitky obviněných státní zástupce neshledal důvodnými ani ohledně výhrad vůči uloženým peněžitým trestům z hlediska jejich nedobytnosti (§68 odst. 6 tr. zákoníku) a odkázal na zavedenou soudní praxi, relevantní ustanovení tr. zákoníku a pro stručnost i odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že žádné pochybnosti nenastaly u obviněného F. B., který se přes dvacet let pohybuje v podnikatelském prostředí, a to i v oblasti pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Podle dostupných údajů v obchodním rejstříku v minulosti působil v patnácti obchodních společnostech. V době vyhlášení odsuzujícího rozsudku byl jediným akcionářem ve společnosti A., a. s., v níž se mimochodem svých akcií zbavil po vyhlášení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve prospěch manželky A. B. Tato společnost přitom vlastní luxusní byt (podle dostupných informací v roce 2011 koupený za 63 milionů korun) obývaný obviněným, který se nachází ve XY XY. Obdobně se obviněný v roce 2020 zbavil akcií ve společnosti S., a. s., (společnost disponovala aktivy i v řádech desítek milionů korun) či obchodního podílu ve společnosti P. R., s. r. o. I u obviněného M. B. lze dohledat jeho podnikatelské aktivity či právní vztahy k nemovitému majetku. Majetková situace obviněných byla v trestním řízení mapována. Pakliže obviněný M. B. zmínil, že se soudy nezabývaly dopadem peněžitého trestu na práva třetích osob a neprováděly dokazování stran jeho závazků a stavu jeho účtu, nemohl se státní zástupce k takové námitce blíže vyjádřit, jelikož není patrno, o jaké třetí osoby a jaká jejich práva by se mělo jednat. Šetření k bankovním účtům při úvahách o dobytnosti peněžitého trestu může mít nanejvýš jen podpůrný význam, neboť nelze očekávat, že by stíhané osoby ohrožené trestem majetkové povahy na svých bankovních účtech nějaké finanční prostředky uchovávaly. Z možných závazků obviněný v dovolání zmiňuje pouze plnění vyživovací povinnosti k manželce. Pro účely stanovení peněžitého trestu je nicméně nutno odlišovat zákonnou vyživovací povinnost zejména na nezletilé děti (zvlášť pokud je přiznána soudním rozhodnutím), u nichž je téměř vždy předpoklad, že se nejsou schopny samy živit, od obecné vymezené vyživovací povinnosti mezi manžely. Byť si tedy lze jistě představit obsáhlejší odůvodnění soudního rozhodnutí, v tomto případě, co se týče splnění všech zákonných předpokladů pro uložení peněžitého trestu, nedostatky státní zástupce neshledal. 41. Pro úplnost se vyjádřil i k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který de facto učinil součástí svého dovolání obviněný M. B. [byť chybně podle znění trestního řádu účinného do 31. 12. 2021, tedy podle číselného označení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř]. Ani pro jeho naplnění neshledal zákonem stanovené podmínky, protože odvolání obviněných byla v souladu se zákonem podle §254 tr. ř. věcně přezkoumána. Podle druhé alternativy existence jiného z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. shledána nebyla. 42. Po zvážení všech shora uvedených skutečností proto dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněných sice částečně byla podána v mezích uplatněných dovolacích důvodů, avšak námitky byly zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 43. Obvinění D. B., M. B. a F. B. ani jejich obhájci na tato vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání veřejného zasedání písemně nereagovali. IV. Z vyjádření stran při veřejném zasedání 44. Veřejného zasedání se obhájce JUDr. Josef Kulhavý (za obviněného D. B. ) účastnil a při něm odkázal na písemné vyhotovení dovolání a zdůraznil, že obviněný nechce žádný zásah do viny, ani do trestu, ani do peněžitého trestu, neboť se se vším ztotožnil a smířil. Dovolání podal, aby se nalezlo právo a zodpověděla otázka, zda odvolací soud postupoval správně, když zrušil výrok o uložení náhradního trestu odnětí svobody u peněžitého trestu. Závěrečný návrh upravil tak, že nově navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil zrušující výrok usnesení Vrchního soudu v Praze. Pro úplnost dodal, kdyby byly shledány důvodnými dovolání proti vině u ostatních obviněných, aby se soud zabýval otázkou beneficia cohaesionis . 45. Obhájce Mgr. et Mgr. Roman Hošta (za obviněného M. B. ) plně odkázal na písemné vyhotovení dovolání a zdůraznil zásadní mezníky dovolací argumentace s důrazem na otázku použitelnosti odposlechů, postavení obviněného v trestné činnosti a přiměřenosti uloženého trestu. Závěrem přednesl návrh shodný s tím, jak byl vymezen v písemně zpracovaném dovolání, a že navrhuje, aby byl obviněný zcela zproštěn obžaloby, případně aby Nejvyšší soud věc zrušil a přikázal k novému projednání tak, aby veškeré náležitosti a vytknuté vady předchozího řízení a nesprávné postupy byly napraveny. 46. Obhájce doc. JUDr. Eduard Bruna, Ph.D. (za obviněného F. B. , jenž se veřejného zasedání osobně zúčastnil) uvedl, že dovolání zpracoval na 38 stránkách, protože spis a rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu jsou naplněny mnoha nedostatky a překrouceními faktů, že mu nezbylo, než je podrobně zpracovat. Shledal pochybení v oblasti práva hmotného, v oblasti práva procesního, a i zásadní nedostatky a chyby v dokazování. V podrobnostech citoval podstatné části z písemného vypracování dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu věc k novému projednání a rozhodnutí, in eventum , aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. po přezkoumání mimořádného opravného prostředku rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Obviněný F. B. se plně připojil k návrhu obhájce. 47. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rovněž odkázal na písemná vyhotovení vyjádření, která byla prostřednictvím Nejvyššího soudu předložena i obhajobě. Podrobněji komentoval námitku obviněného D. B. s tím, že pokud došlo ke zrušení náhradních trestů odnětí svobody a ke zpřísnění postihu, o vadu by šlo jen v případě, pokud by peněžitý trest nebyl uhrazen. Zpřísnění nastalo u peněžitých trestů uložených obviněným D. B. a F. B. , když v důsledku zrušení náhradního trestu odnětí svobody nyní v případě nezaplacení trestu hrozí oběma obviněným vyšší postih, než tomu bylo za předešlé právní úpravy, za níž rozhodoval nalézací soud. Obviněný D. B. však peněžitý trest uhradil, a proto státní zástupce navrhl dovolání podle §2165b odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout. U dalších dvou dovolání navrhl odmítnutí podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněných. Státní zástupce rovněž předpokládal, že Nejvyšší soud zřejmě přistoupí k revizi uložených trestů, samozřejmě nemohl předvídat způsob rozhodnutí, a pro tento případ navrhl, aby došlo k novému rozhodnutí o peněžitém trestu, kde by tato skutečnost byla zohledněna. 48. Obviněný F. B. v rámci závěrečného návrhu uvedl, že po celé trestní řízení tvrdí, že je nevinný, a to samé zdůrazňuje i dnes a bude bojovat, dokud bude moct, protože se cítí nevinný a je nevinný. Trest přijal, ale nesouhlasí s ním. Má 3 děti a kvůli nim zde dnes stojí. Chtěl být u veřejného zasedání fyzicky, protože chtěl, aby ho u soudu viděli, nechce být schovaný. V. Přípustnost dovolání 49. Nejvyšší soud jako soud dovolací ke všem dovoláním shledal, že byla podána prostřednictvím obhájců, a jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). VI. Obecně k důvodům dovolání 50. Ke všem dovoláním lze souhrnně uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit. Nejvyšší soud je proto povinen nejprve zjistit, zda v dovolání označené důvody korespondují s jejich zákonným vymezením, protože věcné přezkoumání dovolání je možné pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 51. Obviněný D. B. dovolání podal dne 2. 6. 2022 podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., F. B. dne 25. 4. 2022 podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., a M. B. dne 2. 6. 2022 podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. S ohledem na současné znění trestního řádu je třeba nejprve uvést, že přestože všechna dovolání byla podána již po 1. 1. 2022, kdy vstoupila v účinnost novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., tak pouze obviněný F. B. důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. vymezil v souladu s aktuální právní úpravou. Dovolání obviněných D. B. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a M. B. podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. jsou podána podle dřívější právní úpravy. 52. Zmiňovanou novelou trestního řádu byl pod písmeno g) §265b odst. 1 vložen nový dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle původní právní úpravy je po novele zákonem č. 220/2021 Sb. uveden pod písmenem h) téhož ustanovení. 53. Nejvyšší soud rozhodující za účinnosti citované novely, aplikuje v rámci přezkumu podaného dovolání pouze nové znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době, kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Současně je však vázán obviněnými uvedenými důvody i argumenty uplatněnými v podaných dovoláních. 54. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu zákona č. 220/2021 Sb., na jehož základě dovolání podal obviněný F. B. , je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát; a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla napadána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021). 55. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který ve znění platném před novelou zákonem č. 220/2021 Sb., dovolání opírali obvinění D. B. a M. B. , odpovídá stávajícímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž v aktuálním znění v dovolání užil i obviněný F. B . Všichni tři obvinění nicméně vytýkali „že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). 56. Obvinění F. B. odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tzn. ve znění po novele zákonem č. 220/2021 Sb., a M. B. prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění před uvedenou novelou, brojili proti výroku o trestu. Uvedený důvod dovolání je po obsahové stránce totožný a je možné na jeho základě dovolání podat, jestliže „byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným“. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. 57. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., o který ve znění před novelou trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. opřel dovolání obviněný M. B. , je v trestním řádu po citované novele označen písmenem m) a ve stejném znění spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný M. B. dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, jímž byla odvolání věcně projednána, a proto je zjevné, že bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, a pokud obviněný označil i další dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., uplatnil druhou alternativu tohoto důvodu. 58. Nejvyšší soud podle obsahu podaných dovolání shledal, že obviněnými uplatněné výhrady respektovaly zákonem stanovené vymezení jimi označených důvodů dovolání, a proto se zabýval ve vztahu ke každému z dovolatelů jím uvedenými námitkami, a to jednak vůči správnosti výroku o vině, který napadali obvinění M. B. a F. B. , a jednak vůči správnosti výroku o trestu, proti němuž brojili všichni tři dovolatelé. VII. K námitkám proti výroku o vině 59. Obvinění F. B. a M. B. v podaných dovoláních poukazovali na existenci extrémního nesouladu a porušení pravidel spravedlivého procesu v postupech orgánů činných v trestním řízení a při zajišťování dokazování, které považovali za nedostatečné, a proto vytýkali: a) nedostatky při zajišťování odposlechů zejména s ohledem na jejich nezákonnost pro nedostatečná odůvodnění příkazů, z toho plynoucí nepřípustnost jako důkazů v trestním řízení a v návaznosti na jejich provedení též nesprávné hodnocení odposlechů soudy nižších stupňů, b) vady spočívající v opomenutých důkazech, které obvinění navrhovali pro podporu své obhajoby a soudy je neprovedly, c) na podkladě provedených důkazů neobjasněnou výši škody založenou na vadně vyhotovených znaleckých posudcích z oboru ekonomika, d) nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se nevypořádal s námitkami obviněných, e) a že soudy vycházely z výpovědí A. V. a M. V., kteří byli k výpovědi nezákonně donuceni (obviněný F. B. ). 60. Uvedenými výhradami obviněný F. B. respektoval hlediska pro důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění po novele zákonem č. 220/2021 Sb., protože poukazoval na to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a že ve vztahu k nim byly nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný M. B. tento důvod neuplatnil, ale s ohledem na jím uvedený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v dřívější verzi, který jinak sloužil k odstranění vad hmotněprávní povahy, byl Nejvyšší soud povinen respektovat pravidla spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Úmluvy, jehož porušení tento dovolatel vytýkal, a proto i z podnětu dovolání uvedené vady posuzoval (viz část V. shora) a zkoumal, zda nedošlo postupem soudů k porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). A. K výhradám proti procesním postupům 61. S ohledem na obsah spisového materiálu, odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a obviněnými vznesené námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné předeslat, že shora vymezené dovolací výhrady obviněných jsou ve velké míře opakováním jejich obhajoby uplatňované v řízení před soudem prvního i druhého stupně, které na námitky obviněných reagovaly, a ve vztahu k nim se v přezkoumávaných rozhodnutích vyjadřovaly a svá stanoviska k nim uváděly, jak plyne z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. a) k odposlechům 62. Dovolatelé F. B. a M. B. vytýkali nedostatky při zajišťování odposlechů zejména s ohledem na jejich nezákonnost kvůli nedostatečně odůvodněným příkazům, z toho plynoucí nepřípustnost jako důkazů v trestním řízení a jejich nesprávné hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Od tohoto tvrzeného nedostatku obvinění odvíjeli další argumentaci, včetně toho, že odposlechy byly při hlavním líčení nesprávně provedeny, neboť jejich přepis od policejního orgánu nebyl úplný, a že některé soudem označené odposlechy vůbec neexistují. 63. K uvedené námitce, jíž byla věnována soudy nižších stupňů velká pozornost, je třeba předeslat, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, jakož i námitek obviněných plyne, že právě tato otázka byla stěžejní pro vydání prvního rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli dovolatelé v této trestní věci rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 4 T 46/2012, zproštěni obžaloby. Důvodem byl závěr tohoto soudu, že příkazy k odposlechům nemohou obstát, v důsledku čehož neměl dostatek podkladů pro závěr o vině obviněných. 64. S tímto názorem se neztotožnil Vrchní soud v Praze jako odvolací soud, jenž v rozsudku ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016 (jímž jinak potvrdil rozsudek o vině týkající se ostatních spolupachatelů v této trestní věci, jak je na jejich trestnou činnost poukázáno mimo jiné i v popisu skutkových zjištění výše, viz bod 1., a navazovalo na jejich dovolání i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 762/2019), tuto zprošťující část zrušil, a soudu prvního stupně uložil, aby znovu pečlivě posoudil všechny rozhodné skutečnosti plynoucí z obsahu spisu, na něž poukázal, a o použitelnosti odposlechů opět rozhodnul. Poukázal zejména na to, že příkazy nařizující tyto odposlechy jsou sice stručné, avšak obsahují vše podstatné, co do skutkového stavu stíhané věci s tím, že s ohledem na fázi řízení, v níž byly vydány, byl již povahy věci patrný předpoklad, že jiná možnost získání potřebných informací v dané chvíli nebyla. Formalistické trvání na podrobnosti příkazů nebylo namístě, jestliže skutkově byla věc aspoň v podstatných rysech popsána a byl zde s ohledem na stav věci důvodný předpoklad, že v dané době není jiná možnost opatření poznatků, zejména když objasnění důležitých skutečností v zájmu vyšetřování spěchalo. 65. Soud prvního stupně na základě těchto instrukcí (srov. body 6. a 9. nyní přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně) vysvětlil, proč následně shledal dostatečnost udělených příkazů k odposlechům, a následkem tohoto svého změněného postoje provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ve vztahu k obviněným F. B., M. B. a D. B. na rozdíl od předchozího řízení, posoudil jako splňující základní podmínky pro jejich použitelnost. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na základě tohoto svého postoje soud prvního stupně jako důkazy provedl a hodnotil postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. a shledal, že se jedná o důkazy v přípravném řízení získané zcela v souladu s trestním řádem a jeho příslušnými ustanoveními účinnými v době provádění daných úkonů při plném šetření práv obviněných. Odvolací soud v nyní přezkoumávaném usnesení tento závěr akceptoval a setrval na něm (bod . 14. usnesení odvolacího soudu). 66. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání obviněných uvedenou skutečností zabýval podle jimi vytknutých nedostatků, a to s ohledem na uvedenou počáteční nejednotnost závěrů soudu prvního a druhého stupně, a mimo jiné posuzoval vhodnost posouzení uvedených skutečností soudem prvního stupně po zrušení předchozího rozhodnutí, a zkoumal, zda pokyny, které odvolací soud ukládal (viz §264 odst. 1, 2 tr. ř.), byly založeny na objektivních skutečnostech. Podle obsahu spisu proto posuzoval povahu a formu příkazů, vůči nimž námitky dovolatelů směřovaly (srov. rozhodnutí č. 59/1994 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/2001) a podstatné či extrémní nedostatky neshledal. K této fázi řízení je však třeba dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není provádět kontrolu úkonů, které prováděly orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení, neboť tato činnost je v rukou dozorujícího státního zástupce, případně soudce. Přesto však s ohledem na vznesené námitky bylo třeba posoudit zákonnost postupu odvolacího soudu, čehož výsledkem je závěr, že odvolací soud povinnosti plynoucí z §258 a násl. tr. ř. neporušil a dodržel pravidla, která jsou zákonem stanovena. Obsah spisového materiálu (zejména č. l. 2433 až 2533 spisu, svazek č. 11, kde jsou příkazy k odposlechům založeny), svědčí o tom, že tyto příkazy nebyly zdaleka tak stručné, jak obvinění namítali, neboť obsahují základní údaje o odposlouchávaných osobách i telefonní čísla, příp. emailové adresy, které mají být sledovány. Je v nich obsažena informace o tom, kdo bude odposlech provádět a na základě jakého zjištěného skutkového stavu, včetně domnělé výše způsobené škody a předpokládané právní kvalifikace, je příkaz vydáván. Stejně tak je v nich vymezeno, k jakému účelu by měly odposlechy sloužit, tedy k odhalení a k identifikaci pachatelů trestné činnosti, a jak dlouho by měly odposlechy probíhat – po dobu 4 měsíců, což se jevilo jako adekvátní doba s ohledem na možné odhalení zapojení dalších osob než těch, jež byly primárně sledovány. Lze tak přisvědčit správnosti úvah Vrchního soudu v Praze, jenž v rozhodnutí ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016, rozvedl a vyložil, proč je názor soudu prvního stupně o nepoužitelnosti odposlechů nesprávný. 67. Nejvyšší soud po posouzení obsahu příkazů (viz č. l. 2433 až 2533 spisu, svazek č. 11), shledal, že příkazy k vydání odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu odpovídaly podmínkám, a to včetně jejich náležitostí a skutečností, které jejich vydání opodstatňovaly, jak jsou vymezeny v §88 odst. 2 tr. ř., podle něhož: „Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se bezodkladně doručí policejnímu orgánu. V přípravném řízení opis příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce bezodkladně zašle státnímu zástupci“. Lze připustit v souladu s názory soudů obou stupňů i Nejvyššího státního zastupitelství, že formální náležitosti příkazů odpovídají těmto zákonným podmínkám, a v tomto směru žádné nedostatky ani v zásadě vytýkány nebyly. Pokud jde o odůvodnění příkazů, ta obsažná příliš nejsou, což však samo o sobě nemůže zavdat důvod pro nepoužitelnost odposlechů a záznamů, které na jejich základě byly provedeny. Rozhodné totiž je, aby byť i ve stručně popsaných skutečnostech byly obsaženy základní informace vymezující čin, pro který jsou vydány. Je třeba mít na paměti, v jakém stádiu trestního řízení o činu, který má být teprve objasněn, byly příkazy vydány, neboť nelze přehlížet, že jsou pořizovány v počátku trestního řízení, kdy teprve na jejich podkladě je trestná činnost odhalována. S přihlédnutím k tomu, že byly vydány v počáteční fázi objasňování trestného jednání obviněných, je stručnost vysvětlitelná, a proto i nepříliš obsažná odůvodnění těchto příkazů nevykazují vady, pro něž by nemohly obstát, pokud obsahují alespoň základní podstatné skutečnosti. S ohledem na fázi řízení je pochopitelné, že na odůvodnění příkazů ke jmenovaným úkonům nelze klást takové nároky jako na jiné rozhodnutí v pozdějších stádiích, proto lze jen konstatovat, že nejsou z pochopitelných důvodů zcela detailní. 68. Pokud v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ani v příkazu k provedení takového úkonu nebyla odůvodněna jeho neodkladnost či neopakovatelnost, pak je nutné povahu tohoto pochybení zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda i přes chybějící odůvodnění existují v konkrétním případě podmínky pro provedení tohoto úkonu jako neodkladného či neopakovatelného, jak jsou uvedeny v §160 odst. 4 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 37/2013 Sb. rozh. tr.). 69. Se zřetelem na tuto skutečnost jejich obsahová stránka, vzato do úvahy, že se jedná o neodkladné a neopakovatelné úkony (§160 tr. ř.), dostačuje pro posouzení jejich správnosti. Je třeba mít na paměti, že příkazy ve smyslu §88 odst. 2 tr. ř. jsou nástrojem kontroly nezávislých soudů, resp. státního zastupitelství jako garanta zákonnosti v přípravném řízení nad postupem policie v případech, kdy její úkony citelně zasahují do základních práv osob. Ani stručné odůvodnění příkazů nicméně neznamená automaticky porušení práv spravedlivého procesu, neboť odůvodnění je primárně nástrojem kontroly, resp. zárukou proti zneužívání institutů trestního práva dotýkajících se základních lidských práv (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07). V tomto duchu Nejvyšší soud obsah odůvodnění posuzoval, a to i se zřetelem na další podstatné skutečnosti, a zneužití institutů trestního řízení neshledal. V této souvislosti lze připomenout ustálenou soudní praxi, podle níž soudy k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí (např. odposlech nebo domovní prohlídku) nemají přistupovat ryze formálně, nýbrž mají aplikovat formálně-materiální přístup, tedy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, rovněž i rozhodnutí ESLP ve věci Maslák a Michálková proti České republice , rozsudek ze dne 14. 1. 2016, stížnost č. 52028/13, a ve věci Duong proti České republice , rozsudek ze dne 14. 1. 2016, stížnost č. 21381/1). Z uvedených rozhodnutí plyne, že případné slabé či dokonce chybějící odůvodnění takového úkonu je sice formální vadou, nicméně ta sama o sobě nevede k závěru o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí, které byly na jejich základě vydány (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Kromě toho se úroveň obsahové preciznosti odůvodnění určitého rozhodnutí odvíjí mimo jiné též od pokročilosti stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vyhotoveno, např. v usnesení o zahájení trestního stíhání trestná činnost nemusí a ani prakticky nemůže být objasněna v podrobnostech a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Nahlíženo touto perspektivou ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky také o něco nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08). 70. Rovněž lze připomenout, že o záznamech telekomunikačního provozu byly zpracovány protokoly (viz č. l. 2539 až 2577 spisu) obsahující zákonem stanovené podstatné náležitosti (§88 odst. 6 tr. ř.), a to údaje o místě, času, způsobu provedení úkonu, jakož i osobě, která záznam pořídila, jsou v nich zaznamenány i údaje; o obsahu provedeného záznamu (srov. rozhodnutí č. 56/2001 Sb. rozh. tr.). Na základě těchto kritérií, jakož i okolností a situace, v jaké byly příkazy vydány, s ohledem na všechny skutečnosti, které v nich jsou obsaženy, nelze přisvědčit námitkám obviněných, že se orgány přípravného řízení při jejich vydání dopustily pochybení, která by zakládala porušení zásad fair procesu. 71. K námitkám obviněných, že přepisy odposlechů pořízené policejním orgánem, jež byly provedeny při hlavním líčení, byly neúplné, je třeba zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 7. 2020 vyplývá, že odposlechy byly předloženy k nahlédnutí podle §213 odst. 1 tr. ř. ve formě protokolů o nich a pořízených DVD nosičů, a to za splnění všech zákonem stanovených podmínek. Rozhodné je, že žádná ze stran, tedy ani nikdo z obviněných, na faktickém přehrání těchto záznamů netrvala (srov. č. l. 9861 spisu). K tomu je třeba dodat, že obvinění i jejich obhájci byli na tento postup soudu předem upozorněni soudem prvního stupně dne 25. 4. 2019 vydaným vyrozuměním (viz č. l. 9431 a 9432 spisu), jímž obhájce obviněných informoval o tom, že plánuje při nově nařízeném hlavním líčení protokoly o odposleších provést s požadavkem o stanovisko, zda budou požadovat přehrání DVD nosičů, anebo budou souhlasit jen s jejich předložením podle §213 odst. 1 tr. ř. k nahlédnutí. Na tuto informaci obhájci obviněných M. B. (č. l. 9858 spisu), F. B. (č. l. 9496 spisu) i D. B. (č. l. 9856 spisu), reagovali tak, že souhlasili se čtením protokolů a vyjádřili, že na přehrávání DVD nosičů netrvají. 72. Tento postup soudu prvního stupně je plně v souladu se závěrem, který o obdobných výhradách obviněných učinil již odvolací soud, jenž v bodě 14. přezkoumávaného usnesení odkázal na postup soudu prvního stupně i reakci obhájců, a neshledal vady, které obvinění v odvoláních uvedené proceduře vytýkali s tím, že pokud žádné nedostatky v provádění uvedeného důkazu nebyly zjištěny, nebyl důvod pro to, aby došlo k jeho opakování. Nezjistil takové okolnosti, pro které by bylo možné namítat jejich nepoužitelnost jen z toho důvodu, že odposlechy nebyly fyzicky přehrány, neboť měli prostor pro to, aby požadavek na jejich faktické provedení před soudem prvního stupně uplatnili. Dodatečné výtky proti tomuto postupu, který korespondoval s pravidly stanovenými trestním řádem, nemají žádné opodstatnění v rámci odvolacího řízení (tím spíše v mimořádném opravném prostředku) poté, kdy byli seznámeni s rozsudkem nalézacího soudu. V dané situaci, když již ze zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že tento důkazní prostředek bude nutné v rámci hlavního líčení realizovat, nelze hovořit ani o porušení principu předvídatelnosti rozhodování, jenž v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně. Takový postup byl zachován, a respektoval právní jistotu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16), protože obvinění byli o všech rozhodných skutečnostech vždy dostatečně jasně a včas informováni. 73. Z těchto důvodů námitkám obviněných proti způsobu provedení záznamů telekomunikačního provozu a odposlechů nepřisvědčil ani Nejvyšší soud, neboť z obsahu spisu i přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že k provedení těchto důkazů došlo plně v souladu s trestním řádem a obvinění měli možnost proces zajištění a pořízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu zpochybňovat přímo při hlavním líčení, kde tyto důkazy byly správným procesním způsobem provedeny. Nelze totiž odhlížet od toho, že těžištěm dokazování je hlavní líčení, do něhož je koncentrováno dokazování, čehož však obvinění nevyužili, a teprve s odstupem doby, když soud tyto důkazy zhodnotil a vydal rozhodnutí, procesní stránku jejich provedení začali zpochybňovat, a to přesto, že obvinění ani jejich obhájci žádné námitky vůči provádění těchto důkazů při hlavním líčení nevznesli. Proto nebylo možné na jejich výhrady o neúplnosti přepisů odposlechů v dovolacím řízení reagovat, a to i s přihlédnutím k tomu, že když procesní strany nepožadují provedení důkazu jeho přehráním, lze vycházet jen z jeho vyhodnocení zpracovaného policejním orgánem, a to na základě postupu podle §213 odst. 1, 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 37/2022 Sb. rozh. tr.), čímž se soudy nižších stupňů v této trestní věci řídily. 74. Obvinění M. B. i F. B. dále vytýkali, že soudy nižších stupňů pro své skutkové závěry vycházely z důkazů, které se vztahovaly k zastavené části trestního stíhání, k němuž došlo usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 1. 7. 2013, č. j. 7 VZV 20/2012-558. K tomu lze uvést, že obviněný M. B. přesně neoznačil, o jaké důkazy se mělo jednat, a obviněný F. B. uvedl, že šlo zejména o odposlechy s označením STRET 3 a STRET 5. Z obsahu spisového materiálu je nicméně patrné, že tyto odposlechy byly pořízeny na základě příkazů vydaných v nyní projednávané trestní věci dne 1. 10. 2008 (STRET 3, č. l. 2446 spisu) a dne 10. 11. 2008 (STRET 5, č. l. 2460 spisu) a protokoly o nich byly řádně provedeny při hlavním líčení dne 14. 7. 2020 (č. l. 9861v spisu). Z těchto důvodů se jedná o použitelné důkazy, neboť byly pořízeny na základě procesu odpovídajícího trestnímu řádu a při hlavním líčení řádně provedeny, přičemž vůči jejich provedení obvinění žádné námitky nevznesli. Rozhodné totiž je to, že se jednalo o tutéž trestní věc, ve které bylo trestní stíhání zahájeno, v níž byly uvedené příkazy vydány, a o níž bylo v závěru meritorně rozhodnuto. Lze říci, s ohledem na zjištěné skutečnosti, že se jednalo o totožný skutek, který v průběhu řízení dostál různých procesních řešení. K totožnosti skutku je vhodné obecně doplnit, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je pak zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (viz rozhodnutí č. 21/2010 Sb. rozh. tr.), což bylo v přezkoumávané věci ve vztahu k obviněným dodrženo. 75. Nelze rovněž opomíjet, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu je zajišťovacím institutem, který je svou povahou velmi blízký operativně pátracím prostředkům podle §158b a násl. tr. ř. a v širším smyslu tedy slouží k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, jakož i pátrání po skrývajících se pachatelích, pátrání po hledaných nezvěstných osobách a po věcných důkazech. Lze jej považovat za podklad pro další konání trestního řízení, v němž teprve jsou skutečnosti, které jsou v odposlechu zaznamenány, prověřovány a objasňovány. Použití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci (§88 odst. 6 věta třetí tr. ř.) nebrání skutečnost, že řízení, ve kterém byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden (§88 odst. 1 tr. ř.), se již nekoná (např. trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno), nebo že právní kvalifikace skutku, která podle §88 odst. 1 tr. ř. vedla k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, se v dalším řízení neprokázala a obviněný nebyl takovým trestným činem uznán vinným (srov. rozhodnutí č. 5/2016 Sb. rozh. tr.). Použití uvedených odposlechů a záznamů telekomunikačního zařízení se netýkalo dílčích útoků téhož skutku nebo části páchané trestné činnosti, ale trestní věci, v níž bylo objasňování vykonáváno. Pokud došlo v průběhu trestního řízení k zastavení části trestního stíhání, neznamená to, že by důkazy pořízené pro objasnění trestné činnosti obviněných, které se vztahovaly k této části, automaticky přestaly být použitelnými. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr. platí, že v trestní věci lze podle §88 odst. 6 věta in fine tr. ř. užít jako důkaz záznam telekomunikačního provozu i tehdy, byl-li odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden za splnění podmínek §88 odst. 1 tr. ř. v jiné trestní věci. Z těchto důvodů Nejvyšší soud porušení procesních předpisů ve vztahu k této skutečnosti neshledal. 76. Pokud obvinění poukazovali na to, že soudy vycházely z odposlechů, které vůbec neexistují, konkrétně odposlechů označených jako STREET 05, 3. 2. 2009, 9:54 hod., STREET 10, 11. 6. 2009, 8:58 hod., STREET 03, 10. 11. 2008, 15:38 hod. a STREET 03, 1. 12. 2008, 12:20 hod., na obdobnou námitku odvolací soud v bodě 14. přezkoumávaného usnesení reagoval a uvedl, že ve skutečnosti se jedná toliko o písařskou chybu v označení odposlechů, která vzhledem k časové posloupnosti jednotlivých hovorů vyjmenovaných v odůvodnění napadeného rozsudku žádnou zmatečnost nevyvolává. Jako příklad uvedl hovor STREET 05 20. 1. 2008 (15.43), systematicky zařazený mezi STREET 05 11. 1. 2009 a STREET 05 26. 1. 2009, kdy chyba je v označení roku a správně mělo být uvedeno 2009 místo 2008, čemuž odpovídá správné označení tohoto hovoru ve spisovém materiálu, tedy STREET_05_PG 20. 1. 2009 15:43:20 délka 00:03:03 (č. l. 84 přílohy č. 1). 77. Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisového materiálu v souladu se závěry odvolacího soudu shledal porovnáním označení odposlechů v bodě 144. rozsudku soudu prvního stupně s jejich označením v příloze č. 1 trestního spisu, že u odposlechů STRET 05, 3. 2. 2009, 9:54 hod., STRET 10, 11. 6. 2009, 8:58 hod., STRET 03, 10. 11. 2008, 15:38 hod. a STRET 03, 1. 12. 2008, 12:20 hod., se jedná o zjevné písařské chyby, nikoliv faktickou neexistenci takových důkazů. Pro to, aby předmětný důkaz neexistoval, jak dovolatelé tvrdí, není v obsahu spisu žádný podklad, protože odposlechy jsou označovány třemi hlavními údaji, a to názvem sledovací akce „STRET a příslušné číslo“ (nikoli STREET, jak uváděli obvinění v dovoláních), datem pořízení a časem pořízení. Z přílohy č. 1 trestního spisu, kde jsou odposlechy vyhodnocené policejním orgánem uloženy, vyplývá, že odposlech STRET 03, 10. 11. 2008, 15:38 hod. je a zcela totožně označený s tím, který obvinění považovali za neexistující, a je v příloze obsažen, a to na č. l. 111. Co se týká odposlechu STRET 03, 1. 12. 2008, 12:20 hod., lze odkázat na č. l. 114 přílohy č. 1 trestního spisu, kde je uveden odposlech, který se shoduje datem i označením, avšak pouze časové určení nesedí, neboť místo 12:20 hod. byl pořízen v 12:22, což lze přiznat chybě při přepisování tohoto záznamu. Obdobně byl zaměněn i odposlech STREET 10, 11. 6. 2009, 8:58 hod., který měl být správně označen číslem STRET 9 (č. l. 105v přílohy č. 1 spisu), neboť datum i čas jeho pořízení jsou totožné, avšak tento odposlech se nachází v části spisu, kde jsou převážně přepisy odposlechů s číslem STRET 10, čímž lze vysvětlit i jejich případnou záměnu. Poslední z odposlechů označený jako STRET 05, 3. 2. 2009, 9:54 hod. byl obviněnými rovněž mylně interpretován jako neexistující, neboť v rozsudku soudu prvního stupně (bod 144.) je doslovně uvedena formulace „STRET 12, 3. 2. 2009, STRET 05, 3.2.2009 9:54 + 10:00 + 10:10 + 12:11 + 14:38 + 17:16 hod.“, kdy odposlech STRET 12 neobsahuje žádný časový údaj, pouze datum. Z přílohy č. 1 spisu č. l. 85v je nicméně patrné, že existují odposlechy STRET 12, 3. 2. 2009, pořízené v časech 9:54 a 10:00 hod., které jsou navíc uvedeny mezi odposlechy s označením STRET 5 pořízenými ve stejný den v jednom případě i ve stejnou hodinu (10:00 hod.), a tudíž lze dovozovat, že soud měl na mysli právě odposlechy STRET 12, neboť u nich časový údaj neuvedl, ale časový údaj za odposlechem STRET 5 s nimi koresponduje. Faktický stav věci v obsahu spisu dává potřebný podklad pro závěr, že se soudy neopíraly o neexistující důkazy, ale že došlo k chybám při jejich označování. 78. Nejvyšší soud k těmto pochybením v označení uvádí, že jim nelze přiznávat takovou váhu, která by vedla ke kasaci přezkoumávaných rozhodnutí, neboť nesvědčí o nesprávném hodnocení důkazů či jejich zkreslování, ale spíše o nepozornost soudů nižších stupňů. Pro závěr o vině obviněných má téměř zanedbatelný význam, a to zejména s ohledem na to, že se jedná o pouhou výseč z velkého množství zaznamenaných hovorů, které obviněné z trestné činnosti usvědčují, aniž by byly nesprávně označeny. Posuzovanou nedokonalost lze označit za formální vysvětlitelnou nesprávnost, k níž lze uvést, že dovolací soud posuzuje pouze to, zda výsledný proces jako celek, a to především co do jeho průběhu v řízení před soudem, byl pro obviněného spravedlivý. Zasáhnout může jen tehdy, pokud k případným závažným nedostatkům došlo a nebyly zhojeny v řízení před soudem, a tím pádem měly dopad z hledisek porušení zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo čl. 36, 38, 40 Listiny, neboť ne každé pochybení je s to založit neústavnost výsledného rozhodnutí, pokud je nedostatek zhojen v rámci probíhajícího řízení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2764/08). Dovolání jako mimořádný opravný prostředek neslouží k nápravě jen formálních nedostatků jednotlivých úkonů, za což lze písařské chyby v označení odposlechů považovat. 79. Nejvyšší soud neshledal pochybení ani v tom, když obvinění soudu prvního stupně vytýkali způsob, jakým provedené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu hodnotil. Je vhodné zmínit, že soud se důkazy a výsledky provedeného dokazování podrobně zabýval a skutečnosti, ke kterým na základě nich dospěl, popsal zejména v bodech 138. až 147. rozsudku, kde rozvedl všechny podstatné úvahy týkající se toho, co z nich jako z důkazních prostředků vyplynulo za důkazy, a jakým způsobem je hodnotil a zasadil je i do kontextu dalších důkazů. Nejvyšší soud proto shledal, že v kontextu s ostatními důkazy poskytují velmi plastický a jednoznačný obraz ohledně zapojení se obviněných do celé trestné činnosti a zejména o jejich vedoucí roli v rámci páchané trestné činnosti i při přebírání finančních prostředků, když soud uzavřel, že z odposlechů vyplývají zejména informace ohledně toho, jak obvinění jednali s ostatními osobami do trestné činnosti zapojenými a jakým způsobem je úkolovali. Nelze přehlédnout, že závěry vycházející z jednotlivých odposlechů jsou doplňovány dalšími důkazy a jsou v kontextu i s výpovědí již odsouzených A. V. a M. V. stejně jako se závěry plynoucími ze sledování osob a věcí a zbylých důkazů, které soud prvního stupně popsal v bodech 148. až 155. rozsudku. K uvedeným námitkám, které nemají opodstatnění, je vhodné doplnit, že obvinění F. B. i M. B. ve vztahu k pořízeným odposlechům zpochybňovali, že bylo prokázáno, že byli jakkoli do trestné činnosti, jež jim je kladena za vinu, zapojeni, a že přebírali finanční prostředky, které z trestné činnosti pocházely. V těchto tvrzeních se nelze s dovolateli ztotožnit v tom, že o jejich konkrétní činnosti neexistují žádné důkazy, a ty co byly provedeny, jejich jednání neprokazují, protože uvedené pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tímto jejich názorem nekorespondují. I přes rozsáhlou argumentaci obviněných je z podaných dovolání zřejmé, že vždy rozebírali odděleně jednotlivé důkazy, aniž by je podrobili komplexnímu hodnocení s dalšími ve věci učiněnými zjištěními rovněž plynoucími z výsledků provedeného dokazování. Pro úplnost lze jen odkázat na části odůvodnění soudu prvního stupně, v nichž konstatoval jak důkazy, tak i skutečnosti z nich plynoucí. Dostatečně vysvětlil úvahy o tom, které z důkazů sloužily za podklad pro závěr o trestném jednání jmenovaných obviněných, a z odůvodnění jeho rozsudku je jasné a logické, na podkladě čeho dovolací soud neshledal žádná pochybení. 80. Obstát nemůže ani tvrzení obviněného F. B. , že jeho diář, který zajistila policie a znalecké posudky z oboru kriminalistika – odvětvi ́ technické zkoumání písemností a expertíza ručního písma, a čtyři znalecké posudky z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, zpracované znalcem Ing. Janem Jankou, neuvádějí žádné konkrétní údaje týkající se tohoto dovolatele, a že ani daktyloskopické expertízy neprokázaly, že by se dostal do styku se zajištěnými finančními prostředky, neboť všechny soudem provedené a hodnocené důkazy nemusí výslovně vypovídat o vině obviněného. Skutečnost, že nebyly zajištěny otisky, ještě nemůže sama o sobě vést k závěru, že obviněný s penězi nemanipuloval, že o okolnostech trestné činnosti nerozhodoval a že do ní nebyl zapojen, když tuto skutečnost objasnily jiné důkazy. Je totiž třeba poukázat na způsob utváření důkazního postupu, jenž je procesem (srov. §2 odst. 5, 6 tr. ř.), při němž soud zhodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 889/10, ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, a další), což v přezkoumávané věci nalézací soud respektoval. 81. Lze proto uzavřít, že zpochybnění správnosti uvedených postupů obvinění nečinili na podkladě objektivních skutečností, ale podle vlastního hodnocení některých dílčích sdělení plynoucích z jednotlivých odposlechů, z nichž upozorňovali na kusé informace, jež neodpovídaly závěrům a objektivním postupům podle §2 odst. 6 tr. ř., jimiž se řídil soud prvního stupně, a tudíž se jedná pouze o individuální závěry obviněných založené na skutečnostech vycházejících z odlišného hodnocení důkazů, bez obecného náhledu na všechna rozhodná zjištění plynoucí z celého komplexu ve věci zajištěných a provedených důkazů, a bez reálného vnímání okolností, které vyplynuly i z výsledků celého provedeného dokazování (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze všech rozvedených poznatků Nejvyšší soud v uvedených procesních postupech stran pořízených odposlechů neshledal vady, neboť netrpí vytýkanými nedostatky a lze uzavřít, že důkazy opatřené provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu jsou procesně použitelnými, neboť byly pořízeny v souladu s příslušnými procesními pravidly, a spolu s dalšími ve věci opatřenými důkazy dávají potřebný podklad pro závěr o vině obviněných. 82. K uvedenému postupu je vhodné doplnit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Nejvyšší soud uzavírá, že soudy obou stupňů se soustředily na to, aby objasnily všechny rozhodné skutečnosti, na základě nichž mohly věrohodnost hodnocených výpovědí posuzovat a postupovaly plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Vysvětlily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily. Detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup a nešlo o neodůvodněnou selekci důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). K uvedenému lze připomenout, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněného prokázána, a že tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz §2 odst. 6 tr. ř.). Lze uzavřít, že skutek, pro který byli obvinění odsouzeni, má oporu v provedených důkazech, a proto nedošlo k porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku ani k porušení presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny (viz a contrario nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1226/21. b) opomenuté důkazy 83. Obvinění M. B. a F. B. namítali vady spočívající v tom, že soudy neprovedly důkazy, které navrhovali, a považovali tento postup soudů obou stupňů za vadu v tzv. opomenutých důkazech, zejména z důvodu, že soudy nevěnovaly pozornost důkazům, které měly prokazovat, že obvinění pouze vypořádávali vztahy ohledně společnosti B., a. s., a dále důkazním návrhům označeným v dovolání F. B. (přílohy A až T, výslechy H., T. a Z.) a důkazu spisem ohledně trestního stíhání, které bylo zastaveno. Těmto výhradám nelze přiznat důvodnost, protože soudy nižších stupňů na důkazní návrhy obviněných patřičně reagovaly a vypořádaly se s nimi, o čemž svědčí zejména obsah přezkoumávaných rozhodnutí. 84. S ohledem na shora uvedené námitky a i předchozí pasáž tohoto rozhodnutí lze zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu v tomto směru znovu opakovat argumenty a souvislosti, které soudy v přezkoumávaných rozhodnutích k požadavkům dovolatelů v uvedených pasážích rozvedly, obzvláště za situace, kdy bylo možné konstatovat, že o libovůli ze strany soudu nešlo a nejedná se o opomenuté důkazy, a to se zřetelem na okolnosti, za kterých byl čin obviněným kladený za vinu spáchán, rozsah a smysl provedeného dokazování, a též i důvody, jimiž obvinění podložili své požadavky na provedení dalších důkazů. 85. Nejvyšší soud k uvedeným výhradám po posouzení všech rozhodných skutečností připomíná, že za opomenuté důkazy se považují důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 a další]. Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/2009). 86. Důkazní návrh tedy sice soudy mohou odmítnout, avšak s náležitým odůvodněním a v zásadě jen ze tří důvodů: (1.) skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; (2.) není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost (třeba i pro jeho nevěrohodnost) a (3.) důkaz je nadbytečný, tzn., byla-li skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena [srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97 ]. Posoudí-li se z těchto hledisek postup soudů obou stupňů, jež uvedené návrhy obviněných zamítly, tak lze uvést, že z argumentů, které soud prvního stupně v rozsudku rozvedl v bodech 156. až 158., je zjevné, že dostatečně vysvětlil, proč důkazní návrhy obviněných neprováděl. Poukázal přitom na jejich nadbytečnost, přičemž uvedl i konkrétní důvody, pro něž jednotlivé důkazy shledal nepotřebnými pro objasnění skutkového stavu věci, a rovněž zdůraznil, že některé z návrhů by byly zcela mimo skutečnosti, kterých se týkají činy, pro něž jsou obvinění postaveni před soud. Odvolací soud se rovněž důkazními návrhy obviněných zabýval (srov. bod 14. na straně 28 a 29 usnesení) a shledal, že důkazní návrhy obviněného F. B. (výslechy osob, další záznamy telekomunikačního provozu, znalecké posudky, a další listiny) by nepřinesly žádné nové poznatky významné pro trestní řízení, neboť dokladovaly skutečnosti s trestnou činností nesouvisející, a poukázal i na jejich nadbytečnost s odkazem na výsledky provedeného dokazování. Je tak zřejmé, že soudy splnily povinnost důsledně odůvodnit, proč návrhům obviněných nevyhověly a v odůvodnění reagovaly na námitky uplatněné obviněnými v řízení i ve vazbě na ostatní skutečnosti, které vyšly najevo. Z těchto důvodů soudy nezatížily svá rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně nepostupovaly v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2). Soudy v posuzované věci řádně rozhodné skutečnosti posuzovaly, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. 87. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů v přezkoumávané věci neshledal vady, které by svědčily o nedůvodném neprovedení obviněnými navrhovaných důkazů, neboť soudy se jejich důkazními návrhy zabývaly a případně vysvětlily, proč došlo k jejich zamítnutí, a tudíž se v přezkoumávané věci nejedná o tzv. opomenuté důkazy. Z hlediska dovolání obviněného F. B. opřeného o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálním znění nejde ani o situaci, kdy by existovala skutková zjištění, která by byla určující pro naplnění znaků zločinu, pro nějž je souzen, a ve vztahu k nimž byly nedůvodně neprovedeny navrhované podstatné důkazy, o čemž svědčí shora uvedené závěry. c) k nesprávně stanovené výši škody 88. Dalším nedostatkem, kterému obvinění v podaných dovoláních věnovali podstatnou část své argumentace, bylo nedostatečné objasnění výši způsobené škody, resp. rozsahu zkrácené daně, a to zejména s ohledem na vady znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně znalce Ing. Jiřího Svobody, z nějž pro její stanovení soudy vycházely. 89. V souvislosti s nesprávným vyčíslením rozsahu zkrácené daně je nutné nejprve reagovat na námitku obviněných, že soudy při posuzování této otázky převzaly skutková zjištění z věci dnes již pravomocně odsouzených M. V., L. B., A. V., J. B., P. Č. a D. M. (dále jako „odsouzení M. V. a spol.“), o jejichž vině rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 4 T 46/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016. V této věci rovněž rozhodoval i Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 762/2019, a závěry soudů nižších stupňů o rozsahu zkrácené daně potvrdil. Soudy obou stupňů ve věci dovolatelů na tyto skutečnosti rovněž poukázaly (srov. bod 138. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. na straně 27 rozsudku odvolacího soudu). Obvinění tomuto postupu vytýkali, že argumentace skutkovými závěry z jiné trestné věci je v trestním řízení nepřípustná, což lze označit za správnou úvahu, nicméně s dodatkem, že soudy nižších stupňů se v této věci nedopustily přejímání skutkových závěrů z jiné trestní věci. Jde totiž o stále tutéž trestní věc, v níž bylo trestní stíhání zahájeno ohledně téhož trestného jednání, a obvinění jsou rovněž odsouzení v nyní projednávané věci za totéž jednání, jako již dříve odsouzení spolupachatelé, a to v rámci svých rolí, v jakých se v rámci společného jednání jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku činu dopouštěli. Proto je postup soudů nižších stupňů v souladu se všemi zásadami trestního řízení, a to i s ohledem na fakt, že k oddělení nyní projednávané trestní věci došlo až po rozhodnutí odvolacího soudu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 3 To 73/2016, jenž trestná jednání části spolupachatelů potvrdil, a pouze ve vztahu k obviněným v postavení nyní dovolatelů věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení). Jde tedy stále o tutéž trestní věc, a proto soudy shledaly, že i obvinění F. B., M. B. a D. B. byli zapojeni do trestné činnosti, pro níž již byli obvinění M. V. a spol. odsouzeni. Z obsahu spisu lze rovněž připomenout, že proti dovolatelům byla podána obžaloba u soudu prvního stupně dne 24. 10. 2012 (č. l. 6467 až 6549), která jim stejně jako dnes již odsouzeným M. V. a spol. kladla za vinu spáchání skutku popsaného pod bodem II., tak jak je zkráceně vymezen v bodě 1. shora, a též v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Soudy obou stupňů však neuzavřely bez dalšího, že pokud byli odsouzeni M. V. a spol., tak jsou automaticky vinni i dovolatelé, což bylo prezentováno v podaných dovoláních, nýbrž na základě obsáhlého dokazování a hodnocení provedených důkazů (viz body 1. až 156. rozsudku soudu prvního stupně) ve vztahu ke konkrétně popsanému jednání dovolatelů shledaly, jakým způsobem byli zapojeni do stejné trestné činnosti, a to i s ohledem na rozsah zkrácené daně (vyjma obviněného M. B. , který byl do trestné činnosti zapojen po kratší období). Nejednalo se tudíž o přejímání skutkových zjištění, nýbrž o vyjádření toho, že soudy po samostatně provedeném dokazování (k trestné činnosti obviněných D. B., F. B. a M. B. ) dospěly k totožnému závěru o rozsahu zkrácené daně, k jakému dospěly i ve věci odsouzených M. V. a spol., neboť se jednalo o v zásadě shodnou trestnou činnost, pouze s tím rozdílem, že dovolatelé jako další spolupachatelé byli ve vedoucích pozicích, což soudy rovněž dostatečným způsobem objasnily a úvahy vedoucí k tomuto závěru vysvětlily. Nedošlo tak k porušení zásady presumpce neviny, jenž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, v tomto trestním řízení byl splněn vyžadovaný nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat ve smyslu pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05). 90. Ke způsobu, jakým byl rozsah zkrácené daně vyčíslen, je možné uvést, že soud prvního stupně vycházel zejména z tabulek a závěrů plynoucích ze zpracovaného znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně zpracovaného znalcem Ing. Jiřím Svobodou. Uvedená skutečnost svědčí proti námitkám obviněného, že soudy se opíraly toliko o závěry finančních úřadů, aniž by samy uvedenou skutečnost prokazovaly. Naopak právě uvedený postup orgánů činných v trestním řízení prokazuje, že soudy objasňovaly kromě jiných skutečností i výši zkrácené daně na podkladě důkazů provedených v tomto trestním řízení. Vycházely z pravidla, že stanovení rozsahu zkrácené daně je otázkou, kterou musí vyřešit soud na základě vlastního dokazování, a pokud provedené důkazy nesplňují nutné požadavky na řádné objasnění věci a jsou splněny podmínky §105 tr. ř., musí tak učinit pomocí ustanovení specializovaného odborníka, znalce, jenž za tímto účelem zpracovává znalecký posudek. V přezkoumávané věci byl jeho zpracováním na základě opatření Policie České republiky ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. ČTS:OKFK-300-691/TČ-2008-18-C (č. l. 2821 až 2823) pověřen soudní znalec z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá – specializace daně Ing. Jiří Svoboda. Při znaleckém zkoumání vycházel z dostupného spisového materiálu, zejména z elektronického účetnictví společnosti E. M., zajištěných daňových přiznání k DPH a k dani z příjmů právnických osob společností E. M. a T. (za období roku 2008 a období ledna až dubna roku 2009), fiktivních faktur společností T. M., C., P. L. a A., které byly zahrnuty do účetnictví výše jmenovaných společností (T. a E. M.), a dalších materiálů, jejichž přesný výčet je uveden v obsahu znaleckého posudku (č. l. 2845 a 2846 spisu), který je včetně jeho doplnění založen ve svazku č. 14 spisu. Závěry znalce o rozsahu zkrácení daně, z nichž soud prvního stupně při posuzování viny obviněných vycházel, Ing. Jiří Svoboda podrobně popsal při hlavním líčení dne 21. 9. 2015, přičemž jemu poskytnuté podklady označil za dostatečné pro zodpovězení všech vymezených otázek (srov. body 135. a 136. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně hodnotil znalecký posudek a závěry znalcem učiněné jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. 91. Pokud obvinění, zejména pak F. B., namítali, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly výší škody, resp. zkrácenou daní, protože měl být respektován rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 (podle nějž výše zkrácené daně či vylákaní výhody musí odpovídat tomu, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž̌ lze legálně snižovat daňový základ), a z těchto důvodů považoval závěry nalézacího soudu ohledně výše škody za nesprávné, protože soud měl zjistit rozsah zkrácení daně a tento vy číslit ve výroku rozsudku (srov. usneseni ́ Nejvyššího sou du ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011), přičemž obdobnou argumentaci užil i obviněný M. B. s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 643/2011, nelze jim přisvědčit. 92. Podle obsahu uvedené námitky obvinění chtěli, aby při určovaní rozsahu nyní projednávané trestné činnosti byla odečtena uskutečněna ́ (nefiktivní) zdanitelná pln ění. S touto argumentací se s ohledem na skutkový stav v této trestní věci nelze ztotožnit. Rozhodnutí, na něž obvinění odkazovali, řeší danou problematiku ze zcela jiné perspektivy. Usnesení ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 643/2011, neexistuje, neboť podle právního informačního systému ASPI i databáze Nejvyššího soudu dostupné např. na internetové adrese https://www.nsoud.cz/ bylo usnesení Nejvyššího soudu této spisové značky vydáno dne 14. 9. 2011. Nejvyšší soud v něm pak otázku stanovení výše zkrácené daně řeší pouze obecně, a vyjadřuje, že „výši zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena“, na což Nejvyšší soud bude reagovat v následujících pasážích. Usneseni ́ Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011, se zabývalo tím, že soudy nižších stupňů musí přesně, číselně a na základě provedených důkazů vymezit, jaký byl rozsah zkrácené daně a ten zařadit do příslušné kategorie, jež jsou vymezeny v §138 tr, zákoníku, což v nyní přezkoumávané věci soudy správně učinily, nehledě na to, že výše zkrácené daně několikanásobně přesahovala hranici škody velkého rozsahu, a to jak ve stávajícím, tak předchozím znění trestního zákoníku. V neposlední řadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, sice obsahuje podrobnou analýzu toho, co vše je zkrácením daně a jak k jeho vyčíslení přistupovat, nicméně je tomu tak z důvodu, že soudy v tam přezkoumávané věci vůbec nevěnovaly pozornost dostatečnému zdůvodnění jejich právní kvalifikace a toho, v čem přesně zkrácení daně bylo spatřováno, čemuž v nyní přezkoumávané věci dostály. 93. S ohledem na shora uvedené a též citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu je možné zdůraznit, že trestná činnost, která je obviněným kladena za vinu, nespočívala pouze v tom, že by byla uskutečňována fiktivní zdanitelná plnění. Soudy nižších stupňů totiž nevyvracely, že by k některým plněním skutečně došlo, k čemuž lze poukázat na závěr soudu prvního stupně (bod 133. rozsudku), že sice bylo koncovému zákazníkovi plnění poskytnuto, ale předtím byl vytvořen řetězec fiktivních subdodavatelů, kteří byli ovládáni centrálně především již odsouzenými B. a V., kteří si navzájem za poskytnuté služby fakturovali a umožnili tak shora popsaným způsobem zkrátit DPH a DPPO. Dále doplnil, že pod pojmem fiktivní plnění se rozumí z hlediska dosavadní soudní praxe v řešení daňových deliktů několik základních modelů. Za fiktivní plnění je považováno jednání daňových subjektů, které deklarují pomocí vydaných faktur plnění, ke kterému vůbec nedošlo, a to ani jiným než deklarovaným způsobem. Za fiktivní plnění je považováno i takové plnění, kdy sice k určitému plnění dochází, nicméně v jiné než deklarované kvalitě, v jiném než deklarovaném množství, případně od jiného, než fakturačně deklarovaného daňového subjektu, kdy tedy není zřejmé, že skutečný dodavatel splnil svoji zákonnou daňovou povinnost, přičemž vždy tato činnost je nutně doplňována neodváděním daně v některém z článků řetězce deklarovaných předprodejů, aby mohl nastat škodlivý následek na neodvedení daně, či případném vylákání nadměrného odpočtu v případě DPH. Fiktivním plněním tedy při náležitém objasnění věci může být shledáno i takové plnění, ke kterému skutečně v deklarovaném objemu ať již služeb či zboží dojde, ve skutečnosti však k tomuto skutečnému plnění dochází bez skutečného plnění jednoho z podnikajících subjektů, který je zařazen do řetězce firem deklarujících plnění, a to pouze s cílem vystavení faktur, či jiných dokladů potřebných k vedení účetnictví okolních daňových subjektů s tím, že u tohoto daňového subjektu nebude vedeno řádně účetnictví, nebudou tedy odváděny ani příslušné daně a tento daňový subjekt bude pro příslušný úřad nekontaktní, což plně odpovídá i nyní přezkoumávané trestní věci. Již tento závěr soudu prvního stupně svědčí o tom, že obvinění byli postihováni pouze za činnost, která byla založena na fiktivní a předstírané spolupráci založené na tom, že některý článek řetězce společností pouze bezúčelně fakturoval, aniž by cokoli činil, a tudíž všechna plnění vzešlá z takto ovlivněné fiktivní spolupráce byla zkreslováním daňové povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 2 Afs 44/2003). 94. O shora uvedeném svědčí zejména skutečnost, že společnosti, které v trestné činnosti obviněných vystupovaly jako dodavatelé, fakticky nebyly nijak činnými a neprováděly žádnou obchodní činnost (obdobně lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 8 Afs 201/2021). V projednávané věci lze poukázat zejména na důkazy podložený a správný závěr soudu prvního stupně (srov. body 90. až 132. rozsudku, kde soud obsáhle rozebírá důkazy ohledně předstírané spolupráce), že společnost T. ani společnosti C. a A. ve skutečnosti nevyvíjely jimi deklarovanou a fakturovanou obchodní činnost v oblasti reklamních služeb s tím, že veškeré předmětné faktury těchto společností byly ve skutečnosti vytvářeny v prostorách a pracovníky společnosti P. L. Jedinou společností, která tudíž mohla mít jakékoli účelně vynaložené náklady, zůstala společnost P. L., jejíž daňová povinnost však byla prokazatelně ovlivňována právě těmi společnostmi, které žádnou zdanitelnou činnost neprováděly. 95. Ze shora uvedených důvodů se tudíž nelze ztotožnit s obecnou námitkou obviněných, že se soudy nezabývaly při objasňování škody účelně vynaloženými náklady dotčených společností a možnou mírou jejich opodstatněných odpočtů, neboť obvinění byli postihováni pouze za tu činnost, která pramenila z fiktivní obchodní spolupráce, jež byla prokázána na základě provedených důkazů a od níž se odrážela míra zkrácené daně, která měla být správně těmto společnostem vyměřena, pokud by k předstírané spolupráci mezi nimi nedošlo, jak soudy zcela správně a dostatečně vysvětlily v přezkoumávaných rozhodnutích. 96. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zcela důvodně plyne, že soud prvního stupně pro závěr o rozsahu zkrácené daně vycházel zásadně z uvedeného znaleckého posudku soudního znalce Ing. Jiřího Svobody, který byl i během hlavního líčení vyslechnut, ale neomezil se pouze na tento důkaz, neboť jak sám vysvětlil, ten pouze kvantifikoval míru zkrácení jednotlivých daní (viz body 76. a 135. rozsudku soudu prvního stupně). Pro řádné objasnění skutkového stavu pak bylo nutné provést i další dokazování v rozsahu, jak je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, přičemž soud se zaměřil zejména na objasnění předstírané spolupráce mezi společnostmi, které si vzájemně vystavovaly fiktivní faktury a přeposílaly finanční prostředky, aniž by mezi nimi proběhlo jakékoli zdanitelné plnění, což nebylo předmětem znaleckého zkoumání. K objasnění těchto otázek ve vztahu k trestné činnosti obviněných se soud vyjádřil zejména v bodech 90. až 134. rozsudku při rozboru jednotlivých důkazů. Podstatným je bod 133. rozsudku, kde soud prvního stupně vysvětlil, že k trestné činnosti docházelo i přesto, že koncovým odběratelům bylo objednané reklamní plnění fakticky poskytnuto. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud shledal, že námitce obviněných o nesprávnosti stanovení výše škody nelze přisvědčit, protože soud prvního stupně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. dostatečným způsobem hodnotil závěry znalce Ing. Jiřího Svobody. Řídil se přitom ustálenou judikaturou, ze které vyplývá, že je nutné znalecký posudek hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, neboť ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti, protože soud hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz (srov. rozhodnutí č. 40/1972-I. Sb. rozh. tr.). Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Soudy neponechaly bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě nedůvěřovaly závěrům znalce, ale postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, neprivilegovaly znalecký důkaz a nepřenášely odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce. Nevyvstaly ani pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, případně se soudy v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusily odstranit vzniklé pochybnosti. Neshledaly vady, které by svědčily o neodbornosti znalce, a vysvětlily, proč je tento posudek adekvátním důkazem pro závěr o rozsahu zkrácené daně, navíc korespondujícím s dalšími důkazy ve věci provedenými. Z obdobných důvodů pak nebylo možné přistoupit ani na výhrady obviněných o vadách tohoto znaleckého posudku, neboť ten byl zákonným způsobem proveden při hlavním líčení, včetně výslechu znalce, a obvinění měli možnost znalecké závěry zpochybňovat a znalci klást dotazy, přičemž ani tímto postupem nebyly žádné vady znaleckého posudku odhaleny. 97. Na tomto místě je rovněž vhodné připomenout, že soud prvního stupně porovnal závěry znalce Ing. Jiřího Svobody i se závěry znaleckého posudku pořízeného obhajobou, který vypracoval znalec Mgr. Vladimír Lein (pozn. v rozsudku v bodě 137. je uváděno Ing. Lein, nicméně podle razítka na znaleckém posudku se jedná o Mgr. Leina, č. l. 7490 verte spisu). Soud shrnul obsah jeho jednotlivých částí, a znalce osobně vyslechl při hlavním líčení konaném dne 21. 9. 2015, kde své závěry potvrdil a poukázal na skutečnost, že pro zpracování posudku neměl k dispozici kompletní podklady a vycházel pouze z daňových podkladů té společnosti, jejíž daňovou povinnost, resp. datum uskutečnění zdanitelného plnění zjišťoval, aniž by porovnával vzájemné daňové doklady a jejich zaúčtování. Rovněž se nevěnoval tomu, zda bylo fakturované reklamní plnění opravdu poskytnuto nebo jestli došlo k jakémukoli plnění mezi společnostmi C. a R., což je v přezkoumávané věci klíčovou okolností. Znalecký posudek tak v podstatě obsahoval obsáhlý právní rozbor, který nebyl pro danou věc podstatným a potvrzoval, že bylo mezi porovnávanými subjekty fakturováno. Daný znalecký posudek tudíž nebyl pro skutkové závěry nalézacího soudu významným důkazem. 98. Oba jmenované znalecké posudky byly soudem prvního stupně provedeny jako důkazy postupem odpovídajícím trestnímu řádu, znalci byli následně vyslechnuti a své závěry při hlavním líčení potvrdili, přičemž procesní strany dostaly prostor, aby na znalecké posudky reagovaly a všechny otázky byly ze strany znalců zodpovězeny. Uvedený postup plně svědčí o zachování práva obviněných na spravedlivé dokazování, neboť měli možnost klást znalcům dotazy a výsledky jejich zkoumání zpochybnit. Lze shrnout, že oba znalecké posudky byly provedeny jako důkaz, s využitím všech práv obviněných. Je vhodné připomenout, že soud znalecké posudky hodnotil v souladu se všemi procesními pravidly jako každý jiný důkaz, aniž by jim přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). K postupu soudů je třeba zdůraznit, že je právem soudu prvního stupně v rámci hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. posoudit, o který důkaz své závěry opře, a nelze vyloučit, že takovým důkazem může být i znalecký posudek, který je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. 99. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, a ačkoli se konkrétně ke správnosti znaleckého posudku Ing. Jiřího Svobody v přezkoumávaném usnesení nevyjadřoval, uvedl, že plně souhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a hodnocením důkazů stran výše způsobené škody (srov. bod 14. na straně 27 usnesení). 100. Nejvyšší soud po posouzení uvedených závěrů soudů obou stupňů shledal, že námitkám obviněných ohledně nesprávně vyčísleného rozsahu zkrácené daně nelze přiznat opodstatnění, neboť v posuzované věci zejména soud prvního stupně dostál svým povinnostem tuto otázku řádně objasnit. Pokud vznikaly pochybnosti o správnosti znaleckých posudků nebo byly posudky nejasné či neúplné, soud prvního stupně vyslechl znalce a požádal je o vysvětlení jejich závěrů, což znalci dostatečným způsobem učinili. Závěr o rozsahu zkrácené daně opřený o znalecký posudek znalce Ing. Jiřího Svobody nevykazuje obviněnými namítané vady, naopak soudy objektivně a řádně tuto skutečnost objasnily zákonem stanoveným způsobem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15). d) k výhradám o vadně posouzených důkazech 101. Výhradám obviněného F. B. , že soudy nižších stupňů vycházely z výpovědí dnes již odsouzených M. V. a A. V., kteří byli v přípravném řízení podrobeni policejnímu nátlaku a byli k výpovědím nuceni, a tedy že jejich výpovědi jsou nezákonné a nelze z nich vůbec vycházet, není možné přisvědčit, protože takto uvedené námitky neodpovídají obsahu spisového materiálu, ani závěrům soudů nižších stupňů. 102. Soudy nižších stupňů uzavřely, že k nátlaku na jmenované osoby ze strany policistů nedošlo, a to z důvodů, které vysvětlily a rozvedly. Jimi uváděné skutečnosti ve výpovědích učiněných v přípravném řízení hodnotily tak, že obviněný A. V. byl v přípravném řízení vyslechnut dne 29. 6. 2010, a to za účasti tří obhájců, o čemž vypovídá protokol o jeho výslechu založený na č. l. 1058 až 1065 spisu, který na poslední straně obsahuje i výslovné prohlášení vyslýchaného, že měl možnost si protokol přečíst a jako správný jej podepisuje. Obdobně byl sepsán protokol o výslechu M. V., k němuž došlo ve dnech 24. 6. 2009 a 21. 9. 2010 (srov. protokoly na č. l. 1087 až 1100 spisu). Po posouzení obsahu těchto protokolů je zjevné, že nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k nucení k výpovědi nebo jiné nátlakové akci na oba vyslýchané. Skutečnost, že k takovému nátlaku došlo, oba jmenovaní podrobněji specifikovali až v řízení před soudem, konkrétně při hlavním líčení (č. l. 7755, 7601 a násl. spisu) dne 5. 11. 2014 (obviněný A. V.) a 6. 11. 2014 (obviněný M. V.), kdy doplňovali svoji původně učiněnou výpověď. Obviněný A. V. uvedl, že než přišli k výslechu obhájci, vyšetřovatel pan S. představil nějakou paní, o které tvrdil, že je státní zástupkyně, a nutili jej k tomu, aby vypovídal proti obviněnému B., jinak ho dají na vazbu a jeho děti do „děcáku“. Obviněný M. V. tvrdil, že mu vyšetřovatel S. předtím, než přišel jeho obhájce, naznačil, že by bylo „dobré řešit B., B.“ a že „vazba je vazba“, aby o tom popřemýšlel, a poté místnost opustil, na což obviněný reagoval tak, že jména do protokolů uvedl, přestože by tak sám od sebe neučinil. Ani jeden z obviněných, byť tvrdí, že svým obhájcům tyto skutečnosti sdělili, nevyužil možnosti podat proti postupu vyšetřovatele stížnost, v době, kdy probíhalo přípravném řízení. Z obsahu těchto jejich zcela nových a s velkým odstupem času učiněných sdělení (která však nemají nikde žádnou oporu) nelze dovodit žádné opodstatněné skutečnosti, které by zmiňovaný „nátlak“ prokazovaly. V rovině hodnocení důkazů proto, že jim soudy neuvěřily, byla tato sdělení vyhodnocena jako nemající jakýkoliv faktický základ a byla posouzena jako nevěrohodná. Námitku uvedených dvou osob o jimi tvrzeném nátlaku, se kterou vystoupili až několik let poté, kdy mělo k danému jednání vyšetřovatele docházet, proto soud i bez provedení dalšího dokazování hodnotil jako účelovou a nepravdivou (srov. bod 159. rozsudku). Soud prvního stupně se obsahu výpovědi obviněného A. V. z přípravného řízení věnoval v bodě 15. a 16. svého rozsudku, a poukázal na skutečnosti týkající se této osoby i okolnosti, za kterých vypovídal. Po zhodnocení výpovědi tohoto obviněného jako celku, soud vyjádřil, že tendenčně měnil výpovědi v průběhu celého trestního řízení, a vzniklé rozpory nebylo možné odstranit, a proto o jeho výpověď své závěry jako o nevěrohodnou neopíral (srov. bod 85. rozsudku soudu prvního stupně). 103. Nejvyšší soud rovněž zmiňuje, že soud prvního stupně (bod 151. rozsudku) označil tvrzení M. V., že mu byla v přípravném řízení jména obžalovaných „vnucena vyšetřovatelem“, za nepravdivé, a to s ohledem na to, jak uvedený výslech probíhal. Ani M. V. při hlavním líčení, kde tuto skutečnost tvrdil, neuvedl žádné konkrétní jednání, jež vůči němu v rámci uváděného nátlaku mělo být činěno. Soud prvního stupně proto opíral své závěry o jeho výpovědi z přípravného řízení, jíž po zhodnocení všech rozhodných skutečností uvěřil. Na jejím podkladě a v kontextu s ostatními důkazy, na něž poukázal, dovozoval, že obvinění D. B., F. B. a M. B. se na páchání trestné činnosti podíleli. Jejím hodnocením se tedy soud zabýval (bod 150. rozsudku). Tvrzení M. V., že hotové peníze přenášel vždy podle potřeby, kdy byl osloven D. B., F. B. nebo M. B. a tyto prostředky následně předával jmenovaným, nebo je nechával v kanceláři v XY ulici u sekretářky, zcela odpovídalo zjištěním vyplývajícím z telefonických odposlechů a ze sledování osob a věcí, neboť tyto důkazy (a např. také výpovědi svědků H., K. a dalších osob) jasně prokazují, že M. V. s L. B. skutečně využívali zasedací místnost v kancelářských prostorách v XY. 104. Mimo jakýkoliv dovolací důvod obviněný F. B. v dovolání uváděl, že rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu jsou vypracovány jedinou osobou, neboť předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. Robert Pacovský zpracoval odsuzující rozsudek, a poté později působil jako soudce v senátu č. 3 Vrchního soudu v Praze, což je senát, který rozhodoval o jeho odvolání. Uvedené tvrzení se vymyká nejen dovolacím důvodům, ale i zcela objektivním skutečnostem. Nejvyšší soud k němu jen dodává, že o odvolání obviněných rozhodoval Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 3 To 15/2021 dne 23. 11. 2021 ve složení senátu Mgr. Stanislav Králík, JUDr. Jiří Hnilica a JUDr. Helena Kutzlerová (srov. protokol na č. l. 10332 spisu). Mgr. Robert Pacovský se vůbec na rozhodování v této trestní věci nepodílel. Nadto při veřejném zasedání se předseda senátu Mgr. Stanislav Králík procesních stran dotázal, zda mají námitky vůči složení senátu a nikdo z přítomných žádné výhrady neuplatnil (č. l. 10334 spisu). Proto Nejvyšší soud pouze krátce uvádí, že z obsahu spisového materiálu neplyne žádná důvodná obava, která by svědčila o podjatosti senátu č. 3 Vrchního soudu v Praze, a pokud v něm začal Mgr. Robert Pacovský po rozhodnutí o odvolání obviněných působit, vůbec s ní tato skutečnost nesouvisí. Nejvyšší soud jen dodává, že tvrzení v mimořádném opravném prostředku by se měla opírat nejen o důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., ale rovněž o okolnosti vycházející z objektivních poznatků, což námitka, že předseda senátu soudu prvního stupně vypracoval rozsudek za soud prvního stupně, a současně se podílel na vypracování rozhodnutí soudu druhého stupně, nesplňuje, neboť jde o tvrzení zcela mimo realitu znevažující činnost soudů a soudního rozhodování. 105. Pokud obvinění tvrdili, že soudy učiněná skutková zjištění nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, není možné se ani s těmito tvrzeními ztotožnit, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí takové skutečnosti neplynou. Nejvyšší soud jen připomíná, že jde o velice rozsáhlou trestnou činnost původně čtrnácti spolupachatelů, kteří se jí dopouštěli ve vzájemných vazbách, ale i odděleně od sebe, přičemž uvedená daňová trestná činnost se týkala obchodních korporací, za něž daňová přiznání podložená konkrétními fakturami předkládali různí obvinění. Právě vzájemná hierarchie a propracovanost celého systému umožňovala všem, aby docházelo k daňovým únikům ve skutkových zjištěních popsaných v tom rozměru, jak byl zjištěn. Podstatné je, že úkoly byly rozděleny, a každý plnil ty, které mu byly určeny (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 762/2019). Je logické, že ti, kteří tuto trestnou činnost plánovali a udávali jednotlivým článkům pokyny, byli nejvíce skryti, neboť přímo v konkrétních daňových záležitostech pod svým vlastním jménem nevystupovali. Rozhodné pro závěry o jejich vině jsou konkrétní důkazy, které na jejich úlohu a aktivity ukazují, ale ty je třeba hodnotit v souladu se všemi skutečnostmi týkajícími se celého komplexu vzájemně na sebe navazujících důkazů, byť některé výslovně o těchto dovolatelích nemusí hovořit. Z celého komplexu ve věci zajištěných a provedených důkazů lze vinu obviněných dovodit tak, jak učinil soud prvního stupně, s nímž se i odvolací soud ztotožnil. Nejvyšší soud po posouzení všech důkazů může jen konstatovat, že soudy postupovaly přesvědčivě a transparentně s evidentní snahou řádně a objektivně zjistit všechny rozhodné skutečnosti. V jejich postupech proto nebylo možné shledat žádný akt libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08) ani exces, neboť dodržely procesní zásady a řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Nejvyšší soud neshledal, že by soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože ta je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci však soud zjistil, že verze obviněných nebyla věrohodná. Soud připomíná, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), které bylo v přezkoumávané věci zachováno. 106. Nejvyšší soud tedy neshledal žádný důvod ani zákonné oprávnění ke zpochybnění skutkových závěrů soudů obou stupňů a jakkoliv do nich zasahovat. Může pouze konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů, když se se soudy rozvedenými úvahami Nejvyšší soud bezvýhradně ztotožnil (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020). e) k odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí 107. Opodstatněnými nejsou ani výhrady o tom, že posuzovaná rozhodnutí co do jejich odůvodnění trpí procesními nedostatky a že soudy nedostály svým povinnostem stanoveným v §134 a §125 tr. ř. Nejvyšší soud již výše vyložil, z jakých důvodů nemohl přisvědčit všem shora rozvedeným námitkám dovolatelů, a proč shledal přezkoumávaná rozhodnutí správnými a dostatečnými pro závěry o vině obviněných F. B. i M. B. Nemůže přisvědčit ani tomu, že odvolací soud nereagoval na jejich obhajobu a fakticky je připravil o možnost podat odvolání, neboť jejich námitky řádně nepřezkoumal a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 108. Posoudí-li se obsah usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, je z něj zřejmé, že se výhradám jednotlivých odvolatelů věnoval, byť samozřejmě je vždy možné požadovat podrobnější odůvodnění a obsažnější reakci na jednotlivé námitky, a domáhat se co nejpodrobnějšího vyslovení všech detailů, avšak na takové odůvodnění žádný obecný nárok není. Je nicméně nutné zvažovat účelnost a smysl takových požadavků se zřetelem na skutečnosti, které byly vysvětleny a doloženy a jimiž se soudy zabývaly. Proto lze připustit, že pokud se odvolací soud nezabýval a nezkoumal konkrétně každou jejich jednotlivou námitku, nelze takovou skutečnost bez dalšího považovat za extrémní nedostatek, pro který by takové rozhodnutí nemohlo obstát. V dané věci je vhodné uvést, že v bodech 12. až 18. usnesení odvolací soud vyjádřil, že soud prvního stupně své rozhodnutí obsáhle odůvodnil při respektování ustanovení §125 odst. l tr. ř. a vyložil, které důkazy vzal za základ svého rozhodnutí, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a jak posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a následně i při právní kvalifikaci a ukládání trestů. Odvolací soud proto odůvodnění nalézacího soudu považoval za přiléhavé, korespondující s provedenými důkazy a jejich významem pro posuzovanou věc, a proto na něj pro stručnost odkázal a následně přiměřeným způsobem reagoval na stěžejní a relevantní námitky uplatněné v podaných odvoláních a vysvětlil i důvody, pro které se rozhodl odvoláním státního zástupce a obviněného M. B. vyhovět. 109. Takto koncipované odůvodnění a postup odvolacího soudu plně koresponduje se zásadami vyjádřenými v judikatuře Ústavního soudu, podle nichž, byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, nicméně musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci (viz např. jeho nálezy ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, či ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Vždy je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Významným je, zda obviněný určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, protože v takovém případě nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností. Tak tomu je i v této věci, protože soud prvního stupně, jak plyne z jeho odůvodnění, se námitkami obviněných s potřebnou důsledností zabýval, a tedy odvolacímu soudu nelze vytýkat, že již na řečené závěry a úvahy, s nimiž se ztotožnil, odkázal. 110. V posuzované věci z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá jasně a srozumitelně, na základě čeho obecné soudy dospěly k závěru o vině všech obviněných , přičemž všechny ve věci provedené důkazy velmi podrobně rozebral již nalézací soud a vyložil k nim srozumitelně a detailně i své hodnotící úvahy. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění rozsudku nereagoval výslovně na každou obviněnými vznesenou odvolací námitku, je třeba shrnout, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak tuto povinnost odvolací soud porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud dostál, a proto k porušení práva na spravedlivý proces v posuzované věci nedošlo. 111. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shrnuje, že námitkám obviněných nebylo možné přisvědčit, neboť v odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je i přes určitou stručnost dostatek podkladů pro závěr, že soudy dodržely výše vytyčené principy, zejména nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně logicky podaly a rozvedly. Lze konstatovat, že dbaly na dodržení všech zásad spravedlivého procesu, zejména zásady presumpce neviny. Odvolací soud dostatečně hodnotil, zda soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil své závěry a úvahy, a jestliže je považoval za správně, ve stručnosti na ně odkázal. 112. Z uvedených důvodů lze uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu založilo důvod pro závěr o porušení pravidel spravedlivého procesu nebo svědčilo o tom, že odvolací soud obviněným upřel možnost argumentovat v rámci podaného odvolání, naopak na stěžejní námitky dovolatelů reagoval a vypořádal se s nimi, a to plně v souladu s právy obviněných. 113. Nejvyšší soud shrnuje, že námitky dovolatelů F. B. a M. B. směřující proti skutkovým zjištěním, v rámci nichž tvrdili, že se činu nedopustili, a že soudy na základě nedostatečných důkazů o jejich vině rozhodly, nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, jímž byla vina obou obviněných v potřebné míře objasněna a důkazy doložena. B. K právním výhradám 114. Obvinění F. B. a M. B. v dovoláních vytýkali též nesprávnost právního posouzení činu, jenž jim je kladen za vinu. Obviněný M. B. tvrdil, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobenou škodou, což do značné míry souviselo s námitkami, že nebylo objasněno jeho zapojení se do trestné činnosti ostatních spolupachatelů. Obviněný F. B. brojil proti tomu, že je spolupachatelem podle §23 tr. zákoníku, neboť soudy neobjasnily objektivní ani subjektivní podmínku spolupachatelství a nadto z popisu jemu přisuzovaného jednání je patrné, že jednal spíše jako organizátor ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což však soudy nezohlednily. Takto uplatněné námitky jsou v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž uplatnili oba dovolatelé, ačkoli obviněný M. B. tak učinil podle znění trestního řádu účinného do dne 31. 12. 2022 [označil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli vytýkal nesprávnost hmotněprávního posouzení]. Nejvyšší soud z hlediska těchto právních námitek posuzoval jejich důvodnost. 115. Nejvyšší soud připomíná, že v dovolacím řízení posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 aj.). Z tohoto důvodu, když v části A tohoto usnesení týkající se výhrad proti skutkovým zjištěním dovolací soud vady nezjistil, výhrady právní povahy posuzoval podle správných skutkových zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí, a nikoliv podle toho, jak skutek pojímali obvinění. a) k námitkám M. B. 116. K výhradě obviněného o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem v podobě zkrácené daně ve smyslu §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, lze uvést, že tato námitka byla uplatněna zcela obecným způsobem a obviněný na ni upozorňoval spíše v souvislosti se způsobem, jakým došlo k výpočtu rozsahu zkrácené daně. Nejvyšší soud však považoval za vhodné se s ní pro úplnost stručně vypořádat. 117. Zločinu podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění nebo podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá takový čin nejméně se dvěma osobami, a uvedeného jednání se dopustí ve velkém rozsahu. K námitkám obviněného je vhodné nejprve uvést, že zkrácení daně je obecně jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.), přičemž není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale je podstatné že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Jde-li o DPH, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku. U DPH je možné takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu DPH (srov. rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu k DPH spáchat i tím, že daňový subjekt sníží svou daňovou povinnost smyšleným zvýšením hodnoty DPH zaplacené za údajně přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem téže daně a použitá k vlastnímu podnikání. To platí, pokud pachatel takto fiktivně zvýšenou a údajně zaplacenou DPH na vstupu odečte od daně, kterou má platit na výstupu, aby tak došlo ke snížení vlastní daňové povinnosti, přestože v důsledku fiktivních dokladů o zaplacení DPH na vstupu nevznikl nárok na její odpočet na výstupu. 118. Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného má význam zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Příčinný vztah znamená, že určitá osoba svým jednáním následek skutečně způsobila a že jednání nese znaky zavinění (srov. rozhodnutí č. 46/1963 a č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Za příčinu je považován každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku), např. tehdy, kdyby tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele. 119. Podle tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku je patrné, že obviněný se jemu za vinu kladeného jednání dopustil tím, že v období od přesně neurčené doby nejméně od června 2008 do dubna 2009 v úmyslu zkrátit DPH a DPPO u společnosti T. a DPH u společnosti P. L. sám dával pokyny L. B., M. V. zejména ohledně předávání finančních částek vybíraných z účtu společnosti C. a A. ohledně postupu úhrad daně z příjmů za společnost T. a případně předával pokyny, které obdržel od D. B. nebo i od F. B. ohledně činnosti této společnosti, zejména nakládání s částkami, které byly vybírány z účtů společnosti C., účastnil se porad konaných za účasti M. V., L. B., D. B. a F. B., na adrese XY, Praha XY, podílel se na zajišťování finančních částek k zaplacení DPPO a DPH společnosti T. a podílel se tak na zkrácení DPH a daně z příjmů a způsobil tak České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu – západ a Finančním úřadem Kladno velkého škodu rozsahu ve výši 278.562.300 Kč. 120. Jestliže obviněný svou trestní odpovědnost odmítal, když tvrdil, že s ostatními obviněnými komunikoval pouze kvůli řešení tzv. PR smluv, tak lze uvést, že tyto skutečnosti příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem nepřerušují, když soudy prokázaly, že se na trestné činnosti podílel způsobem popsaným v tzv. skutkové větě, protože určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). 121. S ohledem na takto zjištěné a prokázané jednání obviněného M. B. se nelze s jeho námitkou ztotožnit, neboť zjištěný daňový únik byl i v jeho případě v prokazatelné příčinné souvislosti s činem, který je mu kladen za vinu, protože výše daňového zvýhodnění je přímým důsledkem toho, že obviněný vydáváním pokynů určoval, jak budou jejich záměry prováděny a rovněž se podílel na přejímání zisku z této trestné činnosti ve výši velkého rozsahu, konkrétně 278.562.300 Kč. Nejvyšší soud, jenž v úvahách soudů, především pak soudu prvního stupně, nezjistil podstatné nedostatky, shledal, že mají oporu v zákonných a judikaturou i teorií vymezených pravidlech, z nichž je vhodné připomenout, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost, což u přezkoumávané věci obviněnému M. B. bylo dostatečně objasněno (srov. rozhodnutí č. 46/1963, nebo č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). 122. Na základě shora uvedeného je třeba shrnout, že soudy zcela správně posoudily, že obviněný M. B. po formální stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. b ) k námitkám F. B. 123. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitkám obviněného F. B. směřujícím proti závěru o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, protože nic nesvědčí o tom, že by závěry soudů nižších stupňů o této skutečnosti byly vadné, a lze jen připomenout, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že se F. B. na trestné činnosti podílel tím, že v období od ledna 2008 do června 2009 v úmyslu zkrátit DPH a DPPO u společnosti T. a DPH u společnosti P. L., dával společně s D. B. na pravidelných poradách přímo nebo prostřednictvím M. B. pokyny L. B. a M. V. ohledně řízení společnosti, ohledně reklamních partnerů, ohledně nakládání s finančními prostředky, ohledně snížení daňové povinnosti, rozhodoval o dalším směřování společnosti T. a dával pokyny L. B. a M. V. k předání finančních částek vybraných z účtu společnosti C. na adresu XY č. p. XY, Praha XY, nebo na adresu XY č. p. XY Praha XY, přímo jemu, a popsaným jednáním se podílel na zkrácení DPH a DPPO, a způsobil tak České republice škodu velkého rozsahu ve výši 304.947.013 Kč. Takto popsané jednání obviněného soudy nižších stupňů vyhodnotily jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ke zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění zákona účinném do 30. 6. 2016 (srov. body 160. rozsudku soudu prvního stupně a 16. usnesení odvolacího soudu). 124. Nejvyšší soud se s tímto posouzením ztotožňuje a k výhradám obviněného dodává, že spolupachatelství je formou trestné součinnosti, kdy se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem podle §23 tr. zákoníku. Jde o něj v případě, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozhodnutí č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.]. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.]. 125. U spolupachatelství trestného činu podle §240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Společné jednání spolupachatelů ve smyslu §23 tr. zákoníku nemusí probíhat současně (ale postačí bezprostřední časová návaznost jednotlivých aktivit spolupachatelů) a není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. U určitého typu trestné činnosti, jako tomu je tomu např. i u §240 tr. zákoníku, ani není nezbytné, aby se spolupachatelé fyzicky stýkali, ale postačí i jejich kontakt virtuální. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj vlastní prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem pachatelům společný (srov. rozhodnutí č. 23/2022 Sb. rozh. tr.). 126. Naproti tomu účastenství, tedy i organizátorství, je vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle §24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu). Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je účastníkem, který se na spáchání trestného činu zpravidla ve skupinových věcech [s ohledem na dikci §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není však vyloučeno ani organizování jediného hlavního pachatele] podílí rozhodujícím (dominantním) způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Jestliže však byl také spolupachatelem, pak se mu organizování zvlášť nepřičítá, ale v jeho neprospěch se uplatní buď některá z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby „čin zorganizuje“ [např. §339 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], či spáchá-li čin „jako člen organizované skupiny“ [např. §152 odst. 2 písm. a), §156 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], popř. spáchá-li čin „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ [např. §164 odst. 4 písm. b), §165 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], anebo obecná přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. (srov. rozhodnutí č. 52/2010-I. Sb. rozh. tr.). Z toho, že se zpravidla u zosnování hovoří o plánu, nelze dovozovat, že by se vždy muselo jednat o nějaký složitý, sofistikovaný či detailní plán, ale může jít o poměrně rychle učiněný a hlavnímu pachateli či pachatelům načrtnutý a sdělený plán v základních rysech, které pak budou upřesňovány jimi na místě činu podle konkrétních okolností případu. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod., jde tedy o koordinaci činnosti hlavních pachatelů, ale i např. pomocníků, která se odehrává v reálném čase páchání trestného činu (včetně jeho pokusu). Na formě řízení ani na způsobu provádění komunikace nezáleží (lze ho uskutečňovat přímými pokyny nebo pokyny přes kurýry, ale i konkludentně; stejně tak lze pokyny dávat prostřednictvím telefonu, sociálních sítí, e-mailů zasílaných na chytré telefony apod.). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). V případě účastenství dokonce hovoříme o tzv. dvojím úmyslu, který se musí vztahovat jednak k vlastní činnosti spočívající v účastenství na činu jiného ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci, jednak k činu hlavního pachatele, který musí být úmyslným trestným činem (a musí tak naplňovat veškeré jeho znaky) nebo jeho pokusem (viz rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr.). V obou případech může jít i o úmysl nepřímý (přinejmenším ve formě smíření – §15 odst. 2 tr. zákoníku), zejména v podobě úmyslu alternativního. O účastenství jinak platí po subjektivní stránce tolik, co platí o úmyslných trestných činech vůbec (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 569, 574 a 575). 127. Zároveň je však vhodné připomenout judikaturou zastávaný názor, že neplatí absolutně, že spolupachatelství na trestném činu podle §23 tr. zákoníku musí být považováno za závažnější (škodlivější) formu trestné součinnosti než účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku. Zejména organizátorství nemusí být vždy typově méně závažné než pachatelství trestného činu. V případě, kdy jednání obviněného (organizátora) bylo velmi intenzivní a mělo tak zásadní význam pro spáchání trestného činu, je možné jej považovat za zcela srovnatelné se spolupachatelstvím na tomto deliktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1133/2014). 128. Těmto obecným kritériím soudy dostály. V jejich smyslu lze uvést, že není podstatné, pokud obviněný tvrdil, že svým jednáním vůbec nekrátil daň, když nepodával daňová přiznání a z uvedené činnosti mu neplynul žádný prospěch, a nelze souhlasit s tvrzením, že nemohl být spolupachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku, byť tedy sám nebyl subjektem podléhajícím daňové povinnosti, tak svým jednáním způsobil, že jiným osobám byla vyměřena daň, jež neodpovídala jejich skutečné daňové povinnosti, což je plně v souladu se zásadami vztahujícími se k pachatelství podle §23 tr. zákoníku u trestného činu podle §240 tr. zákoníku. Ve smyslu §23 tr. zákoníku všichni spolupachatelé postupovali se společným záměrem, aby nebyla daňová povinnost přiznána a uhrazena, tedy aby byla daň zkrácena, čímž naplnili skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. Obviněný F. B. měl určující a klíčovou roli a ovládal, koordinoval a řídil, avšak současně měl přímý vliv, když se zapojoval do rozhodných postupů a určoval aktivity společnosti T., byť prostřednictvím jiných osob, stejně jako mu byly předávány vybrané finanční prostředky, čímž se přímo účastnil na této trestné činnosti a naplňoval znaky uvedeného trestného činu, neboť stál na začátku a konci celého řetězce této trestné činnosti. Byl součástí systému koordinace a vzájemné spolupráce mezi jednotlivými články jím vytvořeného řetězce, čímž se podílel na tom, aby v předmětných obchodních společnostech byla daňová povinnost záměrně krácena. Činnost podvodného řetězce směřovala ke vzniku uměle vytvořených faktur a následně a v důsledku toho i ke snížení daně. Obviněný se sám rovněž aktivně zapojil do fyzického nakládání s finančními prostředky, jež obíhaly v dotčeném nelegálním systému. Posouzením role, jíž obviněný F. B. zastával v celé hierarchii organizační struktury společně páchané činnosti, není pochyb o tom, že se svým vystupováním zapojil do společného jednání, které je rozhodující pro posouzení činu jako spolupachatele, neboť bylo prokázáno, že uděloval pokyny, ale současně i přebíral zisk, který z trestné činnosti plynul, toto jednání bylo součástí celého organizovaného chování dalších spolupachatelů a šlo o provázaný řetězec, kde trestná činnost vycházela od tohoto obviněného a opět u něj v podobě přebírání zisku i končila. Z tohoto důvodu se nemohlo jednat jen o účastníka, jehož jednání nevykazuje znaky společného jednání (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). 129. Nejvyšší soud tudíž nepřisvědčil námitkám obviněných M. B. a F. B. , které formálně korespondovaly s rámcem důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a zejména zjištěného skutkového stavu je patrné, že oba obvinění naplnili znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (ve znění zákona účinném do 30. 6. 2016), pro jehož spáchání byli správně jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku uznáni vinnými. VIII. K námitkám proti uloženým trestům 130. Proti výroku o trestu brojili obvinění M. B. i F. B. v podstatě shodně v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [obviněný M. B. podle písm. h) ve znění do 31. 12. 2022], jejichž prostřednictvím vytýkali nesprávnost a nezákonnost uložených peněžitých trestů a jejich nedobytnost. Namítali též nepřiměřenost trestu odnětí svobody se zřetelem na nedostatečné zohlednění délky řízení. Obviněný D. B. , jehož dovolání bylo zaměřeno podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění do 31. 12. 2022] pouze proti výroku o uložení peněžitého trestu, poukazoval na jeho nezákonnost způsobenou porušením časové působnosti trestního zákoníku ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku. a) k výhradám obviněných M. B. a F. B. proti trestu odnětí svobody 131. Z obsahu dovolání je k trestům odnětí svobody, jež byly uvedeným obviněným uloženy, zjevné, že směřují jen proti nepřiměřené tvrdosti trestů, což na žádný z dovolacích důvodů nedopadá, protože podle žádného důvodu není možné takové výhrady proti výroku o trestu vznášet, a je-li tak učiněno prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze s ohledem na jeho zákonnou dikci uvést, že za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto důvodu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Uvedený důvod neslouží zásadně k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 132. Nejvyšší soud však i přesto v souladu se zásadou proporcionality, jakožto korektivem pro řádné vyměření trestu při vyvážení jak odplatné funkce trestu, tak i funkce výchovné, posuzoval, zda uložené tresty splňují i tyto obecné principy. Tato zásada totiž nepřipouští ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé sankce za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, body 25., 26.). 133. Se zřetelem na tato hlediska Nejvyšší soud shledal, že soudy je braly do úvahy a dovolatelům uložily, s ohledem na všechny jimi zjištěné okolnosti, které v této trestní věci řádně posoudily, tresty odnětí svobody, které co do jejich druhu i výměry nevybočují z běžných zásad pro jejich ukládání. Ke konkrétním výhradám je třeba uvést, že je nelze považovat za nepřiměřeně tvrdé ani drakonické či nezákonné. Soud se při jejich stanovení zaměřil na uvážení všech dalších skutečností ve smyslu §39 a násl. tr. zákoníku. Zdůraznit je třeba, že ve prospěch dovolatelů zohlednil celkovou délku trestního řízení od zahájení trestního stíhání obviněných až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvého stupně přesahující 10 roků. Pokud soud tuto skutečnost zmiňoval již v rámci odůvodňování rozhodnutí o trestech zbývajících obviněných ve svém původním meritorním rozhodnutí ze dne 12. 11. 2015, potom nyní po uplynutí dalších téměř pěti roků ji zohlednil ještě výrazněji. Mimo to soud prvního stupně zdůraznil, že obvinění k řízení přistupovali bez jakýchkoliv zjevných snah o jeho maření či prodlužování, tedy na dlouhé době řízení se nepodíleli, a tato jde na vrub pouze orgánům činným v trestním řízení. Při ukládání trestu odnětí svobody ve prospěch obviněných zohlednil i jejich dosavadní trestní bezúhonnost, kdy M. B. nemá žádné záznamy v rejstříku trestů, a obviněný F. B. potom v tomto rejstříku nemá žádný záznam, ke kterému by bylo možno při ukládání trestu přihlížet. Negativní poznatky o jmenovaných nevyplynuly ani ze zprávy z místa jejich bydliště. Naproti tomu okolností přitěžující byla u obviněných celková výše škody mnohonásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu. Obdobně obviněným přitěžovala i doba, po kterou byla popsaná trestná činnost (pro kterou byli tímto rozhodnutím uznáni vinnými) páchána ve spojení s nemalou mírou její sofistikovanosti a koordinace. Z dokazování vyplynulo, že ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaná struktura jednotlivých společností byla za účelem páchání této dobře zorganizované trestné činnosti fakticky vytvořena a krácení daní tak nebylo „pouhým vedlejším produktem“ skutečné obchodní činnosti těchto společností. V případě obviněného F. B. také soud nemohl nezohlednit skutečnost, že právě on byl tím (společně s obviněný D. B. ), kdo vůči ostatním osobám, které byly pro spáchání této trestné činnosti odsouzeny, byl ve vůdčím postavení a v celkové hierarchii těchto osob tak stál na samé její špici. Postavení jednotlivých osob v dané hierarchii potom také muselo řádově odpovídat podílu těchto jednotlivých osob na zisku z popsané trestné činnosti. S ohledem na výše uvedené soud volil jako přiměřený zákonným kritériím v případě obviněného M. B. trest odnětí svobody v trvání 5 roků, což je trest na samé spodní hranici trestní sazby. Obviněnému F. B. uložil trest odnětí svobody ve výměře 6 roků (srov. body 161. až 163. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud ve výměře těchto trestů nic nezměnil (srov. bod 17. na straně 30 usnesení odvolacího soudu). 134. Nejvyšší soud shledal, že soudy, mimo jiné, délku trestního řízení promítly do svých úvah o výši ukládaného trestu, a výši ukládaného trestu odnětí svobody řádně odůvodnily. Vyjádřeným závěrům soudů nižších stupňů dovolací soud přisvědčil, neboť v případě obou obviněných bylo na místě na straně jedné hodnotit, že trestní řízení probíhalo po značnou dobu, aniž by se dopouštěli jakýchkoli průtahů, a že byli do zahájení trestního stíhání buď bezúhonnou osobou (obviněný M. B. ) anebo se k jejich odsouzení nedalo přihlížet (obviněný F. B. ). Na straně druhé není pro úvahy o výši trestu zanedbatelnou skutečnost, že se podíleli na fungování řetězce fiktivní spolupráce obchodních společností a svým jednáním, poháněni očividnou vidinou majetkového prospěchu, dokázali společně s dalšími obviněnými zkrátit daň v takové míře, že České republice způsobili škodu velkého rozsahu ve výši několikanásobně přesahující hranici škody velkého rozsahu. Obvinění se svým jednáním podíleli na řízení nadstandardně rozsáhlé trestné činnosti, do níž bylo zapojeno velké množství osob, která byla rozkryta až systematickým postupem orgánů činných v trestním řízení. S ohledem na rozsah a charakter předmětné trestné činnosti byl trest důvodně uložen podle nesnížené trestní sazby trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku činící 5 až 10 let. Je proto naprosto zřejmé, že pokud soudy nižších stupňů zvolily trest nepodmíněný, přímo spojený s odnětím svobody, uložily jej v případě obviněného M. B. na samotné spodní hranici trestní sazby stanovené zákonem za spáchání uvedeného trestného činu, tedy v trvání pěti let, a v případě obviněného F. B. mírně nad spodní hranicí v trvání šesti let. Pokud by soudy hledisko dlouhého trestního řízení neužily, byl by obviněným ukládán podstatně přísnější trest, jak soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zdůraznily. Soudy tedy využily prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby respektovaly kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu i praxi Evropského soudu pro lidská práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03). 135. Pokud jde o délku trvání trestního řízení, ani Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku ) nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, jejíž překročení by bylo možno považovat za nepřiměřenou dobu trvání trestního řízení, ale stanovil ji jen přibližně, nicméně vymezil okolnosti, od nichž se odvíjí posouzení přiměřenosti délky trestního řízení. Jde o složitost věci (např. počet projednávaných trestných činů, rozsah trestné činnosti, počet spoluobviněných, počet poškozených, rozsah prováděného dokazování), postup orgánů činných v trestním řízení (zejména odstup od spáchání trestného činu do zahájení trestního stíhání, existence či neexistence průtahů v řízení před jednotlivými orgány činnými v trestním řízení), význam trestního řízení pro pachatele (např. rozsah trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, její druh a závažnost, druh a výše hrozícího trestu), jednání pachatele, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení - zejména případné obstrukce obviněného spojené s nedostavováním se k úkonům trestního řízení, kde byla jeho účast nezbytná (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05 nebo nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03). S ohledem na takto vymezené principy je patrné, že otázku přiměřenosti délky trestního řízení je vždy nezbytné zkoumat individuálně v každé trestní věci se zřetelem na okolnosti, které mají význam pro posouzení konkrétních důvodů. 136. Z těchto důvodů nepodmíněný trest odnětí svobody, byť uložený s velkým odstupem od spáchání činu a s ohledem na shledané průtahy nezaviněné obviněnými, nepůsobí jako zjevná nespravedlnost a nejde o příkoří ani nepřiměřený zásah do života obviněných, nýbrž se jedná o proporcionálně vyvážený a nutný trestněprávní postih. Rovněž se nejeví jako ryze represivní, neboť se z něj nevytratil prvek výchovného působení na obviněné ani prvek účinné ochrany společnosti před pácháním trestné činnosti. 137. Nejvyšší soud proto shledal, že soudy v dostatečné míře uvážily všechny rozhodné skutečnosti podle §38 tr. zákoníku a trest ukládaly v souladu s pravidly vymezenými v §39 a násl. tr. zákoníku. Dbaly též na zásadu přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu, podle níž se řídily a v jejím duchu trest obviněným vyměřily, čímž braly do úvahy v něm vyjádřený zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 a další). Zabývaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, které byly povinny při ukládání trestu zvažovat z hledisek stanovených v §37 až 42 tr. zákoníku, a to jak s ohledem na osobu pachatele, tak i okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Obviněným byl rozhodnutím soudů nižších stupňů uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který respektuje požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na jeho stíhání a potrestání na straně druhé, a tím pádem nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněného na spravedlivý proces. b) k peněžitým trestům 138. Proti výroku o peněžitém trestu brojili obvinění M. B. i F. B. v podstatě shodně v rámci důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [obviněný M. B. podle písm. h) ve znění do 31. 1. 2022], a to námitkami proti nesprávnosti a nezákonnosti uložených peněžitých trestů a jejich nedobytnosti. Zejména obviněný D. B. , jehož dovolání bylo zaměřeno podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění do 31. 12. 2022] proti tomu, že odvolací soud při rozhodování o náhradním trestu nerespektoval zásady pro použití pozdějšího zákona ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, vytýkal nesprávné právní posouzení z hlediska časové působnosti ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku. Z takto uplatněných výhrad je zřejmé, že obvinění, byť všemi námitkami nesplnili zákonné podmínky z hlediska jimi uplatněných důvodů, zejména když vytýkali nepřiměřenost a tvrdost trestu (obvinění M. B. i F. B.) , užili argumentaci, která na žádný z dovolacích důvodů nedopadá, avšak s tím, že současně poukazovali na to, že se soud řádně nezabýval nedobytností peněžitého trestu (§68 odst. 6 tr. zákoníku), čímž formální podmínky označeného důvodu naplnili (srov. rozhodnutí č. 9/2018-I. Sb. rozh. tr.). Obviněný D. B. odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v původní verzi) dopadající na právní nedostatky, zákonné požadavky tvrzením o vadném posouzení časové působnosti zákonů ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku rovněž splnil. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud správností uložených trestů u všech dovolatelů zabýval, a to se zřetelem na obecné shora vymezené principy, jež jej zavazují vyloučit všechny jimi vytýkané nedostatky, protože bral do úvahy, že je třeba mít na paměti přílišnou tvrdost trestu a možné porušení základních zásad vztahujících se k uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, podle logického výkladu tím spíše ( a minori ad maius ), které jsou v rozporu s jeho přiměřeností podle norem ústavních (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/2007). Z tohoto důvodu posuzoval, zda uložením peněžitých trestů soudy respektovaly všechna zákonem vymezená pravidla (přiměřeně srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). 139. Jestliže obvinění M. B. a F. B. vytýkali, že soudy nehodnotily obecné podmínky pro ukládání peněžitých trestů, které dostatečně neposoudily z hledisek §68 odst. 3, 4 tr. zákoníku u všech podstatných skutečností a nezabývaly se otázkou dobytnosti uloženého peněžitého trestu, Nejvyšší soud těmto výhradám nepřisvědčil. Lze připomenout, že výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby, mohou být stanoveny odhadem soudu. 140. Z obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů připomíná, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 4 T 46/2012, uložil D. B. podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 10.500.000 Kč (700 denních sazeb po 15.000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněnému F. B. byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 10.500.000 Kč (700 denních sazeb po 15.000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněnému M. B. byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 2.000.000 Kč (200 denních sazeb po 10.000 Kč), a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v osmnácti měsíců. 141. Ve výši uložených peněžitých trestů Nejvyšší soud nedostatky neshledal a plně se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, který, byť stručně, avšak s odkazem na všechna ve věci učiněná skutková zjištění a další rozvedené skutečnosti v obsahu celého rozsudku, obviněným uložil peněžité tresty, které jsou plně odpovídající činu, jehož se dopustili, i jejich majetkovým poměrům. Zdůraznit je třeba, že překážkou pro uložení peněžitého trestu podle §67 tr. zákoníku není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený trest byl nedobytný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011). O takový případ se v projednávané věci nejedná, protože soud prvního stupně zkoumal podmínky stanovené ustanoveními §67 a 68 tr. zákoníku rozhodné pro jeho ukládání. Ve smyslu §67 odst. 1 tr. zákoníku shledal, že trestná činnost obviněných byla za splnění uvedených podmínek spáchána ve zjevné a také úspěšné snaze opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch (srov. body 163. rozsudku soudu prvního stupně a 17. usnesení odvolacího soudu). Při výměře trestu zohlednil jednak míru zapojení jednotlivých obviněných do trestné činnosti a současně také zjištění o jejich majetkových poměrech. Pokud jde o majetkové poměry obviněných, nelze přehlédnout, že všichni tři obvinění byli dlouhodobě podnikajícími vzdělanými osobami, které se dobře orientovaly ve finanční sféře a jejich zisky se dají označit za nadstandardní, byť se během probíhajícího trestního řízení jejich majetková situace měnila a čisté příjmy vlivem trestního řízení poklesly, jak tvrdili. Obviněný F. B. několik let působil jako investiční náměstek oblastních nemocnic XY a poradce hejtmana a M. B. byl finančním ředitelem společnosti CZ., v Č. působil jako předseda představenstva anebo i jako finanční ředitel XY XY XY. Zastávali tedy manažerské vysoké posty a měli dostatek zkušeností s řízením společností, což se jistě projevilo i v jejich výdělkových poměrech. Proto nelze hovořit o tom, že by byli osobami absolutně nesolventními, ve vztahu k nimž by byl uložený peněžitý trest absolutně nedobytný. S uvedeným názorem koresponduje i závěr státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jenž vyjádřil, že F. B. se přes dvacet let pohybuje v podnikatelském prostředí, a to i v oblasti pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Podle dostupných údajů v obchodním rejstříku v minulosti působil v patnácti obchodních společnostech. V době vyhlášení odsuzujícího rozsudku byl jediným akcionářem ve společnosti A., a. s., v níž se mimochodem svých akcií zbavil po vyhlášení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve prospěch manželky A. B. Tato společnost přitom vlastní luxusní byt (podle dostupných informací v roce 2011 koupený za 63 milionů korun) obývaný obviněným, který se nachází ve XY rezidenci XY. Obdobně se obviněný v roce 2020 zbavil akcií ve společnosti S., a. s., (společnost disponovala aktivy i v řádech desítky milionů korun) či obchodního podílu ve společnosti P. R., s. r. o. I u obviněného M. B. lze dohledat jeho podnikatelské aktivity či právní vztahy k nemovitému majetku, a proto nelze dovodit, že by majetková situace obviněných nebyla v trestním řízení mapována. 142. Soud při ukládání peněžitého trestu považoval z hlediska proporcionality trestů mezi všemi pachateli společně spáchané trestné činnosti za vhodné brát do úvahy, aby výměra těchto trestů do určité míry korespondovala s výměrou trestů, které byly uloženy dalším již pro toto jednání pravomocně odsouzeným osobám a s postavením všech pachatelů této trestné činnosti v hierarchii této skupiny, což je hledisko, které správnost uloženého trestu nezpochybňuje. Výměru peněžitých trestů tedy nelze označit za nesprávnou, protože soudy rozhodná hlediska pro jejich ukládání respektovaly. Pro splnění podmínek §67 odst. 1 tr. zákoníku svědčí, že je peněžitý trest podstatně nižší než vzniklý následek, neboť výnos pachatelů byl mnohonásobně přesahující škodu velkého rozsahu a výše zkrácené daně dosahovala 300 milionů Kč. V případě obviněných na takto vysoké pozici v hierarchii osob, které se trestné činnosti účastnily, soud dovozoval, že míra jejich účasti odpovídala výnosu. Veškerou trestnou činností získané finanční prostředky byly vybírány z bankovních účtů v hotovosti a předávány určeným osobám, čímž obvinění a již odsouzení v podstatě znemožnili orgánům činným v trestním řízení účinné mapování toho, jak s nimi bylo naloženo. Z uvedeného je patrné, že spisový materiál obsahuje dostatečné podklady pro rámcové posouzení majetkových a osobních poměrů obviněných. 143. Rovněž ani nedobytnost těchto trestů v době, kdy byly ukládány, z ničeho nevyplývala. Nesvědčí pro ni žádné skutečnosti, které měly k dispozici soudy v době ukládání testu, a ani stávající situace závěr o nedobytnosti trestů nepodporuje. V ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku je stanovena negativní podmínka představující překážku pro uložení peněžitého trestu spočívající v jeho nedobytnosti, která musí být podložena důkazy ve věci provedenými. Závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele, jež slouží k určení výše jedné denní sazby peněžitého trestu, jsou rovněž předpokladem pro určení dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu a nutnou podmínkou i pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení. Při zkoumání této podmínky uložení peněžitého trestu je nutné zjišťovat i závazky pachatele, především rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsah povinnosti k náhradě škody, které mají zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu. Přitom je třeba zvážit nejen druh a hodnotu majetku pachatele, nýbrž i výši jeho odměny za práci, podnikatelské odměny, příjmy z kapitálového majetku, ze sociálních dávek a jiných příjmů, jakož i množství, druh a hodnotu závazků pachatele. Nedobytný bude trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale tato nedobytnost musí objektivně z provedeného dokazování vyplynout (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že byť obvinění v podaném dovolání nedobytnost namítají, nezmiňují, že by byli bez prostředků nebo že peněžitý trest nebyli schopni pro svou celkovou insolventnost uhradit. Vytýkají toliko, že majetkové poměry nebyly zjišťovány, což neodpovídá skutečnosti, protože sami o nich nehovořili (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 1411/2010). 144. Nejvyšší soud se zřetelem na to, že jde o pachatele, u nichž bylo objasněno, že byli představiteli mnoha korporací, což předpokládá samo o sobě vysoké příjmy, a že tyto funkce vykonávali dlouhou dobu, zakládá předpoklad pro to, že se u nich nejedná o trest nedobytný. V uloženém peněžitém trestu neshledal dovolací soud žádný exces, protože soud prvního stupně zkoumal podmínky stanovené §67 a 68 tr. zákoníku s potřebnou pečlivostí a vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení peněžitého trestu u obviněného F. B. ve výši 10.500.000 Kč a u obviněného M. B. ve výši 2.000.000 Kč, když zohlednil jak míru zapojení jednotlivých obviněných, tak i proporcionalitu s již odsouzenými v této věci, kterým peněžitý trest byl již pravomocně uložen. Posuzované závěry svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). O přiměřenosti a dobytnosti uloženého peněžitého trestu v poměru s výší získaného majetkového prospěchu, souvisejícího s přisouzenou výší zkrácené daně, nevznikají podle Nejvyššího soudu žádné důvodné pochybnosti, přičemž uložený trest se dovolacímu soudu nejeví jako nepřiměřeně přísný zásah do práv obviněných, příp. majetkové sféry obviněných, ale jako nezbytné opatření k postihu tak rozsáhlého a neoprávněně získaného majetkového prospěchu. Lze pro úplnost připomenout, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obviněný M. B. jemu uložený peněžitý trest uhradil v plném rozsahu ke dni 11. 4. 2022 (srov. potvrzení založená u č. l. 10 515 a 10 521 spisu), a obviněný F. B. jej splácí v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 60.000 Kč. Za takové situace tudíž nelze akceptovat námitku o zjevné nedobytnosti obviněným uloženého peněžitého trestu, neboť ten byl vykonán anebo je řádně vykonáván, což pouze svědčí o tom, že soudy nižších stupňů i kritérium dobytnosti a majetkové solventnosti obviněných posoudily správně. Takovému závěru nebrání ani to, že si pachatel pro to, aby mohl trest uhradit, vzal půjčku, protože o tom, že je trest dobytný, svědčí i to, že je schopen ho splácet, přestože tak učinil prostřednictvím příbuzných. 145. Přisvědčit nebylo možné ani výhradě obviněného M. B. , pokud ve vztahu k peněžitému trestu namítal, že nebylo přihlíženo k právům třetích osob a k této otázce nebylo prováděno dokazování, protože takový požadavek se v jeho případě nejeví opodstatněným s ohledem na skutečnosti shora uvedené. Je nepochybné, že se majetkový trest vždy dotkne osob, s nimiž je pachatel spojen, avšak tato skutečnost je při přiměřenosti trestu obvyklým důsledkem a dopadem této povahy trestu, který zasáhne i rodinu obviněného. Je však třeba připomenout, že obviněný nerozvedl, v jakém směru by se měl uvedený negativní dopad promítnout, v jaké intenzitě a vůči komu. V takovém případě jeho nekonkrétní námitka ztrácí svou opodstatněnost. c) k nesprávnosti zrušujícího výroku odvolacího soudu 146. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které ohledně výroků o peněžitém trestu nebyly vadné, nicméně z podnětu dovolání D. B. , avšak přiměřeně se zřetelem na vytýkané nesprávnosti při ukládání peněžitého trestu, též z podnětu dovolání obviněného F. B. , nesouhlasil se závěrem, který učinil odvolací soud. Proto na podkladě obou těchto dovolání přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu, jenž zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody soudem prvního stupně těmto obviněným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uloženým. Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o obviněného M. B. , ten uvedený nedostatek obdobným způsobem nespecifikoval, avšak s ohledem na výši a počet denních sazeb, jež mu byly uloženy, by v jeho případě o Nejvyšším soudem zjištěné porušení zkoumané skutečnosti nešlo. 147. U obviněných D. B. a F. B. je podstatné to, že se vytýkaná vada týkala vadného výkladu časové působnosti zákona podle §2 odst. 1 tr. zákoníku, jíž odvolací soud ve vztahu ke zrušujícímu výroku nesprávně aplikoval. Uvedené nedostatky se týkaly toho, jak konkrétně uvedl obviněný D. B. , že odvolací soud rozhodl o zrušení náhradních trestů odnětí svobody, jež byly obviněným ve znění účinném ke dni 30. 9. 2020 uloženy soudem prvního stupně podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, a to bez ohledu na podmínky stanovené v §2 odst. 1 tr. zákoníku. 148. Nejprve je pro potřebnou souvislost vhodné znovu připomenout, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 4 T 46/2012, uložil D. B. podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 10.500.000 Kč (700 denních sazeb po 15.000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněnému F. B. podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 10.500.000 Kč (700 denních sazeb po 15.000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Obviněnému M. B. podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 2.000.000 Kč (200 denních sazeb po 10.000 Kč), a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Tyto tresty byly uloženy podle zákona účinného v době rozhodování soudu prvního stupně, tedy ke dni 30. 9. 2020. V uvedeném období byl účinným trestní zákoník ve znění předpisu č. 165/2020 Sb., který v §69 odst. 1 tr. zákoníku vymezoval, „ukládá-li soud peněžitý trest, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na čtyři léta….“ Soud prvního stupně proto, pokud rozhodoval dne 31. 7. 2020, správně uložil v tehdy účinném znění náhradní tresty odnětí svobody, jak byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku povinen. 149. Odvolací soud však rozhodoval usnesením až dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, tedy po dni 1. 10. 2020, kdy vešla v účinnost novela zákonem č. 333/2020 Sb., podle níž „Jestliže pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné, přemění soud peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody“. 150. V obsahu důvodové zprávy k zákonu č. 333/2020 Sb. je akcentován závěr, že pro přeměnu nevykonaného peněžitého trestu je stanoven pevně daný přepočet zákonem určeným poměrem – každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Tato konstrukce vychází z maximální výše dosavadního náhradního trestu odnětí svobody ve výši 4 roků a maximálního počtu denních sazeb, které lze pachateli uložit (730 denních sazeb). Podle důvodové zprávy „z tohoto nového pravidla se pak odvíjí další limitace pro výměru peněžitého trestu s ohledem na zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody uvedenou u každého jednotlivého trestného činu ve zvláštní části trestního zákoníku (dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody) – obdobná limitace se uplatní již dnes v případě trestu domácího vězení či obecně prospěšných prací, u nichž též již při výměře těchto trestů se musí počítat s jejich pozdější přeměnou v nepodmíněný trest odnětí svobody, který nemůže být delší, než stanoví trestní zákoník za daný trestný čin ve zvláštní části (viz rozhodnutí pod č. 9/2008 Sb. rozh. tr.), naproti tomu může být uložen tak, že po přeměně i celého alternativního trestu nebude nepodmíněný trest odnětí svobody dosahovat ani délky odpovídající dolní hranici trestní sazby u daného trestného činu (viz například rozhodnutí pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr.)“. 151. Odvolací soud rozhodující v době, kdy uvedená změna byla platná, tedy byl povinen uvedenou novelu akceptovat, a v souladu se zásadami podle §2 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnout, která úprava je pro obviněné příznivější. 152. Odvolací soud postupoval tak, že zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ohledně obviněných D. B., F. B. a M. B. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody, které byly těmto obviněným podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uloženy. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny a odvolání obviněných D. B. , F. B. a státního zástupce podané v neprospěch obviněného M. B. a dalších obviněných, nikoliv dovolatelů, zamítl. Toto své rozhodnutí odůvodnil v bodě 17. usnesení tak, že „se argumentací nalézacího soudu a jím vyměřenými tresty odnětí svobody v podstatě ztotožnil a nevnímal je jako nepřiměřeně mírné, avšak v kontextu zároveň uložených přísných peněžitých trestů. Proto se ztotožnil s námitkou státního zástupce, namítajícího nízkou výměru trestů odnětí svobody v trvání 6 roků u obviněných D. B. a F. B. , avšak v návaznosti na aktuální znění trestního zákoníku a stávající zákonnou úpravu peněžitého trestu, představující reálné citelné zpřísnění tohoto trestu oproti zákonné úpravě, podle které nalézací soud peněžité tresty, resp. náhradní tresty odnětí svobody obviněným ukládal v napadeném rozsudku“. Byl toho názoru, že „postačí k odvolání státního zástupce pouhé zrušení náhradních trestů odnětí svobody. Jestliže nalézací soud obviněným D. B. a F. B. vyměřil podle §69 odst. 1 tehdy účinného tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pak zrušením tohoto výroku v případě nezaplacení peněžitého trestu obviněným hrozí přeměna v trest odnětí svobody na dobu až 1.400 dnů (za předpokladu, že peněžitý trest nebude zaplacen ani zčásti). Naproti tomu u obviněného M. B. odvolání státního zástupce nepřisvědčil, uložený trest odnětí svobody v trvání 5 roků v kombinaci s peněžitým trestem se sice mohl jevit mírným, ale vystihoval roli tohoto obviněného, který byl na nižší úrovni než další dva obvinění. Zrušení náhradního trestu odnětí svobody u tohoto obviněného tudíž představovalo nepatrné zmírnění trestu a Vrchní soud v Praze k němu mohl přistoupit z podnětu odvolání tohoto obviněného“. 153. Nejvyšší soud, a to plně v souladu s námitkami obviněného D. B. , a tedy potažmo i obviněného F. B. , se s tímto rozhodnutím dovolacího soudu, pokud jde o zrušující výrok, ani s jeho odůvodněním neztotožnil. Podstata jeho pochybení spočívá v tom, že nedodržel pravidla vyplývající z §2 odst. 1 tr. zákoníku, čehož si byl plně vědom, avšak předpokládal, že tak může postupovat proto, že tím vyhoví zčásti odvolání státního zástupce, který důvodně požadoval zpřísnění trestu odnětí svobody. Nezpřísnil však trest odnětí svobody, ale použil přísnějšího nového ustanovení ve vztahu k náhradnímu trestu odnětí svobody u peněžitého trestu. Tedy nesprávně se domníval, že může použít zpřísnění nového zákona (§2 odst. 1 tr. zákoníku), pokud bylo podáno odvolání v neprospěch obviněného (§259 odst. 4 tr. ř.). Taková úvaha je však zcela nesprávná, protože účinnost zákonů podle §2 odst. 1 tr. zákoníku je hmotněprávní princip, který nelze kombinovat s procení zásadou reformationis in peius podle §259 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k rozhodování o řádném opravném prostředku. Časovou působnost právních předpisů je třeba vyřešit jako základní otázku trestnosti činu, a pokud se tak děje v přezkumném řízení, lze skutečnost, v čí prospěch byl opravný prostředek podán, řešit až poté, co soud správně posoudí účinnost zákonů a určí, podle toho, který je pro obviněného příznivější, který aplikuje. Teprve pak na základě procesních zásad posuzuje příznivost výsledku přezkoumávaného řízení. 154. Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. 155. Trestnost činu je tedy charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož druh (typ), povaha a sankce musí být popsána v trestním zákoně. Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, popř. o ochranném opatření (právní následky konkrétního spáchaného trestného činu). Trestností činu ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, a to i v případě, že nejprve nabude právní moci výrok o vině posuzovaným trestným činem a teprve později je rozhodováno o trestu, který má být obviněnému za takový trestný čin uložen. Skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro pachatele nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že ohledně trestnosti jediného skutku je třeba užít dřívějšího nebo nového zákona jako celku. Zásada vyplývající z ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, že trestnost činu se posuzuje podle pozdějšího zákona, jestliže je to pro pachatele příznivější, se uplatní i při posuzování otázky, zda je či není promlčena trestní odpovědnost podle §34 odst. 1 tr. zákoníku (resp. promlčeno trestní stíhání podle §67 odst. 1 tr. zák.), v tom smyslu, že se vychází z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu (srov. rozhodnutí č. 11/2004 -I., 24/2011 a 48/2011-II Sb. rozh. tr.). 156. K posuzování časové působnosti je rovněž vhodné připomenout, že přichází v úvahu jen v případě změny zákona v mezidobí od spáchání činu do doby, kdy se o něm rozhoduje. Při řešení časové působnosti, je třeba vždy zvážit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Aplikace nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000; rozhodnutí č. 11/2004-I., 24/2011 Sb. rozh. tr.). Pouhá parciální (částečná či dílčí) příznivost konkrétního ustanovení nemůže být důvodem pro použití příznivějšího zákona. Přitom nejde o abstraktní teoretickou příznivost, ale o příznivost konkrétní, a to ve smyslu, že je třeba při posuzování časové působnosti najít ten zákon, který v konkrétní trestní věci znamená konkrétní příznivější výsledek pro konkrétního pachatele. Jde tedy o individuální posouzení, které přihlíží ke všem relevantním hlediskům konkrétní posuzované trestní věci (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). 157. Ve smyslu těchto zásad je třeba posuzovat i dopad zákona č. 333/2020 Sb., jenž v posuzované věci přinesl změny toliko ve vztahu k §69 odst. 2 tr. zákoníku, kdy rozhodoval odvolací soud, a to se zřetelem na okolnosti, které u obviněných v té době byly dány. 158. Je třeba předeslat, že z uvedeného hlediska je §69 odst. 2 tr. zákoníku v novém znění podle zákona č. 333/2020 Sb. pro obviněného příznivější pouze tehdy, když počet každé zcela nezaplacené částky odpovídající jedné denní sazbě přepočítané za dva dny odnětí svobody bude v konkrétním případě nižší než náhradní trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen podle předchozí právní úpravy. Tak tomu ovšem u obviněných D. B. a F. B. není, protože jim byl soudem prvního stupně jako náhradní trest uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců (2 a půl roku). V době, kdy rozhodoval odvolací soud, nebyl uvedený peněžitý trest ještě uhrazen (obviněný D. B. ho zaplatil až 8. 4. 2022 a obviněný F. B. jej ještě dosud celý nezaplatil), a proto bylo třeba brát do úvahy, že přeměna na trest odnětí svobody, je pro oba obviněné aktuální, tzn., že případná přeměna přicházela do úvahy. Bylo nutné zvažovat, který zákon je ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku pro ně příznivější. Vzhledem ke způsobu přepočtu podle §69 odst. 2 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 (každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody). Odvolací soud však použil nový způsob ukládání náhradního trestu, jenž představoval zpřísnění, neboť ve výši 700 denních sazeb by šlo o náhradní trest odnětí svobody v trvání 1.400 dnů, tedy tří let, deseti měsíců a pěti dnů. Z tohoto důvodu nebylo možné, aby odvolací soud nový zákon, který nebyl pro obviněné příznivější z hledisek porušení pravidel §2 odst. 1 tr. zákoníku použil. 159. Nesprávnou byla úvaha odvolacího soudu, že by tímto postupem mohl kompenzovat požadavek státního zástupce na zpřísnění trestu odnětí svobody, jemuž tím chtěl vyhovět. Uvedená kumulace zásady uvedené v §2 odst. 1 tr. zákoníku a možnost rozhodnout v neprospěch obviněného ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. není přípustná, protože se týká zcela jiných institutů práva, které na sebe vzájemně nenavazují a nenahrazují se, neboť v jednom případě jde o otázku časové působnosti zákonů a ve druhém případě o možný způsob rozhodnutí příslušného soudu na podkladě opravného prostředku podaného v neprospěch obviněného. 160. Ze shora uvedených přepočtů je tudíž zcela zjevné, že odvolací soud užitím zákona účinného v době, kdy rozhodoval, nerespektoval pravidlo zakotvené v §2 odst. 1 tr. zákoníku a při posuzování trestnosti činu, resp. okolností přeměny peněžitého trestu v trest odnětí svobody, užil méně příznivý právní předpis, neboť jmenovaným po jeho rozhodnutí hrozila přeměna peněžitého trestu v trest odnětí svobody o rok a pět měsíců delší, než jak tomu bylo v případě náhradního trestu, který ukládal soud prvního stupně. 161. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odlišná situace nastala u obviněného M. B. , neboť v jeho případě byl postup odvolacího soudu v jeho prospěch, protože s ohledem na počet denních sazeb, jež mu soud prvního stupně vyměřil, nedošlo k porušení ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož původně mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku (účinného do 30. 9. 2020) stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců (jeden a půl roku). Zrušením tohoto náhradního trestu odvolacím soudem u něj nastala situace, že podle §69 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 by došlo k přeměně v trest odnětí svobody v délce 400 dní, tedy jednoho roku a třiceti pěti dnů, což je výměra o pět měsíců kratší, a tedy příznivější, než jak tomu bylo v případě náhradního trestu odnětí svobody, který mu uložil soud prvního stupně. IX. Závěr Nejvyššího soudu 162. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného D. B. a F. B. částečně zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, a to pouze ve výroku, jímž byly podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušeny náhradní tresty odnětí svobody těmto obviněným uložené podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tímto výrokem odvolacího soudu došlo k porušení §2 odst. 1 tr. zákoníku. 163. V souvislosti s tímto závěrem musel Nejvyšší soud reagovat i na to, že tím, že zrušil uvedený výrok usnesení odvolacího soudu, byla současně zrušena i ta část rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 3 To 15/2021, jíž bylo rozhodnuto o odvoláních podaných v neprospěch obviněných D. B. a F. B. , a proto bylo nutné o nich znovu rozhodnout. Rozhodnutím Nejvyššího soudu totiž sice zůstal nedotčen výrok odvolacího soudu, jímž podle §256 tr. ř. odmítl odvolání státního zástupce, avšak podané pouze v neprospěch obviněného M. B. , jemuž ze shora uvedených důvodů nevyhověl. Zrušeným výrokem odvolací soud reagoval na odvolání státního zástupce podaná v neprospěch obviněných D. B. a F. B. , a pokud byl uvedený výrok odvolacího soudu nyní Nejvyšším soudem zrušen, o těchto odvoláních státního zástupce by nebylo v rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnuto. Nejvyšší soud proto znovu sám podle §265m odst. 1 tr. ř. nově o odvoláních podaných státním zástupce v neprospěch obviněných D. B. a F. B. rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl, protože se ztotožnil s odůvodněním trestů odnětí svobody uložených obviněným v té výši, rozsahu a výměře, jak o nich rozhodl soud prvního stupně, a považoval je za správné a zákonné. V podrobnostech zde postačí odkázat na bod VIII. shora. 164. Při shora uvedeném způsobu rozhodnutí předsedkyně senátu neshledala důvody k tomu, aby postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušila výkon rozhodnutí obviněným F. B. a M. B. , jak v podaných dovoláních požadovali, neboť předmětná změna, kterou Nejvyšší soud učinil, se výkonu jim uložených trestů odnětí svobody a peněžitého trestu nijak nedotkla. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 4. 10. 2023 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu