Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.990.2018.3

3 Tdo 990/2018-I.-467 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2018 o dovoláních podaných obviněnými V. Č. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, J. H. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, J. K. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, M. S. , nar. XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, K. Š. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, A. Z. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, Z. Z. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, a nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněné A. V. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013, takto: I. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání podaná obviněnými V. Č., J. H., J. K., K. Š., A. Z. a Z. Z. odmítají. II. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se z podnětu dovolání obviněné M. S. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, v části týkající se obviněné M. S. a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, v části týkající se obviněné M. S. III. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, v části týkající se obviněné A. V. a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, v části týkající se obviněné A. V. IV. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. VI. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněná M. S. nebere do vazby . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, byl V. Č. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, I. F. přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, J. H. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, J. K. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, M. S. zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, K. Š. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku zčásti dokonaným a zčásti ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, A. V. zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku v účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, zčásti dokonaným a zčásti ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, A. Z. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a Z. Z. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustili tím, že 1) A. Z. jako jednatel společnosti S.-S., IČ: XY, se sídlem XY a J. H. , zastupující společnost Železárny Veselí, a. s., IČ: 00011380, se sídlem Kollárova 1229, Veselí nad Moravou, v přesně nezjištěné době před jeho doručením na Energetický regulační úřad v Jihlavě s datem 29. 11. 2010 na blíže nezjištěném místě podepsali nepravdivý Předávací protokol mezi společností S.-S. (objednatelem) a společností Železárny Veselí, a. s. (zhotovitelem), podle kterého předmětem předání bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaické elektrárny S.-S. v XY a podle kterého dílo bylo převzato bez výhrad, ačkoli oba věděli, že fotovoltaická elektrárna společnosti S.-S., není dokončena ani zčásti a je ve výstavbě, přičemž dne 9. 12. 2010 byl tento předávací protokol doručen na Energetický regulační úřad v Jihlavě do správního spisu jako jeden z vyžádaných podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny pro společnost S.-S., na provozovnu fotovoltaické elektrárny v XY, kterým bylo prokázáno vlastnictví energetického zařízení společností S.-S., a zároveň i dokončenost uvedeného energetického zařízení; Z. Z. jako jednatel společnosti Z.-S., IČ: XY, se sídlem XY a J. H. , zastupující společnost Železárny Veselí, a. s., v přesně nezjištěné době před jeho doručením na Energetický regulační úřad v Jihlavě s datem 29. 11. 2010 na blíže nezjištěném místě podepsali nepravdivý Předávací protokol mezi společností Z.-S. (objednatelem) a společností Železárny Veselí, a. s. (zhotovitelem), podle kterého předmětem předání bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaické elektrárny Z.-S. v XY a podle kterého dílo bylo převzato bez výhrad, ačkoli oba věděli, že fotovoltaická elektrárna společnosti Z.-S., není dokončena ani zčásti a je ve výstavbě, přičemž dne 9. 12. 2010 byl tento předávací protokol doručen na Energetický regulační úřad v Jihlavě do správního spisu jako jeden z vyžádaných podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny pro společnost Z.-S., na provozovnu fotovoltaické elektrárny v XY, kterým bylo prokázáno vlastnictví energetického zařízení společností Z.-S., a zároveň i dokončenost uvedeného energetického zařízení; V. Č. jako technik společnosti ACTHERM servis, a. s., IČ: 25142691, se sídlem Tovární 5534, Chomutov a zároveň jako revizní technik dne 5. 12. 2010 v XY vyhotovil výchozí Zprávu o revizi elektrické instalace, Ev. č. – REA 158/2010, na fotovoltaickou elektrárnu společnosti S.-S., a v ní uvedl, že revizi provedl mezi 1. 12. až 4. 12. 2010 se závěrem, že elektrická instalace je z hlediska bezpečnosti schopna bezpečného provozu, a dále dne 6. 12. 2010 tamtéž vyhotovil výchozí Zprávu o revizi elektrické instalace, Ev. č. – REA 159/2010, na fotovoltaickou elektrárnu společnosti Z.-S., a v ní uvedl, že revizi provedl mezi 2. 12. až 5. 12. 2010 se závěrem že elektrická instalace je z hlediska bezpečnosti schopna bezpečného provozu, ačkoli věděl, že fotovoltaická elektrárna společnosti S.-S., k 5. 12. 2010 a fotovoltaická elektrárna společnosti Z.-S., k 6. 12. 2010 nebyly v rozsahu revidovaných zařízení dokončeny a byly ve výstavbě a nebyly tak splněny podmínky pro úplnost dané revizní zprávy; následně V. Č. zaslal obě uvedené revizní zprávy emailem dne 9. 12. 2010 ve 12:20 h. J. K. , obchodnímu řediteli a místopředsedovi představenstva společnosti A. s., který taktéž věděl, že fotovoltaická elektrárna společnosti S.-S., k 5. 12. 2010 a fotovoltaická elektrárna společnosti Z.-S., k 6. 12. 2010 nebyly (v rozsahu revize) dokončeny a byly ve výstavbě, přesto J. K. obě uvedené revizní zprávy zaslal dne 9. 12. 2010 v 16:16 h. mj. J. H. a K. Š., aby následně dne 10. 12. 2010 byly obě revizní zprávy doručeny na Energetický regulační úřad v Jihlavě do správních spisů jako jeden z vyžádaných podkladů pro vydání licencí na výrobu elektřiny pro společnost S.-S., na provozovnu fotovoltaické elektrárny společnosti S.-S., a pro společnost Z.-S., na provozovnu fotovoltaické elektrárny společnosti Z.-S., v XY, kdy těmito zprávami mělo být prokázáno splnění technických předpokladů podle §7 odst. 4 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen energetický zákon) a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů; tímto způsobem V. Č., J. H., J. K., A. Z. a Z. Z. uvedli v omyl Energetický regulační úřad s úmyslem, aby Energetický regulační úřad vydal licence na výrobu elektřiny společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., ještě v roce 2010 a poté aby na základě pravomocných licencí a provedeného tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti ACTHERM, s. r. o., IČ: 48024091, Průmyslová 1428/10, Praha 10, ještě v roce 2010 vznikl společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se společnost S.-S., neoprávněně obohatila minimálně o částku 868,5 mil. Kč a společnost Z.-S., by se neoprávněně obohatila o částku 1013,2 mil. Kč zejména na úkor společnosti ACTHERM, s. r. o., která by následně vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancovala jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky, avšak ke škodě v daném případě nedošlo, neboť Energetický regulační úřad na základě rozhodnutí z 16. 12. 2010 provedl dne 20. 12. 2010 zajištění důkazu ohledáním věci nemovité – fotovoltaické elektrárny společnosti S.-S., a fotovoltaické elektrárny společnosti Z.-S., v XY a zjistil, že obě fotovoltaické elektrárny nejsou dokončeny, že obě nesplňují k danému dni podmínky pro udělení licence a že předložené revizní zprávy neodpovídají skutečnému stavu obou fotovoltaických elektráren. 2) J. H. zastupující společnost Železárny Veselí, a. s., zhotovitele fotovoltaické elektrárny společností S.-S., a Z.-S., dne 22. 12. 2010 v 12:01 h. emailem ze své kanceláře v provozovně společnosti v areálu na adrese XY ve XY požádal J. K., obchodního ředitele a místopředsedu představenstva společnosti A. s., subdodavatele společnosti Železárny Veselí, a. s., na fotovoltaické elektrárně společnosti S.-S., a fotovoltaické elektrárně společnosti Z.-S., o nové zprávy o výchozí revizi na vysoké napětí a nízké napětí s datem 27. 12. 2010 z důvodu kontroly Energetického regulačního úřadu a J. K. dne 23. 12. 2010 v 8:55 h. ze své kanceláře v provozovně společnosti v XY emailem zaslal J. H. obě Zprávy o revizi elektrické instalace V. Č. z 5. 12. 2010 a 6. 12. 2010 k úpravě, přičemž následně J. H. dne 23. 12. 2010 v 18:39 h. emailem zaslaným K. H., K. Š. a M. Š. přeposlal uvedené zprávy o revizi a vydal pokyn, že se musí opravit datum na uvedených revizních zprávách; následně K. Š. dne 29. 12. 2010 v 14:12 h. ve své kanceláři v provozovně společnosti v areálu na adrese XY ve XY na svém služebním notebooku přepsal datum vyhotovení na Zprávě o revizi elektrické instalace (Ev. č. – REA 158/2010) na fotovoltaickou elektrárnu společnosti S.-S., z 5. 12. 2010 na 27. 12. 2010 a přepsal datum provedení revize od 1. 12. 2010 do 4. 12. 2010 na 23. 12. 2010 až 26. 12. 2010 a také téhož dne v 14:11 h. přepsal datum vyhotovení na Zprávě o revizi elektrické instalace (Ev. č. – REA 159/2010) na fotovoltaickou elektrárnu společnosti Z.-S., z 6. 12. 2010 na 28. 12. 2010, přepsal datum provedení revize od 2. 12. 2010 do 5. 12. 2010 na 23. 12. 2010 až 27. 12. 2010, ačkoli J. H., J. K. i K. Š. věděli, že obě fotovoltaické elektrárny nejsou dokončeny a nejsou způsobilé pro provedení revize a ačkoli J. K. věděl, že revizní technik V. Č. je od 18. 12. 2010 nemocen; následně dne 29. 12. 2010 byla tato padělaná Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. - REA 158/2010) z 27. 12. 2010 na fotovoltaickou elektrárnu společnosti S.-S., doručena na Energetický regulační úřad v Jihlavě a dále dne 30. 12. 2010 byla padělaná Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. - REA 159/2010) z 28. 12. 2010 na fotovoltaickou elektrárnu Z.-S., doručena na Energetický regulační úřad v Jihlavě, kdy těmito padělanými zprávami se prokazovalo splnění technických předpokladů podle §7 odst. 4 písm. d) energetického zákona a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů; tímto způsobem J. H., J. K. a K. Š. uvedli v omyl Energetický regulační úřad (jeho konkrétní pracovníky rozhodující o udělení licence) a na základě padělaných zpráv o revizi elektrické instalace z 27. a 28. 12. 2010 na fotovoltaickou elektrárnu společnosti S.-S., a na fotovoltaickou elektrárnu společnosti Z.-S., získali k 31. 12. 2010 pravomocné licence na výrobu elektřiny ve prospěch společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., a zároveň díky provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti ACTHERM, s. r. o., také ještě v roce 2010 vznikl společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se společnost S.-S., neoprávněně obohatila o částku nejméně 868,5 mil. Kč a společnost Z.-S. s.r.o. by se neoprávněně obohatila o částku nejméně 1013,2 mil. Kč zejména na úkor společnosti ACTHERM, s. r. o., která by následně vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancovala jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky s tím, že jen za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve vztahu ke společnosti S.-S., byla způsobena primárně společnosti ACTHERM, s. r. o., škoda ve výši 83.651.335,06 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost S.-S., o částku nejméně 44.568.027,06 Kč; dále vzhledem k legislativní změně, a to nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie, od 1. 1. 2013 vstoupila do práv poškozeného společnost ČEZ Prodej, s. r. o., IČ: 27232433, se sídlem Duhová 1/425, Praha, a v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2013 ve vztahu ke společnosti S.-S. s.r.o. byla způsobena primárně společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., škoda ve výši 4.430.979,04 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost S.-S., o částku nejméně 2.360.650,37 Kč; za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve vztahu ke společnosti Z.-S., byla způsobena primárně společnosti ACTHERM, s. r. o., škoda ve výši 90.415.702,70 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost Z.-S., o částku nejméně 48.172.032,70 Kč; dále vzhledem k legislativní změně, a to nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie, od 1. 1. 2013 vstoupila do práv poškozeného společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., a v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2013 ve vztahu ke společnosti Z.-S., byla způsobena primárně společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., škoda ve výši 5.438.512,54 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost Z.-S., o částku nejméně 2.897.424,36 Kč; společnost ACTHERM, s. r. o., následně refinancovala uhrazené prostředky jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností ČEPS, a. s., a PREdistribuce, a. s., a z dotací ze státního rozpočtu České republiky a společnost ČEZ Prodej, s. r. o., refinancovala uhrazené prostředky od společnosti OTE, a. s. 3) I. F. jako specialistka odboru licencí Energetického regulačního úřadu a jako oprávněná úřední osoba, která zastupovala ředitele odboru licencí Energetického regulačního úřadu po dobu čerpání jeho dovolené ve dnech 30. 12. 2010 a 31. 12. 2010, po převzetí správních spisů o žádostech společnosti S.-S., a Z.-S., o vydání licencí na výrobu elektřiny, provedla s nedostatečnou péčí kontrolu uvedených správních spisů, zejména zpráv o revizi elektrické instalace a předávacích protokolů mezi zhotovitelem a objednatelem, neboť a) ve správním spise č. j. 13917/2010-ERU ohledně žadatele společnosti S.-S., zcela ignorovala skutečnost, že jsou v něm založeny dvě Zprávy o revizi elektrické instalace, a to z 5. 12. 2010, Ev. č. – REA 158/2010, vyhotovená V. Č. na fotovoltaickou elektrárnu společnosti S.-S., a z 27. 12. 2010, Ev. č. – REA 158/2010, vyhotovená V. Č. na fotovoltaickou elektrárnu společnosti S.-S., přičemž obě zprávy mají shodné evidenční číslo a navíc na druhé zprávě o revizi elektrické instalace z 27. 12. 2010 byl zjevně na první pohled naskenovaný otisk razítka revizního technika V. Č. a podpis V. Č., dále že v této zprávě jsou uvedeny chybně jednotky odporu, chybně uvedeny naměřené hodnoty délek kabelů versus naměřené hodnoty odporu a opačně a že tedy tato zpráva nemůže prokazovat splnění technických předpokladů pro udělení licence podle §5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, přičemž taktéž první zpráva z 5. 12. 2010 nemůže prokazovat splnění technických předpokladů, když ve správním spise byl založen Protokol Energetického regulačního úřadu o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité fotovoltaické elektrárny společnosti S.-S., z 20. 12. 2010, ze kterého vyplývalo, že fotovoltaická elektrárna je nedokončená, nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence a předložená revizní zpráva neodpovídá skutečnému stavu, dále přes uvedená zjištění vyplývající z Protokolu Energetického regulačního úřadu o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité fotovoltaické elektrárny společnosti S.-S., nevzala v potaz, že za těchto podmínek nelze akceptovat jako důkaz listinou Předávací protokol s datem 29. 11. 2010 mezi společností S.-S. (objednatelem) a společností Železárny Veselí, a. s. (zhotovitelem) s tím, že předmětem předání bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaické elektrárny společnosti S.-S., v XY, kdy dílo bylo převzato bez výhrad, neboť tento protokol byl logicky zjevně nepravdivý, dále ačkoli dne 31. 12. 2010 v 19:46 h. obdržela emailem mj. naskenovaný Protokol o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité fotovoltaické elektrárny společnosti S.-S., v XY z 31. 12. 2010, ze kterého vyplývalo, že v sekci E a F nebyly z fotovoltaických panelů propojeny vodiče, které měly vést k jednotlivým měničům, výstupní kabely z měničů nebyly zapojeny do rozvaděčů, kdy se jednalo o celkem 11 řad fotovoltaických panelů, že aktuální výroba elektrárny v době kontroly činí 0MWh a že za prosinec 2010 činila naměřená hodnota výroby elektřiny pouhých 0,4MWh při celkovém výkonu fotovoltaické elektrárny 6MW a navíc u rozhodování dne 31. 12. 2010 neměla k dispozici samotný správní spis ani kopii správního spisu žadatele společnosti S.-S., přesto se řídila doporučením zaslaným emailem L. P. 31. 12. 2010 v 20:43 h. a dne 31. 12. 2010 v sídle Energetického regulačního úřadu na adrese Masarykovo nám. 5, Jihlava, vydala jménem Energetického regulačního úřadu Rozhodnutí o udělení licence č. 111018049 společnosti S.-S., na výrobu elektřiny na dobu 25 let pod č. j. 13917-23/2010-ERU, které na místě převzal K. H. a zároveň se vzdal práva podání rozkladu proti tomuto rozhodnutí; b) ve správním spise č. j. 13916/2010-ERU ohledně žadatele společnosti Z.-S., zcela ignorovala skutečnost, že jsou v něm založeny dvě Zprávy o revizi elektrické instalace, a to z 6. 12. 2010, Ev. č. – REA 159/2010, vyhotovená V. Č. na fotovoltaickou elektrárnu společnosti Z.-S., a z 28. 12. 2010, Ev. č. – REA 159/2010, vyhotovená V. Č. na fotovoltaickou elektrárnu společnosti Z.-S., přičemž obě zprávy mají shodné evidenční číslo a navíc na druhé zprávě o revizi elektrické instalace z 28. 12. 2010 byl zjevně na první pohled naskenovaný otisk razítka revizního technika V. Č. a podpis V. Č., dále že v této zprávě jsou uvedeny chybně jednotky odporu, chybně uvedeny naměřené hodnoty délek kabelů versus naměřené hodnoty odporu a opačně a že tedy tato zpráva nemůže prokazovat splnění technických předpokladů pro udělení licence podle §5 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb. o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětví, přičemž taktéž první zpráva z 6. 12. 2010 nemůže prokazovat splnění technických předpokladů, když ve správním spise byl založen Protokol Energetického regulačního úřadu o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité fotovoltaické elektrárny společnosti Z.-S., z 20. 12. 2010, ze kterého vyplývalo, že fotovoltaická elektrárna je nedokončená, nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence a předložená revizní zpráva neodpovídá skutečnému stavu, dále přes uvedená zjištění vyplývající z Protokolu Energetického regulačního úřadu o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité fotovoltaické elektrárny společnosti Z.-S., nevzala v potaz, že za těchto podmínek nelze akceptovat jako důkaz listinou Předávací protokol s datem 29. 11. 2010 mezi společností Z.-S. (objednatelem) a společností Železárny Veselí, a. s. (zhotovitelem) s tím, že předmětem předání bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaické elektrárny společnosti Z.-S., v XY, kdy dílo bylo převzato bez výhrad, neboť tento protokol byl logicky zjevně nepravdivý, dále ačkoli dne 31. 12. 2010 v 19:46 h. obdržela emailem mj. naskenovaný Protokol o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité fotovoltaické elektrárny společnosti Z.-S., v XY z 31. 12. 2010, ze kterého vyplývalo, že v sekci G nebyly z fotovoltaických panelů zapojeny vodiče, které měly vést k jednotlivým měničům a výstupní kabely z měničů nebyly zapojeny do rozvaděčů, kdy se jednalo o celkem 5 řad fotovoltaických panelů, že aktuální výroba elektrárny v době kontroly činí 0MWh a že za prosinec 2010 činila naměřená hodnota výroby elektřiny pouhých 0,2MWh při celkovém výkonu fotovoltaické elektrárny 7MW a ačkoli dne 31. 12. 2010 neměla k dispozici samotný správní spis ani kopii správního spisu žadatele společnosti Z.-S., přesto se řídila doporučením zaslaným emailem L. P. 31. 12. 2010 v 20:43 h. a dne 31. 12. 2010 v sídle Energetického regulačního úřadu na Masarykově nám. 5, Jihlava, vydala jménem Energetického regulačního úřadu Rozhodnutí o udělení licence č. 111018048 společnosti Z.-S., na výrobu elektřiny na dobu 25 let pod č. j. 13916-26/2010-ERU, které na místě převzal K. H. a zároveň se vzdal práva podání rozkladu proti tomuto rozhodnutí; tímto způsobem I. F. zmařila splnění důležitého úkolu v podobě zajištění zákonnosti v procesu udělování licencí na fotovoltaické elektrárny, kdy následkem jejího jednání bylo vydání nezákonných rozhodnutí o udělení licencí na výrobu elektřiny společnosti S.-S., a Z.-S., přičemž na základě pravomocných licencí z 31. 12. 2010 a na základě provedeného tzv. prvního paralelního připojení ještě v roce 2010 vznikl společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se společnost S.-S., neoprávněně obohatila o částku nejméně 868,5mil. Kč a společnost Z.-S., by se neoprávněně obohatila o částku nejméně 1013,2 mil. Kč, zejména na úkor společnosti ACTHERM, s. r. o., která by následně vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancovala jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky s tím, že jen za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve vztahu ke společnosti S.-S., byla způsobena primárně společnosti ACTHERM, s. r. o., škoda ve výši 83.651.335,06 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost S.-S., o částku nejméně 44.568.027,06 Kč; dále vzhledem k legislativní změně, a to nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie, od 1. 1. 2013 vstoupila do práv poškozeného společnost ČEZ Prodej, s. r. o., IČ: 27232433, se sídlem Duhová 1/425, Praha, a v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2013 ve vztahu ke společnosti S.-S., byla způsobena primárně společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., škoda ve výši 4.430.979,04 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost S.-S., o částku nejméně 2.360.650,37 Kč; za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve vztahu ke společnosti Z.-S., byla způsobena primárně společnosti ACTHERM, s. r. o., škoda ve výši 90.415.702,70 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost Z.-S., o částku nejméně 48.172.032,70 Kč; dále vzhledem k legislativní změně, a to nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie, od 1. 1. 2013 vstoupila do práv poškozeného společnost ČEZ Prodej, s. r. o., a v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2013 ve vztahu ke společnosti Z.-S., byla způsobena primárně společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., škoda ve výši 5.438.512,54 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost Z.-S., o částku nejméně 2.897.424,36 Kč; společnost ACTHERM, s. r. o., následně refinancovala uhrazené prostředky jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností ČEPS, a. s., a PREdistribuce, a. s., a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky a společnost ČEZ Prodej, s. r. o., refinancovala uhrazené prostředky od společnosti OTE, a. s., 4) M. S. jako ředitelka odboru licencí Energetického regulačního úřadu a jako oprávněná úřední osoba dne 13. 2. 2012 v dopoledních hodinách na Energetickém regulačním úřadu v Jihlavě a) v rozporu s ustanovením §50 odst. 4 správního řádu vydala jménem Energetického regulačního úřadu Rozhodnutí pod č. j. 03104-43/2011-ERU o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení o žádosti společnosti S.-S., o udělení licence na výrobu elektřiny, které odůvodnila tím, že Zpráva o revizi elektrické instalace z 5. 12. 2010, Ev. č. – REA 158/2010, vyhotovená V. Č. na fotovoltaickou elektrárnu S.-S., je řádným doložením splněných technických předpokladů pro udělení licence ve smyslu §7 odst. 4 písm. d) energetického zákona a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů, což však bylo zcela v rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo, neboť ve správním spise č. j. 13917/2010-ERU ohledně žádosti společnosti S.-S., o vydání licence na výrobu elektřiny byl založen Protokol o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité č. j. 13917-13/2010-ERU na fotovoltaické elektrárně S.-S., z 20. 12. 2010, ze kterého vyplývaly závažné nedostatky fotovoltaické elektrárny a celková nedokončenost elektrárny se závěrem, že fotovoltaická elektrárna jako celek nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence na výrobu elektřiny a revizní zpráva neodpovídá skutečnému stavu, když ve správním spise byl založen i Protokol o ústním jednání z 21. 12. 2010 v 13:00 h. na Energetickém regulačním úřadu, ve kterém zástupci společností S.-S., a Z.-S., uvedli, že skutečně nebyla dokončena propojení na uvedených fotovoltaických elektrárnách v důsledku klimatických podmínek, přičemž tento protokol byl podepsán mj. jak A. Z., tak i Z. Z., přičemž nevzala v úvahu ani skutečnost, že ze stejných důvodů při rozhodování o udělení licence nebylo možno akceptovat ani zjevně nepravdivý Předávací protokol k elektrárně z 29. 11. 2010 jako doklad předání dokončené elektrárny vlastníku, když následná Zpráva o revizi elektrické instalace ohledně dané fotovoltaické elektrárny z 27. 12. 2010, Ev. č. – REA 158/2010, byla zjevně padělaná, b) v rozporu s ustanovením §50 odst. 4 správního řádu úmyslně vydala jménem Energetického regulačního úřadu Rozhodnutí pod č. j. 03103-43/2011-ERU o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení o žádosti společnosti Z.-S., o udělení licence na výrobu elektřiny, které odůvodnila tím, že Zpráva o revizi elektrické instalace z 6. 12. 2010, Ev. č. – REA 159/2010, vyhotovená V. Č. na fotovoltaickou elektrárnu Z.-S., je řádným doložením splněných technických předpokladů pro udělení licence ve smyslu §7 odst. 4 písm. d) energetického zákona a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů, což však bylo zcela v rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo, neboť ve správním spise č. j. 13916/2010-ERU ohledně žádosti společnosti Z.-S., o vydání licence na výrobu elektřiny byl založen Protokol o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité č. j. 13916-13/2010-ERU na fotovoltaickou elektrárnu Z.-S., z 20. 12. 2010, ze kterého vyplývaly závažné nedostatky fotovoltaické elektrárny společnosti Z.-S., a celková nedokončenost elektrárny se závěrem, že fotovoltaická elektrárna jako celek nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence na výrobu elektřiny a revizní zpráva neodpovídá skutečnému stavu, když ve správním spise byl založen i Protokol o ústním jednání z 21. 12. 2010 v 13:00 h. na Energetickém regulačním úřadu, ve kterém zástupci společností S.-S., a Z.-S., uvedli, že skutečně nebyla dokončena propojení na uvedených fotovoltaických elektrárnách v důsledku klimatických podmínek, přičemž tento protokol byl podepsán mj. jak A. Z., tak i Z. Z., přičemž nevzala v úvahu ani skutečnost, že ze stejných důvodů při rozhodování o udělení licence nebylo možno akceptovat ani zjevně nepravdivý Předávací protokol k elektrárně z 29. 11. 2010 jako doklad předání dokončené elektrárny vlastníku, když následná Zpráva o revizi elektrické instalace ohledně dané fotovoltaické elektrárny z 28. 12. 2010, Ev. č. – REA 159/2010, byla zjevně padělaná, následně obě citovaná rozhodnutí převzal dne 13. 2. 2012 kolem 14:00 h. na Energetickém regulačním úřadu JUDr. Pavel Gazárek, právní zástupce společností S.-S., a Z.-S., a zároveň se na místě vzdal práva rozkladu proti těmto rozhodnutím; kdy toto jednání směřovalo k ponechání v platnosti nezákonných rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licencí společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., na výrobu elektřiny, a tím znemožnění odstranění závadného stavu, který vznikl neoprávněným vydáním licencí, když na základě pravomocných licencí na výrobu elektřiny společností S.-S., a Z.-S., z 31. 12. 2010 a provedeného tzv. prvního paralelního připojení ještě v roce 2010 vznikl společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se společnost S.-S., neoprávněně obohatila o částku nejméně 868,5 mil. Kč a společnost Z.-S., by se neoprávněně obohatila o částku nejméně 1013,2 mil. Kč zejména na úkor společnosti ACTHERM, s. r. o., která by následně vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancovala jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky s tím, že jen za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve vztahu ke společnosti S.-S., byla způsobena primárně společnosti ACTHERM, s. r. o., škoda ve výši 83.651.335,06 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost S.-S., o částku nejméně 44.568.027,06 Kč; dále vzhledem k legislativní změně, a to nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie, od 1. 1. 2013 vstoupila do práv poškozeného společnost ČEZ Prodej, s. r. o., IČ: 27232433, se sídlem Duhová 1/425, Praha, a v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2013 ve vztahu ke společnosti S.-S., byla způsobena primárně společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., škoda ve výši 4.430.979,04 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost S.-S., o částku nejméně 2.360.650,37 Kč; jen za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve vztahu ke společnosti Z.-S., byla způsobena primárně společnosti ACTHERM, s. r. o., škoda ve výši 90.415.702,70 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost Z.-S., o částku nejméně 48.172.032,70 Kč; dále vzhledem k legislativní změně, a to nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie, od 1. 1. 2013 vstoupila do práv poškozeného společnost ČEZ Prodej, s. r. o., a v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2013 ve vztahu ke společnosti Z.-S., byla způsobena primárně společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., škoda ve výši 5.438.512,54 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost Z.-S., o částku nejméně 2.897.424,36 Kč; společnost ACTHERM, s. r. o., následně refinancovala uhrazené prostředky jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností ČEPS, a. s., a PREdistribuce, a. s., a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky a společnost ČEZ Prodej, s. r. o., refinancovala uhrazené prostředky od společnosti OTE, a. s. 5) A. V. jako předsedkyně Energetického regulačního úřadu, ačkoli věděla o předchozích četných kontaktech v roce 2011 mezi M. S., tehdy zastupující společnost Klub plynárenských podnikatelů ČR, s. r. o., IČ: 64610764, se sídlem Čapkova 1931/1, Hlučín, jehož byla A. V. jednatelkou a jediným společníkem, a Z. Z., nar. XY, který mj. zastupoval na základě plné moci společnost S.-S., a společnost Z.-S., při úkonech ve správním řízení před Energetickým regulačním úřadem a který byl zároveň otcem A. Z., jednatele společnosti S.-S., a Z. Z., jednatele společnosti Z.-S., a který byl také předsedou představenstva společnosti F. A. S., což byl jediný společník společnosti S.-S., i společnosti Z.-S., a ačkoli věděla, že na Energetickém regulačním úřadu byla vedena správní řízení týkající se obou fotovoltaických elektráren ve vlastnictví společností fakticky ovládaných Z. Z. a bylo připraveno rozhodnutí o nařízení obnovy řízení o žádosti společnosti S.-S., o udělení licence na výrobu elektřiny pro provozovnu fotovoltaické elektrárny společnosti S.-S., v XY o výkonu 6MW, neboť důkazy, na základě kterých byla vydána licence, se ukázaly jako nepravdivé, poté, co dne 4. 2. 2012 v 18:34 h. obdržela email od M. S., který obsahoval v příloze návrh zcela opačného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení ve věci žádosti společnosti S.-S., o vydání licence na výrobu elektřiny, ačkoli věděla, že navrhované rozhodnutí je v rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo, neboť obsahem emailu byla i citace původní adekvátní argumentace úřadu, v době od 4. 2. 2012 do 13. 2. 2012 blíže nezjištěnou formou udělila M. S. souhlas s vydáním tohoto rozhodnutí a dále i souhlas s vydáním obdobného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení ve věci žádosti společnosti Z.-S., o vydání licence na výrobu elektřiny, čímž umožnila, aby následně M. S. jako ředitelka odboru licencí Energetického regulačního úřadu a jako oprávněná úřední osoba dne 13. 2. 2012 v dopoledních hodinách na Energetickém regulačním úřadu v Jihlavě a) v rozporu s ustanovením §50 odst. 4 správního řádu vydala jménem Energetického regulačního úřadu Rozhodnutí pod č. j. 03104-43/2011-ERU o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení o žádosti společnosti S.-S., o udělení licence na výrobu elektřiny, které odůvodnila tím, že Zpráva o revizi elektrické instalace z 5. 12. 2010, Ev. č. – REA 158/2010, vyhotovená V. Č. na fotovoltaickou elektrárnu S.-S., je řádným doložením splněných technických předpokladů pro udělení licence ve smyslu §7 odst. 4 písm. d) energetického zákona a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů, což však bylo zcela v rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo, neboť ve správním spise č. j. 13917/2010-ERU ohledně žádosti společnosti S.-S., o vydání licence na výrobu elektřiny byl založen Protokol o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité č. j. 13917-13/2010-ERU na fotovoltaické elektrárně S.-S., z 20. 12. 2010, ze kterého vyplývaly závažné nedostatky fotovoltaické elektrárny a celková nedokončenost elektrárny se závěrem, že fotovoltaická elektrárna jako celek nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence na výrobu elektřiny a revizní zpráva neodpovídá skutečnému stavu, když ve správním spise byl založen i Protokol o ústním jednání z 21. 12. 2010 v 13:00 h. na Energetickém regulačním úřadu, ve kterém zástupci společností S.-S., a Z.-S., uvedli, že skutečně nebyla dokončena propojení na uvedených fotovoltaických elektrárnách v důsledku klimatických podmínek, přičemž tento protokol byl podepsán mj. jak A. Z., tak i Z. Z., přičemž nevzala v úvahu ani skutečnost, že ze stejných důvodů při rozhodování o udělení licence nebylo možno akceptovat ani zjevně nepravdivý Předávací protokol k elektrárně z 29. 11. 2010 jako doklad předání dokončené elektrárny vlastníku, když následná Zpráva o revizi elektrické instalace ohledně dané fotovoltaické elektrárny z 27. 12. 2010, Ev. č. – REA 158/2010, byla zjevně padělaná, b) v rozporu s ustanovením §50 odst. 4 správního řádu úmyslně vydala jménem Energetického regulačního úřadu Rozhodnutí pod č. j. 03103-43/2011-ERU o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení o žádosti společnosti Z.-S., o udělení licence na výrobu elektřiny, které odůvodnila tím, že Zpráva o revizi elektrické instalace z 6. 12. 2010, Ev. č. – REA 159/2010, vyhotovená V. Č. na fotovoltaickou elektrárnu Z.-S., je řádným doložením splněných technických předpokladů pro udělení licence ve smyslu §7 odst. 4 písm. d) energetického zákona a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů, což však bylo zcela v rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo, neboť ve správním spise č. j. 13916/2010-ERU ohledně žádosti společnosti Z.-S., o vydání licence na výrobu elektřiny byl založen Protokol o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité č. j. 13916-13/2010-ERU na fotovoltaickou elektrárnu Z.-S., z 20. 12. 2010, ze kterého vyplývaly závažné nedostatky fotovoltaické elektrárny společnosti Z.-S., a celková nedokončenost elektrárny se závěrem, že fotovoltaická elektrárna jako celek nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence na výrobu elektřiny a revizní zpráva neodpovídá skutečnému stavu, když ve správním spise byl založen i Protokol o ústním jednání z 21. 12. 2010 v 13:00 h. na Energetickém regulačním úřadu, ve kterém zástupci společností S.-S., a Z.-S., uvedli, že skutečně nebyla dokončena propojení na uvedených fotovoltaických elektrárnách v důsledku klimatických podmínek, přičemž tento protokol byl podepsán mj. jak A. Z., tak i Z. Z., přičemž nevzala v úvahu ani skutečnost, že ze stejných důvodů při rozhodování o udělení licence nebylo možno akceptovat ani zjevně nepravdivý Předávací protokol k elektrárně z 29. 11. 2010 jako doklad předání dokončené elektrárny vlastníku, když následná Zpráva o revizi elektrické instalace ohledně dané fotovoltaické elektrárny z 28. 12. 2010, Ev. č. – REA 159/2010, byla zjevně padělaná, následně obě citovaná rozhodnutí převzal dne 13. 2. 2012 kolem 14:00 h. na Energetickém regulačním úřadu JUDr. Pavel Gazárek, právní zástupce společností S.-S., a Z.-S., a zároveň se na místě vzdal práva rozkladu proti těmto rozhodnutím; tímto způsobem A. V. podpořila M. S. v jednání směřujícím k ponechání v platnosti nezákonných rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licencí společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., na výrobu elektřiny a tím znemožnění odstranění závadného stavu, který vznikl neoprávněným vydáním licencí, když na základě pravomocných licencí na výrobu elektřiny společností S.-S., a Z.-S., z 31. 12. 2010 a provedeného tzv. prvního paralelního připojení ještě v roce 2010 vznikl společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se společnost S.-S., neoprávněně obohatila o částku nejméně 868,5 mil. Kč a společnost Z.-S., by se neoprávněně obohatila o částku nejméně 1013,2 mil. Kč zejména na úkor společnosti ACTHERM, s. r. o., která by následně vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancovala jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky s tím, že jen za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve vztahu ke společnosti S.-S., byla způsobena primárně společnosti ACTHERM, s. r. o., škoda ve výši 83.651.335,06 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost S.-S., o částku nejméně 44.568.027,06 Kč; dále vzhledem k legislativní změně, a to nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie, od 1. 1. 2013 vstoupila do práv poškozeného společnost ČEZ Prodej, s. r. o., IČ: 27232433, se sídlem Duhová 1/425, Praha, a v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2013 ve vztahu ke společnosti S.-S., byla způsobena primárně společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., škoda ve výši 4.430.979,04 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost S.-S., o částku nejméně 2.360.650,37 Kč; jen za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve vztahu ke společnosti Z.-S., byla způsobena primárně společnosti ACTHERM, s. r. o., škoda ve výši 90.415.702,70 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost Z.-S., o částku nejméně 48.172.032,70 Kč; dále vzhledem k legislativní změně, a to nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie, od 1. 1. 2013 vstoupila do práv poškozeného společnost ČEZ Prodej, s. r. o., a v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2013 ve vztahu ke společnosti Z.-S., byla způsobena primárně společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., škoda ve výši 5.438.512,54 Kč, kdy z této částky se neoprávněně obohatila společnost Z.-S., o částku nejméně 2.897.424,36 Kč; společnost ACTHERM, s. r. o., následně refinancovala uhrazené prostředky jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností ČEPS, a. s., a PREdistribuce, a. s., a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky a společnost ČEZ Prodej, s. r. o., refinancovala uhrazené prostředky od společnosti OTE, a. s. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný V. Č. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 5 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce revizního technika na dobu 8 let. Dále mu byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb po 1.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Obviněný A. Z. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Dále mu byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 700 celých denních sazeb po 10.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let. Obviněný Z. Z. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Dále mu byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 700 celých denních sazeb po 10.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let. Obviněný J. H. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 1.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Obviněný J. K. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 1.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Obviněný K. Š. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 1.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Obviněná M. S. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či funkce, v němž rozhoduje jako úřední osoba ve správním řízení na dobu 10 let. Obviněná A. V. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. U obviněné I. F. bylo podle §44 tr. zákoníku upouštěno od uložení souhrnného trestu k trestu, který jí byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 5/2013 ze dne 27. 6. 2014, ve znění rozsudku Vrchního soud v Olomouci sp. zn. 5 To 54/2015 ze dne 21. 10. 2015. V předmětné věci podali obvinění V. Č., M. S., K. Š., A. V., A. Z. a Z. Z. i státní zástupce ve vztahu k J. H., J. K., A. Z., Z. Z. a M. S. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně napadený rozsudek zrušil pod bodem I. svého (citovaného) rozhodnutí, a to ohledně obviněných V. Č., A. Z., Z. Z. a A. V. v celém rozsahu, a ohledně obviněných J. H., J. K., K. Š. a M. S. ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. H., J. K. a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné A. V. zamítnuto. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl pod bodem II/A. tak, že obviněné V. Č., A. Z. a Z. Z. uznal vinnými z přípravy zvlášť závažného zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že A. Z. jako jednatel společnosti S.-S., IČ: XY, se sídlem XY a J. H. , zastupující společnost Železárny Veselí, a. s., IČ: 00011380, se sídlem Kollárova 1229, Veselí nad Moravou, v přesně nezjištěné době před jeho doručením na Energetický regulační úřad v Jihlavě s datem 29. 11. 2010 na blíže nezjištěném místě podepsali nepravdivý Předávací protokol mezi společností S.-S. (objednatelem) a společností Železárny Veselí, a. s. (zhotovitelem), podle kterého předmětem předání bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaické elektrárny S.-S. v XY a podle kterého dílo bylo převzato bez výhrad, ačkoli oba věděli, že fotovoltaická elektrárna společnosti S.-S., není dokončena a je ve výstavbě, přičemž dne 9. 12. 2010 byl tento předávací protokol doručen na Energetický regulační úřad v Jihlavě do správního spisu jako jeden z vyžádaných podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny pro společnost S.-S., na provozovnu fotovoltaické elektrárny v XY, kterým bylo prokázáno vlastnictví energetického zařízení společností S.-S., a zároveň i dokončenost uvedeného energetického zařízení; Z. Z. jako jednatel společnosti Z.-S., IČ: XY, se sídlem XY a J. H. , zastupující společnost Železárny Veselí, a. s., v přesně nezjištěné době před jeho doručením na Energetický regulační úřad v Jihlavě s datem 29. 11. 2010 na blíže nezjištěném místě podepsali nepravdivý Předávací protokol mezi společností Z.-S. (objednatelem) a společností Železárny Veselí, a. s. (zhotovitelem), podle kterého předmětem předání bylo kompletní konečné plnění předmětu díla fotovoltaické elektrárny Z.-S. v XY a podle kterého dílo bylo převzato bez výhrad, ačkoli oba věděli, že fotovoltaická elektrárna společnosti Z.-S., není dokončena a je ve výstavbě, přičemž dne 9. 12. 2010 byl tento předávací protokol doručen na Energetický regulační úřad v Jihlavě do správního spisu jako jeden z vyžádaných podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny pro společnost Z.-S., na provozovnu fotovoltaické elektrárny v XY, kterým bylo prokázáno vlastnictví energetického zařízení společností Z.-S., a zároveň i dokončenost uvedeného energetického zařízení; V. Č. jako technik společnosti ACTHERM servis, a. s., IČ: 25142691, se sídlem Tovární 5534, Chomutov a zároveň jako revizní technik dne 5. 12. 2010 v XY vyhotovil výchozí Zprávu o revizi elektrické instalace, Ev. č. – REA 158/2010, na fotovoltaickou elektrárnu společnosti S.-S., a v ní uvedl, že revizi provedl mezi 1. 12. až 4. 12. 2010 se závěrem, že elektrická instalace je z hlediska bezpečnosti schopna bezpečného provozu, a dále dne 6. 12. 2010 tamtéž vyhotovil výchozí Zprávu o revizi elektrické instalace, Ev. č. – REA 159/2010, na fotovoltaickou elektrárnu společnosti Z.-S., a v ní uvedl, že revizi provedl mezi 2. 12. až 5. 12. 2010 se závěrem že elektrická instalace je z hlediska bezpečnosti schopna bezpečného provozu, ačkoli věděl, že fotovoltaická elektrárna společnosti S.-S., k 5. 12. 2010 a fotovoltaická elektrárna společnosti Z.-S., k 6. 12. 2010 nebyly v rozsahu revidovaných zařízení dokončeny a byly ve výstavbě a nebyly tak splněny podmínky pro úplnost dané revizní zprávy; následně V. Č. zaslal obě uvedené revizní zprávy emailem dne 9. 12. 2010 ve 12:20 h. J. K. , obchodnímu řediteli a místopředsedovi představenstva společnosti A. s., který taktéž věděl, že fotovoltaická elektrárna společnosti S.-S., k 5. 12. 2010 a fotovoltaická elektrárna společnosti Z.-S., k 6. 12. 2010 nebyly (v rozsahu revize) dokončeny a byly ve výstavbě, přesto J. K. obě uvedené revizní zprávy zaslal dne 9. 12. 2010 v 16:16 h. mj. J. H. a K. Š., aby následně dne 10. 12. 2010 byly obě revizní zprávy doručeny na Energetický regulační úřad v Jihlavě do správních spisů jako jeden z vyžádaných podkladů pro vydání licencí na výrobu elektřiny pro společnost S.-S., na provozovnu fotovoltaické elektrárny společnosti S.-S., a pro společnost Z.-S., na provozovnu fotovoltaické elektrárny společnosti Z.-S., v XY, kdy těmito zprávami mělo být prokázáno splnění technických předpokladů podle §7 odst. 4 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen energetický zákon) a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů; tímto způsobem V. Č. vědomě poskytl vypracováním nepravdivé revizní zprávy pomoc k tomu, aby J. H., J. K., A. Z. a Z. Z. uvedli v omyl Energetický regulační úřad, což tito také učinili s úmyslem, aby Energetický regulační úřad vydal licence na výrobu elektřiny společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., ještě v roce 2010 a poté aby na základě pravomocných licencí a provedeného tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti ACTHERM, s. r. o., IČ: 48024091, Průmyslová 1428/10, Praha 10, ještě v roce 2010 vznikl společnosti S.-S., a společnosti Z.-S., akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12.150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se společnost S.-S., neoprávněně obohatila minimálně o částku 868,5 mil. Kč a společnost Z.-S., by se neoprávněně obohatila o částku 1013,2 mil. Kč zejména na úkor společnosti ACTHERM, s. r. o., která by následně vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancovala jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky, avšak ke škodě v daném případě nedošlo, neboť Energetický regulační úřad na základě rozhodnutí z 16. 12. 2010 provedl dne 20. 12. 2010 zajištění důkazu ohledáním věci nemovité – fotovoltaické elektrárny společnosti S.-S., a fotovoltaické elektrárny společnosti Z.-S., v XY a zjistil, že obě fotovoltaické elektrárny nejsou dokončeny, že obě nesplňují k danému dni podmínky pro udělení licence a že předložené revizní zprávy neodpovídají skutečnému stavu obou fotovoltaických elektráren. Za uvedené trestné činy byl obviněný V. Č. nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce revizního technika na dobu 8 let. Dále mu byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 celých denních sazeb po 1.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněný A. Z. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Dále mu byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 700 celých denních sazeb po 10.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Obviněný Z. Z. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Dále mu byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 700 celých denních sazeb po 10.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Pod bodem II/B. citovaného rozsudku byl obviněný J. H. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 1.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Obviněný J. K. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 500 celých denních sazeb po 1.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Obviněný K. Š. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 250 denních sazeb po 1.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Obviněná M. S. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či funkce, v němž rozhoduje jako úřední osoba ve správním řízení na dobu 10 let. Dále jí byl výrokem podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 250 celých denních sazeb po 1.000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Odvolací soud pod bodem II/C. svého (citovaného) rozhodnutí obviněnou A. V. podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž bylo spatřováno účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, z části dokonanému a zčásti ukončenému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v tom smyslu, jak dovodil soud prvního stupně, neboť nebylo prokázáno, že se skutek, pro nějž byla obviněná stíhaná, stal. Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění V. Č., J. H., J. K., M. S., K. Š., A. Z. a Z. Z. dovolání , a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, podal rovněž nejvyšší státní zástupce , a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Dovolání přitom bylo podáno v neprospěch obviněné A. V. Jako výjimku ze včasnosti dovolání bylo třeba označit doplnění dovolání obviněné S. zaslaná prostřednictvím jejího obhájce Mgr. Josefa Bartončíka. Konkrétně se jedná o podání ze dne 18. 10. 2018 a ze dne 30. 11. 2018. Podle §265f odst. 2 tr. ř. lze měnit rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že napadený rozsudek soudu druhého stupně byl obviněné S. doručen dne 23. 4. 2018, jejímu obhájci JUDr. Tomáši Švecovi, Ph.D., pak dne 11. 4. 2018. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání ve smyslu §265e odst. 1 tr. ř. tak uplynula dne 25. 6. 2018 (doručením napadeného rozsudku obviněné, neboť obhájci bylo doručeno dříve – srov. §265e odst. 2 tr. ř.). Změny pokud jde o rozsah a důvody dovolání po uplynutí této lhůty tak nemají právní účinky a Nejvyšší soud k nim nepřihlížel. Obviněný V. Č. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a), k), g) tr. ř. Namítl, že popis trestného činu v napadeném rozsudku i rozsudku Krajského soudu v Brně je neúplný a nesprávný, neboť osobou uvedenou v omyl neměl být Energetický regulační úřad (dále jen ERU), ale Česká republika – ERU, jelikož ERU je pouze organizační složkou státu bez vlastní právní subjektivity. Obdobně tomu bylo i u poškozených, škoda neměla vzniknout společnostem ACTHERM, s. r. o., a ČEZ Prodej, s. r. o., nýbrž České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, která dotovala výkup elektrické energie. Před soudy neproběhlo dokazování o vrácení dotací. Povinnost vrátit dotace nemůže být předpokládána, ale musí být řádně prokázána, proto nemohou být tyto společnosti uvedeny ve skutkové větě jako poškozené. Dále bylo porušeno právo na spravedlivý proces z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na zákonného soudce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když v předmětné věci rozhodoval soud, který nebyl řádně obsazen. U Krajského soudu v Brně nebyl stanoven žádný postup pro určení přísedících. V rozvrhu práce pro rok 2013 tohoto soudu bylo uvedeno, že přísedící budou určeni podle seznamu v příloze, avšak ta obsahuje jen jmenný seznam osob. Žádný konkrétní systém při sestavování soudních senátů nebyl a jednalo se o libovůli soudu v rozporu s §41 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Nebylo tak možné předem určit konkrétní složení senátu a ani dohledat příslušný senát. Obviněný pak poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k obsazenosti senátu (viz nález sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011, nález IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011, nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14) a judikaturu Vrchního soudu v Praze ohledně nepříslušnosti soudu během přípravného řízení (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 3 VHPS 835/2016-B-315). Vysvětlení soudů, že byl jen omezený počet přísedících, nemůže jít k tíži odsouzených a obsazení senátu musí být známo veřejnosti, aby nedocházelo k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť přidělování nového nápadu nebylo rotačním způsobem, jak bylo stanoveno v rozvrhu práce. Dále obviněný namítal, že přípravné řízení probíhalo u nepříslušného soudu a státní zástupce si vybral příslušný soud svévolně. V předmětné věci byly návrhy k Městskému soudu v Brně podány státními zástupci z Vrchního soudu v Olomouci, k Okresnímu soudu v Hradci Králové od Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura Hradec Králové, což je postup v rozporu s §18 tr. ř. Místně příslušným soudem měl být Okresní soud v Jihlavě (předány nepravdivé revizní zprávy – místo uvedení v omyl), Okresní soud v Chomutově či Obvodní soud pro Prahu 10 (sídla poškozených společností) anebo Okresní soud v Hodoníně (sídlo S.-S., Z.-S. – místo obohacení pachatele). Pod bodem C pak obviněný rozsáhle rozvedl nesprávné právní posouzení předmětné věci. Za prvé, nelze dovodit podle platné právní úpravy, že výchozí revizní zprávy na obě FVE měly být vyhotoveny až po úplném dokončení revidovaných zařízení. Podle soudů obou stupňů mají revize elektrických zařízení obsahovat normy ČSN 33 1500:1990 A ČSN 33 2000-6:2007. Technické normy nejsou obecně závazné podle §4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, v platném znění, jejich používání je založeno na principu dobrovolnosti a řízení jimi nemůže vést k žádným právním důsledkům a trestné odpovědnosti. Závazností technických norem se zabýval i Ústavní soud, na jehož nález č. 40/08 ze dne 26. 5. 2009 obviněný poukázal, a podle něhož je technická norma závazná pouze v případě, že na ni právní předpis výslovně odkáže. Postup podle normy pouze může pomoci tomu, kdo podle normy postupoval, aby se vyvinil z odpovědnosti za škodu na majetku, životu anebo zdraví. V projednávaném případu nebyl na technické normy učiněn žádný odkaz, proto nejsou závazné a postup podle nich je čistě doporučený. Soudy se touto otázkou zásadního významu nijak nevypořádaly. Účelem revizní zprávy je pouze ověření stavu elektrického zařízení z hlediska jeho bezpečnosti (v rozsahu a v době jejího provedení), což FVE Z.-S. a S.-S. byly z pohledu nízkého napětí. Obviněný vycházel ze stavu FVE, který byl pro potřeby vypracování revizních zpráv dostatečný a bylo tak možné osvědčit jejich způsobilost k bezpečnému provozu, přičemž postupoval s dobrou vírou, že stav obou FVE je naprosto vyhovující. Zcela tedy absentuje úmysl obviněného. Konkrétní zkoušky, měření či prohlídky, které měl revizní technik provést, je otázkou odbornou a nikoliv právní. Revize elektrické instalace je možné provést během výstavby a před jejím uvedením do provozu. Obviněný tak postupoval řádně a v souladu se všemi předpisy, když vyhotovil předmětné revizní zprávy, ačkoliv nebyly provedeny až po 100% dokončenosti FVE (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 2 As 313/2015-492). Revizní zpráva tak neosvědčuje dokončenost FVE, ale pouze bezpečnost provozu. Případné pochybení revizního technika v tomto případě nelze přičítat k tíži tohoto technika ani samotné FVE, ale k tíži státu. Dále obviněný nesouhlasí s tvrzením soudů, že revizní zprávy vyhotovené odsouzeným jsou konečnou verzí a prokazují úplné dokončení FVE či jsou nepravdivé, ani s tím, že byly posuzovány pouze vybrané jednoznačně specifikované části nízkonapěťové kabeláže FVE. Nadto dodává, že žádná technická norma ani žádný právní předpis nedefinuje, co se rozumí pod pojmem dokončení elektrické instalace pro účely ověření její bezpečnosti. Znalci se shodli, že obviněný neprováděl měření odporu impedanční smyčky a revizní zpráva je tak pravdivá. Jedná se o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními (smysl, význam a účel) a provedeným dokazováním. Soudy ničím nepodložily, že obviněný dobře věděl, že FVE nebyly způsobilé revize, neboť byly nedokončené, a jejich tvrzení nemá ani zčásti oporu v provedeném dokazování. Vrchní soud dokonce spekuloval, že revizní zprávy měly vyvolat dojem, že se jedná o revizi celého zařízení, což je podle názoru obviněného nesmyslné, stejně jako to, že by se mělo jednat o revizní zprávy na zakázku. Obviněný rozporuje uvedení v omyl a provedení majetkové dispozice jako implicitního předpokladu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, kdy musí být dána příčinná souvislost mezi omylem určité osoby, obohacením pachatele nebo jiné osoby, škodou na cizím majetku a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí a škodou na cizím majetku. Obviněný odkazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 902/2003, sp. zn. 6 Tdo 653/2012). Osobou uvedenou v omyl byl ERU, ale škoda byla způsobena společnosti ACTHERM, s. r. o., a později ČEZ Prodej, s. r. o. ERU jako osoba uvedená v omyl neučinila žádnou majetkovou dispozici, kterou by došlo ke způsobení škody a obohacení odsouzených. Udělení licence na výrobu elektřiny nelze považovat za majetkovou dispozici, neboť licence je veřejnoprávní licencí – správním rozhodnutím. Analogie v tomto případě není možná, neboť analogie v trestním právu hmotném vedoucí k rozšiřování trestní represe je absolutně nepřípustná. Navíc pro získání výkupních cen roku 2010 bylo nezbytné splnit dvě podmínky – paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě a účinná licence na výrobu elektřiny. Samotná licence tak nárok na výkupní cenu nezaložila. Obviněný dále namítal, že uvedení v omyl konkrétního úředníka je odlišná od situace od uvedení v omyl celého ERU (oproti jiným solárním kauzám) a potřeba tak provádět odlišné dokazování (distribuční společnost vs. konkrétní pracovníci distribuční společnosti). Poškozenou osobou by měla být Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu, která dotovala výkup energie, nikoliv společnosti uvedené ve skutkové větě. ERU navíc není osobou, kterou by bylo možné uvést v omyl (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004 ze dne 28. 4. 2005). Řízení před ERU je ovládáno zásadou materiální pravdy a volného hodnocení důkazů, přičemž ERU měl postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a účastník řízení nemá zákonem sankciovanou povinnost uvádět pravdivé údaje. Nelze akceptovat názor, že ERU rozhoduje na základě listin dodaných od žadatele o licenci a řízení tak je v zásadě jen písemné. Oběma obecnými soudy nebyl prokázán úmysl, jak přímý, tak nepřímý, resp. úmyslné zavinění nebylo podloženo žádnými konkrétními důkazy či úvahami, přičemž úvahy soudu by měly být individualizované pro každého odsouzeného (odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010). Nikdy nebylo prokázáno, že by obviněný měl v úmyslu uvést ERU v omyl, pouze vyhotovil revizní zprávy, které odpovídají zákonným požadavkům a skutečnému stavu revidovaných elektrických instalací. O úmyslné jednání by šlo, kdyby věděl, že se bude od ledna 2011 měnit cena výkupu elektrické energie, což však prokázáno nebylo, a ani skutečnost, že nepravdivé revizní zprávy budou sloužit pro účely licenčního řízení. Revizní zprávy pouze zaslal nadřízenému K. (spoluobviněnému), a tím pro něho věc skončila. Nevznikl mu ani žádný majetkový prospěch, a tak neměl objektivní důvod páchat takovou trestnou činnost. Obviněný konstatoval, že se s ostatními spoluobviněnými neznal a ani s nimi nespolupracoval, čehož si byl vědom i Vrchní soud v Olomouci, který změnil právní kvalifikaci skutku. Proti tomuto kroku odvolacího soudu obviněný namítá, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu a jedná se o porušení ústavních práv zaručených Listinou základních práv a svobod a porušení zásady dvojinstačnosti. Kdyby obviněný věděl, že bude stíhán za přípravu trestného činu podvodu, nikoliv pokusu, uzpůsobil by tomu obhajobu už od počátku. Pokud došlo k překvalifikování na přípravu až v meritorním rozhodnutí, došlo tím k faktickému obejití povinnosti dvojinstačnosti trestního řízení, tj. možnost podat proti rozhodnutí první instance opravný prostředek. Příprava zvlášť závažného zločinu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky konkrétního způsobu přípravy. Podle názoru obviněného nebyla naplněna podmínka individualizace přípravy ke spáchání konkrétního zvlášť závažného zločinu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 139/2016) a pomocník musí mít alespoň hrubou představu o trestném činu pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006), s tímto se však nevypořádal odvolací soud. Obviněný také poukázal na nedostatky v provedeném dokazování, konkrétně na opomenuté důkazy, důkazy opatřené nezákonným způsobem, extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Za opomenutý důkaz považuje neprovedení navržených znaleckých posudků, když bylo soudy pouze konstatováno, že jsou nadbytečné a řeší jen právní otázky. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť znalecké posudky jsou důležitým prostředkem k prokazování neviny odsouzených a soud je vázán závěry znaleckých posudků po stránce technické, odbornostní a praktické. Soudy se od názorů ze znaleckých posudků nemohou odchýlit bez ohledu na jejich osobní názor (jiné technické, odbornostní či praktické zjištění, nevěrohodnost), pouze revizním posudkem a v případech jako např. podjatost znalce, neoprávněnost znalce k podání znaleckého posudku, nesplnění předpokladů, vyvrácení revizním posudkem, doznání znalce o nesprávnosti znaleckého posudku, a případy podle §109 až §110a tr. ř. Obviněný připomíná, že jednotliví znalci a znalecké ústavy vypracovaly znalecké posudky samostatně, nezávisle, bez zájmu na věci, bez předchozí domluvy. Neexistuje důvod, proč navržené znalecké posudky zpochybňovat. Naproti tomu se soudy opíraly o neodborné závěry – znalecký posudek ČVUT (nemá oprávnění v oblasti bezpečnosti), odborné vyjádření TIČR (není znalcem ani znaleckým ústavem), výslechů zaměstnanců ERU (nejsou znalci ani revizní technici a odborníci). Vrchní soud tak pochybil, když opomněl provést předmětné znalecké posudky a odborná vyjádření Komory revizních techniků či stanovisko prof. Jelínka, dále neprovedením výslechů svědků Z., K., J., G., jež měly objasnit rozvětvenost FVE. Dále namítl, že nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. jako operativního prostředku policejního orgánu bylo nezákonné, neboť jeho odůvodnění je velmi stručné a obecné, když konstatuje, že odposlechy opatřené důkazy nebylo možné obstarat jiným způsobem a po obhajobě požaduje, aby takový alternativní postup navrhla, což je absurdní (není vysvětleno, proč účelu nelze dosáhnout jinak, nebo proč by to jinak bylo ztížené). Závěr o odůvodněnosti nařízených odposlechů vrchní soud dělá zpětně, a to až na základě jimi zjištěných poznatků, přičemž by v odůvodnění měly být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti (nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II ÚS 615/06, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013). Příkaz Městského soudu v Brně č. j. V 25-9/2011 ze dne 1. 7. 2011 a příkaz téhož soudu č. j. V 25-6/2011 ze dne 27. 5. 2011 neobsahují veškeré náležitosti podle §88 odst. 2 tr. ř. (např. délku odposlechů, řádné odůvodnění). Nepostačí pouze podezření, že obviněný a další osoby se mohli podílet na údajném nezákonném postupu při získávání licence pro provoz FVE s tím, že podezřelé osoby budou předvolány k výslechu a mohly by se telefonicky domlouvat. Navíc se odvolací soud nevyrovnal s námitkami obhajoby na nezákonnost odposlechů, když se jedná o nepřezkoumatelnou vadu řízení a poznatky nelze použít jako důkaz, a tak k nim nelze přihlížet. Dále obviněný poukazuje na „plody z otráveného stromu“, kdy by i na ostatní důkazy získané na základě nezákonných odposlechů nemělo být nahlíženo (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 757/2000). A v neposlední řadě obviněný namítá, že soudy zjištěné zkutečnosti nemají oporu v provedeném dokazování, zejména že zpracovával zprávy pro odsouzené Z. a že jsou pro ně klíčové, ve zprávách uvedl, že elektrárny jsou z hlediska bezpečnosti schopny bezpečného provozu, dále že revizní zprávy byly nepravdivé, že revizi energetického zařízení lze provést až po dokončení, přičemž obviněný prokázal v řízení opak. Naopak bylo prokázáno, že byl v rozhodné době revizním technikem společnosti ACTHERM servis, a. s., ani slůvkem nelhal ve svých zprávách, vypracoval revizní zprávu na vybrané explicitně pojmenované části kabeláže, obě revizní zprávy zaslal obchodnímu řediteli a předsedovi představenstva společnosti A. s., spoluobviněnému K., obě elektrárny jsou bezpečné (dokončenost FVE přes 99,9 %, obě elektrárny vyráběly elektřinu, neexistovala norma stanovující postup revizních techniků, nebyl stanoven postup pro revizi FVE). Na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 56/2016-11134, a rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 7/2013, ve výrocích o vině i trestu týkající se obviněného V. Č. a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušené části obsahově navazující. Dále aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. rozhodl sám tak, že obviněný Č. se zprošťuje obžaloby. Pro případ, že by nebyly shledány podmínky pro postup podle §265m tr. ř., navrhuje obviněný, aby bylo rozhodnuto podle §265l odst. 1 tr. ř. tak, že se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se věc přikazuje jinému senátu Krajského soudu v Brně. Obviněný J. H. v mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. Namítl, že již v odvolacím řízení poukázal na porušení základní zásady trestního řízení podle §2 odst. 1 tr. ř. ve spojení s porušením práva ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když byl odňat svému zákonnému soudci v rozporu s rozvrhem práce na rok 2013. Obhajoba pro přezkum procesního postupu soudu prvního stupně nabídla podrobnou analýzu, jejíž výsledky byly v extrémním rozporu se zprávou místopředsedy Krajského soudu v Brně (opatřeno soudem). Odvolací soud si bez dalšího dokazování vypomohl nekonformním výkladem judikatury a absurdním argumentem o časovém hledisku pro obhajobou uplatněné vady. Ovšem o možném nezákonném postupu v přidělování věcí u Krajského soudu v Brně se obhajoba dozvěděla z reportáží TV PRIMA až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného měl posuzovanou věc projednávat senát 39 T a zcela absentuje úplnost a konkrétnost zprávy místopředsedy Krajského soudu v Brně k části jím uplatněné obhajoby během odvolání. Obviněný očekával podání zcela jasného a konkrétního stanoviska soudu tak, aby byly kvalifikovaně odstraněny pochybnosti o tak zásadní vadě řízení. Obviněný rozporuje závěr soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacího ohledně trestní odpovědnosti za následek za poměrně jednoduché důkazní konstrukce, když svým jednáním (zaviněným) bez jakéhokoliv přerušení příčinné souvislosti měl způsobit následek v podobě nezákonně vydané licence, neboť mělo jít o řetězec událostí zřejmě logicky očekávaných, přičemž podle právní teorie by měl být dán příčinný vztah mezi jednáním a následkem a mezi jednáním a účinkem jako hmotným předmětem útoku. Již podle argumentace odvolání obviněného měla být prokázána vědomost o stavu výstavby či dokončenosti FVE v době podpisu předávacích protokolů a jaké účinky může tato listina vyvolat v licenčním řízení. Oba soudy zcela nepatřičně dovodily, že takovou listinou bylo prokazováno vlastnické právo a zároveň dokončenost energetického zařízení, byť je to nepodstatné podle metodického návodu ERU a podle energetického zákona včetně prováděcí vyhlášky pro ERU. Opakovaně zdůrazňuje, že z jeho pracovního zařazení v holdingu „Z-GROUP“ nevyplývaly žádné konkrétní úkoly/povinnosti, které by vedly prostřednictvím udělené licence k získání výhodné kupní ceny elektrické energie, a to za každou cenu do konce roku 2010. Obviněný se neztotožnil se závěrem soudů, že si byl vědom nedokončenosti obou FVE, neboť toto tvrzení nebylo soudy prokázáno konkrétními důkazy a ani nebylo uvedeno, kdy a kde se se stavebním stavem měl seznámit (dovozují pouze z obsahu Výzvy k odstranění nedostatků jako podání zaslané ERU pod sp. zn. LIC-13917/2010-ERU ze dne 9. 12. 2010 do datové schránky S.-S., a Z.-S., a z ní vyplývajících nedostatků). Obviněný uvedl, za jakých pro něj podstatných okolností se rozhodl podepsat předávací protokoly (stavebním úřadem povolen zkušební provoz, před tímto rozhodnutím provedena revize NN revizním technikem, smluvní partner FVE Actherm servis, s. r. o., jako zhotovitel zaslal 9. 12. 2010 objednateli Železárny Veselí, a. s., výchozí zprávy vyhotovené k 5. 12. 2010 a 6. 12. 2010), a že předávací protokoly musel použít někdo jiný, aby jejich obsahem uvedl v omyl ERU při rozhodování o splnění předpokladů pro udělení licence. Dále obviněný namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu se zásadou totožnosti skutku. Odvolání směřovalo jak do výroku o vině, tak i trestu, avšak odvolací soud odvolání zamítl. Oba soudy obviněnému přisuzují pokračující trestné jednání ve smyslu §116 tr. zákoníku s počátkem podepsání předávacích protokolů a skutkově uvádějící ERU v omyl falešnými revizními zprávami, což mělo vést k vědomosti o nedokončenosti obou FVE i nezpůsobilosti k provedení revize. Obviněný argumentuje, že tato tvrzení nevyplývají ze žádného důkazu, aby si mohl být vědom, že ERU bude uveden v omyl s následkem nesplnění technických předpokladů při posuzování důkazů ve správním řízení. Zcela mimo logickou pozornost orgánů činných v trestním řízení zůstal fakt, že Š. měl provést v RZ REA 159/2010 změnu v datu vydání na 28. 10. 2010, což by bylo v rozporu se záměrem obviněného a i v rozporu s pokynem nadřízeného, který původně vydal spoluobviněný Č. k datu 6. 12. 2010. U obou soudů absentují důkazy podložené závěry o trestném jednání obviněného spočívající v odeslání e-mailu obsahujícího pokyn ke změně dat původních revizních zpráv, a tak naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 669/2005 ze dne 5. 9. 2006). Na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 56/2016, v rozsahu výroku I. o částečném zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, ohledně obviněného H. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, v rozsahu výroku II. o trestu v celém rozsahu. Podle §265k odst. 1 tr. ř. dále požaduje zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, ohledně obviněného H. v celém rozsahu a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby Nejvyšší soud přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl za současného přikázání věci jinému senátu. Obviněný navrhl, aby předseda soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. předložil předmětnou věc Nejvyššímu soudu s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí napadeného rozsudku nebo neučiní-li tak předseda senátu soudu prvního stupně, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozsudku podle §265o odst. 1 tr. ř. Obviněný J. K. v mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a), g), k) tr. ř. Ve své podstatě opírá dovolání o stejné námitky jako spoluobviněný V. Č. (obě dovolání sepsána stejným obhájcem). Namítl, že popis trestného činu v napadeném rozsudku i rozsudku Krajského soudu v Brně je neúplný a nesprávný, neboť osobou uvedenou v omyl neměl být ERU, ale Česká republika – ERU, jelikož ERU je pouze organizační složkou státu bez vlastní právní subjektivity. Obdobně tomu bylo i u poškozených, škoda neměla vzniknout společnostem ACTHERM, s. r. o., a ČEZ Prodej, s. r. o., nýbrž České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, která dotovala výkup elektrické energie. Před soudy neproběhlo dokazování o vrácení dotací. Povinnost vrátit dotace nemůže být předpokládána, ale musí být řádně prokázána, proto nemohou být tyto společnosti uvedeny ve skutkové větě jako poškozené. Dále bylo porušeno právo na spravedlivý proces z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na zákonného soudce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když v předmětné věci rozhodoval soud, který nebyl řádně obsazen. U Krajského soudu v Brně nebyl stanoven žádný postup pro určení přísedících. V rozvrhu práce pro rok 2013 tohoto soudu bylo uvedeno, že přísedící budou určeni podle seznamu v příloze, avšak ta obsahuje jen jmenný seznam osob. Žádný konkrétní systém při sestavování soudních senátů nebyl a jednalo se o libovůli soudu v rozporu s §41 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Nebylo tak možné předem určit konkrétní složení senátu a ani dohledat příslušný senát. Obviněný pak poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k obsazenosti senátu (viz nález sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011, nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011, nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14) a judikaturu Vrchního soudu v Praze ohledně nepříslušnosti soudu během přípravného řízení (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 3 VHPS 835/2016-B-315). Vysvětlení soudů, že byl jen omezený počet přísedících, nemůže jít k tíži odsouzených a obsazení senátů musí být známa veřejnosti, aby nedocházelo k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť přidělování nového nápadu nebylo rotačním způsobem, jak bylo stanoveno v rozvrhu práce. Dále obviněný namítal, že přípravné řízení probíhalo u nepříslušného soudu a státní zástupce si vybral příslušný soud svévolně. V předmětné věci byly návrhy k Městskému soudu v Brně podány státními zástupci z Vrchního soudu v Olomouci, k Okresnímu soudu v Hradci Králové od Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitura Hradec Králové, což je postup v rozporu s §18 tr. ř. Místně příslušným soudem měl být Okresní soud v Jihlavě (předány nepravdivé revizní zprávy – místo uvedení v omyl), Okresní soud v Chomutově či Obvodní soud pro Prahu 10 (sídla poškozených společností) anebo Okresní soud v Hodoníně (sídlo S.-S., Z.-S. – místo obohacení pachatele). Pod bodem C pak obviněný rozsáhle rozvedl nesprávné právní posouzení zcela totožně jako spoluobviněný Č. Za prvé, nelze dovodit podle platné právní úpravy, že výchozí revizní zprávy na obě FVE měly být vyhotoveny až po úplném dokončení revidovaných zařízení. Podle soudů obou stupňů mají revize elektrických zařízení obsahovat normy ČSN 33 1500:1990 A ČSN 33 2000-6:2007. Technické normy nejsou obecně závazné podle §4 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, v platném znění, jejich používání je založeno na principu dobrovolnosti a řízení jimi nemůže vést k žádným právním důsledkům a trestné odpovědnosti. Závazností technických norem se zabýval i Ústavní soud, na jehož nález č. 40/08 ze dne 26. 5. 2009 obviněný poukázal, a podle něhož je technická norma závazná pouze v případě, že na ni právní předpis výslovně odkáže. Postup podle normy pouze může pomoci tomu, kdo podle normy postupoval, aby se vyvinil z odpovědnosti za škodu na majetku, životu anebo zdraví. V projednávaném případu nebyl na technické normy učiněn žádný odkaz, proto nejsou závazné a postup podle nich je čistě doporučený. Soudy se s touto otázkou zásadního významu nijak nevypořádaly. Účelem revizní zprávy je pouze ověření stavu elektrického zařízení z hlediska jeho bezpečnosti (v rozsahu a v době jejího provedení), což FVE Z.-S. a S.-S. byly z pohledu nízkého napětí. Obviněný vycházel ze stavu FVE, který byl pro potřeby vypracování revizních zpráv dostatečný a bylo tak možné osvědčit jejich způsobilost k bezpečnému provozu, přičemž postupoval s dobrou vírou, že stav obou FVE je naprosto vyhovující. Zcela tedy absentuje úmysl obviněného. Konkrétní zkoušky, měření či prohlídky, které měl revizní technik provést, jsou otázkami odbornými a nikoliv právními. Revize elektrické instalace je možné provést během výstavby a před jejím uvedením do provozu. Spoluobviněný Č. tak postupoval řádně a v souladu se všemi předpisy, když vyhotovil předmětné revizní zprávy, ačkoliv nebyly provedeny až po 100% dokončenosti FVE (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 2 As 313/2015-492). Revizní zpráva tak neosvědčuje dokončenost FVE, ale pouze bezpečnost provozu. Případné pochybení revizního technika v tomto případě nelze přičítat k tíži tohoto technika ani samotné FVE, ale k tíži státu. Toto platí i pro obviněného K., který revizní zprávy pouze přeposílal druhé smluvní straně v rámci plnění milníků smlouvy o dílo. Za další obviněný nesouhlasí s tvrzením soudů, že revizní zprávy vyhotovené spoluobviněným Č. jsou konečnou verzí a prokazují úplné dokončení FVE či jsou nepravdivé, ani s tím, že byly posuzovány pouze vybrané jednoznačně specifikované části nízkonapěťové kabeláže FVE. Nadto dodává, že žádná technická norma ani žádný právní předpis nedefinuje, co se rozumí pod pojmem dokončení elektrické instalace pro účely ověření její bezpečnosti. Znalci se shodli, že spoluobviněný Č. neprováděl měření odporu impedanční smyčky a revizní zpráva je tak pravdivá. Jedná se o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními (smysl, význam a účel) a provedeným dokazováním. Soudy ničím nepodložily, že spoluobviněný Č. dobře věděl, že FVE nebyly způsobilé revize, neboť byly nedokončené, a jejich tvrzení nemá ani zčásti oporu v provedeném dokazování. Vrchní soud dokonce spekuloval, že revizní zprávy měly vyvolat dojem, že se jedná o revizi celého zařízení, což je podle názoru obviněného nesmyslné, a že by se mělo jednat o revizní zprávy na zakázku. Obviněný rozporuje uvedení v omyl a provedení majetkové dispozice jako implicitního předpokladu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, kdy musí být dána příčinná souvislost mezi omylem určité osoby, obohacením pachatele nebo jiné osoby, škodou na cizím majetku a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí a škodou na cizím majetku. Obviněný odkazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 902/2003, sp. zn. 6 Tdo 653/2012). Osobou uvedenou v omyl byl ERU, ale škoda byla způsobena společnostem ACTHERM, spol. s r. o., a později ČEZ Prodej, s. r. o. ERU jako osoba uvedená v omyl neučinila žádnou majetkovou dispozici, kterou by došlo ke způsobení škody a obohacení odsouzených. Udělení licence na výrobu elektřiny nelze považovat za majetkovou dispozici, neboť licence je veřejnoprávní licencí – správním rozhodnutím. Analogie v tomto případě není možná, neboť analogie v trestním právu hmotném vedoucí k rozšiřování trestní represe je absolutně nepřípustná. Navíc pro získání výkupních cen roku 2010 bylo nezbytné splnit dvě podmínky – paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě a účinná licence na výrobu elektřiny. Samotná licence tak nárok na výkupní cenu nezaložila. Obviněný dále namítal, že uvedení v omyl konkrétního úředníka je odlišné od situace od uvedení v omyl celého ERU (oproti jiným solárním kauzám) a je potřeba tak provádět odlišné dokazování (distribuční společnost vs. konkrétní pracovníci distribuční společnosti). Poškozenou osobou by měla být Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu, která dotovala výkup energie, nikoliv společnosti uvedené ve skutkové větě. ERU navíc není osobou, kterou by bylo možné uvést v omyl (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004). Řízení před ERU je ovládáno zásadou materiální pravdy a volného hodnocení důkazů, přičemž ERU měl postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a účastník řízení nemá zákonem sankciovanou povinnost uvádět pravdivé údaje. Nelze akceptovat názor, že ERU rozhoduje na základě listin dodaných od žadatele o licenci a řízení tak je v zásadě jen písemné. Oběma soudy nebyl prokázán úmysl, jak přímý, tak nepřímý, resp. úmyslné zavinění nebylo podloženo žádnými konkrétními důkazy či úvahami, přičemž úvahy soudu by měly být individualizované pro každého odsouzeného (odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). Nikdy nebylo prokázáno, že by obviněný měl v úmyslu uvést ERU v omyl, pouze spoluobviněný Č. vyhotovil revizní zprávy, které odpovídají zákonným požadavkům a skutečnému stavu revidovaných elektrických instalací, a obviněný je přeposlal třetí osobě, přičemž jakýkoliv zlý úmysl prokázán nikdy nebyl. O úmyslné jednání by šlo, kdyby věděl, že se bude od ledna 2011 měnit cena výkupu elektrické energie, což však prokázáno nebylo, a ani skutečnost, že nepravdivé revizní zprávy budou sloužit pro účely licenčního řízení. Nevznikl mu ani žádný majetkový prospěch, a tak neměl objektivní důvod páchat takovou trestnou činnost. Naopak bylo prokázáno, že spoluobviněný Č. zpracovával revizní zprávy pro svého zaměstnavatele v rámci plnění svých povinností, a prokázáno nebylo, že by spoluobviněný Č. věděl o tom, že revizní zprávy jsou důležité pro získání licencí. Spoluobviněný Č. poslal vyhotovené revizní zprávy obviněnému jako svému nadřízenému, a tím pro něho celá věc skončila, když neměl povědomost o dalším naložení s revizními zprávami. Totéž platí i u obviněného, který jen revizní zprávy ze dne 5. 12. 2010 a 6. 12. 2010 poslal druhé smluvní straně v rámci plnění milníků smlouvy o dílo. Zcela striktně odmítá, že by posílal revizní zprávy z důvodu předložení na ERU nebo ERU uvést v omyl. Obviněný spoléhal na správnost revizních zpráv spoluobviněného Č., tj. odborníka s 30 letou praxí, což je při takových projektech standardní záležitostí. Svůj závěr o neúmyslném zavinění dokládá rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017, a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 To 848/2010, (týkající se odborných rad). O revizních zprávách ze dne 27. 12. 2010 a 28. 12. 2010 neměl tušení, dozvěděl se o nich až 28. 6. 2011, kdy mu e-mailem bylo sděleno, že byly aktualizovány původní revizní zprávy. Lživě byly obviněnému spoluobviněným H. popsány důvody nových zpráv. Obviněný pouze přeposlal spoluobviněnému H. původní revizní zprávy konvertované do programu Word, samotná konverze byla provedena panem H. Druhé smluvní straně bylo sděleno, že si má zajistit vlastního revizního technika, neboť spoluobviněný Č. byl nemocný. Jelikož se obviněný nepodílel na padělání revizních zpráv, nemohl ERU uvést v omyl, a proto se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu o aktivitě na kompletním skutkovém ději včetně falzifikace a vzniku škody. Nebylo soudy prokázáno, kdo revizní zprávy vytiskl a na ERU doručil. Dále namítá, že Vrchní soud v Olomouci měl obdobně jako v případě spoluobviněného Č. dovodit, že obviněný nejednal ve spolupachatelství. Rozvíjí úvahy o nutnosti úmyslného společného jednání podle §23 tr. zákoníku zahrnující společné jednání a sledování společného cíle spočívajícího v porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem, přičemž společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů. Důležitá je vědomost. Provedené dokazování nijak spolupachatelství obviněného s dalšími nenasvědčuje. Obviněný vystupoval jako statutární orgán zhotovitele odpovědný za milníky ve smlouvě o dílo. Úhrada ceny za dílo nebyla podmíněna získáním licence do konce roku 2010 ani se k tomuto datu nevázala žádná sankce, proto neměl jakýkoliv důvod ke sledování společného cíle. Naopak spoluobvinění H. a Š. pracovali pro objednatele, který potřeboval licence získat do konce roku 2010 – tím je cíl odlišný. Se spoluobviněnými bratry Z. se poznal až zahájením trestního řízení. Obviněný neporušil žádný zájem chráněný trestním zákonem (předal revizní zprávy, odmítl zpracovat nové, po půl roce se dozvěděl o použití jeho materiálů) a absentuje důkaz o jakékoliv společné domluvě. Obviněný také poukázal na nedostatky v provedeném dokazování, konkrétně na opomenuté důkazy, důkazy opatřené nezákonným způsobem, extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Za opomenutý důkaz považuje neprovedení navržených znaleckých posudků, když bylo soudy pouze konstatováno, že jsou nadbytečné a řeší jen právní otázky. Toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť znalecké posudky jsou důležitým prostředkem k prokazování neviny odsouzených a soud je vázán závěry znaleckých posudků po stránce technické, odbornostní a praktické. Soudy se od názorů znaleckých posudků nemohou odchýlit bez ohledu na jejich osobní názor (jiné technické, odbornostní či praktické zjištění, nevěrohodnost), pouze revizním posudkem a v případech jako např. podjatost znalce, neoprávněnost znalce k podání znaleckého posudku, nesplnění předpokladů, vyvrácení revizním posudkem, doznání znalce o nesprávnosti znaleckého posudku, a případy podle §109 až §110a tr. ř. Obviněný připomíná, že jednotliví znalci a znalecké ústavy vypracovali znalecké posudky samostatně, nezávisle, bez zájmu na věci, bez předchozí domluvy. Neexistuje důvod, proč navržené znalecké posudky zpochybňovat. Naproti tomu se soudy opíraly o neodborné závěry – znalecký posudek ČVUT (nemá oprávnění v oblasti bezpečnosti), odborné vyjádření TIČR (není znalcem ani znaleckým ústavem), výslechy zaměstnanců ERU (nejsou znalci ani revizní technici a odborníci). Vrchní soud tak pochybil, když opomněl provést předmětné znalecké posudky a odborná vyjádření Komory revizních techniků či stanovisko prof. Jelínka, dále neprovedením výslechů svědků Z., K., J., G., jež měly objasnit rozvětvenost FVE. Dále nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. jako operativního prostředku policejního orgánu bylo nezákonné, neboť jeho odůvodnění je velmi stručné a obecné, když konstatuje, že odposlechy opatřené důkazy nebylo možné obstarat jiným způsobem a po obhajobě požaduje, aby takový alternativní postup navrhla, což je absurdní (není vysvětleno, proč účelu nelze dosáhnout jinak, nebo proč by jinak bylo ztížené). Závěr o odůvodněnosti nařízených odposlechů vrchní soud dělá zpětně, a to až na základě jimi zjištěných poznatků, přičemž by v odůvodnění měly být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti (nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II ÚS 615/06, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013). Příkaz Městského soudu v Brně č. j. V 25-9/2011 ze dne 1. 7. 2011 a příkaz téhož soudu č. j. V 25-6/2011 ze dne 27. 5. 2011 neobsahují veškeré náležitosti podle §88 odst. 2 tr. ř. (např. délku odposlechů, řádné odůvodnění). Nepostačí pouze podezření, že obviněný a další osoby se mohli podílet na údajném nezákonném postupu při získávání licence pro provoz FVE s tím, že podezřelé osoby budou předvolány k výslechu a mohly by se telefonicky domlouvat. Navíc se odvolací soud nevyrovnal s námitkami obhajoby na nezákonnost odposlechů, když se jedná o nepřezkoumatelnou vadu řízení a poznatky nelze použít jako důkaz, a tak k nim nelze přihlížet. Dále obviněný poukazuje na „plody z otráveného stromu“, kdy by i na ostatní důkazy získané na základě nezákonných odposlechů nemělo být nahlíženo (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 757/2000). A v neposlední řadě obviněný namítá, že soudy zjištěné skutečnosti nemají oporu v provedeném dokazování, zejména že zaslal spoluobviněným H. a Š. revizní zprávy, aby byly následně doručeny na ERU (získání licence, splnění technických předpokladů podle energetického zákona), že věděl o nepravdivosti revizních zpráv spoluobviněného Č. (např. shodné stanovisko znalců z oblasti FVE a bezpečnosti o kvalitě, nezkušenost v oblasti provádění revizí a sepisování revizních zpráv, věrohodnost zpráv, neexistence právní normy o podobě revizní zprávy), že věděl, že provedení výchozí revize lze provést až po dokončení (např. nemá vzdělání, praxi, oprávnění ani zkušenosti s kabeláží nízkého napětí, neexistuje právní norma ani definice dokončení energetického zařízení), že s dalšími spoluobviněnými uvedli v omyl ERU, na základě padělaných zpráv o revizi elektrické instalaci získali na FVE S.-S., a Z.-S., licence na výrobu elektřiny (např. razítko a podpis se nezkonvertovaly, opakovaně žádal spoluobviněného Č. o objasnění pozdějších revizních zpráv, dlouho o nových revizích nevěděl, chybí úmysl padělání), že na základě padělaných revizních zpráv o revizi získaly FVE pravomocné licence na výrobu elektřiny ve prospěch společnosti S.-S., a Z.-S., že výrok o zaslání e-mailem H. obou revizních zpráv vyhotovených spoluobviněným Č. dne 23. 12. 2010 není úplný, obdobně jako tvrzení, že spoluobviněný Č. byl nemocný od 18. 12. 2010. Naopak bylo prokázáno, že v rozhodné době byl obchodním ředitelem a místopředsedou představenstva společnosti A. s., a nadřízeným spoluobviněného Č., který obě předmětné revizní zprávy zaslal dne 9. 12. 2010 obviněnému, jenž je zaslal druhé smluvní straně s cílem plnit milník smlouvy o dílo, věděl, že podřízený je nemocen a z tohoto důvodu nesouhlasil s vyhotovením nových revizních zpráv. Podle znaleckých posudků lze dovodit, že celková dokončenost FVE byla přes 99,9 % a revizní zprávy byly naprosto v pořádku a že v rozhodné době neexistovala žádná norma, která by stanovovala postup revizních techniků při zpracovávání revizí FVE. Na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 56/2016-11134, a rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 7/2013, ve výrocích o vině i trestu týkající se obviněného J. K. a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušené části obsahově navazující. Dále aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. rozhodl sám tak, že obviněný K. se zprošťuje obžaloby. Pro případ, že by nebyly shledány podmínky pro postup podle §265m tr. ř., navrhuje obviněný, aby bylo rozhodnuto podle §265l odst. 1 tr. ř. tak, že se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se věc přikáže jinému senátu Krajského soudu v Brně. Obviněná M. S. v mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že rozhodnutí obou soudů nejsou správná, neboť celou problematiku nesprávně právně posoudily na základě zjištěného skutkového stavu a zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněná se vyjadřuje k objektivní i subjektivní stránce trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tvrdí, že jí bylo kladeno za vinu vydání licencí v rozporu s §50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, když akceptovala revizní zprávy z 5. 12. 2010 navzdory dalším důkazům ve spise (prohlídky FVE, zápis jednání). Avšak úřední osoba je povinna postupovat v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a adekvátního odůvodnění rozhodnutí, přičemž předmětné licence z povahy věci odůvodnění neobsahují. V rámci obnovy řízení o udělení licencí předmětným FVE bylo obsahem spisu oznámení Policie ČR, sdělující podezření na nesprávnost či padělání revizních zpráv. Jednalo se však o pouhé podezření a nikoliv o relevantní závěr orgánů činných v trestním řízení, z něhož by mohla obviněná vycházet při rozporování revizních zpráv, neboť neobsahovalo fundovaný závěr. ERU nepřísluší přezkum revizních zpráv, v opačném případě by jejich předkládání postrádalo smysl i způsobilost revizních techniků. Pravdivost důkazů během obnovy řízení podle §100 a násl. správního řádu musí být shledána nesporně a autoritativně. Sdělení Policie ČR ze dne 20. 6. 2011 za autoritativní považovat nelze, navíc když policejní orgán není kompetentní osobou, která by se mohla závazným způsobem vyjadřovat k pravdivosti či nepravdivosti listin. Stran nemožnosti přezkumu revizních zpráv ze strany ERU i jeho úředních osob bylo před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení provedeno dokazování ohledně zpracování především tzv. prvních revizních zpráv (5. 12. 2010, 6. 12. 2010). Ze spisu k předmětné věci u ERU nevyplynul žádný relevantní, odůvodněný, fundovaně podložený doklad ani jiná okolnost, na základě nichž by bylo možné říci, že předmětné revizní zprávy nebyly v pořádku. Soudy vyzdvihují jen některé důkazy (revizní zprávy ze dne 5. 12. 2010 a 6. 12. 2010, prohlídku FVE, zápis z jednání) a nereflektují řadu dalších. Svůj postup dokonce konzultovala s odbornými pracovníky a odborníky. Byť neakceptovala připravené rozhodnutí V., rozhodovala podle vlastního správního uvážení. Soudy se ani nepozastavily nad skutečností, že ředitelkou odboru licencí byla až od prosince 2011 a v mezidobí mezi V. a ní v této funkci měl ERU dostatek prostoru na vydání rozhodnutí, které jí je kladeno za vinu. Neztotožňuje se ani s tvrzením odvolacího soudu týkající se svědeckých výpovědí V. a P., jelikož i V. byl trestně stíhán ve vztahu k FVE společností S.-S., a Z.-S. Pokyn nadřízeného P. nebyl oběma soudy vyhodnocen správně, když z povahy funkce ředitelky odboru licencí nebyla ve vztahu k rozhodování vázána jakýmikoliv pokyny nadřízených a rozhodování bylo v její gesci. Úřední osoba má své postavení, aby mohla činit jednotlivé úkony samostatně v souladu s právními předpisy. O nezákonnosti licencí mohly rozhodnout pouze správní soudy, a to se stalo až po vydání rozhodnutí kladených obviněné za vinu (rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 78/2014-535 ze dne 20. 5. 2016 a č. j. 62 A 71/2014-544 ze dne 20. 5. 2016), které se vztahovaly k prvním revizním zprávám, a ERU při vydání licence posuzoval až revizní zprávy ze dne 27. 12. 2010 (S.-S.) a 28. 12. 2010 (Z.-S.). Neztotožňuje se ani se závěrem soudů, že rozhodnutí obviněné byla nezvratná, neboť ERU je asanoval (rozhodnutím předsedkyně ERU č. j. 12749-1/2012-ERU a 12750-1/2012-ERU) v rámci řízení o přezkumu. Byť výsledek zrušených rozhodnutí pak byla rozhodnutí o povolení obnovy řízení, přičemž rozhodnutí dospívají k závěru o zrušení licencí uděleným FVE dne 31. 12. 2010, byly jim uděleny nové licence s účinností k 31. 12. 2010. ERU (Ch.) tak po obnově řízení dospěl ke stejnému věcnému závěru o zákonnosti licencí, správní soud je výše uvedenými rozsudky zrušil. Dále obviněná namítá, že soudy nevyhodnotily vznik škody k osobě obviněné správně, neboť nezapříčinila neoprávněné obohacení předmětných FVE – viz argumentace k udělení licencí. Od ledna 2011 FVE dodávaly elektřinu do sítě a výkupní ceny byly refundovány od třetích osob. Navíc licence sama o sobě představuje pouze jeden z předpokladů dodání elektrické energie a uplatnění výkupní ceny, přičemž vztah dodavatele a distributora elektrické energie je primárně staven na fakticitě dodávek, s níž nemá ERU nic společného, a nelze tak očekávat vrácení již uhrazených cen. Soudům je také vytýkáno, že se v rámci zjišťování skutkového stavu nezabývaly i ostatními podmínkami pro vyplácení cen za vyrobenou energii ve výši platné pro rok 2010 (odkaz na argumentaci obviněné V. při odvolání). Vyčíslení škody od vydání předmětných rozhodnutí do budoucna se pohybuje v ryze hypotetické rovině. Z pohledu subjektivní stránky daného trestného činu byl úmysl obviněné soudy spatřován z dřívějšího kontaktu s Z., avšak úmysl by měl být prokázán ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému jednání, když jen z pouhé známosti nelze usuzovat na nadstandardní vztahy (např. kamarádské). Obviněná zdůraznila, že Z. nebyl účastníkem žádného z předmětných řízení o nařízení obnovy řízení a ani v nich nepůsobil jako zástupce některého z účastníků řízení, byť byl otcem (jednatelů) účastníků. Tento závěr soudů byl pouze převzat naprosto nekriticky z obžaloby, aniž by z provedeného dokazování byl prokázán (vyúčtování její práce Z., osobní setkání, četnost kontaktu). Veškeré skutečnosti byly soudy zohledněny nepřípustně v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Z důvodu absence úmyslu by se jednání jí kladené za vinu mělo posoudit jako nedbalostní. Dále obviněná nesouhlasila se stanovením trestu, který podle jejího názoru nebyl uložen v souladu s principem proporcionality, neboť jí vedle trestu odnětí svobody byl uložen i trest peněžitý a trest zákazu činnosti. Byť byla atakována trestní sazbou v rozmezí 5–12 let, odvolací soud jí uložil trest odnětí svobody v trvání 7 let a další tresty výše uvedené. Nicméně je jí známo, že V. za jednání skutkově totožné byl odsouzen soudem prvního stupně k trestu podmíněnému (3 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let) a výrazně sníženému pod dolní hranici trestní sazby. Možnost přezkumu disproporce uloženého trestu ve vztahu k nesprávnému jinému hmotněprávnímu posouzení a výši škody připouští v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. II ÚS 492/17. U peněžitého trestu se podle obviněné odvolací soud neobtěžoval zjistit aktuální majetkové poměry ve smyslu §68 odst. 3 tr. zákoníku, aby mohl určit výši trestu. Obviněná pak ve svém dovolání uvádí, že odvolací soud vychází ze zjištění soudu nalézacího dva roky zpět. Při ukládání trestu nebyla zohledněna ani délka řízení, kdy trest byl uložen prakticky po 6 letech. Na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby předseda senátu soudu prvního stupně přezkoumal dovolání a předložil jej Nejvyššímu soudu, který podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zruší rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 56/2016-11134, v rozsahu částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně vůči osobě obviněné a na něj navazující rozhodnutí o jeho trestu a současně ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. i odsuzující část rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, vůči osobě obviněné (vč. na něj navazujícího výroku o trestu), jakož i veškerá další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující. Dále aby Nejvyšší soud věc přikázal dle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněná souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. V intencích §265h odst. 3 tr. ř. navrhuje, aby předseda senátu soudu prvního stupně přezkoumal její dovolání a předložil bez zbytečného odkladu spisy s návrhem na přerušení výkonu trestu Nejvyššímu soudu. Pokud soud prvního stupně tak neučiní, navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný K. Š. v mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Namítl, že již v odvolacím řízení namítal porušení základní zásady trestního řízení podle §2 odst. 1 tr. ř. ve spojení s porušením práva ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když byl odňat svému zákonnému soudci v rozporu s rozvrhem práce na rok 2013. Obhajoba pro přezkum procesního postupu soudu prvního stupně nabídla podobnou analýzu, jejíž výsledky byly v extrémním rozporu se zprávou místopředsedy Krajského soudu v Brně (opatřeno soudem). Odvolací soud si bez dalšího dokazování vypomohl nekonformním výkladem judikatury a absurdním argumentem o časovém hledisku pro obhajobou uplatněné vady. Ovšem o možném nezákonném postupu v přidělování věcí u Krajského soudu v Brně se obhajoba dozvěděla z reportáží TV PRIMA až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného měl posuzovanou věc projednávat senát 39 T a zcela absentuje úplnost a konkrétnost zprávy místopředsedy Krajského soudu v Brně k části jím uplatněné obhajoby během odvolání. Obviněný očekával podání zcela jasného a konkrétního stanoviska soudu tak, aby byly kvalifikovaně odstraněny pochybnosti o tak zásadní vadě řízení. Obviněný rozporuje závěr soudu prvního stupně ohledně trestní odpovědnosti za následek za poměrně jednoduché důkazní konstrukce, když svým jednáním (zaviněným) bez jakéhokoliv přerušení příčinné souvislosti měl způsobit následek v podobě nezákonně vydané licence, neboť mělo jít o řetězec událostí zřejmě logicky očekávaných, přičemž podle právní teorie by měl být příčinný vztah mezi jednáním a následkem a mezi jednáním a účinkem jako hmotným předmětem útoku. Odvolání směřovala jak do výroku o vině, tak i trestu, avšak odvolací soud rozhodl tak, aniž by opakoval skutkový stav ve výroku, že snížil peněžitý trest s návazností na nové rozhodnutí o trestu náhradním. Obviněnému mělo být prokázáno, že věděl o nedokončenosti FVE, o jejich nezpůsobilosti pro provedení revize, že samotné přepsání obou revizních zpráv bude někým využito k uvedení v omyl ERU, že jako projektový specialista koordinoval dodávky a kontroloval průběh instalací, že byl výkonným článkem spoluobviněných H. a K. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že falzifikace revizních zpráv by nebyla nutná, kdyby obviněný měl FVE za téměř dokončené a absence zjištění, kdo konkrétně dal falzifikátům listinnou podobu a dopravil je do podatelny ERU, nemá absolutně žádný dopad na vyslovení podílu viny na trestné činnosti obviněného. Avšak oběma obecnými soudy nebyl označen jednoznačně takový důkaz, který by takové závěry opodstatňoval. Dále nebyla obviněnému prokázána vědomost o nemožnosti provést revizní zprávy v souladu s příslušnými normami a ani že nebyly odstraněny nedostatky zjištěné kontrolou ERU, vědomost o iniciativě Z. a jeho synů ve vztahu k ERU či vědomost o nedokončené FVE v době přepisování původních revizních zpráv jako elektronických dokumentů. Nebyly prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku, když soud učinil závěr o předpokládaném vědomí obviněného o tom, jaký následek bude mít to, že přepíše data provedení a vyhotovení revizních zpráv, byť je nikomu neodešle, neumožní k nim přístup, nevytiskne je, ani jimi neuvede v omyl ERU (srov. nález ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005). Na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 56/2016-11134, v rozsahu výroku I. o částečném zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, ohledně obviněného Š. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, v rozsahu výroku II. o trestu v celém rozsahu. Podle §265k odst. 1 tr. ř. dále požaduje zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, ohledně obviněného Š. v celém rozsahu a podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby Nejvyšší soud přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl za současného přikázání věci jinému senátu. Obviněný navrhl, aby předseda soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. předložil předmětnou věc Nejvyššímu soudu s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí napadeného rozsudku nebo neučiní-li tak předseda senátu soudu prvního stupně, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozsudku podle §265o odst. 1 tr. ř. Obvinění A. Z. a Z. Z. v prvém svém mimořádném opravném prostředku uvedli, že jej podávají z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně shrnuli dosavadní průběh trestního řízení a následně konstatovali, že ačkoliv se předmětná věc jeví na první pohled jako rozsáhlá a komplikovaná, tak část jednání kladeného odsouzeným za vinu je poměrně jednoduchá. Obvinění podle skutkové věty měli podepsat nepravdivý předávací protokol mezi společností S.-S., a společností Železárny Veselí, a. s., potažmo Z.-S., a společností Železárny Veselí, a. s., jehož předmětem bylo předání konečného plnění předmětu díla FVE. Oba obvinění měli vědět o nedokončenosti i výstavbě FVE. Nepravdivé protokoly byly zaslány ERU, čímž byl uveden v omyl, aby vydal licence na výrobu elektřiny do konce roku 2010. Ke vzniku škody nakonec nedošlo zásluhou ohledání věci nemovité a zjištění nedokončenosti FVE. Skutková zjištění, že obvinění chtěli tímto jednáním získat výkupní ceny platné pro rok 2010, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vina obviněných byla nalézacím soudem dovozena z účelově nepravdivých předávacích protokolů z 29. 11. 2010, jimiž prokazovali vlastnictví FVE i kompletnost a dokončenost obou FVE, z ohledání věci nemovité, jednání na ERU, jakož i z jednání o zájmu o předmětné licence Policií ČR. Zavinění obviněných bylo soudy dovozeno i z funkce statutárního orgánu společností, které se podílely na stavbě FVE. Oba obvinění byly jedinými jednateli společností S.-S. (A. Z.) a Z.-S. (Z. Z.) a zároveň i členy představenstva společnosti Železárny Veselí, a. s. (generální dodavatel díla). Nicméně obvinění tvrdí, že klíčová část díla byla provedena společností ACTHERM servis, a. s. Vrchní soud zdůraznil, že oba odsouzení jsou statutáři a nelze tedy vůbec uvažovat o nějakém zbavení jejich trestní odpovědnosti. Ohledně odpovědnosti fyzické osoby jako statutárního orgánu obvinění uvedli následující. Konstrukcí nalézacího i odvolacího soudu byly vytvořeny dvě kategorie stíhaných osob – osoba páchající trestnou činnost nikoliv jako člen statutárního orgánu (subjektivní odpovědnost – je potřeba dokazování) a pak osoba jako statutární orgán (objektivní odpovědnost – není potřeba dokazování, zavinění se presumuje). Rozhodnutí odvolacího soudu tak je v rozporu se zásadou individuální odpovědnosti fyzické osoby za spáchaný čin a zásadou odpovědnosti za zavinění, když vytváří u fyzické osoby objektivní odpovědnost. Extrémní rozpor s provedenými důkazy vznikl podle názoru obviněných nezohledněním specifik projednávaného případu od ostatních fotovoltaických kauz, když v jiných kauzách statutární orgány jednaly aktivně, přičemž obvinění pouze podepsali předávací protokoly, zúčastnili se ohledání a jednání na ERU. Obsáhle se pak obvinění ve svém dovolání věnují skutkovému stavu týkajícího se předávacích protokolů. Neztotožňují se s názorem soudů, že by předávací protokoly byly vytvořeny cíleně k uvedení ERU v omyl a ani, že oba obvinění věděli o nepravdivosti protokolů. Protokoly nebyly přiloženy k žádosti o udělení licence, ale doručeny až na žádost ERU a sloužily primárně pro dodavatele a zhotovitele díla. Konkrétní důkazy svědčící o vědomosti podpisu nepravdivých předávacích protokolů nejsou k dispozici a ani nebyly k tomuto žádné důkazy provedeny. O tom svědčí i výpovědi dalších osob (K., Š., H., F., V., Z., atd.). Otec obviněných Z. po jednání na ERU poslal syny na dovolenou, neboť byly zjištěny pouze drobnosti. Holding tvoří 42 společností, v nichž jako statutární orgán působí zpravidla i obvinění, týdně podepisují více jak 50 dokumentů. Svědci shodně vypověděli, že obvinění se účastnili pouze kontrol. Při návštěvě v listopadu 2010 nebylo možné se vyjádřit k dokončenosti FVE (což potvrdil i svědek zástupce banky K.). Zjištění soudů, že obvinění věděli o stavu FVE je absurdní. Další fakt nasvědčující jejich nevině je jednání s bankou o úvěrových smlouvách, v nichž se zavazovali k zajištění odborného technického dozoru nad výstavbou FVE. Je tedy absurdní tvrzení, že by na jedné straně připravovali podvod a na druhé souhlasili s dozorem banky. Dále obvinění namítají, že jejich zavinění je soudy dovozováno až z okolností, které nastaly po podpisu předávacích protokolů, přičemž u podvodu je nutné, aby pachatel již v době započetí svého jednání jednal v tzv. podvodném úmyslu. Některé práce nebylo možné dokončit i s ohledem na mrazivé počasí. Ohledání a jednání na ERU proběhlo s určitým časovým odstupem po podpisu předávacích protokolů, nelze tak cokoliv po subjektivní stránce dovozovat zpětně k podpisu předávacích protokolů. Nesouhlasí ani s nařčením o neprojevení snahy zjistit, kdo je odpovědný za vzniknuvší situaci, když jako první vyhledali právní služby a nepátrali po viníkovi za nastalou situaci. Od podpisů předávacích protokolů a zahájení trestního stíhání uběhly dva roky. Závěr soudů vycházející z vědomosti podpisu nepravdivých předávacích protokolů je v rozporu s ústavně zaručeným právem na obhajobu a na spravedlivý proces. Je neakceptovatelné dovozovat zavinění obviněných z toho, jakým způsobem obvinění jednají po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Taktéž se ve svém mimořádně opravném prostředku vyjadřují ke konstatování soudů, že nepostupovali s tzv. péčí řádného hospodáře. Obvinění rozpoznali, že se jedná o odbornou záležitost, k níž nemají odborné znalosti, a proto záležitosti ohledně výstavby FVE přenechali realizačnímu týmu (realizací výstavby pověřena společnost ACTHERM servis, s. r. o., dohled bankou). V neposlední řadě se obvinění věnovali v dovolání i posouzení subjektivní stránky podvodu, a to s ohledem na míru dokončenosti inkriminovaných FVE. Sám odvolací soud při změně skutkové věty dospěl k závěru, že FVE byly z určité části rozpracovány (dokončeny), avšak již se nedostatečně zabýval vztahem mezi podvodným jednáním a rozsahem dokončenosti FVE. Je rozdíl, pokud by byly FVE dokončeny na 0 % nebo na 95 %. V případě zcela nedokončené FVE by byl úmysl podvodu evidentní vzhledem k vylákání výkupní ceny za celý výkon FVE. Avšak při dokončenosti 95 % nelze dovozovat, že podvod směřoval k FVE jako celku, ale pouze k nedokončené částí FVE 5 %. S tím souvisí i vznik škody – škoda by se měla vztahovat jen k výkupním cenám získaných za tu část FVE, která opravdu reálně dokončena nebyla. Tedy škoda měla být určována pouze z nedokončené části FVE. Soudy vycházely z nesprávného právního názoru, že je nerozhodné, v jakém rozsahu je FVE dokončena i vzhledem ke vztahu k celkovému výkonu FVE. Tímto trestním řízením došlo k porušení práv obviněných podle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. a), b), Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva na spravedlivý proces. Došlo ke změně právní kvalifikace z pokusu na přípravu trestného činu podvodu, mělo dojít ke kasaci rozsudku Krajského soudu v Brně, tak, aby bylo před nalézacím soudem doplněno dokazování a obhajobě dána možnost na uvažovanou změnu právní kvalifikace adekvátně a fundovaně reagovat a brojit proti hodnocení odvolacího soudu řádným opravným prostředkem. Na závěr obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem a podle §265k odst. tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 56/2016-11134 (v napadeném výroku I. a II. bod A), jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013 (ve výroku I.), o vině navazujícím výroku o trestu týkající se obviněných, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhují, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby věc u Krajského soudu v Brně byla projednána a rozhodnuta v jiném senátu s poukázáním na podjatost tvrzenou obhajobou, kterou vznesla vůči osobě předsedy senátu krajského soudu Mgr. Novotnému. Obvinění A. a Z. Z. podali další dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Michaela Bartončíka, Ph.D., z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Předně shrnuli průběh trestního řízení a poukázali na změnu skutkové věty v rozsudku vrchního soudu, kterým došlo k posouzení jednání spoluobviněného Č. a obviněných jako přípravy ve smyslu §20 tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku oproti původní kvalifikaci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl použit z důvodu chybějící části výroku o právní kvalifikaci spolupachatelství a chybějící části výroku ve skutkové větě (objektivní stránka trestného činu podvodu ve stadiu přípravy). Zároveň skutkové závěry obou instancí soudů se nalézají v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním v důsledku opomenutí provedených důkazů. Objektivní stránka skutkové podstaty §209 odst. 1 tr. zákoníku je vyjádřena normativním znakem „uvedení v omyl“ a musí mít přesný odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku tak, aby bylo možné skutek subsumovat pod příslušnou skutkovou podstatu a současně nemohl být zaměněn za skutek jiný, přičemž změna provedená v napadeném usnesení má zásadní dopad na právní jednání spoluobviněného Č. (původně spolupachatel, nově příprava ve formě pomoci hlavním pachatelům). Změnou skutkové věty odvolacím soudem došlo k vynětí kauzálního nexu a následku a odsouzení obviněných za skutek, který jim nebyl v celém průběhu trestního řízení kladen za vinu. Expressis verbis není zmíněno, že by popsaným jednáním uvedli ERU v omyl, jak požaduje §209 tr. zákoníku. Ze změněné dikce skutkové věty lze jazykovým (sémantickým) a logickým výkladem dovodit, že podpis nepravdivého předávacího protokolu není jakkoliv provázán (příčinným vztahem) s následkem (uvedení v omyl ERU), neboť ve výroku chybí sousloví „tímto způsobem“, a proto skutkový výrok nelze podřadit pod §209 tr. zákoníku. Obvinění dále namítají, že trestné jednání je soudem spatřováno pouze ve využití pomoci spoluobviněného Č. spočívající ve vypracování nepravdivé revizní zprávy, aby uvedli v omyl ERU. Nicméně popis skutku hraničí s utilitární slovní ekvilibristikou, neboť samotným vypracováním čehokoliv nelze nikomu účelně poskytnout pomoc, pokud výsledek není předán dále – v rozsudku odvolacího soudu chybí „vypracoval a poskytl“. Jazykovým výkladem a výkladem za použití metody reductionem ad absurdum je použití sousloví odvolacím soudem „poskytl vypracováním“ nesmyslné. Obvinění namítají, že popis skutkového děje je v příkrém rozporu se zásadou obžalovací, když v celém průběhu trestního řízení nebyli stíháni pro tak definovaný skutek. Zásada totožnosti skutku je charakterizována nejen totožností objektivní stránky, ale i totožností pachatele. Nelze tedy pouhou překvalifikací uznat vinnými odlišné spolupachatele tím, že do jejich odpovědnostní sféry soud přenese kauzální nexus a následek. Obvinění nesouhlasí ani s použitým plurálem ohledně falzifikace listin, neboť závěry soudu nejsou prokázané. Nejedná se ani o právně aprobované rozšíření objektivní stránky skutkové podstaty o nové skutečnosti. Buď tedy bude věc vrácena k došetření, nebo bude trestní řízení pokračovat a právní kvalifikace pachatelů bude upravena. Jednání mělo být posouzeno jako příprava trestněprávně relevantní, avšak neúčelná. Rozsudkem odvolacího soudu došlo také k porušení ústavních práv obviněných (srov. nález ÚS ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je tedy možné, že vedle sebe existují rozsudky a zřejmě vedle sebe existují zásady „ne bis in idem“ a „rei iudicate“ (2 skutkové děje, odlišně právně kvalifikované, totožní pachatelé, oba ve formální a materiální právní moci). Nezrušená část rozsudku nalézacího soudu u spoluobviněného Č. a paralelní odsouzení za přípravu ve formě pomoci v rozsudku odvolacího soudu nemohou vedle sebe obstát. Obvinění se neztotožňují ani se závěry soudů ohledně skutečného využití pomoci spoluobviněného Č., které jsou v příkrém rozporu s veškerým dokazováním (nebyla ani jedna indicie a důkaz). Provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by revizní zprávy byly vyhotoveny a předány ERU na pokyn obviněných či s jejich vědomím (extrémní nesoulad mezi důkazním stavem a skutkovými závěry). Výrok rozsudku musí být logický a přezkoumatelný, což např. v popisu objektivní stránky „poskytl vypracováním“ nemůže při formálně-právním přezkumu obstát. Podle názoru obviněných měl odvolací soud pojmout do ustanovení o použité právní kvalifikaci také §23 tr. zákoníku o spolupachatelství (zákonné pojmenování i zákonné ustanovení), neboť touto vadou došlo k naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ve vztahu k §23 tr. zákoníku je spatřována obviněnými i další vada, a to z důvodu odlišného předmětu útoku. Obvinění individuálně žádali o udělení licence pro svou společnost S.-S., a Z.-S., přičemž žádosti byly projednány v samostatných správních řízení (nikoliv ve společném) a výsledkem bylo udělení dvou naprosto nezávislých licencí pro každou společnost zvlášť, proto jednání kladené za vinu obviněným nemohlo být vedeno proti společnému předmětu útoku a současně nebylo provázáno ani subjektivní stránkou – úmyslem. Podpisem předávacího protokolu konkrétní společnosti nelze v žádném případě dovodit snahu o uvedení v omyl ERU ohledně vydání licence v řízení u druhé společnosti. S tím souvisí i námitka ohledně výše škody, neboť pakliže by obvinění nebyli stíháni jako spolupachatelé, odpovídali by pouze za škodu přičtenou každé jednotlivé společnosti. Tímto dochází k neopodstatněnému zdvojení následku trestního jednání u dalších spoluobviněných (beneficium cohaesionis). Pod část B obvinění subsumovali nepřiléhavost (právních i skutkových závěrů) rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 968/2016, které využil odvolací soud. Jednání kladené za vinu obviněným spočívalo v osamoceném a důkazně striktně omezeném jednání (jeden popis) a nebyl nalezen jakýkoliv další projev jejich vůle, což evokuje stav důkazní nouze – kdo, jakým způsobem bylo doručeno ERU, na čí pokyn. Popis skutku ve skutkové větě tak nelze podřadit pod přípravu k trestnému činu. Skutková věta musí obstát ve formálně-právním přezkumu, musí v ní být pregnantně vyjádřeny normativní znaky. Teprve doručení předávacích protokolů na ERU obviněnými nebo na základě jejich pokynu by mohlo být přípravou trestného činu. Vůbec nebyl zkoumán skutkový děj v otázce ovlivnění posuzovací činnosti ERU v návaznosti na předávací protokoly. Oba soudy vzaly za prokázanou časovou posloupnost, avšak podle obviněných není bez důvodných pochybností prokázána, podrobně pak zařadili jednotlivá jednání v časové ose, přičemž soud podpis předávacích protokolů časově neustanovil (v přesně nezjištěné době). Při uplatnění zásady in dubio pro reo se na základě výše uvedeného jedná o extrémní rozpor mezi důkazy shromážděnými ve věci a skutkovými závěry napadených rozhodnutí. Obvinění pak poukazují na rozdíly mezi jejich případem a rozhodnutím Nejvyššího soudu uvedeným výše (úmyslné předložení reklamačního protokolu, padělaný podpis, osobní doručení na ERU, antidatovaný předávací protokol, fotovoltaické panely nebyly instalovány, období 29. 12. 2010 – 31. 12. 2010). Polemizují, zda jediné prokázání vůle (subjektivní stránky) ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. dostačuje k přesvědčivému závěru o dolózním přípravném jednání vedoucím k naplnění skutkové podstaty trestné činu podvodu (kvalita a kvantita jednání). Obvinění tvrdí, že byli odsouzeni za dolus directus a jakékoliv právní úvahy subsumované pod §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jsou liché. Obvinění dále tvrdí, že nebyl naplněn znak uvedení v omyl ve smyslu §209 tr. zákoníku, neboť musí podvodná informace dojít do složky vnímání poškozeného, jinak je přerušen kauzální nexus. Podpis nepravdivé listiny není bez dalšího nakládání s ní příčinně způsobilý navodit poruchu vůle v podobě omylu poškozeného a nemůže být považován za přípravu k trestnému činu. Obvinění vidí pochybení taktéž v dokazování času a místa podpisu předávacích protokolů, když neexistuje žádný jiný důkaz kromě tvrzení obviněných o podpisu protokolů v objektu Železáren Veselí, a. s., avšak soudy nepovažují jimi uváděné místo podpisu za pravdivý údaj, ačkoliv tento závěr neodůvodňují. Ohledně času rozporují vzdálenost mezi XY a XY a reálné možnosti doručit předávací protokoly v úředních hodinách ERU. Obvinění dále polemizují nad osobami jednajícími za ERU – osobou podepsanou pod výzvami ERU (P.) a osobou, k jejímž rukám byl směřován průvodní dopis k dokumentům údajně vyžádaným ERU (H.). Výzvy ERU a dokumentace fakticky dodaná údajně v odpovědi na tyto výzvy se z poloviny nekryjí (kolaudační rozhodnutí x rozhodnutí o zkušebním provozu, revizní zprávy x blíže neurčené přílohy). Průvodní dopisy k dokumentaci doručené ERU nejsou jakkoliv datovány, není na nich otisk razítka jejich společností S.-S., a Z.-S.). Použitím trpného rodu soudy obou instancí v případě doručení předávacích protokolů do gesce ERU je evokována domněnka neprokázanosti způsobu doručení předávacích protokolů na ERU. Obvinění uvádí, že s nejvyšší pravděpodobností inkriminované protokoly na ERU doručili H. a pan Š., neboť byli pověřeni jednáním s ERU na základě smlouvy o dílo mezi ŽV-Sun, s. r. o., a Železárnami Veselí, a. s. (nejedná se o zaměstnance obviněných, ale zhotovitele). Veškeré zastupování obviněných tak bylo předáno do rukou zhotovitele, a proto nelze jednání kladené za vinu obviněným posoudit jako činnost hlavních pachatelů z důvodu absence znaku protiprávnosti jejich jednání. Soudy v souvislosti s tímto ani nehodnotily podstatné důkazy, a tím zkonstruovaly skutkový děj s nimi nekorespondující (výpověď svědkyně H., výpověď H., smlouva o dílo, …). Když hovořili o odpovědnosti „našich pracovníků“, měli na mysli pracovníky zhotovitele. V daném případě však podle názoru obviněných chyběla i vědomostní složka, když do dne podpisu předávacích protokolů se se skutečným stavem výstavby obou FVE neseznámili. Při absenci důkazů ohledně jejich návštěv staveb FVE totiž není možné vyslovit ani pravděpodobnostní resultát ohledně míry jejich vědomí stran faktického stavu díla. Obvinění se tak neztotožňují s názorem soudů, že jednali v úmyslu přímém, když chybí jak složka volní, tak vědomostní. Výrok o vině je tak z pohledu subjektivní stránky naprosto vadný, nekorespondující s jejich smluvně převzatými závazky ani s faktickým skutkovým stavem. Další námitky uplatněné v mimořádném opravném prostředku obviněných se týkaly kompletnosti předmětu díla v předávacích protokolech, neboť slovo „kompletní“ nevyplývá z žádného důkazu, avšak soudy jej ve svých rozhodnutích používají. Obvinění odkazují i na akademický slovník cizích slov. „Konečné plnění předmětu díla“ v předávacích protokolech je ve smlouvě o dílo uvedeno jako položky, nicméně nejsou jakkoliv kvantifikované a jejich popis neodpovídá předmětu smlouvy o dílo. Popis jednotlivých složek předmětu díla a zaškrtnutí políčka „převzato bez výhrad“ není podle obviněných předat dílo kompletní (celé a úplné), nýbrž předávací protokoly by měly obsahovat údaj o tom, že se FVE předávají hotové a funkční ve 100 % výkonu, přičemž údaj o výkonu v předávacích protokolech chybí a nemohlo tak dojít k uvedení ERU v omyl. Obvinění v dovolání tvrdí, že odůvodnění odvolacího soudu staví jejich vinu na naplnění znaků objektivní stránky speciálních skutkových podstat dotačního či úvěrového podvodu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05). Dále obvinění namítají, že v případě podvodu podle §209 tr. zákoníku musí dojít k obohacení pachatele (či jiné osoby), vznikne škoda na cizím majetku, a pachatel uvede jiného v omyl, jeho omylu využije či zamlčí mu podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici. Důležitý je především kauzální nexus mezi omylem a majetkovou dispozicí osoby uvedené v omyl. Příprava v tomto případě je trestná pouze ke kvalifikované skutkové podstatě §209 odst. 5 tr. zákoníku. Škoda byla soudy stanovena na základě hypotetického výpočtu škody podle výpočtu použitého Nejvyšším soudem v rozhodnutí pod sp. zn. 4 Tdo 968/2016, který vychází z prostého násobení maximálního výkonu dané solární elektrárny, rozdílu příslušných garantovaných výkupních cen za rok 2010 a 2011 a počtem let, na které je udělena licence. A právě tímto výpočtem lze dospět k výsledku škody velkého rozsahu a tím kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 5 tr. zákoníku. Stanovení výše škody metodou potencionálního obohacení a škody prizmatem subjektivní stránky lze využít v případě, že se nejedná o dokonaný trestný čin, ale právě o přípravu k trestnému činu a zároveň tam, kde vůbec nedošlo k žádné majetkové dispozici. Navíc v případě pod sp. zn. 4 Tdo 968/2016 se pachatelé snažili uvést v omyl ERU i distribuční společnost. Nalézací soud, s jehož závěrem se soud odvolací ztotožnil, mechanicky přejal předběžné vyčíslení škody provedené za ERU P., ačkoliv bylo k dispozici odborné vyjádření Ing. Josefa Michálka s odhadem, vyčíslení škody na dobu 20 let zhola absentuje. Od získání licence v roce 2011 FVE dodávaly elektřinu v souladu se smlouvou uzavřenou se společností ACTHERM, spol. s r. o., nejméně do roku 2013, což bylo řádně vyfakturováno a uhrazeno. Dodávky elektřiny pokračovaly plynule po další roky. Obě FVE od ledna 2018 elektřinu vyráběly a dodávaly do sítě, což bylo v souladu se smlouvou účtováno a distributorem uhrazeno. Tímto je vyloučena existence příčinné souvislosti mezi přípravným jednáním obviněných a majetkovou dispozicí na straně společnosti ACTHERM, spol. s r. o., a zároveň nepřipouští vznik škody u distributorů a současně vylučuje obohacení společností obviněných. Obvinění se neztotožňují se závěrem soudů, že potencionální majetková dispozice distributorů měla být v podobě úhrady výkupní ceny dodané elektřiny učiněna na základě licence vydané ERU, ovšem v tom případě by musela existovat pouhá potencionální dispozice, jednání obviněných by směřovalo v uvedení v omyl nejen ERU, ale i distributora a v neposlední řadě by existovala hypotetická možnost vzniku škody z důvodu neschopnosti FVE vyrábět a dodávat jakoukoliv elektřinu. Další rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 791/2017 se výši škody absolutně nevěnuje, tudíž argumentace odvolacího soudu je zcela nesprávná. Podle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tz 136/2000) musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby. Přičemž majetková dispozice ze strany společnosti ACTHERM spol. s r. o., v podobě úhrady jejich společnostmi reálně dodané elektřiny byla učiněna na základě řádného plnění smlouvy uzavřené mezi S.-S., resp. Z.-S., a společností ACTHERM, spol. s r. o., což nečili nikdy v příčinné souvislosti s údajným omylem, když licence na výrobu elektřiny z FVE udělená ERU nemá pro distributora ve vztahu k plnění smlouvy v podstatě žádný význam. Neexistuje ani žádná „potencionální licence“ udělená v roce 2011, když Ústavní soud sistoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, a tak licence jsou stále platné s účinky od 31. 12. 2010. Distributoři dostali adekvátní protiplnění v podobě dodané elektřiny. Škoda a obohacení by musely být ve výši celkové uhrazené ceny za dodanou elektřinu, nikoliv ve výši rozdílu výkupních cen, aby majetková dispozice distributorů byla v kauzálním vztahu s udělením licence. Z pohledu obou distributorů veškerá jejich majetková dispozice v podobě úhrad za dodanou elektřinu jejich společnostem byla správná a důvodná, nikoliv činěná v omylu. Navíc distributorům vyplacená garantovaná cena byla zpětně refinancována od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, tudíž nemohla vzniknout jakákoliv škoda. Na závěr navrhli, aby Nejvyšší soud v intencích ust. §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 56/2016-11.134 ze dne 17. 1. 2018 a taktéž rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 7/2013-9824 ze dne 22. 2. 2016, jakož i veškerá další rozhodnutí, která na rozhodnutí zrušená obsahově navazují. Podle §265l odst. 1 tr. ř. dále navrhují, aby věc byla přikázána soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí, a souhlasili, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání ve smyslu §265r tr. ř. Současně požádali předsedu senátu Nejvyššího soudu o přerušení výkonu trestu do doby právní moci meritorního rozhodnutí dovolacího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Svůj třetí mimořádný opravný prostředek podali obvinění A. Z. a Z. Z. z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. s tím, že zároveň bylo porušeno jejich právo domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1., čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 odst. 2, čl. 2, čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, 3 písm. a) a čl. 7 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obvinění jsou přesvědčení, že předmětné licence měly být vydány již k 20. 1. 2010 (nikoliv k 31. 12. 2010). Své dovolání rozčlenili pod 13 namítaných bodů. V prvém bodě se věnují okolnostem vylučujícím protiprávnost. Odvolací soud přistoupil k jejich individuální věci paušalizujícím způsobem, když rozdílně reflektoval okolnosti svědčící v jejich prospěch a neprospěch. Obhajoba buď nebyla připuštěna, nebo byla označena za „rozmělňování koncentrace na podstatu věci“, přičemž naplněním skutkové podstaty některou z okolností vylučující trestní odpovědnost se soud vůbec nezabýval. Situace, do níž se společnosti obviněných a jediný společník (FERROMET, a. s.) jako investor v oblasti obnovitelných zdrojů dostaly nese znaky krajní nouze dle §28 tr. zákoníku. Výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů vychází z evropského práva, které stanoví povinný podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů energie na hrubé konečné spotřebě energií (pro ČR 13 %), směrnice č. 2001/77/ES o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou a směrnice č. 2009/28/ES a 2003/30/ES. Zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů měl nastavit režim podpory investic do elektráren využívající obnovitelné zdroje tak, aby mohl narůst jejich podíl na celkové vnitrostátní výrobě elektřiny a dosaženy cíle Evropské unie. Byly stanoveny ceny ERU pro následující rok, že nesmí být nižší 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém ustanovení rozhoduje. Legitimním očekáváním investorů byla předpokládána kontinualita systému výkupních cen. Avšak novela zákona o podpoře výroby elektřiny a obnovitelných zdrojů přinesla snížení výkupních cen elektřiny dodané do sítě pro FVE o více než 50 %. Při takto stanovené ceně by se společnosti obviněných dostaly do finančních problémů a hrozila by ztráta investic. Majetková ztráta přitom patří mezi škody na majetku, který je právní hodnotou chráněnou trestním zákoníkem, a tudíž hájitelnou za podmínek krajní nouze nebo jiné okolnosti vylučující trestní odpovědnost. Obvinění pak odkazují a citují judikaturu Ústavního soudu o chybách státu a přirovnávají aktivitu státu k nepřípustné provokaci policejního agenta (srov. sp. zn. III. ÚS. 479/99 a IV. ÚS 50/02, nález Pl. ÚS 8/02, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 313/2015-492, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 407/07 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01). Situaci tísně způsobené nepředvídatelnou a nelegitimní změnou výkupních cen lze považovat za okolnost zmírňující trestnost v podobě mimořádného snížení trestu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku či polehčující okolnosti podle §41 písm. g) tr. zákoníku. Druhá část námitek směřovala do oblasti absence škody a neoprávněného obohacení. Postup soudu při výpočtu škody nelze považovat za správný. Obvinění se neztotožňují se závěrem soudu o výši škody, který nevzal v úvahu dokončenost FVE na 99,9 % (potvrzují i svědci). Nedostatky přitom neměly žádný vliv na posouzení provozuschopnosti FVE. Škodu nelze spojovat s jednotlivými FVE a sčítat ji, neboť obvinění nejsou spolupachateli. Podle znaleckých posudků (znalecký ústav PROSCON, s. r. o., a Pricewaterhouse Coopers Česká republika, s. r. o.) nedokončenost FVE představovala asi 0,01 % a zcela vyvrací odborné vyjádření p. Michálka, podle něhož na žádné z FVE nebyl ani jediný panel. Názor soudu o tom, že FVE nebyly dostavěny, nabývá povahy přepjatého formalismu a je i v přímém rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe z §12 tr. zákoníku. Obvinění poukazují na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 7/2017-1852, z něhož plyne, že při stanovení výše škody je třeba zohlednit pouze nedokončenou část FVE. Obvinění se neztotožňují s výpočtem škody podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 968/2016 a usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 791/2017, na něž Vrchní soud v Olomouci odkazuje. Případy FVE Držovice a FVE Vranovice z uvedených usnesení se liší oproti případu FVE obviněných (nebyl nainstalován ani jeden panel, využití omylu pracovníka ERU, ohledání přes plot atd.). Podle výpočtů obviněných (resp. jimi předloženými znaleckými posudky) došlo k bezdůvodnému obohacení v souvislosti s udělením licence na výrobu elektřiny u FVE S.-S. ve výši 58.000 Kč a u FVE Z.-S. ve výši 38.000 Kč. Změna výše škody zapříčiní změnu kvalifikace skutku a jeho trestnosti jako přípravy, kdy příprava je trestná, pokud se podle §20 odst. 1 tr. zákoníku jedná o zvlášť závažný zločin podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Avšak v případě nedokončenosti v rozsahu 0,01 % připadá v úvahu u Z. Z. kvalifikace podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a v případě A. Z. kvalifikovaná skutková podstata podle §209 odst. 3 tr. zákoníku. Ani v jednom případě se nejedná o zvlášť závažný trestný čin a nepřipadá u něho v úvahu jeho příprava. Současný uložený trest odnětí svobody ve výměře 6 let a 9 měsíců by byl mimo trestní sazbu a zakládal by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Minimální rozsah nedokončenosti obou FVE dokládá minimální společenskou škodlivost. Dále je obviněným nejasné, z jakého právního důvodu je v napadeném rozsudku přičítaná oběma obviněným potencionální škoda za obě společnosti, když chybí příčinná souvislost mezi potencionální škodou a jednáním obviněných. Uvedení v omyl též nemůže být bráno v celém rozsahu, ale pouze v části nedokončenosti FVE. Pod třetím bodem dovolání obvinění namítají absenci subjektivní stránky, neboť v době podpisu předávacích protokolů ani jeden z nich nevěděl o tom, že daný protokol neodpovídá skutečnému stavu. Odvolací soud konstatoval trestní odpovědnost obviněných jako objektivní, neboť měli jednat s péčí řádného hospodáře jako statutární orgán. Nicméně i úmysl nepřímý je nutné ze zjištěných okolností prokázat, ne jen předpokládat (srov. III. ÚS 722/09, III. ÚS. 1624/09, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 99/2011), když péče řádného hospodáře není kritériem úmyslu, ale obsahem relativní povinnosti, kterou obvinění dluží jen své společnosti. Vědomost obviněných o rozhodujících skutečnostech nebyla v řízení podložena žádným relevantním důkazem. Předávací protokol v době podpisu sloužil pouze jako interní dokument pro vnitroúčetní účely. Nadto dodali, že spoléhali na odborníky, kteří měli v popisu práce kontrolu výstavby obou FVE (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1557/2014, sp. zn. 5 Tdo 334/2017), dále byli pracovně vytížení, neznali specifickou problematiku FVE, neměli vzdělání a kvalifikaci k posouzení technických aspektů výstavby FVE. Nemohou tedy souhlasit s názorem odvolacího soudu, který konstatoval, že vzhledem k pozici obviněných v předmětných společnostech museli být informováni o nepravdivosti listiny stejně jako o jejím použití v licenčním řízení. Obvinění neměli důvod podřízeným ani externím odborníkům nevěřit. Skutkový závěr, že obvinění museli o stavu FVE vědět v době podpisu předávacích protokolů nemá oporu v žádném provedeném důkazu, ba naopak je v rozporu s provedenými důkazy. Ani z následných událostí nelze dovozovat úmysl a vědomost obviněných, neboť nevěděli o závadnosti a odjeli na vánoční dovolenou, důvěřovali tak svému otci a managementu. Jelikož jim hrozil vazební důvod po sdělení obvinění, nezbývalo jim nic jiného než se obrátit na advokáty. V případě, že soudy naplnění subjektivní stránky spatřují i v tom, že nepodnikli vlastní vyšetřování, došlo tím k porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, přičemž skutkové závěry soudů jsou v hrubém rozporu s provedenými důkazy. Předávací protokoly byly vyhotoveny spoluobviněným Š. (projektový specialista společnosti Z-Group, a. s.), nikoliv obviněnými a ani se na formulaci předávacích protokolů nepodíleli. Podepsali je každý z obviněných jednotlivě a nezávisle na sobě. Dále obvinění polemizují nad časovou nemožností doručení předávacích protokolů z XY do XY a s tím spojenou časovou sousledností vzhledem k výzvám ERU. Dne 9. 12. 2010, kdy obvinění předávací protokoly podepsali, neměli důvod předpokládat, že ERU licence nevydá. Jejich vědomost nevyplývá ani ze svědeckých výpovědí jiných osob. Jednání obviněných nevykazuje ani potřebný stupeň společenské škodlivosti, aby mohlo být trestně postiženo. K datu podpisu předávacích protokolů obvinění neměli k dispozici relevantní konstatování, že FVE nejsou dokončeny, naprostá většina vytýkaných nedostatků nastala až po podpisu předávacích protokolů. Nadto je třeba uvést, že předávací protokoly měly sloužit jen k doložení vlastnictví FVE, nikoliv k prokázání kompletnosti a dokončenosti díla (doklad o splnění závazku a zhotovení a předání díla a pro objednatele jako doklad o převzetí díla a nabytí vlastnictví). Nemohou tedy souhlasit s názorem odvolacího soudu, že podpis předávacího protokolu a jeho předání ERU je přípravou ke kvalifikovanému trestnému činu podvodu. Na doručení předávacích protokolů ERU se taktéž nepodíleli, přičemž kontrolující pracovníci ERU nebyli kompetentní rozhodovat o licenci, neboť o tom rozhodoval jiný odbor ERU – licenční. V případě, že by předávací protokoly byly ze strany ERU považovány za doklad dokončenosti FVE, jednalo by se o vadný postup ERU, za který nelze obviněné jakkoli trestat, neboť to nevyplývá z výzvy ERU ani jeho reálné praxe. Ve vztahu k prokazování vlastnictví FVE byly předávací protokoly naprosto pravdivé a ERU neuváděly v omyl – dokončenost FVE nebyla pro ERU významná, když se jednalo o vydání licence pro FVE ve zkušebním provozu. Nebyla prokázána ani provázanost podpisu předávacích protokolů obviněnými a předložením ERU. Absentuje tak úmysl obviněných uvést ERU v omyl, jak podpisem předávacích protokolů, tak nedokončeností FVE. Je rozdíl mezi případy, kdy FVE nebyly dokončeny vůbec a tímto případem, kdy FVE vykazovaly pouze drobné nedostatky nebránící zkušebnímu provozu. Pod bodem čtvrtým obvinění namítají i absenci objektivní stránky. Neztotožňují se se závěrem odvolacího soudu ohledně uvedení ERU v omyl dokončeností předmětných FVE. Odvolací soud vztáhl závěr usnesení sp. zn. 4 Tdo 968/2016 na posuzovanou věc zcela mechanicky bez ohledu na její specifické okolnosti, přitom Ústavní soud klade důraz na povinnost soudů vycházet vždy z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu (nález Pl. ÚS 34/09). Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 4 Tdo 968/2016 odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 305/2010, kdy správní orgán nezná skutečný stav věci, přičemž ve věci obviněných ERU nejméně třikrát kontroloval na místě samém skutečný stav FVE a měl o otázce jejich dokončenosti velmi podrobné informace. Navíc ERU měl možnost vyžádat si od žadatelů doplňující dokumenty (např. technické povahy, výpovědi) a v rozhodnou dobu jimi i prokazatelně disponoval (ERU znal skutečný stav věci ještě před tím, než došlo k podpisu předávacích protokolů obviněnými – nemohl být uveden v omyl). Uvedené usnesení Nejvyššího soudu nelze však aplikovat v neprospěch obviněných s ohledem na obecný zákaz retroaktivní aplikace judikatury, neboť nesmí být narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09) a přípustnosti ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku. Předávacími protokoly tak nemohl být ERU uveden v omyl, pokud prokazovaly vlastnické právo k FVE a nikoliv objektivně dokončenost FVE. Správní orgán jako je ERU vydává veřejnoprávní licence jako správní rozhodnutí a nemůže se tak spokojit jen stvrzením žadatele o licenci, ale musí postupovat tak, aby zjistil stav věci a nespoléhat se jen na součinnost účastníků. V souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 968/2016 musí správní orgán rozhodnout podle stavu ke dni rozhodování správního orgánu (ke dni vydání rozhodnutí 31. 12. 2010), nikoliv ke dni zahájení řízení podáním žádosti, když si opakovanými kontrolami stav FVE sám ověřil. Případné klamavé tvrzení účastníka správního řízení samo o sobě nemůže vést k vydání nesprávného rozhodnutí, neboť ERU si musel zjistit stav věci sám a trestnost nepravdivých tvrzení ve stanovisku účastníka správního řízení ani správní právo nezná. Účastník může být vyslechnut správním orgánem ve sporném řízení (není řízení o vydání veřejnoprávní licence) nebo jako v tomto případě podat pravdivé čestné prohlášení, přičemž za úmyslné uvedení nepravdivých údajů bude stíhán účastník jen za přestupek, nikoliv za trestný čin. K tomuto dovolacímu bodu obvinění ještě uvedli, že ve skutkové větě výroku o vině není uvedena žádná konkrétní osoba provádějící v omylu majetkovou dispozici, čímž nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nárok na výkupní cenu solárních energií podle pravidel roku 2010 není majetkovou dispozicí, neboť pro získání výkupních cen v roce 2010 v souladu s odst. 1.9. cenového rozhodnutí ERU č. 4/2009 bylo nezbytné splnit 2 podmínky – první paralelní připojení k distribuční soustavě (provedla dne 22. 12. 2010 společnost ACTHERM, spol. s r. o.) a účinná licence na výrobu elektřiny. ERU sice vydal licence, ale neprovedl majetkovou dispozici vedoucí ke škodě, když licence sama o sobě nárok na výkupní ceny za výrobu elektřiny nezakládá. Předmětem licenčního řízení je pouze povolení k podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 18/2008). Z napadeného rozsudku však nelze dovodit, že by společnost ACTHERM, spol. s r. o., jednala v omylu nebo že by ji obvinění uvedli v omyl či jejího omylu využili. Nadto obvinění dodávají, že se vůbec soudy nezabývaly rolí této společnosti. Je podstatný rozdíl, zda byl uveden v omyl konkrétní úředník ERU nebo distribuční společnosti nebo úřad jako takový (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 968/2016, sp. zn. 6 Tdo 791/2017). Uvedení v omyl jednoho či více úředníků nemusí mít vliv na správní rozhodnutí. Odvolací soud se tak odchýlil od předchozích rozhodnutí, a to neodůvodněně. Obvinění pod bodem č. 5 jejich dovolání tvrdí, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Provedenému dokazování neodpovídá tvrzení soudu o ohledání ze dne 20. 12. 2010, neboť nebyly zjištěny žádné nedostatky ze strany ERU v rozporu s energetickým zákonem nebo zákonem o obnovitelných zdrojích energie. Nedokončenost FVE S.-S. a FVE Z.-S. byla zcela marginální, přičemž ohledáním ze dne 20. 12. 2010 mělo být zjištěno, že nebyly propojeny panely, přičemž ty byly odpojeny z důvodu praskání v mrazu, panely nebyly osazeny, přičemž byly odinstalovány z důvodu výměny konstrukcí ze závrtných na zátěžové bloky, nebyl zahrnut výkop, přičemž byly mrazy, chyběly střídače, neboť byly odcizeny nebo reklamovány, nebyl zapojen transformátor, přičemž probíhalo kontrolní měření. Nebyly ani prokázány stěžejní nedostatky, když z předávacích protokolů založených ve spise plyne dřívější předání. Vyjádření ohledně drobných nedostatků soud prvního stupně ignoroval, odvolací soud ironizoval a bagatelizoval. Ze žádného důkazu ani nevyplývá osazování fotovoltaických panelů v roce 2011 (při kontrole v březnu nebyly žádné výhrady). Po udělení kolaudačního souhlasu byly vystaveny předávací protokoly mezi společnostmi Železárny Veselí, a. s., a ACTHERM servis, a. s. Z fotodokumentace a podle tvrzení svědků nebyly žádné prázdné konstrukce neosázené panely. Dokončenost FVE vyplývá také z paralelního připojení do sítě ještě před koncem roku 2010 a notářských zápisů z listopadu a prosince 2010, které prokazují dodání všech solárních panelů před koncem roku 2010 a vyvracejí subjektivní stránku obviněných. Soud nevzal v potaz ani rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 19. 11. 2010 o povolení zkušebního provozu FVE. Závěr o nedokončenosti je také v rozporu se znaleckými posudky prokazujícími dokončenost na 99,9 %. Obvinění se dále vyjadřují k inventarizaci dodávek a montáží, které jsou v trestním spise obsaženy s různými daty, přičemž se nejedná o inventarizaci ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2942/2000), neprokazují skutečný stav FVE S.-S. a FVE Z.-S. k datu uvedenému na těchto dokumentech, sloužily pouze jako podklad pro fakturaci. V trestním řízení nebyla ani objasněna otázka podvodného jednání obviněných ke konkrétní nedokončenosti jednotlivé FVE – co konkrétně nebylo dokončeno, co chybělo v číselném vyjádření, na jaké části každé FVE, ke kterému období, v jakém stavu byla každá FVE ke dni podpisu předávacích protokolů. Pokud odvolací soud změnil formulaci skutkové věty, mělo být k této změně provedeno i dokazování, a zároveň měla být změněna i výše škody. Z provedeného dokazování ani nesvědčí žádný důkaz o tom, že by obvinění měli v době podpisu předávacích protokolů vědomost o údajné nedokončenosti FVE, při tom na místě samotném byli jen dvakrát, když na budování FVE dohlížely pověřené osoby, kterým obvinění mohli důvěřovat. Dále nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by obvinění předávací protokoly podepsali za účelem jejich předložení ERU (ani z výzvy ze dne 9. 12.2010) a že by tyto měli prokazovat dokončenost FVE kromě vlastnického práva. Obvinění se neztotožňují ani s názorem soudu, že opakované kontroly FVE nebyly ze strany ERU nikdy realizovány a případ obviněných je zcela nestandardní, přičemž z trestního spisu vyplývá, že bylo provedeno minimálně 14 opakovaných ohledání energetických zařízení. Též nebyl proveden důkaz o chybějících 2/3 FVE, když fotodokumentace prokazuje něco jiného a krádeže potvrdila řada svědků. První paralelní připojení proběhlo dne 22. 12. 2010 distribuční společností ACTHERM, spol. s r. o. Pod bodem č. 6 obvinění namítají, že soud nepřihlédl k důkazům obhajoby, hodnotil jen důkazy v jejich neprospěch a důkazy podporující verzi obhajoby rovnou odmítal a považoval je za nadbytečné nebo byly nesprávně hodnoceny. Odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů výrazně selektivním způsobem a v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14 podle něhož je selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu. Odvolací soud upřednostnil důkazy hodnotící FVE za nedokončené bez řádného odůvodnění, nezohlednil důkazy vyvracející verzi soudu s poukazem na účelovost obhajoby (zejména výpovědi pracovníků ERU, svědků k dokončenosti FVE či prvnímu paralelnímu připojení, opakované výslechy svědků, znalců, listiny, svědecké výpovědi k postavení obviněných v holdingu). Soud návrhy na doplnění dokazování zamítl, aniž by své rozhodnutí zdůvodnil. Obvinění tímto byli zkráceni na svém právu na obhajobu a spravedlivý proces. Obvinění svůj mimořádný opravný prostředek pod bodem sedmým zaměřili na nesprávný závěr o spolupachatelství. Ačkoliv odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně o spolupachatelství obviněných, tak ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně taková právní kvalifikace chybí, a tím došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Obvinění nemohli naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu jako spolupachatelé, neboť absentuje společné jednání a společný úmysl, a mělo by se jednat o tzv. souběžné pachatelství (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 20/2011). Každý obviněný jednal pouze ve vztahu k FVE vlastněné jeho společností a usiloval o získání licence pouze ve vztahu ke své FVE, a proto při stanovení výše trestu nemůže být zohledněna škoda, kterou nemohl každý z obviněných způsobit svým jednáním. Další bod č. 8 dovolání je věnován změně kvalifikace skutku z pokusu na přípravu, kdy podle názoru obviněných měl odvolací soud rozsudek nalézacího soudu zrušit a vrátit mu jej k novému řízení. Byť odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 968/2016, tímto došlo ke zrušení rozhodnutí druhoinstačního a prvoinstančního soudu. Odvolací soud v případě obviněných měl rozhodnout kasačně a nikoliv apelačně, zároveň dát obhajobě možnost adekvátně reagovat na novou právní kvalifikaci. Nejen že odvolací soud svůj záměr o změně kvalifikace během veřejného jednání nepředestřel a neumožnil tak obhajobě na jiný právní názor reagovat, tak změnou meritorního rozhodnutí byla obejita povinnost dvouinstančnosti trestního řízení (rozhodnutí v otázce viny vč. stadia trestného činu), kdy je možné podat proti rozhodnutí soudu první instance řádný opravný prostředek. Došlo tak k porušení čl. 2 protokolu č. 7 Úmluvy (dvojinstačnost), čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy (seznámení s povahou a důvodem obvinění), čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 645/16). Jako 9. bod svého mimořádného opravného prostředku obvinění uvedli námitky vůči totožnosti skutku. Skutek v obžalobě není totožný se skutkem, který vyšel najevo během hlavního líčení a který je uveden v napadaném rozsudku. Byť si jsou obvinění vědomi nekonzistentní judikatury Nejvyššího soudu ohledně totožnosti skutku, musí být zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Je rozdíl, zda FVE nebyla dokončena „ani z části“ nebo dokončena na 99,99 %. Následek nebyl také zachován, neboť došlo ke změně výše škody (výpočty obviněných viz výše) a k tomu mělo být zaměřeno i dokazování a snížena výše škody (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 7/2017). Dále obvinění namítají, že byli odsouzeni v rozporu se zásadou in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. Citují komentář k trestnímu řádu vydaný C. H. Beck, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08, sp. zn. III. ÚS 888/14, podle nichž se soud v případě rovnocenných skutkových verzí má přiklonit k té příznivější pro obviněného. Obvinění popsali v předchozích částech dovolání extrémní rozpor některých skutkových závěrů soudů nižších instancí s provedenými důkazy a údajně přinejmenším lze konstatovat existenci dvou rovnocenných skutkových verzí – ne/dokončenost FVE, ne/vědomost o dokončenosti FVE, ne/úmysl uvést ERU v omyl, prokázání FVE/vlastnictví předávacími protokoly. Dále obvinění pod bodem 11 svého mimořádného opravného prostředku vytýkají soudům, že nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe. Odkazují na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 645/16) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, 8 Tdo 1171/2014). V případě obviněných byla podstatná část FVE hotova a nejednalo se tak o přípravu podvodu, pouze podepsali jeden dokument, kdy pravdivost jeho obsahu s ohledem na svoji vytíženost a důvěru v podřízené nekontrolovali. Předávací protokol nesepisovali ani nepředkládali ERU. Škodlivost jednání obviněných je natolik nízká, že nelze obviněné trestat za přípravu trestného činu. Je nutné přihlédnout i k okolnostem, za kterých byl čin spáchán (investoři chtěli stihnout lhůtu, nové cenové rozhodnutí ERU, projekt ve vysokém stupni realizační fáze, ochrana investic plněním cíle podle mezinárodních smluv). Závažnost použité formy přípravy je v tomto případě nízká, neboť podepsaný dokument je do značné míry nekonkrétní a jednoduchý. Společný cíl obviněných i všech zainteresovaných osob je dovozován velice zjednodušeně a bez konkrétních důkazů. Také vytvoření předávacích protokolů je vzdáleným nebezpečím ve vztahu k dalším procesům a navíc předávací protokoly měly dokazovat pouze vlastnictví FVE. Předávací protokoly nenaplnily důležitý znak skutkové podstaty – uvedení ERU v omyl, neboť byly určeny k interním potřebám koncernu. Z výše uvedeného tedy plyne, že nebyly naplněny znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. Obvinění v rámci tohoto dovolacího bodu porovnávají svůj případ s případy z usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 968/2016 a 6 Tdo 791/2017 a upozorňují na rozdílnost skutkově podobných případů. Na závěr bodu 11 dovolání uvedli, že udělení licence na výrobu elektřiny pro společnosti Z.-S., a S.-S., je v současné době stále předmětem zkoumání a Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti předmětných rozhodnutí Krajského soudu v Brně, potvrzených Nejvyšším správním soudem. Případná ztráta licence předmětných společností by byla pro obviněné drtivou sankcí a další postih prostředky trestního práva by byl neefektivní. Obvinění se dále neztotožňují s výší uloženého trestu odnětí svobody a považují ho za nepřiměřený. Toto odůvodňují pod bodem 12 dovolání tak, že nepřiměřenost trestu sice není v §265b odst. 1 tr. ř. výslovně zahrnuta, ale podle nálezu sp. zn. I. ÚS 603/06 jí lze namítat podle norem ústavních. Licenční podvod není samostatným trestným činem, ale trestnost získání licence musí být kvalifikována jako podvod podle §209 tr. zákoníku. U skutkových podstat podvodu podle §210 – §212 tr. zákoníku není vyžadován vznik škody či obohacení. Veřejnoprávní licence je individuální jednostranný právní akt veřejné moci a licence podle energetického zákona je něco jako živnostenské oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 18/2008). Udělením licence dojde k oprávnění k určité činnosti, ale nedochází zde k přímému vzniku obohacení či škody. Nelze tedy postihnout v rámci trestného činu podvodu vydání veřejnoprávní licence, natož přípravu. Majetkový prospěch vzniká až smluvním vztahem a prodejem elektřiny energetické distribuční společnosti. V případě odsouzení za podpis jednoho dokumentu použitého v rámci správního řízení, v němž nebyli obvinění činní, lze považovat za nezákonné odsouzení (skutková podstata podvodu je naplněna až získáním peněz z prodeje elektřiny), neboť se nejedná o přípravu (předávací protokol nepostačuje k vydání licence ani ke smluvnímu vztahu s energetickou společností). Obvinění dále poukázali na rozhodnutí o výši trestů u jiných případů podvodů ohledně FVE (např. FVE MONDRAGONE, s. r. o., FVE Držovice). Také namítli, že soud odvolací nezohlednil překvalifikaci z pokusu na přípravu trestného činu podvodu a uložil tresty obdobně přísné – snížené pouze o 9 měsíců, což je nepřiměřené. Citovali nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1250/12 týkající se ukládání sankcí v trestním řízení (princip proporcionality). Odvolací soud také nezohlednil skutkové okolnosti věci, především dokončenost FVE na 99 % a schopnost jejich provozu, jednání České republiky a vystavení se bezvýchodnosti jimi nezaviněné situace ohledně hrozby ztráty až miliardových investic, nepředvídatelnost a nelegitimní změnu výkupních cen, prozatímní netrestanost, existenci extrémní tísně. Obvinění navíc splňovali podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku z důvodu kvalifikace přípravy a odvracení nebezpečí (zmaření investic). Trestní řízení proti obviněným je vedeno již sedmým rokem a jedná se tak o nepřiměřenou dobu, která by měla být zohledněna. Obvinění považují uložený trest za exemplární, tj. nepřiměřený ke spáchanému skutku. Byl jim uložen trest vyšší než u některých vražd. Navíc případ byl zásluhou trestního stíhání bývalé předsedkyně ERU V. silně medializován a její následné zproštění obžaloby odvolacím soudem mohlo být kompenzováno snahou tímto soudem exemplárně potrestat zbývající relativně známé osoby (obviněné). Po dlouhém úsilí se jim podařilo domoci se šance na zachování licence na výrobu elektřiny, když Ústavní soud v návaznosti na podané ústavní stížnosti rozhodl usnesením o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterými byla zrušena rozhodnutí ERU o udělení licence na výrobu elektřiny. Obvinění vnímají uložený trest jako krok státních orgánů v pokračující snaze o kriminalizaci osob podnikajících v oblasti FVE, což odporuje ustálené judikatuře a nesplňuje ústavní principy trestní represe. V neposlední řadě soud ani nezohlednil řádný život obviněných a vliv na jejich děti, když rozsudkem odvolacího soudu jsou dotčeny i zájmy dětí obviněných. Nejenže ztratí každodenní kontakt se svými otci, ale poškozuje je to v očích jejich vrstevníků a širšího okolí. Je nutné dbát na zájmy dítěte a nejednat v rozporu s mezinárodní Úmluvou o právech dítěte. I ostatní druhy uložených trestů (pokuta, zákaz činnosti) jsou zcela nepřiměřené. Pod poslední bod svého mimořádného opravného prostředku obvinění podřadili námitky ohledně nepříslušnosti soudu v přípravném řízení a nenáležitém obsazení soudu prvního stupně, resp. nepříslušného senátu. Došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy, garantující právo na spravedlivý proces, na zákonného soudce, rovnost účastníků a zákonnost uplatňování státní moci. V přípravném řízení byl činný nepříslušný Městský soud v Brně a Okresní soud v Hradci Králové, které vydaly příkazy k prohlídkám prostor a jiná rozhodnutí. Volba soudu státním zástupcem musí být odůvodněna, aby nebyla projevem svévole a zneužitím práva, zejména pokud se čin nestal v územní působnosti soudu rozhodujícímu o příkazu k prohlídce. Odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, jež omezil manipulaci s přípravným řízením formou výběru vhodných soudů. V případě nepříslušného státního zastupitelství nebo soudu se jedná o vadné trestné řízení (srov. rozsudek Nevyššího soudu sp. zn. 7 Tz 26/2013). Vrchní soud v Olomouci nezákonný postup nenapravil a uvedené skutečnosti nereflektoval. Dále došlo k porušení práva na zákonného soudce, když věc byla přidělena senátu 46 T místo 39 T v důsledku nedodržení tzv. rotačního principu stanoveného rozvrhem práce Krajského soudu v Brně. Rozvrh práce slouží k tomu, aby existoval transparentní a předvídatelný mechanismus přidělování věcí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 29/01, II. ÚS 3213/10). Porušení práva na zákonného soudce nenamítali obvinění již u soudu prvního stupně, neboť se o možném pochybění ohledně rozvrhu práce dozvěděli až v roce 2016, když bylo veřejné jednání Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2430/15. Důvody přidělování věci soudním senátům nejsou v daném případě dohledatelné ani přezkoumatelné. K vadě došlo i v případě přísedících, s čímž souvisí právo na zákonného přísedícího (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3213/10), kdy není možné výběr přísedících ad hoc. Každý předseda senátu v případě obviněných si podle seznamu přísedících pro trestní věc mohl vybrat podle vlastního uvážení přísedící – tedy účelově, jež s ním zasednou v senátu, což je v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Na závěr svého mimořádně opravného prostředku obvinění podali návrh, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 56/2016, v rozsahu výroku I, kterým rozhodl podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) odst. 2 tr. ř. o zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, č. j. 46 T 7/2013, ohledně obviněných A. Z. a Z. Z. v celém rozsahu, a v rozsahu výroku II. písm. A, kde nově rozhodl o vině a trestu obviněných A. a Z. Z. Dále aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, ohledně obviněných A. a Z. Z. v celém rozsahu, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Také navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněné zprostil obžaloby, eventuálně aby dle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v jiném složení senátu Krajského soudu v Brně. Na úplný závěr svého dovolání podali návrh na přerušení výkonu trestů. Nejvyšší státní zástupce mimořádný opravný prostředek v neprospěch obviněné A. V. podal z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci týkající se V., přičemž zdůraznil, že odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto, byť opakováním některých důkazů byl vytvořen prostor pro upřesnění skutkových zjištění. Odvolací soud konstatoval, že nelze státnímu zástupci odepřít relevanci a nad postupy obviněné je možné vyjádřit minimálně podiv, přičemž není možno potvrdit, že by její činnost měla výlučně obrodný vliv na činnost ERU, resp. že by ztělesňovala boj proti solárnímu či jinému lobbingu zneužívajícímu státní finanční podporu. Vedení trestního řízení proto soud označil za maximálně důvodné, avšak zároveň dovodil, že závěr o vině obviněné nelze učinit zcela a bez jakýchkoliv pochybností. Podle odvolacího soudu je jádrem obhajoby obviněné tvrzení, podle něhož si neotevřela e-mail od spoluobviněné S. s žádostí o podporu a vyjádření souhlasu s konkrétním rozhodnutím a zejména že by požadovaný souhlas nebo konkrétní podporu obviněná poskytla. Souhlas obviněné s postupem spoluobviněné S., resp. ani vědomí, že ji vůbec spoluobviněná o nějaký souhlas žádala, nepřipadá pro absenci subjektivní stránky dovození trestné činnosti v úvahu. Ze stejného důvodu není možná ani eventuální překvalifikace na nedbalostní formu trestné činnosti. Podle soudu nebyla prokázána účast na trestné činnosti spoluobviněné S., proto byla obviněná V. zproštěna obžaloby. S tvrzením druhoinstančního soudu se státní zástupce neztotožňuje. Závěr odvolacího soudu o zproštění obžaloby se vztahuje pouze ke skutečnosti, že nelze prokázat vědomost o konkrétním způsobu rozhodnutí spoluobviněné S. v rámci řízení týkajících se S.-S., a Z.-S., tj. přečtení e-mailu od spoluobviněné S. Ostatní skutková zjištění zůstala odvolacím soudem nerozporována, a to zejména vědomí obviněné o předchozích četných kontaktech mezi spoluobviněnou S. a Z. Z., jenž zastupoval společnosti, v nichž byli jednatelé jeho synové, obvinění Z., a předsedou představenstva F. A. S. (jediný společník S.-S., a Z.-S.). Obviněná byla v danou dobu předsedkyní ERU (představeným ústředního správního úřadu) a věděla, že se vede správní řízení týkajících se licencí těchto společností (stran FVE) a že je ohledně posouzení těchto věcí dán zásadní názorový rozpor mezi odborně nepochybně zkušenějším a erudovanějším P. (viz níže) a spoluobviněnou S. (oprávněná úřední osobou ve věci FVE). Byť obviněná nemá právní vzdělání, nelze akceptovat závěr odvolacího soudu, podle něhož obviněná nebyla v posuzované problematice orientována a nerozuměla jí po věcné ani po právní stránce. Státní zástupce připomíná, že obviněná byla předsedkyní ERU, do funkce uvedla spoluobviněnou, byla odpovědná za jeho chod (zde je možné odkázat na závěry, dovozené Nejvyšším soudem v jeho usnesení sp. zn. 11 Tdo 454/2011, tzn. pokud obviněná dobrovolně přijala funkci předsedkyně ERU, předpokládá to její znalost zásadní právní úpravy činnosti tohoto orgánu a schopnost odlišit relevantní odborný postoj od úmyslně zločinného). Obviněná zcela ignorovala veškerá závažná zjištění a s cílem účelově zachovat projekt argumentovala tvrzeními věcně nesprávnými, což nerozporoval ani odvolací soud. Následná reakce obviněné místo adekvátního zásahu byla eliminace pracovníků ERU, kteří zastávali opačný odborný postoj než spoluobviněná S. Kroky, které obviněná k nápravě celé situace učinila, pak byly realizovány až se zjevným časovým odstupem po prvních zásazích dalších orgánů. Rovněž pro vinu obviněné hovoří popis událostí uvedených svědky P. (ředitel legislativně právního odboru, od 2010 místopředseda ERU, odborník v dané oblasti), M. a V. (ředitel odboru licencí), přičemž z těchto tvrzení jako věrohodných při zjišťování skutkového stavu vycházel soud prvního stupně a nijak je nezpochybnil ani soud odvolací. Svědek P. informoval obviněnou v týdnu před rozhodnutím o podstatě celého problému, načež poté byl vlivem obviněné přesvědčen k ukončení pracovního poměru. Svědek V. zastával obdobný odborný názor, i on byl z funkce odvolán a nahrazen spoluobviněnou S., taktéž svědek M. Státní zástupce připomněl podstatu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kdy se ho dopustí úřední osoba, která při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu a zajistí-li takovým činem jinému prospěch velkého rozsahu. Podle §16 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel buď věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (tzv. vědomá nedbalost), nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (tzv. nevědomá nedbalost). Trestný čin je potom podle odst. 2 téhož ustanovení spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Kritériem nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Míra potřebné opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012 str. 2240). Obviněná přes vědomí existence názorových rozporů ohledně rozhodování spoluobviněné S., přes očividné nesprávnosti jejího právního názoru i přes vědomost o předchozích obchodních kontaktech spoluobviněné a Z. Z., o této skutečnosti neinformovala P., ani se o skutečném rozsahu možné podjatosti blíže neinformovala u spoluobviněné, souhlasila s rozhodováním spoluobviněné, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhala na vydání zákonného rozhodnutí (nebylo soudy rozporováno). Jedná se o hrubou nedbalost s přihlédnutím k významu věci a postavení obviněné, která měla absolutně dbát o nezávislé a zákonné rozhodování úřadu a byla povinna oznámit potenciální střet zájmů (objektivní kritérium nutné opatrnosti). Význam má i subjektivní kritérium nutné opatrnosti, zejm. skutečnost, že obviněná si nechala P. sdělit podstatu argumentace k dané věci, sama se informovala a oním svolením i angažovaností ve věci, byť tak činit nemusela a podle správního práva ani neměla. Názorový konflikt tedy fakticky rozhodla tím, že volním jednáním souhlasila s rozhodováním osobou zastávající jeden ze dvou profilovaných odlišných názorů, navíc názor nezákonný. Objektivní i subjektivní kritérium opatrnosti tak bylo naplněno. Obviněná přitom takto zmařila splnění důležitého úkolu v podobě zajištění zákonnosti rozhodování o licencích na FVE, což v sobě s ohledem na podstatu neslo možnost způsobení škody velkého rozsahu obchodní společnosti ČEZ Prodej, s. r. o. Zákonem č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů, je ERU svěřena působnost a pravomoc mimo jiné k udělování licencí v energetice (k provozu FVE). Podle §17 odst. 3 energetického zákona, ERU postupuje při výkonu působnosti nezávisle a řídí se pouze zákony a ostatními právními předpisy. ERU musí zajistit transparentnost a předvídatelnost výkonu svých pravomocí. Podle §17b odst. 1 energetického zákona (ve znění účinném do 31. 7. 2017) stál v čele ERU předseda, který byl mimo jiné povinen dohlížet na to, aby postup úředních osob zařazených k tomuto správnímu úřadu byl z hlediska celkové působnosti ERU v souladu se zákonem. Jedním z předpokladů takového zákonného postupu bylo zajištění rozhodování objektivně nepodjaté úřední osoby. Z hlediska existence objektivní podjatosti platí, že představený má podle §14 odst. 4 správního řádu obecnou povinnost učinit potřebná opatření, pokud zjistí, že jemu podřízená úřední osoba je podjatá. Musí tedy takto postupovat nejen na základě námitky podjatosti podané účastníkem řízení nebo oznámení samotné úřední osoby, ale rovněž na základě jakéhokoliv jiného podnětu (osobní znalosti představeného). Nestrannost oprávněné úřední osoby musí být podrobena subjektivnímu a objektivnímu testu. Existenci případné podjatosti musí oprávněná úřední osoba zkoumat z moci úřední. Dospěje-li úřední osoba k závěru, že zde existují důvody, pro které lze pochybovat o její nepodjatosti, bezodkladně o tom informuje představeného, který skutkový stav posoudí. Představený ovšem skutkový stav posoudí i tehdy, dozví-li se o případné podjatosti úřední osoby jinak (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2015 sp. zn. 7 As 261/2014 – třífázový test o podjatosti). Obviněná byla v dané době představeným ERU jako ústředního správního úřadu. Spoluobviněná S. vykonávala funkci ředitelky odboru licencí. Povinností obviněné bylo přijmout příslušná opatření v případě, že by se u zaměstnance úřadu dozvěděla o jeho případné podjatosti. V konkrétní rovině měla formou usnesení poznamenaným do spisu určit jinou úřední osobu, která není k vyloučenému ve vztahu podřízenosti. Obviněná si však počínala při výkonu své pravomoci přinejmenším nedbale a neučinila příslušné (žádné) opatření. Obviněná věděla o tom, že spoluobviněná S. spolupracovala s obchodní společností Z-GROUP, a. s., ve které působil Z. Z., což potvrdila u hlavního líčení. Obě ženy přitom spojovala činnost pro Klub plynárenských podnikatelů ČR, s. r. o. Objektivní podjatost spoluobviněné S. zde existovala, povinností její představené bylo v tomto případě konat. Ovšem ta nekonala, a to ani před vydáním předmětných rozhodnutí, ani po jejich vydání, a takové jednání nelze posoudit jako zachování potřebné míry opatrnosti, ale jako zřetelnou absenci jakékoliv opatrnosti. Popsaným přístupem k plnění svých zákonných povinností tak obviněná zmařila splnění důležitého úkolu, který zde spočíval v zajištění zákonnosti správního řízení vedeného ERU. Na závěr státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, v části týkající se obviněné, kdy tento podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, a obviněnou podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., státní zástupce vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. V replice obviněné V. na dovolání státního zástupce v její neprospěch se obviněná ohrazuje vůči formulaci „četných kontaktů“ mezi S. v postavení úřední osoby (v řízení o obnově licenčního řízení) a Z. zastupujícím S.-S., a Z.-S., v předchozím licenčním řízení, o nichž měla obviněná vědět a učinit potřebná opatření v souladu s §14 odst. 4 správního řádu o podjatosti podřízené osoby. Důvodem vyloučení úřední osoby z projednávání a rozhodování ve věci ve správním řízení nejsou její kontakty s určitým účastníkem řízení či jeho zástupcem, ale pouze kvalifikovaný poměr k věci nebo k účastníkům či jejich zástupcům, že lze pochybovat o podjatosti takové osoby. Obviněná poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 1 Asf 7/2009, podle něhož musí jít o nadstandardní vztah překračující rovinu běžné známosti. Podle tohoto rozsudku lze považovat za přirozené, pokud se úřední osoba stýká s osobami, které se ve své praxi zabývají shodnými tématy jako úřední osoba. Musí přistoupit další skutečnost, která posune kolegiální vztah do vztahu nadstandardního. Nejvyšší státní zástupce tento kvalifikovaný vztah nedokázal, ba ani netvrdil, že by mezi S. a Z. nějaký vztah byl. Pouze se omezil na vágní a proměnlivé označení údajných předchozích kontaktů za označení „četné“. Komunikace mezi S. a Z. se sestávala z jedné e-mailové zprávy, osobního setkání při formální akci pořádané Klubem plynárenských podnikatelů v Galerii Zlatá husa. Nic nenasvědčovalo, že by obviněná měla mít povědomí o jakýchkoliv skutečnostech, z nichž by mohla v rozhodné době důvodně usuzovat na nadstandardní vztah mezi S. a Z. Jestliže neexistoval nadstandardní vztah mezi těmito osobami, obviněná o něm nemohla vědět, neměla tak povinnost učinit opatření k vyloučení S. z rozhodování o obnově licenčního řízení, a proto tuto povinnost nemohla ani porušit a opomenutím naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Obviněná vytýká difamující tvrzení státního zástupce, když vytváří nepravdivé konstrukce a překrucuje fakta, cituje ty části rozsudku odvolacího soudu, které se neopírají o kontradiktorní dokazování. Za její práci na ERU se rozhodl prezident republiky Miloš Zeman udělit jí státní vyznamenání k 28. 10 2018 za nezpochybnitelný výsledek její práce, za úspory veřejných financí v rozsahu stovek miliard korun. Na rozhodnutí S. v řízení o obnově řízení o udělení licencí pro S.-S., a Z.-S., se nepodílela, nedávala jí k tomu žádný pokyn ani souhlas. Tvrzení ohledně P. se též nezakládá na pravdě, když obviněnou pouze informoval, že je třeba nutně urychleně rozhodnout, ale nikoliv o tom, jaký má být výrok, a po rozhodnutí o obnově řízení konstatoval, že se s tím již nedá nic dělat (nenabídl opravné a ani dozorčí prostředky). O údajné nesprávnosti zastavení řízení o obnově řízení se dozvěděla až od vyšetřovatele, po tom, co se sama opřela o externí právní stanovisko. Eliminace osob s opačným názorem bylo tvrzením státního zástupce, aniž by si jej ověřil. Obviněná odvolala S. a jmenovala ředitelem odboru licencí V., V. se dokonce za ředitele předtím vydával, za což na něho bylo později podáno trestní oznámení za podvod. Nejvyšší státní zástupce sám nerespektuje tříkrokový test pro vyloučení úřední osoby ve správním řízení. Na závěr navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce dané v její neprospěch proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018 pod sp. zn. 5 To 56/2016 jako zjevně neopodstatněné a zároveň obviněná nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K dalším podaným dovoláním se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněných. Státní zástupce uvedl, že postoj státního zastupitelství k věci byl vyjádřen již prostřednictvím dovolání státního zástupce v neprospěch obviněné V., které akceptovalo výroky týkající se ostatních obviněných. Obecně lze říci, že obvinění s výjimkou S. svá podání opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ten je naplněn, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obvinění namítali nesprávně určenou místní příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení. Státní zástupce doplnil, že důvodnost dovolání v daném případě zakládá pochybení při určení věcné příslušnosti. Argumentaci obviněných tedy pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze a již se s ní vypořádal odvolací soud. Státní zástupce odkázal na intertemporální účinky nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, uvedené v čl. 120. Sami obvinění neuvedli nezákonné motivy, které by mohly vydaná rozhodnutí diskvalifikovat, přičemž postup státního zastupitelství v předmětné věci odpovídal v danou dobu přijatému výkladu. Obvinění pouze poukazují na podezření nesprávného obsazení soudu nalézacího vyplývající z televizní reportáže a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, podle něhož údajně mohlo dojít k pochybení v jejich věci. Podle uvedeného nálezu Ústavního soudu není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce, nevyžadující konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo. Nejvyšší soud se touto problematikou zabýval v usnesení ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015, kdy pravidla či zásady pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů příslušného soudu nemohou být rozvrhem práce stanoveny tak striktně jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům (u přísedících větší míra flexibility, nejsou zaměstnanci soudu, vykonávají občanské zaměstnání, osobní život a zájmy, předvoláváni zpravidla podle časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu). Námitky obviněných proti rozvrhu práce proto neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené zmínil usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 128/2017, podle kterého námitka obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., která není založena na konkrétních skutečnostech a vychází pouze z předpokladu, že k určení konkrétních přísedících nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem, citovaný dovolací důvod nenaplňuje. Obvinění neuvedli konkrétní pochybení, ale pouze tvrzení, že se tak mohlo stát a že vysvětlení podané místopředsedou soudu nebylo dostatečné. Státní zástupce pak odkazuje na argumentaci vrchního soudu, neboť obdobné námitky použili obvinění již v odvolacím řízení. Všichni obvinění dále tvrdili existenci vad, naplňujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tímto se však nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. V rámci dovolání lze zásah do skutkových zjištění připustit jen v případě extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování atd. Taková situace však v dané věci nenastala. Bylo zjištěno, že k 1. 1. 2011 mělo dojít k výraznému snížení výkupních cen solární energie pro nově do provozu uvedené FVE. Časový tlak ohledně dokončení svých FVE, jak uvedli v dovolání obvinění Z., však lze řešit legálními cestami, což se ale v daném případě nestalo. Obvinění pohybující se v oboru, byť na různých postech, znalí charakteru vývoje výkupních cen i dalších souvislostí, pak realizovali řadu na sebe navazujících úkonů, jejichž podstatou byla simulace dokončení FVE S.-S., a Z.-S. Bylo žádoucí, aby před ERU byly obě FVE shledány dokončenými a obdržely licenci ještě v roce 2010, což bylo nutným předpokladem k získání vyšších výkupních cen, k čemuž byly postupně upravovány revizní zprávy a předávací protokoly. Všichni obvinění se svými dovoláními snaží zjištěný skutkový děj modifikovat, a to zejména tvrzením o dokončenosti FVE a o nevědomosti o všech souvislostech, především o nevědomosti dalšího dění s příslušnými listinami. Zjištěný skutkový stav logicky navazuje na provedené důkazy a netrpí ani žádnými vnitřními rozpory, tudíž mu žádný nesoulad, natož potom extrémní, vytýkat důvodně není možné. Naopak obtížně logicky srozumitelnými jsou argumenty obviněných o jejich představě o celkovém chodu věcí a o smyslu jejich kroků. Státní zástupce se pak samostatně vyjádřil ke každému dovolání obviněného vzhledem k vzneseným námitkám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný K. Š. napadá ve své podstatě skutkové závěry o svém postavení v celém ději (nevěděl o nedokončenosti FVE, kdo pozměnil revizní zprávy, dal jim listinnou podobu a doručil je na ERU). Tyto úvahy ovšem toliko napadají zjištěný skutkový stav, jenž netrpí žádnými zásadními rozpory. Skutečnost, že není zřejmé, kdo zprávy reálně vytiskl, někam odnesl, je zcela nepodstatná. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s uvedenou argumentací obviněného naplněn nebyl. Obviněný J. H. namítal porušení zásady totožnosti skutku s ohledem na jistou reformulaci skutkové věty, uvedené v bodu 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jenž byl následně v daném rozsahu zrušen rozsudkem soudu odvolacího, a bylo nově v tomto směru rozhodnuto. Taková námitka není tvrzením chybného hmotněprávního posouzení a není tedy přímo pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. Státní zástupce poukázal na judikaturu, podle níž totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Zároveň je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek (srov. závěry zmíněné v rozhodnutí publikovaném pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr. a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Důležitá je participace na ději, v jehož rámci byl vyhotoven nepravdivý předávací protokol a následně i nepravdivé revizní zprávy FVE. V dané době nemělo zjevně reálný smysl vyhotovovat zmíněné dokumenty s jiným cílem, než se je pokusit předložit ERU k zajištění licence ještě v roce 2010, což obviněný jako zástupce zhotovitele FVE, aktivně vystupující v ději, věděl, což z provedeného dokazování dovodily obecné soudy (shodný popis jednání obviněného, následek tohoto jednání, shodné podklady pro zavinění obviněného, příčinný vztah). Zjištění skutkového stavu ohledně obviněného není zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a právním posouzením, a tudíž dovolání obviněného se svojí argumentací s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. Rozsáhlá dovolání podali obvinění A. Z. a Z. Z. , resp. byla podána dovolání těchto obviněných prostřednictvím tří obhájců. Obvinění poukazovali na jistou odlišnost popisu skutkového děje v rozsudku soudu prvního a druhého stupně. K porušení zásady totožnosti skutku nedošlo, a to v podstatě s ohledem na argumenty zmíněné již výše, uvedené k dovolání obviněného H. Podle názoru státního zástupce je možné obviněným přisvědčit, že stran jejich účasti na celkovém ději mohla být skutková věta odvolacím soudem formulována i jinak, avšak podstatný je zjištěný reálný skutek a nikoli jeho popis. Skutek odpovídá provedenému dokazování a logicky na něj navazuje. Omezování ingerence obviněných v tom smyslu, že jako statutární zástupci společností nevěděli o podstatných okolnostech předávacích protokolů, je mylné. Zjevné horečné úsilí o řešení situace bylo zapotřebí kvůli změně výkupních cen („Buď bude FVE dokončena, licencována a připojena do konce roku a bude mít zásadně vyšší garantované výkupní ceny nebo ne“). Porovnávání s jinými kauzami s ohledem na aktivitu obviněných je irelevantní. Na skutkovém závěru o dokončenosti FVE nic nemění ani přítomnost dozoru financující banky, resp. lokální partner technického poradce banky. Co se týče namítaného smyslu a významu předložených nepravdivých dokumentů se státní zástupce ztotožnil se závěry soudu nižší instance. Záměrné vytvoření nepravdivého dokumentu pro licenční řízení a následné jeho předložení ERU v rámci vyžádaných podkladů je z pohledu státního zástupce nutné hodnotit jako cílené uvádění v omyl, bez ohledu na to, zda všechna obdobná řízení u ERU probíhala úplně identicky či nikoliv, zda obvinění věděli o potřebě vyhotovení takového dokumentu či nutnosti dokladu o plném zhotovení posuzované FVE pro udělení licence. Bezvýznamným, pro státního zástupce až míjející se s logikou, je poukaz na údajné jejich vyhotovení v rámci obchodních vztahů a jejich následné předložení ERU, neboť pokud by jediným skutečným cílem mělo být osvědčení pouze vlastnictví, jejich obsah by byl zřetelně odlišný. Následné okolnosti dokreslují celou situaci, tedy reakce obviněných na zahájení trestního stíhání. Není možné určit, kdy a kdo protokoly na ERU doručil a názor obviněných lze brát jako jednu z variant. Podstatné rovněž nejsou organizační detaily, na které obvinění upozorňují a snaží se jim přikládat naprosto neadekvátní význam. Státní zástupce je toho názoru, že je nutné posuzovat skutečný smysl úkonů všech obviněných, a to aniž by byly tyto úkony uměle oddělovány a aniž by byl tento zásadní smysl popírán technicistními detaily, které v reálném průběhu skutku neměly žádný hmatatelný význam. Oba obvinění jednali naprosto shodně, ve shodné situaci, odlišnost byla pouze v tom, že každý zastupoval jinou společnost, provozující jinou FVE, z nichž každá obdržela samostatnou licenci. Zmíněný rozdíl ovšem z trestněprávního pohledu a řešených souvislostí neměl podstatný význam, což nebrání přičítat oběma obviněným celou škodu. Právní kvalifikace přípravy zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku byla vyřčena až odvolacím soudem, avšak oproti rozsudku soudu prvního stupně se jednalo o změnu ve prospěch obviněných, kterou byl s ohledem na posílený apelační princip odvolacího řízený vrchní soud oprávněn provést (§259 odst. 1 tr. ř., §225 odst. 2 věta první tr. ř.) Stran dovolání obviněných Z. státní zástupce doplnil, že změna provedená vrchním soudem (kasace) se týkala výroků týkajících se obviněného Č. v celém rozsahu, tudíž není možné vytvářet konstrukci, že tento obviněný zůstal shledán vinným v části rozsudkem soudu prvního stupně a v části nově i rozsudkem soudu odvolacího (a dovozovat tak porušení zásady ne bis in idem). Stran možnosti uvést ERU v omyl státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 968/2016. K námitce ohledně chybějícího odkazu na §23 tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že spolupachatelství je možné i ve stadiu přípravy (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 330). Současně je možné se domnívat, že soudy vnímaly jednání obviněných jako společné, koordinované, vedené společným úmyslem, tedy za naplnění znaků ve smyslu §23 tr. zákoníku. Je ovšem nutné nepřehlédnout, že spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu či účastenství), protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 368/2002). Nelze ani přijmout názor o rozsahu způsobené škody s ohledem na dostavěnou FVE. Škodou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 92/2012) se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Bez trestného činu spáchaného obviněnými by FVE obviněných neobdržely licenci v roce 2010 a nemohly by tedy získat vyšší garantované výkupní ceny roku 2010. Rozdíl mezi těmito cenami, s přihlédnutím k produkci FVE, je škodou, rozhodnou pro hmotněprávní posouzení jednání obviněných, nikoliv úplné postavení FVE a částečnou dodávkou elektřiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 968/2016). Státní zástupce se vyjádřil i k míře nedostavěnosti obou FVE, která se rozhodně nepohybovala v rozsahu cca 0,01 %, ale byla o několik řádů vyšší. Rovněž obviněnými zmíněná zásada subsidiarity trestní represe je respektováníhodná, nicméně z podstaty věci nikoli v případě jednání směřujícího ke spáchání zvlášť závažného zločinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 768/2017). K další námitce ohledně vyloučení protiprávnosti v tomto důsledku státní zástupce připomenul, že podle §28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nebezpečím přímo hrozícím zájmu chráněnému trestním zákonem ovšem jistě není zcela legální změna zákonné úpravy stran výkupních cen elektrické energie ze solárních zdrojů. Závěrem k dovolání těchto obviněných státní zástupce dodal, že postup odvolacího soudu, jenž sám po kasaci rozhodl, není nijak v rozporu se zákonem a navíc působil ve prospěch obviněných. Princip dvojinstančnosti soudního řízení potom nelze vykládat tím způsobem, že odvolací soud nesmí po zrušení napadeného rozhodnutí sám učinit rozhodnutí nové. Obviněný V. Č. nesprávně údajnou neúplnost a nesprávnost popisu skutku opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz vyjádření státního zástupce k dovolání obviněných Z.). Obhajoba obviněného se měla v daném ohledu opírat o §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což je podle názoru státního zástupce uplatněno relevantně, neboť takto je možné namítat nedostatečné vyjádření znaků aplikované skutkové podstaty či nemožnost její aplikace na zjištěný stav vůbec, avšak námitky obviněného není možné shledat důvodnými. Obviněný Č. se na skutkovém ději podílel pomocí vytvořit nepravdivé zprávy o revizi. Popsaná konstrukce je možná a odpovídá zákonu, jeho výkladu i soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 968/2016, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 709/2010), neboť umožňuje uvedení ERU v omyl. Když jednání směřovalo vůči ERU, je namístě pokládat jej za osobu uvedenou v omyl, a nikoli Českou republiku (srov. analogicky zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 968/2016 a 3 Tdo 709/2010). Následný úkon ERU v době vydání licence je potom možno považovat za majetkovou dispozici, kterou není pouze přímé naložení s majetkem, ale i úkon, umožňující majetkovou dispozici. Pokud jde o údajná pochybení v dokazování, státní zástupce je toho názoru, že ve věci nenastal stav opomenutých důkazů, pod který nelze podřadit situaci, kdy některé důkazní návrhy ve věci soud odmítne. Jak již přitom bylo zmíněno, dokazování realizované bylo podrobné, strany uplatnily své návrhy, ovšem podle názoru soudu nebylo důvodné jim ve všech ohledech vyhovět. Státní zástupce neshledal vadu ani v příkazech o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Odkázal na závěry odvolacího soudu, který k obdobné uplatněné argumentaci konstatoval, že na takové příkazy nelze stran odůvodnění klást shodné nároky jako na meritorní rozhodnutí, učiněná po kompletním projednání věci. Právní úprava i soudní praxe (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06) nepochybně kladou na příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu určité nároky, a to již proto, že je jimi zasahováno do jednoho z práv, chráněných Listinou základních práv a svobod (čl. 13). Současně ovšem zejména soudní praxe respektuje specifické okolnosti, které se týkají procesu vydávání takových příkazů. Především jsou obvykle vydávány ve fázi prověřování, kdy činné orgány disponují menším a méně přesným okruhem informací o celém skutkovém ději, a tudíž za popsaných okolností jejich rozhodnutí mohou být obecnější a stručnější (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1626/2008). Proto zde nejsou požadována maxima odůvodnění (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 463/2000), ale je zdůrazněna zejména potřeba alespoň minimální míry dovození a vyložení souvisejících skutečností (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 12/2016 nebo 4 Pzo 15/2016). Příkazy tak obsahují všechny zákonem požadované náležitosti ve smyslu §88 odst. 2 tr. ř. (konkrétní telefonní čísla, vztah k uživateli, řízení, dobu odposlechu, odůvodnění). Příkazy vždy obsahují přiblížení již zjištěných skutečností a odůvodnění neodkladnosti úkonu. Skutečnost, že důvody více příkazů jsou v zásadě totožné, jejich nezákonnost rozhodně nezakládá, stejně jako hypotéza, byť najisto prokázaný skutkový děj ve fázi prověřování obvykle absentuje. V případě podezření se opírající o určité poznatky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 3/2017). Důkazní řízení jako celek nenese znaky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a dovozenými skutkovými a následně právními závěry. Podstatným je zajištění nepravdivých podkladů pro umožnění vydání licence pro FVE S.-S., a Z.-S., ještě v roce 2010. Za tímto účelem obviněný jako revizní technik a technik společnosti Actherm vyhotovil zprávy o revizi týkající se obou předmětných FVE, ve kterých v rozporu se skutečností tvrdil dokončení a možnost bezpečného provozu FVE, předal je spoluobviněnému obchodnímu řediteli a místopředsedovi představenstva společnosti A. K., který, opět při znalosti pravého stavu věcí, je zaslal dalším osobám, aby byly poté předloženy ERU za účelem vydání licence, k čemuž však ještě v daném momentu nedošlo. K tomu je nutné doplnit, že soudy se dostatečně zaobíraly vyhotovením předmětných zpráv a přesvědčivě dovodily jejich účelovost, neopomněly judikaturu Nejvyššího správního soudu, vypořádaly se i s dalšími důkazy obhajoby. Byť po formální stránce zprávy patrně potřebné náležitosti obsahují, po stránce materiální je s ohledem na skutečný stav FVE v danou dobu akceptovat nelze. Kvalifikace činu jako přípravy zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je správná. Obviněný J. K. podal dovolání v podstatě shodně odůvodněné jako obviněný Č. a tudíž lze odkázat na vyjádření k jeho dovolání. Obviněný K. se takto zapojil do skutkového děje v zajištění zmíněného podkladu na žádost H. a dále zaúkoloval Š. Popsané jednání obviněného je potom zjevně spolupachatelstvím zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství, zčásti dokonaného a zčásti ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo soudy dovozeno. Dovolání M. S. minulo racionální argumentací, jinak prezentovanou v návrzích P. a V. a ona zcela iracionálně, s odkazem na okolnosti, zastavila řízení o nařízení obnovy ve věcech týkajících se FVE S.-S., a Z.-S. Obviněná navzdory svým poukazům zejména na §50 odst. 4 správního řádu jednala v postavení úřední osoby a přitom vykonala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Na tom ničeho nemění možnost jisté následné nápravy, což je stav existující u řady trestných činů. Pokud jde o způsobnou škodu, obviněná jednala tak, aby vznikla v rozsahu již výše popsaném u ostatních obviněných. Ohledně námitky peněžního trestu jako exemplárního, nepředvídatelného a nezohledňujícího její majetkovou situaci státní zástupce uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Avšak tento dovolací důvod obviněná neuvedla. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1288/2017). Odvolacím soudem uložený peněžitý trest není nepředvídatelný, neboť jeho vyslovení bylo státním zástupcem navrhováno již soudu prvního stupně a bylo v tomto smyslu podáno odvolání. Výměra trestu odpovídá povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a současně denní sazba odpovídá majetkovým poměrům obviněné, které nejsou tvořeny pouze pravidelným příjmem; navíc obviněná by měla uložený peněžitý trest splácet v denních dávkách po jen o něco více než cca tři pětiny roku, což jistě není nijak extrémní doba. Stran naznačeného výkladu státní zástupce zmínil i dovolání obviněných A. a Z. Z., neboť se rovněž opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně uložený trest odpovídá okolnostem, není nepřípustný, ani mimo stanovenou trestní sazbu. Nepřiměřenost doby trvání trestního stíhání je tvrzení v dovolacím řízení relevantně uplatnitelné [byť spíše s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 430/2010 nebo 3 Tdo 208/2012], ovšem toto pochybení v dané věci zjevně nenastalo. Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno ke konci roku 2012 a ukončeno rozhodnutím odvolacího soudu na počátku roku 2018. Nutné je zohlednit jeho nestandardní složitosti, počet projednávaných skutků i počet obviněných. Doba trvání trestního řízení nepřiměřená rozhodně nebyla. Obvinění Z. dovolání rovněž opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ten spočívá ve dvou alternativách, jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný – neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Rozhodnutí však obsahovalo všechny podstatné náležitosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1105/2015 nebo 7 Tdo 983/2016). Ani zde tudíž obviněným nelze přisvědčit. Souhrnně řečeno, s námitkami obviněných se nelze v žádné jejich části ztotožnit, když zejména hmotněprávní posouzení skutku bylo ve všech případech provedeno správně a bez vad a ani jiné pochybení nebylo zjištěno. Na závěr státní zástupce navrhl podání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. V návaznosti na to není ani důvodu akceptovat návrh obviněných k přerušení či odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, ať již postupem podle §265h odst. 3 tr. ř. nebo podle §265o odst. 1 tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Následně státní zástupce doplnil vyjádření k dovolání obviněných ze dne 28. 8. 2018 o usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2038/17, a ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 2082/17. Ústavní soud jimi podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl ústavní stížnosti společností S.-S., a Z.-S., směřující proti závěrům řízení, vedených v rámci správního soudnictví o zrušení rozhodnutí ERU stran řádnosti udělení licencí k výrobě elektřiny jmenovaným subjektům. Ústavní soud posoudil jako ústavně konformní napadená rozhodnutí, která shledala dříve předložené revizní zprávy jednak neodpovídajícími skutečnému stavu a jednak jako nezpůsobilé k prokázání technických předpokladů elektráren. Po zvážení všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud přikročil k projednání všech shora učiněných dovolání s tím, že na tomto místě je především nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí postaveno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů, či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na která obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku odkazují a na která reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí. S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení jednotlivých dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce. Nejvyšší soud se nejprve vyjadřuje k námitkám obviněných (Č., H., K., Š., Z.) , které byly směřovány vůči rozvrhu práce a výběru přísedících. Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou spočívající v tom, že obviněným bylo odepřeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i s tím, že byla porušena základní zásada trestního řízení podle §2 odst. 1 tr. ř., když v trestní věci rozhodoval soud, který nebyl řádně obsazen a Krajský soud v Brně neměl stanoven žádný postup pro určení přísedících a zároveň, že přidělování nového nápadu nebylo konáno rotačním způsobem, jak bylo stanoveno v rozvrhu práce (měl projednávat senát 39 T). Námitky obviněných směřující proti rozvrhům práce nelze subsumovat pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. V obecné rovině platí, že zásada, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Pojem „soud nebyl náležitě obsazen“ je zásadně vykládán tak, že jde o případy, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád, II. §157 až §314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1844s, s. 3157). V praxi Nejvyššího soudu však je předmětný zákonný znak interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle §42 odst. 2 tohoto zákona se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné, a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1018/2014). Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který obvinění v této části svých dovolání zejména poukazují, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS). Pokud jde o námitky obviněných ohledně postupu při výběru přísedících, je k tomu nutno uvést, že jde především o výtky vůči rozvrhu práce jako takovému. Dále je třeba konstatovat, že zařazení přísedících k rozhodování nebylo aktem libovůle ani účelovým obsazením jednajícího soudu ad hoc a že nedošlo k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce. Především je potřebné upozornit na skutečnost, že podle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně má každé soudní oddělení (tedy i senát 46 T) jasně vymezené a omezené portfolio přísedících, což již samo limituje možnost libovolného či účelového obsazení senátu rozhodujícího konkrétní věc. Nadto je třeba při zařazení přísedících do senátu zohlednit nejen potřeby soudu, ale musí být vyváženy i zájmy přísedícího, který není zaměstnanec soudu a vykonává občanské zaměstnání, jeho osobní život i zákonné požadavky podle §65 odst. 1 věta druhá zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Při volbě přísedících tak musí být větší míra flexibility než u soudců z povolání. Je proto třeba za situace, kdy přísedící, kteří se podíleli na rozhodování věci, byli rozvrhem práce v rozhodné době určeni pro působení v senátu 46 T, uzavřít, že ve věci rozhodl v prvním stupni soud, který byl náležitě obsazen, a právo obviněných na zákonného soudce nebylo porušeno. Nadto Nejvyšší soud dodává, že námitky uplatněné obviněnými vztahující se obsahově k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. jsou pouze formální a zjevně neopodstatněné a vypořádal se s nimi již odvolací soud na str. 57–63 svého rozhodnutí, s jehož závěrem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje ohledně údajně chybného přidělení trestní věci senátu 46 T i pochybení v obsazení tohoto senátu přísedícími (pro stručnost na něj Nejvyšší soud odkazuje). Odvolací soud řádně a správně doplnil dokazování písemným vyjádřením předsedy senátu Mgr. Novotným ze dne 18. 12. 2017 a místopředsedy Krajského soudu v Brně JUDr. Flídra ze dne 19. 12. 2017. „Pokud jde o obsazení senátu přísedícími, odkazuje předseda senátu Mgr. Novotný na judikaturu Ústavního soudu, podle které je režim přísedícího utvářen zcela odlišně od profesionálních soudců, neboť tyto osoby vykonávají svoji činnost vedle svého vlastního zaměstnání či povolání, což je jedna ze základních překážek rotačního využívání, … V inkriminovaném období měl každý ze senátu přesný určený počet přísedících, z nichž ovšem část žádala, aby nebyli voláni k jednání soudu vůbec či případně pouze na krátkodobá jednání. … V otázce přísedících, kteří jsou voleni na čtyři roky, komplikované trestní věci vyžadují vždy rozsáhlé a takřka vždy časově náročné dokazování, … Je velmi naivní představa, že předseda senátu vybírá přísedící podle svého uvážení, neboť přísedící jsou často limitováni věkem i zdravím, potřebami zaměstnavatele či podnikání a rozhodující je jejich ochota a vůle zúčastnit se jednání soudu, nikoliv vůle soudu jako takového“. Odvolací soud dále poukázal na pozastavení nápadu v rozhodné době u některých soudců, rozlišení vazebních a nevazebních věcí, napadlé věci u pobočky Krajského soudu Brno ve Zlíně a zejména na skutečnost, že do doby vyhlášení rozhodnutí nalézacího soudu nepříznivého pro obviněné nebyly z jejich strany výhrady. Obvinění ve svých dovoláních tvrdí, že věc měla být přiděla senátu 39 T, nikoliv 46 T, což ničím relevantním nepodložili, avšak jak uvedl odvolací soud „ze strany obhajoby jde o flagrantní nepochopení principu rozvrhu práce, jeho složitého systému a fungování“. Ohledně zmíněné judikatury Ústavního soudu obviněnými Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek odvolacího soudu, který správně posoudil, že tato judikatura není přiléhavá na projednávanou trestní věc, když byly některé trestní spisy ze strany justičních funkcionářů někomu přiděleny až poté, co nejdříve napadly jiným soudcům, což je věc odlišná od projednávané věci. V tomto případě nedošlo k žádnému takovémuto přerozdělení, které by de facto obnášelo odnětí věci jednomu senátu a přidělení senátu jinému, konkrétně senátu 46 T jako účelové nakládání s trestním spisem ve smyslu svévole a tendenčního ovlivňování trestného řízení a jeho výsledků. Nejvyšší soud souhlasí i s hypotetickým připuštěním, že v procesu přidělování trestních spisů může dojít k administrativní chybě a k vybočení z mechanismů, které jsou nastoleny poměrně komplikovaným způsobem v rozvrhu práce. Nicméně takto vykreslená hypotetická situace nemůže způsobit natolik zásadní vadu řízení podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., jež by automaticky měla vést ke kasaci rozhodnutí nalézacího soudu. „Těžko si v těchto souvislostech představit, že by všechna další následná rozhodnutí v trestních věcech‚ a to i např. v horizontu několika let či desetiletí, byla nezákonná, protiústavní a neúčinná. Takový způsob argumentace by pak v základech narušoval mnohem silnější principy, jako je princip právní jistoty a fungování soudů při jejich nezastupitelné roli ve funkčním právním státu“. Nejvyšší soud k tomu dodává, že judikaturou Ústavního soudu bylo potvrzeno, že zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících jsou méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval – není v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. Požadavky na zákonného soudce (přísedícího) nelze absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí a v jejich postavení (odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délka funkčního období, kárná odpovědnost, finanční odměna aj.). Ústavní soud poukázal i na praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k prodlužování řízení. Pokud tedy jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu, obsaženého v rozvrhu práce (nebo v jeho příloze), který je veřejnosti přístupný, nejde o akt libovůle s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Tyto závěry uvádí například nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, kde navíc Ústavní soud rozhodoval za situace, že přísedící přímo v rozvrhu práce nebyli zařazeni do jednotlivých oddělení. Tento nález Ústavního soudu se shodou okolností týkal dokonce situace a posuzování uvedené otázky právě v praxi Krajského soudu v Brně, navíc posuzována byla situace v letech 2012 a 2013, kdy ještě rozvrh práce tohoto soudu nebyl tak jasně formulován. Tím spíše lze na tento nález odkázat, s tím, že podstatné je, zda měl příslušný soud v době nařizování hlavního líčení a tedy povolávání přísedících pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, aby bylo možné učinit závěr, že přísedící nejsou k jednotlivým kauzám vybíráni nahodile nebo účelově. Takový vnitřní systém a také náležitá úprava problematiky v rozvrhu práce či jeho příloze je už v současné době u soudů pravidlem, a fungoval také u Krajského soudu v Brně v předmětné věci. Zmíněné námitky obviněných jsou pouze formální. Nelze požadovat, aby ve všech věcech, kde podobná námitka bude vznesena, bylo nutné, aby dotyčný soud prokazoval, že skutečně postupoval podle rozvrhu práce a vnitřního systému povolávání přísedících. Opačný závěr by vycházel z presumpce nikoli řádné činnosti soudů, což nelze v právním státě akceptovat. Nejvyšší soud i Ústavní soud také již opakovaně zdůraznily, že právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí soudu. V této souvislosti lze zmínit i další rozhodnutí, která se touto problematikou zabývala, například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1306/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10. Nejvyšší soud uzavírá, že námitka obviněných vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není založena na konkrétních skutečnostech a vychází pouze z předpokladu, že k určení konkrétních přísedících nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem. Je tudíž pouze formální a nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti o spravedlivém posouzení věci obviněných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 598/2017). K námitkám obviněných ohledně místní nepříslušnosti soudu (Městského soudu v Brně, Okresního soudu v Hradci Králové) Nejvyšší soud sděluje následující. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud . K naplnění předmětného důvodu dovolání tak vzhledem k jeho vymezení nemůže dojít v případě, že byl soud, který vydal meritorní rozhodnutí, místně nepříslušný, nebo v případě, že soud, který sice byl věcně nepříslušný či byl nesprávně obsazen, vydal jiné než meritorní rozhodnutí. Pod tento dovolací důvod pak vůbec nelze podřadit případy nepříslušnosti jiného orgánu činného v trestním řízení. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.). Vzhledem k rozvedeným skutečnostem nelze ani formálně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) podřadit námitky obviněných o místní nepříslušnosti státního zástupce potažmo (místní) nepříslušnosti soudu. Nejvyšší soud přesto považoval za vhodné vyjádřit se stručně k problematice příslušnosti státních zastupitelství a soudů v přípravném řízení, přičemž se (i) v tomto směru ztotožnil s argumentací a závěry odvolacího soudu (srov. str. 64–65 napadeného rozsudku). Ve shodě s ním tedy uvádí, že podle §7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je státní zastupitelství příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Příslušnost státních zástupců k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním je stanovena v §12 až 16 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb. , o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli ve znění pozdějších předpisů. Podle §12 odst. 1 předmětné vyhlášky je k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním příslušný státní zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni, pokud tato vyhláška nestanoví jinak. Nemůže-li úkon vztahující se k postupu před zahájením trestního stíhání pro jeho neodkladnost provést příslušný státní zástupce, provede jej státní zástupce nepříslušný, který v takovém případě příslušného státního zástupce o provedení úkonu bez zbytečného odkladu vyrozumí a věc mu předá. Podle §12 odst. 3 citované vyhlášky není-li touto vyhláškou stanoveno jinak, státní zástupce, jemuž byl doručen záznam o zahájení úkonů trestního řízení a který se nepovažuje za místně nebo věcně příslušného, učiní veškerá opatření, která nesnesou odkladu, včetně vydání rozhodnutí, jež činí státní zástupce podle trestního řádu při použití operativně pátracích prostředků (§158b až §158f tr. ř.), která náleží do působnosti státního zastupitelství a ke kterým je oprávněn tak, aby nedošlo ke zmaření účelu trestního řízení, jinak postoupí věc k dalšímu řízení státnímu zastupitelství místně a věcně příslušnému. O postoupení věci současně vyrozumí policejní orgán, jenž mu záznam o zahájení trestního řízení doručil. Z těchto hledisek pak lze dovodit, že k porušení právních přepisů, kterými je státní zástupce v jednotné soustavě státního zastupitelství vázán, nedošlo. Tyto předpisy totiž připouští provedení úkonů před zahájením trestního stíhání pro jejich neodkladnost i nepříslušným státním zástupcem. Lze ještě poznamenat, že nepříslušnost státního zástupce k jednotlivému úkonu zásadně není namístě považovat za závažnou nebo podstatnou vadu řízení. Teprve v případě celé řady úkonů nebo dokonce celého přípravného řízení je zapotřebí zvážit, a to vždy v podmínkách konkrétního případu, zda místní nepříslušnost nebyla vyvolána např. účelovou delegací provedenou v rozporu se zásadami trestního řízení. Dále je zapotřebí v daných souvislostech uvést, že podle §26 odst. 1 tr. ř. je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Podle §26 odst. 2 tr. ř. soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Jde o speciální ustanovení o příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení, které je omezeno pouze na dobu, kdy probíhá přípravné řízení, a které znamená, že soud příslušný podle těchto ustanovení se stává soudem příslušným k jakémukoli rozhodnutí, které ve věci přichází v úvahu [až po podání obžaloby k soudu – tedy po ukončení přípravného řízení – se příslušnost soudu (věcná i místní) řídí obecnými hledisky uvedenými v ustanovení §16 až §22 tr. ř.] (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1018/2014). Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak k tomuto obvinění Z. nerozvedli žádnou relevantní argumentaci, na kterou by Nejvyšší soud mohl adekvátně reagovat. Obvinění toliko namítli, že uložený trest vnímají jako krok státních orgánů v pokračující snaze o kriminalizaci osob podnikající v oblasti FVE, přičemž odvolací soud nezohlednil jejich rodinný život a uložil i ostatní druhy trestů v nepřiměřené míře. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Soud prvního stupně nadto zcela jasně a logicky předestřel, k jakým okolnostem při ukládání trestu obviněných přihlížel. Obecně uvedl, že hodnotil ve smyslu §39 odst. 1, 6 písm. a), b), c) tr. zákoníku kromě povahy a závažnosti spáchaného trestného činu i osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry každého z obviněných, jejich dosavadní způsob života a možnosti jejich nápravy, dále přihlédl k chování obviněných po činu, k formě spáchání trestného činu. „ Povaha a závažnost trestného činu jsou pak určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Z pohledu jednotlivých kritérií závažnosti trestného činu považuje soud jednání pachatelů za velmi závažné a to jak způsobeným následkem (z hlediska možných úhrad ve prospěch subjektů, které neoprávněně získaly licenci a tím splnily i druhou, tehdy akceptovaně požadovanou podmínku úhrad cen roku 2010), tak z hlediska postavení v rámci nejen řetězce vlastní činnosti, kde je nutno zohlednit v čí prospěch primárně získané prostředky směřovaly, tedy odlišit pouhé zaměstnance podílející se na manipulacích od obžalovaných, kteří díky svému postavení v orgánech společnosti měli řádově jiný prospěch, ale i v rámci struktury ERÚ při rozhodování či konání vedoucím k jednotlivým trestným jednáním“ (str. 163–164 rozsudku nalézacího soudu). Soud prvního stupně u obviněného A. Z. dostatečně zohlednil jeho rodinný stav, počet dětí, výši měsíčního příjmu, majetek, podíly ve společnostech, dosavadní bezúhonnost a výslovně uvedl, že „přiznal jako polehčující okolnost dosavadní řádný život podle §41 písm. o) trestního zákoníku“ , jako přitěžující okolnost zhodnotil skutečnost předchozího uvážení, ziskuchtivost a způsobení vyšší škody. „ Jako okolnost polehčující nemohl soud akceptovat ani doznání, upřímnou lítost či chování obžalovaného po trestném činu, když tento trestnou činnost popřel“. Byl mu uložen trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, což odpovídá povaze a závažnosti trestného činu. Soud při ukládání trestu přihlédl i k možnostem jeho resocializace. S ohledem na charakter trestné činnosti a výkonu funkce jednatele společnosti mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívajícím právě v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech. „Právě s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti a osobu obžalovaného považuje soud za nutné uložení i tohoto trestu, kdy tento ve vzájemné kombinaci s trestem odnětí svobody by měl vytvářet dostatečnou ochranu společnosti před obdobným jednáním ze strany obžalovaného a stejně tak i formu ochrany obžalovaného před podobným jednáním v budoucnu“. Peněžitý trest mu byl uložen z důvodu získání majetkového prospěchu a při stanovování míry hodnotil soud především vysokou společenskou škodlivost jeho jednání a přihlédl k majetkové situaci obviněného a předpokládanému zisku z trestné činnosti. „Tento trest, tak, jak byl uložen, dle názoru soudu splňuje podmínky účelu trestu, tedy jak generální, tak individuální prevence, když sice bylo možné uložit i trest (ve výměrách) přísnější, ale soud dospěl k závěru, že tento trest je všem okolnostem případu přiměřený.“ (str. 163–165 rozsudku nalézacího soudu). Obdobně soud prvního stupně postupoval i v případě obviněného Z. Z., u něhož zjistil rodinný stav, počet dětí, nejvyšší dosažené vzdělání, zaměstnání, měsíční příjem, nemovitosti, podíly v různých společnostech, trestní bezúhonnost. Obviněnému byla přiznána polehčující okolnost podle §41 písm. o) tr. zákoníku spočívající v dosavadním řádném životu a jako přitěžující okolnost podle §42 písm. a), b), k) tr. zákoníku zhodnotil spáchání trestného činu po předchozím uvážení, ze ziskuchtivosti a směřování ke způsobení vyšší škody. Trest odnětí svobody mu byl uložen v polovině trestní sazby podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, „což odpovídá jak povaze a závažnosti trestného činu, která je hodnocena v horní polovině stupně typového (zejména s ohledem na plánovanou škodu), tak zejména osobě obžalovaného a jeho vlastnímu podílu na trestné činnosti, který soud hodnotil v kontextu jednání skupiny pachatelů jako závažný a vlastnímu následku, kdy jednání zůstalo (byť nezávisle na vůli tohoto obžalovaného) ve stádiu pokusu. Mimo to soud přihlédl i možnostem jeho resocializace, tedy možnosti výchovného působení na něj, a to i s přihlédnutím k jeho postoji k trestné činnosti, když shledal, že obžalovaný nemá dostatečný náhled této trestné činnosti (tuto fakticky neguje a svůj podíl bagatelizuje) a nelze tak předpokládat lepší prognózu resocializace“ . S ohledem na charakter trestné činnosti a výkonu funkce jednatele společnosti mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívajícím právě v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, když vzhledem k charakteru spáchané trestné činnosti a osobě obviněného soud považoval za nutné uložení i tohoto trestu, neboť ve vzájemné kombinaci s trestem odnětí svobody by měl vytvářet dostatečnou ochranu společnosti před obdobným jednáním ze strany obviněného a obviněného samotného před podobným jednáním v budoucnu. Peněžitý trest mu byl uložen z důvodu získání majetkového prospěchu a při stanovování míry hodnotil soud především vysokou společenskou škodlivost jeho jednání a přihlédl k majetkové situaci obviněného a předpokládanému zisku z trestné činnosti. „Tento trest, tak, jak byl uložen, dle názoru soudu splňuje podmínky účelu trestu, tedy jak generální, tak individuální prevence, když sice bylo možné uložit i trest (ve výměrách) přísnější, ale soud dospěl k závěru, že tento trest je všem okolnostem případu přiměřený“. (str. 165–166 rozsudku nalézacího soudu). K odůvodnění uložených druhů trestů soudem nalézacím se přiklonil i soud odvolací, který se však plně neztotožnil s jejich výměrou, když uložení některých trestů pokládal, podle svého přesvědčení, za nepřiměřené. U obviněných A. Z. a Z. Z. z důvodu příznivějšího posouzení právní kvalifikace byl adekvátně ponížen i trest odnětí svobody. „Příznivější změna právní kvalifikace tedy nachází svůj odraz ve snížení trestu odnětí svobody o tři čtvrtě roku. … V případě těchto obžalovaných je plně odůvodněna maximální výměra trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 roků ve smyslu zákonných kritérií dle §73 odst. 1. odst. 3 tr. zákoníku“. Vzhledem k přiměřeným okolnostem případu a majetkovým poměrům obviněných pak odvolací soud zopakoval peněžitý trest, avšak adekvátně a proporčně navýšil náhradní trest odnětí svobody z 2 roků na 2 roky a 6 měsíců z iniciativy státního zástupce (srov. 125–126 rozsudku odvolacího soudu). Nelze tudíž hovořit o trestu extrémně přísném či snad exemplárním, aby tak došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Přesto lze podotknout, že trest odnětí svobody byl obviněným vyměřen v rámci zákonné sazby a pokud obvinění na uložený trest nahlíží jako na nepřiměřený, tak samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být až na výjimečné případy relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Ani těmto námitkám obviněných tudíž nebylo možné přisvědčit. Obecně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze říci, že Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné, resp. v mnohém shodné námitky jako v dovolání všichni obvinění uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Předně je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je nadto v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Obecně ve vztahu ke všem námitkám obviněných subsumovaných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze říci, že v posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných zpravidla směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž právně relevantní argumentace s ohledem na podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání absentovala. Obvinění totiž soudům vytýkali nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů, respektive nedostatek důkazů, které je usvědčují z daného trestného činu a současně prosazovali vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněných vycházely. Pokud dále obvinění namítají, že nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Není možno však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Nelze proto hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů. O jednotlivých tzv. opomenutých důkazech bude pojednáno dále v rámci odůvodnění tohoto usnesení vážící se ke každému obviněnému. Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněných (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že v případě obviněných V. Č., J. H., J. K., K. Š., A. Z. a Z. Z. si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud přesto ve výjimečných případech zasahuje do samotného hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Úvahy stran extrémního rozporu tedy připadají v potaz, pokud je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nebyly hodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu, které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09). Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž zdůrazňuje, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Takový extrémní nesoulad je dán tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Nejvyšší soud tedy ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93 , III. ÚS 61/94 , III. ÚS 51/96 , IV. ÚS 185/96 , II. ÚS 213/2000 , I. ÚS 549/2000 , IV. ÚS 582/01 , II. ÚS 182/02 , I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99 , I. ÚS 129/2000 , III. ÚS 190/01 , II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94 , III. ÚS 166/95 , II. ÚS 182/02 , IV. ÚS 570/03 a další). Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod. V daném kontextu Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení soudů prvního a druhého stupně stran zjištění průběhu skutků, přičemž předmětná skutková zjištění nejsou ani ve zmíněném extrémním rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, anebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09) s provedenými důkazy, který by zavdal oprávnění k mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu právě do skutkových závěrů. Nyní se Nejvyšší soud bude zabývat jednotlivými námitkami každého obviněného podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Č. namítl, že neproběhlo dokazování o vrácení dotace. K dokazování ještě poznamenal, že soudy nesprávně dovodily závěry ohledně úplného dokončení FVE z vyhotovených revizních zpráv, které by podle názoru obviněného měly osvědčovat pouze jejich bezpečnost, nikoliv jejich dokončenost. Obviněný se neztotožňuje ani s názorem obecných soudů o pravdivosti revizních zpráv a rovněž se soudy nevypořádaly s tím, že nemusí obsahovat technické normy ČSN 33 1500:1990 a ČSN 33 2000-6:2007, neboť na ně právní předpis neodkazuje. K tomuto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že byť obviněný soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů a prosazoval pro něho příznivý a od soudů nižší instance odlišný skutkový stav věci, tak přitom nalézací soud i soud odvolací ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. str. 145–147 rozhodnutí nalézacího soudu, str. 81–101, 114–123 rozhodnutí odvolacího soudu), zejména pak soud odvolací důkladně a správně rozvedl problematiku revizních zpráv (srov. str. 81–101 rozsudku Vrchní soudu v Olomouci). Vina obviněného Č. byla dovozena především ze skutečnosti, že předmětné revizní zprávy vyhotovil „od stolu“ a bez patřičných kontrolních kroků a při zcela nedostatečné dokončenosti FVE, jež by revizní zprávu připouštěla s pozitivním závěrem o její bezpečnosti. Byť správní soudnictví dospívá s časovým odstupem k nejednoznačnosti právní úpravy a praxe o vyhotovení revizní zprávy za situace, kdy FVE není osazena fotovoltaickými panely, jak uvedl i soud odvolací, musí se Nejvyšší soud přiklonit k argumentaci druhostupňového soudu, který se touto problematikou zaobíral a jenž vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 2 As 313/2015, s ohledem na princip ochrany dobré víry a právní jistoty. Nejvyšší soud musí přisvědčit rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, jenž v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 As 204/2015, dovodil, že „zpráva o výchozí revizi se musí vztahovat k celému energetickému zařízení, a musí být vypracována až poté, co je energetické zařízení kompletní a tvoří funkční soubor všech jeho nezbytných částí. Povinnost žadatele o licenci předložit žalovanému revizní zprávu týkající se celého energetického zařízení plyne již ze samotného smyslu a účelu ustanovení §9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb., kterým je poskytnout žalovanému dostatečné podklady pro to, aby mohl posoudit, zda může udělit souhlas s provozováním energetického zařízení, pro které je licence udělována (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 As 132/2015, k jehož závěrům se přiklonil i v rozsudku ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 7 As 140/2016). Judikatura k revizní zprávě o posuzování bezpečnosti FVE dále uvádí, že „ revizní zpráva slouží jako podklad pro zjištění skutkového stavu ve správním řízení. Požadavkem kladeným na revizní zprávu je pak to, aby ji revizní technik, který se tím stává spoluodpovědným za náležité zjištění skutkového stavu, zpracoval na základě všech podstatných měření a prověření na místě samém“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 9 As 256/2015). Nejvyšší soud připomíná, že revizní technik měl v rozhodnou dobu postupovat obvyklými metodami pro obor elektrorevizí ve vztahu k fotovoltaickým panelům, tj. podle pravidel řemesla s poznatky v době aktuálními a dostupnými. České technické normy vztahující se k elektrorevizím (především ČSN 33 1500 a ČSN 33 2000-6) nebyly podle §4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, v rozhodném znění, obecně závazné. Totéž lze říci o §5 odst. 3 energetického zákona (v tehdy účinném znění), když „energetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám“. Takové ustanovení nebylo dostatečně konkrétní na to, aby shora uvedené české technické normy učinilo závaznými (v podrobnostech k této problematice viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, č. j. 4 As 31/2003-111, publ. pod č. 549/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 12. 10. 2010, č. j. 2 As 69/2010-122, nebo také čl. 45a legislativních pravidel vlády). Byť české technické normy nebyly obecně závazné, nic to nemění na tom, že české technické normy jsou považovány za kvalifikovaná doporučení a poskytovaly „pro obecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činností nebo jejich výsledků zaměřené na dosažení optimálního stupně uspořádání ve vymezených souvislostech“ (§4 odst. 3 zákona č. 22/1997 Sb. v tehdy účinném znění). Z čl. 4.1 normy ČSN 33 1500 plyne, že revizní technik má „ověřit shodu reálného stavu s projektovou dokumentací a případně zjištěné rozpory zanést do revizní zprávy. Pokud jde o fotovoltaické panely, ty musí být dle ČVUT při výchozí revizi již nainstalovány, jinak by nebylo možné zkontrolovat, že jejich typ a počet odpovídá projektové dokumentaci, změřit izolační stav řetězců fotovoltaických panelů (tzv. stringů) ani ověřit, že bylo provedeno ochranné pospojení panelů v souladu s návodem výrobce, eventuálně překontrolovat, že byla správně provedena další ochranná opatření předepsaná projektantem. Přestože fotovoltaické panely jsou výrobky, jejichž bezpečnost deklaruje výrobce, je třeba ve vztahu k nim ověřit například i to, že při montáži nedošlo k jejich fyzickému poškození, což je typ závady, jejíž existenci nemůže osvědčení výrobce o jejich bezpečnosti vyloučit. Po montáži fotovoltaických panelů by měl revizní technik také zkontrolovat, že byly uzemněny v souladu s projektovou dokumentací a návody výrobce. … Revizní technik by měl taktéž prohlídkou zkontrolovat, že zapojené předměty nesou označení CE (jejich počet dosahující mnohdy desítek tisíc není důvodem pro zjednodušení revizní činnosti a rezignace na tento úkon). Tento názor dle Nejvyššího správního soudu koresponduje s čl. 2.1 normy ČSN 33 1500 ve znění změny Z4, podle něhož je možno uvést nová zařízení do provozu jen tehdy, byl-li jejich stav z hlediska bezpečnosti ověřen výchozí revizí, popřípadě doložen příslušným dokladem, kterým je dle poznámky pod čarou ,označení CE na výrobku spolu s prokazatelným označením výrobce nebo dodavatele výrobku (…)‘ nebo ,písemné prohlášení o shodě‘. Neověří-li tedy revizní technik, že fotovoltaické panely mají označení CE, popř. že jsou k nim vydána prohlášení o shodě, nemůže si být jist tím, že jsou jako výrobky bezpečné a nemusí je revidovat. Že jsou opatřeny označením CE (popř. že k nim byla vydána písemná prohlášení o shodě), nemůže zkontrolovat, pokud nejsou fotovoltaické panely v době revize na fotovoltaické elektrárně přítomny“. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015). Byť lze připustit, že původním účelem normy nebylo stanovit žádoucí postup při revizi FVE, je nepochybné, že z ní revizní technici při absenci jiných konkrétních norem dopadajících na tuto problematiku běžně vycházeli a odkazovali na ni. „V situaci, kdy zde nebyla jiná dostupná, aktuální a současně dostatečně podrobná norma, bylo namístě, aby zodpovědný a pečlivý revizní technik aplikoval doporučení stanovená normou ČSN 33 2000-6 přiměřeně i na revizi fotovoltaických elektráren“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015). Jednotlivé požadavky pro prohlídku výchozí revize pak stanovuje norma ČSN 33 2000-6. Minimálně tak revizní technik měl po montáži fotovoltaických panelů zkontrolovat typ panelů, počet, porovnat jej s projektovou dokumentací, zjistit, zda jsou panely opatřeny CE nebo prohlášením o shodě, zda došlo k jejich nainstalování podle návodu (výrobce, projektu) a zda nedošlo k jejich poškození. Pro argumentaci tvrzení bezpečnosti FVE jako celku až po montáži fotovoltaických panelů dále hovoří i vyjádření Technické inspekce České republiky, která působí jako organizace zřízená k výkonu státního odborného dozoru nad bezpečností vyhrazených technických zařízení. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, kdy „ zpráva o tzv. výchozí revizi fotovoltaické elektrárny je způsobilá deklarovat bezpečnost energetického zařízení jako celku pouze v případě, že revize byla provedena až poté, co byly na elektrárně namontovány všechny fotovoltaické panely. Pochybil ten revizní technik, který v rozhodné době osvědčil bezpečnost celé fotovoltaické elektrárny bez toho, aby předtím (mimo jiného) zkontroloval, že skutečný stav fotovoltaické elektrárny odpovídá projektové dokumentaci (včetně kontroly typu a počtu fotovoltaických panelů) že fotovoltaické panely jsou opatřeny označením CE nebo že k nim byla vydána prohlášení o shodě, že byly namontovány a uzemněny v souladu s návody výrobců a že nejsou viditelně poškozeny do té míry, aby tím byla ohrožena bezpečnost zařízení“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015). Nejvyšší soud musí podotknout, že revizními zprávami k FVE S.-S., a Z.-S., se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 As 146/2016 a 9 As 145/2016, kde mimo jiné bylo konstatováno, že jestliže jsou v revizní zprávě uvedena nepravdivá tvrzení, je taková zpráva jako celek nevěrohodná. Revizní zpráva má osvědčit technický stav FVE a bezpečnost budoucího provozu. Této problematice se věnoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 As 30/2015, kde uvedl, že „zpráva o výchozí revizi je tedy jeden ze dvou dokumentů prokazujících splnění technických předpokladů, jenž má ze své povahy osvědčit technický stav věci a bezpečnost budoucího provozu. Podle kasačního soudu je tedy velmi podstatné, zda údaje uvedené ve zprávě o výchozí revizi odpovídají skutečnosti a zda zpráva osvědčuje bezpečnost fotovoltaické elektrárny ve skutečné podobě. Jestliže vznikly pochybnosti o tom, zda se revizní zpráva vztahuje k energetickému zařízení v podobě deklarované ve smlouvě o dílo (zejména počet a složení jednotlivých panelů), tedy v podobě, v jaké měla být elektrárna vystavěna, pak bylo povinností správního orgánu a soudu tyto pochybnosti rozptýlit. Žalovaný za této situace nebyl oprávněn licenci udělit“. V rozsudku ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 9 As 19/2015, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „zpráva o výchozí revizi je tedy jeden ze dvou dokumentů prokazujících splnění technických předpokladů, jenž má ze své povahy osvědčit technický stav věci a bezpečnost budoucího provozu. Podle kasačního soudu je tedy velmi podstatné, zda údaje uvedené ve zprávě o výchozí revizi odpovídají skutečnosti a zda zpráva osvědčuje bezpečnost fotovoltaické elektrárny ve skutečné podobě“. Tyto názory aproboval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 7 As 140/2016. Obdobně pak v rozsudku ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 9 As 74/2016, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „zásadní roli ve zjištění skutkového stavu tak sehrála revizní zpráva ze dne 23. 11. 2010 předložená v licenčním řízení k rozhodnutí o změně licence žalovanému, a protokol ze dne 25. 11. 2010, které si vzájemně odporují. Zatímco revizní zpráva byla dle revizního technika a dle tvrzení stěžovatelky vyhotovena v době, kdy bylo energetické zařízení kompletní, protokol ze dne 25. 11. 2010 uvádí, že dokončená je pouze část energetického zařízení. Tento rozpor se nepodařilo žádným způsobem vyvrátit nebo vysvětlit, a proto představuje zásadní důvod, pro který soudy shledaly revizní zprávu nevěrohodnou. Mimo další s tím související nejasnosti jsou v ní totiž objektivně uvedeny nepravdivé informace. Taková revizní zpráva nemůže představovat řádný podklad pro rozhodnutí žalovaného“. V projednávaném případě FVE S.-S. a Z.-S. revizní technik obviněný Č. zpracoval revizní zprávu tak, že nepopisovala skutečný stav FVE, ale popisovala stav podle projektové dokumentace, tedy stav budoucí. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že revizní zpráva ze dne 5. 12. 2010 a ze dne 6. 12. 2010 není způsobilým podkladem pro udělení licence, neboť údaje v ní uvedené neodpovídaly reálně existujícímu skutkovému stavu, a je tedy nepravdivá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 As 146/2016). Skutečnost, že revizní zpráva neodpovídala zjištěnému skutkovému stavu, tj. stavu v jakém se FVE k datu ohledání nacházela, nelze zhojit ani tvrzením, že revizní technik obviněný Č. solární panely, ani jejich vzájemné propojení nerevidoval, a ani neměl povinnost je revidovat. Pro posouzení věrohodnosti revizní zprávy je totiž podstatné to, co je v ní uvedeno, tedy v ní tvrzený rozsah revize, nikoli to, co měl či neměl revizní technik revidovat. Z výše uvedeného plyne, revizní zpráva měla navodit dojem revize kompletního zařízení, ačkoliv obviněný Č. si musel být vědom nedostatečné dokončenosti FVE. U obviněného Č. se tak nejedná o nesprávný postup vyplývající z jeho odborného přesvědčení, nýbrž evidentně o minimálně eventuální úmysl vyhotovit na zakázku nepravdivou revizní zprávu za účelem rychlého naplnění podmínek pro získání licence pro obě FVE do konce roku 2010 a tím i k získání výhodnější odkupní ceny za solární energii. Obviněný Č. poukázal na znalecké posudky předložené obhajobou, avšak většina z nich se týká toliko hodnocení formálních náležitostí revizní zprávy podle tehdy existujících právních norem a ČSN norem, nicméně žádný z nich není oprávněn hodnotit věcnou a obsahovou správnost. „ Většina znalců obhajoby se jednoznačně vychýlila mimo obor jejich působnosti při formulaci závěrů znaleckých posudků, což odvolací soud považuje za jejich velmi zásadní pochybení znevěrohodňující podávání objektivních odborných posudků ve věci“ (str. 83 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se pak ztotožnil s názory nalézacího soudu ohledně znaleckých posudků a jejich nadbytečnosti na str. 131–135 a 145–146 rozsudku nalézacího soudu, kdy přijaté závěry nejsou relevantní pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného Č. Kontrola ze dne 20. 12. 2010 odhalila naprosto stěžejní zásadní nedostatky v dokončenosti FVE. Nelze si představit, že by takto zjištěný stav byl po provedené revizi obviněným Č. o cca dva týdny dříve způsoben krádežemi a vandalstvím, probíhajícího zkušebního provozu atd. Těžko si tedy lze představit, že FVE byly k vypracování revizní zprávy ze dne 5. 12. 2010 a 6. 12. 2010 kompletní a dostatečně vybudované a pak vlivem dalších skutečností byly zjištěny k 20. 12. 2010 takové nedostatky. Nejvyšší soud v tomto ohledu musí přisvědčit tvrzení soudu odvolacího, který na str. 85 svého rozhodnutí konstatoval, že „ plně přisvědčil závěru nalézacího soudu, že fotovoltaické elektrárny nebyly rozhodně ve stavu způsobilém k provedení revize v jejích základních náležitostech a revizní zprávy obžalovaného V. Č. byly zpracovány tzv. od stolu bez možnosti hodnotit reálný stav bezpečnosti provozu, neboť fotovolatické elektrárny byly zcela nedostatečně pro tyto účely kompletní“. Obdobně Nejvyšší soud odkazuje na argumentaci odvolacího soudu k revizním zprávám ze dne 27. 12. a 28. 12., přičemž se závěry odvolacího soudu se ztotožňuje. „Jde o dokumenty naprosto neoddiskuvatelně falzifikované, což nezpochybňuje nikdo z obžalovaných, z obsahu e-mailové komunikace a způsobu jejího vedení lze pak skutečně stanovit minimální jasný pohyb těchto dokumentů mezi jednotlivými obžalovanými. … Opatřený listinný materiál neumožňuje stanovit pouze finální fázi práce se zmíněnými falzifikáty, tedy kdo konkrétně jim dal listinnou podobu a dopravil je do podatelny ERU. Absence těchto zjištění však nemá absolutně žádný dopad na možnost vyslovení viny všech obžalovaných, kteří se popsaným způsobem na této pasáži trestné činnosti podíleli“ (str. 95 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud podotýká, že z výše uvedeného je více než zřejmé, že zájmem obviněného a dalších spoluobviněných bylo získání licence do 31. 12. 2010 za každou cenu z důvodu zachování výkupních cen roku 2010. Ohledně možnosti uvést ERU v omyl Nejvyšší soud odkazuje na své vyjádření k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle obviněného Č. nebylo prokázáno úmyslné zavinění, toto nebylo podloženo žádnými konkrétními důkazy či úvahami. Nejvyšší soud předně podotýká, že samotné posouzení formy zavinění podle §15 tr. zákoníku nebo §16 tr. zákoníku je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Jedná se tedy o otázku hmotného práva, přestože jde o jiné hmotněprávní posouzení než právní posouzení skutku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž byl dovolatelem uplatněn právně relevantně. Existenci zavinění ve formě úmyslu lze dovodit nejen z jednání pachatele vyjádřeného ve skutkové větě, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností v popisu skutku. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu věci neshledal námitky obviněného Č. v tomto směru opodstatněnými, přičemž přisvědčil závěru soudu druhého stupně, který obviněného uznal vinným z přípravy úmyslného trestného činu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. K tomu je třeba zmínit, že na zavinění, které je vybudováno na složce vědění a vůle, lze zpravidla usuzovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U nepřímého, tedy eventuálního úmyslu (dolus eventualis) podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jenž byl u obviněného shledán, pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností lze usoudit z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně míří na jiný účel, jehož nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, či ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010). Dokazováním bylo zjištěno, že obviněný Č. vyhotovil nepravdivé revizní zprávy v době, kdy FVE byly nedokončené a vycházel z projektové dokumentace, aniž by si tvrzené skutečnosti ověřil. Takto postupoval za situace, kdy si musel být vědom, že tyto jím vyhotovené revizní zprávy budou podkladem pro řízení vedoucí k zajištění výkupních cen roku 2010 a následně při vyhotovení upravených revizí si musel být vědom a také si vědom byl, že tyto jsou určeny jednoznačně konkrétně pro licenční řízení ERU, na základě něhož měly být vydány předmětné licence na výrobu elektřiny pro společnost S.-S., a Z.-S. Nalézací soud potažmo odvolací soud správně a řádně jednání obviněného Č. subsumoval pod úmyslné jednání v podobě přípravy trestného činu podvodu v souladu s §15 tr. zákoníku, když obviněný vyhotovil revizní zprávy se závěrem, že elektrická instalace z hlediska bezpečnosti je schopna bezpečného provozu, ačkoliv věděl, že FVE S.-S., a Z.-S., nebyly v rozsahu revidovaných zařízení dokončeny a byly ve výstavbě a nebyly tak splněny podmínky pro úplnost dané revizní zprávy, kterou mělo být prokázáno splnění technických předpokladů podle §7 odst. 4 písm. d) energetického zákona a podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětví, ve znění pozdějších předpisů. Úmysl obviněného Č. byl bez důvodných pochybností soudy nižších instancí prokázán na základě provedeného dokazování, tudíž je namístě dovodit, že důkazní řízení jako celek nenese znaky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a dovozenými skutkovými a následně právními závěry. Učiněné závěry odvolacím soudem, který vycházel především z dokazování v hlavním líčení u nalézacího soudu, jsou logické a plně odpovídají provedeným důkazům. Soudy bylo prokázáno, že FVE byly nedokončené a i přes tuto skutečnost vyhotovil obviněný předmětné revizní zprávy, jež sloužily následně jako podklad k vydání licence na výkup solární energie za výhodnější výkupní ceny stanovené pro FVE dokončené do 31. 12. 2010. Nelze se ztotožnit ani s námitkou opomenutých důkazů ve formě znaleckých posudků předložených obhajobou. K tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně jasně a logicky uvedl, proč shledal navrhované doplnění dokazování ve formě znaleckých posudků stran zkoumání revizních zpráv jako de facto nadbytečné, přičemž s tímto přístupem se beze zbytku ztotožnil i soud druhého stupně (srov. str. 145–146 rozsudku soudu prvního stupně a str. 65–68 rozsudku soudu druhého stupně). Nalézací soud ve svém odůvodnění uvedl, že je nadbytečné hodnotit mnohé znalecké posudky, neboť ty operují s provedenými výchozími revizemi obviněného Č. tak, jako by tyto byly zcela správné. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k jednoznačnému závěru, že obvinění se dopustili trestného jednání popsaného ve výrokové části rozsudku a v takovém rozsahu je uznal vinnými. „ Soud vycházel při absenci doznání obžalovaných zejména z listinných důkazů a záznamů telekomunikačního styku ve spojení se svědeckými výpověďmi. Každý z provedených důkazů hodnotil soud jednotlivě, a to zejména z hlediska toho, které významné skutečnosti jsou jím prokázány. Jednotlivé důkazy pak hodnotil v celkovém kontextu a dospěl k závěru, že tyto na sebe vzájemně navazují a tvoří tak logický řetěz důkazů, který přesvědčivě prokazuje vinu obžalovaných. … Soud neprováděl další dokazování zejména navrženými výslechy svědků či znaleckými posudky, když tyto považuje s ohledem na dosavadní rozsah dokazování za nadbytečný. … Obecně k nově předkládaným a zde i navrhovaným znaleckým posudkům (i listinám) je nutno uvést, že tyto v intencích obhajoby se vyjadřují k právním otázkám, případně jsou i mimo konkrétní znalecké oprávnění, ovšem jejich význam z hlediska skutkových závěrů je marginální vzhledem k primárnímu posouzení jednání obžalovaného Č., kdy závěry jeho revizních zpráv jsou zpochybněny nikoli technickými či právními pochybnostmi, ale skutkovými závěry (FVE v době revizí nebyly ve stavu, který je prezentován). Ani navrhované listiny k obdobným jednáním (připojení spisu jiné FVE) stejně tak, jako předložené a provedené obdobné důkazy, nemají přímou relevanci k projednávané věci“. Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že nelze konstatovat, že se soudy navrhovanými důkazy vůbec nezabývaly, když jasně a logicky uvedly, proč shledaly navrhované důkazy nadbytečnými. Protože byl přitom skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnily. Podstatné je přitom zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně následně ztotožnil) nepochybil, když nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit námitce obviněného, že změnou kvalifikace skutku došlo k porušení jeho práva na obhajobu a jedná se tak o porušení ústavních práv zaručených Listinou základních práv a svobod a porušení zásady dvojinstančnosti. Ke změně popisu skutku a zachování totožnosti skutku se Nejvyšší soud podrobněji vyjádří ve svém odůvodnění v rámci dovolání spoluobviněných A. a Z. Z. podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud dále odkazuje na svou ustálenou judikaturu ohledně zachování totožnosti skutku v trestním řízení, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Podstatou jednání obviněného byla vždy skutečnost, že se podílel na ději, v jehož rámci zfalšoval revizní zprávy stran nedokončených FVE za znalosti pravého stavu věcí, předal je spoluobviněnému K., který je postoupil dalším spoluobviněným. Obviněný Č. si byl vědom, že falzifikované revizní zprávy budou předloženy ERU v rámci licenčního řízení. Na konci roku 2010 nemělo jednání obviněného jiný smysl než vyhotovit revizní zprávy s cílem předložit je ERU a získat licence ještě v roce 2010, což jako revizní technik a technik společnosti Actherm, s. r. o., musel bez pochybností vědět. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku soudu druhého stupně obsahuje shodný popis jednání obviněného Č., následek tohoto jednání, shodné podklady pro zavinění obviněného a příčinný vztah. Nejvyšší soud akceptuje právní závěr soudu druhého stupně, podle něhož touto úpravou popisu skutku byla totožnost skutku zachována, neboť byla zachována totožnost jednání i následku. Zásada totožnosti skutku byla zachována. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud musí konstatovat, že nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti a porušení ústavních práv obviněného Č. zaručených Listinou základních práv a svobod. Uvedená změna kvalifikace byla ve prospěch obviněného, z právního posouzení zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ukončeném ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku na přípravu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Tímto postupem byl současně naplněn samotný účel existence dvojinstančnosti soudního řízení, neboť došlo k novému rozhodnutí ve věci. Postup odvolacího soudu byl zcela v souladu s příslušnými procesními pravidly. Navíc teprve v průběhu veřejného zasedání, tedy po novém provedení důkazů a jejich zhodnocení, dospěl odvolací soud k závěru, že právní kvalifikace užitá nalézacím soudem nebyla správná. Obviněný Č. dále namítl nedostatečnou individualizaci přípravy ke spáchání zvlášť závažného zločinu. Nejvyšší soud k tomuto dodává, že vývojovými stadii trestného činu před jeho dokončením jsou pokus (§21 tr. zákoníku) a příprava (§20 tr. zákoníku). Pokusem trestného činu se myslí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Takové jednání se bezprostředně blíží dokonání trestného činu, a proto je společensky škodlivější než příprava. Jednání pachatele směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět útoku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 12. 1968, sp. zn. 6 Tz 99/68 , uveřejněný pod č. 20/1969 Sb. rozh. tr. ). Z hlediska fáze se rozlišuje tzv. pokus ukončený a pokus neukončený, kdy v prvém případě pachatel již podnikl vše, co považoval za nutné pro dokonání trestného činu, kdežto ve druhém případě nikoli. Přípravou trestného činu se rozumí takové jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví, a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání. Trestní zákoník vymezuje přípravu jako jednání záležející v úmyslném vytváření podmínek, spočívajících zejména v organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů ke spáchání trestného činu, ve spolčení, srocení, v návodu či pomoci, pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 věta za středníkem), u kterého to trestní zákoník výslovně stanoví, pokud nedošlo k pokusu ani dokonání takového zvlášť závažného zločinu. Příprava zvlášť závažného zločinu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o nějž se jedná, současně však je v úmyslu zahrnuto i zaměření přípravy ke spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. Nevyžaduje se však detailní promyšlenost a konkretizace připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 276–292). V neposlední řadě je přípravou i pomoc, jíž je takové jednání účastníka, jímž umožnil nebo usnadnil jinému spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po zvlášť závažném zločinu (pomocník). Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Příčinný vztah musí být dán i u pomocníka, neboť čin s pomocí bude proveden vždy jinak než bez pomoci. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, odstranění překážek, vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu, odvoz na místo činu, naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Pomoc se vyskytuje ve velmi rozdílných formách s různou povahou a závažností (§39 odst. 1, 2). Pomoc přichází v úvahu jak před činem, tak i při činu. Především u trestných činů trvajících, pokud trvá protiprávní stav, přichází však v úvahu pomoc i po dokonání činu ještě před jeho dokončením. Tam kde čin sestává z několika dílčích aktů, je pomoc možná až do posledního aktu uzavírajícího trestný čin. Obdobně tomu je i u trestných činů, kdy jednání, které je jeho součástí, přesahuje okamžik dokonání. Pokud by podpora při realizaci tohoto úmyslu nemohla být posouzena jako pomoc, nebyla by dostatečně postižena, neboť nejde o nadržování ani podílnictví. I v tomto případě je proto možnost pomoci prodloužena až do okamžiku uskutečnění úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu. K pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je poskytována, si byl této pomoci vědom. Zásada úmyslného spojení jednání účastníka a pachatele se v této souvislosti neuplatňuje (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str . 340–365). Z výše zmíněných teoretických předpokladů Nejvyšší soud dovodil, že jednání obviněného bylo odvolacím soudem posouzeno zcela správně jako příprava k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jíž se obviněný Č. účastnil. Jednání obviněného bylo totiž nedílnou součástí přípravného jednání k dokonání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy společná snaha obviněného a spoluobviněných evidentně mířila k neoprávněnému získání výkupní ceny elektřiny pro rok 2010, nikoliv jen k vydání licence ERU. Obviněný Č. ve svém mimořádném opravném prostředku brojil i proti nařízení odposlechů a záznamu telekomunikačnímu provozu podle §88 tr. ř. jako operativního prostředku policejního orgánu. Nejvyšší soud konstatuje, že jednotlivé příkazy k zjištění údajů o telekomunikačním provozu, byť je možno připustit, že jejich odůvodnění je strohé, obstojí jako legální podklad pro provedení úkonů jimi nařízených. V těchto souvislostech je totiž nutno mít na zřeteli, že na jejich odůvodnění nelze klást takové obsahové požadavky jako na rozhodnutí meritorní, když na podkladě těchto příkazů teprve mají být zajišťovány důkazy a skutečnosti potřebné k objasnění věci. Nadto se patří zmínit, že příkazy nelze co do jejich odůvodnění posuzovat izolovaně (viz přiměřeně nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ), nýbrž v kontextu návrhu na jejich vydání, jakož i dalšího, v době vydání existujícího spisového materiálu. Rovněž se zřetelem k tomu i z hlediska dodržení principu ústavnosti (spravedlivého procesu) obstojí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1018/2014). Tato námitka byla vznesena i v řízení odvolacím, přičemž Vrchní soud v Olomouci se s touto námitkou neztotožnil (str. 63–64 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud souhlasí s jeho tvrzením, že samotná podstata a zákonné podmínky pro povolení odposlechu a záznamu vyplývají z §88 odst. 1, 2 tr. ř. „Především v situaci, kdy již bylo opatřeno maximum důkazních prostředků a ve věci bylo provedeno řízení před nalézacím soudem a bylo meritorně rozhodnuto, se nelze domáhat srovnatelně odůvodněného příkazu soudce z přípravného řízení dle §88 odst. 2 tr. ř. tak, jak je např. odůvodněn rozsudek o vině obžalovaných. Je naprosto zjevné, že se jedná o operativní prostředky policejního orgánu, prostřednictvím kterých má být teprve opatřen důkazní materiál, a tedy míra důkazního podkladu je nesrovnatelně nižší než v již probíhajícím řízení před soudem prvního stupně“. Všechny kritizované příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obsahují poznatky o průběhu vyšetřovaných skutků obsahující všechny osoby připadající pro trestní stíhání a všechny osoby zúčastněné na přezkoumávaných skutečnostech, kdy bylo zjevné postupné rozšíření okruhu zkoumaných otázek. Prostřednictvím odposlechů mají teprve být získány další poznatky významné pro trestní řízení a nelze je získat jinak. Podle ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu stran náležitostí příkazů k odposlechům a dostatečnosti jejich odůvodnění platí, že teprve prostřednictvím takových opatření je shromažďován důkazní materiál a je průběžně konstruován okruh osob a pro jakou trestnou činnost má být osoba trestně stíhaná. „ Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je zajišťovacím institutem, který je svou povahou velmi blízký operativně pátracím prostředkům podle §158b a násl. tr. ř. a v širším smyslu tedy slouží k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, jakož i pátrání po skrývajících se pachatelích, pátrání po hledaných nezvěstných osobách a po věcných důkazech. Lze jej považovat za podklad pro další konání trestního řízení, v němž teprve jsou skutečnosti, které jsou v odposlechu zaznamenány, prověřovány a objasňovány“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014). Takové námitce tedy nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Z důvodu výše uvedeného nelze uplatnit ani námitku „plodů z otráveného stromu“, neboť odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly získány zákonným způsobem a jsou účinné, jakož i všechny další důkazy získané na jejich podkladě. Nadto Nejvyšší soud dodává, že český trestní proces nepřevzal doktrínu plodů z otráveného stromu, která vznikla a je rozvíjena v USA, zejména pak v podobě simplifikujícího tvrzení, že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené. Podklad pro právní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení nastalého v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a tím v trestním řízení nastalá nepoužitelnost důkazů, nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících dokazování nalézt. Ostatně je možno poukázat na to [srov. Musil, J., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a poZ.), Kriminalistika 1, ročník XXXXIV/2011, s. 19], že „… samotní zastánci doktríny ,plodů z otráveného stromu‘ připouštějí z absolutního zákazu použití nezákonného důkazu řadu výjimek …“. Podle citovaného autora „… takto absolutně formulovaný úsudek (pozn. že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené), bez jakékoli specifikace, je však prakticky bezcenný, už jen proto, že pomyslný stupeň ,toxicity‘ vadných postupů se pohybuje na spojité škále, od naprosté neškodnosti až po totální a bezpodmínečné znehodnocení důkazu “ (tamtéž). Poukázat lze i na to, že při vědomí toho, že „ úplné vyloučení všech důkazů jako ,otráveného ovoce‘ by však bylo nepřiměřené s přihlédnutím k jasnému konfliktu zájmů, neboť vyloučení těchto důkazů se příčí zájmu společnosti, aby skutečný pachatel byl uznán vinným “ (srov. Šámal, P., Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému, Příručky ministerstva spravedlnosti 1992, svazek 53, s. 196). Obviněný Č. zpochybnil dále uvedení v omyl a provedení majetkové dispozice jako implicitního předpokladu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, kdy musí být dána příčinná souvislost mezi omylem určité osoby, obohacením pachatele nebo jiné osoby, škodou na cizím majetku a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí a škodou na cizím majetku. Stejnou námitku podal i spoluobviněný K., proto Nejvyšší soud odkazuje na vypořádání se s touto námitkou na část tohoto usnesení vztahující se k odůvodnění odmítnutí dovolání spoluobviněného K. pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný K. namítal obdobné skutečnosti jako spoluobviněný Č., podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na vyjádření se k námitkám obviněného Č., jedná se především o provedení revizních zpráv vzhledem k dokončenosti FVE a bezpečnému provozu, jejich pravdivosti a postupu revizního technika podle technických norem podle ČSN 33 1500:1990 a ČSN 33 2000-6:2007. Co se týče uvedení ERU v omyl jako správního orgánu, Nejvyšší soud poukazuje na vypořádání se s touto námitkou v rámci dovolacího důvodu pod §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedeného výše v tomto usnesení, což platí i pro uplatněnou námitku ohledně možnosti vzniku škody společnostem ACTHERM, spol. s r. o., a ČEZ Prodej, s. r. o. Námitky ohledně opomenutých důkazů spočívající v neprovedení navržených znaleckých posudků, odborných vyjádření Komory revizních techniků, stanoviska prof. Jelínka, výslechů svědků Z., K., J., G. platí stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v rámci odůvodnění odmítnutí námitek u spoluobviněného Č. vztahujícího se k opomenutým důkazům. K zákonnosti nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil taktéž v rámci vypořádání se s mimořádným opravným prostředkem spoluobviněného Č. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na něž dovolací soud odkazuje. Námitka „plodů z otráveného ovoce“ tedy nemohla být ani u obviněného K. považována za odůvodněnou. Obviněný K. uvedl, že jemu byly vyhotovené revizní zprávy zaslány podřízeným Č. a on je pouze zaslal druhé smluvní straně v rámci plnění milníků. Především spoléhal na správnost revizních zpráv spoluobviněného Č., jako odborníka s 30letou praxí. Ani s těmito námitkami se Nejvyšší soud neztotožnil a k vině obviněného uvádí následující. V prvé řadě je nutné konstatovat, že z provedeného dokazování nalézacím soudem bylo zjištěno, že obviněný společně a koordinovaně se spoluobviněnými H. a Š. „uvedli a fakticky předložili v podkladech podstatných pro rozhodnutí o udělení licence nepravdivé, hrubě zkreslené údaje, a stejně tak podstatné údaje zamlčeli“ (str. 148 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud se ztotožnil s tvrzením odvolacího soudu, že byl dostatečně zdokumentován řetězec spolupracujících obviněných Č. – K. – H. – Š., tudíž není možné akceptovat argumentaci obviněného K., že o nepravdivosti revizních zpráv nevěděl a že je pouze zaslal druhé smluvní straně. Komunikace sledující cíl ve prospěch spoluobviněných Z. sledovala jediné, a to udělení licence na výrobu elektřiny. Argumentace o nevědomosti nebo neznalosti obsahu revizních zpráv je lichá, což dokazuje i e-mailová korespondence a telefonní hovory mezi obviněnými. „Těžko tedy tvrdit, že obžalovaný J. K. nic nevěděl a obžalovanému V. Č. toliko věřil. I on je aktivně zapojen do e-mailové komunikace přeposílání revizních zpráv následně falšovaných a není tedy jakýchkoliv pochyb o vině obžalovaného K. Nelze akceptovat jeho obhajobu o tom, že se údajně vše o falzifikaci revizních zpráv dozvěděl až zpětně od obžalovaného H. teprve na základě e-mailu ze dne 28. 6. 2011. V tomto ohledu monitorované telefonáty vyznívají zcela obsahově odlišně, a sice že znal pravou podstatu věcí a instruoval v tomto období i obžalovaného Č., dále mluvil s obžalovaným Š. o opakované falzifikaci. … H. e-mailem žádá o nové revizní zprávy, obžalovaný K. dne 23. 12. 2010 v 8:55 e-mailem zasílá revizní zprávy z 5. 12. a 6. 12.2010 ,k jejich úpravě‘. Toto je za daných okolností a souvislostí poměrně jednoznačně interpretovatelné. Že údajně odmítl zpracování nových revizních zpráv, neznamená, že nemohl mít účast na následném procesu falzifikace, zvláště pokud věděl, že jsou třeba nové revizní zprávy a standardní cestou je zajistit nelze minimálně proto, že obžalovaný V. Č. byl od 18. 12. 2010 v pracovní neschopnosti a zbývala velice krátká několikadenní lhůta k získání licence od ERÚ do 31. 12.2010“ (str. 119 rozsudku odvolacího soudu). Z takto podloženými závěry odvolacího soudu, reflektujícími důkazní situaci, musí Nejvyšší soud souhlasit. Nadto ještě dodává, že obviněný byl nadřízený spoluobviněného Č., a proto bylo jeho povinností zkontrolovat pravdivost a zákonnost předmětných revizních zpráv. Obviněný dále namítl, že provedené dokazování nenasvědčuje spolupachatelství s dalšími spoluobviněnými. V prvé řadě Nejvyšší soud považuje za nezbytné ozřejmit podstatu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Trestní zákoník upravuje institut spolupachatelství jako základní formu trestné součinnosti (tzv. účastenství v širším smyslu, kam se vedle spolupachatelství řadí ještě organizátorství, návod a pomoc). Trestnou součinností rozumíme trestnou činnost, na níž se podílí více spolupachatelů nebo vedle pachatele (spolupachatelů) ještě další osoby. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama . Postavení jednotlivých spoluobviněných odpovídá definici spolupachatelství podle citovaného zákonného ustanovení jako činnosti, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Jednotlivé složky společné trestné činnosti nemusí samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku naplňovat (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, když je nutné, aby působily ve vzájemné návaznosti současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti, a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 686/2018). Podle judikatury spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, postačí konkludentní dohoda. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 326 a násl., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015 aj.). Ze skutkových zjištění soudů nižších instancí vyplývá, že úmysl obviněného K. společně se spoluobviněnými H. a Š. směřoval k tomu, aby uvedli ERU v omyl, přičemž všichni tímto sledovali získání licence na výrobu elektřiny za výhodnější výkupní cenu, tj. vyšší výkupní cenu za výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010, i když v této době nebyla ani jedna FVE S.-S., a Z.-S., dokončena, a zároveň sledovali i obohacení o částku nejméně ve výši rozdílu výkupních cen let 2010 a 2011 a to při garantované ceně na dobu 20 let. Za tím účelem muselo mezi nimi dojít k vzájemné dohodě na trestné činnosti. Soudy správně na základě provedeného dokazování učinily závěry ohledně spolupráce mezi těmito obviněnými na základě e-mailové korespondence a telefonních hovorů (viz výše a str. 120-122 rozsudku nalézacího soudu), když „obžalovaní K., H. a Š. uvedli v omyl příslušné oprávněné osoby jednající za ERU, když vyhotovili (Š.) či nechali vyhotovit – (obžalovaní K. a H.) nepravdivé revizní zprávy v úmyslu získat licenci od ERÚ na plný výkon FVE. … v úmyslu získat vyšší výkupní cenu za výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů (ze slunečního záření) uvedených do provozu v roce 2010, tedy, aby společnostem S.-S. a Z.-S. byla vyplácena výkupní cena za výrobu elektřiny z fotovoltaického zdroje uvedeného do provozu v roce 2010. Takto koordinovaně jednali ke způsobení škody velkého rozsahu příslušné distribuční společnosti. … Trestné jednání těchto obžalovaných tak spočívalo v tom, že při vzájemné koordinaci uvedli a fakticky předložili v podkladech podstatných pro rozhodnutí o udělení licence nepravdivé, hrubě zkreslené údaje, a stejně tak podstatné údaje zamlčeli, kdy v případě znalosti pravdivých údajů by nedošlo k vydání licence, kdy následný postoj úředníků ERÚ, již nebyli schopni ovlivnit … jedná se o aktivní vytváření nepravdivých údajů s vědomím jejich následného předložení ERÚ a stejně tak zamlčení podstatných údajů, když případná znalost reálného stavu by bezpochyby nevedla k udělení licence“ (str. 147–148 rozsudku nalézacího soudu) . Obviněnému K. bylo prokázáno, že se jednání kladeného mu za vinu dopustil společně se spoluobviněnými H. a Š., kdy míra vědomosti o následných krocích těchto obviněných mohla být poněkud odlišná, byť ne nějak výrazně, ovšem činili tak ve společném záměru, neboť všichni bezpochybně museli znát skutečný faktický stav FVE. Toto srozumění mimo jejich vlastního jednání vyplývá i z dalších skutečností, zejména z následného počínání spočívajícího v minimální snaze odhalit a potrestat případného viníka vzniku nepravdivých údajů. Je tedy více než evidentní, že v případě předestření skutečné a faktické situace ohledně dokončenosti FVE by nebylo reálné v rámci zákona dosáhnout do konce roku 2010 vytvoření podmínek pro získání zvýhodněných cen pro odkup elektřiny. Podíl obviněného na jednání, kdy byl součástí řetězce pro zamlčení podstatných údajů a podílení se na vzniku fiktivních podkladů (revizních zpráv) předkládaných ERU, byl bezpochyby prokázán. Bez společného jednání všech obviněných (K., Š., H.) by nemohly nepravdivé, tj. zfalšované revizní zprávy, vzniknout. Vzhledem k výše uvedenému byl prokázán společný úmysl, jakož i společné jednání, přičemž společná dohoda byla prokázána provedeným dokazováním zejména nalézacího soudu (e-maily, telefonní hovory). Obviněný K., stejně jako spoluobviněný Č., rozporoval příčinnou souvislost mezi omylem určité osoby, obohacením pachatele, škodou na cizím majetku a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a příčinnou souvislost mezi majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku. Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím, konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností u podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I.). O podvod však jde i v případě, pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by se mýlil. Trestného činu podvodu se podle §209 tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §209 odst. 5 tr. zákoníku je způsobení takovým činem škody velkého rozsahu, kterou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč. Uvedené ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje více alternativně uvedených znaků skutkové podstaty. Soudy bylo obviněnému kladeno za vinu, že ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl ERU v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu a dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k uvedení ERU v omyl, obohacení jiného a způsobení na cizím majetku škody velkého rozsahu, to v úmyslu čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Nejvyšší soud uvedl v obecných tezích ve vztahu k omylu a majetkové dispozici výše, kdy platí, že mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I.). Soudy správně z provedeného dokazování dovodily, že podváděnou osobou byl ERU, přičemž možnost uvést správní úřad v omyl bylo odůvodněno v tomto usnesení u vypořádání se s námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Majetkovou dispozicí se má neoprávněné zvýhodnění ve výši rozdílu výkupních cen na výrobu elektřiny, neboť bez podvodného jednání obviněného a spoluobviněných by nevznikl nárok na vyšší výkupní cenu ještě pro rok 2010. Příčinná souvislost je v tomto případě nezpochybnitelná. Podvod je majetkovým trestným činem chránícím cizí majetek, který je vynaložen v důsledku omylu, resp. neznalosti podstatných skutečností, čímž vzniká subjektu, s jehož majetkem je nakládáno, nějaká škoda. Při uvážení skutkových zjištění, která rozvíjejí skutečnosti vyjádřené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně lze uzavřít, že vytýkanou vadou, která by se projevila v nemožnosti subsumpce skutkových zjištění soudů pod zákonné znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, dovoláním napadené rozhodnutí netrpí. Rozhodným je naopak zjištění, že to byl obviněný společně se spoluobviněnými, kdo v rámci správního řízení poskytl ERU informace neodpovídající pravdě (nepravdivé zfalšované revizní zprávy) a tím v něm vyvolal omyl, na základě něhož pak ERU vydal licence. Podřazení zjištěného stavu věci pod zákonné znaky přečinu podvodu je odůvodněno. Objektivní stránka podvodu byla naplněna, neboť mezi jednáním obviněného (vyvolání omylu) a vznikem škody (soudy nižších instancí vyčíslena jako škoda velkého rozsahu) existuje příčinná souvislost (majetková dispozice). Obviněný H. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl závěry soudů nižších instancí, neboť ty se údajně nevypořádaly s příčinným průběhem vedoucím k následku nezákonně vydané licence zaviněním obviněného. Mělo být prokázáno vědomí o stavu výstavby či dokončenosti obou FVE, srozumění s vyvoláním účinků v licenčním řízení. V prvé řadě je nutné uvést, že tyto dovolací námitky obviněného směřují do oblasti skutkové a procesní, přičemž právně relevantní argumentace s ohledem na podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání absentovala. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné skutkové závěry. Nejvyšší soud se však musí v uvedeném směru ztotožnit s názorem odvolacího soudu. Co se týče prokázání vlastnictví revizní zprávou, Nejvyšší soud v rámci takto vznesené námitky odkazuje na odůvodnění odmítnutí dovolání spoluobviněného Č. k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž Nejvyšší soud poukazuje na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k revizním zprávám. H. jako představitel zhotovitele díla FVE Železárny Veselí, a. s., z funkčního a profesního zařazení jednotlivých obviněných si musel být vědom, kdo jakou funkci vykonává a jaké pravomoci z takové funkce vyplývají. Bez pochyb lze říci, že si obvinění, tedy i H., museli být vědomi společného cíle, a to získání licence na výrobu elektřiny do konce roku 2010 prostřednictvím ERU za každou cenu ve prospěch FVE S.-S., a Z.-S. Vina obviněného je založena na aplikaci stěžejních dokumentů uplatněných vůči ERU, přičemž obviněný musel vědět, že se jedná o obsahově nepravdivá a čistě ryze prefabrikovaná falza, a i přesto v rámci řetězce s dalšími spoluobviněnými umožnil uplatnění těchto listin u ERU, čímž ho uvedl v omyl a vědomě přispěl k neoprávněnému zvýhodnění spočívajícím v majetkovém prospěchu. „… je třeba koncentrovat se na podstatu věci, kdy evidentně v rámci správního – licenčního řízení před ERÚ byly dodávány dokumenty obsahující evidentní nepravdy, a je zcela nepodstatné ,do jaké míry byly tyto dokumenty lživé‘. Těžko si představovat, co jiného by v těchto konkrétních souvislostech a v tehdejší rozšířené praxi řízení před ERÚ měl daný předávací protokol prokazovat, než je právě kompletnost/dokončenost díla a vlastnické právo k němu, jak o tom vypověděli zejména svědci z řad úředníků ERÚ“ (str. 79 rozsudku odvolacího soudu). Z e-mailové korespondence a telefonních hovorů soudy správně vyhodnotily provázanost mezi jednotlivými spoluobviněnými spolupracujícími na revizních zprávách a předávacích protokolech. Byť obviněný H. neviděl FVE osobně, tak i přes to se podílel na falzifikaci dokumentů předložených ERU, přičemž podpisem předávacích protokolů utvořil jeden z článků důležitých pro uvedení ERU v omyl a následné udělení licence na výkup elektřiny za výhodnější výkupní cenu pro rok 2010. Z provedeného dokazování nalézacím soudem bylo zjištěno, že předávacím protokolem s datem 29. 11. 2010 mezi společností S.-S., a společností Železárny Veselí, a. s., kterou zastupoval obviněný H., bylo doloženo kompletní konečné plnění předmětu díla FVE, a toto převzetí proběhlo bez výhrad. „Oba dva tyto dokumenty je nutno vnímat jako účelově nepravdivé, reagující na uvedený požadavek ERU“, který si vyžádal doložit právě předávací protokoly, kolaudace a revizní zprávy k FVE. (srov. str. 131 rozsudku nalézacího soudu), přičemž takové závěry lze učinit i na základě dalších provedených důkazů. Nalézací soud dále zjistil, že při prohlídce provedené policejním orgánem dne 1. 11. 2011 ve společnosti Železárny Veselí, a. s., v kanceláři obviněného byl nalezen dokument s názvem „Inventarizace dodávek a montáží FVE S. S., Z. S.“ ze dne 23. 11. 2010 vyhotovený podle obsahu textu spoluobviněným Č. a schválený spoluobviněným K. Během této prohlídky byl nalezen také dokument „Inventarizace dodávek a montáží FVE S. S., Z. S.“ ze dne 30. 11. 2010 vyhotovený spoluobviněným Č. a schválený spoluobviněným K. Nejvyšší soud musí konstatovat v souladu se závěry nalézacího soudu, že z dokumentu „Inventarizace dodávek a montáží FVE S. S., Z. S.“ ze dne 30. 11. 2010 vyplývá, že FVE nebyly stoprocentně dokončeny. „Konkrétně ke stavu FVE společnosti S.-S. k tomuto datu bylo uvedeno, že: blok B osazeno jen 40 % FV panelů, blok C osazeno jen 43 % FV panelů, nejsou transformátory, osazeno jen 60 % střídačů, blok D neosazen ani jeden FV panel, nejsou transformátory, osazeno jen 25 % střídačů, blok E prakticky neexistuje, kdy není osazen ani jeden FV panel, nejsou transformátory, chybí všechny střídače, blok F prakticky také vůbec neexistuje, chybí všechny střídače, chybí všechny transformátory, není osazen ani jeden FV panel. Ke stavu FVE společnosti Z.-S. k tomuto datu je uvedeno, že: blok B prakticky neexistuje, kdy nejsou ani vybudovány konstrukce, není osazen ani jeden FV panel, střídače a transformátory, blok C totožná situace jako u bloku B, blok D osazeno 64 % panelů, chybí patky a konstrukce celkem 35 %, blok E chybí patky a konstrukce celkem 35 %, osazeno 62 % FV panelů, chybí transformátor, blok F zcela chybí transformátory a trafokiosky, osazeno 78 % FV panelů, chybí 35 % konstrukcí, blok G osazeno 77 % FV panelů, chybí transformátory a trafokiosky “ (str. 132 rozsudku nalézacího soudu). Obdobné závěry jednoznačně vyplývají v kontextu dalších důkazů ve spojení s revizními zprávami ze dnů 5. 12. 2010 a 6. 12. 2010. Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou obviněného vůči nesprávným závěrům soudů ohledně prokázání vlastnického práva a zároveň dokončenosti energetického zařízení. Předávací protokoly měly prokazovat na jedné straně vlastnictví uvedených FVE společnostmi S.-S. a Z.-S. a na straně druhé pro ERÚ i kompletnost a dokončenost obou FVE (nepřímo pak potvrzovat možnost provedení revizí), přičemž obviněný podepsal předávací protokoly s obsahem o kompletním konečném plnění předmětu díla FVE, kdy toto převzetí proběhlo bez výhrad. Nejvyšší soud se předávacím protokolům věnuje podrobněji v tomto usnesení u dovolání spoluobviněných Z., kdy na tuto část usnesení pro stručnost odkazuje. Nelze přisvědčit ani námitce vztahující se k vědomosti o nedokončenosti obou FVE. Nejvyšší soud v tomto odkazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 132–136, který tvrdí opak. „K reálnosti znalosti osob, které tyto dokumenty podepsaly, o skutečném stavu výstavby při podpisu těchto protokolů, je třeba zdůraznit, že H. měl tyto doklady k dispozici a muselo mu být zřejmé, že předávací protokoly nereflektují skutečný stav. … Z protokolu o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité č.j. 13917-13/2010-ERU k FVE S.-S. z 20. 12. 2010 vyplývá, že sekce B je z větší části nezapojena, sekce F nezapojena, chybí střídače, probíhají výkopové práce, sekce E nezapojena, chybí střídače, řady 24, 25, 26 částečně neosazeny panely, nezapojený hlavní vypínač, sekce C z větší části nezapojena, probíhají výkopové práce, nezapojen transformátor v trafostanici T5, sekce D nezapojen transformátor v T4“. Na závěr protokolu č. j. 13917-13/2010-ERU k FVE S.-S. bylo uvedeno, že FVE jako celek nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence na výrobu elektřiny a zároveň že ani revizní zpráva neodpovídá skutečnému stavu. Obdobné závěry lze vyvodit i z protokolu vázajícímu se k FVE společnosti Z.-S. č. j. 13916-13/2010-ERU ze dne 20. 12. 2010 – „sekce F (výkon 1,71MWp) má nezapojené solární panely, sekce G (1,94MWp) má nezapojené solární panely, chybí střídače, částečně nedokončena“. I na závěr protokolu č. j. 13916-13/2010-ERU k FVE Z.-S. bylo uvedeno, že FVE jako celek nesplňuje k danému dni podmínky pro udělení licence na výrobu elektřiny a zároveň že ani revizní zpráva neodpovídá skutečnému stavu. „Více zjištěných nedostatků, než je uvedeno ve shora citovaných protokolech, vyplývá z pořízeného videozáznamu z 20. 12. 2010. Navíc na videozáznamu z ohledání je na konci záznamu patrné, že na dotaz investora, jak dále postupovat, zaměstnanci ERÚ požadovali dokončit uvedené FVE a předložit nové revizní zprávy“. ERU na základě těchto skutečností nevydal v daný okamžik licence na výrobu elektřiny společnostem spoluobviněných Z. (S.-S., Z.-S.). Na základě neudělení licence vznikla nutná potřeba dokončit obě FVE, vyhotovit nové revizní zprávy na obě FVE, tyto následně předložit ERU a získat licence na výrobu elektřiny, to vše nejpozději do 31. 12. 2010, aby bylo možné nárokovat cenu za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu roku 2010, která byla podstatně vyšší než cena za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu až v roce 2011. Z e-mailové korespondence zajištěné na datových nosičích při prohlídkách společnosti Actherm spol. s r. o., a společnosti Železárny Veselí, a. s., bylo prokázáno, že obviněný „měl podle dokumentu zajištěného při prohlídce ve společnosti Železárny Veselí, a.s. na starosti mj. předávací protokoly a zajištění revizních zpráv NN a VN na obě elektrárny, dne 22. 12. 2010 v 12:01h. e-mailem požádal J. K. o nové zprávy o výchozí revizi na VN a NN s datem 27. 12. 2010, a to evidentně z důvodu proběhlé kontroly ERÚ. J. K. dne 23. 12. 2010 v 8:55 hod. e-mailem zaslal J. H. obě výše uvedené Zprávy o revizi elektrické instalace V. Č. z 5. 12. 2010 a 6. 12. 2010, přičemž výslovně uvedl, že je to k jejich úpravě. V. Č. totiž nemohl nové revizní zprávy vypracovat z důvodu, že byl od 18. 12. 2010 nemocen. Následně J. H. dne 23. 12. 2010 v 18:39 hod. e-mailem zaslaným K. H., K. Š., M. Š. přeposlal tyto původní Zprávy o revizi elektrické instalace a vydal pokyn, že se musí opravit datum na uvedených revizních zprávách. Na počítači v kanceláři K. Š. pak byly nalezeny soubory obsahující právě tyto nově vytvořené padělané revizní zprávy, konkrétně Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. – REA 158/2010) s přepsaným datem na 27. 12. 2010 a Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. – REA 159/2010) na FVE společnosti Z.-S. s přepsaným datem na 28. 12. 2010, kdy posledním uživatelem, který provedl dne 29. 12. 2010 změny v těchto souborech, byl právě uživatel K. Š. (který tuto změnu i doznal). Poté byla ještě dne 29. 12. 2010 uvedená padělaná Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. - REA 158/2010) z 27. 12. 2010 na FVE společnosti S.-S. doručena na ERÚ v Jihlavě. Dne 30. 12. 2010 byla pak doručena padělaná Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. - REA 159/2010) z 28. 12. 2010 na FVE Z.-S. na ERÚ v Jihlavě“. Řetězec příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě nezákonně vydané licence byl dokončen vydáním licencí na výrobu elektřiny dne 31. 12. 2010 ve večerních hodinách spoluobviněnou F., zaměstnankyní ERU společnostem S.-S., a Z.-S. Nadto je nutné dodat, že se obviněný podílel i na padělání revizní zprávy, což je patrné „ i z nařízeného odposlechu telefonního čísla užívaného J. K., zejména z nahrávky hovoru z 12. 8. 2011 mezi J. K. a K. Š., ve kterém řeší jinou dílčí revizní zprávu, na které schází podpis V. Č. K. Š. navrhl, že by to řešili tak, že zprávu vytisknou, schovají razítko, natisknou nové razítko a podpis, ale J. K. mu na to odpověděl, že ,to už jsme jednou udělali a víte, co je z toho za průser‘. Obžalovaný Š. sice právě s ohledem na obsah hovoru použil obhajobu, že by reagoval jinak, pokud by předchozí postup znal, ale zde nelze přehlédnout jinak zcela nesmyslný akt změny data (zjevně související s pokynem H.), který jinak doznává. Také na počítači K. Š. zajištěném při prohlídce ve společnosti Železárny Veselí, a.s. byly nalezeny smazané nahrávky rozhovorů, které si K. Š. tajně pořizoval na svůj mobilní telefon v průběhu léta 2011, kdy probíhalo prověřování dané trestní věci ze strany policie a na kterých jsou zachyceny hovory mezi K. Š., J. H. a Z. Z. Na jedné z nahrávek se J. H. přiznal, že to odstartoval on a taky se řeší, kterým směrem se bude ubírat obhajoba s tím, že je zde poprvé zmínka o revizi třetí osoby už k tomu datu v roce 2010“ (str. 136 rozsudku nalézacího soudu). Dále obviněný H. namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu se zásadou totožnosti skutku. K otázce totožnosti skutku se Nejvyšší soud vyjádří v rámci odůvodnění k části dovolání spoluobviněných Z. pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Š. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil stejné námitky jako spoluobviněný H. K námitce ohledně závěrů soudu prvního stupně vztahující se k trestní odpovědnosti za nezákonnou licenci Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění u spoluobviněného H., neboť i H. byl článkem řetězce, který na sebe logicky navazoval a zásluhou i jeho došlo k vydání nezákonné licence, neboť obviněný Š. dne 29. 12. 2010 přepsal ve své kanceláři datum vyhotovení na Zprávě o revizi elektrické instalace (ev. č. – REA 158/2010) na FVE S.-S., z 5. 12. 2010 na 27. 12. 2010 a přepsal i datum provedení revize od 1. 12. 2010 do 4. 12. 2010 na 23. 12. 2010 až 26. 12. 2010. Obdobně zfalšoval i Zprávu o revizi elektrické instalace (ev. č. – REA 159/2010) na FVE Z.-S., z 6. 12. 2010 na 28. 12. 2010 a datum provedení revize od 2. 12. 2010 do 5. 12. 2010 na 23. 12. 2010 až 27. 12. 2010. Svého jednání se dopustil i přesto, že spoluobvinění H., K. a Š. o nedokončenosti obou FVE věděli. Obě zfalšované zprávy byly následně doručeny na ERU, kdy na základě těchto nepravdivých a zfalšovaných dokumentů zaměstnankyně ERU F. dne 31. 12. 2010 v pozdních hodinách udělila licence na výrobu elektřiny pro společnosti spoluobviněných A. a Z. Z. (S.-S., a Z.-S.). Dále obviněný namítal nesouhlas se závěry soudů, že měl mít vědomost o nedokončenosti FVE v době přepisování dat, o neodstranění nedostatků na FVE a o nemožnosti provedení revizních zpráv s technickými normami. Nejvyšší soud odkazuje na své odůvodnění v tomto usnesení k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. u spoluobviněného Č. a H. výše v tomto usnesení, kdy byla bez pochybností prokázána zainteresovanost obviněného Š. na celém podvodném jednání, zejména z protokolů o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité č. j. 13917-13/2010-ERU k FVE S.-S. ze dne 20. 12. 2010 a č. j. 13916-13/2010-ERU k FVE Z.-S. ze dne 20. 12. 2010, dále z e-mailové korespondence. Dne 23. 12. 2010 v 18:39 hod. přeposlal spoluobviněný H. e-mailem obviněnému a K. H. a M. Š. původní revizní zprávu o revizi elektrické instalace, přičemž byl vysloven pokyn, že musí být opraveno datum na předmětných revizních zprávách. „ Na počítači v kanceláři K. Š. pak byly nalezeny soubory obsahující právě tyto nově vytvořené padělané revizní zprávy, konkrétně Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. – REA 158/2010) s přepsaným datem na 27. 12. 2010 a Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. – REA 159/2010) na FVE společnosti Z.-S. s přepsaným datem na 28. 12. 2010, kdy posledním uživatelem, který provedl dne 29. 12. 2010 změny v těchto souborech, byl právě uživatel K. Š. (který tuto změnu i doznal). Poté byla ještě dne 29. 12. 2010 uvedená padělaná Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. – REA 158/2010) z 27. 12. 2010 na FVE společnosti S.-S. doručena na ERÚ v Jihlavě. Dne 30. 12. 2010 byla pak doručena padělaná Zpráva o revizi elektrické instalace (Ev. č. – REA 159/2010) z 28. 12. 2010 na FVE Z.-S. na ERÚ v Jihlavě. … Skutečnost, že padělání revizní zprávy se podílel K. Š. a podklady mu k nim dodal prostřednictvím J. H. J. K., je patrná i z nařízeného odposlechu telefonního čísla užívaného J. K., zejména z nahrávky hovoru z 12. 8. 2011 mezi J. K. a K. Š., ve kterém řeší jinou dílčí revizní zprávu, na které schází podpis V. Č. K. Š. navrhl, že by to řešili tak, že zprávu vytisknou, schovají razítko, natisknou nové razítko a podpis, ale J. K. mu na to odpověděl, že ,to už jsme jednou udělali a víte, co je z toho za průser‘. … Také na počítači K. Š. zajištěném při prohlídce ve společnosti Železárny Veselí, a.s. byly nalezeny smazané nahrávky rozhovorů, které si K. Š. tajně pořizoval na svůj mobilní telefon v průběhu léta 2011, kdy probíhalo prověřování dané trestní věci ze strany policie a na kterých jsou zachyceny hovory mezi K. Š., J. H. a Z. Z. Na jedné z nahrávek se J. H. přiznal, že to odstartoval on a taky se řeší, kterým směrem se bude ubírat obhajoba s tím, že je zde poprvé zmínka o revizi třetí osoby už k tomu datu v roce 2010“ ( str. 135–136 rozsudku nalézacího soudu). Nelze tedy uvěřit obhajobě obviněného, že nevěděl o nedokončenosti FVE ani o neodstranění nedostatků na FVE, neboť sám falzifikoval data na předmětných revizních zprávách a navrhl nezákonný postup ohledně dalšího naložení s revizními zprávami. Obvinění A. a Z. Z. ve svých třech mimořádných opravných prostředcích podaných prostřednictvím jejich obhájců JUDr. Jiřího Nováka, Mgr. Tomáše Lonka, JUDr. Nadi Kratochvílové a JUDr. Michaela Bartončíka, Ph.D., namítali extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedeného dokazování, zejména nezohledněním specifik projednávané věci a jiných případů FVE s ohledem na aktivitu statutárního orgánu, velkou část jejich dovolání věnovali i předávacím protokolům (jejich pravdivosti), i dokončenosti FVE. Extrémní rozpor spatřovali i v opomenutých důkazech, když soudy nižší instance nehodnotily podstatné důkazy a zcela opomněly výpověď svědkyně H., výpověď H., smlouvu o dílo atd. Na tomto místě Nejvyšší soud znovu připomíná, že extrémní nesoulad je dán tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů a v neposlední řadě se jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1131/2016). Jak již bylo opakovaně v rámci tohoto usnesení uvedeno, těžiště dokazování probíhá v řízení před soudem prvního stupně, přičemž může být doplňováno skutkovými závěry soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. ). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných A. a Z. Z. směřovaly převážně do oblasti skutkové a procesní, přičemž takové námitky, kterým by bylo možné přiznat právní relevanci s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaných dovolání absentovaly. Obvinění prosazovali vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněných vycházely. Pokud dále namítali, že nebyly brány v úvahu některé důkazy a upozorňovali na existenci tzv. opomenutých důkazů, a to zejména neprovedení výslechu svědků H., H. či smlouvy o dílo, k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada má vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Nalézací soud ve svém odůvodnění na str. 145 a 146 uvedl, že vycházel při absenci doznání všech obviněných především z listinných důkazů, záznamů telekomunikačního styku a svědeckých výpovědí. Každý z provedených důkazů hodnotil soud jednotlivě a dále v celkovém kontextu, přičemž dospěl k závěru, že tyto na sebe navzájem navazují a tvoří logický řetězec, který prokazuje vinu obviněných. Krajský soud v Brně také uvedl, z jakých důvodů některé důkazy neprovedl. „Soud neprováděl další dokazování zejména navrženými výslechy svědků či znaleckými posudky, když tyto považuje s ohledem na dosavadní rozsah dokazování za nadbytečný. Zde se jedná o několik návrhů vztahujících se k různým skupinám důkazů. Ve vztahu k pracovníkům zabývajícím se prvním paralelním připojením soud uvádí, že tito by se mohli teoreticky vyjádřit k rozsahu výstavby, ovšem skutková zjištění ve vztahu k obžalovaným se týkají fiktivnosti revizí a dalších dokladů nikoli přímo faktického stavu FVE. Je evidentní, že ani opakované výslechy svědků (k údajným rozporům jejich údajů s jejich následnými vyjádřeními - analýza společnosti Ernst&Young, případně k jejich další konfrontaci s prezentací obžalovaných o obsahu fotodokumentace), nemohou změnit nic na konkrétních skutkových závěrech, když tyto jsou logicky primárně vystaveny na listinných důkazech. Stejně tak nelze očekávat změnu důkazní situace výslechy dalších osob, které by se vyjadřovaly ke stavu FVE, když v tomto rozsahu byl proveden enormní rozsah dokazování, ovšem základ důkazní situace je soudem konstruován na zajištěných listinách a reakcích obžalovaných, jak byly popsány výše. V případě navrženého svědka Z. (spolumajitele společnosti Actherm) právě k relevanci listin dokumentujících postup výstavby je nutno uvést, že tyto listiny (i přes jejich opakované zpochybňování) korespondují nikoli v konkrétnu (číslech), ale stavu (nedokončenost) s reakcemi obžalovaných a dalšími listinami a na těchto závěrech ani tento výslech nemůže nic změnit. Obdobné lze uvést i u znaleckých posudků, kdy v části soud poskytl dostatečný prostor pro zajištění účasti znalce, procesní postoj obžalovaných však neumožnil provedení tohoto důkazu, při znalcově dlouhodobější neschopnosti se k soudu dostavit. Obecně k nově předkládaným a zde i navrhovaným znaleckým posudkům (i listinám) je nutno uvést, že tyto v intencích obhajoby se vyjadřují k právním otázkám, případně jsou i mimo konkrétní znalecké oprávnění, ovšem jejich význam z hlediska skutkových závěrů je marginální vzhledem k primárnímu posouzení jednání obžalovaného Č., kdy závěry jeho revizních zpráv jsou zpochybněny nikoli technickými či právními pochybnostmi, ale skutkovými závěry (FVE v době revizí nebyly ve stavu, který je prezentován). Ani navrhované listiny k obdobným jednáním (připojení spisu jiné FVE) stejně tak, jako předložené a provedené obdobné důkazy, nemají přímou relevanci k projednávané věci“. Se závěry nalézacího soudu se ztotožnil, až na výjimku ohledně spoluobviněné V., i soud odvolací, když uvedl, že „nalézací soud měl k dispozici dostatek kvalitních důkazů, na jejichž základě a po jejichž vyhodnocení mohl učinit ve věci jednoznačné a nezpochybnitelné rozhodnutí, což také učinil. S oporou judikatury Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 234/04, I. ÚS 972/09) není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne, a proto neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je-li důvodně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. 418/03), přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný proto, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (sp. zn. I. ÚS 566/03). … Koneckonců ani odvolací soud neshledal všechny návrhy obhajoby na doplnění dokazování v odvolacím řízení důvodnými a nepovažuje za nutné se vyjadřovat striktně mechanicky ke každému jednotlivému navrženému důkazu, kdy nepochybně v rámci odůvodnění soudního rozhodnutí postačuje analýza doposud zjištěného skutkového stavu po dokazování již provedeném a stručné zhodnocení důvodů, proč je zbytek návrhů na doplnění dokazování nadbytečný, přičemž postačuje pracovat s tematicky ucelenými okruhy důkazů, nikoliv s každým takovým návrhem na provedení důkazu jednotlivě. … Pro úplnost je možno opakovaně uvést, že odvolací soud se zabýval otázkou tzv. opomenutých důkazů, v níž by mohlo být spatřováno porušení základního práva na spravedlivý proces, a konstatuje, že posuzované věci dle jeho názoru k takovému pochybení nedošlo. Odvolací soud tedy obecně uzavírá, že okruh důkazů potřebných pro posouzení dané trestní věci považuje za naprosto dostatečný“ (str. 65–68 rozsudku odvolacího soudu). Neprovedené důkazy nalézacím soudem byly řádně odmítnuty příslušným procesním rozhodnutím podle §216 odst. 1 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci jako druhostupňový soud pak ještě přistoupil k doplnění dokazování (srov. zejména str. 70–75 rozsudku odvolacího soudu). Rozsah provedeného dokazování obecnými soudy lze považovat za dostačující pro objasnění věci v rozsahu nezbytném z hlediska §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obecnými soudy bylo přihlédnuto k okolnostem specifického případu FVE vyznačujícího se určitými zvláštnostmi a charakteristickými rysy, provedly hodnocení důkazů z hlediska věrohodnosti a pravdivosti prostřednictvím analýzy jednotlivých poznatků pocházejících ze samotného konkrétního důkazu během jeho hodnocení ve vztahu k dalším důkazům. Námitkám obviněných A. a Z. Z. týkajících se dokazování, i námitkám extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním či opomenutých důkazů tak nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Nejvyšší soud shledal, že obdobné námitky týkající se pravdivosti předávacích protokolů, dokončenosti FVE, způsobené škody aj. obvinění uplatňovali již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Stran námitek obviněných ohledně předávacích protokolů Nejvyšší soud uvádí, že povahou a charakterem tzv. předávacích protokolů se zabýval již soud odvolací na str. 79–81 svého odůvodnění rozsudku, s jehož závěry se Nejvyšší soud shoduje. Hra se slovy „konečné plnění předmětu díla“ a „kompletní konečné plnění předmětu díla“ je naprosto absurdní a zcela irelevantní. Nehraje svou roli přesný název dokumentu, ale především jeho obsah a smysl. Předávací protokol ze dne 29. 11. 2010 na FVE Chomutov S.-S. zahrnoval i dodávku a montáž uzemnění, NN kabelů, datových kabelů, čističových skříní RP, rozvaděčových skříní MX, VN kabelů, VN kiosků a rozvaděčů, transformátoru, připojení k VN rozvodně, montáž nosných konstrukcí, střídačů a fotovoltaických panelů, provedení souvisejících montážních a zemních prací, dodávku a montáž EZS, provedení oplocení areálu FVE, včetně realizační projektové dokumentace. Tento předávací protokol byl obviněným A. Z. převzat bez výhrad a ve stavu a za podmínek uvedených v předmětném protokolu a v souladu se smlouvou o dílo. Pro argumentaci obviněných nesvědčí ani zaškrtnutý rozsah předání, neboť pokud by se nejednalo o kompletní předání, bylo by zaškrtnuto políčko „dílčí předání“, což se však nestalo (č. l. 927–928). Totéž platí o předávacím protokolu k FVE Chomutov Z.-S. ze dne 29. 11. 2010 (č. l. 1085–1086). Obdobně jako v odvolání obvinění i v dovolání uplatňují námitku, že předávací protokol byl podepsán jindy a jinde. I v tomto se musí Nejvyšší soud přiklonit k argumentaci odvolacího soudu, který uvedl, že „jde tato skutečnost ještě více k tíži obžalovaných, neboť tak v podstatě přiznávají jejich běžnou praxi, že dokumenty byly antedatované, obsahující smyšlené údaje, nepravdivá tvrzení, a zcela paradoxně pak tuto praxi obhajují obviňováním ERÚ, že si snad tyto dokumenty vůbec nebyl oprávněn vyžadovat … těžko lze akceptovat kompletní konečné plnění předmětu díla a jeho převzetí bez výhrad, když podle ostatních listinných důkazů fotovoltaické elektrárny nebyly ani zdaleka dokončeny …“ (str. 79–80 rozsudku odvolacího soudu). Jak již bylo uvedeno výše v tomto usnesení v rámci odůvodnění k dovolání spoluobviněného H., z Inventarizace dodávek a montáží FVE S. S., Z. S. ze dne 30. 11. 2010 vyhotovené spoluobviněným V. Č. a schválené spoluobviněným K., bylo prokázáno, že předmětné FVE nebyly zdaleka dokončeny. U FVE S.-S. bylo uvedeno, že „blok B osazeno jen 40 % FV panelů, blok C osazeno jen 43 % FV panelů, nejsou transformátory, osazeno jen 60 % střídačů, blok D neosazen ani jeden FV panel, nejsou transformátory, osazeno jen 25 % střídačů, blok E prakticky neexistuje, kdy není osazen ani jeden FV panel, nejsou transformátory, chybí všechny střídače, blok F prakticky také vůbec neexistuje, chybí všechny střídače, chybí všechny transformátory, není osazen ani jeden FV panel“ a u FVE Z.-S. „blok B prakticky neexistuje, kdy nejsou ani vybudovány konstrukce, není osazen ani jeden FV panel, střídače a transformátory, blok C totožná situace jako u bloku B, blok D osazeno 64 % panelů, chybí patky a konstrukce celkem 35 %, blok E chybí patky a konstrukce celkem 35 %, osazeno 62 % FV panelů, chybí transformátor, blok F zcela chybí transformátory a trafokiosky, osazeno 78 % FV panelů, chybí 35 % konstrukcí, blok G osazeno 77 % FV panelů, chybí transformátory a trafokiosky“. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že k plnému kompletnímu dokončení předmětných FVE chyběla v rozhodné chvíli podstatná část. Neobstojí ani argumentace obviněných o nevědomosti vztahující se k nedokončenosti FVE, neboť věřili svým podřízeným a externím expertům. Z provedeného dokazování bylo nalézacím soudem zjištěno, že obvinění Z. a A. Z. museli mít prokazatelně vědomost o tom, že předmětné FVE nejsou stoprocentně dokončené, a i přes tuto skutečnost podepsali nepravdivé předávací protokoly datované k 29. 11. 2010. „Z. Z. byl v době podpisu předávacího protokolu jediným jednatelem společnosti Z.-S., která je majitelem jedné z předmětných FVE. Zároveň byl ale i členem představenstva společnosti Železárny Veselí, a.s., tedy společnosti, která jako generální dodavatel dílo předávala společnosti Z.-S.. Musel tudíž mít jak přehled o postupu prací na uvedených FVE z pohledu generálního dodavatele, tak i z pohledu přebírajícího investora. Obžalovaný Z. Z. pak jako jediný jednatel společnosti Z.-S. tímto protokolem přebíral jediný majetek společnosti Z.-S. v hodnotě v řádu několika stovek miliónů Kč, na který si společnost vzala značně vysoký úvěr od Commerzbank. Naznačená obhajoba, podle které Z. Z. podepsal protokol bez jakékoliv kontroly a informací k uvedenému majetku v důvěře ve své spolupracovníky je zcela nevěrohodná a dle soudu jednoznačně vyvrácena následným jednáním, kdy se absolutně nesnažil zjistit, co bylo důvodem tohoto údajného podvodu. Obdobná je situace u FVE společnosti S.-S. a u A. Z., kdy tento navíc byl ředitelem společnosti HESCO s.r.o., která dodávala na obě uvedené FVE konstrukce pro umístění FV panelů a k 29. 11. 2010 dle uvedených inventarizací značné množství konstrukcí ještě ani nebylo dodáno na místo výstavby“ (str. 132–133 rozsudku nalézacího soudu). Nelze přisvědčit obhajobě obou obviněných, že spoléhali na pravdivost předávacích protokolů předložených jim k podpisu odpovědnými pracovníky, pokud současně přiznávají, že protokoly podepsali ve zcela jiný den a na zcela jiném místě, než je v samotné listině uvedeno. Zjevně podepisovali listiny, jejichž obsah neodpovídal skutečnosti. Přehlédnout v této souvislosti nelze ani skutečnost, že následně v rámci místního ohledání dne 20. 12. 2010 žádným způsobem nedokončenost elektráren nezpochybňovali a naopak jako důvod nedokončenosti uváděli nevhodné klimatické podmínky. To ostatně potvrdili i na jednání dne 21. 12. 2010 mezi nimi a L. P. za účasti Z. Z., které se uskutečnilo v sídle Energetického regulačního úřadu. Nejen jejich postavení statutárních orgánů obou společností a jejich ekonomický zájem na výsledku správního řízení o žádosti o udělení licence na výrobu elektřiny, ale rovněž jejich konkrétní chování před i po předložení předávacích protokolů jednoznačně svědčí o jejich vědomosti o nepravdivosti obsahu protokolů a o nedokončenosti fotovoltaických elektráren. Zcela nepravdivá se jeví verze obviněných Z. ohledně krádeží na předmětných FVE. Ze spisu bylo zjištěno, že Policie ČR se podněty krádeží na FVE zabývala od listopadu roku 2010 až do ledna 2011 (č. l. 3730–3810 ), přičemž prokazatelně v roce 2010 došlo jen ke dvěma drobným krádežím, které nemohly mít zásadní vliv na stavbu a následnou kompletní dokončenost FVE. Tyto krádeže hrály jen zanedbatelnou roli s ohledem na míru nedokončenosti FVE. Případné porovnání s jinými kauzami, ve kterých obviněné osoby snad vystupovaly aktivněji či naopak méně aktivně, je zcela irelevantní. Obdobně nelze přiznat odůvodněnost poukazu na přítomnost dozoru financující banky. V souvislosti s úvěry lze uvést, že na místě FVE se skutečně v době kontrol lokální partner technického poradce banky nacházel, nicméně to nemohlo změnit správně učiněný skutkový závěr, že FVE dokončeny stoprocentně nebyly. Nelze ani souhlasit s výtkami obviněných, že soudy nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe. Obvinění vznesli námitku stran subsidiarity trestní represe, když zpochybnili stupeň škodlivosti jejich jednání, který nebyl natolik vysoký, aby bylo pro posouzení skutku použito prostředků trestního práva. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, kdy nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou naplnění jednotlivých složek povahy a závažností činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 – §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118). Nejvyšší soud stran otázky zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku předně připomíná, že došlo-li ke spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012), kdy samotný princip ultima ratio nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Jednání obviněných je namístě hodnotit komplexně, nikoli jenom jeho dílčí fragmenty. Soud prvního i druhého stupně v rámci odůvodnění rozsudků rozvedl, proč jednání subsumoval pod trestný čin podvodu. Nejvyšší soud se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, který uvedl: „Při aplikaci těchto teoretických premis na projednávaný případ je nutno dojít k závěru, že v projednávané věci rozhodně nejde o méně závažný trestný čin, takže není splněna základní podmínka pro možnost užití zásady subsidiarity trestní represe. V daném případě naopak byli výše jmenovaní obžalovaní uznání vinnými jedním z nejzávažnějších trestních činů proti majetku, přičemž závažnost tohoto trestného činu vyplývá naprosto zřetelně z trestní sazby, jež u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku činí od 5 do 10 let odnětí svobody. U každého z obžalovaných nelze ani dovodit, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (myšleno, že by byl výrazně méně společensky škodlivý než běžně se vyskytující trestné činy podvodu), nýbrž je tomu právě naopak, když je potřeba zdůraznit poměrně sofistikovaný a koordinovaný způsob spáchání předmětného trestného činu za použití padělaných dokladů, kooperace vícero obžalovaných a zejména pak i velmi vysokou škodu, která měla mýt v případě dokonání tohoto trestného činu způsobena. U každého z obžalovaných tedy nepřichází v úvahu závěr, že by čin, kterým byli uznání vinnými, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, nebyl trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, a z toho důvodu také nepřichází v úvahu užití principu ultima ratio (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10)“ (str. 124 rozsudku odvolacího soudu). Nadto Nejvyšší soud doplňuje, že obvinění mohli získat licence na výkup solární energie v cenách do 31. 12. 2010, aniž by spáchali trestný čin podvodu, kdyby ERU předložili kompletní, pravdivé, nezfalšované dokumenty prokazující mimo jiné i úplnou dokončenost předmětných FVE. Nemůže být proto pochyb o správnosti závěru soudů obou stupňů co do naplnění skutkové podstaty předmětného zvlášť závažného zločinu ve všech jejích znacích. Nebyly přitom zjištěny žádné takové okolnosti, které by z hlediska celospolečenských zájmů mohly vést k úvahám o byť částečné omluvitelnosti jednání obviněných tak, aby bylo možno učinit závěr o nenaplnění míry společenské škodlivosti předmětného jednání. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku), je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoliv o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických ale i právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe, jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila odvolacímu soudu přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako příprava zvlášť závažného zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění tohoto usnesení k spoluobviněnému K., v rámci něhož se Nejvyšší soud zabýval podstatou trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, jakož i zaviněním ve formě úmyslu podle §15 tr. zákoníku, neboť obvinění Z. v rámci svého dovolání taktéž nesouhlasili se závěry soudů o podvodném úmyslu. V projednávané věci došlo k naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky skutkové podstaty podvodu. Dále je k argumentaci obviněných Z. ohledně přičítání viny a škody za obě FVE nutno uvést, že oba jednali naprosto shodně, ve shodné situaci, odlišnost byla pouze v tom, že každý zastupoval jinou společnost. Z. Z. obchodní korporaci Z.-S., a A. Z. společnost S.-S., z nichž každá obdržela samostatnou licenci. Zmíněný rozdíl ovšem z trestněprávního pohledu a řešených souvislostí neměl podstatný význam. Popis skutkového děje jejich konkrétní úkony zcela nesměšuje, neboť soudy vždy řádně popsaly a odůvodnily postup každého obviněného ke každé společnosti, potažmo každé FVE a jednání vztahující se ke každé FVE, když ten akcentuje společný záměr a společný postup spočívající ve společném opatřování nepravdivých dokumentů, a tedy společné jednání, které značí i nutnost přičítat oběma obviněným celou škodu. U této námitky se Nejvyšší soud může ztotožnit s argumentací státního zástupce ve vyjádření k dovolání obviněných, když uvedl, že „ shodnost jednání obviněných je zřejmá v konečném důsledku i z toho, že podali identická dovolání“. Obvinění Z. opakovaně ve svých dovoláních rozporovali závěry ohledně úmyslu uvést ERU v omyl a podepsání nepravdivých revizních zpráv. Obdobně jako spoluobviněný K. napadli i příčinnou souvislost mezi omylem určité osoby, obohacením pachatele, škodou na cizím majetku a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a příčinnou souvislostí mezi majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku. Nejvyšší soud ani takovéto námitce nemůže přisvědčit a považuje ji za neodůvodněnou. Pro podrobnější argumentaci odkazuje na vypořádání se s obdobnou námitkou u obviněného K. výše v tomto usnesení. Nelze se ztotožnit ani s námitkou porušení zásady totožnosti skutku (obžaloba-hlavní líčení-napadený rozsudek) a s tím související námitky ohledně překvalifikace z pokusu na přípravu a změny formulace skutkové věty, neboť změnou právního názoru odvolacího soudu mělo dojít k porušení povinnosti dvouinstančnosti trestního řízení. Nejvyšším soudem bylo opakovaně judikováno, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Jelikož obvinění soudům vytýkali rovněž to, že nebyla zachována totožnost skutku, pokud jde o skutek uvedený v obžalobě projednané v hlavním líčení, a skutek, pro který byli uznáni vinnými, je zapotřebí akcentovat, že zmíněný institut je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního (je upraven v ustanovení §220 tr. ř.). Už proto jej pod dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit. Nejvyšší soud opakovaně a pro úplnost dodává, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 553/2009). V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 Tdo 81/2018). Skutek musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby. Z hlediska zachování totožnosti skutku však může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachovaná totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 2 Tz 13/62, uveřejněné pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1963, sp. zn. 6 Tz 21/63, uveřejněné pod č. 19/1964 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71, v odůvodnění, uveřejněné pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73, uveřejněné pod č. 64/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 1980, sp. zn. 6 Tz 40/80, uveřejněné pod č. 24/1981 Sb. rozh. tr. či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Mimo jiné bude totožnost skutku zachována též za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v předchozích případech alespoň částečně shodné, musí být shoda ovšem v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněný pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě (usnesení o zahájení trestního stíhání), které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku. Nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím, který vyšel najevo v dalším řízení, může udržovat totožnost skutku totožnost jednání. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jeho jednání v obžalobě (blíže srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2719–2724). Podle přesvědčení Nejvyššího soudu úpravou popisu skutku, k níž odvolací soud přistoupil, byla totožnost skutku zachována, v podstatě totožné je jednání každého z obviněných a totožný je i jeho následek v rámci obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. Vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Podstatou jednání obviněných byla vždy skutečnost, že participovali na ději, v jehož rámci za již výše zmíněných věcných a časových souvislostí byl vytvořen nepravdivý předávací protokol a následně i zfalšované revizní zprávy stran nedokončených FVE. Obvinění byli pod časovým tlakem z důvodu měnících se výkupních cen, neboť FVE dostaveným po 31. 12. 2010 byla garantována nižší výkupní cena, než FVE dostaveným a s udělenou licencí na výkup elektřiny do konce roku 2010. V konci roku 2010 nemělo jednání obviněných jiný smysl než vyhotovit předávací protokoly, potažmo revizní zprávy, s cílem předložit je ERU a získat licence ještě v roce 2010, což oba obvinění jako jednatelé společností vlastnící předmětné FVE bezpochyby chtěli. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku druhého stupně obsahuje shodný popis jednání obviněných Z., následek tohoto jednání, shodné podklady pro zavinění obviněných a příčinný vztah. Posouzení otázky zachování totožnosti skutku není však odvislé na změnách jeho právního posouzení. Právním posouzením skutku v obžalobě, jak již bylo uvedeno, není soud vázán. Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou, přičemž není rozhodné, zda je důvodem odchylného právního posouzení chybné právní posouzení v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení. Odlišná právní kvalifikace může být jen výsledkem jiného právního názoru soudu i při zcela shodných skutkových okolnostech v obžalobě a v rozsudku. Není vyloučeno, že může spočívat v jiném, změněném posouzení účasti obviněných na spáchání stíhaného trestného činu. Podle praxe soudů tak není porušením tzv. zásady totožnosti skutku, jestliže jedna a táž účast pachatele na něm posouzená v obžalobě jako pachatelství (či spolupachatelství) je soudem kvalifikována jako pomoc k tomuto trestnému činu (k tomu např. rozhodnutí publikované pod č. 101/1998 v časopise Soudní rozhledy). Nejvyšší soud akceptuje právní závěr soudu druhého stupně, podle něhož touto úpravou popisu skutku byla totožnost skutku zachována, neboť byla zachována totožnost jednání i následku. S ohledem na výše uvedené nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení a takto k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Uvedená změna kvalifikace byla ve prospěch obviněných, z právního posouzení zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku na přípravu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Tímto postupem byl současně naplněn samotný účel existence dvojinstančnosti soudního řízení, neboť došlo k novému perfektnímu rozhodnutí ve věci. Postup odvolacího soudu byl zcela v souladu s příslušnými procesními pravidly. Teprve v průběhu veřejného zasedání, po novém provedení důkazů a jejich zhodnocení, dospěl odvolací soud k závěru, že právní kvalifikace užitá nalézacím soudem nebyla správná. Stran dovolání obviněných A. Z. a Z. Z. Nejvyšší soud odkazuje rovněž na vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných, kde uvedl, že je možné také doplnit, že pokud jde o změnu provedenou odvolacím soudem, jeho kasace se týkala výroků týkajících se obviněného V. Č. v celém rozsahu, tudíž není možné vytvářet konstrukci, že tento obviněný zůstal shledán vinným v části rozsudkem soudu prvního stupně a v části nově i rozsudkem soudu odvolacího (a dovozovat tak porušení zásady ne bis in idem). Navíc, jak již bylo řečeno, rozdíl v popisu skutkového děje stran týchž obviněných rozsudky soudů obou stupňů zachovává totožnost skutku, tedy zde není ani principiální rozdíl – úprava vycházela pouze z posunu v právní kvalifikaci (dosažené fázi děje). Na tomto místě je dále nutné uvést, že v mezidobí řízení o mimořádném opravném prostředku u Nejvyššího soudu rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 2082/17, o podané ústavní stížnosti společnosti Z.-S., brojící proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 As 146/2016, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 62 A 71/2014, a usnesením ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2038/17, o podané ústavní stížnosti obchodní korporace S.-S., brojící proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 As 145/2016, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 62 A 78/2014, tak, že obě stížnosti odmítl. Z výše uvedeného tedy plyne, že licence byly uděleny na základě nezákonných a zfalšovaných podkladů za plné vědomosti obviněných Z. o těchto skutečnostech. ERU bude nově rozhodovat o udělení licence ke dni případného rozhodnutí, nikoliv ke dni 31. 12. 2010 což ve svém rozhodnutí ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2035/17, potvrdil i Ústavní soud. „Zrušil-li v posuzované věci správní soud rozhodnutí o udělení licence s odstupem několika let a věc vrátil Energetickému regulačnímu úřadu k dalšímu řízení, je zřejmé, že v tomto dalším řízení bude Energetický regulační úřad rozhodovat o udělení licence ke dni případného rozhodnutí, nikoliv opět ke dni 31. 12. 2010. V dalším správním či soudním řízení může být poskytnuta ochrana právu stěžovatelky podnikat za zákonem stanovených podmínek. Vydáním nové licence však nelze ovlivnit podmínky státní podpory, za nichž je tato podnikatelská činnost vykonávána. Nové licenční řízení se touto otázkou zabývat nemůže a ani v navazujícím řízení před správními soudy stěžovatelka nemá jak dosáhnout ochrany svého tvrzeného práva, které má ve své podstatě spočívat v nároku na výkupní ceny elektřiny pro výrobny uvedené do provozu do 31. 12. 2010. V řízení před správními soudy lze totiž řešit pouze otázku zákonnosti nového rozhodnutí o udělení licence, které však soudy zjevně nemohou shledat nezákonným proto, že předchozí rozhodnutí o udělení licence bylo nesprávně, nezákonně či neústavně zrušeno. Ze stejného důvodu pak nelze v případném řízení o ústavní stížnosti proti těmto navazujícím rozhodnutím správních soudů poskytnout ochranu proti původním kasačním rozhodnutím správních soudů, neboť předmět nově vydaných soudních rozhodnutí by se týkal pouze nového rozhodnutí o udělení licence (srov. §75, §76 a §78 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů). Za stávajícího právního stavu, který neumožňuje navrácení do původního stavu (např. zpětným vydáním licence, mimořádným přiznáním dřívější výkupní ceny), tedy nelze dospět k závěru, že v dalším řízení o jiných procesních prostředcích ochrany práva bude možné poskytnout ochranu tvrzenému nároku stěžovatelky na státem zaručené výkupní ceny vázané na původní rozhodnutí o licenci a s tím spojenému legitimnímu očekávání a důvěře v zákonnost postupu orgánů veřejné moci. V této otázce jde tedy o rozhodnutí konečné a ústavní stížnost je proto přípustná (srov. nález sp. zn. I. ÚS 946/16 ze dne 30. 5. 2018)“. V době po 20. 12. 2010 vznikla nutná potřeba dokončit obě FVE, vyhotovit nové revizní zprávy na obě FVE, tyto následně předložit ERU a získat licence na výrobu elektřiny, to vše nejpozději do 31. 12. 2010, aby bylo možné nárokovat cenu za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu roku 2010, která byla podstatně vyšší než cena za vyrobenou elektřinu z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011. Nové projednání na ERU a případné nové rozhodnutí o udělení licence bude mít za následek i ztrátu nabytí státní podpory a ochranu investic společností obviněných. „Jestliže stěžovatelka v licenčním řízení ve snaze vzbudit zdání, které neodpovídalo realitě, předkládala nepravdivé revizní zprávy a v jednom případě dokonce zfalšovanou revizní zprávu, lze uvedené jednání stěžovatelky zařadit do třetí modelové skupiny situací, tak jak je vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16, podle kterého ,[t]řetí skupinu pak představuje nezákonnost způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní soud přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob). Blíže k modelovým skupinám situací, v jejichž mezích mají být jednotlivé případy hodnoceny z hlediska dobré víry, důvěry v zákonnost vydaných rozhodnutí, ale i podílu na důvodech jejich nezákonnosti; viz nález sp. zn. I. ÚS 946/16. Jak vyplývá z výše citovaného nálezu Ústavního soudu, nezákonnost rozhodnutí přijatého za takových okolností pak musí jít plně k tíži stěžovatelky, neboť nezákonnost rozhodnutí o licenci způsobila především vlastním protiprávním jednáním. Za takového stavu stěžovatelce nesvědčila ani dobrá víra, ani důvěra v zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci. Nemůže tedy mít ani legitimní očekávání ve vztahu k nabytí státní podpory a ochraně již vložených investic do zařízení výrobny, neboť takové očekávání se může vztahovat zásadně jen k následkům jednání po právu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 946/16)“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 2082/17). Obvinění A. a Z. Z. nesouhlasili dále s výpočtem a následně i výší škody. Nejvyšší soud jejich námitku nepovažuje za důvodnou a plně se ztotožňuje s výpočtem škody ve výši rozdílu mezi sazbami za solární energii vyplácenými do konce roku 2010 a sazbami, které měly být vypláceny od 1. 1. 2011, a pro přesný výpočet odkazuje na str. 128-130 rozsudku nalézacího soudu, na nějž odkazuje i soud odvolací na str. 101–102 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Nastíněná konstrukce odráží správně povahu věci, kdy v daném případě mohly být FVE dokončeny v podstatné míře, avšak ze strany obviněných došlo k podvodnému jednání vůči ERU za účelem včasného vydání licence zachovávající vyšší výkupní cenu za solární energii ve výši stanovené pro dostavěné FVE v roce 2010. Nejednalo se o úmysl vylákat maximální prospěch, jak tomu bývá u neexistujících FVE, nicméně i tak úmysl získat výhodu ve výši cenového rozdílu mezi roky 2010 a 2011 byl z pohledu obviněných podstatný. Nejvyšší soud musí souhlasit i s vyslovenou presumpcí odvolacího soudu, že FVE by pravděpodobně licenci sice získaly, ale až po 1. 1. 2011, tedy za zcela jiných, pro obviněné A. a Z. Z. podstatně méně výhodných podmínek pro odkup solární energie. Při výpočtu škody, byť jen hypoteticky, nelze zohledňovat skutečnosti, které by mohly mít vliv na výši reálné škody, byť ve smyslu snížení faktory počasí, životnosti částí FVE apod. Tento závěr byl podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08. Nejvyšší soud poukazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, týkajícího se obdobné problematiky FVE a udělování licencí na výkup solární energie, v němž bylo zdůrazněno, že obvinění nebyli odsouzeni „za dokonaný trestný čin. V případě předcházejícího vývojového stadia trestného činu, ať již pokusu či přípravy, je logické, že mohou nastat soudem nepředpokládané skutečnosti mající vliv na výši reálné škody, zvláště pokud mělo ke zvýhodněnému odkupu elektrické energie docházet po dobu 20 let. Pokud se však nejedná o dokonaný trestný čin a obvinění nejsou povinni např. k náhradě škody, postačí závěr soudů, že jednání obviněných bylo způsobilé způsobit škodu“, což odpovídá samotné koncepci vývojových stadií trestné činnosti. V případě obviněných A. a Z. Z. bylo neoprávněné obohacení vyčísleno minimálně na částku 868.500.000 Kč (S.-S.) a 1.013.200.000 Kč (Z.-S.) zejména na úkor společnosti ACTHERM, s. r. o., která by následně vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancovala od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci. Akceptace námitky obviněných by za použití argumentu ad absurdum znamenala, že by nemohlo dojít k vyčíslení škody, pokud by reálně nevznikla, neboť vždy může přijít do úvahy nějaká skutečnost, která by mohla mít vliv na výši škody. Bylo bezpochyby dokázáno, že jednání obviněných směřovalo k neoprávněnému získání výkupní ceny elektřiny pro rok 2010 po dobu čerpání 20 let, přičemž rozdílem mezi touto zvýhodněnou výkupní cenou a výkupní cenou z prvních měsíců roku 2011 byla právě vyčíslená škoda uvedená v rozhodnutích obecných soudů. Ani sami obvinění, stejně jako soudy, nemohli v rámci zamýšleného obohacení společností obviněných počítat se všemi alternativami, jež se mohou v době 20 let odehrát. Prizmatem subjektivní stránky skutkové podstaty projednávaného zvlášť závažného zločinu je závěr o potenciálním obohacení (výši škody) správný. Na závěrech o škodě potom ničeho nemění ani skutečnost, že FVE nějaké množství elektřiny dodávaly, avšak je rozdíl mezi řádným během věcí a během nikoliv řádným, jenž vznikl na základě podvodného jednání obviněných. Za zákonného, pravidelného běhu věcí, tedy bez existence trestného činu spáchaného obviněnými, by FVE S.-S. s FVE Z.-S. neobdržely licenci do konce roku 2010 a nemohly by tedy získat vyšší garantované výkupní ceny do 31. 12. 2010, ale nižší výkupní ceny solární energie ve výši od 1. 1. 2011. Rozdíl mezi těmito cenami, s přihlédnutím k produkci FVE, je potom škodou, rozhodnou pro hmotněprávní posouzení jednání obviněných Z. Naopak okolnost, jaký rozsah zbýval do úplného dokončení FVE, nemá, zejména z pohledu výroku o vině, význam. Obvinění A. a Z. Z. dále namítali, že jednali v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku. Nejvyšší soud podotýká, že trestní zákoník vymezuje krajní nouzi jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestním zákonem, přičemž nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Čin osoby jednající v krajní nouzi při dodržení jejích podmínek a mezí není trestným činem. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník , jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Jde tu tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů (mimo případ nutné obrany). Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, neboť při jednání v krajní nouzi jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. Nebezpečí, které někdo při krajní nouzi odvrací, je stav hrozící poruchou některému zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Původ tohoto nebezpečí není zpravidla rozhodující. Nebezpečí může být způsobeno přírodní silou (např. povodní či bleskem), člověkem (např. řidičem při dopravní nehodě), zvířetem (např. psem), věcí (např. poruchou strojního zařízení) i jiným způsobem (např. epidemií nakažlivé choroby). Nebezpečí, které občan odvrací v krajní nouzi, může spočívat i v útoku člověka (útočník), proti němuž je jinak v širším rozsahu též přípustná nutná obrana. Nebezpečí může být způsobeno i tou osobou, která je sama ohrožena. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku a konkrétně jsou to zájmy na ochraně života, zdraví, svobody, osobnosti člověka, jeho soukromí, lidské důstojnosti, cti, majetku apod. Nepochybně může jít o zájmy jednotlivce, ale i společnosti, státu, právnických osob a jiných organizací. Pokud mají obvinění za to, že protiprávnost jejich jednání je vyloučena v důsledku krajní nouze, je možné pouze konstatovat, že nebezpečím přímo hrozícím zájmu chráněnému trestním zákonem zcela jistě není legální změna zákonné úpravy stran výkupních cen elektrické energie ze solárních zdrojů. Aplikace zmíněného ustanovení tedy je zcela lichá. Na závěr Nejvyšší soud dodává, že právně relevantně s ohledem na obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění sice namítali nesprávnou hmotněprávní kvalifikaci projednávaného jednání a zejména pak absenci úmyslného zavinění u zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, avšak dané námitky Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými, jak také odůvodnil výše ve svém usnesení. Obvinění Č., K. a bratři Z. namítali vady výroku soudních rozhodnutí podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť podle jejich názoru nejsou bezchybné. Podle obviněného Č. jsou výroky obou soudů neúplné a nesprávné, neboť osobou uvedenou v omyl měla být Česká republika – ERU, nikoliv ERU. Obdobnou vadou trpí i výrok o náhradě škody, kdy škoda měla správně vzniknout České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu. Totožnou námitku podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve svém mimořádném opravném prostředku vznesl i obviněný K. Nejvyšší soud podotýká, že řízení o vydání licence je správním řízením, kdy správní orgán vydává na základě podkladů převážně dodaných účastníkem osvědčení o naplnění nějaké skutečnosti s konstitutivními účinky, nikoli sporem dvou stran, který rozhoduje nestranný a nezávislý arbitr – soud. Jak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010 , důležitým aspektem k určení, zda onu instituci lze uvést v omyl, je skutečnost, zda je v předmětném řízení „protistrana“, jež ví, jaký je skutečný stav věci – např. žalovaný v civilním majetkovém sporu věděl, jaké dělal majetkové dispozice – a nemůže tak být uveden žalobcem v omyl. Řízení o vydání licence má charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence. Okolnosti projednávaného případu se tak blíží spíše trestní věci, kterou Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010 , uveřejněném pod č. 10/2012 Sb. rozh. tr. (byť se právní věta uveřejněného rozhodnutí netýká předmětné otázky), ve kterém určil, že ve správním řízení ohledně vkladu majetkového práva k nemovitosti do veřejného rejstříku lze uvést v omyl katastrální úřad a spáchat tím trestný čin podvodu. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady, právě jako v případě vydávání licencí pro fotovoltaická zařízení ohledáním na místě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obvinění Z. použili z důvodu chybějící části výroku o právní kvalifikaci spolupachatelství a chybějící části výroku ve skutkové větě vystihující objektivní stránku trestného činu podvodu ve stadiu přípravy. Z důvodu, že došlo k obměně skutkové věty v rozsudku odvolacího soudu, se prý rozvrátil popis objektivní stránky skutkové podstaty kladenou za vinu obviněným Z., když část skutkové věty vyňal a nahradil ji jiným popisem objektivní stránky – pomoc spoluobviněného Č. via facti byla kladena za vinu i obviněným Z. a soud vytrhl z výroku jednání a kauzální nexus. Nikde není expressis verbis řečeno, že by ERU uvedli v omyl. Výrok o vině není provázán slovně s následkem (chybí „tímto způsobem“). A zároveň trestní jednání obviněných Z. je spatřováno pouze v tom, že využili pomoc spoluobviněného Č. spočívající ve vypracování nepravdivé revizní zprávy, aby uvedli ERU v omyl, avšak vypracováním nelze nikomu pomoc poskytnout, správně mělo být užito „vypracoval a poskytl“. Nejvyšší soud konstatuje, že tato argumentace se formálně míjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť tento není určen k nápravě vady spočívající v tom, že tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku dostatečně pregnantně nevyjadřuje naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu. K nápravě takové vady totiž slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se jedná o pochybení odvolacího soudu stran nesouladu znění skutkové věty na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, jedná se o námitku svou povahou podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy se argumentací obviněných (zejména Z.) ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud zabýval výše. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, pro něž byl tento dovolací důvod v posuzované věci naplněn, postačí pouze v obecnosti konstatovat, že ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku je zapotřebí popsat všechny konkrétní okolnosti naplňující znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu podle §120 odst. 3 tr. ř. V daných souvislostech nutno připomenout ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Nejvyšší soud v tomto ohledu konstatuje, že rozsudek odvolacího soudu splňuje podmínky stanovené §120 odst. 3 tr. ř., kdy především znění skutkové věty odpovídá právní větě a příslušnému zákonnému ustanovení. Námitky obviněných stran chybějícího výroku tudíž Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. takto naplněn nebyl. S poukazem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání obviněných V. Č., J. H., J. K., K. Š., A. Z. a Z. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Jinak je tomu v případě dovolání obviněné M. S. a dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné A. V. Nejvyšší soud zde neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 tr. ř.), a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým byla obě dovolání podána, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovoláních uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání obviněné M. S. je důvodné a dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné částečně. Obviněná M. S. byla uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku zčásti dokonaného a zčásti ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu . Objektem trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Jednáním spočívajícím ve výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu se rozumí porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o úmyslný trestný čin. Pachatel proto musí jednat úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obcházet. K zavinění, jakožto obecně obligatornímu znaku skutkové podstaty, přistupuje u tohoto trestného činu jako konkrétně obligatorní znak subjektivní stránky pohnutka (motiv), vyjádřená slovním spojením v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Ve smyslu trestněprávním je pohnutka chápána jako vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí trestný čin spáchat, či jako představa zamyšleného výsledku působícího jako motiv jednání (srov. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Podstatně přepracované a doplnění vydání. Praha: Orac, 2003, str. 287, 311). Právní teorií bývá označována také jako úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016. s. 838). Pokud je určitá pohnutka zákonným znakem trestného činu, musí být ve skutkové části výroku o vině takovým trestným činem uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, kterými je tento zákonný znak naplněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, ze dne 4. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 665/2008, či ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1220/2018). V projednávané věci byla podstata skutku v tzv. skutkové větě formulována tak, že obviněná jako oprávněná úřední osoba v rozporu s §50 odst. 4 správního řádu vydala rozhodnutí o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení o žádosti společnosti S.-S., o udělení licence na výrobu elektřiny, které odůvodnila tím, že zpráva o revizi elektrické instalace z 5. 12. 2010 je řádným doložením splnění technických předpokladů pro udělení licence, což však bylo zcela v rozporu se správním spisem, konkrétně s protokolem o zajištění důkazu ohledáním věci nemovité z 20. 12. 2010, protokolem o ústním jednání z 21. 12. 2010 a protokolem k elektrárně z 29. 11. 2010, když následná zpráva o revizi elektrické instalace z 27. 12. 2010 byla zjevně padělaná. Stejným způsobem postupovala ve vztahu ke společnosti Z.-S. Její jednání směřovalo k ponechání v platnosti nezákonných rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licencí na výrobu elektřiny oběma společnostem, a tím ke znemožnění odstranění závadného stavu, spočívajícího v neoprávněném obohacení obou společností v důsledku nároku na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů a způsobení škody distribučním společnostem. Podle tzv. právní věty ve výroku odsuzujícího rozsudku obviněná jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch vykonala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a způsobila takovým činem škodu velkého rozsahu a dopustila se jako úřední osoba jednání, které bezprostředně směřovalo k vykonání své pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch a způsobení takovým činem škody velkého rozsahu, tohoto jednání se dopustila v úmyslu čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Pokud jde o jednání obviněné, spočívající ve vykonání pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, pak ke skutkově i právně obdobné věci se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 753/2018. Tam uvedené závěry lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud opakuje, že §50 odst. 4 správního řádu se přímo netýká obnovy řízení. K obnově řízení má vzdálenější vztah, neboť se primárně vztahuje na průběh správního řízení v prvním stupni (hlava VI správního řádu) a na odvolací řízení (hlava VIII správního řádu). Podle §50 odst. 4 správního řádu pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci . Ustanovení zakotvuje zásadu volného hodnocení důkazů. Pokud by měla obviněná tuto zásadu porušit, muselo by se to projevit rozporem jejího rozhodnutí s některým z ustanovení upravujících obnovu řízení. Takový rozpor však není ve výroku o vině obviněné nijak konstatován a vymezen. Nejde však jen o to, že výrok o vině není založen na tom, že by obviněná porušila ustanovení o obnově řízení. Soudy si především náležitě neujasnily samotnou povahu obnovy řízení podle správního řádu a při posuzování zákonnosti či nezákonnosti rozhodnutí obviněné se neřídily zásadami, jimiž je tento institut ovládán. Obnovu řízení a nové rozhodnutí upravuje hlava X správního řádu. Podle §100 odst. 1 správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka obnoví, jestliže a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodnit jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování . Podle §100 odst. 3 správního řádu ve tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí může o obnově řízení z moci úřední rozhodnout též správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni, jestliže je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 1 a jestliže je na novém řízení veřejný zájem; do konce uvedené lhůty musí být rozhodnutí o obnově řízení vydáno . Podle §100 odst. 5 správního řádu se na obnovu řízení obdobně užije ustanovení §94 odst. 4 a 5 správního řádu. Podle komentářové literatury (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 6. vydání 2018) se obnova řízení skládá ze dvou samostatných stadií. V prvním stadiu, které je upraveno v §100 správního řádu jako tzv. iudicium rescindens (řízení o povolení či nařízení obnovy), správní orgán zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro obnovu řízení, ale neposuzuje meritorně pravomocné rozhodnutí a pouze rozhodne, zda povolí či nepovolí (nařídí či nenařídí) obnovu řízení. Důvody pro obnovení řízení mohou vést k povolení či nařízení obnovy řízení pouze v případě, že mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování v původním řízení. Správní orgán se již v prvním stadiu obnovy řízení, v němž se teprve rozhoduje, zda bude obnova řízení povolena či nařízena, musí předběžně zabývat relevancí skutečností, důkazů nebo rozhodnutí pro původní řízení v tom smyslu, zda jsou schopny odůvodnit odlišné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Jedná se o obdobu předběžného posouzení věci v přezkumném řízení, kdy by měl správní orgán předběžně posoudit, zda se nejedná o skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí, které sice formálně odpovídají důvodům pro obnovu řízení uvedeným v §100 odst. 1 písm. a) a b) správního řádu, zjevně ovšem nemohou odůvodnit odlišné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, a bylo by tak nadbytečné vést obnovené řízení, které by ve věci nic nového nemohlo přinést. Teprve v případě, že správní orgán povolí či nařídí obnovu řízení, přichází druhé stadium, tzv. iudicium rescissorium (obnovené řízení podle §102 správního řádu), kde se opětovně rozhoduje o meritu věci, o němž již bylo rozhodnuto v původním řízení. Původní rozhodnutí se neruší rozhodnutím o povolení či nařízení obnovy, ale až novým rozhodnutím vydaným v obnoveném řízení (§102 odst. 9 správního řádu). Obnova řízení podle správního řádu má v případě obnovy z moci úřední povahu dozorčího prostředku, který umožňuje z důvodu skutkových omylů zjištěných až po právní moci rozhodnutí znovu rozhodnout ve věci samé a prolomit tak překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae). Jde o nápravu vad, které vzešly z toho, že v původním řízení nebyly správnímu orgánu, který jinak při zjišťování skutkového stavu postupoval v souladu se zákonem, známy všechny rozhodné okolnosti. V nauce správního práva je tradičně jako jedna ze zásad obnovy řízení zdůrazňováno, že za novou skutkovou okolnost odůvodňující obnovu řízení z moci úřední nelze pokládat skutečnost, kterou úřad, jenž vydává rozhodnutí, mohl a z úřední povinnosti měl zjistit. Jestliže správní orgán v původním řízení nepostupoval při zjišťování skutkového stavu tak, jak mu ukládá zákon, nemůže toto vlastní pochybení uplatňovat jako důvod nového řízení ve věci (viz např. Hendrych, D. a kol. Správní právo – obecná část. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 387). Ze souvislostí posuzovaného případu je zřejmé, že v dané věci (týkající se společností S.-S., a Z.-S.) Energetický regulační úřad zahájil obě řízení o obnově z moci úřední podle §100 odst. 3 správního řádu z důvodu v §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, kdy se důkazy provedené v původním řízení měly ukázat nepravdivými. Pod bodem 4) ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu týkajícího se obviněné M. S. nejsou popsány žádné skutečnosti, na jejichž základě se správnímu orgánu měly provedené důkazy ukázat nepravdivými, je zde pouze konstatování, že zpráva o revizi elektrické instalace z 27. 12. 2010, resp. 28. 12. 2010, byla zjevně padělaná. Pokud jsou v popisu skutku označeny jednotlivé důkazy ze správních spisů, jež měly vést obviněnou ke kladnému posouzení podmínek nařízení obnovy řízení, jedná se výhradně o důkazy, které měl úřad k dispozici již před vydáním původních rozhodnutí o žádostech obou společností o udělení licence na výrobu elektřiny z konce roku 2010, a které obviněná nemohla v souladu s výše popsanými zásadami ovládajícími obnovu řízení bez dalšího přehodnocovat. Z příslušných správních spisů k řízení o povolení obnovy, jejichž obsah ostatně nalézací soud podrobně konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, vyplývá, že jedinou novou listinou dokládající nepravdivost důkazů provedených v původních řízeních, je u obou řízení podnět Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV ze dne 20. 6. 2011. Přestože lze zpětným pohledem informace uvedené policejním orgánem hodnotit jako relevantní, nelze jejich význam pro daná správní řízení přeceňovat. Podnět je totiž třeba zasadit do kontextu informací dostupných správnímu úřadu v dané době. Sdělení policejního orgánu, že (později obviněný) V. Č. nevypracoval zprávy o revizi z 5. 12. 2010, resp. 6. 12. 2010, řádně a že revizní zprávy ze dne 27. 12. 2010 a 28. 12. 2010 jsou zjevnými padělky, nebyla nijak konkrétně podložena. Naproti tomu byla ve správních spisech založena vyjádření V. Č., že revize nebyly zpracovány od stolu na základě projektové dokumentace, zprávy o mimořádné revizi elektrické instalace ze dne 30. 12. 2010 revizního technika L. H., ze kterých vyplývá, že revidované elektrické instalace na obou elektrárnách jsou z hlediska bezpečnosti schopny provozu, znalecký posudek č. 2/2011 zpracovaný znalcem Ing. Milanem Kulovaným dne 30. 8. 2011 ve věci posouzení revizních zpráv elektro zpracovaných revizním technikem V. Č., v němž se znalec se závěry těchto zpráv ztotožňuje a posuzované revizní zprávy nebránily vydání licence, znalecký posudek č. 044/Ele/07/2011 znalce Mgr. Miloslava Wainera, a stanovisko ENA ze dne 25. 7. 2011, že technické nedostatky měly pouze marginální dopad na celkový výkon FVE, licence ke dni 31. 12. 2010 byly uděleny oprávněně a není důvod ke zpochybnění. Pokud jde o výpověď V. Č. před správním orgánem dne 15. 9. 2011, nemohla mít pro věc zvláštní význam. A to ani ta její část, v níž potvrdil, že revizní zprávy z 27. 12. 2010, resp. 28. 12. 2010, nevypracoval. Především proto, že známky na zprávách, svědčící o jejich padělání (neuměle naskenované razítko a podpis revizního technika), byly natolik zjevné, že měl tuto skutečnost zjistit správní orgán již v původním řízení. Nepochybně se přitom jedná o skutečnost, kterou bez větších obtíží správní orgán zjistit mohl, přičemž toto vlastní pochybení nemohl později uplatňovat jako důvod obnovy řízení. Soudy zcela nekriticky převzaly názor obžaloby, že jediným „správným“ rozhodnutím v řízeních o nařízení obnovy řízení o žádostech společností S.-S., a Z.-S., o udělení licence na výrobu elektřiny bylo obnovení původních řízení. Přitom se nezabývaly otázkou, zda nařízení obnovy řízení nebránilo to, že Energetický regulační úřad v původních řízeních o udělení licence mohl a z úřední povinnosti měl zjistit všechny výše uvedené klíčové skutkové okolnosti. Soudy si neujasnily, zda zahájení řízení o obnově z moci úřední nesměřovalo – v rozporu s povahou obnovy řízení – právě k tomu, aby bylo napraveno pochybení, kterého se v původním řízení dopustil Energetický regulační úřad tím, že nedostál svým povinnostem při zjišťování skutkového stavu jako podkladu rozhodnutí o udělení licence. Jak bylo uvedeno již výše, důvody pro obnovení řízení mohou vést k povolení či nařízení obnovy řízení navíc pouze v případě, že mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování v původním řízení. Proto i kdyby bylo zjištění o padělání revizních zpráv z 27. 12. 2010, resp. 28. 12. 2010, možno považovat za důvod k nařízení obnovy řízení, musela by být splněna rovněž podmínka předpokladu jiného vyústění původního řízení. S okolností, že předmětné revizní zprávy byly padělané, se přitom obviněná ve svém rozhodnutí vypořádala tak, že s odkazem na ostatní podklady obsažené ve správním spisu k obnově řízení dospěla k závěru, že řádným doložením splnění technických předpokladů podle §7 energetického zákona byly již revizní zprávy z 5., resp. 6. 12. 2010. V důsledku toho by obnovené řízení nemohlo vést k jinému rozhodnutí, než jaké bylo původně vydáno. Nic na tom nemění další závěry obviněné uvedené v předmětném rozhodnutí, pro které zastavila řízení podle §94 odst. 4 správního řádu. Přestože nelze s obviněnou v tomto ohledu souhlasit, nelze jejím úvahám jistou logiku nepřiznat. Rozhodným pro posouzení projednávané věci proto zůstává v odůvodnění předmětného rozhodnutí formulované přesvědčení, že i přes některá závažná zjištění obě společnosti řádně doložily splnění technických předpokladů jako podmínky pro vydání původních rozhodnutí o udělení licence. Nelze přijmout závěr uvedený v dovoláním napadených rozhodnutích soudů, že se jednalo o argument zjevně účelový, který neměl v porovnání se skutečným obsahem správních spisů žádné opodstatnění, a nutně proto musel být pouze projevem vědomé snahy obviněné o vydání nesprávných rozhodnutí. Jako zásadní se v tomto směru jeví zjištění, že Energetický regulační úřad (po zrušení obou rozhodnutí vydaných obviněnou) v následném obnoveném licenčním řízení opětovně rozhodl o udělení licence na výrobu elektřiny oběma společnostem, a to s účinky ode dne 31. 12. 2010. Jedná se o rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 1. 2014, č. j. 13917-37/2010-ERU, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2014, č. j. 13917-42/2010-ERU, a rozhodnutí ze dne 17. 1. 2014, č. j. 13916-40/2010-ERU, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2014, č. j. 13916-45/2010-ERU. Tato rozhodnutí nejsou součástí trestního spisu. Jejich existence je zřejmá z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 62 A 78/2014, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 As 145/2016 (společnost S.-S.) a z rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 62 A 71/2014, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 As 146/2016 (společnost Z.-S.), které v trestnímu spisu založeny jsou. Z rozhodnutí správních soudů vyplývá, že podle Energetického regulačního úřadu mohly být licence uděleny i bez revizních zpráv ze dne 27. 12. 2010 (28. 12. 2010), které se ukázaly být nepravdivými. Úřad považoval revizní zprávy vyhotovené revizním technikem V. Č. dne 5. 12. 2010 (6. 12. 2010) za dostatečný důkaz k prokázání bezpečnosti a provozuschopnosti elektráren. Bezpečnost elektráren prokazovala též mimořádná revizní zpráva zpracovaná revizním technikem L. H. dne 30. 12. 2010, přičemž dne 31. 12. 2010 provedl úřad podrobnou prohlídku elektráren a shledal je kompletními. Ze žádných právních předpisů navíc podle úřadu neplyne, že by bezpečnost zařízení ověřená revizní zprávou musela být podmiňována dokončením elektrárny. Na významu obou nových rozhodnutí o udělení licence nic nemění fakt, že byla soudy k žalobě nejvyššího státního zástupce zrušena. Nejvyšší soud se s rozhodnutími správních soudů plně ztotožňuje, je zde mimořádně výstižně a přesvědčivě zachycena podstata toho, proč oběma společnostem neměly být licence nikdy uděleny. Přestože tedy není pochyb o věcné nesprávnosti naposledy citovaných rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, mají svůj význam pro nyní posuzovanou věc v tom smyslu, že domnělá „správnost“ udělení licencí oběma společnostem plynoucí z obou rozhodnutí obviněné byla dalšími rozhodnutími stejného úřadu de facto potvrzena. Je zřejmé, že názor obviněné o správnosti zastavit řízení o nařízení obnovy řízení, resp. správnosti ponechání licencí oběma společnostem, měl své racionální jádro, pokud ke stejnému výsledku později opětovně dospěl i Energetický regulační úřad jednající jinými úředními osobami. Je proto třeba odmítnout zjednodušenou polarizaci tehdejších postojů pracovníků Energetického regulačního úřadu v otázce nařízení obnovy řízení, označující koncepty rozhodnutí doporučené P. a zpracované V. za výstižné, odborné a precizní, a proti tomu rozhodnutí obviněné za šroubovaná, vědomě účelová a zcela neakceptovatelná. Rozhodnutí obviněné jsou totiž v souladu s právním předpisem do té míry, že pro nařízení obnovy řízení v tu dobu nebyly splněny zákonem požadované podmínky. Další závěry obviněné obsažené v jejích rozhodnutích, byť nesprávné, nejsou zjevným a osamoceným excesem konkrétní úřednice, nýbrž vyjádřením názoru, který na energetickém úřadě následně převládl a vyústil ve vydání nových rozhodnutí o udělení licence. Ze samotných obsahů obou rozhodnutí obviněné o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení rozhodně nelze dovozovat vědomou nesprávnost a účelovost jejich vydání. Další pochybení soudů lze nalézt ve vztahu k subjektivní stránce. Pohnutka obviněné, spočívající v tom, že měla jednat v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch , totiž není ve skutkové větě nijak vyjádřena. Je zde uveden pouze cíl, k němuž mělo jednání obviněné směřovat („… jednání směřovalo k ponechání v platnosti nezákonných rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licencí společnosti S.-S. s.r.o. a společnosti Z.-S. s.r.o. na výrobu elektřiny, a tím znemožnění odstranění závadného stavu …“ ), který je navíc tautologicky svázán se samotnou podstatou rozhodnutí o zastavení řízení. Žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by se vázaly k tomu, proč takto obviněná jednala, nejsou uvedeny. Na pohnutku obviněné lze usuzovat pouze z odůvodnění napadených rozhodnutí. Nalézací soud k pohnutce obviněné – kterýžto znak považoval nesprávně za fakultativní – uvedl, že „ z jednání obžalovaných S. a V. je sice zjevná snaha zachovat status quo udělených licencí, při jistých vazbách na subjekty spojené s obžalovanými (Z. či jeho společnosti), ovšem bližší okolnosti motivace se objasnit nepodařilo“ . Užitá formulace by svědčila spíše pro absenci tohoto obligatorního znaku. Přiléhavěji se k motivu obviněné vyjádřil až odvolací soud, když v odůvodnění svého rozhodnutí k právní kvalifikaci uvedl, že „účelem (rozhodnutí vydaného obviněnou) pak bylo udržet nezákonnou licenci obou fotovoltaických elektráren ku prospěchu obžalovaných A. Z. a Z. Z. … i odvolací soud má za prokázané osobní kontakty této obžalované se svědkem Z. Z. st., přičemž tento v nezanedbatelné míře fakticky zastupoval investorské subjekty“ . Lze tedy usuzovat, že podle soudů byla motivem jednání obviněné snaha vyjít vstříc ekonomickým zájmům spoluobžalovaných A. a Z. Z., potažmo jejich otci Z. Z. st. Důvodem byly osobní kontakty s Z., navázané v rámci předchozího profesního působení obviněné. Důvody, které vedly soudy k závěru o naplnění obligatorního znaku pohnutky a které lze abstrahovat z jejich rozhodnutí, se opírají o zjištění ohledně způsobu rozhodnutí obviněné v řízení o obnově řízení (obsah a důvody rozhodnutí v kontradikci s názorem spolupracovníků a zjištěními v souběžně probíhajícím přípravném řízení trestním, event. soudním řízení správním), o obsah emailové komunikace obviněné se spoluobviněnou A. V. a o předchozích pracovních vztazích obviněné s Z. Podle odvolacího soudu lze v této souvislosti považovat za odpovídající odkaz státního zástupce na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1053/2014, o pojetí trestní odpovědnosti úředníka Ministerstva spravedlnosti při zcela totožné situaci aplikace mimořádného opravného prostředku. K tomu ovšem Nejvyšší soud odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. července 2016, sp. zn. III. ÚS 1073/15, jímž bylo citované rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno. Podle Ústavního soudu v dané věci nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ani v nyní projednávané věci nelze mít subjektivní stránku ve znaku pohnutky za naplněnou. Ohledně způsobu rozhodnutí obviněné v řízení o obnově řízení odkazuje Nejvyšší soud na své závěry prezentované v předchozích odstavcích. Pouze pro přehlednost opakuje, že samotná skutečnost zastavení řízení o nařízení obnovy řízení rozhodnutím obviněné není postupem v rozporu s právním předpisem. Vzhledem ke stavu správního řízení, jak byl popsán v rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu, by naopak takový rozpor způsobovalo rozhodnutí o nařízení obnovy. Z hlediska dalších aspektů rozhodnutí nesvědčí provedené důkazy pro závěr o vědomě nesprávném postupu obviněné. Lze se sice pozastavit nad některými argumenty, na nichž bylo rozhodnutí obviněné založeno, Nejvyšší soud však nevidí důvod, proč taková pochybení nepřisoudit nedostatečné orientaci obviněné v problematice způsobené mj. krátkou dobou působení na Energetickém regulačním úřadu a absencí jakýchkoliv zkušeností se správním řízením, jako to odvolací soud připustil v případě obviněné A. V. Pokud jde o emailovou komunikaci obviněné před vydáním předmětných rozhodnutí, ztotožňuje se Nejvyšší soud s úvahami odvolacího soudu, který v souvislosti s emailem obviněné adresovaným A. V. uvedl, že v tomto ohledu lze však navzdory formulaci v e-mailu částečně přisvědčit obhajobě obžalované M. S. o tom, že ve skutečnosti žádala stanovisko P., zda ve věci rozhodovat, přičemž z důvodu názorového střetu toto stanovisko požadovala prostřednictvím obžalované A. V. Součástí spisového materiálu je totiž na č. l. 6483 e-mail z 2. 2. 2012 opět adresovaný R. M. a J. B., v němž S. sděluje, že do doby, než obdrží stanovisko P. k dotazu na pravomocné rozhodnutí soudu, se nebude rozhodnutí o obnově řízení odesílat. Jde tedy o autentický e-mail svědčící pro názorovou pozici obžalované S. o tom, že ve věci je třeba vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu v trestní věci, a pokud nikoliv, vyžaduje striktní stanovisko právně znalejšího P. V tomto ohledu tedy ani obsah e-mailových komunikací S. nevyznívá zcela jednoznačně. Jediné, co má hovořit pro závěr, že obviněná jednala ve snaze vyjít vstříc zájmům vlastníků obou elektráren, proto zůstávají zjištění týkající se jejích předchozích vazeb na Z. Ke kontaktům obviněných M. S. a A. V. s Z. Z. (otcem obviněných A. a Z. Z.) bylo nalézacím soudem zjištěno, že A. V. byla dříve jediným společníkem a jednatelem společnosti Klub plynárenských podnikatelů ČR. Obviněná M. S. vykonávala práci pro tuto společnost. V období první poloviny roku 2011 se seznámila s Z. Z. za účelem získání zakázek od společností ovládaných Z. Z. pro společnost Klub plynárenských podnikatelů ČR. Opakovaně měli mít vzájemné kontakty, kdy Z. Z. měl zájem stát se členem společnosti Klub plynárenských podnikatelů ČR a byl osobně pozván S. na oficiální setkání klubu. M. S. pracovala na získání zakázek od společností ovládaných Z., a to na zpracování analýzy současného odběru plynu a na výběr dodavatele zemního plynu. Soudy v této souvislosti neuvádí žádné další úvahy, že se jednalo o nadstandardní vzájemný vztah. Nalézací soud dokonce v této otázce uzavírá, že soudu známý rozsah kontaktů či vazeb této obžalované na osobu Z. by v případě korektního rozhodování nemusel představovat zásadní problém. I pokud by však bylo možno připustit, že předchozí pracovní vztahy obviněné s Z. (objektivně) vzbuzují důvodný předpoklad takového zájmu obviněné na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, a proto byla vyloučena z projednávání a rozhodování dané věci ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu, upozorňuje Nejvyšší soud na zásadní rozdíl mezi důvodným předpokladem určitého zájmu na výsledku řízení – podezřením na podjatost a skutečně prokázanou podjatostí. Institut vyloučení z projednávání a rozhodování věci podle §14 správního řádu totiž působí především prospektivně, aby se v obecném zájmu předešlo situaci, kdy by správní řízení neprobíhalo objektivně a nestranně. Naproti tomu k vyvození trestněprávních důsledků určitého konání či opomenutí pouhé (byť odůvodněné) podezření nestačí, je třeba prokázat faktické ovlivnění řízení či jeho výsledku pro určitý konkrétní zájem úřední osoby. Tudíž nikoliv každé porušení povinnosti úřední osoby podle §14 odst. 4 správního řádu vede k její trestní odpovědnosti. A právě v případě obviněné se soudům nepodařily objasnit žádné bližší okolnosti motivace k ovlivnění výsledku řízení. Její motivace byla dovozována výlučně z obsahu jejích rozhodnutí a z komunikace se spoluobviněnou V., z nichž však jednoznačné závěry v neprospěch obviněné činit nelze, jak bylo rozebráno výše. Ve vztahu k obviněné M. S. proto nelze vzhledem ke skutkovým zjištěným popsaným v obou napadených rozhodnutích a při zohlednění požadavku zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle §2 odst. 5 tr. ř. a mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. dovozovat výkon pravomoci obviněnou vědomě v rozporu s právním předpisem, navíc v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Skutkové závěry učiněné soudy tak nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku nejméně pro absenci znaků jednání, úmyslu ve vztahu k jednání a pohnutky. Napadená rozhodnutí proto nemohla v dovolacím přezkumu obstát. Nejvyšší soud má potřebu na tomto místě ještě poznamenat, že se zřetelem na obecně vnímaný princip spravedlnosti, k jehož naplnění je právo společenským nástrojem, měla být patrně věnována orgány trestního řízení přinejmenším stejná pozornost osobám, činným v aktuální době rozhodovacích procesů o udělení či neudělení licencí pro fotovoltaické elektrárny, jako byla věnována osobám, majícím v časovém odstupu řádu roků zpětně posuzovat korektnost tehdejších rozhodnutí při ne zcela vyhraněných náhledech na právní stav věcí. Částečně důvodným shledal Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné A. V. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud totiž skutečně postupoval ve vztahu k obviněné podle §226 písm. a) tr. ř. pouze na základě závěru, podle kterého nelze považovat za prokázané, že by obviněná četla email od spoluobviněné S. ze dne 4. 2. 2012. Další skutková zjištění tvrzená v obžalobě a učiněná nalézacím soudem zůstala odvolacím soudem nerozporována. Především zjištění, že obviněná byla v danou dobu předsedkyní Energetického regulačního úřadu, věděla o předchozích kontaktech mezi spoluobviněnou S. a Z. a věděla o správních řízeních vedených úřadem o nařízení obnovy řízení týkajících se obou fotovoltaických elektráren ve vlastnictví společností fakticky ovládaných Z. A dále, že byla obviněná ještě před vydáním předmětných rozhodnutí informována P. o zásadním rozporu mezi jeho názorem na rozhodnutí ve věci a stanoviskem spoluobviněné S. Tato zjištění přitom byla obsažena ve skutku, jak byl popsán v obžalobě, a tvořila podstatnou součást vytýkaného jednání. V důsledku změny důkazní situace v průběhu řízení před soudem pak státní zástupce v takto prokázané části jednání při zachování následku spatřoval přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce porušila obviněná svou povinnost plynoucí z §14 odst. 4 správního řádu ve spojení s §17 odst. 3 a §17b odst. 1 energetického zákona, když při znalosti předchozích vztahů spoluobviněné S. s Z., a při vědomí, že spoluobviněná je oprávněnou úřední osobou ve věci fotovoltaických elektráren bratrů Z. a že hodlá vydat rozhodnutí o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení týkají se těchto elektráren i přes zásadní názorový rozpor s jejím nadřízeným P., nepřijala žádná opatření týkající se podjatosti S., která by zabránila způsobení následku v podobě neoprávněného prospěchu velkého rozsahu uvedených společností a způsobení škody velkého rozsahu společnosti ČEZ Prodej, s. r. o. Na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje, že se plně ztotožňuje s přiléhavou argumentací odvolacího soudu ohledně nemožnosti dovozovat udělení souhlasu s vydáním předmětných rozhodnutí S. ze strany obviněné. Závěry nalézacího soudu ve vztahu k emailu ze dne 4. 2. 2012 – a to ani v otázce jeho přečtení obviněnou, ani v otázce interpretace jeho obsahu – nemohou v porovnání s úvahami odvolacího soudu obstát. Jakákoliv forma souhlasu obviněné s rozhodnutím S. nebyla v řízení prokázána. Za základ trestněprávní kvalifikace, na niž poukazuje dovolatel, proto mohou sloužit pouze ta skutková zjištění učiněná soudy, podle kterých obviněná jako předsedkyně úřadu věděla o předchozích vztazích spoluobviněné S. s Z., byla informována o původně připravovaném rozhodnutí nařídit obnovu řízení, o podstatě sporu mezi P. a spoluobviněnou S. jakožto pověřenou úřední osobou i o jejím záměru vydat rozhodnutí o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení. Dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 7 As 261/2014, dovozuje, že mezi spoluobviněnou S. a Z. existoval takový vztah, který ji vylučoval z úkonů správního řízení ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu. S jeho názorem nelze souhlasit. Rozhodnutí citované dovolatelem vychází v otázce posuzování podjatosti úředních osob z třífázového algoritmu, jak jej podrobně vyložil týž soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 1 Afs 7/2009. Podle Nejvyššího správního soudu je třeba nejprve zjistit, zda existuje relevantní poměr úřední osoby k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům. Relevantnost poměru lze přitom odvozovat z řady skutečností, ať už předem daných – např. příbuzenský či profesní vztah k účastníkům (jejich zástupcům), či vzniklých až v průběhu správního řízení – např. přátelský či nepřátelský poměr úřední osoby vyplývající ze způsobu vedení řízení, z komunikace s účastníky (jejich zástupci), z komunikace úřední osoby s médii nebo zapříčiněný protiprávním jednáním úřední osoby (převzetí úplatku apod.). Následně je třeba zhodnotit, zda z takového poměru vyplývá zájem úřední osoby na výsledku řízení. Do třetice je nutné posoudit, zda tento zájem má takový charakter, že lze pro něj pochybovat o nepodjatosti příslušné úřední osoby. Nejvyšší správní soud se v rozhodnutí plně ztotožnil se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 4 Nd 330/2008, podle kterých se sama skutečnost, že se soudce na profesním základě zná se zástupcem jedné strany (a tyká si s ním), nepovažuje za důvod pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci. Jedná-li se o pouhou kolegiální znalost na profesní bázi, musely by přistoupit ještě další skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat nadstandardnost vztahu překračující rovinu běžné známosti, a tudíž i pochybnosti o podjatosti. Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze tento přístup přiměřeně aplikovat na posuzování poměru úřední osoby k účastníkům nebo jejich zástupcům ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu. Lze považovat za přirozené, pokud se úřední osoba stýká s osobami, které se ve své praxi zabývají shodnými tématy jako úřední osoba. Může se tak dít na různých školeních, konferencích, ale i na akcích společenského charakteru. Pokud si úřední osoba zachová potřebný odstup a vztahy s těmito osobami udržuje na rovině kolegiální, není žádný důvod vyřazovat úřední osobu ze správních řízení, jichž se tyto osoby účastní. Sama skutečnost, že se úřední osoba zná se zástupcem účastníka řízení nebo se zástupcem osoby, na jejíž podnět bylo řízení zahájeno, či si s nimi dokonce tyká, tedy neznamená, že lze důvodně pochybovat o její nepodjatosti. Ke vzniku pochybností musí přistoupit další skutečnost, která posune tento kolegiální vztah do vztahu nadstandardního, ať už v pozitivním či negativním smyslu (např. společně trávené dovolené nebo vyostřený sousedský spor). V nyní posuzované věci podle dovolatele měla S. předchozí pracovní vztah s Z., který ve správním řízení vystupoval jako zástupce vlastníků fotovoltaických elektráren. Dovolatel se nicméně vůbec nezabývá tím, v čemž měla spočívat nadstandardnost jejich vztahu, když ve skutečnosti se jednalo pouze o několik málo pracovních setkání, při nichž si oba vykali. Lze proto dovozovat, že takový vztah sám o sobě ani za nadstandardní nepovažuje, přičemž na podjatost usuzuje toliko ze způsobu rozhodnutí S. ve správním řízení. K takovému závěru ostatně dospěl již nalézací soud. S ohledem na výklady uvedené výše v části týkající se obviněné S. ovšem nelze z jejího rozhodování vyvozovat nic nestandardního. Neexistuje tudíž ani důvod pro předpoklad, že S. měla pro poměr k zástupci účastníka správního řízení takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatost. Nelze proto přijmout závěr, že by podjatost S. posuzovaná z objektivního hlediska, měla u obviněné vzbuzovat důvodné pochybnosti o její nepodjatosti. Provedené dokazování pro tento dovolací argument neskýtá dostatečný podklad. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněné z její pozice nevyplývala povinnost podle §14 odst. 4 správního řádu přijmout příslušná opatření proti případné podjatosti spoluobviněné S., především informovat o podjatosti své podřízené či určité úkony přímo činit. Nejvyšší soud poukazuje na §14 odst. 7 správního řádu, podle kterého se ustanovení předchozích odstavců nepoužijí pro vedoucí ústředních správních úřadů , tedy ani na předsedkyni Energetického regulačního úřadu. Pokud lze navíc dovozovat z obecných ustanovení energetického zákona upravujících postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dovolatel odkázal na §17 odst. 3 a §17b odst. 1 energetického zákona) některé konkrétní povinnosti, lze tak činit právními předpisy aprobovaným způsobem. Předsedkyně úřadu totiž může své obecné povinnosti (řízení úřadu a zajištění transparentnosti a předvídatelnosti výkonu pravomocí úřadu) realizovat pouze v souladu s povinnostmi plynoucími jí z jiných zvláštních předpisů. V tomto konkrétním případě se jedná o ustanovení správního řádu upravující její postavení jako osoby rozhodující o rozkladu proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad (§154 správního řádu). Obviněná proto jako druhoinstanční orgán nemohla libovolně zasahovat do činnosti orgánu prvního stupně. K závěru, že tuto část jednání obviněné, které lze mít ve výše vymezeném rozsahu za prokázané, nelze považovat za žádný trestný čin, dospěl správně již nalézací soud. V důsledku toho příslušnou část vytýkaného jednání pouze vypustil ze skutkové věty, když zbývající část jednání podle jeho názoru zakládala trestní odpovědnost obviněné. Pokud ovšem následně odvolací soud správně soudu prvního stupně vytknul, že v oné zbývající části nebylo jednání obviněné spolehlivě prokázáno, měl se jinak vypořádat s původně vypuštěnou částí jednání uvedeného v obžalobě. V tomto případě se totiž skutkový děj, který tvořil základ obžaloby, skutečně z podstatné části udál, protože došlo k tomu, v čem obžaloba spatřovala přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, tj. byla spolehlivě prokázána podstata skutku, o němž je soud povinen a oprávněn rozhodovat podle §220 odst. 1 tr. ř., ale prokázaný skutek, pro nějž byla obviněná stíhána, nenaplňuje všechny objektivní i subjektivní znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. Odvolací soud proto měl obviněnou zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Jelikož důvod zproštění podle §226 písm. b) tr. ř. je obecně pro obviněnou osobu méně příznivý než důvod zproštění podle §226 písm. a) tr. ř., bylo pouze v tomto ohledu nutno přiznat dovolání podanému v neprospěch obviněné důvodnost. Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné M. S. důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, v částech týkajících se této obviněné. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce pak podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, v částech týkajících se obviněné A. V. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně jí bude muset znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). V případě obviněné M. S. jde v podstatě o to, aby si soud především ujasnil právní podstatu obnovy řízení ve správním řízení a podmínky pro její nařízení, včetně odlišností od charakteru přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví na základě žaloby nejvyššího státního zástupce podle §66 odst. 2 soudního řádu správního. S tímto vědomím poté přistoupil k hodnocení stávajícího skutkového podkladu, zda skutečně existovaly podmínky nařízení obnovy řízení. Zvážit by měl rozhodně doplnění dokazování o nová rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licencí oběma elektrárnám v obnoveném řízení z počátku roku 2014. Přehlédnout by rovněž neměl obhajobu obviněné, že V., který připravil koncem roku 2011 odlišný koncept rozhodnutí v předmětných řízeních o nařízení obnovy řízení, přičemž tyto koncepty soudy hodnotily jako odborně precizní a věcně správné, jen krátce předtím vydal v obdobné věci rozhodnutí zcela opačné, kterým řízení o nařízení obnovy řízení zastavil, a k diametrální změně jeho odborného názoru došlo až v důsledku jeho trestního stíhání pro toto rozhodnutí. Teprve na těchto podkladech může soud přistoupit k právnímu posouzení věci se zaměřením na veškeré obecně i konkrétně obligatorní znaky v úvahu připadající skutkové podstaty trestného činu. V případě obviněné A. V. nechť soud při zohlednění přiléhavých závěrů odvolacího soudu a dalších souvislostí plynoucích z právních závěrů ve vztahu k obviněné M. S. posoudí celou podstatu rozsahu jednání vytýkaného v obžalobě, a v prokázané části o něm rozhodne v souladu s podmínkami trestního řádu. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 11. 12. 2018 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu Zpracoval: JUDr. Pavel Šilhavecký podepsal podle §129 odst. 5 tr. ř. i za předsedu senátu