Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2021, sp. zn. 8 Tdo 340/2021 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.340.2021.1

sp. zn. 8 Tdo 340/2021-40536 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2021 o dovoláních obviněných J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Ruzyně, M. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, P. V. , nar. XY v XY, státního příslušníka Slovenské republiky, trvale bytem XY, Slovenská republika, přechodně bytem XY, M. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, E. S. , nar. XY v XY, zemřelého dne 7. 3. 2021, státního příslušníka Slovenské republiky, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, Slovenská republika, M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, D. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 16/2015, takto: I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných J. S., M. K., P. K. a J. S. II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných P. V., M. V., E. S. a D. K. III. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného M. M. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, částečně zrušuje ve výroku pod bodem II., jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. M. směřující proti výroku o trestech, které mu byly rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 40 T 16/2015, uloženy. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v rozsahu zrušení o trestech obviněného M. M. znovu rozhodl. Jinak zůstal rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, nezměněn. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 40 T 16/2015, byli dovolatelé (pro účely tohoto rozhodnutí budou označováni bez titulů a kromě P. V. a M. V. jen příjmeními) uznáni vinnými tak, že obviněný S. v bodech I. 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11., 12., 13., 14., 15., 16., 17., 19. a 20., M. v bodě I. 1., P. V. v bodě I. 2, M. V. v bodě I. 3., S. v bodě I. 4. a K. pod bodem I. 5. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obvinění K. pod bodem I. 9., K. pod bodem I. 10. a S. pod bodem I. 13. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jichž se obvinění dopustili tím, že I. obviněný S. , jednatel společnosti L., se sídlem XY (dále jako „společnost L.“), v rámci své podnikatelské činnosti v Praze a na jiných místech České republiky, v součinnosti s obviněným F. V., který jednal za společnosti A. A., se sídlem XY (dále jako „společnost A.“), společnost A, se sídlem XY (dále jako „společnost A.“), O., se sídlem XY (dále jako „společnost O.“), B., se sídlem XY (dále jako „společnost B.“), K. C., se sídlem XY, (dále jako „společnost K. C.“), společnost V. I., se sídlem XY (dále jako „společnost V. I.“), a C. C., se sídlem XY (dále jako „společnost C. C.“), a v součinnosti s obviněným R. P., který jednal za společnosti S., se sídlem XY (dále jako „společnost S.“), M., se sídlem XY (dále jako „společnost M.“), M. E., se sídlem XY (dále jako „společnost M. E.“), G. A., se sídlem XY (dále jako „společnost A.“), a společnost L., se sídlem XY (dále jako „společnost L.“), vytvořil systém umožňující zájemcům o jeho využití vyvést disponibilní finanční prostředky z jejich podnikatelské činnosti mimo účtované majetkové hodnoty za účelem jejich použití pro jejich vlastní potřebu nebo k financování určitých kroků spojených s jejich podnikatelskými aktivitami, a zároveň vytvářející podmínky pro daňovou „optimalizaci“ v jimi řízených obchodních společnostech, a v době nejméně od dubna roku 2008 do března roku 2013 s cílem takto naložit s disponibilními finančními prostředky určitých podnikatelských subjektů – a v té souvislosti též ve snaze zkrátit daň z přidané hodnoty (dále jako „DPH“), daň z příjmů právnických osob (dále jako „DPPO“) a daň z příjmů fyzických osob (dále jako „DPFO“), případně v zájmu získání určitých daňových výhod – plánoval, organizoval a zajišťoval, po předchozí dohodě s odběrateli, vystavování dodavatelských faktur za předstírané služby a práce nebo za činnosti prováděné pouze naoko, aniž by měly deklarovaný ekonomický efekt a hodnotu, a aniž by plnily navenek prezentovaný účel, a činil tak tím způsobem, že po upřesnění předmětu fakturace s odběratelem a dohodnutí výše fakturované částky předal potřebné údaje buď obviněnému F. V. nebo obviněnému R. P. s pokynem vystavit fakturu za některou ze společností, jejichž jménem jednali, a po vyhotovení faktury ji doručil odběrateli nebo jejím doručením pověřil obviněného F. V. nebo obviněného R. P. , přičemž všichni tři takto jednali s vědomím, že ke zdanitelnému plnění deklarovanému na vystavovaných fakturách nedošlo, případně že byl předmět fakturace vytvořen pouze formálně a fakturované činnosti nemohou splnit navenek prezentovaný účel, a že vystavují doklady, které neodpovídají skutečnosti a budou neoprávněně zahrnuty do účetnictví jednotlivých odběratelských společností a následně do jejich daňových přiznání k DPH a k DPPO nebo DPFO za příslušná zdaňovací období, takže ovlivní jejich daňové povinnosti, a obviněný S. v návaznosti na to, po uskutečnění plateb za takto fakturované služby a práce ze strany odběratelů, zajišťoval výběr uhrazených částek z bankovních účtů dodavatelských společností v hotovosti buď prostřednictvím obviněného V. , jenž k tomu dále využíval R. V., nar. XY, nebo prostřednictvím obviněného P. , jenž k tomu dále využíval H. B., nar. XY, M. B., nar. XY, či L. L., nar. XY, tito následně předávali vybrané peníze obviněnému S. , a ten po odečtení provizí, buď osobně nebo opět prostřednictvím obviněných V. a P., případně P. S., nar. XY, zajišťoval předání zbylé částky v hotovosti zpět odběratelům, jejichž jménem jednali obvinění M. – jednatel společností I., I. P., L. A., T. L. a L. Z. h., s. r. o., dále předseda představenstva společností I. P. a I. P. C., P. V. – jednatel společností I. P. a G., M. V. – předseda představenstva společnosti L. a jednatel společností I. E. a P., S. – člen představenstva společnosti A. C., K. – předseda představenstva společnosti V.-p., K. – jednatel společnosti L., K. – předseda představenstva v období od 12. 6. 2009 do 3. 1. 2011 a současně jednající jménem společnosti T., S. – předseda představenstva společnosti S. s., a dále J. J. - jednatel společnosti D. J., J. P. – jednatel společností L. u S. V., a M., D. H.– jednatel společnosti V. T., M. A. – jednatel společnosti F., M. S. – jednající jménem společnosti E., F. V. – jednatel společnosti P., J. J. – jednatel společnosti P. J. a dále jako fyzická osoba podnikající pod jménem J. J., R. J. – jednatel společnosti J. s., M. K. – jednatel společnosti C. M., D. Š. – jednatel společnosti 4., J. P.–jednající jménem společnosti S., P. D. – jednatel společností C. C. R., P. S. – jednatel společnosti M. A., a osoba jednající jménem společnosti T. (dále u všech společností bez označení formy korporace), jejichž trestní stíhání bylo zastaveno, uvedení odběratelé níže konkretizované faktury vystavené za popsaných okolností zahrnuli nebo nechali zahrnout do daňových přiznání k DPH a k DPPO či DPFO za jednotlivá zdaňovací období, ačkoli všichni věděli, že ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo, případně byl předmět fakturace vytvořen pouze formálně a deklarované činnosti nemohly splnit, a ani nesplnily svůj účel, takže se jednalo o účelové vykazování přijatých zdanitelných plnění, ovlivňující příslušnou daňovou povinnost, když konkrétně shora popsaným způsobem postupovali v následujících případech: ad 1. obviněný M., jako jednatel společností I., I. P., L. A., T. L. a L. Z. h., dále jako předseda představenstva společností I. P, a I. P. C., v době od 25. 10. 2010 do 9. 7. 2013 podával u příslušných finančních úřadů daňová přiznání k dani z DPH a k dani z DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž cíleně zahrnoval faktury o přijatých zdanitelných plněních, které si opatřil po předchozí dohodě s obviněným S. , jenž je na objednávku obdržel od obviněných V. a P., a počínaje lednem roku 2013 přímo na základě dohody s F. V., jenž je vyhotovoval, ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k dani z DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedené platby, po odečtení provize, mu byly vraceny zpět v hotovosti, ať už přímo nebo prostřednictvím zaměstnance B. H., přičemž takto jednal za jednotlivé jím ovládané nebo vlastněné společnosti v níže uvedených případech A. jako jednatel společnosti I., v době od 25. 10. 2010 do 26. 11. 2012 podával u Finančního úřadu v XY a následně u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPPO, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností A., O., B., A., L., S., A., jejichž vyhotovení zajišťovali obvinění F. V. a R. P. podle pokynů obviněného S. – a C. C., a K. C. – vystavovaných obviněným F. V. bez vědomí obviněného S. – za zajištění studia na F. U. of W., za marketingovou podporu, vytváření podnikatelských strategií, průzkumy trhu, reklamní činnosti, zhodnocení projektů, strategické poradenství, vytváření logistických systémů a provádění průzkumů a analýz, a které mu na jeho pokyn opatřoval obviněný B. H., a v té souvislosti 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury uvedené v tabulce na stranách 8 až 10 , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty v tehdy platném znění (dále „zákon č. 235/2004 Sb.“), uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 13.636.876 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, přičemž obviněný F. V. se na tom podílel do výše 10.258.499 Kč, obviněný R. P. do výše 3.378.377 Kč a obviněný S. do výše 12.625.376 Kč, 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za rok 2010 a rok 2011 podaných u Finančního úřadu v XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy platném znění (dále „zákon č. 586/1992 Sb.“), konkrétně - v daňovém přiznání k DPPO za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 27. 6. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje jednu fakturu uvedenou pod bodem 1. za zdaňovací období září 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 3.450.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti a zkrátil tak DPPO o částku 655.500 Kč, - v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném na finančním úřadu dne 2. 7. 2012 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 35 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období leden až prosinec 2011, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 44.946.882 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 8.539.930 Kč, přičemž obviněný F. V. se na tom podílel co do výše 5.330.450 Kč, obviněný R. P. co do výše 3.209.480 Kč a obviněný S. co do výše 7.579.100 Kč, čímž za zdaňovací období roku 2010 a 2011 obviněný M. zkrátil DPPO v úhrnné výši 9.195.430 Kč, vše ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, přičemž obviněný F. V. se na tom podílel co do výše 5.985.950 Kč, obviněný R. P. co do výše 3.209.480 Kč a obviněný S. co do výše 8.234.600 Kč, B. jako jednatel společnosti I. P., dne 25. 4. 2012 podal u Finančního úřadu v XY daňové přiznání k DPH, do něhož cíleně za popsaných okolností zahrnul mezi přijatelná plnění fakturu popsanou v tabulce na straně 12 rozsudku, čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 260.000 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem v XY, C. jako jednatel společnosti L. A. v době od 25. 1. 2011 do 25. 1. 2013 podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností B. a S., jejichž vyhotovení zajišťovali obvinění F. V. a R. P. podle pokynů obviněného S. a společnosti C. C. vystavovaných obviněným F. V. bez vědomí obviněného S. za strategické poradenství a reklamní předměty, a které mu na jeho pokyn opatřoval obviněný B. H., a to: 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění mimo jiné faktury uvedené v tabulce na straně 13, čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb. uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 1.123.972 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem v XY, přičemž obviněný F. V. se na tom podílel co do výše 663.972 Kč, obviněný R. P. co do výše 460.000 Kč a obviněný S. co do výše 924.000 Kč, 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za rok 2010 a rok 2011 podaných u Finančního úřadu v XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., konkrétně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 1. 4. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje jednu fakturu uvedenou pod bodem 1. za zdaňovací období prosinec 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.320.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti a zkrátil tak DPPO o částku 440.800 Kč, v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném na finančním úřadu dne 2. 4. 2012 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje jednu fakturu uvedenou pod bodem 1. za zdaňovací období prosinec 2011, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.300.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, přičemž v důsledku vykázané daňové ztráty došlo k jejímu neoprávněnému snížení o částku 681.288 Kč, a současně ze zbývající části základu daně 1.618.712 Kč zkrátil DPPO ve výši 307.420 Kč, čímž za zdaňovací období roku 2010 a 2011 zkrátil DPPO v úhrnné výši 748.220 Kč, D. jako jednatel společnosti T. L. v době od 25. 1. 2012 do 2. 4. 2012 podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO, do nichž úmyslně zahrnul mezi přijatá zdanitelná plnění mimo jiné jednu fakturu za předstírané zdanitelné plnění, a to: 1. do daňového přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2011 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fakturu v tabulce na straně 15 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 100.000 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, 2. současně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném u Finančního úřadu v XY dne 2. 4. 2012 zahrnutím této faktury uvedené pod bodem 1. neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 500.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti a zkrátil tak DPPO o částku 95.000 Kč, E. jako jednatel společnosti L. Z. h. v době od 27. 12. 2011 do 23. 7. 2012 podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO, do nichž úmyslně zahrnul mezi doklady o přijatých zdanitelných plněních mimo jiné fakturu vystavenou za popsaných okolností, a to: 1. do daňového přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2011 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fakturu uvedenou v tabulce na straně 16 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 240.000 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, 2. současně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném u Finančního úřadu v XY dne 23. července 2012 zahrnutím této faktury uvedené pod bodem 1. neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 1.200.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti a zkrátil tak DPPO o částku 228.000 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v XY, F. jako předseda představenstva společnosti I. P, v době od 28. 12. 2011 do 2. 4. 2012 podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO, k nimž úmyslně připojil mezi doklady o přijatých zdanitelných plněních mimo jiné jednu fakturu za předstírané zdanitelné plnění, a to: 1. do daňového přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2011 zahrnul mezi přijatá zdanitelná plnění fakturu uvedenou v tabulce na straně 17 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 500.000 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, 2. současně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném u Finančního úřadu v XY dne 2. dubna 2012 zahrnutím této faktury uvedené pod bodem 1. neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.500.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti a zkrátil tak DPPO o částku 475.000 Kč, G. jako předseda představenstva společnosti I. P. C., v době od 27. 2. 2012 do 9. 7. 2013 podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO, do nichž úmyslně zahrnul mezi přijatá zdanitelná plnění fakturu na předstírané zdanitelné plnění, a to: 1. do daňového přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2012 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fakturu uvedenou v tabulce na straně 18 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 440.000 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, 2. současně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2012 podaném u Finančního úřadu v XY dne 9. 7. 2013 zahrnutím této faktury uvedené pod bodem 1. neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.200.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, přičemž v důsledku vykázané daňové ztráty došlo k jejímu neoprávněnému snížení o částku 163.972 Kč, což odpovídá zkrácení DPPO ve výši 31.155 Kč, a současně ze zbývající části základu daně 2.036.028 Kč zkrátil DPPO ve výši 386.840 Kč, a celkově tak zkrátil DPPO o částku 417.995 Kč tedy společným jednáním způsobili obvinění M. , S. , F. V. a R. P., v části i za pomoci obviněného B. H., celkovou škodu na DPH ve výši 16.300.848 Kč a na DPPO ve výši 11.159.645 Kč, tj. celkem ve výši 27.460.493 Kč, na jejímž způsobení se obviněný M. podílel v celém rozsahu, obviněný S. co do výše 25.288.191 Kč, obviněný F. V. co do výše 17.349.221 Kč a obviněný R. P. co do výše 9.569.383 Kč, 2. obviněný P. V. jako jednatel společností G. a I. P., v době od 25. 5. 2009 do 25. 3. 2013 nechával zpracovat daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, tato podával u příslušných finančních úřadů a cíleně do nich zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních, které si opatřoval prostřednictvím svých zaměstnanců B. H. a E. V., a to po předchozí dohodě s obviněným S. , který je na objednávku získával od obviněného F. V., a počínaje lednem roku 2013 přímo na základě dohody s obviněným F. V., jenž je vyhotovoval, ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo, a jednalo se o faktury vytvořené za účelem vyvedení finančních prostředků společností G., I. P. mimo účetní evidenci jejích majetkových hodnot s cílem použít je k poskytování různých benefitů lékařům, jimž byly dodávány jimi distribuované léky, případně s cílem vyčlenit je pro potřebu rakouských majitelů daných společností, zvláště pak pro potřebu H. D., a to s vědomím, že tak zároveň dojde k ovlivnění daňové povinnosti daných společností k DPH a k DPPO, když provedené platby, po odečtení provize, byly zahrnovány do fondu za tím účelem vytvořeného, přičemž obviněný P. V. takto jednal v součinnosti s obviněnými S. , F. V., B. H. a E. V. za jednotlivé společnosti v níže uvedených případech, A. jako jednatel společnosti G., v době od 25. 5. 2009 do 25. 3. 2013 nechával zpracovat daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, tato podával u Finančního úřadu pro XY a cíleně do nich zahrnoval faktury o přijatých zdanitelných plnění od dodavatelských společností A., A., – vystavovaných obviněným F. V. podle pokynů obviněného S. – V. I. a K. C. – vystavovaných obviněným F. V. bez vědomí obviněného S. – za webovou reklamu, průzkum trhu, marketingovou podporu, zajištění tisku a distribuce reklamních letáků, školení a za reklamní předměty, a to: 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury dané povahy vytvořené za popsaných okolností za uvedeným účelem, jež jsou vymezeny v tabulkách na stranách 21 až 27 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 10.395.961 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, přičemž obviněný F. V. se na tom podílel v celém rozsahu a obviněný S. co do výše 10.071.669 Kč , 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za roky 2009, 2010 a 2011 podaných u Finančního úřadu pro XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., konkrétně - v daňovém přiznání k DPPO za rok 2009 podaném na finančním úřadu dne 28. 5. 2010 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 2 faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období duben a říjen 2009, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.185.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti a zkrátil tak DPPO o částku 437.000 Kč , - v daňovém přiznání k DPPO za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 25. 5. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 27 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období leden až prosinec 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 16.089.103 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak daň z příjmů právnických osob o částku 3.057.100 Kč , - v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném na finančním úřadu dne 23. 5. 2012 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 41 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období leden až prosinec 2011, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 18.260.182 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti , a zkrátil tak DPPO o částku 3.493.720 Kč, čímž za zdaňovací období roku 2009, 2010 a 2011 zkrátil daň z příjmů právnických osob v úhrnné výši 6.987.820 Kč , B. jako jednatel společnosti I. P., v době od 22. 12. 2008 do 25. 3. 2013 nechával zpracovat daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, tato podával u Finančního úřadu pro XY a cíleně do nich zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností A. a A. – vystavovaných obviněným F. V. podle pokynů obviněného S. – a společností V. I., a K. C., vystavovaných obviněným F. V. bez vědomí obviněného S. – za webovou reklamu, průzkum trhu, marketingovou podporu, zajištění tisku a distribuce reklamních letáků, školení a za reklamní předměty, a to: 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění následující faktury vymezené na stranách 29 až 35 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 4.970.653 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, přičemž obviněný F. V. se na tom podílel v celém rozsahu, zatímco obviněný S. co do výše 4.844.401 Kč, 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za roky 2008, 2009, 2010 a 2011 podaných u Finančního úřadu pro XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., konkrétně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2008 podaném na finančním úřadu dne 26. 5. 2009 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje jednu fakturu uvedenou pod bodem 1. za zdaňovací období listopad 2008, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 1.092.500 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 229.530 Kč, v daňovém přiznání k DPPO za rok 2009 podaném na finančním úřadu dne 28. 5. 2010 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 2 faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období duben a říjen 2009, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.185.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 437.000 Kč, v daňovém přiznání k DPH a k DPPO za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 25. 5. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 20 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období leden až prosinec 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 6.639.676 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 1.261.600 Kč, v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném na finančním úřadu dne 23. 5. 2012 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 33 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období leden až srpen, říjen až prosinec 2011 a leden 2012, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 7.462.921 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 1.417.970 Kč , čímž za zdaňovací období roku 2008, 2009, 2010 a 2011 zkrátil DPPO v úhrnné výši 3.346.100 Kč , tedy obvinění P. V., S. a F. V., v části i za pomoci obviněných B. H. a E. V., společným jednáním způsobili České republice zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, celkovou škodu na DPH ve výši 15.366.614 Kč a na DPPO ve výši 10.333.920 Kč, tj. celkem ve výši 25.700.534 Kč, na jejímž způsobení se obvinění P. V. a obvinění F. V. podíleli v celém rozsahu, obviněný S. na jejím způsobení na DPH co do výše 14.916.070 Kč a na jejím způsobení na DPPO co do výše 10.333.920 Kč, tj. celkem co do výše 25.249.990 Kč , 3. obviněný M. V. jako předseda představenstva společnosti L., a jednatel společností I. E., a P., v době od 25. 4. 2008 do 29. 3. 2012 v úmyslu zkrátit daň podával u příslušných finančních úřadů daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž cíleně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněných F. V. a R. P., ačkoli ke zdanitelným plněním, uvedeným na těchto fakturách, nedošlo, a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vrácena zpět v hotovosti, přičemž takto jednal za jednotlivé společnosti v níže uvedených případech. A. jako předseda představenstva společnosti L., v době od 25. 4. 2008 do 26. 3. 2012 podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPPO, do nichž úmyslně zahrnoval fiktivní faktury o přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností A. A., za webovou reklamu, A., za konzultační, poradenské, IT a inženýrské práce a O., za zajištění zahraničního studia, a to: 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury dané povahy vymezené v tabulce na straně 38 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 4.009.568 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH , 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za roky 2008, 2010 a 2011 podaných u Finančního úřadu pro XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. č. 586/1992 Sb., konkrétně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2008 podaném na finančním úřadu dne 30. 6. 2009 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 4 faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období březen, červenec, září a prosinec 2008, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 5.942.251 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti a zkrátil tak DPPO o částku 1.247.820 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 22. 6. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 1 fakturu za zdaňovací období říjen 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 185.200 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 35.150 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném na finančním úřadu dne 25. 6. 2012 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 4 faktury za zdaňovací období září a říjen 2011 a leden 2012, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 11.159.500 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak daň z příjmů právnických osob o částku 2.120.210 Kč, čímž za zdaňovací období roku 2008, 2010 a 2011 zkrátil DPPO v úhrnné výši 3.403.180 Kč , B. jako jednatel společnosti I. E., v době od 26. 1. 2009 do 29. 3. 2012 podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPPO, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelské společnosti A. za konzultační a poradenské práce a inženýrskou činnost, a to: 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá čtvrtletní a měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury uvedené na stranách 40 a 41 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu v celkové výši 4.520.392 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH , 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za rok 2008, 2009, 2010 a 2011 podaných u Finančního úřadu pro XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona o dani z příjmů, konkrétně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2008 podaném na finančním úřadu dne 3. 3. 2009 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 1 fakturu uvedenou pod bodem 1. za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2008, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 6.427.487 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti a zkrátil tak daň z příjmů právnických osob o částku 1.349.880 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za rok 2009 podaném na finančním úřadu dne 29. 3. 2010 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 3 faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období II. a IV. čtvrtletí 2009, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 3.259.601 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 652.000 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 3. 3. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje tři faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období II. a III. čtvrtletí 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 10.814.338 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 2.054.660 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném na finančním úřadu dne 29. 3. 2012 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 3 faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období červenec a říjen roku 2011, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.584.891 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, přičemž v důsledku vykázané daňové ztráty došlo k jejímu neoprávněnému snížení o částku 1.106.895 Kč, a současně ze zbývající části základu daně 1.477.996 Kč zkrátil DPPO ve výši 280.630 Kč , čímž za zdaňovací období roku 2008, 2009, 2010 a 2011 zkrátil DPPO úhrnné výši 4.337.170 Kč , C. jako jednatel společnosti P., v době od 20. 10. 2010 do 29. 3. 2012 podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPPO, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností A. za IT práce, A. A. za webovou reklamu a M. za materiál a malířské a údržbové práce, a to: 1. do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá čtvrtletní zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury uvedené na straně 43 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zák. č. 234/2004 Sb. uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 210.975 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH , 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za rok 2010 a 2011 podaných u Finančního úřadu pro XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. č. 286/1992 Sb., konkrétně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 30. 3. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje dvě faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období III. čtvrtletí 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 310.850 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 59.090 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném na finančním úřadu dne 29. 3. 2012 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje čtyři faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 744.025 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, přičemž v důsledku vykázané daňové ztráty došlo k jejímu neoprávněnému snížení o částku 144.760 Kč, a současně ze zbývající části základu daně 599.265 Kč zkrátil DPPO ve výši 113.810 Kč , čímž za zdaňovací období roku 2010 a 2011 zkrátil DPPO v úhrnné výši 172.900 Kč , tedy společným jednáním způsobili obvinění M. V., S. , F. V. a R. P. České republice zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, celkovou škodu na DPH ve výši 8.740.935 Kč a na DPPO ve výši 7.913.221 Kč, tj. celkem ve výši 16.654.156 Kč, resp. obviněný F. V. dílem na DPH ve výši 8.592.130 Kč a na DPPO ve výši 7.799.411 Kč, tj. celkem ve výši 16.391.541 Kč, a obviněný R. P. dílem na DPH ve výši 148.805 Kč a na DPPO ve výši 113.810 Kč, tj. celkem ve výši 262.615 Kč , 4. obviněný S. jako člen představenstva a osoba jednající jménem společnosti A. C., v době od prosince roku 2008 do června roku 2010 ve snaze vyvést z účetních evidencí a z této společnosti disponibilní finanční prostředky a současně ve snaze zkrátit její daňové povinnosti podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období a poskytoval podklady pro zpracování těchto daňových přiznání, do nichž cíleně zahrnoval faktury o předstíraných zdanitelných plněních od dodavatele společnosti A. P. C., navazující na faktury stejné povahy vystavované jménem společnosti A., za tvrzenou – ale fakticky neprováděnou – marketingovou podporu, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který zapojil do jejich vystavování obviněného F. V., a po provedených platbách mu tyto platby po odečtení provize vracel zpět v hotovosti, přičemž takto jednal obviněný S. v níže uvedených případech: 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury vymezené v tabulce na stranách 45 až 47 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 6.860.230 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za roky 2008, 2009 a 2010 podaných u Finančního úřadu pro XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. č. 586/1992 Sb., konkrétně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2008 podaném na finančním úřadu dne 30. 6. 2009 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 3 fiktivní faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období listopad a prosinec 2008, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 1.365.400 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti a zkrátil tak DPPO o částku 286.860 Kč, v daňovém přiznání k DPPO za rok 2009 podaném na finančním úřadu dne 18. 6. 2010 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 22 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období únor až prosinec 2009, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 22.202.293 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 4.741.400 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 29. 6. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 16 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období leden až červenec 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 11.987.074 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 1.991.580 Kč, čímž za zdaňovací období roku 2008, 2009 a 2010 zkrátil DPPO v úhrnné výši 7.019.840 Kč , tedy obvinění S., S. a F. V. způsobili společným jednáním celkovou škodu na dani z přidané hodnoty ve výši 6.860.230 Kč a na dani z příjmů právnických osob ve výši 7.019.840 Kč, tj. celkem ve výši 13.880.070 Kč . 5. obviněný K. jako předseda představenstva a osoba jednající jménem společnosti V.-p., v době od 26. 4. 2010 do 28. 1. 2013 ve snaze získat finanční hotovost pro vlastní potřebu a zároveň zkrátit daně podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž cíleně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností O., za školení zaměstnanců a A. A., za reklamní činnost a PR články, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S., který je na objednávku obdržel od obviněného F. V., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo, nebo k němu nedošlo v deklarovaném rozsahu, případně navenek prezentované činnosti neplnily a nemohly plnit deklarovaný ekonomický účel, a přitom se jednalo o faktury ovlivňující po jejich použití v daňových přiznáních daňovou povinnost k DPH a k DPPO, vytvořené s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedené platby, po odečtení provizí, mu byly vraceny zpět v hotovosti, přičemž takto jednal v následujících případech: 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění následující plnění z faktur vymezených v tabulce na stranách 50 až 53 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 9.081.700 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za roky 2010 a 2011 podaných u Finančního úřadu v XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. č. 586/1992 Sb., konkrétně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 16. 6. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 11 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období březen, září a prosinec 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 5.236.400 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak daň z příjmů právnických osob o částku 1.029.526 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném na finančním úřadu dne 22. 6. 2012 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 28 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období leden, březen, červen, říjen a prosinec 2011, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 18.113.002 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak daň z příjmů právnických osob o částku 3.441.470 Kč , čímž za zdaňovací období roků 2010 a 2011 zkrátil DPPO v úhrnné výši o 4.470.996 Kč, obvinění K., S. a F. V. způsobili společným jednáním celkovou škodu na DPH ve výši 9.081.700 Kč a na DPPO ve výši 4.470.996 Kč, tj. celkem ve výši 13.552.696 Kč . 6. J. J., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společnosti D. J. v době od 25. 2. 2011 do 31. 5. 2013 v úmyslu zkrátit daň podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností A. A., a C. C., za reklamní bannery, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obžalovaného F. V., a počínaje červencem roku 2012 přímo na základě dohody s F. V., jenž je vyhotovoval, ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, přičemž takto konkrétně do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury uvedené v tabulce na stranách 55 až 57 rozsudku soudu prvního stupně, čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 2.371.560 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, přičemž obviněný F. V. se na tom podílel v plném rozsahu, zatímco obviněný S. co do výše 1.560.750 Kč, současně v daňových přiznáních k DPPO za roky 2011 a 2012 podaných u Finančního úřadu v XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. č. 586/1992 Sb., čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 4.806.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 913.140 Kč, čímž za zdaňovací období roku 2011 a 2012 zkrátil DPPO v úhrnné výši 2.053.330 Kč, přičemž obviněný F. V. se na tom podílel v celém rozsahu, zatímco obviněný S. co do výše 1.292.570 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v XY, tedy společným jednáním způsobili J. J. a obviněný F. V. celkovou škodu na DPH ve výši 2.371.560 Kč a na DPPO ve výši 2.053.330 Kč, tj. celkem 4.424.890 Kč, a obviněný S. celkovou škodu na DPH ve výši 1.560.750 Kč a na DPPO ve výši 1.292.570 Kč, tj. celkem ve výši 2.853.320 Kč . 7. J. P., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společností L. u S. V., a M., v době od 29. 10. 2010 do 24. 6. 2013 v úmyslu zkrátit daň podával u příslušných finančních úřadů daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněného F. V., a počínaje srpnem roku 2012 přímo na základě dohody s F. V., jenž je vyhotovoval, ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo, a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, přičemž takto jednal za jednotlivé společnosti v případech popsaných pod body A. a B. na stranách 59 až 66, včetně tam uvedených tabulek s fakturami, a společným jednáním způsobili J. P. a obviněný F. V. celkovou škodu na DPH ve výši 2.362.804 Kč a na DPPO ve výši 1.567.902 Kč, tj. celkem 3.930.706 Kč, a obviněný S. pak celkovou škodu na DPH ve výši 1.627.049 Kč a na DPPO ve výši 1.567.902 Kč, tj. celkem 3.149.951 Kč . 8. D. H., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společnosti V. T. v době od 25. 10. 2010 do 29. 6. 2011 v úmyslu zkrátit daň podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatele společnosti O., za demoliční, zemní a stavební práce, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněného F. V., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, přičemž takto do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury vymezené v tabulce na straně 67 rozsudku soudu prvního stupně , čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 8.461.582 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 1.607.780 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště ve XY, tedy společným jednáním způsobili D. H. a obvinění S. a F. V. celkovou škodu na DPH ve výši 1.692.317 Kč a na DPPO ve výši 1.607.780 Kč, tj. celkem 3.300.097 Kč . 9. obviněný K. jako jednatel společnosti L., v době od 26. 4. 2010 do 30. 5. 2013 ve snaze získat finanční hotovost pro vlastní potřebu a zkrátit daně podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatele společnosti A. A., za reklamní bannery, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněného F. V., ačkoli k deklarovanému zdanitelnému plnění nedošlo v deklarovaném rozsahu a navenek prezentované činnosti neplnily a nemohly plnit deklarovaný ekonomický účel, přičemž se jednalo o faktury ovlivňující po jejich použití v daňových přiznáních daňovou povinnost k DPH a k DPPO, vytvořené s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedené platby, po odečtení provizí, mu byly vraceny zpět v hotovosti, a takto jednal v následujících případech: 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury specifikované v tabulce na stranách 69 a 70 rozsudku soudu prvního stupně , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 578.525 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH , 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za roky 2010, 2011 a 2012 podaných u Finančního úřadu v XY zahrnutím těchto fiktivních faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. 586/1992 Sb., konkrétně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 1. 4. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 9 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období březen až září, listopad a prosinec 2009, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 1.890.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, přičemž v důsledku vykázané daňové ztráty došlo k jejímu neoprávněnému snížení o částku 1.890.000 Kč, což odpovídá zkrácení DPPO ve výši 359.100 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném na finančním úřadu dne 1. 10. 2012 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 6 faktur uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období březen, květen až srpen a listopad 2011, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 502.500 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, přičemž v důsledku vykázané daňové ztráty došlo k jejímu neoprávněnému snížení o částku 502.500 Kč, což odpovídá zkrácení DPPO ve výši 95.475 Kč, v daňovém přiznání k DPPO za rok 2012 podaném na finančním úřadu dne 30. 5. 2013 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 1 fakturu uvedenou pod bodem 1 za zdaňovací období duben 2012, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 500.125 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 95.000 Kč, čímž za zdaňovací období roků 2010, 2011 a 2012 zkrátil DPPO v úhrnné výši 549.575 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Karlovarský kraj, Územní pracoviště v XY, tedy obvinění K., S. a F. V. způsobili společným jednáním celkovou škodu na dani z přidané hodnoty ve výši 578.525 Kč a na dani z příjmů právnických osob ve výši 549.575 Kč, tj. celkem 1.128.100 Kč . 10. obviněný K. jako předseda představenstva v období od 12. 6. 2009 do 3. 1. 2011 a současně jako osoba jednající jménem společnosti T., v době od 25. 7. 2008 do 25. 1. 2013 ve snaze získat finanční hotovost pro vlastní potřebu a současně zkrátit daně podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelské společnosti A. A., za reklamní bannery, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněného F. V., ačkoli k fakturačně deklarovanému zdanitelnému plnění nedošlo v deklarovaném rozsahu a navenek prezentované činnosti neplnily a nemohly plnit deklarovaný ekonomický účel, přičemž se jednalo o faktury ovlivňující po jejich použití v daňových přiznáních daňovou povinnost k DPH a k DPPO, vytvořené s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedené platby mu byly po odečtení provizí vraceny zpět v hotovosti, a takto jednal v následujících případech: 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění následující faktury specifikované v tabulce na stranách 72 až 74 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 2.575.565 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za roky 2008, 2009, 2010 a 2011 podaných u Finančního úřadu v XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. č. 586/1992 Sb., konkrétně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2008 podaném na finančním úřadu dne 29. 6. 2009 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 3 faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období červen, září a prosinec 2008, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.071.500 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti a zkrátil tak DPPO o částku 435.120 Kč, v daňovém přiznání k DPPO za rok 2009 podaném na finančním úřadu dne 30. 10. 2010 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 4 faktury za zdaňovací období březen, červen, září a prosinec 2009, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.762.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 552.400 Kč, v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 podaném na finančním úřadu dne 29. 6. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 4 faktury uvedených pod bodem 1. za zdaňovací období březen, červen, říjen a prosinec 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.762.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak daň z příjmů právnických osob o částku 524.780 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném na finančním úřadu dne 28. 6. 2012 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 4 faktury uvedené pod bodem 1. za zdaňovací období březen, červen, říjen a prosinec 2010, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.762.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 524.780 Kč , čímž za zdaňovací období roků 2008, 2009, 2010 a 2011 zkrátil DPPO v úhrnné výši o 2.037.080 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště XY, tedy obvinění K. , S. a F. V. společným jednáním způsobili celkovou škodu na DPH ve výši 2.575.565 Kč a na DPPO ve výši 2.037.080 Kč, tj. celkem ve výši 4.612.645 Kč . 11. M. A., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společnosti, F. v době od 28. prosinec 2009 do 3. 4. 2012 v úmyslu zkrátit daň podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností A., A. A., L., a M., za úklidové, vyklízecí, pomocné a jiné podobné práce, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S., který je na objednávku obdržel od obviněných F. V. a R. P., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo, a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, přičemž takto konkrétně do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury vymezené v tabulce na stranách 76 až 79 rozsudku soudu prvního stupně, čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 1.934.650 Kč , a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, současně v daňových přiznáních k DPPO za rok 2009, 2010 a 2011 podaných u Finančního úřadu pro XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. č. 586/1992 Sb., čímž za zdaňovací období roku 2009, 2010 a 2011 zkrátil daň z příjmů právnických osob v úhrnné výši 1.857.560 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, tedy společným jednáním způsobili M. A. a obvinění S. , F. V. a R. P. celkovou škodu na DPH ve výši 1.934.650 Kč a na DPPO ve výši 1.857.560 Kč, tj. celkem ve výši 3.792.210 Kč, resp. F. V. dílem na DPH ve výši 1.262.880 Kč a na DPPO ve výši 1.219.379 Kč, tj. celkem 2.482.259 Kč, a R. P. dílem na DPH ve výši 671.770 Kč a na DPPO ve výši 638.181 Kč, tj. celkem 1.309.951 Kč . 12. M. S., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako osoba jednající za společnost E., v době od 25. 11. 2011 do 30. 3. 2012 v úmyslu zkrátit daň podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností A. A., O., S., a M. E., za konzultační práce v oblasti informačních systémů, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněných F. V. a R. P., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo, a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, přičemž takto konkrétně do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury specifikované v tabulkách na stranách 81 až 83 rozsudku soudu prvního stupně, čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 2.238.300 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, současně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném dne 30. 3. 2012 u Finančního úřadu pro XY zahrnutím 11 faktur za zdaňovací období říjen a listopad 2011 neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. 586/1992 Sb., čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 5.376.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 1.021.440 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, tedy společným jednáním způsobili M. S. a obvinění S. , F. V. a R. P. celkovou škodu na DPH ve výši 2.238.300 Kč a na DPPO ve výši 1.021.440 Kč, tj. celkem 3.259.740 Kč, resp. F. V. dílem na DPH ve výši 473.200 Kč a na DPPO ve výši 449.540 Kč, tj. celkem 922.740 Kč, a R. P. dílem na DPH ve výši 1.765.100 Kč a na DPPO ve výši 571.900 Kč, tj. celkem 2.337.000 Kč . 13. obviněný S. jako předseda představenstva a osoba jednající za společnost S. s., v době od 25. 9. 2008 do 29. 12. 2011 ve snaze získat finanční hotovost pro vlastní potřebu a zkrátit daně podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelské společnosti A. A., za reklamní bannery, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněného F. V., ačkoli k deklarovanému zdanitelnému plnění nedošlo v deklarovaném rozsahu a navenek prezentované činnosti neplnily a nemohly plnit deklarovaný ekonomický účel, přičemž se jednalo o faktury ovlivňující po jejich použití v daňových přiznáních daňovou povinnost k DPH a k DPPO, vytvořené s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, a takto jednal v následujících případech: 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury vymezené v tabulkách na stranách 85 až 87 rozsudku , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 1.114.205 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH , 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za hospodářské roky 2008 až 2011 podaných u Finančního úřadu v XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona o daních z příjmů, konkrétně v daňovém přiznání k DPPO za hospodářský rok od 1. 7. 2008 do 30. 6. 2009 podaném na finančním úřadu dne 29. 12. 2009 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 11 faktur uvedených pod bodem 1. vystavených v době od 1. 8. 2008 do 30. 6. 2009, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.409.500 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak daň z příjmů právnických osob o částku 505.890 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za hospodářský rok od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 podaném na finančním úřadu dne 31. 1. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 6 faktur uvedených pod bodem 1. vystavených v době od 31. 7. 2009 do 30. 12. 2009, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 1.320.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 264.000 Kč , v daňovém přiznání k DPPO za hospodářský rok od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2011 podaném na finančním úřadu dne 29. 12. 2011 zahrnul mezi daňově uznatelné výdaje 13 faktur uvedených pod bodem 1. vystavených v době od 31. 1. 2010 do 31. 1. 2011, čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 2.028.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 385.320 Kč , čímž za zdaňovací období hospodářských roků 2008 až 2011 DPPO v úhrnné výši 1.155.210 Kč , způsobili společným jednáním celkovou škodu na DPH ve výši 1.114.205 Kč a na DPPO ve výši 1.155.210 Kč, tj. celkem 2.269.415 Kč . 14. F. V., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společnosti P., v době od 25. 10. 2011 do 26. 3. 2013 v úmyslu zkrátit daň podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností A. A., M., a S., za reklamní bannery, stavební činnost a zprostředkovatelskou provizi, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněných F. V. a R. P., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, přičemž konkrétně do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury specifikované v tabulkách na stranách 89 a 90 rozsudku soudu prvního stupně, čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 1.545.821 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, současně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2011 podaném dne 30. 3. 2012 u Finančního úřadu pro XY zahrnutím 8 faktur za zdaňovací období září a prosinec 2011 neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. č. 586/1992 Sb., čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 3.260.857 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 619.400 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, tedy společným jednáním způsobili F. V. a obvinění S. , F. V. a R. P. celkovou škodu na DPH ve výši 1.545.821 Kč a na DPPO ve výši 619.400 Kč, tj. celkem 2.165.221 Kč, resp. F. V. dílem na DPH ve výši 364.650 Kč a R. P. dílem na DPPO ve výši 1.181.171 Kč a na DPPO ve výši 619.400 Kč, tj. ce lkem 1.800.571 Kč . 15. J. J., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společnosti P. J., a jako fyzická osoba podnikající pod jménem J. J., v době od 24. 7. 2008 do 24. 1. 2013 v úmyslu zkrátit daň podával u příslušných finančních úřadů daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností M. E., G. A., a A. A., za školení, poradenství a reklamní bannery, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněných F. V. a R. P., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPFO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, přičemž takto jednal za jednotlivé společnosti v následujících případech: A. jako jednatel společnosti P. J., dne 24. 1. 2013 podal u Finančního úřadu pro XY daňové přiznání k DPH za 4. čtvrtletí roku 2012, do něhož úmyslně zahrnul mezi přijatá zdanitelná plnění faktury vymezené v tabulce na stranách 92 a 93 rozsudku soudu prvního stupně, čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 95.000 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, B. jako fyzická osoba podnikající pod jménem J. J., IČ: XY, v době od 24. července 2008 do 26. 6. 2012 podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPFO, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od různých dodavatelů za reklamní bannery a poradenství do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury specifikované v tabulkách na stranách 93 a 94 rozsudku soudu prvního stupně , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu v celkové výši 428.737 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, současně v daňových přiznáních k DPFO za rok 2008, 2009 a 2010 podaných u Finančního úřadu pro XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., čímž za zdaňovací období roku 2008 a 2009 zkrátil DPFO v úhrnné výši 202.695 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, tedy společným jednáním způsobili J. J. a obvinění S. , F. V. a R. P. celkovou škodu na DPH ve výši 523.737 Kč a na DPFO ve výši 202.695 Kč, tj. celkem 726.432 Kč, resp. obviněný F. V. dílem na DPH ve výši 256.737 Kč a na DPFO ve výši 192.570 Kč, tj. celkem 449.307 Kč, a obžalovaný R. P. dílem na dani z přidané hodnoty ve výši 267.000 Kč . 16. R. J., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společnosti J. s., v době od 22. 1. 2010 do 2. 4. 2012 v úmyslu zkrátit daň podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností A., a M., za vyklízecí a čistící práce, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněných F. V. a R. P., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo, a jednalo se o fiktivní faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, přičemž faktury dané povahy použil v těchto případech: 1. do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá čtvrtletní zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury vymezené v tabulce na straně 96 rozsudku soudu prvního stupně , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 246.560 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, 2. současně v daňových přiznáních k DPPO za rok 2009, 2010 a 2011 podaných u Finančního úřadu pro XY zahrnutím těchto fiktivních faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. 4. 586/1992 Sb., čímž za zdaňovací období roku 2009, 2010 a 2011 zkrátil DPPO v úhrnné výši 240.120 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, tedy společným jednáním způsobili R. J.a obvinění S. , F. V. a R. P. celkovou škodu na DPH ve výši 246.560 Kč a na DPPO ve výši 240.120 Kč, tj. celkem 486.680 Kč, resp. obviněný F. V. dílem na DPH ve výši 191.520 Kč a na DPPO ve výši 187.832 Kč, tj. celkem 379.352 Kč, a obviněný R. P. dílem na DPH ve výši 55.040 Kč a na DPPO ve výši 52.288 Kč, tj. celkem 107.328 Kč . 17. M. K., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společnosti C. M., v době od 12. 12. 2012 do 27. 6. 2013 v úmyslu zkrátit daň podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž zahrnul do přijatých zdanitelných plněních fakturu od společnosti M., kterou si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který ji na objednávku obdržel od obviněného R. P., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na této faktuře, nedošlo, a jednalo se o fakturu vytvořenou za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba mu byla částečně, po odečtení provize, vrácena zpět v hotovosti, přičemž konkrétně do daňového přiznání k DPH zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fakturu vymezenou v tabulce na straně 99 rozsudku soudu prvního stupně, čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona o DPH uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 146.000 Kč, a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, současně v daňovém přiznání k DPPO za rok 2012 podaném dne 27. 6. 2013 u Finančního úřadu pro XY zahrnutím této faktury uvedené pod bodem 1. neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. č. 586/1992 Sb., čímž neoprávněně navýšil výdaje o částku 760.000 Kč s cílem snížit základ pro výpočet daňové povinnosti, a zkrátil tak DPPO o částku 138.700 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, tedy společným jednáním způsobili M. K. a obvinění S. a R. P. škodu na DPH ve výši 146.000 Kč a na DPPO ve výši 138.700 Kč, tj. celkem 284.700 Kč . 18. D. Š., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společnosti 4., v době od 23. 11. 2011 do 24. 6. 2013 v úmyslu zkrátit daň podával u Finančního úřadu v XY daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností A. A., a C. C., za reklamní bannery, které si opatřil po předchozí dohodě od obviněného F. V., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedené platby, po odečtení provize, mu byly vraceny zpět v hotovosti, přičemž takto jednal v níže uvedených případech, 1. do daňových přiznání k DPH za jednotlivá měsíční zdaňovací období zahrnul do přijatých zdanitelných plnění faktury popsané v tabulce na straně 100 a 101 rozsudku soudu prvního stupně, čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 151.835 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, 2. současně v daňových přiznáních k dani z příjmů právnických osob za rok 2011 a 2012 podaných u Finančního úřadu v XY zahrnutím těchto faktur neoprávněně uplatnil nárok na odečtení výdajů (nákladů) vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ustanovení §24 zák. č. 586/1992 Sb., čímž za zdaňovací období roku 2011 a 2012 zkrátil DPPO v úhrnné výši 107.730 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Liberecký kraj, Územní pracoviště v XY, tedy společným jednáním způsobili D. Š. a obviněný F. V. celkovou škodu na DPH ve výši 151.835 Kč a na DPPO ve výši 107.730 Kč, tj. celkem 259.565 Kč . 19. J. P., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako osoba jednající jménem společnosti S., se sídlem XY (od 15. 3. 2013 XY), v době od 27. července 2012 do 22. ledna 2013 v úmyslu zkrátit daň podával u Finančního úřadu pro XY daňová přiznání k DPH za jednotlivá čtvrtletní zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval do přijatých zdanitelných plnění faktury od dodavatelských společností S., a M. E., za provizi při zprostředkování obchodních případů, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S., který je na objednávku obdržel od obviněného R. P., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo a jednalo se o fiktivní faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, přičemž takto jednal v níže uvedených daňových přiznáních k DPH, do kterých zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní faktury vymezené v tabulce na straně 103 rozsudku soudu prvního stupně , čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 174.563 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH, tedy společným jednáním způsobili J. P., obviněný S. a obviněný R. P. škodu na DPH ve výši 174.563 Kč . 20. P. D., nar., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společnosti C. C. R., v době od 11. 1. 2012 do 1. července 2013 v úmyslu zkrátit daň podával u Finančního úřadu pro XY a Specializovaného finančního úřadu daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností M. E., a M., za odborné poradenství, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obžalovaného R. P., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti, čímž zkrátil daňovou povinnost k DPH, tedy společným jednáním způsobili P. D., obviněný S. a obviněný R. P. celkovou škodu na dani z přidané hodnoty ve výši 72.000 Kč . 21. P. S., nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, jako jednatel společnosti M. A., a osoba jednající jménem společnosti T., v době od 24. 9. 2012 do 21. 6. 2013 v úmyslu zkrátit daň podával u příslušných finančních úřadů daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních, které si opatřil od obviněného F. V., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a k DPPO, přičemž takto jednal za jednotlivé společnosti v případech uvedených na stranách 105 až 108 rozsudku soudu prvního stupně, pod body A. a B., včetně tam uvedených tabulek s fiktivními fakturami, čímž ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro XY, Územní pracoviště pro XY, společným jednáním způsobili P. S.a obviněný F. V. celkovou škodu na DPH ve výši 867.700 Kč a škodu na DPPO ve výši 824.220 Kč, tj. celkem škodu ve výši 1.691.920 Kč , tím v souhrnu obviněný S. popsaným společným jednáním specifikovaným pod body 1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11., 12., 13., 14., 15., 16., 17., 19. a 20. způsobil celkovou škodu na DPH ve výši 70.141.828 Kč a na DPPO a DPFO ve výši 51.677.204 Kč, tj. celkem škodu ve výši 121.819.077 Kč, obviněný F. V., který vystavoval fiktivní faktury za společnosti A. A., A., O., B., K. C., V. I., a C. C., jednáním specifikovaným pod body 1. A. (část), C. (část), 2. A. a B., 3. A., B. a C. (část), 4., 5., 6., 7. A. a B., 8., 9., 10., 11. (část), 12. (část), 13., 14. (část), 15. B. (část), 16. (část), 18. a 21. způsobil celkovou škodu na DPH ve výši 64.510.118 Kč a na DPPO a DPFO ve výši 47.444.490,- Kč, tj. celkem škodu ve výši 111.954.608 Kč, obviněný R. P., který vystavoval faktury za společnosti S., M., M. E., Group A., a L., jednáním specifikovaným pod body 1. A. (část), B., C. (část), D., E., F. a G., 3. C. (část), 11. (část), 12. (část), 14. (část), 15. A. a B. (část), 16. (část), 17., 19. a 20. způsobil celkovou škodu na DPH ve výši 9.859.825 Kč a na DPPO a DPFO ve výši 6.325.286 Kč, tj. celkem škodu ve výši 16.185.111 Kč, vše ke škodě České republiky zastoupené místně příslušnými finančními úřady a Generálním finančním ředitelstvím, a ostatní obvinění se podíleli na způsobení dané škody na daních takto: obviněný M. jednáním pod bodem 1. způsobením škody na DPH ve výši 16.300.848 Kč a škody na DPPO ve výši 11.159.645 Kč, tedy celkem škody ve výši 27.460.493 Kč, obviněný P. V. jednáním pod bodem 2. způsobením škody na DPH ve výši 15.366.614 Kč a škody na DPPO ve výši 10.333.920 Kč, tedy celkem škody ve výši 25.700.534 Kč, obviněný M. V. jednáním pod bodem 3. způsobením škody na DPH ve výši 8.740.935 Kč a škody na DPPO ve výši 7.913.221 Kč, tedy celkem škody ve výši 16.654.156 Kč, obviněný S. jednáním pod bodem 4. způsobením škody na DPH ve výši 6.860.230 Kč a škody na DPPO ve výši 7.019.840 Kč, tedy celkem škody ve výši 13.880.070 Kč, obviněný K. jednáním pod bodem 5. způsobením škody na DPH ve výši 9.081.700 Kč a škody na DPPO ve výši 4.470.996 Kč, tedy celkem škody ve výši 13.552.696 Kč, obviněný K. jednáním pod bodem 9. způsobením škody na ani z přidané hodnoty ve výši 578.525 Kč a škody na dani z příjmů právnických osob ve výši 549.576 Kč, tedy celkem škody ve výši 1.128.100 Kč, obviněný K. jednáním pod bodem 10. způsobením škody na DPH ve výši 2.575.565 Kč a škody na DPPO ve výši 2.037.080 Kč, tedy celkem škody ve výši 4.612.645 Kč, obviněný S. jednáním pod bodem 13. způsobením škody na DPH ve výši 1.114.205 Kč a škody na DPPO ve výši 1.155.210 Kč, tedy celkem škody ve výši 2.269.415 Kč, a celková škoda na daních způsobená obviněnými dosáhla výše 135.085.379 Kč, přičemž 74.948.469 Kč z ní činila škoda na DPH a 60.139.910 Kč škoda na DPPO a DPFO . 2. Za uvedené zločiny byli dovolatelé odsouzeni tak, že obviněný S. byl podle §240 odst. 3 za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí majetku, obviněný M. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře celkem 1.000.000 Kč (200 denních sazeb po 5.000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by jej nevykonal ve stanovené lhůtě, vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní hotovosti v částce 270.300 Kč odňaté při domovní prohlídce u přítelkyně T. B. dne 5. 3. 2013, peněžní hotovosti 4.115.000 Kč odňaté v prostorách společnosti I. při domovní prohlídce jiných prostor dne 5. 3. 2013 a peněžní hotovosti ve výši 11.513.400 Kč odňaté při prohlídce jiných prostor dne 5. 3. 2013 z bezpečností schránky ČSOB vedené na jméno obviněného M. , obviněný P. V. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 1.000.000 Kč (200 denních sazeb po 5.000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, peněžní hotovosti ve výši 35.800 Kč, 7.550 EUR a 686 USD, odňaté při domovní prohlídce dne 5. 3. 2013 v rodinném domě obviněného, peněžní hotovosti 226.469,50 Kč, 2.035 EUR, 2 USD, 190 CHF a 420 ZLT odňaté při prohlídce jiných prostor dne 5. 3. 2013, v sídle společnosti G., a 1.655.000 Kč, 84.750 EUR odňaté při prohlídce jiných prostor dne 5. 3. 2013 z bezpečnostní schránky v ČSOB vedené na obviněného P. V. , obviněný M. V. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků zajištěných na účtu č. XY vedeném u UniCredit Bank Czech Republik, pro obviněného M. V. , peněžní hotovosti v částce 474.000 Kč, 3.995 EUR odňaté při domovní prohlídce dne 5. 3. 2013 v rodinném domě obviněného a peněžní hotovosti 15.093.000 Kč, odňaté při domovní prohlídce dne 5. 3. 2013, v sídle společnosti I. E. a společnosti P., obviněný S. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 1.000.000 Kč (200 denních sazeb po 5.000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to konkrétně peněžních prostředků zajištěných na bankovním účtu č. XY, vedeném u UniCradit Bank Czech ve prospěch obviněného S. , obviněný K. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 5.000.000 Kč (500 denních sazeb po 10.000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nevykonal ve stanovené lhůtě, uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, obviněný K. byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, obviněný K. byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to konkrétně peněžních prostředků zajištěných na bankovním účtu č. XY vedeném u UniCredit Bank Czech ve prospěch obviněného K. , obviněný S. byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. 3. Podle §102 tr. zákoníku vyslovil soud prvního stupně ochranné opatření zabrání náhradní hodnoty, konkrétně popsaných peněžních prostředků a nemovitostí. 4. Podle §229 odst. 1 a 3 tr. ř. odkázal poškozenou Českou republiku, zastoupenou Generálním finančním ředitelstvím se sídlem Praha 1, Lazarská č. 15/7, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech daňových. 5. V bodě II. rozhodl též o vině a trestech spoluobviněných F. V., R. P., B. H. a E. V., a v částech B., C. a D. podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby dalších obviněných, mimo jiné i v části podané obžaloby u obviněných S. a M. z uvedených dílčích útoků pokračujícího skutku. 6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, podle §258 odst. l písm. b), d), e), f) odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství podanému v neprospěch obviněného S. shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody u obviněného S. , ve výroku o uloženém peněžitém trestu obviněnému K. podle §68 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i ve výroku o uložení náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku a ve výroku, jímž byla poškozená Česká republika zastoupená Generálním finančním ředitelstvím se sídlem Praha 1, Lazarská č. 15/7, odkázána se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 a 3 tr. ř. na řízení ve věcech daňových. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že I. obviněného S. při nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, při nezměněných výrocích o trestech zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a propadnutí majetku podle §66 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. II. podle §102 tr. zákoníku vyslovil zabrání náhradní hodnoty konkrétně popsaných peněžních prostředků majitelky M. S., nar. XY, uvedených pozemků ve vlastnictví společností L., E. A., a Y. S., a dále konkretizovaných finančních prostředků na bankovních účtech společností E. A., A. , A., O., C. C., V. I., K. C., N. I., S. C. a Y. S., podle §229 odst. 1 a 3 tr. ř. poškozenou Českou republiku odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn. III. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných S. , R. P., M. , P. V. , M. V. , S. , K. , K. , S. , B. H. a E. V. zamítl jako nedůvodná. II. Z obsahů podaných dovolání Proti tomuto rozsudku Vrchního sudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, podali prostřednictvím obhájců dovolání obvinění S. podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř., M. podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., P. V. podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., M. V. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., S. (zemřelý dne 7. 3. 2021) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., K. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., K. podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., K. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a S. podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a) dovolání obviněného J. S. 8. Obviněný S. v dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), j), tr. ř. tvrdil, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, k porušení jeho základních práv, práv zúčastněných osob při uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Celé trestní řízení vůči němu bylo zmanipulováno a objednáno na zakázku, což doložil důkazy v obsáhlé příloze dovolání obsahující odkaz na níže vymezené výhrady, jež podložil vlastním rozborem důkazů a svými skutkovými závěry. 9. Nedostatky obviněný spatřoval v popisu skutku, jenž podle něj neobsahuje dostatečné vymezení subjektivní a objektivní stránky ani informaci o tom, jaká zdanitelná plnění skutečně proběhla, a nereflektuje, že u společností, jež byly ve ztrátě, nemohlo ke zkrácení daně dojít. Popíral zjištění, že si byl vědom, že dochází ke krácení daně, a to i vzhledem k výpovědi spolupracujícího obviněného F. V. (dále jako „spolupracující obviněný“ či „obviněný V.“), který potvrdil, že na krácení daně se podílel pouze on, a nikdo jiný o trestné činnosti nevěděl. Obviněný S. dále tvrdil, že poskytoval poradenství a byl zprostředkovatelem některých jednání, případně inkasoval odměnu za práci, ale žádná z jeho společností daň nekrátila, a ani to neměl v úmyslu. Soudy však nemohly dospět k jednoznačnému rozhodnutí o rozsahu zkrácené daně, neboť to nebylo podloženo provedenými důkazy, přičemž své závěry řádně neodůvodnily, a nebraly do úvahy, že obvinění doplatili vyměřenou daň, takže údajná škoda byla diametrálně odlišná od té, jež je tvrzena v napadeném rozsudku, nehledě na četné početní chyby. Neexistuje ani příčinná souvislost mezi činností dovolatele a krácením daně u spoluobviněných, neboť ten u svých společností daň nekrátil a neměl vliv na daňovou povinnost ostatních osob, a tudíž nemohl u zkrácení DPH ani daně z DPPO jednat zaviněně. 10. S poukazem na 6. Směrnici Evropské unie o DPH a judikaturu ESLP (věc Optigen), poukázal na to, že za krácení daně lze stíhat pouze ty články obchodního řetězce, které jsou zasaženy podvodem s DPH nebo prokazatelně věděly o podvodu s DPH anebo o něm měly vědět podle nápadně nízké ceny zboží a služeb. Za články řetězce zapojené do trestné činnosti označil společnosti, jejichž činnost nebyla předmětem obžaloby, neboť trestně postihnuto bylo jednání, jež podvodným transakcím předcházelo, aniž by o trestné činnosti dovolatel nebo další spoluobvinění věděli, což je v rozporu s citovaným článkem směrnice. Za nesprávné považoval, že jednal jako „jednatel společnosti L.“, která však trestnou činnost nepáchala, a tudíž ji nemohl páchat ani obviněný. Uvedený závěr označil za úmyslnou chybu soudů ve snaze ospravedlnit jimi uložený nezákonný trest zákazu činnosti a zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku. Nesprávnými shledal provedené výpočty zkrácené daně, neboť u každého z jeho klientů (body 1. až 21. pod bodem I. výroku o vině) je tabulka s výpočtem daňové škody DPH a DPPO nebo DPFO, nicméně kalkulace daňového základu pro výpočet škody v tabulkách, způsob rozpočítání ani míra jeho účasti na trestné činnosti uvedeny nejsou, a proto ani škoda nemohla být vypočtena správně. 11. Porušení práva na spravedlivý proces, resp. přiměřenou obhajobu shledal v tom, že mu orgány činné v trestním řízení obstavily veškerý majetek a ani k jeho žádosti neuvolnily žádné finanční prostředky na to, aby mohl v přípravném řízení zaplatit advokátům. Ustanovena obhájkyně JUDr. Chvalová nedostala přiměřenou lhůtu k prostudování spisu, neboť hlavní líčení v této situaci nebylo pozastaveno, nemohla si kauzu řádně nastudovat, čímž došlo k porušení práva obviněného na obhajobu i v hlavním líčení. Obhájkyně nebyla schopna si kauzu nastudovat ani do konání veřejného zasedání o odvolání, přičemž její závěrečná řeč ani zdaleka nepokryla rozsah obviněným vymezených námitek, a odvolací soud nepřipustil, aby obviněný S. promluvil sám, což opět vedlo ze strany soudů k úmyslnému porušení jeho práva na spravedlivý proces. Žádný ze soudů se řádně nevypořádal s námitkami obviněným předkládanými v předchozích fázích trestního řízení, nalézací soud ani nevysvětlil, proč dal přednost znaleckému posudku Dr. Hálka, jehož posudek byl v obdobné kauze O. shledán účelovým a neprůkazným. Obě trestní věci soudil soudce A. S., který v obou věcech manipuloval s protokoly z hlavních líčení. 12. Konkrétní extrémní nesoulad spočíval v tom, že J. P. byl výhradním zákazníkem obviněného V., a tudíž s ním obviněný S. nespolupracoval s výjimkou první schůzky a jediné telefonické konverzace, kdy šlo o nákup léků pro matku obviněného S. Výpověď obviněného V. je však nevěrohodná. Obdobně ke spolupráci nedošlo ani s obviněnými K. S., S., P. V. a M., a původně stíhanými J., D. a K., D. H, , P., F. V., M. S., s nimiž spolupráce nebyla takovým jednáním, jež by naplňovalo znaky souzeného zločinu, neboť spolupráce mezi všemi těmito osobami probíhala zcela legálně. Soudy se nezabývaly tím, komu reálně plynul z krácení DPH prospěch. Obviněný zdůraznil, že trestná činnost spolupracujícího obviněného V. byla záměrně přehlížena, ač výpověď několikrát měnil a upravoval v závislosti na aktuální důkazní situaci, přičemž soudy neposuzovaly jeho věrohodnost ani věrohodnost dalších zajištěných důkazů, a uvěřily svědectví Z. R., jež bylo do značné míry zmatečné a nevypořádaly se se stěžejním důkazem v podobě tabulky Optimalizace.xls, která obsahuje velké množství čistých faktur ve vztahu ke společnostem, které není možné podezírat z krácení daně (např. Č. d., E., T.-e., a další). 13. Námitky obviněného S. směřovaly proti výroku o trestu, který je nepřiměřený vzhledem k délce řízení, osobě obviněného, jeho chování, a též s ohledem na činnost dalších spoluobviněných a jim uložené tresty odnětí svobody, když obviněný S. jako jediný čelí nepodmíněnému trestu. S odkazem na zásady stanovené ESLP i na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, považoval uvedený trest za přísný a nerespektující zásady proporcionality. Trestné činnosti se měl dopouštět od roku 2008 do roku 2013 a pravomocný rozsudek byl vynesen v listopadu roku 2019. Po celou dobu obviněný žil v naprosté právní nejistotě, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by odvolací soud zohlednil, že se v mezidobí staral o nezletilého syna a vedl řádný život, a to, že proběhlo velmi dlouhé trestní řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/14). Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je podle obviněného vybočením ze zásad spravedlivého procesu tím spíše, když ostatním spoluobviněným byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. 14. Obviněný nesouhlasil ani s uloženým trestem propadnutí majetku, neboť soudy dostatečně nezkoumaly, zda byly splněny všechny podmínky rozhodné pro jeho uložení podle §39 tr. zákoníku, zejména soudy nezjišťovaly rozsah majetku, jenž má propadnout, ve smyslu §66 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož jsou z propadnutí majetku vyňaty věci, které jsou pro obviněného nebo osoby, o něž pečuje potřebné k zajištění základních životních potřeb. Soud však nevymezil rozsah majetku, jenž má propadnout, ani se nezabýval tím, jaké věci z něj budou pro obviněného a na něm závislé osoby vyňaty. Odvolací soud nezdůvodnil, proč má propadnout celý majetek obviněného, a proto je jeho rozhodnutí stran uložení trestu propadnutí majetku nepřezkoumatelné. Soud neuvážil, že obviněný S. má od roku 2017 ve své výlučné péči syna F., který je v současnosti již zletilý, nicméně studuje, žije s otcem a je na něm plně závislý, a proto je trest propadnutí majetku zcela neadekvátní. Soudy se nevypořádaly ani s otázkou výše výnosu, kterého měl obviněný sám dosáhnout v poměru s hodnotou věcí, jež mu byly zajištěny a měly propadnout, což je v rozporu se zásadou proporcionality trestu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1721/16, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Pro závěr o uložení trestu propadnutí majetku nepostačuje, že jsou splněny podmínky podle §66 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by soudy braly do úvahy všechny dostupné skutečnosti. V přípravném řízení nebyly jeho majetkové a rodinné poměry ani řádně zjišťovány, což nevyhovuje zásadám plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016. Návrh na trest propadnutí majetku učinil státní zástupce až v závěrečné řeči při hlavním líčení, aniž by byl zjišťován rozsah majetku, který má propadnout a jeho hodnota, a prospěch obviněného z jeho trestné činnosti nikdy nebyl soudy vymezen, a proto je i v tomto směru odsuzující rozsudek nepřezkoumatelný, navíc nebylo přihlíženo k základním potřebám jeho syna. 15. Trest zákazu činnosti je rovněž nesprávný, neboť mu byl uložen zákaz výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností, ač v rámci trestního řízení bylo jasně prokázáno, že se trestné činnosti nedopustil jako statutární orgán, a tudíž takto uložený trest zákazu činnosti nemá žádnou spojitost s jím spáchaným trestným činem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1305/2011). 16. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný S. brojil proti zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku, protože soudy nespecifikovaly, jakou měl zabraný majetek spojitost s jeho osobou a zabraly i majetek jeho bývalé manželky, který dostala poté, co se s obviněným rozvedla. Soudy tak zabíraly majetek zcela náhodně, projevily libovůli a porušily ústavně chráněné hodnoty dotčených osob, například když zabraly majetek matky obviněného, jenž představoval její celoživotní úspory, nikoliv majetek jeho manželky, který prokazatelně pocházel z činnosti obviněného. Nadto osoby, jimž byl majetek zabrán, neměly postavení zúčastněných osob, nemohly se tudíž aktivně bránit a ani jim nebyla řádně doručena rozhodnutí soudu. Soudy pochybily i v tom, že k zabrání majetku třetím osobám použily §102 tr. zákoníku, který je však možné použít až poté, kdy je zmařen postup podle §101 tr. zákoníku, k čemuž však v této trestní věci nedošlo. 17. Nemovitý majetek zabraný společnosti L. přešel do vlastnictví společnosti mnohem dříve, než došlo k trestné činnosti, přičemž jeho nabytí nemělo s páchanou trestnou činností nic společného, a proto neexistuje důvod k zabrání takového majetku, když společnost L. ani nepodnikala kroky, které by vedly ke zmaření postupu podle §101 tr. zákoníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 1849/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1121/15). Zjevná souvislost mezi trestním řízením a zabranou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou je však v tomto případě vyloučena, stejně i u společnosti E. A., vlastněné otcem a synem S. z XY, kde byl obviněný pouze předsedou představenstva, a proto neexistuje právní důvod k jeho zabavení. Peněžní hotovost odňatá z bezpečnostní schránky v LBBW rovněž nepatřila dovolateli, neboť v roce 2012 pomohl založit bezpečnostní schránku své matce, kterou však využíval sám, neboť potřeboval uchránit své finanční prostředky před bývalou manželkou Z. R., a zde uložené peníze patřily z poloviny panu H. D., jenž je poskytl obviněnému, aby splatil základní kapitál společnosti G. ve výši 2.000.000 Kč, na což byly orgány činné v trestním řízení upozorněny již v roce 2013 a zbylé 2.000.000 Kč a 4.156 EUR patřily panu E. P., který tyto prostředky poskytl obviněnému jako osobní půjčku na koupi bytu ve V. Soudy však uvedené skutečnosti nezkoumaly a o zabrání majetku třetím osobám rozhodly bez jakéhokoli zdůvodnění, i když při postupu podle §102 tr. zákoníku je nezbytné, aby soud konkrétně určil, které věci nebo majetkové hodnoty, jenž by mohly být podle §101 tr. zákoníku zabrány, jsou nahrazovány tzv. náhradní hodnotou podle §102 tr. zákoníku, což však soudy neučinily (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 184/17). 18. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud nařídil věc projednat v jiném složení senátu. b) dovolání obviněného M. M. 19. Obviněný M. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Šnajberga na podkladě důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. a Mgr. Petra Eliáše podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř. 20. Dovolání podané Mgr. Jakubem Šnajbergem vytýká vadnou právní kvalifikaci podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku pro nedostatek subjektivní stránky z důvodu extrémního nesouladu vedoucího k narušení práva na spravedlivý proces a nevypořádání se s obhajobou obviněného s poukazem na absenci jakýchkoli úředních podkladů vztahujících se k záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 17. 8. 2012, sp. zn. OKFK-2635-3/RČ-2012-252201-TR (dále jako „Záznam“). Z ničeho tudíž neplyne, na základě jakých informací policejní orgán příslušné trestní řízení zahájil, když uvedené usnesení trpí i nedostatkem náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 5. 3. 2013, neboť v něm je pouze konstatováno, že byly vystavovány fiktivní faktury k plněním, která neproběhla, aniž by dané závěry byly jakkoli odůvodněny. 21. Vytkl, že použití operativně pátracích prostředků v podobě odposlechů, záznamů e-mailové komunikace a domovních prohlídek bylo provedeno místně nepříslušným Okresním soudem v Ústí nad Labem, neboť návrh na vydání příkazu ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podala dne 30. 8. 2012 státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze JUDr. Dagmar Pětníková u Okresního soudu v Ústí nad Labem (§26 tr. ř.), avšak z předmětného návrhu nevyplývá, proč byl podán u tohoto konkrétního soudu, neboť státní zástupkyně se s jeho místní příslušností nevypořádala, když trestná činnost byla spáchána na území hlavního města Prahy, což nekoresponduje s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Rozhodl tak místně nepříslušný orgán (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12, a další). Podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, bod 120., soudem provedený ústavně konformní výklad vyhlášky o státním zastupitelství nemá dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení této vyhlášky aplikována. Uvedená pasáž však neupravuje účinnost daného rozhodnutí Ústavního soudu, přičemž tu není třeba zkoumat, jelikož se aplikuje zásada podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, že závěry přijaté Ústavním soudem jsou závazné pro všechny orgány a osoby. Nejde tedy o to, zda nález Ústavního soudu bylo možné použít, nýbrž pouze o posouzení zákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení a to, zda soud v přípravném řízení zkoumal svoji místní příslušnost či nikoli. 22. S ohledem na tyto námitky obviněný shrnul, že veškeré důkazní prostředky získané zejména na základě odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu a domovních prohlídek jsou absolutně nepřípustné, protože byly učiněny místně nepříslušným orgánem, což vede k závěru o nedostatečné objasnění skutkového stavu. 23. Vadnou obviněný shledal použitou právní kvalifikaci, protože nebyla řádně objasněna subjektivní stránka za vinu mu kladeného zločinu, neboť obviněný úmysl krátit daň nikdy nepojal a takový úmysl nelze na základě soudy zjištěného skutkového stavu dovodit, pokud tak soudy činí, dotvářejí tento závěr vlastní myšlenkovou činností. V rozsudku soudů obou stupňů absentuje jediný konkrétní důkaz, který by úmysl obviněného spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku nebo podobné povinné platby objasňoval, a již dříve takto vznesenou námitkou se nezabýval ani odvolací soud. Vadně provedené dokazování obviněný shledával k odposlechům a e-mailovým zprávám a zpochybnil i hodnocení výpovědi obviněného V., která nebyla konkrétní, neboť neobsahovala informace, z nichž by bylo možné dovodit úmysl obviněného. K jeho tíži nemohly být posuzovány skutečnosti zjištěné z doznání ostatních obviněných, neboť ty se vztahovaly pouze k těm, kdo tato doznání učinil. 24. Výroku o trestu obviněný M. vytýkal nepřípustné uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku u finanční hotovosti 270.300 Kč odňaté při domovní prohlídce u jeho přítelkyně T. B. dne 5. 3. 2013, u peněžní hotovosti 4.115.000 Kč odňaté v prostorách I. P. C., při prohlídce jiných prostor, a u hotovosti 11.513.400 Kč odňaté při prohlídce jiných prostor z bezpečnostní schránky Československé obchodní banky, a. s., vedené na obviněného s tím, že jde o uložení trestu, který je nepřípustný. Přestože obdobné námitky vznesl již v podaném odvolání, odvolací soud se s nimi vůbec nevypořádal, a ani se k nim nevyjádřil, pouze uvedl, že se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku a pro stručnost na něj odkazuje, přestože soudy nižších stupňů neprokázaly, že zpětné bonusy byly tvořeny finančními prostředky, jež se měly vracet obviněnému ve výši tvrzené obžalobou za fiktivní plnění, přičemž nebylo ani prokázáno jaké finanční prostředky v jakých částkách a kdy měly být předávány obviněnému. Městský soud v Praze se odvolával zejména na obálky (srov. bod 587. rozsudku soudu prvního stupně) zajištěné v trezorech obviněného, aniž by konkrétně uvedl, na jakých obálkách byly zajištěny otisky prstů obviněného S. nebo spolupracujícího obviněného V., přičemž z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky odvětví daktyloskopie ze dne 21. 6. 2013 nevyplývá, že by se na obálkách zajištěných při prohlídkách prostor ve vztahu k obviněnému nacházely otisky prstů uvedených osob. Z daného vyplývá, že výše uvedené finanční prostředky nebyly prokazatelně výnosy z trestné činnosti, ale šlo o peníze ve vlastnictví a účetnictví společnosti I. Rozsudky soudů nižších stupňů k této problematice a k jeho důvodům, pro které nemohly být uvedené finanční prostředky propadnuty, neobsahují dostatečné odůvodnění, když nebylo prokázáno, že by obviněný naložil s finančními prostředky takovým způsobem, kterým mařil uložení trestu propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku. 25. Výhrady obviněného směřovaly i proti tzv. tabulkám „Optimalizace“ poskytnutým obviněným V., o nichž bylo tvrzeno, že popisují příslušné částky, jež měly být vráceny obviněnému za údajná fiktivní plnění, neboť o jejich existenci neměl žádné povědomí. Poukázal na skutečnost, že jediným, kdo o nich věděl a dával do nich data, byl obviněný V. Proto lze pochybovat o informacích, jež se z předmětných tabulek podávaly, jejich prokazatelnosti, stejně jako o věrohodnosti výpovědi obviněného V., jíž k nim učinil. S odkazem na zákonné znění ustanovení §70 odst. 1, 2, 3 a §71 tr. zákoníku obviněný namítal, že soudy při ukládání trestu podle §71 tr. zákoníku v jeho případě nesplnily zákonné podmínky, neboť nebyly učiněny skutkové závěry pro určení hodnoty věci, která odpovídá náhradní hodnotě podle §71 tr. zákoníku, a proto je rozhodnutí o uložení propadnutí náhradní hodnoty nepřezkoumatelné a odůvodnění takového trestu nedostatečné, přičemž odvolací soud rezignoval na svoje povinnosti, když odvolací námitky směřující proti výroku o trestu nepřezkoumal. 26. Dovolání zpracované obhájcem Mgr. Petrem Eliášem rozvinulo argumentaci vznesenou k důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., zejména k nesprávnosti uložení trestu podle §71 tr. zákoníku, a to kromě uvedeného i proto, že nerespektuje judikatorní závěry (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 24/17), v nichž jsou vyjádřeny podmínky pro ukládání tohoto trestu. Obviněný shledal, že nikterak neodůvodnily, jaká věc nebo majetková hodnota měla být předmětem trestu podle §70 tr. zákoníku, a tuto věc ani blíže nepopsaly nebo nespecifikovaly ani neuvedly, jakým způsobem mělo být zmařeno její propadnutí ve smyslu §70 tr. zákoníku. S ohledem na tyto skutečnosti nebyla naplněna ani jedna zákonná podmínka pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015). Obviněný poukázal na to, že podal dodatečná daňová přiznání a vyrovnal všechny nedoplatky odpovídající vyčíslené částce, o čemž informoval orgány činné v trestním řízení již v průběhu přípravného řízení, a to v rámci svých výslechů na Policii České republiky dne 23. 7. 2013 a 14. 11. 2013, což soud vzal za prokázané, avšak dále se tím nezabýval, a nebral do úvahy, že obviněnému nemohl vzniknout žádný výnos z trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, když České republice v podstatě nevznikla škoda. Trest propadnutí náhradní hodnoty mu neměl být ukládán, obzvláště při uložení peněžitého trestu ve výši 1.000.000 Kč, který sám o sobě představuje citelný majetkový postih. Obviněný doplnil, že je připraven uhradit i další finanční částky, např. úroky, které by mu mohl finanční úřad svým rozhodnutím vyměřit a navrhl, ať si dovolací soud vyžádá informace od orgánů finanční správy. Poukázal na to, že v případě obviněného K. byl při zohlednění této okolnosti peněžitý trest zrušen (viz bod 91. rozsudku odvolacího soudu). 27. Soudům nižších stupňů obviněný rovněž vytkl, že se při ukládání trestu podle §71 tr. zákoníku nevypořádaly s tím, zda jsou propadené finanční prostředky v jeho vlastnictví, když doložil účetní dokumenty, jež prokazují, že část odňaté peněžní hotovosti ve výši 7.123.833 Kč byly ve vlastnictví společnosti I., avšak soudy nižších stupňů na tuto skutečnost vůbec nereagovaly a proto jsou jejich rozhodnutí v této části nepřezkoumatelná. Zároveň byl obviněný přesvědčen, že bez přesně kvantifikované škody není možné mu uložit dvakrát majetkový postih (peněžitý trest a trest propadnutí náhradní hodnoty). 28. S ohledem na shora uvedené obviněný M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §265l odst. 1 tr. .ř věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. c) dovolání obviněného P. V. 29. Obviněný P. V. podal dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. a pochybení spatřoval v nedodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy z důvodu nezákonně pořízených odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu a domovních prohlídek. Svou vinu odmítal a popíral spáchání skutku popsaného pod bodem I. 2 výroku o vině, neboť skutková zjištění se zakládají na extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které tak, jak byly provedeny při hlavním líčení, nemohou být dostatečným podkladem pro závěr o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Soudům obou stupňů vytkl, že se jeho námitkám věnovaly pouze stručně, s některými se nevypořádaly vůbec, přičemž jejich hodnocení důkazů nemůže ve světle §2 odst. 6 tr. ř. obstát. Odvolací soud se vypořádal se vznesenými námitkami pouze v jediném bodě, který zabírá asi jednu stranu jeho rozsudku, což vzhledem k rozsahu odvolání obviněného svědčí o tom, že objektivní úvahy soudu nemohly obsáhnout všechny jím vznesené výhrady. 30. Po celou dobu trestního řízení se snažil vysvětlit, jak došlo k jemu připisované trestné činnosti a svoji obhajobu podkládal listinnými důkazy a návrhy na výslechy pro něj důležitých svědků, zejména druhého jednatele společnosti I. P., H. D., a druhého jednatele společnosti G., S. S., avšak odvolací soud tyto důkazní návrhy zamítl. Z uvedeného vyplývají hrubá pochybení soudu prvního stupně, protože nebyly dostatečně objasněny všechny znaky zločinu, jenž mu je kladen za vinu, pro který chybí opora v provedených důkazech. I když dovolání směřuje zejména vůči skutkovým závěrům soudů, s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, je třeba, aby se Nejvyšší soud skutkovým stavem obviněnému za vinu kladeného činu zabýval, a to v případech, jde-li o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkem a porušení pravidel spravedlivého procesu bylo způsobeno zamítnutím navrhovaných důkazů bez řádného zdůvodnění. 31. Obviněný P. V. shrnul skutečnosti týkající se jeho působení ve společnostech I. P. a G., ve spolupráci s jednateli H. D. a S. S. od roku 2004. Poukázal na to, že současně působil i jako jednatel společnosti I. B., přičemž jeho rozhodovací pravomoci byly ve všech těchto společnostech omezeny smlouvami o výkonu funkce, přičemž o specifikovaném jednání musel informovat zbylé jednatele, a do celé sítě společností byly pravidelně zasílány všechny přijaté a vystavené faktury, což dovolatel doložil příslušnou smluvní dokumentací a e-mailovou komunikací. Současně byl obviněný pověřen řešením krizové situace společnosti I. na Balkáně (Srbsko, Kosovo, Albánie, Bosna a Hercegovina) a veškeré jeho rozhodování podléhalo kontrole od vedení společnosti v Badenu. K uvedenému poukázal na obsah e-mailové korespondence týkající se tvorby rozpočtů a komunikace centrály skupiny I. a odmítal, že důvodem transakcí, které jsou předmětem trestního stíhání v této věci, byla daňová optimalizace ve společnostech I. P. a G. Zdůraznil, že fakturovaná plnění byla běžným standardem marketingu ve farmaceutické společnosti, a že on sám neměl ze stíhaných transakcí žádný osobní prospěch. Soudům vytkl, že jím popsané skutečnosti dezinterpretovaly. Zejména se nezabývaly podstatou jím tvrzených skutečností, a rolí obviněného S. , který již v roce 2008 přijal funkci předsedy představenstva společnosti G., jež patřila H. D. a zdůraznil, že ve všech jeho funkcích rozhodoval s omezenými pravomocemi v souladu s jeho funkčním zařazením, pokyny vedení a finančním úsekem společností I. P. a G. Úhradou vyfakturovaných částek pro něj vše skončilo, přičemž faktury v této trestní věci skutečně existovaly, plnění nebylo fiktivní a vše bylo náležitě zaúčtováno, a to včetně bezhotovostních plateb na příslušné bankovní účty. 32. Vzhledem k tomu, že soudy řádně neobjasnily všechny skutečnosti týkající se jeho podílu na trestné činnosti, obviněný P. V. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 40 T 16/2015, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného podle §226 písm. a) zprostil obžaloby. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o ods.t 1 tr. ř. odložil, případně přerušil výkon jemu uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty. d) dovolání obviněného M. V. 33. V dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. V. vytýkal nepřezkoumatelnost rozhodnutí, proti nimž dovolání směřuje, a tzv. deformaci důkazů, protože odvolací soud (viz body 61. až 63. rozsudku) nespecifikoval, v čem shledává rozsudek nalézacího soudu správným a jaké jsou konkrétní důvody pro nepřipuštění námitek obhajoby. Zcela nedůvodně soudy závěr o jeho vině opřely o výpověď obviněného V., avšak nepřihlédly k tomu, že dovolatel se s ním prakticky neznal a nevěděl ani o tom, kdo jsou další účastnici trestné činnosti, kteří se k jejímu spáchání doznali. Obchodním partnerem obviněného M. V. byl pouze obviněný S. , s nímž měl standardní obchodní spolupráci bez jakýchkoli protiprávních aktivit, přičemž soudy dovozovaly, že obviněný V. byl v kontaktu s obviněným S. neustále, což není pravda. 34. Vadným podle obviněného bylo, že soudy neprovedly důkaz závěrečnými zprávami, které obviněný S. zpracoval pro společnost I. E., kdy tyto podklady byly do spisu vloženy, a po skončení vyšetřování se nacházely fyzicky v budově Expozitury v Ústí nad Labem, obviněný měl možnost do nich nahlédnout a shledal, že se jedná o stejnopisy zpráv od obviněného S. , které se již později obhájkyni obviněného ve spise nepovedlo dohledat, a proto na ně ani nemůže přesně odkázat. 35. Rozsudek soudu prvního stupně se vůbec nezabývá poskytnutými službami, resp. v rozporu s důkazní situací popírá existenci důkazů, že tyto služby byly poskytnuty, což je absurdní i s ohledem na závěr uvedený pod bodem 77. rozsudku odvolacího soudu, jenž nezohlednil podnikání malých a středních společností v období celosvětové hospodářské situace, s ohledem na krach banky Lehman Brothers v roce 2008 a s tím spojené ekonomické krize, která se dotkla i jeho společnosti, a proto se musel v podnikání spojit s obviněným S. , který měl za sebou zkušenosti krizového manažera. 36. Společnosti dovolatele byly výhradně společnostmi, jež se zabývaly architekturou a projektováním, a proto pro ně bylo výhodnější mít extérního personalistu, přičemž v krizových dobách byl důležitý též nadhled zvenčí a bylo nutné omezit fixní náklady, zejména náklady mzdové, což s sebou neslo nutnost subdodávek. Soudy však tento systém subdodávek kriminalizovaly a zpochybňovaly možnost obviněného najmout si třetí osobu k tomu, aby zajistil nezbytné služby. Z uvedených důvodů obviněný M. V. namítl nerespektování zásady in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Obviněný tvrdil, že v průběhu přípravného řízení ani řízení před soudem nebylo prokázáno, že se neuskutečnily deklarované stavební práce pro společnosti, jejichž představitelé byli rovněž trestně stíháni, avšak ti, jež si objednali výhradně stavební práce, byli zproštěni obžaloby. Obviněného M. V. , který si u obviněného S. objednal i jiné služby však nalézací soud odsoudil při porušení zásad in dubio pro reo a rovnosti zbraní. 37. Soudy podle obviněného nerozlišovaly mezi poskytovateli stavebních a obdobných plnění, kdy v případě dovolatele byly ve prospěch jeho společnosti L. poskytnuty služby. Obviněný poukázal na roli V. E., který se vyjadřoval k provádění prací, nikoli k jejich účtování, jehož výpověď odvolací soud vadně hodnotil, i na další důkazy, podle nichž bylo prokázáno, že plnění proběhla, což mimo jiné i svědek V. E. potvrdil, a pokud odvolací soud uvedené skutečnosti nezkoumal, bylo upřeno právo na spravedlivý proces, jehož porušení se promítlo i v bodě 77. rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud námitky obviněného posoudil jen zcela mechanicky. Deformaci důkazů obviněný M. V. shledal i při hodnocení důkazu v podobě faktury č. 12100923-2 ze dne 23. 9. 2010, vystavené společností A. na společnost L., o které se soud prvního stupně vyjadřuje na straně 553 a odvolací soud na straně 71 jejich rozsudků, avšak podle obviněného zcela v rozporu s tím, co on sám uváděl ve své obhajobě. 38. Pochybení obviněný shledal při protokolaci hlavních líčení v tom, že soud prvního stupně nezasílal obhájcům obviněných průběžně protokoly z hlavních líčení, čímž výrazně ztížil možnost přípravy obhajoby, a poznámku odvolacího soudu (bod 65. rozsudku) stran této situace pak považoval za nemístnou, obzvláště když existují rozdíly mezi zvukovými záznamy z hlavního líčení a vypracovanými protokoly, protože na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že nejsou přesné a v některých případech zkreslují význam podaných výpovědí. 39. Dovolání obviněného M. V. zdůvodněné JUDr. Tomášem Sokolem se též opírá o §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, z důvodu nezákonnosti důkazů pořízených v přípravném řízení v rámci odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu, domovních prohlídek a nesprávné protokolace audiozáznamů z hlavního líčení. Obviněný poukázal na extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což vedlo k nedostatečnému objasnění naplnění objektivní stránky, jakož i subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit skutkem popsaným pod bodem I. 3) výroku rozsudku nalézacího soudu, když se soudy jeho obhajobě nedostatečně věnovaly a to pouze na stranách 583 až 585 rozsudku soud prvního stupně a odvolací soud pouze v bodě 77. Odvolací soud se dopustil pochybení, pokud vycházel z výpovědi obviněného V., která v průběhu trestního řízení doznala značných změn, a dostatečně neposoudil jeho věrohodnost vyplývající z protichůdných tvrzení, a to i když poukázal na fakt, že připustil, že některé činnosti skutečně prováděny byly. Za významnou lze označit i skutečnost, že obviněný nevedl od roku 2011 řádně účetnictví svých společností. Spoluobviněný V. si musel být dobře vědom skutečnosti, že mu hrozí trestní stíhání a vysoký trest, což bylo zřejmě dostatečnou motivací k tomu, aby využil nabídky stát se spolupracujícím obviněným v souladu s §178a tr. ř., aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. 40. Nesprávnosti při hodnocení důkazů spatřoval obviněný M. V. i ve vztahu k obálkám, jež byly zajištěny při domovních prohlídkách, ve kterých se nacházela finanční hotovost, a z nichž byly sejmuty otisky prstů patřící obviněným V., S. a jeho bratru P. S. Otisky obviněného M. V. však uvedeny nejsou, přičemž v obálkách nebyly nalezeny žádné finanční prostředky a obálky nebyly označeny způsobem, jenž by nasvědčoval tomu, že jsou určeny nějakým zájmovým osobám v dané věci. Důkazy s otisky prstů u obviněného M. V. vůbec nalezeny nebyly a ve spisu se nenacházejí. Pochybení v hodnocení důkazů spatřoval též v selektivním výběru e-mailů s P. F. Tvrdil, že reklama na webových stránkách www.business-inform.com byla realizována, k čemuž poukázal na svou vlastní výpověď, a na e-mailovou korespondenci se svědkem E. Existenci internetové reklamy v závislosti na shromážděných důkazech uznala i obžaloba, ovšem uvedla, že náklady na tuto reklamu byly značně nadhodnocené, a proto byl předložen znalecký posudek Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., jehož předmětem je ve stručnosti zjištění ceny obvyklé za reklamu spočívající v reklamních bannerech umístěných na webových stránkách www.business-inform.com , provozovaných společností A., a dále stejné reklamy na webových stránkách www.e-ekonomika.cz , provozovaných společností C. C., s. r. o. Odvolací soud se ke znaleckému posudku a jeho hodnocení nalézacím soudem vyjádřil v bodě 88. rozsudku tak, že se s jeho úvahami zcela ztotožňuje, nicméně s takovým postupem nelze souhlasit. Jestliže reklama existovala a byla realizována, nelze bez dalšího konstatovat, že vzhledem k tomu, že neměla žádný hospodářský efekt, jednalo se o fiktivní plnění. I kdyby byla návštěvnost webových stránek s reklamou minimální, stále se může stát, že se díky reklamě najde potencionální klient, přičemž reklama je obecně daňově uznatelný výdaj podle §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb. Soud pak nemá při zkoumání naplnění znaků skutkové podstaty podle §240 tr. zákoníku zjišťovat to, zda měla reklama nějaký hospodářský výnos, nýbrž to, zda bylo plnění v podobě reklamy reálně uskutečněno či nikoli, a pokud bylo, má se soud zabývat tím, zda za cenu obvyklou či nadhodnocenou. Z uvedeného důvodu byl přibrán i znalec Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph.D., avšak nelze učinit závěr o nadhodnocení reklamy společnosti A. pro společnost L. a P., což však soud prvního stupně dostatečně nerespektoval a zjednodušeně konstatoval bezcennost reklamy. 41. Z obsahu znaleckého posudku a zejména z následujícího výslechu znalce u hlavního líčení vyplynuly zcela zásadní nedostatky v jeho znaleckém zkoumání, neboť bylo zjištěno, že znalec ve svém posudku pro srovnání a vygenerování ceny obvyklé nepoužíval ceny za obdobné služby z internetových stránek, které by byly tématicky blízké předmětu podnikání společností, jimž byla tato reklama poskytována. Dalším zásadním nedostatkem znaleckého posudku bylo, že znalec pro srovnání nepracoval vůbec s cenami roku 2008, což nebylo odstraněno ani poté, co byl obhajobou obviněných K. a K. , předložen jiný znalecký posudek č. 2841-111/16, zpracovaný znaleckým ústavem K. A&C. C., jehož předmětem byla ekonomická analýza internetové reklamy ve formě reklamních bannerů a PR článků fakturovaných společnosti A., a byl znalcem Dr. Ing. Vítězslavem Hálkem, MBA, Ph.D., dopracován Dodatek č. 1 jeho znaleckého posudku. Rovněž bylo třeba zvažovat, jakým způsobem byla stanovena platba za danou reklamu, tudíž jestli měl objednatel platit např. za 1.000 shlédnutí nebo za určitý časový úsek, přičemž i sám znalec připustil, že ceník společnosti A. neobsahoval cenu za počet impresí, a proto nelze cenu hodnotit z pohledu metodiky použité znalcem, tj. modelem plateb za 1.000 zobrazení, ale spíše jako cenu za časový úsek. Uvedená metoda platby dokonce v letech 2008 až 2010 převažovala například i u společnosti M. Z uvedených důvodů považoval obviněný M. V. za směrodatnější znalecký posudek ústavu K. A&C. C. 42. Obviněný M. V. souhrnně ke znaleckému posudku znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., Dodatku č. 1, jeho výpovědi i posudku znaleckého ústavu K. A&C. C. uvedl, že znalecký ústav zvolil k výpočtu ceny reklamy v období let 2008 až 2012 zcela přiléhavý postup, protože cena reklamy sjednaná společností A. byla placena na základě časové jednotky, nikoli počtu zobrazení, s čímž operoval znalec Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Ph.D., i když jeho znalecké zkoumání ukázalo, že cenový model – platba za 1.000 zobrazení byl podstatně levnější, tak tento model nebyl ve smlouvě se společností A. sjednán, avšak model časový byl v inkriminovaném období hojně využívaný. Z těchto důvodů nebylo možné na základě znaleckého posudku znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., dospět k jednoznačnému závěru, že by ceny stanovené ve smlouvách se společností A. byly předražené. 43. Podle obviněného není dostatek důkazů ani ohledně závěru soudů o údajně fiktivní poradenské i konzultační inženýrské činnosti od společnosti A., k nimž nalézací soud žádné konkrétní důkazy vyvracející obhajobu obviněného neuvedl a odvolací soud předložil pouze nepodloženou a mylnou hypotézu o nepotřebnosti této outsourcingové služby poskytnuté obviněným S. , k čemuž se již dovolatel v rámci své argumentace vyjádřil s tím, že neexistuje jediný důkaz, který by potvrzoval, že práce fakturované společností M. byly fiktivní, jak dovodily soudy obou stupňů, a pokud ani obviněný V. o těchto pracích nehovořil, jedná se o ukázkový případ extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy, resp. porušení práva obviněného na spravedlivý proces. 44. Dokazování je zatíženo též nezákonně opatřenými důkazy, a to odposlechy, záznamů telekomunikačního provozu, údaji ze zajištěných diářů a tabulek optimalizace, včetně důkazů pořízených při domovních prohlídkách, neboť příkazy vydané Okresním soudem v Ústí nad Labem k uskutečnění těchto operativně pátracích prostředků nesplňovaly požadavky plynoucí z ustálené judikatury existující již v době jejich vydání. Okresní soud v Ústí nad Labem přejal návrh státní zástupkyně a celé odůvodnění se omezilo prakticky na obecné fráze. K místní nepříslušnosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, v jehož světle je nepochybné, že Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodoval v přípravném řízení jako místně nepříslušný. Se závěrem soudů, že jde o správný procesní postup, se však obviněný neztotožnil. Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, se musí podle názoru obviněného vztahovat i na jeho trestní věc, protože trestní řízení nebylo v době vyhlášení nálezu pravomocně skončeno, a proto se na něj toto rozhodnutí Ústavního soudu muselo vztahovat, a to se všemi procesními důsledky. Upozornil na to, že až do vyhlášení výše citovaného nálezu Ústavního soudu existovalo v praxi státních zástupců při určování místní příslušnosti množství pochybení, např. i v kauze D. R., o níž rozhodoval Ústavní soud usnesením dne 17. 9. 2010 pod sp. zn. I. ÚS 2632/12 (existují i další případy viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4717/12, ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 2717/13, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1082/14, a další). Změna judikaturou zastávaného názoru ohledně určování místní příslušnosti byla kontinuálním procesem, který se nedá přiřknout pouze okamžiku vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Podle obviněného M. V. tudíž neexistuje žádný logický důvod, proč by měl být aplikován §71 zákona č. 182/1993 Sb., a nemělo by být přihlédnuto k závěrům vymezeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Proto byly orgány činné v trestním řízení povinné při určování místní příslušnosti postupovat v souladu s §18 tr. ř. 45. Mimo již uvedené, nesplňovaly podle dovolatele příkazy k odposlechům a dalším úkonům náležitosti předepsané zákonem, neboť v nich nebyly vymezeny konkrétní skutkové okolnosti věci a jejich odůvodnění bylo velice stručné a obecné, zcela nevyhovující požadavkům zákona a judikatury. Okresní soud v Ústí nad Labem pouze přejal obsah návrhu státní zástupkyně, která prakticky okopírovala žádost policie České republiky a odůvodnění obsahovalo pouze obecnou frázi o tom, že měla být spáchána trestná činnost. Dále pouze citovala příslušná ustanovení trestního zákoníku a řádu, a uvedla, že postupem podle §88 odst. 1 tr. ř. lze získat významné skutečnosti pro trestní řízení, a zákonné podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního hovoru tudíž byly splněny. Odůvodnění mělo být zcela vyčerpávající, k čemuž poukázal například na rozhodnutí ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 4 Pszo 3/2013, či ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 4 Pzo 6/2018. Obdobné nedostatky vytkl dovolatel i ve vztahu k příkazům k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor, kdy shora uvedené zásady je možné obecně vztáhnout i na ně, přičemž v trestní věci dovolatele byly tyto úkony uskutečněny jako nedokladné a neopakovatelné ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. 46. Dovolatel se vyjádřil i k pochybením v podobě nesprávné protokolace hlavního líčení, neboť existují rozpory mezi psanou verzí protokolů a audionahrávkami, které nejsou nevýznamného charakteru, což ve svém rozsudku na straně 62 potvrdil i odvolací soud. Za situace, kdy v protokolu chybí celé pasáže výpovědí, nelze jej považovat za správný, avšak odvolací soud tuto jím uplatněnou námitku bagatelizoval a protokol považoval za řádný, což vedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. 47. S ohledem na shora uvedené obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn 3 To 121/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 40 T 16/2015, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Obviněný rovněž požadoval podle §265o odst. 1 tr. ř. odložit výkon napadených rozhodnutí do doby, než bude rozhodnuto o tomto dovolání, a to ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty. e) dovolání obviněného E. S. 48. Obviněný S. podal dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž spatřoval v tom, že byl uznán vinným, aniž by byl jemu přisuzovaný skutek řádně prokázán, a s ohledem na existenci procesních vad vedoucích k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 40 odst. 2 Listiny. 49. Pochybení obviněný spatřoval v závěru odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně respektoval pravidla spravedlivého procesu a skutková zjištění shledal správnými (viz body 61. až 63. rozsudku odvolacího soudu), ačkoliv neuvedl konkrétní důvody pro nepřipuštění námitek obhajoby, která vytýkala nevěrohodnost výpovědi obviněného V. ohledně toho, že předával finanční prostředky obviněnému S. , aniž by toto soud zdůvodnil, zejména za situace, kdy se obviněný V. takto vyjádřil pouze jednou při výslechu dne 10. 12. 2013. Soudy se nevypořádaly s obhajobou obviněného S. , že na Vinohradech nikdy nebydlel, a proto k uvedenému předání nemohlo dojít tak, jak spolupracující obviněný uváděl, přičemž později už obviněného S. nikde neoznačoval. Dovolatel nezpochybnil, že k trestné činnosti došlo, neboť se část obviněných doznala, nicméně jednalo se výhradně o osoby, jež s obviněným V. přímo spolupracovaly, a on nikoho z nich neznal, obchodoval výlučně s obviněným S., přičemž výpovědi obou z nich popisují spolupráci totožně, kdy obviněný S. setrvává na svém tvrzení, že to byla standardní obchodní spolupráce a o aktivitách obviněného V. neměl až do zahájení trestního stíhání žádné informace, neboť se na této činnosti nepodílel. 50. Soudy se nevyrovnaly s důkazním tvrzením obhajoby ohledně skutečností o založení společnosti A. P., jakožto jediné povolené subdodavatelské společnosti pro A. C., z hlediska mezinárodního rozhodnutí této společnosti. Důkazy ohledně těchto skutečností soudy zcela pominuly, přičemž odvolací soud proti nim vytvořil zcela absurdní konstrukci, neboť podle něj je nutné považovat za trestné jednání jakékoli využívání subdodavatelů, ať již ze stejného oboru nebo i z oboru, který není předmětem podnikání daného subjektu, ale je pro jeho podnikání potřebným. Odvolací soud nesprávně vytknul obviněnému, že neznal osoby, jež měly objednaná plnění realizovat, ani se nepřesvědčil o jejich schopnostech, avšak při tomto závěru nezohlednil, že takové ověřování se v praxi nikdy neprovádí, kdy jednoznačným důkazem o schopnosti subdodavatele jsou konkrétní výsledky, které byly v této věci obviněným prokázány, protože se společnosti oproti ztrátovým létům začalo dařit, což soudy pominuly. 51. Výše uvedená pochybení obviněný považoval za případy tzv. deformace důkazů, kdy soudy nižších stupňů zcela pomíjely skutečnosti předkládané obhajobou a závěry vyvozovaly pouze ze skutečností předložených v obžalobě, které nemají oporu v provedených důkazech, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 8. 1998, sp. zn. II. ÚS 398/97. 52. Nedostatky obviněný namítal i u protokolace hlavních líčení, neboť soud prvního stupně nezasílal obhájcům obviněných průběžně protokoly z hlavních líčení, a poznámku odvolacího soudu (bod 65. rozsudku) považoval za značně nemístnou, když porovnáním audiozáznamu s přepisem protokolu shledal, že se neshodují. Neopodstatněným je konstatování odvolacího soudu, že „strany řízení v průběhu hlavního líčení ani v době kdy podaly odvolání, nečinily námitky proti protokolaci“, což bylo nemožné, když v dané době neměli protokoly k dispozici, tudíž neměli proti čemu vznášet námitky, přičemž rozsudek soudu prvního stupně byl obhájkyni doručen dne 14. 2. 2018 a protokoly až dne 21. 3. 2018, tedy déle než měsíc po vyhlášení rozsudku. Z uvedeného je zjevné, že ve lhůtě pro podání odvolání nebylo možné vznést námitky proti protokolaci, protože obhájci neznali přesné znění protokolů. Obhájkyně obviněného proto Nejvyšší soud požádala, aby se seznámil s rozdíly mezi zvukovými záznamy z hlavního líčení a vypracovanými protokoly, protože na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že nejsou přesné a v některých případech zkreslují význam podaných výpovědí. 53. Z uvedených důvodů obviněný S. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně, aby věc přidělil jinému senátu tohoto soudu. Obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. rozhodl o odložení vykonatelnosti usnesení Městského soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 40 T 16/2015, kterým se zrušuje zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech obviněného, neboť by mu tímto zajištěním mohla být způsobena závažná újma. f) dovolání obviněného M. K. 54. Obviněný K. dovolání podal podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Pochybení spočívající v chybějícím výroku spatřoval v tom, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu, přičemž mu bylo z části vyhověno, ale pouze ohledně výroku o peněžitém trestu. Chybí výrok o tom, jak bylo naloženo se zbytkem odvolání, jež bylo zřejmě částečně zamítnuto, přesto jde o tzv. chybějící výrok ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. 55. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítal nesprávné hmotněprávní posouzení, protože nebyly zajištěny a řádně provedeny výslech obviněného V., odposlechy, záznamy telekomunikačního provozu, znalecké posudky, a další, v čemž je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů nehodnotily důkazy individuálně k jednotlivým obviněným, ale pouze velmi obecně v souhrnu, v podstatě tak, že když se krácení daně prokázalo u ostatních spoluobviněných, tak to muselo být i u obviněného K . 56. Především však obviněný vytýkal, že skutková zjištění nebyla správně právně posouzena, když výrok o vině neobsahuje dostatečné skutkové závěry k tomu, aby mohl být učiněn přesvědčivý závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu krácení daně. Nebyla naplněna subjektivní stránka spáchaného zločinu, neboť on v žádném případě úmyslně daň nekrátil a ani se na krácení vědomě nepodílel, dokonce ani netušil, že se něco takového děje. Podstatný byl mechanismus trestné činnosti, kdy měly být peníze zaplacené za reklamní činnost nelegálně v hotovosti vraceny obviněným S., V., P. a dalšími. Obviněný K. se nikdy však neviděl s obviněným S., V. ani P., ani s nimi nehovořil. Obviněný S. sdělil, že obviněnému K. nikdy nepředal ani korunu a zapojení dovolatele do trestné činnosti tak plyne pouze z osamoceného tvrzení obviněného V. Nadto podle obviněného K. z rozsudků soudů nižších stupňů je patrné, že do části, kde se zabývají odůvodněním jeho viny „neměly co napsat“, neboť na rozdíl od vymezení rolí ostatních spoluobviněných roli obviněného K. nevymezily a pouze jej připojily k výčtu, neboť jeho údajnou protizákonnou činnost ani nebylo čím odůvodnit. 57. Soudům obou stupňů obviněný K. vytkl nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť se nevypořádaly s jeho obhajobou ani s důkazy svědčícími o jeho nevině. Formálně za společnost V.-p. jednal jako její statutární orgán, ale reklamou byli pověřeni jiní manažeři společnosti, což soudy vadně vyhodnotily. Jednáním obviněného K. se odvolací soud zaobíral pouze v bodě 79. rozsudku, aniž by konkrétně své úvahy k dovolateli rozvedl, pouze setrval na koncepci kolektivní viny a uvěřil protichůdnému tvrzení obviněného V., který uvedl, že peníze měl zpětně obviněnému K. předávat obviněný S., ačkoli ten to razantně popřel. Podle nalézacího soudu mělo být výslechy svědků a listinnými důkazy prokázáno, že školení pracovníků V.-p., proběhlo bez jakýchkoli pochybností, avšak soudy nebraly do úvahy, že nedostal zpět ani korunu, a proto je jeho odsouzení za toto jednání, jež mělo být součástí jemu přisuzovaného skutku, nepřípustné. Obdobně hodnotil obviněný K. i to, že veškeré reklamní služby společnosti V. na webových stránkách A. A., za kterou jednal obviněný S., proběhly. Obviněný K. nicméně za zaplacenou a fakturovanou reklamu nedostal zpět opět ani korunu, a to od obviněného S. ani jiných osob. Soud však vyšel ze závěru znaleckého posudku, že předmětná reklama pro společnost V. byla dražší, než jak tomu ve skutečnosti bylo, což je však pouze subjektivní názor. Netušil, že za objednanou reklamu platí mnohem více, než by mohl platit, přičemž neměl nástroje k tomu, jak to zjistit a i znalec musel na tomto zjištění velmi dlouho pracovat. Nemohl nijak zasahovat to vzájemných vztahů, jež mezi sebou další obvinění měli, neboť je neznal, a už vůbec nemohl ovlivnit jednání obviněného S. vůči obviněnému V. Kontakty obviněného a jeho zapojení se do trestné činnosti nepotvrdily ani odposlechy a další záznamy telekomunikačního provozu. 58. Nad rámec uvedeného připomněl, že uhradil za společnost V. všechnu doměřenou daň, úroky i penále, což se ostatně projevilo i v tom, že mu byl soudem druhého stupně zrušen peněžitý trest. Trestnou činnost nespáchal a do kontaktu s obviněným S. se dostal proto, že doufal, že mu pomůže postavit jeho společnost na nohy, což se i podařilo, když se společnost začala řídit mediálním plánem, jenž vymyslel právě obviněný S. 59. Obviněný zpochybnil závěr o fiktivnosti faktur za webovou prezentaci a nadhodnocení její ceny, neboť pro něj se nejednalo o fiktivní faktury a platí stále to, co uvedl znalec Dr. Hálek, který kladný dopad této reklamy uznal, jen tvrdil, že její cena byla příliš vysoká. Podle ekonomických poznatků však částky, jež vynaložila společnost V. na reklamu nebyly rozhodně nepřiměřené, ba právě naopak, neboť společnost v té době zaváděla na trh nové značky, kdy se náklady na reklamu podle znalce mohou pohybovat i okolo 20 % z obratu. Jestliže se podle znalce jednalo o reklamu předraženou, obviněný K. to rozhodně netušil a spíše než o trestném jednání to svědčí o jeho hlouposti a neznalosti marketingového prostředí. Rozsudky soudů obou stupňů pak dovozují, že byl zapojen do trestné činnosti, protože byl v kontaktu s obviněným S. , který byl v kontaktu s obviněným V. a dalšími subjekty, nicméně o těchto dalších kontaktech obviněný K. vůbec nevěděl a celý systém pochopil až po obvinění a zejména u soudu. Kontakt s obviněným S. vzhledem k jejich spolupráci nepopřel a poukázal na to, že i přesto, že byl obviněný S. dlouhou dobu policejním orgánem odposloucháván, tak nikdy nebyl zaznamenán hovor s dovolatelem, který by byť jen naznačoval jakékoli protiprávní jednání obviněného K. Naopak například z odposlechu ze dne 22. 10. 2012 podle obviněného plyne, že žádá, aby mohl závazky společnosti V. vůči společnosti A. A., splatit ve dvou splátkách, což svědčí o logickém a běžném obchodním styku. V jiném rozhovoru zase pouze informoval obviněného S., že jede na jejich společnou schůzku. Z těchto záznamů však nelze dovozovat jakékoli protiprávní jednání. Ke spolupráci s obviněným S. byla vyslechnuta řada svědků, kteří potvrdili, že obviněný K. bazíroval na plnění sjednaných podmínek a byl v oblasti reklamy naprostým laikem, na což měl ve své společnosti manažery. Obviněný S. mu byl ale opakovaně prezentován jako odborník, a proto neměl důvod mu nevěřit. Dovolatel tudíž zcela vylučuje, že by jen tušil, že jsou faktury fiktivní, a absolutně nesouhlasil s tím, že by od obviněného S. přebíral zpět jakékoli finanční prostředky. 60. Závěrem podaného dovolání obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud tímto dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a eventuálně i rozsudek Městského soudu v Praze v příslušných částech podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu, resp. Městskému soudu v Praze k novému projednání. g) dovolání obviněného P. K. 61. Dovolání podané obviněným K. spočívá na důvodech podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř., jenž tvrdil, že jde o nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v porušení povinnosti objasnit zavinění a příčinnou souvislost mezi jemu za vinu kladeným jednáním a následkem. Rovněž vytkl, že soudy nerespektovaly právo na spravedlivý proces, zejména když nebyly provedeny jím navrhované důkazy a bylo porušeno jeho právo na obhajobu a na nestranné posuzování věci. Pochybení spatřoval též v existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými skutečnostmi. Výrok o vině považoval za nesprávný proto, že soudy dostatečně neobjasnily všechny okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu, který mu je kladen za vinu (viz strany 69 až 71 rozsudku soudu prvního stupně). Naopak bylo prokázáno, že se nestal skutek, pro který byl odsouzen, a měl by být zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně řádně nepřezkoumal a odvolání obviněného zamítl z čistě formálních důvodů, aniž by bral do úvahy, že faktury, které jsou jedinými důkazy o proběhlých plněních od společnosti A. jako dodavatele reklamních bannerů za období duben až prosinec 2010 v paušální ceně 200.000 Kč měsíčně, v roce 2011 v ceně 100.000 Kč měsíčně, byly nepravidelně vystavovány společnosti L. na základě uzavřené smlouvy o dílo s obviněným V., nikoli s obviněným S. , přičemž se nejedná o důkazy, jež by prokazovaly vinu obviněného K . Pochybení se soudy nižších stupňů dopustily zejména při hodnocení předmětných faktur a jedné z mnoha výpovědí obviněného V., aniž by přihlédly k části, kde se vyjadřoval k tomu, jaká reklama skutečně existovala (bannery, webové stránky, software). Nadto i státní zástupce při hlavním líčení v závěrečné řeči dospěl k závěru, že se jednalo o skutečné reklamní bannery, které však byly nadhodnoceny, ale i přesto dospěl soud k názoru, že faktury byly fiktivní a plnění jen předstíraná. 62. Obviněný K. vznesl výhrady proti tomu, že obviněný V. vystupoval v institutu spolupracujícího obviněného, měnil své výpovědi v průběhu celého trestního řízení a byla použita jen část výpovědi, která svědčila v neprospěch obviněného K. , což svědčí o porušení zásad spravedlivého procesu. Pochybením byl i závěr odvolacího soudu, jenž uvedl v bodě 11. rozsudku, že cílem obviněného mělo být získání majetkového prospěchu po odečtení provizí, což není reálně možné, neboť pokud by výše provizí odpovídala 5 až 10 % z celkově vracené částky, jak uváděl obviněný V., tak by příjmy spolupracujícího obviněného rozhodně nebyly tak vysoké, aby si mohl dovolit tak nákladný životní standard jaký vedl, na což obvinění v předmětné věci upozorňovali, avšak soud tuto skutečnost nezohlednil. O nevěrohodnosti obviněného V. svědčí to, jakým způsobem se vyjadřoval k získávání podílů na provizích společností, za které jednal, přičemž tato okolnost nemůže být přičítána k tíži dovolatele, neboť nebylo prokázáno, zda v roce 2010 a 2011 skutečně obviněný V. obviněnému K. finanční prostředky vracel. Tabulka "Optimalizace“ není podle dovolatele důkazem jeho viny, neboť je ve vztahu k němu neúplná. 63. Namítán je i způsob výpočtu zkrácené daně u společnosti L., neboť v jeho případě od ní nebyla odečtena daňová ztráta, jako se tomu stalo například u obviněného M. nebo V. , aniž by soudy tento svůj postup odůvodnily, ačkoli společnost L., dosahovala daňové ztráty po celou dobu spolupráce se společností A. Daňovou ztrátu pak společnost L. neuplatnila ani v následujících letech, přestože již v roce 2012 se dostala do zisku prodejem internetové lékárny. I když na tuto skutečnost obviněný v rámci řízení před soudem upozorňoval, soudy jí nedbaly, a tudíž byl postupem při stanovování výše způsobené škody poškozen, což mělo dopad i do právní kvalifikace skutku. Obviněný K. také uvedl, že žádnou škodu na DPPO nezpůsobil, přičemž i při jejím výpočtu použily soudy odlišnou metodu, kdy použití několika metod při stanovování výše škody činí jejich rozhodnutí nepřezkoumatelným a v rozporu se zásadami pro hodnocení důkazů. 64. U výpočtu škody obviněný poukázal na tzv. opomenuté důkazy, neboť soudy nezohlednily řadu důkazů o daňové ztrátě v letech 2010 a 2011, které jim předložil, a současně tvrdil, že pokud jeho společnost dosahovala daňové ztráty a ta nebyla uplatněna ani v následujících letech, žádná škoda nikomu nemohla být způsobena. Dovolatel ve své další argumentaci upozornil na to, že nemohl úmyslně do daňových přiznání společnosti L. zahrnovat fiktivní faktury s cílem snížit zisk, neboť společnost od roku 2008 do roku 2012 vykazovala daňovou ztrátu, kterou neuplatňovala, a přesto tento závěr pojaly soudy do výrokové části rozhodnutí, aniž by bylo možné shledat, že obviněný jednal úmyslně, neboť výše uvedená skutečnost jeho úmysl zcela vylučuje. 65. Společnost L. postupovala v souladu s právními předpisy i u DPH, protože deklarovanou činnost společnosti A. proplatila, včetně DPH podle zákona č. 235/2004 Sb., a uplatnila nárok na odpočet. Osobou povinnou k odvedení této daně tak byla společnost A., to však nečinila, jak uváděl obviněný V., což soudy nebraly do úvahy. Po celou dobu spolupráce se společností A. žil v dobré víře, že je vše v pořádku, a to až do doby, než se dozvěděl v roce 2013 o trestné činnosti obviněného V., tj. dva roky po ukončení spolupráce se společností A. Výsledky dokazování proto nesvědčí o tom, že by jednal úmyslně, neboť tento závěr je vybudován pouze na tzv. kolektivní vině. 66. Právní závěry obviněný nepovažoval za správné, protože nebyl naplněn ani jeden z obligatorních znaků skutkové podstaty podle §240 tr. zákoníku, a soud nespecifikoval povinnost, kterou měl obviněný svým jednáním porušit. Úmyslné zavinění je vyloučeno, protože nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že společnosti obviněného V. neodvádějí řádně daně, a že zahrnul fiktivní faktury do daňových přiznání s úmyslem snižovat si daňový zisk, kterého ani nedosahoval. Nedošlo k naplnění znaku podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchání trestného činu se dvěma osobami, jelikož obviněný K. s odkazem na §17 písm. b) tr. zákoníku tvrdil, že vůbec nevěděl o žádné trestné činnosti třetích osob. Neztotožnil se ani se závěrem o značném rozsahu vzniklé škody, kdy odkázal na to, jak daňová škody vzniká a upozornil, že postup policejního orgánu v dané věci budí pochybnosti, neboť do zaslání usnesení o zahájení trestního stíhání neměl správce daně žádné pochybnosti o fakturaci společností A., přestože v roce 2011 daňovou kontrolu u společnosti L. prováděl. Správce daně nerespektoval presumpci neviny, po odečtení faktur společnosti A. nebylo možné po subjektu L. zaplacení DPPO požadovat, neboť pro daňovou ztrátu ji společnost nemusela odvést. Ve vztahu k DPH obviněný K. opět zdůraznil, že ji jeho společnost uhradila, a dokonce měla nárok na odpočet, a proto jediným, kdo mohl být za její neodvedení odpovědným, je obviněný F. V. 67. Obviněný spatřoval pochybení i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 555, 559, 566, 571, 572 a 574, kdy poukázal na nesprávné hodnocení důkazů, zejména tzv. tabulek „Optimalizace“, zajištěných e-mailů a zápisů v diářích. Skutková zjištění soudů obviněný popíral na základě vlastní představy o tom, jak společnost L. vedl a zdůraznil, že obdobné námitky vznesl již dříve, ale odvolací soud se jimi nezabýval, a proto došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zásady in dubio pro reo a práva na náležité objasnění věci, když soudy nezohlednily důkazy svědčící v jeho prospěch a použily různé metody k vyčíslení vzniklé škody. 68. Závěrem dovolání obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud v nezbytném rozsahu doplnil dokazování, a aby obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování, eventuálně, aby zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. a), c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán a ani nebylo prokázáno, že by tento skutek obviněný spáchal. h) dovolaní obviněného D. K. 69. Obviněný K. dovolání podal podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek byl vydán na základě nezákonně vydaných příkazů ohledně odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, existuje tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, vznikají pochybnosti, zda se stal skutek tak, jak byl popsán v obžalobě, a soudy při jeho objasňování postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo vymezenou v rozhodnutích Ústavního soudu. Výše uvedené vady měly podle obviněného za následek, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také nesprávném hmotněprávním posouzení. 70. Soud prvního stupně vycházel z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jež však neprokazují závěry, ke kterým došel, a jež potvrdil soud odvolací. V souvislosti s touto výtkou odkázal obviněný na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, týkající se příslušnosti soudů při podávání žádostí státního zastupitelství, která se má řídit podle obvodu, v němž byl spáchán trestný čin. To však státní zástupce v přezkoumávané věci nedodržel a návrhy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu podal u Okresního soud v Ústí nad Labem, ačkoli trestná činnost byla páchána na území hlavního města Prahy, a proto jsou příkazy vydané tímto soudem a na základě nich získané důkazy nezákonné. Odvolací soud se podaným odvoláním zabýval v bodě 81. rozsudku, avšak jeho závěry tam uvedené jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy a vychází ze špatně pochopených námitek, s nimiž se odvolací soud fakticky nevypořádal. Předně uvedl, že není pravdou, že by si citovaná společnost objednávala PR články, neboť se jedná o společnost zaměřenou na podnikání v oblasti zajišťování velkých energetických systémů, a proto je logické, že okruh jejích potencionálních zákazníků je omezený. S tím souvisí i to, že reklama společnosti T. nebyla cílená na masy lidí, nýbrž na odbornou veřejnost, kde návštěvnost stránek není tak relevantní, přičemž i z tohoto důvodu se společnost obviněného přestala účastnit veletrhů, kde byla velká návštěvnost, ale jednalo se zejména o laiky, kteří jejích služeb nevyužívali, a proto začala cílit na menší akce. Bannery, které si společnost objednala od společnosti A. byly umístěny na webových stránkách, což ve výpovědi potvrdil i obviněný V. Závěr odvolacího soudu ohledně nereálnosti tvrzení dovolatele, že k ukončení spolupráce došlo kvůli hospodářské recesi, byl podle obviněného K. vyvrácen přímo pořízenými odposlechy. Neobstojí ani úvaha soudu, že se jednalo o zanedbatelnou položku s ohledem na obrat společnosti. Sjednaná reklama zajistila společnosti T. nového obchodního partnera, tudíž zcela jistě splnila účel, pro který byla uskutečněna a je s podivem, jak měl sám obviněný zjistit, že se jednalo o fiktivní plnění. 71. Obviněný zopakoval námitky uvedené v odvolání, přičemž poukazoval zejména na nevěrohodnost obviněného V., který během trestního řízení několikrát měnil svoji výpověď podle toho, jak se mu to zrovna hodilo. Se společností T. jednal pouze obviněný S . Obviněný se neztotožnil s výpovědí obviněného V., že byl přítomen na jedné schůzce, kde došlo k předání peněz společnosti T., což však provedl obviněný S. mimo vozidlo, což je lživé a absurdní, neboť není možné, že by si na tyto skutečnosti obviněný V. nevzpomněl již v přípravném řízení. Ke společnosti T., nevěděl nic bližšího a nedokázal se vyjádřit ani k podrobnostem schůzky, jíž měl být přítomen. Za lživé označil dovolatel i sdělení obviněného V., že se uměle navyšovala návštěvnost stránek, což vyslechnutý svědek J. V. i znalecký posudek vyvrátili. V rámci provedených důkazů neexistuje jediný e-mail ani jiný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že se má vracet nějaká částka z uhrazeného plnění společností T. nebo společnosti A., že byla reklama fiktivní, že bannery na webových stránkách neexistovaly nebo že by schůzky za účelem vracení peněz byly sjednány. Odvolací soud se s námitkami obviněného dostatečně nevypořádal. E-mailová komunikace neprokazuje, že v roce 2008 nebyly bannery na webových stránkách už umístěny, pokud odvolací soud odkazoval na tzv. tabulky optimalizace, zcela pominul skutečnost, že tyto se u obviněného K. nenašly a žádný z obviněných neuvedl, že by mu byly známy. Není v nich uvedeno ani jméno dovolatele a stejně tak u něj nebyla nalezena žádná obálka, v nichž měla být předávána finanční hotovost. 72. Znalecký posudek č. 2364-234/13 ze dne 16. 1. 2014, který nechal dovolatel vypracovat, prokazuje, že cena reklamy sjednaná mezi společností T. a A. nijak nevybočuje z poměrně širokého rozsahu ceny za obdobné produkty, přičemž znalecký posudek se zabýval i tím, že částka vynaložená na tuto reklamu byla k celkovým nákladům společnosti nepatrná, asi ve výši jedné desetiny. Vypočítal také to, že daňová povinnost se při vyjmutí zpochybňovaných faktur zvýší v menších jednotkách procent u daně z příjmů a o cca 0,5 % u DPH, což vyvrací jemu za vinu kladený motiv páchání trestné činnosti. 73. Závěrem dovolání obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výrocích týkajících se dovolatele a ve věci sám rozhodl podle §265m tr. ř. tak, že obviněný K. se podle §226 písm. a), b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Pokud by dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uvedeným postupem nelze rozhodnout, navrhl obviněný, aby zrušil rozsudku soudů obou stupňů. ch) dovolání obviněného J. S. 74. Obviněný S. podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. rozhodnutím soudů obou stupňů vytýkal nesprávné závěry o vině, které neodpovídají výsledkům provedeného dokazování v části týkající se vracení finančních prostředků obviněnému, neboť tato skutečnost nikdy nebyla obviněnému S. prokázána. Soudy jeho vinu posoudily kolektivně s ostatními obviněnými, aniž by dbaly zásady individualizace a presumpce neviny. Poukázal též na to, že jako hlavní důkaz sloužily tzv. „tabulky Optimalizace“ a výpověď obviněného V., k jehož osobě obviněný poznamenal, že se s ním nikdy osobně nesetkal, natož aby si s ním předal finanční hotovost, což potvrdil ve své výpovědi i obviněný F. V. 75. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se nevypořádal s jeho námitkou, že prvostupňový soud založil své závěry na pouhých domněnkách, kdy poukázal konkrétně na pasáž z výpovědi obviněného V. ze dne 28. 4. 2016, že pokud peníze nepředával on, tak si obviněný S. peníze nechal. Uvedenou výpověď však popřel u hlavního líčení obviněný S. , jenž tvrdil, že obviněný S. žádné peníze nedostával, a proto je závěr soudů o předání peněz podle dovolatele založený pouze na domněnce obviněného V. Ani důkazy v podobě tabulek Optimalizace bez dalšího nesvědčí o tom, že by se obviněný S. dopustil trestné činnosti, neboť mají být dokladem toho, jak bylo fakturováno za fiktivní reklamní plnění, a jaké částky měly být vraceny těm, kteří danou reklamu zaplatili. Tabulky nicméně vytvořil pouze obviněný V. a nikdo jiný o nich nevěděl. Odvolací soud dále vůbec nezvážil a nevypořádal se s námitkou obhajoby, že obviněný S. si mohl peníze prostě ponechat, aniž by to obviněnému V. vůbec sdělil, přičemž tato alternativa nebyla v trestním řízení zvažována, ale zároveň nebyla žádnými důkazy vyloučena, naopak obviněný S. ji v zásadě potvrdil, což svědčí o extrémním rozporu. Předání peněz dokládá soud prvního stupně též tvrzením obviněného V., že v jednom případě předal peníze synovi obviněného J. S., kdy tuto informaci uvedl pouze v přípravném řízení a u hlavního líčení ji už neopakoval a soud tak při konstatování této skutečnosti vycházel z důkazu, který nebyl u hlavního líčení vůbec proveden. J. S. nebyl soudem vyslechnut, což vedlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. 76. Daňovou povinnost k DPH obviněný neměl a odvolací soud nesprávně vyložil zákon č. 235/2004 Sb., nehledě na to, že se žádného krácení DPH a DPPO nedopustil, a proto nebyla naplněna subjektivní stránka jemu za vinu dávaného činu. Společnost S. s., zaplatila společnosti A. fakturovanou částku za její služby včetně DPH, a tuto daň odpočetla, což je legální postup zcela v souladu se zákonem. Společnost A. navíc byla řádný plátce a v době spolupráce s obviněným prošla daňovou kontrolou, která nic neodhalila. Celé spolupráci navíc poskytl záštitu obviněný S. , který vystupoval jako důvěryhodná osoba a působil ve společnosti D. & S. , která se zabývala vyhledáváním strategických partnerů a podnikatelským poradenstvím. Dovolatel se vůbec nemohl dozvědět o tom, že společnost A. jí zaplacené DPH neodvádí. 77. Podle obviněného nebylo možné dospět k závěru, že jednal s úmyslem, neboť se soudy dostatečně nezabývaly jeho prokázáním a je možné dospět maximálně k závěru o nevědomé nedbalosti obviněného, i když ani ta nebyla řádně objasněna. Nemohl jednat s úmyslem, neboť nemohl vědět o případných nezákonných aktivitách obviněného V. a společnost S. s. své závazky řádně plnila a společnost A. žádné podezřelé aktivity nevykonávala, a pokud krátila DPH, nemůže to být přičítáno k tíži obviněného S. , protože ten ji vždy zaplatil a po právu uplatnil odpočet této daně podle §72 zákona č. 235/2004 Sb. 78. Cena za jemu poskytnuté reklamní služby nebyla nadhodnocená. Reklamní služby pro něj nebyly prioritou, neboť smlouva o mediální podpoře, kterou zprostředkoval obviněný S. , pro něj byla alternativou k zaplacení zálohy za služby tohoto obviněného, které mu poskytoval v oblasti hledání strategického partnera. Navíc reklama s sebou přinášela výhodu zviditelnění se, kdy obviněný S. plnění na smluvených internetových stránkách kontroloval a zajímal se o něj. Ani kdyby se ztotožnil s konstatováním, že cena za reklamu byla přemrštěná, nelze z této skutečnosti dovodit jeho úmysl ke krácení DPH a DPPO. Subjektivní stránka nebyla u obviněného ve vztahu ke zločinu, jímž byl uznán vinným, dána ani na podkladě skutkových zjištění, jež soudy učinily, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadená rozhodnutí ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. a rozhodl sám podle §265m tr. ř. tak, že dovolatele zprošťuje obžaloby. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a) k dovolání obviněného S. 79. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství u dovolání obviněného S. za námitku, jíž nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval nepodložené tvrzení o komplotu orgánů činných v trestním řízení (příslušníků policejního orgánu a dozorující státní zástupkyně) společně s bývalou manželkou obviněného a o zmanipulovaní řízení v neprospěch dovolatele s cílem jej poškodit, neboť se jednalo o námitku procesní, která byla již vypořádána. Procesní povahu má i výhrada o zajištění jeho obhajoby v průběhu trestního řízení s ohledem na nedostatek finančních prostředků. V předmětném případě byla obhajoba obviněného zajištěna po celou dobu trestního řízení, byť od určitého okamžiku obhájkyní ustavenou z úřední povinnosti (JUDr. Taťanou Chvalovou), což předpokládá jak Úmluva a Listina (čl. 40 odst. 3), tak zákonná úprava (§38 a násl. tr. ř.). Z protokolů o hlavním líčení není patrno, že by v tomto okamžiku obviněný učinil návrh podle §33 odst. 2 tr. ř. a osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016). Obhájkyně měla dostatek času na seznámení se s věcí obviněného, jemuž bylo doručeno opatření o ustanovení obhájkyně JUDr. Taťany Chvalové ex officio při hlavním líčení dne 6. 10. 2016. Tato obhájkyně se zúčastnila všech následujících hlavních líčení, včetně toho, kdy přednesla závěrečnou řeč (25. 11. 2016). Dovolatel tedy uvádí nepravdu, pokud tvrdí, že se týden před závěrečnými řečmi ocitl bez advokáta. 80. Státní zástupce se neztotožnil s tvrzením obviněného, že nemohl být pachatelem, neboť k naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku není vyžadován speciální subjekt, ale pachatelem může být kdokoli (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017). Ze samotného popisu je role obviněného evidentní, trestná činnost byla spáchána ve spolupachatelství, kdy obvinění jednali se společným záměrem, aby nebyla daňová povinnost přiznána a uhrazena, tedy aby byla daň zkrácena, čímž naplnili skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. V podrobnostech odkázal na správné závěry soudu prvního stupně, jenž i ve skutkových zjištěních popsal, že to byl obviněný, kdo vymyslel nelegální systém vztahů, aniž by tento měl oporu v reálném plnění za deklarované služby, který zájemcům usilujícím o vyvedení disponibilních prostředků z podnikatelské činnosti mimo účtování odpovídajícímu realitě umožňoval nakládat s uvolněnými prostředky volně podle vlastního uvážení. Činnost celého systému směřovala ke vzniku uměle vytvořených „nákladových“ faktur a následně a v důsledku toho i ke snížení daně. Obviněný se sám rovněž aktivně zapojil do fyzického nakládání s finančními prostředky, jež obíhaly v dotčeném nelegálním systému. Jednání obviněného tak bylo nedílnou součástí uceleného systému krácení daní. Rozhodně z jeho strany nešlo jen o ojedinělou či nahodilou asistenci bez znalosti skutečného smyslu a cíle celého postupu. Jestliže každý z pachatelů jednal s vědomím, že v konkrétní věci nejde o řádné obchody splňující podmínky pro odpočty DPH, nýbrž o fiktivní obchody směřující k vylákání neoprávněného daňového nároku, pak je dáno i jejich úmyslné zavinění za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018). 81. Konstatoval-li dovolatel, že všichni obvinění krom spoluobviněného V. byli odsouzeni v rozporu se směrnicemi a unijní judikaturou, tak s ním státní zástupce rovněž nesouhlasil. V posuzovaném případě šlo o úmyslné krácení daňových povinností jednotlivými daňovými subjekty v důsledku zahrnování faktur o fiktivním plnění do účetnictví těchto daňových subjektů, k němuž reálně nedošlo, což samozřejmě zástupci příslušných daňových subjektů museli vědět. Opodstatněným neshledal poukaz obviněného na to, že nepomáhal s vedením účetnictví daňových subjektů, v nichž působili spoluobvinění a jejichž daňové povinnosti byly kráceny. Jestliže obviněným vymyšlený a realizovaný systém byl založen na vykazování neexistujících obchodních případů s určitou výší zdanitelného plnění, bylo obviněnému nepochybně známo, že se daňové doklady o těchto fiktivních plněních s největší pravděpodobností stanou součástí účetnictví a budou i podkladem pro jejich daňová přiznání. Nelze-li hovořit o přímém vlivu (např. v tom smyslu, že by obviněný daňová přiznání sám sestavoval či diktoval jejich obsah), jeho nepřímý vliv je zřejmý. 82. U společností (blíže v dovolání nekonkretizovaných), které byly i bez fiktivních faktur ve ztrátě, byla výše daňové ztráty daňového subjektu neoprávněně zvýšena zavedením fiktivních faktur do jeho účetnictví. V důsledku odečtení vyšší daňové ztráty, docházelo k neoprávněnému zkrácení daňové povinnosti daňového subjektu v dalších zdaňovacích obdobích. I touto problematikou se nalézací soud ve svých úvahách zabýval (srov. stranu 526 odůvodnění jeho rozsudku). Fiktivní navýšení daňové ztráty zakládá za splnění všech zákonných podmínek trestní odpovědnost pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1086/2018). Majetkový prospěch pachatele není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. 5 Tdo 693/2013). I v případě závěru o přijetí provize (jejímu odečtení z částky, s níž obvinění fyzicky mimo oficiální účetnictví zainteresovaných subjektů nakládali) je tuto nutno považovat za prospěch. Jestliže pak obviněný S. uváděl, že jediný, kdo měl mít prospěch z protiprávního jednání, byl spoluobviněný F. V., jde o námitku, jež je založena na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl soudy na podkladě dokazování učiněn a tudíž výhradu stojící mimo uplatněný dovolací důvod. 83. V případě obviněného S. nelze shledat tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (blíže bod 74. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že soudy nepřisvědčily tezi dovolatele o zosnování komplotu vůči obviněnému z touhy jeho bývalé manželky po pomstě, přičemž se i tato možnost stala předmětem jejich zájmu a úvah, nelze automaticky považovat za postup odporující zákonným požadavkům na hodnocení důkazů (viz bod 65. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), když ani poznatek o chybné protokolaci nebyl zaznamenán. Závěry nalézacího soudu jsou v tomto ohledu opřeny o relevantní podklady (srov. strany 511 až 526 rozsudku soudu prvního stupně). Správně byly posuzovány i znalecké posudky (viz strany 506 až 511 tamtéž). 84. K trestu bez použití §58 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce poukázal na výstižné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Námitky směřující proti uložení trestu propadnutí majetku obviněného podle §66 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce považoval za nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž dovolatel výslovně neuplatnil. Přesto poznamenal, že obžaloba ze dne 12. 11. 2015 obsahovala výčet úkonů týkající se zajišťovacích institutů, včetně specifikace zajištěných věcí, popř. odkazu na umístění příslušných listin týkajících se zajištění v trestním spisu předloženém soudu spolu s obžalobou. Z uvedeného výčtu bylo dobře seznatelné, jakých majetkových hodnot se může návrh státní zástupkyně na uložení trestu, jenž by postihoval majetek obviněného, týkat. Trest propadnutí majetku nenavrhovala státní zástupkyně ani v závěrečné řeči, ale z protokolu o hlavním líčení se podává, že byl navržen trest propadnutí v přípravném řízení zajištěných nemovitých věcí a finanční hotovosti (srov. stranu 159 obžaloby), k čemuž se majetkové poměry obviněného zjišťovaly. Městský soud v Praze není vázán návrhem procesních stran ohledně toho, jaký trest má v tom kterém případě obviněnému uložit, svůj závěr dostatečně odůvodnil. Uvedený výrok potvrdil i odvolací soud, jenž upozornil na §66 odst. 3 tr. zákoníku, v jehož smyslu se ve výroku o uložení tohoto trestu neurčují jednotlivé věci a ani jiné majetkové hodnoty, které do majetku odsouzeného patří (stejně jako věci, které nejsou ze zákona, tzn. ve smyslu §66 odst. 3 tr. zákoníku, postiženy). Zákonná podmínka pro uložení trestu propadnutí majetku podle §66 odst. 1 tr. zákoníku byla nepochybně v případě obviněného splněna. 85. Státní zástupce s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016, uvedl, že i když odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto směru neobsahují žádné bližší úvahy, automaticky to neznamená, že trest propadnutí majetku neměl být obviněnému vůbec uložen, neboť je třeba vycházet z obsahu celého trestního spisu, jenž obsahuje dostatek podkladů, aby si soud mohl učinit obrázek o majetkových poměrech obviněného, o nichž i obviněný vypovídal. Tvrzená péče o zletilého syna není důvodem pro snížení trestu. Při ukládání trestu zákazu činnosti nedošlo k pochybením. Pro podání dovolání proti zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku [§265b odst. 1 písm. j) tr. ř.] ve vztahu k zúčastněným osobám (M. S. a obchodním společnostem L. a E. A.) není obviněný oprávněn, protože výrok učiněný ohledně zúčastněné osoby se obviněného bezprostředně nedotýká již proto, že „[z]účastněnou osobou je osoba rozdílná od obviněného, jejíž věc byla nebo podle návrhu má být zabrána“ (srov. §42 odst. 1 tr. zákoníku, též Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2003. s. 276). 86. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce shledal námitky obviněného S. nedůvodnými a Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 87. Toto vyjádření státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jenž k němu do dne konání neveřejného zasedání nepodal u Nejvyššího soudu žádné připomínky. b) k dovolání obviněného M. a replika k němu 88. Státní zástupce k výhradám proti postupu policejního orgánu před vydáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 17. 8. 2012, č. j. OKFK-2635-3/TČ-2012-252201-TR, uvedl, že nezakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovalo všechny náležitosti stanovené podle §160 odst. 1 tr. ř. a bylo možné shledat, že od počátku byly obviněnému známy a v zmiňovaném usnesení patřičně vymezeny všechny potřebné znaky stíhaného zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. 89. Námitka vůči místní nepříslušnosti soudu, jenž v přípravném řízení trestním rozhodoval o použití operativně pátracích prostředků, rovněž nebyla vznesena v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pro ni není vyčleněn speciální dovolací důvod. Příslušností soudu k rozhodnutím v přípravném řízení se zabývaly soudy nižších stupňů (srov. strany 528 až 529 rozsudku soudu prvního stupně, bod 67. odůvodnění odvolacího soudu), kdy s odkazem na nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, shledaly, že v odůvodnění nálezu zaujatý výklad nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována (viz bod 120. nálezu). Pokud tedy v období předcházejícím citovanému nálezu byla založena postupem podle §26 odst. 1 tr. ř. místní příslušnost okresního soudu, která nevyhovuje požadavkům nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, je pro zachování práva na zákonného soudce nutno první další návrh na rozhodnutí v přípravném řízení podat u soudu, který těmto požadavkům vyhovuje. Tím však, jak je opakovaně zdůrazněno výše, není jen z tohoto důvodu nijak dotčeno právo na zákonného soudce v období předcházejícím (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 3327/16). 90. Závěry o zavinění shledal státní zástupce správnými a námitky obviněného o tom, že chybí úmyslné zavinění, nedůvodnými. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, zjevně naplňuje všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to i co do subjektivní stránky. Pakliže obviněný v dovolání odmítal naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, zjevně svoje přesvědčení odvíjel v prvé řadě od vlastního výkladu skutkového děje, který však nekoresponduje s provedeným dokazováním a se skutkovými zjištěními, jež byly na podkladě vyhodnocených důkazů přijaty nalézacím soudem. 91. Trest propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku však státní zástupce považoval za nedostatečně odůvodněný a vzbuzující vážné pochybnosti. Poukázal na to, že podmínkou není zjištění, že věc, jíž se má tento trest týkat, byla pořízena či financována z výnosů z trestné činnosti, ale zajištění a následná konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, pokud z jakéhokoliv důvodu nelze tento výnos odčerpat přímo trestem propadnutí věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 551/2017, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015). Soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku k trestu propadnutí náhradní hodnoty, který uložil dovolateli, neuvedl potřebné skutečnosti, neboť se zabýval jen uložením trestu odnětí svobody za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž při použití tohoto moderačního oprávnění výslovně zmínil, že obviněnému byla uložena citelná sankce postihující jeho majetkovou sféru v podobě vysokého peněžitého trestu a trestu propadnutí náhradních majetkových hodnot. Odvolací soud, byť bylo obviněným odvolání podáno i proti výroku o trestu, konstatoval jen to, že případné námitky proti přiměřenosti uložených trestů považuje za nedůvodné a ztotožňuje se i s uložením trestů vedlejších. 92. Taková argumentace je podle státního zástupce zcela nedostatečná, nevysvětlující naplnění zákonných podmínek pro ukládání tohoto druhu trestu, včetně návaznosti na možnost uložení trestu propadnutí věci. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nelze seznat, jakými úvahami k naplnění uvedených zákonných podmínek se soudy při uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty obviněnému řídily, zda uložený trest měl být ekvivalentem k věci, kterou obviněný získal trestným činem, či které bylo ke spáchání trestného činu (obviněným) užito. Soudy nespecifikovaly konkrétní výši finanční částky, k níž nebylo možno uložit trest propadnutí věci, a k jejímuž ekvivalentu měla být poměřována výše uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty. Lze se jen domnívat, že touto výší by měla být procentuální část z hodnot uvedených na fakturách, jež jsou ve skutkové větě výroku o vině. Existence konkrétní věci, resp. konkrétní finanční částky získané trestným činem (užité či určené k trestné činnosti), je přitom základní podmínkou pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a v návaznosti na to základní podmínkou pro případné uložení trestu náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 767/2018). Chybí úvahy ohledně splnění zákonné podmínky uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty spočívající v tom, že pachatel některým ze způsobů uvedených v §71 odst. 1 tr. zákoníku zmařil možnost uložit mu trest propadnutí věci. Rozhodný byl i stav pokladny společnosti I., a tvrzení obviněného, že prostředky zajištěné v částce 7.123.833 Kč na bankovním účtu obviněného a v sídle společnosti I. P. C., byly součástí vlastnictví společnosti I. Nalézací soud k části těchto finančních prostředků učinil v odůvodnění svého rozsudku dílčí závěr, že se jedná o prostředky z obálek pocházejících od obviněného S. , ale ani ohledně těchto peněžních prostředků odůvodnění uložení náhradního trestu neobsahuje žádné úvahy. Jen určitá část z propadlých prostředků byla přitom zajištěna na bankovním účtu, který byl veden na obviněného. 93. Trest propadnutí náhradní hodnoty neměl být dovolateli vůbec uložen, jeho uložení nebylo soudy náležitě vyjasněno v souladu se splněním všech zákonných podmínek nezbytných pro tento náhradní trest postihující pachatele. 94. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného M. ohledně výroků o trestech, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 40 T 16/2015 v celém výroku o trestech uložených tomuto obviněnému, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 95. Obviněný M. se s tímto vyjádřením státního zástupce ztotožnil ohledně uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, nesouhlasil však s tvrzením státního zástupce, že nelze zcela vyloučit situaci, že by nedostatky rozsudku soudu druhého stupně bylo možno odstranit v dovolacím řízení. Poukázal na své námitky mířící vůči neprokázání výše daňové povinnosti a nevypořádání se s tím, že podstatnou část uniklé daně zaplatil, v dalším setrval na důvodnosti celého dovolání, které směřuje nejen proti výrokům o uložených trestech, ale i proti výroku o vině, a proto považoval za nutné, aby vadné výroky rozsudků soudu obou stupňů byly zrušeny včetně rozhodnutí na tyto vadné výroky navazujících, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. byla věc dovolacím soudem přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. c) vyjádření k dovolání obviněného P. V. 96. K dovolání obviněného P. V. státní zástupce uvedl, že žádná z namítaných procesních vad nedosahuje porušení práva na spravedlivý proces. Nezákonné opatření důkazů a chybné zaprotokolování hlavního líčení není podloženo bližším vyjádřením, dovolatel toliko konstatoval uvedené skutečnosti jako fakt, aniž by blíže upřesnil, proč má důkazy z přípravného řízení z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i z domovních prohlídek za nezákonné. Totéž platí i v případě tvrzené nesprávné protokolace, u níž neuvedl, v jakých jejich částech a z jakých důvodů ji pokládá za chybnou. Pro takový případ odkázal na vyjádření, která byla ze strany Nejvyššího státního zastupitelství podána k dovoláním těchto spoluobviněných. 97. Existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a skutečným obsahem provedených důkazů, nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. V řízení se soud první instance, jehož skutkové závěry přijal i soud odvolací, nedopustil žádného, natožpak extrémního rozporu v přijatých skutkových závěrech oproti skutečnému obsahu v řízení provedených důkazů. Těžiště argumentace obviněného vychází z opakování jeho obhajoby, s níž se soudy dostatečným způsobem vypořádaly, a proto státní zástupce na jejich skutkové závěry v plné míře odkázal (srov. zejména strany 590 až 594 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Obviněný přehlížel skutečný obsah provedených důkazů, jimiž byl při jejich posouzení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jednoznačně usvědčen ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Nebylo rozhodné, zda z tohoto protiprávního jednání obviněný měl či neměl majetkový prospěch, neboť majetkový prospěch pachatele není znakem uvedené skutkové podstaty trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018). 98. Důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž obviněný označil jen formálně bez bližší argumentace, nesplňuje podmínky řádně uplatněného důvodu, protože nestačí poukázat jen na příslušné zákonné ustanovení vymezující některý z dovolacích důvodů, ale je třeba jej podložit argumenty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017). Podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí nelze ani k dovolateli seznat, který výrok by měl chybět, když o jeho odvolání jako celku bylo rozhodnuto podle §256 tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného P. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. 99. K tomuto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jež bylo obhájci obviněného zasláno, Nejvyššímu soudu do dne konání neveřejného zasedání nedošly žádné připomínky. d) vyjádření k dovolání obviněného M. V. a replika k němu 100. Podle státního zástupce dovolání obviněného M. V. uplatněné podle v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opřené pouze o procesní vady, které nevykazují judikaturou soudů vymezené parametry pro závěr o zásahu do práva na spravedlivý proces. 101. Námitky obviněného M. V. tvoří argumentace známá z jeho dřívější obhajoby, s níž se soudy nižších stupňů dostatečným způsobem vypořádaly, věnovaly se jí se vší pečlivostí a výsledky provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě rozvedly a vysvětlily (srov. zejména strany 553, 555 až 557, 576 až 577, 583 až 585 a 594 až 596 rozsudku soudu prvního stupně a body 72., 77. a 86. rozsudku odvolacího soudu). Proto nebyl k výjimečnému zásahu do skutkového stavu věci v posuzovaném případě důvod. 102. Tvrzení, že v jeho případě byly všechny fakturované činnosti provedeny, a faktury se správně staly součástí účetnictví společností jím ovládaných, a ke zkrácení daní nemohlo dojít, neodpovídá obsah provedených důkazů, neboť obviněný ignoroval důkazy svědčící v jeho neprospěch (např. tabulky optimalizace, zajištěná hotovost u obviněného, výpověď spoluobviněného P.), anebo jejich skutečný obsah popřel (výpověď spoluobviněného V.), popř. jej interpretoval svým vlastním způsobem (např. e-mailová komunikace, jednotlivé faktury, znalecké posudky). Nepřisvědčil ani výhradám zpochybňujícím výpověď obviněného V. O činnosti společnosti M. sice nemusel mít obviněný V. bližší informace, tyto by však v případě skutečného provedení deklarovaných stavebních prací musel mít obviněný P., jenž zajišťoval vyhotovování faktur jménem této společnosti, a to k pokynům obviněného S . Společnost M. nehradila žádné práce ani subdodavatelům, jak vyplynulo z účetnictví společnosti a výpovědi svědka M. B. (jednatele společnosti) . 103. Obálky nalezené u obviněného M. V. při domovní prohlídce, dosvědčují činnost tohoto obviněného v kontextu s nalezenou finanční hotovostí a její výší a zjištěním, že právě v takových obálkách docházelo k vracení podstatné části plateb vynaložených za uměle vykazované činnosti obchodními subjekty začleněnými do systému. Soudy nepominuly část výpovědi obviněného V., v níž popsal poskytování reklamy prostřednictvím reklamních bannerů na založených internetových stránkách www.business-inform.com , a nepřijaly závěr, že tyto reklamní služby společnost A. vůbec nerealizovala, nýbrž uznaly, že jisté plnění sice bylo prováděno, ale jen „na oko“, bez skutečného zájmu účastníků dohody na jejím reálném provádění. Částky uváděné ve fakturách nebyly zapisovány podle vykonávané reklamní činnosti, ale byly v souladu s počáteční dohodou spoluobviněných vytvářeny tak, aby to vyhovovalo potřebě vyvést určité disponibilní prostředky ze společností vystupujících na straně odběratele. Poskytování outsourcingových služeb je druhem podpůrné obchodní činnosti, avšak činnosti vykonávané obviněným S. pro společnost I. E. nebylo možné označit za podpůrné. Nelze pominout, že o takových činnostech nevěděl obviněný V., ačkoli fakticky vystupoval za společnost A., jež na fakturách figurovala jako dodavatel. Státní zástupce vady neshledal, i proto, že soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky svá zjištění a závěry vysvětlily. 104. Zákonnost odposlechů a dalších operativně pátracích prostředků nevykazuje obviněným namítané nedostatky, a i když jde o procesní námitku místní nepříslušnosti, pro kterou není vyčleněn speciální dovolací důvod, poukázal státní zástupce na vysvětlení učiněné soudy (viz strany 528 až 529 rozsudku soudu prvního stupně a bod 67. odvolacího soudu), a to s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Jestliže Obviněný M. V. poukázal na nesprávnosti protokolu z hlavního líčení ze dne 4. 5. 2016, blíže neupřesnil, o jaké vadné části se mělo jednat. K zachycení průběhu hlavního líčení byl využít zvukový záznam podle §55b odst. 1 tr. ř. a v takovém případě se zaznamená do protokolu jeho podstatný obsah (§55b odst. 5 tr. ř.), nikoli doslovný přepis, jestliže o to státní zástupce či obviněný nepožádají. Uvedenou námitkou se zabýval již odvolací soud v bodech 64. a 65. odůvodnění svého rozhodnutí, porovnal protokoly o hlavním líčení se zvukovými záznamy, způsob protokolace označil za poměrně přesný a nezkreslující význam obsahu podaných výpovědí, jejichž doslovná protokolace požadována nebyla. Obvinění nepodali námitky proti protokolaci, podání námitek není vázáno na nějakou lhůtu, výhrady obvinění vznesli až v doplnění odvolání po nařízení veřejného zasedání o odvolání konaného na konci roku 2019. 105. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. 106. Obviněný M. V. k těmto skutečnostem ve své replice poukázal na plnění v podobě studia na F. U. of W., nedodržení zásady in dubio pro reo ze strany soudů nižších stupňů, nesprávné hodnocení znaleckého posudku Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, a revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu K. A&C. C. i na kauzu O. a závěry, jež v ní učinily orgány činné v trestním řízení. Závěrem uvedl, že je přesvědčen, že se stal obětí justičního omylu, kdy jeho jediným proviněním byla skutečnost, že se dlouhodobě znal a stýkal s údajným organizátorem daňové trestné činnosti obviněným S . Zdůraznil, že obviněný V. se dopouštěl trestné činnosti ve větším rozsahu, než bylo objasněno v rámci trestního řízení. Obviněný se domníval, že část plateb, které uhradily společnosti jím řízené, použil spolupracující obviněný V. pro vlastní potřebu, přičemž ke krácení daní docházelo až na úrovni společností jím řízených, na což orgány činné v trestním řízení nijak nereagoval. V ostatním setrval obviněný M. V. na svých tvrzeních uvedených v dovolání. e) vyjádření k dovolání obviněného S. a replika k němu 107. Státní zástupce výhrady uvedené v dovolání obviněného S. označil za uplatněné mimo všechny dovolací důvody. Jednalo se výhradně o procesní námitky vytýkající vadný způsob odůvodnění napadeného rozsudku, nesprávné vyhodnocení důkazů, a způsob protokolace průběhu hlavních líčení, které byly formulovány jen velmi obecně. Státní zástupce uvedl, že proti odůvodnění soudních rozhodnutí podle §265b odst. 4 tr. ř. dovolání není přípustné. Obviněný vycházel jen z bodů 61. až 63. odůvodnění rozsudku, jimiž však odvolací soud své odůvodnění v podstatě jen uvozoval a své úvahy, které se v zásadě shodovaly se závěry soudu prvního stupně a nebylo je tudíž nutné dopodrobna znovu opakovat, vyjevil v další části odůvodnění (výslovně obviněného se týkal zejména bod 78. rozsudku). Hodnocení výpovědi obviněného V. nevykazuje podle státního zástupce nedostatky. Dále shledal, že soudy z provedených důkazů vyvodily zcela správné skutkové závěry. Mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je procesní námitka chybné protokolace, s níž se vypořádal již odvolací soud (srov. body 64. až 65. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), který porovnal protokoly o hlavním líčení se zvukovými záznamy, způsob protokolace označil po tomto přezkumu za poměrně přesný a rozhodně nezkreslující význam obsahu podaných výpovědí, jejichž doslovná protokolace požadována nebyla. Vzhledem ke zjištění, že nebyly uplatněny námitky proti právnímu posouzení, státní zástupce navrhl dovolání obviněného S. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. 108. Obviněný S. v replice vyjádřil nesouhlas s argumenty státního zástupce, poukázal na svoji funkci ve vedení společnosti A. C. a její spolupráci se společností A. P. C., která si najala společnost A., a zdůraznil, že státní zástupce přistupoval k věci čistě formalisticky. K chybné protokolaci obviněný odkázal na jím nově předložené novinové články svědčící o tom, že pro soud prvního stupně to nebyla výjimečná situace a znovu požádal o přezkum protokolů dovolacím soudem. Setrval na názoru, že se stal obětí justičního omylu z důvodu uvedených v dovolání. Obhajoba rovněž považovala za nutné zdůraznit, že obviněný S. utrpěl začátkem roku 2021 mozkovou příhodu, které dne 7. 3. 2021 podlehl, avšak jeho rodina i přesto trvá na projednání dovolání i po jeho smrti, neboť by chtěla očistit jeho jméno. f) vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného K. 109. Státní zástupce výhrady uvedené v dovolání obviněného K. označil za uplatněné mimo jakékoliv dovolací důvody, neboť se soud prvního stupně, jehož skutkové závěry přijal i soud odvolací, nedopustil žádného, natožpak extrémního rozporu přijatých skutkových závěrů s provedenými důkazy. Spolupráce s obviněným S. byla i u obviněného K. prokázána, jednalo se o zcela očividné nadhodnocení nasmlouvaných služeb již z prvopočátku smluvního vztahu, který sjednával právě obviněný K. , a nikoli některý z jeho managerů. Vykazované faktury nekorespondovaly s objektivní realitou. Služby měly být poskytovány v oblasti internetové reklamy dosud neetablovaným podnikatelským subjektem, který neměl žádnou minulost a jímž nově zřízené a dále provozované internetové stránky neposkytovaly žádný předpoklad, že reklama bude mít očekávaný efekt. Skutečný účel jednání pachatelů, včetně obviněného K. je doložen i tím, že k úhradám plateb s okamžitou možností volně nakládat s vyplacenými prostředky tito přistoupili ještě předtím, než vůbec mohly být na webových stránkách umístěny reklamy. Na uvedené skutečnosti bylo podle státního zástupce možné usuzovat zejména z výpovědi spolupracujícího obviněného V. Šlo o systém v mnoha případech nastavený obviněným S. , s nímž byl dovolatel v osobním kontaktu. Skutečné převzetí finančních prostředků dovolatelem K. není nezbytnou podmínkou pro to, aby byl učiněn závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. K jeho spáchání došlo už podáním posuzovaných daňových přiznání. Zda skutečně obviněný vyinkasoval v hotovosti a ve sjednaných částkách od spoluobviněných to, o co usiloval, když přistoupil na systém praktikovaný obviněným S. a dalšími spoluobviněnými, již nebylo pro závěr o jeho vině rozhodné. 110. Závěrem státní zástupce shrnul, že dovolání obviněného K. týkající se subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, bylo vystavěno výhradně na námitkách skutkového původu, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. 111. K tomuto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obviněný K. ani jeho obhájce do dne konání neveřejného zasedání neuvedli žádné připomínky. g) vyjádření k dovolání obviněného K. 112. Státní zástupce v dovolání obviněného K. ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neshledal žádnou relevantní argumentaci dopadající na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného K. považoval za opakování obhajoby uplatněné v průběhu celého trestního stíhání i v odvolání, s nimiž se soudy vypořádaly způsobem respektujícím pravidla spravedlivého procesu. Obviněný se snažil především znevěrohodnit svědectví spolupracujícího obviněného V., jež soudy považovaly za věrohodné, protože bylo podpořeno dalšími ve věci provedenými důkazy, když dovolatel zjevně přehlédl množství dalších výnosných aktivit spolupracujícího obviněného, z nichž se nejedna z nich stala součástí skutků, pro něž byli obviněni další pachatelé. Soudy též zohlednily, že jisté plnění sice bylo prováděno, nicméně vzápětí shledaly, že se tak dělo jen „na oko“, bez skutečného zájmu účastníku dohody na reálném provádění plnění, a nepřijaly skutkový závěr předkládaný dovolatelem, že by uzavřel ústní smlouvu o dílo s obviněným S. , nýbrž vycházely toliko z důkazů, které z dokazování vyplynuly. 113. Námitku, že při vykázání daňové ztráty a nulové daňové povinnosti za zdaňovací období let 2010 a 2011 nemohlo dojít ke zkrácení daně a eventuálně ani k pokusu daň zkrátit, státní zástupce považoval za podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nedůvodnou, neboť zavedením faktury vystavené společností A. za první čtvrtletí roku 2012 za údajné reklamní služby do účetnictví společnosti L., byly finanční prostředky poskytované jen na oko, což se přímo projevilo na zkrácení daňové povinnosti. I výše daňové ztráty za předchozí zdaňovací období byla ovlivněna zavedením fiktivních faktur do účetnictví. Fiktivní navýšení daňové ztráty zakládá za splnění všech zákonných podmínek trestní odpovědnost pachatele za trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018 sp. zn. 7 Tdo 1086/2018). Ke znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku státní zástupce zdůraznil, že není rozhodné, zda obviněný způsobil škodu, ale to, že zkrátil daň v určitém rozsahu, v tomto případě ve značném rozsahu, tedy minimálně ve výši 500.000 Kč. Ze všech zjištěných důvodů zájem pachatelů směřoval ke zkrácení DPPO a DPH. K uvedenému státní zástupce poukázal na vybrané závěry rozhodovací praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018, ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 503/2017, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 946/2015, a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1055/2012). 114. S obviněným nesouhlasil ani v tom, že nebylo prokázáno jeho zavinění v úmyslné formě podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, odkázal na správné závěry soudu prvního stupně a zmínil, že o dobré víře obviněného K. nesvědčí např. to, že z počátku šlo o proplácení výdajů za služby, které ještě ani nezačaly být poskytovány. Jeho jednání bylo vedeno záměrem snížit daňový základ daňového subjektu L. a uměle zkrátit jeho daňové povinnosti, čili jednoznačně spáchané v úmyslu přímém. 115. Vzhledem ke shora uvedenému navrhl státní zástupce Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 116. K tomuto stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství se obviněný K. do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil. h) vyjádření k dovolání obviněného K. a replika k němu 117. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného K. uvedl, že argumentace týkající se odposlechů nebyla uplatněna v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž příslušností soudu k rozhodnutím v přípravném řízení se zabývaly ve svých rozhodnutích, jak nalézací soud (strany 528 až 529 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak soud odvolací (odstavec 67. na straně 63 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a to s odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. S ohledem na tyto okolnosti soudy své závěry učinily plně v kontextu těchto zjištění a jsou správné. 118. V případě posuzovaného jednání obviněného K. nejde o nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a již vůbec ne o to, že by mělo jít o rozpor extrémní. Námitky i tohoto dovolatele byly opakováním jeho obhajoby, s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly způsobem respektujícím pravidla spravedlivého procesu. Nedůvodnými shledal výhrady proti postupu správce daně, neboť při daňové kontrole finanční orgán není obeznámen se všemi souvislostmi, jež následně mohou být zaznamenány v trestním řízení, a dovolatel pominul, že daňová kontrola u společnosti, za níž jednal, měla být provedena ke zdaňovacímu období, které se téměř nepřekrývalo s dobou, v níž se měl dopouštět předmětné trestné činnosti. Skutečnost, že šlo pouze o zástěrku trestné činnosti, musela být dovolateli známa od počátku jeho zapojení se do nastaveného systému provozovaného obviněným S. , a to ze schůzek, jichž se s tímto organizátorem trestné činnosti účastnil a z pravidelného inkasování poměrné značné části provedených plateb za reklamu zpět do jeho rukou v hotovosti, přičemž to, že se nepotkával osobně s obviněným V. lze připisovat tomu, že spojovacím článkem mezi nimi byl obviněný S . Nepřisvědčil ani výhradám proti nevěrohodnosti obviněného V., v jehož výpovědi nelze nalézt zmiňované nesrovnalosti. K tabulkám optimalizace státní zástupce uvedl, že není nic neobvyklého na tom, že se tyto nenašly u dovolatele, protože primárně nesloužily jeho potřebám. Své opodstatnění tyto tabulky měly v případě spoluobviněných S. a V., kteří by vzhledem k rozsahu nabízených služeb bez jejich existence rychle ztratili přehled o platbách zaslaných tím kterým kooperujícím odběratelem a o prostředcích, které mají být z vyinkasovaných peněz zaslaných odběrateli na bankovní účty ovládaných společností v hotovosti vráceny zpět osobám za odběratelské společnosti vystupující. Znalecký posudek společnosti K. A&C. C. byl zcela dostatečně vyhodnocen v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. 119. Vzhledem ke shora uvedenému navrhl státní zástupce Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. 120. K tomuto vyjádření státního zástupce obviněný K. tvrdil, že o tzv. tabulkách optimaliza ce nevěděl, a v další své argumentaci v zásadě setrval na okolnostech tvrzených v dovolání a setrval i na svém dovolacím návrhu. ch) vyjádření k dovolání obviněného S. 121. Státní zástupce k dovolání obviněného S. , které kopírovalo jím dříve tvrzené skutečnosti, uvedl, že se s nimi soudy vypořádaly a žádný rozpor v skutkových zjištěních ve vztahu k jeho jednání neshledaly. Nebylo možné přisvědčit jeho obhajobě, že nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že od obviněného S. přebíral v hotovosti podstatnou část plnění, které společnost S. s., předtím poukázala společnosti A. Stěžejní byla zejména výpověď spoluobviněného V., který sice nebyl předání peněz osobně svědkem, ale věděl detaily o spolupráci s obviněným S. , a jeho výpověď k tomuto dovolateli nedostatky nevykazuje, když podle jeho podání bylo zdůvodněno, že si od něj peníze nadále přebíral a odevzdání peněz obviněnému F. V. průběžně potvrzoval, což bylo zcela v souladu s původním ujednáním pachatelů. Rovněž povědomí obviněného S. o tzv. tabulkách optimalizace nebylo nutné, neboť primárně nesloužily jeho potřebám, nýbrž potřebám obviněných F. V. a S. Navíc se v případě dovolatele jednalo o pravidelné, opakující se platby ve stejné výši, takže žádné tabulky neměly smysl. Součástí jejich záměrů bylo to, že žádné zdokladování protiprávního postupu se v oficiálních evidencích, a pokud možno ani jinde, projevit nesmí. 122. Za podpůrný důkaz o vině obviněného S. považoval státní zástupce i to, že o nastaveném nelegálním systému vypovídali i další pachatelé, kteří se stejně jako dovolatel zapojili do systému uměle vykazovaných plateb za údajné služby a zpětných transakcí ve prospěch osob jednajících za příjemce těchto smyšlených či bez reálného opodstatnění jen na oko činěných služeb. 123. Podle názoru státního zástupce námitku proti zavinění bylo možné formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit, s tím, že nemá jakéhokoli opodstatnění. Skutek, jímž byl obviněný S. uznán vinným, zjevně naplňuje všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to i co do subjektivní stránky, tj. zavinění, na straně obviněného, jak soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí důsledně vysvětlily, kdy tento závěr má oporu v provedených důkazech. V předmětném případě obviněný přímo působil v obchodní společnosti, která se od počátku v souladu s jeho prvotním záměrem, který souzněl se záměrem spoluobviněného S. , stala součástí fiktivně deklarovaných a uměle vytvářených obchodních transakcí. Obviněný S. přitom působil jako statutární orgán právnické osoby, který mimo jiné odpovídá za vedení účetnictví (také jeho správnost, úplnost, přehlednost a průkaznost), a za podávání daňových přiznání, což vše nasvědčovalo jeho úmyslnému zavinění. 124. Obviněný S. zahrnováním faktur za smyšlená či ekonomické realitě neodpovídající plnění do účetnictví daňového subjektu S. s. vědomě navyšoval výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů, čímž současně dosáhl snížení daňového základu pro vyčíslení DPPO. Jestliže obviněný do účetnictví společnosti vědomě nechával zahrnovat faktury na v podstatě fiktivní a bezobsažné plnění, na základě nichž posléze vědomě vyhotovoval a podával nepravdivá daňová přiznání, je zjevné, že zájem státu na správném vyměření daně chtěl porušit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. 125. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný rovněž učinil součástí svého dovolání, státní zástupce připomněl, že nebyl naplněn ani v jedné z jeho variant. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 126. Obviněný S. k těmto skutečnostem uváděným státním zástupce žádné výhrady již nevznesl. IV. Přípustnost a další podmínky dovolání 127. Ke všem dovolatelům a dovoláním Nejvyšší soud společně uvádí, že jako soud dovolací shledal, že dovolání jsou přípustná, neboť směřují proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) nebo h) tr. ř., obvinění jsou k jeho podání oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., byla podána podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval. 128. K dovolání podanému obviněným S., jenž zemřel 7. 3. 2021, je třeba uvést, že podle §265p odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud je povinen projednat i toto dovolání, protože bylo podáno ve prospěch obviněného S., když jeho smrt nepřekáží provedení řízení na podkladě takového dovolání; trestní řízení tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel. 129. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných opřená o konkrétní důvody, s jejich zákonnými podmínkami obsahově korespondují, a zda jsou důvodná, a to s ohledem na argumenty uplatněné v dovolání každého z dovolatelů. 130. Podle obsahu podaných dovolání lze shrnout, že všichni obvinění dovolání podali na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navíc obviněný S. též s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., obvinění M. podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., P. V. a K. podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., K. podle §265b odst. 1 písm. b) a S. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. 131. Pro přehlednost je vhodné nejprve obecně vymezit hlediska zákonem stanovená pro označené dovolací důvody, o něž obvinění dovolání opřeli. 132. K dovolání obviněných M. a S. lze uvést, že podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je možné jej podat bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně odvolání podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost jej podle §256 tr. ř. rozsudku zamítl (neodmítl je z formálních důvodů), mohli obvinění M. a S. uvedený dovolací důvod dovolání použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že tito obvinění podali dovolání též s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř., byl důvod dovolání použit podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. 133. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. užitý všemi obviněnými slouží k nápravě vad rozhodnutí spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 134. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 135. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. 136. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do provádění a hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 137. Z dikce tohoto ustanovení tedy plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neslouží zásadně k odstranění vad ve výroku o trestu. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod nicméně vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 138. Pro pochybení ve výroku o trestu, kvůli nimž napadal přezkoumávaný rozsudek obviněný M. slouží důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž tento dovolatel dovolání též opřel. Podle tohoto důvodu lze výhrady proti trestu vytýkat, jestliže by byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 139. Obviněný K. v podaném dovolání označil důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., k němuž lze uvést, že pro jeho naplnění se předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl-li ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). 140. Důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., o který dovolání opřeli obvinění K. a P. V. , slouží k odstranění vad přezkoumávaných rozhodnutí v případě, kdy v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle §56 tr. zákoníku, apod. Za neúplný se považuje výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným by byl takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174). 141. Důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. užil obviněný S. , a je dán v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017). Zákon vymezuje podmínky pro uložení ochranných opatření (k jejich okruhu viz §98 tr. zákoníku, §21 z. s. m. a §15 odst. 2 t. o. p. o.) v ustanoveních §99 až 102a tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173). 142. Nejvyšší soud k takto vymezeným důvodům dovolání u všech dovolatelů pro úplnost podotýká, že pro rozsah přezkumné povinnosti ve vztahu k dovoláním napadeným rozhodnutím platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout a vyložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V. K procesním výhradám a námitkám o porušení pravidel spravedlivého procesu namítaných podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 143. Všichni dovolatelé podle obsahu jimi podaných dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkali existenci extrémního nesouladu a porušení pravidel spravedlivého procesu v postupech orgánů činných v trestním řízení a při zajišťování dokazování, které považovali za nedostatečné, a proto vytýkali: a) nedostatky při zajišťování odposlechů s tvrzením o jejich vydání místně nepříslušným soudem (zejména obvinění S. , M. , M. V. , P. V. , K. a K. ), b) vadnou protokolaci pořízenou soudem prvního stupně (hlavně obvinění S., M. V., P. V. a S. ), c) nevěrohodnost obviněného V. a objasnění viny dovolatelů (k dovolání všech obviněných), d) vady znaleckého posudku znalce Vítězslava Hálka (obvinění M. V., K. a K. ), e) vadné stanovení výše daňových úniků (obvinění S. , K. , K. a S. ), f) nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (zejména obvinění S., M. V. , M. , S. , K. , K. , K. a S. ), g) nesprávné zjištění popsaných skutkových okolností (obvinění S. , M. V. , K. , K. , K. a S. ). 144. Uvedenými výhradami obvinění zásadně důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný důvod dovolání sice nenaplnili, neboť nevytýkali vadné právní posouzení činu, jenž jim je kladen za vinu, nicméně námitky jsou primárně zaměřeny proti procesním postupům orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, což s označeným dovolacím důvodem sice nekoresponduje [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], avšak Nejvyšší soud se jimi zabýval, protože obvinění vytýkali v tomto směru nedodržení pravidel spravedlivého procesu, což se zřetelem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., Nejvyšší soud zavazuje k tomu, aby extrémní porušení práv obviněných vyloučil, a proto se Nejvyšší soud v tomto rozsahu uvedenými výhradami zabýval. a) K zajišťování odposlechů a místní nepříslušnosti soudu v přípravném řízení 145. Dovolatelé vytýkali nedostatky, které spatřovali již v přípravném řízení, zejména však obvinění M. , M. V. a K. brojili vůči nesprávnosti postupů policejních orgánů a posléze soudů při provádění důkazů zajištěnými odposlechy. Především proti tomu, že příkazy k odposlechům byly vydány místně nepříslušným soudem a byly špatně odůvodněné, a proto takto pořízené důkazy vůbec nemohly sloužit jako podklad pro skutková zjištění soudů. Předně je nutné k této námitce uvést, že je známá již z předchozích fází trestního řízení a soudy nižších stupňů na ni již v přezkoumávaných rozhodnutích reagovaly. Soud prvního stupně okolnosti, za kterých byly pořízeny odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, zkoumal, a skutečnosti k nim popsal na stranách 499 až 503 rozsudku, kde rozvedl všechny podstatné skutečnosti týkající se toho, že byly zaznamenány telefonáty s použitím mobilních telefonů užívaných obviněnými S. , V., R. P., M. , P. V. a dalšími, na ně navázaly odposlechy telefonátů z mobilních telefonů užívaných obviněnou E. V. (vše v rámci akce M. a M.). V návaznosti na obhajobu obviněných se soud prvního stupně taktéž obsáhle vyjádřil k úkonům v přípravném řízení prováděným v této trestní věci, jež směřovaly k pořízení předmětných odposlechů (srov. strany 528 až 529 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedl, že trestní řízení bylo od počátku dozorováno z úrovně Vrchního státního zastupitelství v Praze státní zástupkyní JUDr. Dagmar Pětníkovou. Policisté – J. Š. a Z. Š., na něž je v dovolání obviněných rovněž poukázáno – pracovali v policejním útvaru – Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV Policie ČR – s celorepublikovou působností. Přiděleni byli k jeho ústecké expozituře, ale jejich pověření šetřením v této trestní věci nebylo za daných okolností v rozporu s žádným právním předpisem. Jednotlivé úkony trestního řízení a příslušná rozhodnutí činili v jeho přípravném stadiu pověření policisté a státní zástupkyně. Pouze v případě provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a k provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor byly příkazy k jejich provedení vydány na návrh státní zástupkyně JUDr. Dagmar Pětníkové Okresním soudem v Ústí nad Labem. 146. Nalézací soud se podrobně vypořádal rovněž s obhajobou obviněných o nepoužitelnosti takto získaných důkazů zejména vzhledem k tvrzení, že byla v přípravném řízení nesprávně stanovena místní příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem pro rozhodnutí o odposleších, když zejména s odkazem na bod 120. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, shledal, že v namítaném postupu se o vady nejednalo. Soud prvního stupně v návaznosti na toto odůvodnění nálezu Ústavního soudu shledal, že v posuzované trestní věci sice byla část důkazů opatřena úkony provedenými na základě příkazů vydaných Okresním soudem v Ústí nad Labem, který nebyl podle nového výkladu zaujatého Ústavním soudem v citovaném nálezu místně příslušný k jejich vydání, avšak uvedený procesní postup byl realizován před datem vyhlášení tohoto nálezu, v němž bylo výslovně stanoveno, že se vyslovený názor netýká určení místní příslušnosti státního zástupce u úkonů, činěných před dnem 22. 6. 2016, kdy se tento nález stal vykonatelným. 147. Nejvyšší soud závěry, které soudy k uvedeným námitkám obviněných učinily, považuje za správné, a jen pro úplnost dodává, že úkony, vůči nimž námitky obviněných směřují, jsou zaznamenány ve svazku č. 67 spisu na č. l. 22393-22685 a ve svazku č. 71 na č. l. 24 097 až 24 114 spisu. Podle jejich obsahu je zřejmé, že korespondují s postupy vymezenými v §88 tr. ř., zejména příkazy k vydání odposlechů odpovídaly podmínkám stanoveným v §88 odst. 2 tr. ř., a to včetně jejich náležitostí a skutečností, které jejich vydání opodstatňovaly. Jejich odůvodnění vycházejí hlavně ze skutečností známých v době jejich vydání, neboť nelze přehlížet, že jsou pořizovány v počátku trestního řízení, kdy teprve na jejich podkladě je trestná činnost odhalována. Z tohoto hlediska odůvodnění příkazu k vydání odposlechů mohou obstát. Možnost použití odposlechů jako důkazů v tomto řízení obvinění zpochybňovali rovněž tvrzením o nedostatečnosti odůvodnění příkazů k odposlechům. S ohledem na fázi řízení zcela na počátku zajišťování důkazů, je pochopitelné, že na odůvodnění příkazů ke jmenovaným úkonům nelze klást takové nároky jako na jiné rozhodnutí v pozdějších stadiích, proto lze jen konstatovat, že nejsou z těchto pochopitelných důvodů zcela detailní. Se zřetelem na tuto skutečnost jejich obsahová stránka jako neodkladných a neopakovatelných úkonů dostačuje pro posouzení jejich správnosti. Je třeba mít na paměti, že příkazy ve smyslu §88 odst. 2 tr. ř. jsou nástrojem kontroly nezávislých soudů, resp. státního zastupitelství jako garanta zákonnosti v přípravném řízení nad postupem policie v případech, kdy její úkony citelně zasahují do základních práv osob. Nelze pominout, že ani stručné odůvodnění neznamená automaticky porušení práv spravedlivého procesu, neboť odůvodnění je primárně nástrojem kontroly, resp. zárukou proti zneužívání institutů trestního práva dotýkajících se základních lidských práv (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07). V této souvislosti lze připomenout ustálenou soudní praxi, podle níž soudy k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásahu do soukromí (např. odposlech nebo domovní prohlídku) nemají přistupovat ryze formálně, nýbrž mají aplikovat formálně-materiální přístup, tedy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17), přičemž takový přístup aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Maslák a Michálková proti České republice , rozsudek ze dne 14. 1. 2016, stížnost č. 52028/13, a ve věci Duong proti České republice , rozsudek ze dne 14. 1. 2016, stížnost č. 21381/11. Pokud v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ani v příkazu k provedení takového úkonu nebyla odůvodněna jeho neodkladnost či neopakovatelnost, pak je nutné povahu tohoto pochybení zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda i přes chybějící odůvodnění existují v konkrétním případě podmínky pro provedení tohoto úkonu jako neodkladného či neopakovatelného, jak jsou uvedeny v §160 odst. 4 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 37/2013 Sb. rozh. tr.). Případné nedostatky odůvodnění příkazu nebo protokolu lze odstranit i dodatečně při následném posouzení a po zvážení všech souvislostí, jestliže věcné důvody pro neodkladnost, resp. neopakovatelnost úkonu byly splněny, neboť pak se ve své podstatě jedná o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení úkonu jako neodkladného či neopakovatelného. Slabé či dokonce chybějící odůvodnění takového úkonu nevede samo o sobě k závěru o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí, na jejichž podkladě byly realizovány. Jde sice o formální vadu řízení, která však neznamená automatický závěr o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí v takové trestní věci (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Kromě toho se úroveň obsahové preciznosti odůvodnění určitého rozhodnutí odvíjí mimo jiné též od pokročilosti stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vyhotoveno, např. v usnesení o zahájení trestního stíhání trestná činnost nemusí a ani prakticky nemůže být objasněna v podrobnostech a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Nahlíženo touto perspektivou ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky také o něco nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08). 148. O záznamech telekomunikačního provozu byly sepsány protokoly obsahující zákonem stanovené podstatné náležitosti (§88 odst. 4 tr. ř.). Zmíněné záznamy obsahují potřebné údaje o místě, času, způsobu provedení úkonu, jakož i osobě, která záznam pořídila, obsahují též uvedení údajů o obsahu provedeného záznamu (srov. rozhodnutí č. 56/2001 Sb. rozh. tr.). Na základě těchto kritérií a s ohledem na ve věci pořízená rozhodnutí nelze dojít k závěru, že se orgány přípravného řízení při jejich vydání dopustily vad, které by zakládaly porušení pravidel spravedlivého procesu. 149. Soudy se náležitým a ústavně konformním způsobem vypořádaly s otázkou místní příslušnosti orgánů činných v přípravném řízení, a plně respektovaly nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, jenž sice nově vymezil podmínky místní příslušnosti okresního soudu podle kritérií stanovených v §18 tr. ř., avšak pouze pro budoucí řízení, neboť v bodě 120. uvedl, že je nelze aplikovat retrospektivně, rozhodoval-li v přípravném řízení v období před vykonatelností zmiňovaného nálezu okresní soud, jehož místní příslušnost byla založena v souladu s předcházející ustálenou praxí, přičemž takové rozhodnutí nemohlo představovat porušení práva obviněného na zákonného soudce (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2350/16, usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1967/16, usnesení ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2033/16 či usnesení ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1916/15). Proto závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, se uplatní teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti tj. od 22. 6. 2016 (čl. 89 odst. 1 Ústavy). Veškerý průběh trestních řízení, jenž se uskutečnil před tímto datem, je proto nutno posuzovat podle tehdejší praxe. Pokud tedy v období předcházejícím citovanému nálezu byla založena postupem podle §26 odst. 1 tr. ř. místní příslušnost okresního soudu, která nevyhovuje názorům rozvedeným v nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 4/14, jako je tomu i v nyní posuzované věci, nejde o nezákonné či dokonce neústavní příkazy k odposlechům, k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor, jenž by vedly k procesní nepoužitelnosti důkazů z těchto úkonů vzešlých. 150. Vzhledem k takto vyjádřeným zásadám lze shledat, že při posouzení spisového materiálu jako celku a též odůvodnění jednotlivých příkazů k odposlechům nelze pochybovat o jejich důvodnosti, a to zejména s důrazem na jejich neopakovatelnost. 151. Pokud obvinění zpochybňovali pořízené odposlechy z hlediska hodnocení jejich obsahu, tato činnost spadá do postupu podle zásad plynoucích z §2 odst. 6 tr. ř., jemuž soudy věnovaly potřebnou pozornost, a to jak samostatně, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy a taktéž v návaznosti na obviněnými vznesenou obhajobu (viz zejména strany 499 až 503 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto shledal, že v kontextu s ostatními důkazy poskytují velmi plastický a jednoznačný obraz ohledně zapojení se obviněných do spolupráce s hlavou celé trestné činnosti obviněným S. , když soud uzavřel, že z odposlechů vyplývají detaily „obchodního vztahu“ mezi nimi. Nelze přehlédnout, že závěry vycházející z jednotlivých odposlechů jsou doplňovány a jsou v kontextu i s výpovědí spolupracujícího obviněného V. stejně jako s listinnými důkazy a e-maily, jež byly v této trestní věci zajištěny. 152. Lze proto uzavřít, že zpochybnění správnosti uvedených postupů obvinění nečinili na podkladě objektivních skutečností, ale podle vlastního hodnocení některých dílčích sdělení plynoucích z jednotlivých odposlechů, z nichž upozorňovali na kusé informace, jež neodpovídaly závěrům, které svou činností učinil soud prvního stupně, a tudíž se jedná pouze o individuální závěry obviněných založené na skutečnostech vycházejících z odlišného hodnocení důkazů, bez obecného náhledu na všechny rozhodné skutečnosti, a bez reálného vnímání okolností, které vyplynuly i z výsledků provedeného dokazování. Uvedené argumenty obviněných se proto neslučují s jimi označeným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze všech rozvedených poznatků Nejvyšší soud v uvedených procesní postupech stran pořízených odposlechů neshledal vady, neboť netrpí vytýkanými nedostatky a lze uzavřít, že důkazy opatřené provedenými domovními prohlídkami, prohlídkami jiných prostor, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu jsou procesně použitelnými, neboť byly opatřeny v souladu s příslušnými procesními pravidly. b) K námitkám vůči protokolaci hlavních líčení 153. Obvinění S., M. V., P. V. a S. brojili proti způsobu, jakým soud prvního stupně prováděl protokolaci o průběhu hlavních líčení, když vytýkali, že písemně vyhotovené protokoly nekorespondují s pořízenými audiozáznamy, neboť neobsahují celé pasáže výpovědí, a že s nimi bylo ze strany soudu manipulováno. Jde o výhrady, jež vytýkali i v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se zejména odvolací soud dostatečným způsobem vypořádal, aniž by shledal obviněnými namítané nedostatky, když vysvětlil, že namítaná pochybení neměla vliv na samotné hodnocení provedených důkazů a zjištění skutkového stavu věci v daném řízení, případně na porušení práva na obhajobu a přezkoumatelnost napadeného rozsudku. Obvinění v odvolání, obdobně jako v podaných dovoláních, nepožadovali, aby protokol byl opraven, či doplněn, případně neoznačili přesné pasáže, které mají být opraveny, i když o opravě protokolu v takovém případě by ve smyslu §57 odst. 1 tr. ř. rozhodoval soud, o jehož protokol jde. Jak odvolací soud zjistil, námitky proti protokolaci, které by musel soud prvního stupně řešit, neučinily strany ani v průběhu hlavních líčení, ani v době, kdy podaly odvolání. Odvolací soud proto na základě doplnění odvolání, která byla odvolacímu soudu doručena až po nařízení veřejného zasedání, porovnal protokoly z označených hlavních líčení ze dne 4. 5. 2016 a 16. 5. 2016 zaevidované v trestním spise se zvukovým záznamem z těchto jednání a zjistil, že námitky v naznačeném směru nejsou důvodné, neboť ze vzájemného porovnání audiozáznamu a protokolů vyplynulo, že způsob protokolace je poměrně přesný, nezkresluje význam obsahu podaných výpovědí a pokud existují nějaké nepřesnosti, nemají namítané důsledky a nevybočují z obvyklého způsobu protokolace. Rovněž zjistil, že stranami nebylo žádáno ve smyslu ustanovení §55b odst. 3 tr. ř. o doslovnou protokolaci výpovědi, či její části (srov. bod 65. rozsudku odvolacího soudu). 154. K těmto závěrům podle protokolů o hlavních líčeních ze dnů 4. 5. 2016 (č. l. 35893 až 35951 spisu) a 16. 5. 2016 (č. l. 36018 až 36058 spisu), vůči nimž směřovaly hlavní výhrady, je potřeba obecně uvést, že z nich neplynou namítané vady, a soudy respektovaly hlediska uvedená v §55b tr. ř. a splnily tam stanovené podmínky protokolace v řízení před soudem. Postupovaly i podle §55b odst. 3 tr. ř., že „výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, se do protokolu o hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím nebo vysvětlením. Státní zástupce nebo obviněný mohou žádat, aby výpověď učiněná v řízení před soudem nebo její část byla doslovně zaprotokolována; předseda senátu takové žádosti vyhoví, pokud předmětem výpovědi není jen opakování toho, co je již zachyceno v protokolu“. Posoudí-li se obsah námitek a uvedený konkrétní spisový materiál, není zřejmé, že by protokoly trpěly vytýkanými vadami. Nutné je dodat, že proti protokolu mohou strany podat námitky (srov. §57 tr. ř.). Z obsahu spisu neplyne, že by se obvinění v průběhu konaných hlavních líčení domáhali doslovně přepsaných protokolů, anebo že by opravy protokolu touto zákonnou cestou požadovali, navíc, jestliže protokoly obdržely pro jejich obsáhlost později, jejich požadavek byl dodatečně zhojen odvolacím soudem, který obviněným dal na tuto výhradu odpověď. Jejich námitkou se zabýval a shledal, že z obsahu protokolů neplyne, že by s nimi bylo manipulováno a údaje v nich byly zkreslovány. Pokud by byla námitka proti protokolaci vznesena, soud by o ní rozhodl, protože to je jeho povinnost plynoucí z §57 tr. ř. Nemůže tuto povinnost opomenout jen proto, že námitka je nedostatečně konkrétní (srov. rozhodnutí č. 58/2005-II. Sb. rozh. tr.), avšak by tak mohl učinit i později. Pro provedení opravy ani pro vznesení námitky není stanovena žádná lhůta. Proto protokol o hlavním líčení, o veřejném a neveřejném zasedání je zásadně nutno pokládat za věrohodný, pokud není provedenými důkazy prokázán opak. Pouhé, ničím dalším nepodložené tvrzení jen jedné osoby, která byla přítomna jednání soudu, o nesprávnosti protokolace, k tomuto zpochybnění nestačí. To platí zvláště za situace, kdy z obsahu protokolu vyplývá, že tato osoba se během jednání soudu doplnění či opravy hlasitě prováděné protokolace vůbec nedomáhala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 11 Tvo 35/2002, uveřejněné pod č. 17/2002 – T 404 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). 155. Z uvedených důvodů nebylo ničím opodstatněné, aby k požadavku obviněných Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání přeslechl audiozáznamy, neboť na uvedené výhrady, jež ani nebyly přesně v dovoláních obviněných vymezeny, nepřistoupil, jelikož dovolací soud zásadně dokazování sám neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.), a z ničeho nevplynulo, že by odvolací soud, jenž tuto okolnost zkoumal, postupoval v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. c) K objasnění viny dovolatelů a věrohodnosti obviněného F. V. 156. Všichni obvinění v rámci svých dovolacích námitek v zásadě popřeli, že by se do trestné činnosti vůbec zapojili, případně uváděli, že jejich vzájemná spolupráce s obviněným V. a S. byla zcela v mezích zákona a soudy dovozená skutková zjištění o spáchání daňové trestné činnosti byla vadná a nepodložená výsledky provedeného dokazování. K takovým tvrzením je nutné poznamenat, že jsou ve velké míře pouze opakovanou obhajobou, na níž reagovaly soudy obou stupňů a vypořádaly se s ní. Nelze přisvědčit tvrzení, že by soudy nezajistily důkazy potřebné pro řádné objasnění stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), protože zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že při hlavním líčení provedl velmi rozsáhlé dokazování, kdy podrobný výčet důkazů a skutečnosti, jež z nich byly vytěženy, jsou uvedeny na stranách 362 až 530 rozsudku soudu prvního stupně. 157. V tomto kontextu Nejvyšší soud zdůrazňuje zásadu, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm rekapituloval důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly a vyhodnotily, nadto když z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy dostatečně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Není úkolem Nejvyšší soudu jako soudu dovolacího rozebírat konkrétní důkazy, které roli obviněných objasňují, protože žádný takový dovolací důvod zákonem vymezen není. Účelem dovolacího řízení z hlediska jeho smyslu a účelu, a to zejména s ohledem na zásady spravedlivého procesu, je jen stručně poukázat na to, že soud prvního stupně i v daném rozsahu provedeného dokazování dokázal shromáždit, popsat a zhodnotit konkrétní skutečnosti vycházející z výsledků provedeného dokazování, tak, že byla spravedlivým procesním postupem objasněna individuální souvislosti u každého z dovolatelů. Takové povinnosti soudy dostály, protože obvinění mají jak ve spisovém materiálu, tak i v patřičné části přezkoumávaných rozhodnutí svou pasáž, a z ní vyplývající podklady, na jejichž základě soudy o každém z obviněných rozhodly, jsou zjevné a dostatečně konkrétní. Vhodné je v této věci poukázat v podrobnostech i na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, který v nutných konkrétnostech ke každému obviněnému v reakci na jeho dovolání poukazoval na obsah důkazů a adresné výsledky provedeného dokazování, které jeho vinu prokazují vinu obviněných a současně i vyvracejí uváděné námitky směřující do obsahu a rozsahu provedeného dokazování. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření korespondují s obsahem spisového materiálu, Nejvyšší soud i na ně ve stručnosti odkazuje. 158. Nejvyšší soud i nad to zdůrazňuje, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, na který navázal i odvolací soud, plyne, že ve vztahu ke každému z obviněného a jemu za vinu kladené trestné činnosti bylo provedeno rozsáhlé a z velké části i podrobné dokazování. Jedná se zejména o výpovědi obviněných a svědků, soubor listinných důkazů a věcné důkazy, jež tvoří zajištěné elektronické materiály, telefonické záznamy (tzv. odposlechy), zachycené SMS zprávy, výsledky sledování věcí a osob, zajištěná e-mailová komunikace, počítače a elektronické nosiče dat. Významnou část důkazního materiálu tvoří rovněž výsledky znaleckého zkoumání v podobě posudků a odborných vyjádření z oborů kybernetiky a elektroniky, ekonomiky a daktyloskopie. Základní charakteristika jednotlivých obchodních společností v této trestní věci, včetně jejich orgánů, předmětů podnikání a výše základního kapitálu byla objasněna pomocí příslušných výpisů z obchodního rejstříku a sbírky listin k němu přiložené, kdy o činnosti těchto daňových subjektů vypovídaly i jejich účetní záznamy a daňová přiznání. Mezi rozhodné důkazy prokazující podnikatelské aktivity obviněných v podobě plateb a dalších finančních transakcí patří uzavřené obchodní smlouvy, objednávky a vystavené faktury, výpisy z bankovních účtů, e-mailová komunikace, elektronické soubory a zvláště tabulky s názvy „optimalizace“, „mincovka“ a „chemici“. Za doplňující důkazy soud prvního stupně označil věci doličné zajištěné při domovní prohlídkách a prohlídkách jiných prostor v podobě diářů, razítek společností, obálek se zpětně vrácenou hotovostí, a další. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly a týkaly se obecně fungování celého systému předstírané obchodní spolupráce mezi dotčenými společnostmi, ať už vedly k odsouzení či zproštění části obviněných (viz výroky pod písmeny A. až D. rozsudku soudu prvního stupně), soud prvního stupně shrnul na stranách 530 až 572 rozsudku, a to včetně postupu, jakým provedené důkazy hodnotil. Na stranách 573 až 620 rozsudku se pak nalézací soud věnoval rolím jednotlivých obviněných a jimi zvolené obhajobě, se kterou se, v návaznosti na učiněná skutková zjištění vzešlá z provedených a vyhodnocených důkazů, vypořádal. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). 159. Podstatnou námitkou všech dovolatelů směřujících proti vadným skutkovým zjištěním byla výhrada o jejich nesprávnosti zásadně proto, že se soudy vadně vypořádaly s výpovědí spolupracujícího obviněného V., někteří vytýkali i to, že jemu určené postavení spolupracujícího obviněného bylo v rozporu s trestním řádem, proto je nejprve třeba v obecné rovině uvést, že institut spolupracujícího obviněného (§178a tr. ř.) je legitimním nástrojem trestního řízení, vyhovujícím požadavkům právního státu. Aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného musí být podrobena velmi přísným nárokům. Proces hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného musí být mimořádně pečlivý; musí být posouzeny mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci. Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne mimo jiné to, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů ani nevylučuje použití odvozeného důkazu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/2013]. 160. Z těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval výhrady obviněných. Zabýval se postupem soudů při hodnocení a posuzování věrohodnosti obviněného V., v němž neshledal nedostatky nebo porušení pravidel stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska významu tohoto důkazního prostředku a jeho síly pro výsledky trestního řízení, které měl soud na paměti, nezanedbal žádnou z povinností, podle které je povinen hodnotit nejen obsah výpovědi samotné, ale zkoumat její věrohodnost i s ohledem na další ve věci provedené důkazy, a to ze všech rozhodných hledisek a rovněž i se zřetelem na obhajobu obviněných. V daném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež teprve by odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. Ve skutečnosti dovolatelé polemizovali pouze s pro ně nepříznivým výsledkem soudního řízení a snažili se jej revidovat. 161. Pro tento závěr Nejvyšší soud vycházel z obsahu spisu, podle něhož shledal, že u obviněného V. bylo pro jeho ustanovení do pozice spolupracujícího obviněného respektováno, že podle §178a odst. 1 tr. ř. je to státní zástupce, kdo v obžalobě může označit obviněného za spolupracujícího, kromě jiného zejména proto, oznámil-li státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech, dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný, a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu. Podle obsahu spisu obviněný V. uvedené podmínky splnil a státní zástupce v obžalobě (č. l. 29754 verte až 29757 verte spisu), mu toto postavení přiznal, neboť přispěl k objasnění zvlášť závažné trestné činnosti posuzované zločinecké skupiny. 162. Posoudí-li se konkrétní pasáže rozsudku soudu prvního stupně, v nichž se zabývá výpovědí obviněného V. nebo jeho výpověď posuzuje, je zřejmé, že si byl vědom své povinnosti řádně reagovat na vznesené námitky a obhajobu obviněných uplatněnou při hlavním líčení. Uvědomoval si význam role spolupracujícího obviněného, o čemž svědčí zejména to, že této otázce v rámci odůvodnění odsuzujícího rozsudku věnoval patřičnou pozornost. Důsledně reagoval na argumenty obviněných (srov. stranu 576 rozsudku soudu prvního stupně), když vyjádřil, že při hodnocení výpovědí spolupracujícího obviněného bylo třeba zabývat se motivací této jeho spolupráce s orgány činnými v přípravném řízení, přičemž nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o jakékoliv jiné jeho motivaci k tomu než zájmu přispět k objasnění věci. O tom, že obviněný V. popsal rozhodné skutkové okolnosti v souladu se skutečností, svědčilo to, že jeho výpovědi plně korespondovaly se skutečnostmi vyplývajícími z ostatních provedených důkazů. Soud poukazoval mimo jiné na výpovědi bývalé manželky obviněného S. , kde uvedla skutečnosti představující základní strukturu a principy trestného jednání celé skupiny, což byly informace zásadně se shodující s výpovědí obviněného V., jakož i s dalšími fakty zjištěnými v průběhu provádění důkazů. Navíc se vyjádřila jen k určitým dílčím skutečnostem a aspektům posuzovaných případů, například k „balíčkovaní“ přerozdělovaných peněz, k účelové existence společnosti A. P. a k jednání obviněných V., R. P., B. H., S. a M. V. Obviněný F. V. popsal systém podrobněji a konkrétněji, fakturaci předstíraných plnění figurující v této trestní věci a její význam pro vyvádění finančních prostředků z majetku společností, jímž byla taková plnění fakturována, a krácení jejich daňových povinností k DPH a k dani z příjmů vysvětloval velice komplexně. Ze zapojení do tohoto systému usvědčoval jak obviněné, kteří se přihlásili k tomu, že z něj profitovali, tak obviněné, kteří zapojení do něj popřeli. 163. Nalézací soud zhodnotil rovněž to, že výpověď obviněného V. nebyla jediným důkazem usvědčujícím dovolatele. Naopak, jejich zapojení do daného systému a jejich roli v něm dokládala řada dalších důkazů plně korespondujících s jím uváděnými skutečnostmi. Komunikace mezi nimi byla doložena zachycenou e-mailovou korespondencí a zaznamenanými telefonickými hovory. Soud prvního stupně se vypořádal též s tím, že nikdo z obviněných nepřišel v průběhu řízení s ničím, co by svědčilo o jeho konfliktu s obviněným V., anebo s něčím jiným, co by ho mohlo vést ke zkreslení jím uváděných skutečností. Zaměřil se i na to, že ve výpovědích V. se vyskytly v některých detailech a vyjádřeních k ostatním obviněným určité drobné nepřesnosti, jež však bylo možné přičíst na vrub rozsahu jednání, které je předmětem trestního stíhání v této trestní věci, a odstupu doby, která uplynula jak od vlastní trestné činnosti, tak od jeho prvotních výpovědí, nikoliv snaze o vědomé zkreslování popisovaných souvislostí. V tom podstatném však označil nalézací soud jeho výpovědi za konstantní, a to jak v popisu páchání dané trestné činnosti, jejich základních atributů a rozhodných okolností skutkového děje, tak v popisu účasti a podílu jednotlivých osob, s nimiž přišel do kontaktu. 164. Odvolací soud v reakci na námitky obviněných se věrohodností spolupracujícího obviněného a postupem soudu prvního stupně vůči němu rovněž zabýval, a s jeho závěry se ztotožnil, protože shledal, že tato výpověď nestála osamoceně, neboť ji podporovala celá řada dalších ve věci provedených důkazů a soud prvního stupně se s její věrohodnosti řádně vypořádal (srov. body 72. až 74. rozsudku odvolacího soudu). 165. Takový postup Nejvyšší soud považoval za zcela odpovídající pravidlům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., protože soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč obviněného V. verzi událostí uvěřily, a z jakých důvodů jím tvrzené skutečnosti odpovídají i jinak objektivizovaným skutečnostem. Neshledaly známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací. Obviněným V. uváděné skutečnosti byly konfrontovány s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména pak s výpověďmi dalších obviněných a bývalé manželky obviněného S. Z. R., odposlechy telefonických hovorů, a zajištěnými dokumenty. Případné nepřesnosti nebo odchylky, jež se mohly projevit na pravdivosti informací poskytnutých obviněným V. , braly na zřetel a do celkového posouzení jeho věrohodnosti je promítly. V obsahu spisu tak nebyly shledány takové podklady či jiné známky, které by svědčily o vědomém zkreslování soudy hodnocených zjištěných okolností, a proto Nejvyšší soud nepovažoval námitky obviněných o nevěrohodnosti obviněného V. za důvodné, neboť soudy vycházely při hodnocení jeho výpovědi z celé škály zajištěných důkazů, zkoumaly je ve vzájemných souvislostech. 166. S ohledem na obsah rozsudku soudu prvního stupně je vhodné poukázat na to, že všichni dovolatelé se již od počátku řízení snažili vyvinit tvrzením, že všechny fakturované činnosti figurující v této trestní věci byly reálně provedeny a nevykazovaly známky posuzované trestné činnosti. Tvrdili, že vyfakturované zboží existovalo, bylo uhrazeno, a částky za něj byly adekvátní a s těmito částkami bylo naloženo zcela standardním způsobem. Za zcela normální označili také jednání a komunikaci mezi sebou v daných obchodních vztazích. Rovněž vyloučili, že by v souvislosti s vystavenými fakturami figurujícími v této trestní věci přebírali od kohokoli zpět – ve formě finanční hotovosti – jakoukoliv část zaplacených vyfakturovaných cen a zpochybnili věrohodnost výpovědi spolupracujícího obviněného V. S obhajobou každého z dovolatelů se soud prvního stupně již vypořádal, vysvětlil, na základě výsledků provedeného a zhodnoceného dokazování, že dané faktury byly vystavovány na předstíraná plnění a na plnění fakticky nezpůsobilá splnit navenek deklarovaný ekonomický účel, že tyto faktury byly cíleně zaúčtovávány v odběratelských společnostech a následně zahrnovány do daňových přiznání k DPH a k dani z příjmům a že podstatná část finančních prostředků uhrazených na jejich základě byla vracena těm, kteří je uhradili, k jejich volnému použití, stejně jako to, že dovolatelé, jmenovitě obviněný S. , V., R. P., M. , P. V. , M. V. , S. , K. , K. , K. , S. , B. H. a obviněná E. V., byli aktivně zapojeni do tohoto systému a jednali se znalostí všech rozhodných skutečností. 167. Soudy při posuzování věrohodnosti obviněného V. zkoumaly ostatní důkazy a nejen na jeho výpovědi, ale i podle svědků J. J., J. P., D. H., M. A., M. S., F. V., J. J., R. J., M. K., P. D., D. Š. a J. P. soud prvního stupně shledal, že to byl obviněný S. , kdo hrál v daném systému klíčovou roli osoby koordinující provádění všech zásadních kroků. Stejně tak náležitě zdokumentoval okolnosti vystavování fiktivních faktur, jež byly určeny společnostem řízeným obviněnými M. , P. V. , M. V. , S. , K. , K. , K. a S . Jmenovaní obvinění nechávali tyto účelově vyhotovované faktury ve „svých“ společnostech zaúčtovávat a zahrnovat do jejich daňových přiznání. Nejen podle tvrzení obviněného V., ale dalšími důkazy bylo prokázáno, že obvinění podnikali také kroky zastírající podstatu daného systému vystavování těchto faktur spojeného s krácením DPH a DPPO odběratelských společností. Opodstatněným bylo rovněž skutkové zjištění soudu prvního stupně, že cílem zapojení se do daného systému nebylo pro většinu obviněných krácení daní, ale vyvedení disponibilních finančních prostředků z majetku společností figurujících v navozených vztazích v pozici odběratelů fakturovaných prací a služeb a jejich použití mimo rámce účtovaných operací. Přičemž pokud za této situace obvinění vylučovali vědomost o tom, že svým jednáním přispívají ke krácení daní, pak se to rozcházelo se skutkovými zjištěními, jež vyplynuly z provedených důkazů. Lze rovněž odkázat na závěr soudu, že celá trestná činnost má rysy promyšleného jednání v organizované skupině, čemuž nasvědčovala i sofistikovasnost realizovaných činností, jejich propracovaná organizace, důsledná dělba úkolů a zastírání podstaty vyvíjených aktivit, když obvinění S. , V. a R. P. v daném systému působili na straně společností vystupujících v pozici dodavatelů fakturovaných prací a služeb a obvinění M. , P. V. , M. V. , S. , K. , K. , K. , S. a další pak působili ve společnostech vystupujících v daných vztazích v pozici odběratelů fakturovaných prací a služeb. 168. Nejen podle výpovědi obviněného V., ale podle dalších výsledků provedeného dokazování bylo objasněno zapojení obviněného S. do trestné činnosti (viz strany 573 až 575 rozsudku), v nichž soud reaguje na tvrzení tohoto obviněného ohledně aktivit společnosti L. a předstírané spolupráce s obchodními společnostmi dalších obviněných. Zejména uvedl, že zdanitelná plnění deklarovaná ve fakturách vystavovaných jejich jménem se uskutečnila, že měla navenek prezentovaný účel a že nikdy nedocházelo k vracení fakturovaných částek. Soud prvního stupně z provedených a řádně hodnocených důkazů shledal, jakým způsobem a za jakých okolností byly takové faktury znějící na předstíraná plnění a na plnění nezpůsobilá splnit deklarovaný ekonomický účel vystavovány jménem „dodavatelských“ společností a jak jejich vystavování obviněný S. organizoval, k čemuž poukázal i na skutečnost, že sám tento obviněný připustil, že se k němu v hotovosti dostávala část finančních prostředků poukázaná na základě vystavených faktur společnostmi vystupujícími v daných vztazích v pozici odběratelů fakturovaných prací a služeb, stejně jako to, že nijak nedokladoval jejich následné použití, takže nakládání s nimi nemohlo být jakkoliv zaúčtováno a daňově zohledněno, přičemž pouze tvrdil, že finanční prostředky končily u osob, které dané vyfakturované činnosti pro odběratelské společnosti skutečně provedly. Soud prvního stupně dále vysvětlil, že řada obviněných popsala vracení podstatných částí finančních prostředků vyfakturovaných a uhrazených za ona toliko předstíraná zdanitelná plnění, a to F. V., J. J., J. P., D. H., M. A., M. S., F. V., J. J., R. J., M. K., D. Š., J. P. a P. D. Svědčily o tom i elektronické soubory s tabulkami „optimalizace“ z let 2009 až 2012, v kterých jsou podchyceny všechny podstatné údaje k předmětným fakturám, včetně výše provizí a konkrétních částek, které byly vraceny v hotovosti jednotlivým odběratelům, resp. osobám za ně jednajícím, jež byly nalezeny u obviněného V. i S. Pro společnosti řízené obviněným P. V. tyto tabulky doplňovaly přehledy obsažené v tabulkách „mincovka“ a „chemici“. Skutečnosti zachycené v daných tabulkách nepřímo potvrdily nálezy obálek s příslušnými hotovostmi u obviněných M. , P. V. , M. V. , M. S., F. V. a J. J., stejně jako u P. S., který fungoval jako kurýr. 169. Nalézací soud se zabýval prokázáním viny obviněného S. i tím, že o vkládání vracených hotovostí do takových obálek vypověděli obvinění V., J. J., J. P., D. H., M. A., M. S., F. V., R. J., M. K., D. Š., J. P., P. D. a J. J., ale i svědkyně Z. R., někdejší manželka obviněného S . Podstatné byly i časové souvislosti jednání obviněného S. , k nimž soud prvního stupně uvedl, že jsou dokumentovány výpisy z příslušných bankovních účtů, zápisy v několika zajištěných diářích, zachycenými e-maily a dalšími opatřenými důkazy. Po zhodnocení uvedených důkazů soud shledal, že to byl obviněný S. , kdo od počátku stál za popsanou organizací daného systému vyvádění finančních prostředků z majetku odběratelských společností spojeného s krácením jejich daňových povinností k DPH a dani z příjmů, neboť jím byly řízeny v podstatě všechny kroky této činnosti, když sjednával způsob provedení předmětných transakcí s obviněnými jednajícími jménem odběratelských společností, upřesňoval s nimi fakturační předměty plnění a výši fakturovaných částek, zajišťoval vystavování sjednaných dodavatelských faktur, určoval výši provizí pro sebe a spoluobviněné V. a R. P. a zajišťoval vracení vyfakturovaných částek ponížených o sjednané provize obviněným jednajícím jménem odběratelských společností. Rovněž instruoval ostatní osoby zapojené do realizace daných transakcí a dával pokyny k vystavování faktur a k výběrům finančních prostředků poukazovaných na jejich základě z příslušných bankovních účtů. Uvedené skutečnosti soud prvního stupně po řádném zhodnocení dovodil především ze zajištěné e-mailové komunikace, ze zaznamenaných telefonických hovorů a ze zachycených SMS zpráv. Vycházel též z výpovědí obviněného V. a R. P., kteří vylíčili, jak byli obviněným S. instruováni při vystavování jednotlivých faktur a jak od něj dostávali pokyny k výběrům finančních prostředků poukazovaných na základě těchto faktur na bankovní účty „jejich společností“. Ve shodě s nimi přitom vypověděli svědci, kteří tyto výběry fakticky prováděli, to znamená R. V., H. B., M. B. a L. L., a peníze poté dávali obviněnému S. , což rovněž svědčí o vůdčí roli obviněného S. při organizaci trestné činnosti. Z výpovědí V. a R. P. dovodil nalézací soud i to, že za svou účast v daných operacích získávali pouze provize stanovené obviněným S. , a zbytek částek poukazovaných na účty jimi ovládaných společností mu předávali k přerozdělení. Vratky jejich větší části pak přebírali obžalovaní jednající za odběratelské společnosti buď přímo od něj nebo od obviněného V., případně od R. V. nebo P. S., jednajících podle jeho instrukcí. Výjimkou byly finanční prostředky generované daným způsobem z majetku společností G., a I. P. řízených obviněným P. V . V nich fakticky dostal na starost administraci daných transakcí obviněný B. H., a po jeho odchodu z nich spoluobviněná E. V. Oni také připravovali distribuci vygenerovaných finančních prostředků osobám, jimž z nich byly poskytovány benefity různé povahy, a jejich rozdělování zpracovávali do tabulek „mincovka“ a „chemici“, kdy tyto peníze zasílali obviněnému S. a F. V. Pro podrobnosti k jednotlivým dílčím útokům trestné činnosti, do nichž byl obviněný S. zapojen (ve vztahu k dalším obviněným) pak lze pro stručnost odkázat na strany 587 až 617 rozsudku soudu prvního stupně. 170. Pro prokázání viny obviněného M. soud prvního stupně postupoval obdobným způsobem, a jeho zapojení se do trestné činnosti rovněž náležitě zjistil a popsal (srov. zejména strany 578 až 579 a 587 až 590 rozsudku soudu prvního stupně). Bral na vědomí, že obviněný po prostudování spisu a „celé záležitosti“ doznal krácení DPPO a fakturování reálně neprováděných prací, resp. prací, které byly provedeny přímo pracovníky jím řízených společností. K DPH však vyslovil přesvědčení, že se jedná o omyl. V pozdějších výpovědích přiznání zpochybnil úplně a připustil jedinou chybu, že u peněz přijatých od obviněného S. jejich vratku nenechal náležitě zaúčtovat, tvrdil, že žádná faktura nebyla fiktivní a všechny fakturované činnosti – s výjimkou studia na F. U. of W. – proběhly. Na doklad toho předložil také řadu materiálů – zvláště pak různých studií a analýz – typově odpovídajících možným výstupům fakturačně deklarovaných činností. Vrácené peníze označil za bonusy, resp. zcela běžné benefity uplatňované v obchodní praxi ve farmaceutické oblasti. Uvedenou obhajobu soud považoval za vyvrácenou již tím, že nedokázal nijak smysluplně vysvětlit, proč dlouhodobě nevystavoval příslušné účetní doklady a proč dané „bonusy“ nezaúčtovával, a proč údajně prováděné činnosti nefakturovaly subjekty, které je skutečně měly realizovat. Uvedené subjekty pak byly identifikovány až obviněným S. , když prohlásil, že část oněch fakturovaných činností provedl sám a na provedení další části zajistil jiné lidi, kteří je provedli jako subdodávky, důvody tohoto postupu však nedokázal vysvětlit. Tvrzení obviněného M. – o provedení fakturovaných činností a o důvodech vracení podstatných částí vyfakturovaných částek, pak neobstála ani v konfrontaci s dalšími důkazy vztahujícími se k objednávkám předmětných činností, k vystavování uvedených faktur a k nakládání s vyfakturovanými částkami, případně v porovnání s tvrzeními spolupracujícího obviněného V. a s výpověďmi obviněného B. H., který pro obviněného M. začal pracovat v roce 2012. Po zhodnocení provedených důkazů soud shledal, že obviněným M. poskytnuté podklady byly vytvořeny buď bez jakékoliv souvislosti s danými fakturacemi, nebo k zastření skutečnosti, že fakturované činnosti nejsou reálně prováděny, a pro případnou kontrolu správce daní, jenž postup obviněného M. hodnotil stejně, i přesto, že dorovnal vzniklý nedoplatek daně. Neuskutečnilo se ani fakturované zahraniční studium na univerzitě F. U. of W., důvodem byla neexistence této univerzity. Přesto za něj obviněný M. nechával opakovaně proplácet řádově miliony korun. Sám ani v tomto případě nepřišel s žádným relevantním vysvětlením. Šlo proto o formu vyvádění proplácených finančních prostředků z účetní evidence společností, z jejichž zdrojů byly hrazeny, a o ovlivnění jejich daňových povinností. 171. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil u obviněného P. V. (srov. strany 579 až 582 a 590 až 592 rozsudku soudu prvního stupně), že i jeho jednání bylo dostatečně objasněno. Jestliže tento obviněný předložil rozsáhlou dokumentaci k činnostem vykonávaným jím řízenými společnostmi, žádný z těchto podkladů se podle soudu nedotýkal předmětné trestné činnosti, ale naopak zajištěná e-mailová komunikace mezi obviněnými P. V. , S. , V., B. H. a E. V. svědčí o tom, že předměty fakturace byly vybírány zjevně bez toho, aby existovala potřeba bezprostředního provedení činností, které měly být fakturovány, a mnohdy bylo domlouváno zpětné antidatování vystavovaných faktur do doby, kdy fakturované činnosti nemohly být provedeny, případně byl výběr předmětu fakturace ponechán na jejím výstavci. V řadě případů byla fakturace dohodnuta nikoliv kvůli potřebě provést určitou činnost, ale pro to, že se v uvedených společnostech naakumuloval objem disponibilních finančních prostředků a vyvstala potřeba doplnit fondy generované z úhrad fakturovaných částek. Proto, i když společnosti vedené obviněným P. V. řádně fungovaly, rozvíjely své podnikatelské aktivity a realizovaly, ať už svými silami či třetími subjekty, i činnosti typově shodné s těmi, jejichž provedení jim bylo fakturováno dodavatelskými společnostmi, takové činnosti se netýkaly fakturovaných případů v této trestní věci. Reklama, prezentována na webových stránkách provozovaných společností A. neplnila svůj ekonomický účel a o jeho naplnění při fakturacích za ní ani nešlo. To platilo i o dodávkách IMS dat, která byla skutečně společnostem I. P. a G., dodávána, ovšem stejně jako v minulosti fakticky přímo švýcarskou společností I. A. a společnost A., jako jejich údajný dodavatel, vstupovala do kontraktu pouze v pozici fakturačního prostředníka a mezičlánku navyšujícího platby za ně nejméně o 100 %. Vygenerované peníze byly použity na tzv. „mincovku“, a jednak na další benefity pro pracovníky a vedení společností ve formě zájezdů apod. O systému předstírané obchodní spolupráce nesvědčily pouze výpovědi V. a B. H., ale vyjádřili se k němu a připustili ho též obvinění P. V. , S. a E. V., a ve svých výpovědích ho zmínila i svědkyně Z. R. Soud prvního stupně se zabýval též skutečností, že obviněný P. V. byl počátkem roku 2013 na dovolené v Africe, avšak i v té době byl o veškeré činnosti informován. Pro fungování systému obchodní spolupráce byly využívány právě finanční prostředky získané z daňové trestné činnosti, která je předmětem trestního stíhání v této trestní věci, a v České republice ji zajišťoval i obviněný P. V. , a to v součinnosti s některými ze zaměstnanců společností I. P. a G. S jeho jednáním tak úzce souvisí i činnost obviněných B. H. a E. V., jež však dovolání v předmětné trestné věci nepodali. 172. Jestliže obviněný M. V. tvrdil, že výsledky dokazování soudy k jemu za vinu kladené činnosti provedené, byly v extrémním nesouladu, nelze se s touto argumentací ztotožnit, a to rovněž s ohledem na závěry, které zejména soud prvního stupně k jeho vině rozvedl (srov. strany 583 až 585 a 594 až 596 rozsudku soudu prvního stupně). Vysvětlil, že tento obviněný po dohodě s obviněným S. nechal fakturovat své společnosti L., a. s., své studium na F. U. of W., ačkoliv toto nebylo ve skutečnosti realizováno. Činnosti fakturované mu společnostmi A., A., O. a M. ovládanými obviněnými F. V. a R. P. byly reálně provedeny, ovšem jednalo se o blíže nespecifikované konzultační a poradenské práce, inženýrské činnosti různého druhu, IT práce a malířské práce, za něž byly od roku 2008 do roku 2012 fakturovány a vypláceny řádově stotisícové až milionové částky, přičemž provádění určitých IT prací, včetně takových prací v podobě montáží a demontáží počítačových sítí a jejich revizí třetími subjekty potvrdil také svědek V. E., jehož výpověď soud rovněž řádně hodnotil. Obviněný S. ani M. V. však nedokázali uvést nic, co by tyto reálně prováděné činnosti umožnilo ztotožnit s oněmi fakturovanými činnostmi. Žádné takové skutečnosti pak nevyplynuly ani ze zajištěné e-mailové komunikace. Naopak soud po zhodnocení tohoto důkazního materiálu shledal, že předměty některých fakturací byly upřesňovány až poté, co už měly fakturované činnosti proběhnout, případně bylo domlouváno antidatování vystavovaných faktur do doby, kdy fakturované činnosti zjevně nemohly být provedeny. Soud se vypořádal i s povahou reklamních bannerů umístěných na webových stránkách provozovaných společností A., takovým způsobem, že nemohly splnit svůj ekonomický účel. Jediný racionální důvod soud prvního stupně shledal v tom, že se tak dělo proto, že ony fakturované činnosti ve skutečnosti nebyly prováděny a platby za ně byly fakticky jen předstírány a finanční prostředky, poukázané na účty dotčených společností, byly prostřednictvím obviněného S. vzápětí vraceny. Soud se opřel o výpověď svědka V., když i obviněný R. P. poukázal na to, že uvedené společnosti neměly žádné zaměstnance, kteří by uvedené činnosti provedli. 173. Skutková verze obviněného M. V. byla vyloučena výpovědí obviněného V., s níž korespondovalo, že v místě bydliště obviněného M. V. a v sídlech jeho společností byly nalezeny obálky opatřené ručně psanými poznámkami s finančními hotovostmi v řádech milionů korun. Skutečnost, že právě v takových obálkách byly uhrazené finanční prostředky vraceny, dovodil soud zejména z výpovědi svědkyně Z. R., podporovaly to i zápisy v zajištěných diářích obviněného M. V., zachycená e-mailová korespondence a výpisy z bankovních účtů. Soud bral do úvahy při posuzování povahy zajištěných důkazů i e-maily od P. F. a obálky od finančních prostředků zajištěné při domovních prohlídkách (viz strany 542 až 546 rozsudku soudu prvního stupně). Skutková verze tvrzená obviněným M. V. nebyla prokázána, naopak po řádně provedeném dokazování byla vyvrácena. 174. Nebylo možné přisvědčit, jestliže obviněný S. tvrdil, že soudy provedené důkazy deformovaly, a že jimi zjištěné skutečnosti jsou vadné, nelze ani tyto námitky považovat za důvodné. Okolnostmi ohledně společnosti A. P., se soud prvního stupně zabýval (srov. zejména strany 582, 583, 597 a 598 rozsudku soudu prvního stupně). Podle výsledků provedeného dokazování zjistil, že vystupoval jak na straně fakturačního dodavatele, společnosti A. P., za kterou dával příkazy k finančním transakcím a disponoval s jejími prostředky na bankovních účtech, tak na straně fakturačního odběratele, společnosti A., kterou řídil. Společnost A. P., pro níž účetnictví zpracovávala B. J., která ho vytvářela i pro společnosti obviněného S. , byla pouze jakýmsi ekonomicky neodůvodněným mezičlánkem, přeposílatelem faktur mezi společností A. či A. na straně jedné a společností A., na straně druhé, a peníze poukázané na základě vystavených faktur společností A., na účet společnosti A. P., byly obratem na základě příkazu obviněného S. převáděny na účty společnosti A. či A., odkud byly vybírány v hotovosti obviněným V. nebo R. V. a předávány obviněnému S. , který podstatnou část z nich vracel v hotovosti obviněnému S . Uvedené skutečnosti vyplynuly ze zajištěného e-mailu ze dne 9. 3. 2009 z 9.34 hodin, jediné příjmy, které tato společnost měla, byly platby od společnosti A., a fakticky nevyvíjela žádnou činnost, neboť její jednatel A. J. byl podle své výpovědi pasivní a společnost neměla zaměstnance. Svědek A. J. nebyl schopen uvést, zda činnost byla reálně provedena. Z dalších výsledků dokazování však vyplynulo, že fakturovaná činnost nebyla provedena nikým ze společnosti A. P., ani společnosti A., která její provedení fakticky fakturovala. Obhajoba obviněného S. , že předmětné práce zajistili subdodavatelé, nebyla ničím prokázána, naopak ji přímo vyvracelo tvrzení obviněného V., který v inkriminované době ovládal společnost A. a vystavoval její faktury figurující v tomto případě, kdy jeho skutková verze byla podle soudu v souladu s ostatními důkazy vztahujícími se k tomuto případu (výpisy z příslušných bankovních účtů, zajištěná e-mailová komunikace a tabulky „optimalizace“). Uvedené skutečnosti potvrzovala i výpověď svědkyně Z. R., přičemž nalézací soud se vypořádal i s argumentací obviněného S. ohledně jeho odvolání z funkce v červnu roku 2010. 175. Výsledky provedeného dokazování a způsob jejich hodnocení, stejně jako veškeré ve věci provedené a zajištěné důkazy vyvracejí i námitky dalších obviněných, kteří výhrady vznášeli proti vadnosti provedeného dokazování a poukazovali na extrémní nedostatky v prováděných důkazech a zejména způsobu jejich hodnocení (srov. strany 585 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Ve stručnosti lze poukázat na to, že soud prvního stupně u obviněného K. , jenž brojil proti tomu, že důkazy jeho vinu neprokazují a jsou v extrémním rozporu s okolnostmi, které byly zjištěny, vysvětlil, na základě jakých skutečností shledal jeho vinu a s jeho výhradami se vypořádal na stranách 153, 374, 466, 598 až 601 rozsudku. Tvrzení podávaná obviněným K. jsou vyvrácena na stranách 604 a 605 rozsudku, kde soud reagoval především na jeho obhajobu týkající se povahy a smyslu tzv. banerů, vyhověl jeho požadavku na doplnění dokazování výslechem P. G. (viz strana 476 rozsudku soudu prvního stupně), a posuzoval též jeho námitky vůči nedostatkům znalce Hálka (viz strany 507 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně se vypořádal i s obhajobou obviněného K. , s níž se zabýval na stranách 72, 393, 437 a 605 až 606 rozsudku, kde vysvětlil okolnosti, za kterých se obviněný K. stal součástí celého popsaného systému trestné činnosti a jakou roli v něm hrál. Uvedené závěry doložil důkazy, které formu i způsob jeho zapojení doložily. K námitkám obviněného S. soud vysvětlil, na základě kterých skutečností je jeho vina i zapojení do trestné činnosti prokázána. Své závěry a úvahy popsal v různých pasážích, mimo jiné i na straně 364, 381 nebo 545, kde uvedl, které důkazy pro jeho vinu svědčí, další úvahy k jemu prokázané trestné činnosti rozvedl na stranách 608 až 610 rozsudku. 176. Nejvyšší soud proto označené pasáže odůvodnění odsuzujícího rozsudku stručně připomíná a uvádí, že činnost jmenovaných obviněných spojovalo to, že se převážně jednalo o fakturace za reklamy formou reklamních bannerů a PR článků na webových stránkách provozovaných společností A., resp. obviněným V., z jehož výpovědi soudy vycházely. Obhajoba jmenovaných obviněných, že předmětné reklamy byly míněny vážně a že platby za ně byly efektivně vynaloženy, byla vyvrácena nejen výpovědí tohoto obviněného, ale i dalšími důkazy. Nalézací soud zohlednil i tvrzení obviněného K. , že na základě dané reklamy společnost T. kontaktoval jeden z jejích současných partnerů, poté, co shlédl danou bannerovou reklamu na webových stránkách společnosti A., neboť tyto stránky byly v inkriminované době aktivní a skutečně se na ně bylo možné dostat a danou reklamu vidět, aniž by byla prezentována způsobem cíleně oslovujícím potenciální zájemce o ni, resp. o produkci jejich zadavatelů. Stále se však jednalo o neefektivně využitelnou reklamu, což připustil i obviněný S. , fakticky mu o reklamu nešlo, ale bral to jako doprovodný projev spolupráce s obviněným S . Ze zajištěných tabulek „optimalizace“ soud dovodil, že za onu „reklamu“ platil obviněný S. přes dva roky a obvinění S. a V. si z těchto plateb ponechávali provize v celkové výši 10 % a zbytek uhrazených částek mu v hotovosti vraceli. Za jedinou činnost z těch, které byly neoprávněně fakturovány společnostem obviněných K. , K. , K. a S. , vybočující z rámce reklamních činností, na níž obvinění v podaných dovoláních rovněž poukazovali, označil nalézací soud školení zaměstnanců vyfakturované v březnu roku 2010 společnosti V.-p., řízené obviněným K. , neboť bylo doloženo, že toto školení skutečně proběhlo. Podle tabulky „optimalizace“ a výpovědi obviněného F. V. byla obviněnému K. vrácena jen podstatná část platby, která byla uhrazena nad tuto hodnotu. 177. Nejvyšší soud k popsaným námitkám všech dovolatelů po uvedeném shrnutí uzavírá, že dokazování co do jeho rozsahu a způsobu hodnocení důkazů, které byly shromážděny a soudem prvního stupně provedeny, dostatečně objasňuje jakým způsobem a v jakém rozsahu každý z nich spáchal trestnou činnost. Z uvedeného plyne, že soud založil své závěry o zapojení obviněných do trestné činnosti na dostatečném podkladu a věcně vyjádřil, na základě čeho je uznal vinnými. Řádně vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké nikoli (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). V tomto směru nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy. d) Ke znaleckému posudku znalce Vítězslava Hálka 178. Nesprávný postup soudů při hodnocení znaleckých posudků zpracovaných znalcem Dr. Ing. Vítězslavem Hálkem, MBA, Ph.D. (dále jako „znalec Vítězslav Hálek“) a společností K. A&C. C. (dále jako „společnost K.“) namítali zejména obvinění S., M. V., K. a K. , kteří v zásadě vytýkali, že znalec Vítězslav Hálek vycházel z nedostatečných podkladů a zvolil nesprávné metody výpočtu ceny přiměřené za internetovou reklamu. Naproti tomu znalecký posudek společnosti K. považovali za přesný a mnohem lépe odpovídající jejich činnosti. Lze uvést, že se jednalo o posudky mapující ekonomickou analýzu internetových reklam a sloužily jako podklad pro vyslovení závěru o obvyklých cenách reklam, resp. o nadhodnocení reklamních plnění figurujících v této věci. Výhradami proti jejich hodnocení tak obvinění zpochybňovali i soudy učiněný závěr o stanovení výše zkrácené daně. Je třeba zdůraznit, že předmětný posudek byl zpracován v této konkrétní trestní věci, v níž je třeba jeho hodnotu posuzovat. Proto je zcela nevýznamná námitka obviněného S. , že znalecký posudek Vítězslava Hálka byl v obdobné kauze O. shledán účelovým a neprůkazným, navíc když soudy v nyní posuzované věci o zpracovaném posudku takové závěry neučinily. 179. Z obsahu spisu se pro úplnost připomíná, že znalec Vítězslav Hálek zpracoval znalecký posudek na základě Opatření Vrchního státního zastupitelství, Odbor závažné hospodářské a finanční kriminality ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 VZV 11/2013 (č. l. 33074 spisu). Znalecký posudek společnosti K. byl vypracován a předložen soudu na základě požadavků obhajoby. Oba jmenované znalecké posudky byly soudem prvního stupně při formování jeho skutkových závěrů provedeny jako důkazy postupem odpovídajícím trestnímu řádu, znalci byli následně vyslechnuti a své závěry při hlavním líčení potvrdili, přičemž dostali prostor, aby na své znalecké posudky vzájemně reagovali (srov. např. č. l. 37096 a násl. spisu). Obvinění, jejich obhájci, státní zástupce i předsedkyně senátu měli možnost se znalců dotazovat, přičemž všechny otázky byly z jejich strany zodpovězeny. Uvedený postup plně svědčí o zachování práva obviněných na spravedlivé dokazování, neboť měli možnost klást znalcům dotazy a výsledky jejich zkoumání zpochybnit. Lze shrnout, že oba znalecké posudky byly provedeny jako důkaz, s využitím všech práv obviněných. 180. Znalec Hálek zpracoval předmětný posudek z oboru ekonomiky, specializace na reklamu a propagaci, a soud prvního stupně výsledky znaleckého zkoumání detailně popsal a vysvětlil na stranách 507 až 511 odsuzujícího rozsudku. Z jeho obsahu poukázal na materii, z níž pro své znalecké závěry vycházel, posuzoval a zkoumal, zda znalce bral do úvahy všechny rozhodné skutečnosti, a tedy zda odborné závěry směřují k odpovědi na otázku, zda odpovídají daňové a fakturační podklady, které obvinění v daňových přiznáních finančním úřadům předkládali, skutečnému a jim zjištěnému stavu věci. Uvedené odborné vysvětlení, které z obsahu přezkoumávaného posudku plyne, soud hodnotil jako ucelené shrnutí a dostatečné uvážení všech rozhodných skutečností. Dále na stranách 511 až 527 vysvětil, jak posuzoval výstupy ze znaleckých analýz znalce Vítězslava Hálka. Nutno podotknout, že soud prvního stupně v obsahu znaleckého posudku ani v osobním přístupu tohoto znalce ani co do obsahu zpracovaných podkladů nezjistil důvody, pro které by nemohl z jeho závěrů vycházet. 181. Námitkami obviněných shodnými s těmi, jež uplatnili v přezkoumávaném dovolání vůči znaleckému posudku znalce Vítězslava Hálka se zabýval rovněž odvolací soud, který při obsáhlosti závěrů soudu prvního stupně, s nimiž souhlasil, shledal, že skutková zjištění opřená o důkazy provedené v hlavním líčení považuje za správná a v této souvislosti odmítl i výhrady obviněných proti způsobu vypracování znaleckého posudku soudním znalcem Vítězslavem Hálkem, protože nalézací soud dostatečným způsobem rozvedl, proč tomuto posudku uvěřil a přijal ho při koncipování závěrů o vině obviněných, když nad rámec tohoto posudku dospěl k závěru, že není možno v rámci výpočtu zkrácení daňové povinnosti uvažovat ani o odpočtu vynaložených nákladů na reklamu po snížení její hodnoty a přijmul závěr, že reklama byla účetně celá vykazována účelově (srov. bod 88. rozsudku odvolacího soudu). 182. Soud prvního stupně se zabýval i hodnocením znaleckého posudku společnosti K. (viz strany 506 a 507 rozsudku), soustředěného na ekonomickou analýzu internetové reklamy ve formě reklamních banerů a PR článků fakturované společností A. společnostem V.-p., a T., tj. k tomu, zda obvinění K. a K. řídící v inkriminované době tyto společnosti mohli při standardním poptávání daného typu reklamy považovat ceny této reklamy nabídnuté společností A. a sjednané v uzavřených smlouvách o poskytování mediální podpory za adekvátní dohodnutému obsahu. Soud poté, co předmětnému posudku věnoval pozornost, v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy dospěl k závěru, že zpracovatelé posudku společnosti K. Ing. Martin Kozohorský a Ing. Dita Bělková Absolonová se nezabývali dostatečně všemi rozhodnými skutečnostmi, a tedy neúplně věc posuzovali. Zaměřili se zejména na to, zda internetová reklama byla způsobilá oslovit příslušnou cílovou skupinu potenciálních zákazníků a obchodních partnerů. Pracovali však jen s malým množstvím jiných cenových nabídek, vesměs nabízejících reklamu na zásadně více navštěvovaných webových stránkách, než byly webové stránky využívané společností A. a s mnohonásobně vyššími hodnotami garantovaných zobrazení reklamy. Soud poukázal na to, že nezohlednili potenciální efektivnost dané reklamy a parametry, od kterých se cena reklamy odvíjela především, zvláště pak parametr počtu impresí (zobrazení). Pro provedená srovnání využili sporného parametru návštěvnosti webových stránek. To činilo výsledek jeho srovnání prakticky neobhájitelným, zvláště pak v konfrontaci s výstupy znaleckých analýz provedených znalcem Vítězslavem Hálkem. 183. Po porovnání obsahů obou znaleckých posudků soud prvního stupně shledal, že závěry analýz znalce Vítězslava Hálka bylo namístě zohlednit při propočtech daňových povinností společností figurujících v posuzovaných případech v pozicích zadavatelů dané reklamy, resp. v pozicích odběratelů fakturovaných plnění, a proto z nich při stanovování daňové povinnosti dotčených společností vycházel. 184. Nejvyšší soud po posouzení uvedených závěrů soudů obou stupňů uzavřel, že v posuzované věci zejména soud prvního stupně dostál svým povinnostem stran hodnocení proti sobě stojících znaleckých posudků. Nezjistil vady, které dovolatelé vytýkali, naopak shledal opodstatněným, že se soudy opřely o znalecký posudek znalce Vítězslava Hálka, neboť zohlednil celý řetězec důkazů, reagoval na případné další nabízející se skutečnosti a objektivně přistupoval ke zpracovávané materii podkladů, jimž se věnoval s potřebnou detailností a přesností. K postupu soudů je třeba zdůraznit, že je právem soudu prvního stupně v rámci hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. posoudit, o který důkaz své závěry opře, a nelze vyloučit, že takovým důkazem může být i znalecký posudek, který je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Soudy odborné otázky řešily na základě znaleckých posudků po jejich pečlivém uvážení a zhodnocení a na základě svých odborných poznatků vyložily základní skutečnosti, na nichž soudy učinily právní rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15). Soudy nižších stupňů však měly na paměti, že nejsou bez dalšího vázány výsledky znaleckého zkoumání a hodnotily znalecké posudky jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Pokud se s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožnily nebo je chtěly upřesnit, tak své závěry přezkoumatelně vyložily (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012, nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, nebo usnesení ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 2761/2021). 185. Ze shora uvedených důvodů se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkami dovolatelů směřujících proti závěrům znalce Hálka, protože v postupech, jak soudy tento důkaz v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy hodnotily, neshledal vady, které by mohly založit extrémní rozpory mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. e) K způsobu a objasnění výše daňových úniků 186. Zejména obvinění S. , K. , K. a okrajově i obviněný S. zpochybňovali postup soudů, jímž došlo k objasnění a prokázání celkové výše vzniklé škody, když tvrdili, že žádný daňový únik nebyl jejich jednáním způsoben. Vytýkali, že soudy nesprávně výši daňového úniku spočítaly, příp. že zapomněly od jeho výše odečíst uznatelné náklady obviněných. Poukazovali rovněž na to, že daň doplatili. Tím tito dovolatelé vytýkali nesprávné skutkové zjištění, neboť se domáhali jiného způsobu propočtu a zjištění výše jimi neplněné daňové povinnosti, případně vylákaného daňového odpočtu, a tedy jde o námitky, které na jimi zvolené důvody dovolání nedopadají. Přesto se i těmito námitkami Nejvyšší soud zabýval v intencích nutnosti zjistit, zda byla dodržena procesní pravidla, a nedošlo k jejich excesu. 187. Nejvyšší soud pro posouzení této skutečnosti vycházel jednak z obsahu spisu, a jednak se opíral o odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Shledal, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil, jakým způsobem došlo k vypočtení daňových povinností ve vztahu k jednotlivým společnostem označeným v tzv. skutkové větě a své závěry tímto směrem učiněné podrobně popsal, a to včetně uvedení odkazů na příslušné důkazy, z nichž pro stanovení konečné výše škody vycházel. 188. Uvedené zásady soud prvního stupně respektoval, neboť v odůvodnění rozsudku uvedl, že podkladem pro propočet daňových povinností k DPH a dani z příjmů, resp. pro propočet rozsahu zkrácení daňových povinností k těmto daním, byly faktury figurující v této trestní věci vystavené společnostmi A., A., O., B., K. C., V. I., C. C., S., L., M., M. E., a Group A., v pozici dodavatelů plnění fakturovaných společnostem I., I. P., L. A., T. L., L. Z. h., L. u S. V., I. P, I. P. C., A. C., I. P., G., M., T., M. A., L., L., I. E., P., V.-p., T., S. s., D. J., V. T., F., E., P., J. s., C. M., C. C. R., 4., sS., a P. J., vystupujícími v pozici odběratelů fakturovaných plnění, a daňová přiznání těchto společností k DPH a dani z příjmů. Způsob, jakým soud výši daňového úniku zjistil a vyhodnotil, odpovídá stavu věci a celému rozsahu provedeného dokazování. Za důvodné lze připustit, že se opíral o výsledky znaleckého zkoumání znalce Vítězslava Hálka (viz strany 507 až 511 jeho rozsudku), a lze jen poukázat na to, že se opíral i o další výsledky provedeného dokazování. Své úvahy rozebral a vysvětlil postupy, jakými se řídil při stanovení výše zkrácené daně, a to včetně konkrétních číselných údajů ve vztahu ke každé z inkriminovaných společností uvedených v tzv. skutkové větě pod bodem A. výroku o vině. Stejně tak soud neopomněl vysvětlit ani to, že v průbě hu trestního r ̌ ízení byla k daným propoc ̌tům daň ových povinností k DPH a k DPPO a DPFO figurujícím v této trestní ve ̌ ci zpracována odborná vyjádr ̌ ení Financ ̌ ního úr ̌ adu pro Ústecký kraj. Pro jejich zpracování nebylo tr ̌eba použ ít odborné znalecké ve ̌ domosti, ale toliko profesní ori entaci v daň ových dokladech a odpovídající poc ̌ etní úkony. Soud pr ̌ itom postupoval stejným zpu ̊ sobem jako zpracovatelé te ̌ chto odborných vyjádr ̌ ení. Pokud byly jeho výstupy a propoc ̌ty daň ové újmy promítnuté do výroku o vine ̌ odsuzujícího rozsudku zč ásti odlis ̌ né, tak proto, z ̌ e vycházel v ne ̌ kterých sme ̌rech z odliš ných vstupních údaju ̊ , zvlás ̌tě pak údaju ̊ o vystavených fakturách. Diferencovat rovne ̌ž musel s ohledem na to, komu z obviněných bylo mož né pr ̌ič ítat k tíz ̌ i vystavení a pouz ̌ ití jednotlivých faktur figurujících v této trestní ve ̌ci. Ve vztahu k daň ovým subjektu ̊m, u nichž byly provedeny daň ové kontroly, korespondovaly jejich záve ̌ry a jejich zjiště ní plne ̌ se záve ̌ry a zjiště ními soudu ( pro stručnost srov. strany 511 až 526, 562 až 567 a 617 až 618 rozsudku soudu prvního stupně, na nichž jsou shora uvedené závěry podrobně uvedeny). 189. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zcela důvodně plyne, že soud prvního stupně pro závěr o tom, že únik na dani vznikl, a o rozsahu zkrácené daně u dotčených společností, vycházel z řádného objasnění skutkového stavu, jak je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, přičemž se zaměřil zejména na objasnění předstírané spolupráce mezi společnostmi, které si vzájemně vystavovaly fiktivní faktury a přeposílaly finanční prostředky, aniž by mezi nimi proběhlo jakékoli zdanitelné plnění nebo se jednalo o plnění zjevně nedosahující fakturované ceny. 190. Z uvedeného je patrné, že soud při rozhodování o výši daně, o níž byl stát zkrácen, nespoléhal bez dalšího pouze na výsledky daňového řízení a splnil svou povinnost posoudit i správnost právních závěrů vyplývajících z takového rozhodnutí finančního orgánu. Posuzoval veškeré právní problémy vážící se k vině obviněných bez ohledu na to, zda šlo o právní otázky z oboru trestního práva, anebo jiných právních odvětví. Při řešení otázky, zda byl správně určen základ pro výpočet daně, jak z hledisek správnosti a úplnosti skutkových zjištění, tak i závěrů o otázkách z oblasti daňového práva, se vypořádal s námitkami a obhajobou dovolatelů, posuzoval správnost rozhodnutí finančního orgánu, a to na podkladě skutkových okolností zjištěných postupy založenými na zásadách vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na ně též vlastními právními úvahami založenými na znalosti daňový právních předpisů ( iura novit curia ). Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je patrné, že z hledisek §125 tr. ř. vysvětlil, z jakých důvodů se s ním ztotožňuje, anebo proč s ním nesouhlasí a zaujímá jiný právní názor (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 48/2015 Sb. rozh. tr.). 191. Výhrada obviněného S. o početní chybě ve výpočtu vzniklého daňového úniku není nikterak konkretizována, protože pouze obecně zmiňuje, že v popisu skutku, kde každý bod obsahuje tabulku s výpočtem daňové škody, která je členěna na DPH, DPPO a DPFO, nejsou uvedeny kalkulace daňového základu pro výpočet škody ani způsob, jak byla celková škoda rozpočítávána na jednotlivé obviněné. Takto uvedené námitky neobsahující konkrétní vymezení toho, v čem přesně obviněný S. spatřoval tvrzená pochybení, nesvědčí o konkrétním nedostatku, na který by bylo možné reagovat, protože každý skutek v popisu skutkových zjištěním má obsahovat zásadně rakové skutečnosti, aby objasňovaly znaky skutkové podstatu trestného činu, pro který se řízení vede. V popisu skutku však nemohou být uvedeny postupy, na základě kterých byly konkrétní okolnosti zjištěny. Pro tyto vysvětlující úvahy slouží odůvodnění rozhodnutí. Proto jen ve stručnosti Nejvyšší soud nadto, jak již bylo výše vysvětleno, připomíná, že soud prvního stupně řádně objasnil, jakým způsobem při výpočtu daňové škody postupoval, s přesným vymezením částek, ke kterým dospěl, a proto nelze námitkám obviněného S. o nadměrné chybovosti všech výpočtů obsažených v popisu skutku přisvědčit. 192. Z uvedeného je možné učinit závěr o správnosti provedených výpočtů. Není rozhodné, že po spáchání činu obvinění v rozsahu zkrácené daně, resp. výši způsobené škody, a po zásahu finančních orgánů veškerou ušlou daň doplatili, tuto skutečnost soudy promítly do závěrů o výši a druhu trestu. Tato skutečnost však není z hlediska tvorby skutkového základu a trestnosti činu relevantní, když k ní došlo až poté, co byl trestný čin ze strany obviněných dokonán (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 21/1979-II Sb. rozh. tr., a též usnesení Nejvyššího soudu č. 45/2007 Sb. rozh. tr.). f) K odůvodnění odvolacího soudu 193. Výhrady obviněných S. , M. V. , M. , S. , K. , K. , K. a S. směřovaly i proti tomu, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jimi namítanými nedostatky, a proto brojili proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Vytýkali tím jeho nepřezkoumatelnost. Přestože ani tyto výhrady nemají oporu v označeném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují proti vadnosti procesních postupů, Nejvyšší soud z hlediska pravidel spravedlivého procesu zkoumal, zda odvolací soud dodržel principy o věcném a hodnotném odůvodnění. Posoudí-li se obsah přezkoumávaných rozhodnutí, lze seznat, že soudy obou stupňů respektovaly obecné zásady ovládající povinnost soudů rozhodnutí řádně odůvodnit. Pro je třeba zdůraznit, že odvolací soud reagoval na námitky obviněných a vypořádal se s nimi. V přezkoumávané věci se nejedná o stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii, stížnost č. 25358/12, bod 210.). Je třeba zmínit, že stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek ESLP ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek ESLP ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii , stížnost č. 926/05, bod 40.). Podle ustálené judikatury ESLP však platí i to, že povinnost soudů rozhodnutí odůvodnit neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele ( srov. např. z rozhodnutí ESLP rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku , stížnost č. 30544/96, bod 26. nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49. a další). Porušením práva na spravedlivý proces není stručné reagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.). Rovněž sem nepatří námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii , stížnost č. 36755/06, bod 31.). 194. Podle těchto pravidel odvolací soud postupoval, neboť podle odůvodnění přezkoumávaného rozsudku z podnětu odvolání obviněných přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž vysvětlil, proč v jeho procesních postupech neshledal žádné vady (srov. body 61. a 62. rozsudku odvolacího soudu). Dostatečným způsobem reagoval i na námitky obviněných mířící vůči učiněným skutkovým závěrům a sám se k roli jednotlivých obviněných v trestné činnosti vyjádřil (srov. zejména body 74. až 82. rozsudku odvolacího soudu). Rozvedl, z jakých důvodů postup soudu prvního stupně shledal správným, a na základě čeho dospěl k závěru, že respektoval zásady plynoucí z §2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotil, zda při formování skutkových závěrů obviněným v plné míře umožnil, aby se vyjádřili ke všem prováděným důkazům, jež byly podstatné z hlediska jejich učinění a následné právní kvalifikace. Popsal a rozvedl, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto o vině obviněných. 195. Odvolací soud se námitkám jednotlivých odvolatelů věnoval, neboť v bodě 62. rozsudku vyjádřil, že soud prvního stupně své rozhodnutí obsáhle odůvodnil při respektování ustanovení §125 odst. l tr. ř., kdy vyložil, které důkazy vzal za základ svého rozhodnutí, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a vyložil, jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a následně i při právní kvalifikaci a ukládání trestů. Odvolací soud proto odůvodnění nalézacího soudu považoval za přiléhavé, korespondující s provedenými důkazy a jejich významem pro posuzovanou věc, a proto na něj pro stručnost odkázal a následně přiměřeným způsobem reagoval na stěžejní a relevantní námitky uplatněné v podaných odvoláních, jakož i na změny, které učinil, a pro které došlo k částečnému zrušení napadeného rozsudku a vyhlášení rozsudku nového (srov. body 63. až 94. rozsudku odvolacího soudu). 196. Takto koncipované odůvodnění a postup odvolacího soudu plně koresponduje se zásadami vyjádřenými v judikatuře Ústavního soudu, podle nichž, byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci (viz např. jeho nálezy ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, či ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Vždy je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Významným je, zda obviněný určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, protože v takovém případě nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností. Tak tomu je i v této věci, protože soud prvního stupně, jak plyne z jeho odůvodnění, se námitkami obviněných s potřebnou důsledností zabýval, a tedy odvolacímu soudu nelze vytýkat, že již na řečené závěry a úvahy, s nimiž se ztotožnil, odkázal. 197. V posuzované věci z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá jasně a srozumitelně, na základě čeho obecné soudy dospěly k závěru o vině všech dovolatelů, přičemž všechny ve věci provedené důkazy velmi podrobně již městský soud rozebral a vyložil k nim srozumitelně a detailně i své hodnotící úvahy. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění rozsudku nereagoval výslovně na všechny obviněnými vznesené odvolací námitky, je třeba shrnout, že odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak tuto povinnost odvolací soud porušuje jen tehdy, jestliže ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud dostál, a proto k porušení práva na spravedlivý proces v posuzované věci nedošlo. 198. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shrnuje, že námitkám obviněných nebylo možné přisvědčit, neboť v odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy dodržely výše vytyčené principy, zejména nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně logicky podaly a rozvedly. Lze konstatovat, že dbaly na dodržení všech zásad spravedlivého procesu, zejména zásady presumpce neviny. Odvolací soud dostatečně hodnotil, zda soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil své závěry a úvahy, a jestliže je považoval za správně, ve stručnosti na ně odkázal, když měl na paměti, že nalézací soud neporušil ani pravidlo in dubio pro reo . 199. Z uvedených důvodů nebylo možné dovolatelům přisvědčit v tom, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu založilo důvod pro závěr o porušení pravidel spravedlivého procesu. g) K dalším vadám skutkových okolností 200. Všichni obvinění rovněž vytýkali, že učiněná skutková zjištění nejsou v souladu s výsledky provedeného dokazování, což Nejvyšší soud skutečnostmi rozvedenými shora v zásadě již vyložil a na námitky dovolatelů směřující proti vadnosti učiněných skutkových zjištěních reagoval v bodech a) až f) tohoto usnesení v bodě V. Pro úplnost při potřebě vyčerpat výhrady všech dovolatelů je nutné se zabývat i námitkou obviněného S. o tom , že šlo o komplot a že soudy nepostupovaly v souladu se zásadami podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jeho vinu nedostatečně objasnily, obviněným M. namítanou absencí jakýchkoli podkladů a úředních záznamů, na základě nichž bylo zahájeno trestní stíhání. Též tím, že obviněný P. V. tvrdil, že soudy obou stupňů nedostatečným způsobem odůvodnily zamítnutí jím předložených důkazních návrhů v podobě svědeckých výpovědí H. D. a S. S. Obviněný M. V. zpochybnil, že by byla dostatečně vymezena jeho činnost, jakou se měl podílet na trestném jednání a uvedl, že zajištěné obálky při domovní prohlídce samy o sobě nesvědčí o jeho spolupráci s ostatními pachateli, že se u něj doma nenašly žádné peníze pocházející z trestné činnosti. Brojil též proti hodnocení důkazů v podobě korespondence s právní zástupkyní P. F., která se měla vztahovat k realizaci fiktivních plnění, neboť postup soudů označil za selektivní přístup k provedeným důkazům, na základě čehož zpochybnil i to, že by byla prokázána fiktivnost poskytnuté reklamy, což mělo plynout i z výpovědi svědka V. E. Nesouhlasil ani se závěrem, že spolupráce se společností A. měla být předstíraná a nepotřebná. Obviněný K. ve vztahu k jeho osobě zpochybňoval, že by došlo k prokázání toho, že jeho jednáním byla způsobena České republice škoda, neboť on, resp. jeho společnost, veškerou ušlou daň doplatila, stejně tak uvedl, že soudy neprokázaly to, že faktury vystavené jeho společnosti byly fiktivní. Obviněný K. dále namítal, že soudy pochybily při výpočtu jím zkrácené daně, neboť mu nebyla započítána daňová ztráta. 201. Ke zmíněným námitkám obviněného S. lze uvést, že jim soudy nižších stupňů důvodně nevyhověly, avšak poté, co se zejména soud prvního stupně touto obhajobou zabýval a prověřoval ji, řádně vyložil, z jakých důvodů stojí osamocena bez opory ve výsledcích provedeného dokazování (srov. strany 527 až 528 rozsudku soudu prvního stupně). Výhradě o nedostatku finančních prostředků a z něho plynoucím problémům s obhajobou, nelze přisvědčit, neboť nemá oporu ve spisovém materiálu. Z obsahu spisu lze připomenout, že v předmětné věci byla obhajoba obviněného zajištěna po celou dobu trestního řízení, byť mu byla JUDr. Taťanou Chvalovou ustanovena ex offo , což předpokládá jak Úmluva a Listina základních práv a svobod (čl. 40 odst. 3), tak zákonná úprava (§38 a násl. tr. ř.). Stalo se tak poté, co obviněným zvolená obhájkyně JUDr. Romana Hiklová vypověděla plnou moc. Z protokolů o hlavním líčení není patrno, že by v tomto okamžiku obviněný S. učinil návrh podle §33 odst. 2 tr. ř. a osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, ačkoli byl o této možnosti informován v odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 To 66/2016. Ze všech důvodů, jež soudy rozvedly, nebylo možné přisvědčit tvrzení dovolatele o nesprávném zajištění jeho obhajoby z důvodu vadného postupu soudů (srov. rozhodnutí č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2, a též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 2019 ve věci Doyle proti Irsku , stížnost č. 51979/2017, §79 až 103). Neopodstatněné bylo i tvrzení obviněného S., že všichni obvinění krom spoluobviněného V. byli odsouzeni v rozporu s 6. směrnicí a s unijní judikaturou, neboť jediné rozhodnutí, na něž konkrétně poukázal (Rozsudek Soudního dvora č. C-354/03, C-355/03 a C-484/03 ve věci Optigen Ltd, Fulcrum Electronics Ltd a Bond House Systems Ltd), se týkalo zcela jiného případu obchodování (plnění uskutečněného v řetězci dodávek mezi subjekty z různých členských států, jehož součástí je chybějící subjekt, nebo subjekt, který neoprávněně používá daňové identifikační číslo - kolotočový podvod). Předmětné rozhodnutí neřeší kriminální případ jako jen nyní posuzovaná trestní věc, v níž jde o úmyslné krácení daňových povinností jednotlivými daňovými subjekty v důsledku zahrnování fiktivních faktur do účetnictví daňových subjektů, aniž by došlo k deklarovanému plnění nebo k němu došlo neefektivním způsobem (tzn., plnění bylo nadhodnoceno). Dovolával-li se porušení unijních předpisů a judikatury Soudního dvora, nelze mu vyhovět, neboť ta řeší nastolené otázky pro případ skutečných legitimních obchodních transakcí a podnikatelských aktivit, o něž v této věci v zásadě nejde, neboť se jedná o ryze kriminální čin. 202. Namítal-li obviněný S., že šlo o komplot orgánů činných v trestním řízení, které byly zmanipulovány jeho bývalou manželkou, jde o námitky stojící zcela mimo výsledky provedeného dokazování, které jsou vyloučeny vysvětlením podaným shora v tomto bodě V. Navíc je třeba zmínit, že i přesto, že jde o obhajobu, která nemá oporu v žádných skutečnostech, které by vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, a zůstala tudíž zcela osamocena, soudy se jí rovněž věnovaly, a vysvětlily, z jakých důvodů jí neuvěřily. 203. Obviněným M. zpochybňovaná správnost skutkových i právních závěrů se opíraná o vadnost postupu policejního orgánu před vydáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a míří ryze do přípravného řízení, k jehož dozorování je povolán zejména státní zástupce, nikoli Nejvyšší soud prostřednictvím dovolání. Uvedená výhrada stojí mimo všechny dovolací důvody vymezené trestním řádem. Přičemž lze jen zmínit, že z usnesení ze dne 17. 8. 2012, sp. zn. OKFK-2635-3/TČ-2012-252201-TR (č. l. 1 spisu), je zjevné, že obsahuje vysvětlení toho, jaký postup policejního orgánu předcházel vydání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, a není neúplné či bezobsažné. Lze z něj dovodit, kdo byl stíhán, pro jaký skutek a jaký trestný čin je v tomto skutku v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání spatřován. Usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovalo všechny náležitosti stanovené podle §160 odst. 1 tr. ř. a bylo možné shledat, že od počátku trestního řízení byly obviněnému M. známy a v zmiňovaném usnesení patřičně vymezeny všechny potřebné znaky stíhaného trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, byť prvotně zvolená právní kvalifikace později v průběhu řízení doznala změn. Z hlediska pravidel spravedlivého procesu je vhodné doplnit, že posuzovaná usnesení splňují všechny zákonné náležitosti, kdy jsou dostatečným způsobem popsána jednání jednotlivých obviněných, tedy dostatečným způsobem popsán skutkový stav, ze kterého vyplývá i použitá právní kvalifikace, je zřejmé kdo v konkrétních případech se měl dopouštět stíhané trestné činnosti, jakým způsobem mělo dojít k jejímu spáchání a je dostatečným způsobem vyjádřena i existence subjektivní stránky stíhaného trestného činu. (srov. bod 66. rozsudku odvolacího soudu). 204. Obvinění P. V. a K. v podaných dovoláních rovněž namítali, že bylo dotčeno jejich právo na spravedlivý proces z důvodu opomenutých důkazů. K uvedené námitce je předně vhodné uvést, že obviněný K. ji pojal zcela obecně, neuvedl, o jaké opomenuté důkazy se mělo jednat, jelikož pouze označil, že šlo o podklady o daňové ztrátě společnosti Lékárnici 95, v letech 2010 a 2011, které soud patřičným způsobem nezohlednil při výpočtu daňové povinnosti této společnosti. K uvedené výhradě proto lze pouze poznamenat, že soud prvního stupně řádně hodnotil ve věci provedené důkazy, a to i stran stanovení výše ušlé daně, což svědčí o nedůvodnosti této výhrady. Nadto soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil, že v rámci hlavního líčení vyhověl požadavkům obhajoby, neboť byly provedeny veškeré důkazy předložené procesními stranami, což vedlo k tomu, že byly objasňovány i okolnosti nad rámec předmětu trestního řízení a zmapovány širší souvislosti spolupráce mezi obviněnými (srov. stranu 530 rozsudku soudu prvního stupně). 205. K námitce obviněného P. V. , že došlo k bezdůvodnému zamítnutí návrhů na výslech svědků pana H. D. a paní S. S. lze rovněž uvést, že i ta byla řádně vypořádána, neboť soud druhého stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že tito svědci byly vyslechnuti již před nalézacím soudem, a to dne 1. 6. 2016 (svědek H. D.) a dne 13. 9. 2016 (svědkyně S. S.), a proto shledal uvedenou výhradu nedůvodnou (srov. bod 66. rozsudku odvolacího soudu). Uvedené skutečnosti pak plynou i ze stran 477 a 478 prvostupňového rozsudku, na nichž je obsah výpovědí jmenovaných svědků zachycen. Z rozvedených důvodů nebylo možné vyhovět námitkám obviněných ohledně nezohlednění stěžejních důkazů, neboť soudy obou stupňů se jejich důkazními návrhy zabývaly a případně vysvětlily, proč došlo k jejich zamítnutí, a tudíž se v přezkoumávané věci nejedná o tzv. opomenuté důkazy, protože za ty se považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. VI. Závěrem k výhradám o porušení pravidel spravedlivého procesu a k dovoláním obviněných P. V., M. V., S. a K. 206. Z popsaných důvodů je třeba k námitkám všech dovolatelů uvést, že jimi uplatněné výhrady proti procesním postupům a skutkovým závěrům byly shora v části V. bodech a) až g) posouzeny a nebyly shledány důvodnými, neboť v procesních postupech soudů nebyly zjištěny vytýkané vady a soudy dostály svým povinnostem zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudy své povinnosti splnily, posuzovaný skutek byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Je proto třeba uvést, že důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, které soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině obviněných dovolatelů. Nejvyšší soud neshledal porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a od ní se odvíjejícího principu rozhodování in dubio pro reo . K trestnímu stíhání a odsouzení obviněných tedy nedošlo v rozporu se zásadou zakotvenou v čl. 8 odst. 2 Listiny. Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu a odposlechy, sledování osob, atd.), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014. Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). 207. Nejvyšší soud shledal i z tohoto hlediska dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v těchto ustanoveních. Rovněž konstatuje, že v posuzované věci nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí taktéž nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). 208. Obvinění P. V., M. V., S. (v současné době zemřelý) a K. v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g tr. ř. uvedli pouze výhrady směřující toliko proti procesním postupům a skutkovým zjištěním, které byly shora v bodech V. a) až g) tohoto usnesení vypořádány. Nejvyšší soud po zhodnocení všech rozhodných skutečností shledal, že jimi uplatněné námitky nemají právní povahu, nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a soudy zjištěný skutkový stav je dostatečným podkladem pro závěr, že naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, a to P. V. v bodě I. 2, M. V. v bodě I. 3., S. v bodě I. 4. a K. pod bodem I. 10., jímž byli tito dovolatelé uznáni vinnými. Jestliže obviněný P. V. v podaném dovolání označil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., učinil tak, aniž by k němu uvedl jakoukoliv argumentaci, jež by vymezovala, v čem shledává uvedený důvod naplněným, neboť nikterak nezmínil, že by některých výrok, a chyběl nebo byl neúplný, a proto Nejvyšší soud nemohl na podkladě tohoto důvodu části přezkoumávaných rozhodnutí týkající se obviněného P. V. přezkoumávat. Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby si pouze na základě formálního odkazu na ustanovení zákona dotvářel dovolací argumentaci, protože dovolací soud je ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. vázán důvody, jež dovolatel v dovolání uvede (srov. usnesení nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn., 6 Tdo 263/2014). 209. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných P. V., M. V., zemřelého S., a obviněného K. , když byla podána mimo zákonem vymezené důvody podle §265b odst. 1, odst. 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. VII. K výhradám obviněných S., M., K., K. a S. o právních nedostatcích výroku o vině podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 210. Na podkladě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný S. vytýkal nedostatečné prokázání objektivní stránky a úmyslu dopustit se krácení daně, a to, že nenaplnil skutkovou podstatu podle §240 tr. zákoníku, a nemohl být spolupachatelem, protože ani on, ani žádná ze společností jím ovládaných daň nezkrátila a neměla to ani v úmyslu. Obviněný M. brojil vůči právním závěrům soudů ohledně naplnění jeho subjektivní stránky, neboť tvrdil, že u něj nebyl prokázán úmysl spáchat jemu přisuzovaný daňový zločin. Obviněný K. namítal, že nebylo prokázáno, že by se svým jednáním dopouštěl krácení daně, ani že měl úmysl participovat na trestné činnosti. Obviněný K. nesprávné právní hodnocení spatřoval v neobjasněném zavinění a neexistující příčinné souvislosti, neboť pro daňovou ztrátu nemusel zahrnovat faktury společnosti A. do daňových přiznání a nevěděl, že společnost A. neodvádí DPH. Soudy se podle něj nevypořádaly s jeho úmyslem krátit daň, stejně jako nezkoumaly zavinění ve vztahu k okolnosti spočívající ve spolupráci nejméně se dvěma osobami. Obviněný S. v podaném dovolání uváděl, že nesouhlasí se závěry soudů o tom, že se dopouštěl zkrácení daně, a že jednal úmyslně. Těmito výhradami jmenovaní obvinění označený důvod naplnili a Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou uvedené námitky důvodné. 211. Vzhledem k tomu, že obvinění S., M., K., K. a S. brojili proti použité právní kvalifikaci (podle právní úpravy účinné v době spáchání činu do účinnosti zákona č. 163/2016, tj. 1. 7. 2016), všichni vytýkali nenaplnění objektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami. Obvinění S. a M. se uvedeného zločinu dopustil též podle kvalifikačního znaku odstavce 3, neboť spáchali čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu. Obvinění K. , K. a S. spáchali čin v odstavci 1 za podmínek odstavce 2 písm. c), že se jej dopustili ve značném rozsahu. 212. Nejvyšší soud dále v obecné rovině zmiňuje, že zkrácení daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.], přičemž není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale je podstatné že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). K jednání obviněných, jak bylo zjištěno, je třeba uvést, i to, že úmyslné jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti, popřípadě mu není daň vyměřena vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla, lze za splnění dalších podmínek posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Jde-li o DPH, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku. Jde-li o DPH, lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu DPH (srov. rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu k DPH sníží svou daňovou povinnost smyšleným zvýšením hodnoty DPH zaplacené za údajně přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem téže daně a použitá k vlastnímu podnikání. To platí, pokud pachatel takto fiktivně zvýšenou a údajně zaplacenou DPH na vstupu odečte od daně, kterou má platit na výstupu, aby tak došlo ke snížení vlastní daňové povinnosti, přestože v důsledku fiktivních dokladů o zaplacení daně z přidané hodnoty na vstupu nevznikl nárok na její odpočet na výstupu. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, takže v popisu skutku, v němž je uvedený trestný čin shledáván, nemusí být uveden odkaz na příslušná ustanovení daňových nebo jiných zákonů, jejichž porušení vedlo k neoprávněnému snížení (či zatajení) daňové nebo podobné povinnosti. Podstatná je konkretizace toho, o jaký druh daně nebo jiné povinné platby jde, jakými úkony a ve vztahu k jakým skutečnostem byla její výše neoprávněně snížena (či zatajena) a v jaké výši se tak stalo. Odkaz na odpovídající zákonná ustanovení, z nichž vyplývá neoprávněnost posuzovaného daňového nebo podobného úniku, pak postačí uvést v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí NS, č. 16/2005, T-794 ) . 213. V posuzované trestní věci je rozhodné, že dovolatelé uvedený čin spáchali jako spolupachatelé. Spolupachatelství je formou trestné součinnosti, kdy se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem podle §23 tr. zákoníku. Jde o něj v případě, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozhodnutí č. 36/1973, nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.]. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.]. 214. U spolupachatelství trestného činu podle §240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.). Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). 215. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. 216. Subjektivní stránkuje třeba dovozovat nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházet je třeba z chování obviněného i dalších výsledků dokazování, z nichž logicky závěr o jeho zavinění vyplývá (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432). 217. Ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazbu, lze uvést, že ohledně spáchání činu nejméně se dvěma osobami [odstavec 2 písm. a)], o který jde, když se na činu podílí, byť různou měrou nejméně dvě další osoby vedle pachatele, a spáchání činu ve velkém rozsahu (odstavec 3), může jít jen o nedbalost. Není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. U odstavce 2 se vyžaduje, aby pachatel ve smyslu ustanovení §17 písm. b) tr. zákoníku věděl, že se na jeho činu podílejí nejméně dvě další osoby, přičemž z povahy této okolnosti vyplývá, že pachatel je s jejich účastí na činu přinejmenším srozuměn (srov. rozhodnutí č. 54/2014 Sb. rozh. tr.). 218. Na základě těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval zmíněné právní výhrady shora uvedených dovolatelů. a) K námitkám proti právním závěrům obviněného S. 219. Výhrady obviněného S. směřující proti tomu, že nebyl pachatelem uvedeného činu, neboť nekrátil daň, když nepodával daňová přiznání a z uvedené činnosti mu neplynul žádný prospěch, je třeba označit za neopodstatněné, neboť z jemu za vinu kladeného jednání je zřejmé, že byl tím, kdo svým úmyslným jednáním způsobil, že zákonná daň (poplatek, event. jiná povinná platba) nebyla jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek, event. jiná povinná platba) tak byla zkrácena a byla v daném rozsahu vylákána výhoda na dani. Vzhledem k těmto závěrům pak nelze souhlasit s tvrzením, že nemohl být pachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že svým jednáním přispěl ke krácení DPH, DPPO a DPFO a vylákání daňových výhod pro společnosti, jejichž spolupráci zajišťoval. Byť tedy sám nebyl subjektem podléhajícím daňové povinnosti, tak svým jednáním způsobil, že jiným osobám byla vyměřena daň, jež neodpovídala jejich skutečné daňové povinnosti, což je plně v souladu se zásadami vztahujícími se k pachatelství trestného činu podle §240 tr. zákoníku. Podle závěrů soudů obou stupňů i popisu skutku pod bodem A. výroku o vině je rovněž zřejmé, že všichni obvinění v něm uvedení jednali ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, zejména pak obvinění S. , V. a R. P., protože postupovali se společným záměrem, aby nebyla daňová povinnost přiznána a uhrazena, tedy aby byla daň zkrácena, čímž naplnili skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. Byl to právě obviněný S. , kdo měl určující a klíčovou roli a ovládal, koordinoval a řídil, avšak současně měl přímý vliv a tím, že se zapojoval do všech rozhodných postupů, převážně přerozdělování peněz, se přímo účastnil na této trestné činnosti a naplňoval znaky uvedeného trestného činu. Byl součástí celého systému koordinace a vzájemné spolupráce mezi jednotlivými články jím vytvořeného řetězce, čímž se podílel na tom, aby v předmětných obchodních společnostech byla daňová povinnost záměrně krácena. Do jím vytvořeného systému se zapojovali zájemci o nabízené služby nelegální „daňové optimalizace“ ochotni dosáhnout zisku i s vědomím, že nutným průvodním jevem takového postupu bude zkrácení příslušných daní (DPH a daní z příjmů) těch podnikatelských subjektů, které do své účetní evidence začlení daňové doklady, které nebudou mít odraz v reálně poskytnutých plněních. Činnost celého systému směřovala ke vzniku uměle vytvořených „nákladových“ faktur a následně a v důsledku toho i ke snížení daně. Obviněný S. se sám rovněž aktivně zapojil do fyzického nakládání s finančními prostředky, jež obíhaly v dotčeném nelegálním systému. Jednání obviněného tak bylo nedílnou součástí uceleného systému krácení daní. Rozhodně z jeho strany nešlo jen o nějakou ojedinělou či nahodilou asistenci bez znalosti skutečného smyslu a cíle celého postupu. I přesto, že jeho role spočívala především v tom, že řídil a organizoval celý systém dané trestné činnosti, nebyl účastníkem v pozici organizátora ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože trestná činnost účastníka pouze bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétních skutkové podstaty, i když sám účastník tyto znaky přímo nenaplňuje (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 343). Obviněný S. , jak bylo výše rozvedeno a popsáno, byl sám přímo tím, kdo naplňoval znaky uvedeného zločinu, a to v roli hlavního pachatele s rozhodujícím vlivem pro postavení, úkolů a povinností všech ostatních spolupachatelů. Pro soudy učiněné závěry nebylo rozhodné, že některé z osob, které se podílely na celém systému daňových úniků, nebyly postaveni před soudem nebo byly zproštěny, neboť k činům jim za vinu kladených, na nichž se obviněný S. uvedeným způsobem podílel, došlo, ale nebyla shledána osobní trestní odpovědnost těchto na činu zúčastněných osob, neboť u nich nebyla prokázána subjektivní stránka, objektivně však spáchána i uvedená dílčí jednání byla. 220. Výhrady obviněného S. , že nejednal ve spolupachatelství ve smyslu podmínek §23 tr. zákoníku, jsou tedy v rozporu jak s výsledky provedeného dokazování, tak i s právními závěry, které k této otázce soudy učinily, a k jeho námitkám je proto třeba konstatovat, že každý z obviněných svým úmyslným jednáním způsobil, že zákonná daň nebyla vyměřena v míře odpovídající realitě, tedy nikoli v zákonném rozsahu, a proto byli shledáni trestně odpovědnými za spáchání uvedeného zločinu. Spolupachatelství je formou trestné součinnosti, kdy se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem podle §23 tr. zákoníku. Jde o něj v případě, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. V rámci tohoto společného záměru a součinnosti se jejich role prolínaly a v některých krocích i lišily. V celkovém kontextu se pak jednalo o promyšlené jednání všech osob zapojených do trestné činnosti, kdy každá z nich měla prokazatelně svůj vlastní úkol a přesně vymezenou oblast působnosti (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2431 a 2432; dále též rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). 221. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem soudů, že obviněný S. činy mu za vinu kladené páchal jako spolupachatel společně s obviněnými V., R. P. a dalšími obviněnými vymezenými v bodě A. výroku o vině odsuzujícího rozsudku. 222. V souladu s těmito obecnými závěry lze shrnout, že v přezkoumávané věci se jedná právě o situaci, kdy zejména obvinění F. V. a R. P. jednali v souladu s vůlí obviněného S. , který jim uděloval pokyny, jejich činnost v zásadě inicioval, vymýšlel a řídil, a oni jeho pokyny respektovali a plnili. Tímto svým vědomým a chtěným jednáním všichni obvinění spoluvytvářeli podmínky pro realizaci zamýšleného cíle spočívajícího ve vytváření fiktivních faktur k deklarovanému smyšlenému nebo nadhodnocenému plnění, které byly předávány spolupracujícím obchodním společnostem k úhradě a sloužily jako podklad pro ovlivnění jejich daňové povinnosti. Později ze strany obviněných případně ze strany dalších sjednaných osob, docházelo k vybírání finančních prostředků uhrazených za tyto fiktivní faktury a jejich zpětnému vrácení původním objednatelům, čímž docházelo k jejich efektivnímu vyvádění z předmětných obchodních společností. Taková činnost byla konána obviněnými za podmínek společného jednání, protože výchozím impulsem koordinace vzájemných činností bylo, aby v daňovém přiznání byly za účelem zkrácení daně uváděny doklady, které neměly buď žádný, nebo podstatně odlišný odraz, což směřovalo k vyměření nižší daně, než která by odpovídala skutečné daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.]. 223. K námitce obviněného S. , že soudy nezjišťovaly, kdo měl z posuzovaného jednání prospěch, lze zdůraznit, že otázka výše vzniklého prospěchu není znakem skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. 224. Lze tedy dovodit, že ani pokud by z protiprávního jednání neměli jeho pachatelé, resp. jednotliví obvinění, žádný majetkový prospěch, není to rozhodné pro učinění závěru o jejich vině, neboť stěžejním zjištěním je to, zda a v jakém rozsahu došlo ke zkrácení daně. Celkový rozsah zkrácené daně nelze snižovat o náklady pachatelem vynaložené na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Při zjišťování rozsahu zkrácení daně se neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který pachatel získal trestnou činností. Zatímco při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013). V posuzované věci z tzv. skutkové věty vyplývá, komu jednání obviněných v případě jednotlivých fingovaných obchodních případů přinášelo majetkový prospěch a jak se tento projevil, zejména v podobě zkrácení daňové povinnosti. I v případě závěru o přijetí provize, která činila obvykle 5 až 10 % z fakturované částky, jak soud prvního stupně vyjádřil na straně 620 rozsudku, a jejím odečtení z částky, s níž obvinění fyzicky mimo oficiální účetnictví zainteresovaných subjektů nakládali, je nutno hovořit o prospěchu pramenícím z trestné činnosti. Nelze proto přisvědčit obviněnému, že jediný, kdo měl mít prospěch z protiprávního jednání, byl spoluobviněný V. Nutné je zdůraznit, že soudy prokázaly, že jednání obviněného S. vedlo k následku v podobě zkrácení daně ve velkém rozsahu, neboť svou činností způsobil škodu na DPH ve výši 70.141.828 Kč a na DPPO a DPFO ve výši 51.677.204 Kč, tedy celkem škodu ve výši 121.819.077 Kč, kdy tato částka představovala majetkové obohacení jednotlivých společností uvedených v bodě A. výroku o vině, resp. výši obviněným S. zajištěného prospěchu. 225. S námitkami obviněného S. se není možné ztotožnit, ani pokud jde o výhrady proti subjektivní stránce. Na popsané závěry lze totiž navázat i ohledně výhrady obviněného S. , že skutková zjištění nejsou dostatečná pro závěr o tom, že jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože pro takový právní závěr není ve zjištěných okolnostech dostatek podkladů. Je třeba zmínit, že tato námitka v zásadě vychází z obsahu celého dovolání a je navíc částečně založena na skutkových výhradách, jejichž vyvrácení je nezbytným předpokladem pro učinění právních závěrů. Nejvyšší soud též zdůrazňuje, že soudy dostatečně přesvědčivě vyjádřily, že šlo ze strany obviněných o úmyslné jednání ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 620. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud na doplnění tohoto jinak správného právního závěru uvádí, že v popisu skutku uvedené okolnosti dostatečně vystihují podstatu uvedeného trestného jednání, jakož i vnitřní vztah obviněného k následku. Závěry o zavinění obviněného jsou podloženy výsledky dokazování a logicky z nich vyplynuly [srov. například stanoviska č. 62/1973 nebo rozhodnutí č. 41/1976, Sb. rozh. tr., či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12], když i z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že obviněný jednal s úmyslem zkrátit daně u všech uvedených plátců daně, chtěl způsobem uvedeným v zákoně poškodit zájem tímto zákonem chráněný [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Úmysl obviněného způsobit újmu, k níž došlo, je součástí souboru skutečností, jež tvoří kompletní slovní popis předmětného jednání tak, že mohlo být náležitě právně kvalifikováno (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04). Existenci zavinění soudy v této věci dovozovaly nejen z charakteru a způsobu počínání obviněného před činem a při jeho realizaci, ale i po něm. Způsob, jakým zavinění vyjádřily v popisu skutku, je dostačující a vyplývá z ostatních rozhodných skutkových okolností, přičemž je bez významu, že by mohl být podrobnější nebo důkladnější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008). 226. Pro jeho přímý úmysl svědčí především celá systematicky naplánovaná a promyšlená trestná činnost všech obviněných, kteří věděli o povaze faktur, na jejichž základě jim bylo předmětné plnění účtováno a byli obeznámeni s tím, že jsou založeny na podvodném jednání, neboť tyto faktury byly zcela nebo částečně smyšlené tak, aby došlo ke zkrácení daňové povinnosti a vylákání daňových výhod v podobě nadměrných odpočtů daně. Jednání v úmyslu přímém dokládá celá řada souvislostí podávajících se z výroku rozsudku i odůvodnění, jak jsou v příslušných pasážích přezkoumávaných rozhodnutí soudy obou stupňů rozvedeny. Právě jeho klíčová role probíhající v součinnosti s obviněným V. a dalšími, jednotlivé konkrétní kroky spoluobviněných, činných v předmětných obchodních společnostech, jejichž daňová povinnost byla záměrně krácena, důmyslná koordinace i organizační propojení všech spolupachatelů, a to ve všech soudy popsaných souvislostech, svědčí o zcela záměrném a chtěném jednání. Z uvedených zjištění, je zřejmý přímý úmysl, neboť obviněný jednal se zcela jasně daným cílem zkrátit daňovou povinnost a efektivně vyvést finanční prostředky ze spolupracujících společností, při znalosti všech rozhodných skutečností, plánovitě a koordinovaně, veden společným záměrem a cílem, který se mu díky vzájemné úzké spolupráci a rozdělení rolí dařilo relativně dlouhou dobu také realizovat, aniž byla trestná činnost odhalena. 227. Uváží-li se z rozvedených hledisek postupy a závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce u obviněného S. a rovněž v projednávané věci soudy popsané souvislosti a skutečnosti uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, lze shledat, že se jedná o dostatečné podklady pro závěr o naplnění subjektivní stránky i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, u nichž jak bylo výše uvedeno, postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. b) tr. zákoníku] (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2433). Ve vztahu ke znaku škody velkého rozsahu podle odstavce 3 §240 tr. zákoníku je třeba zmínit, že obviněný byl informován a trestné jednání páchal se znalostí a vědomím všech okolností, se znalostí podstaty spočívající v daňovém podvodu, včetně znalosti enormních částek, které takto daňové subjekty neoprávněně získaly, resp. „ušetřily“. Lze proto uzavřít, že soudy veškeré závěry a úvahy vztahující se k subjektivní stránce dostatečně uvážily a vysvětlily, takže nejen o naplnění znaků základní skutkové podstaty, ale ani o uvedených okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby není u dovolatele důvodné pochybovat . 228. Posoudí-li se ze všech uvedených důvodů a závěrů, jež Nejvyšší soud vyložil k dovolání obviněného S. podanému proti výroku o vině s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jím vznesené námitky, tak lze shledat, že nejsou důvodné. Soudy obou stupňů vinu obviněného S. po všech stránkách řádně objasnily, důkazně ji podložily a na zjištěné skutečnosti aplikovaly normy trestního práva plně v souladu se zákonem, a tudíž jej důvodně uznaly vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. b) K námitkám proti právním závěrům u obviněného M. 229. Nejvyšší soud nepřisvědčil výhradě obviněného M. , že se soudy dostatečně nezabývaly jeho zaviněním a nebylo prokázáno, že by jednal úmyslně. Uvedená výhrada je z větší části založena na skutkových námitkách, jež Nejvyšší soud vyvrátil v předcházející pasáži, v níž vysvětlil, že skutková zjištění mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování [viz část V. body a) až g)]. Z hlediska právní stránky této námitky v návaznosti na výše uvedené obecné zásady lze zmínit, že zejména soud prvního stupně se právní kvalifikací jednání obviněného zabýval (srov. zejména strany 620 a 621 rozsudku soudu prvního stupně), a proto je možné nad rámec soudy nižších stupňů uvedených správných závěrů pouze dodat, že pro přímý úmysl obviněného M. svědčí především samotná povaha jeho jednání v rámci trestné činnosti, neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný M. podával u příslušných finančních úřadů daňová přiznání k DPH a DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž cíleně zahrnoval faktury o přijatých zdanitelných plněních, které si opatřil po předchozí dohodě s obviněným S. , jenž je na objednávku obdržel od obviněných V. a R. P., a počínaje lednem roku 2013 přímo na základě dohody s F. V., jenž je vyhotovoval, ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo, a jednalo se o faktury vytvořené za účelem ovlivnění daňové povinnosti k DPH a DPPO, a také s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedené platby, po odečtení provize, mu byly vraceny zpět v hotovosti, ať už přímo nebo prostřednictvím zaměstnance B. H., přičemž takto jednal za jednotlivé jím ovládané nebo vlastněné společnosti, aniž by k deklarovaným plněním reálně docházelo. Podstatné je, že předmětné faktury vystavované jeho společnostem byly zcela smyšlené, tedy falešné a vydané jen proto, aby došlo k vylákání daňového odpočtu a zkrácení daně. Z daných skutkových okolností je zcela zřejmé, že obviněný M. byl osobou, která se přímo a aktivně podílela na krácení daňové povinnosti ve vztahu k DPH a DPPO, neboť jako jednatel společností I., I. P., L. A., T. L. a L. Z. h., a dále jako předseda představenstva společností I. P, a I. P. C., jednal tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce se společnostmi ovládanými obviněnými S. , V. a R. P., přičemž věděl o všech skutečnostech rozhodných pro správné vyměření DPH i DPPO, a též o tom, že finanční prostředky, které jeho společnosti zaplatily nesloužily jako úhrada za předstíraná plnění, protože tyto mu byly v hotovosti vraceny a efektivně vyváděny z jím ovládaných obchodních společností. Za této situace nelze dospět k jinému závěru nežli tomu o úmyslném jednání obviněného M . 230. Ze strany ostatních osob podílejících se na trestném činu šlo rovněž o pouhé předstírání obchodní spolupráce, což bylo vědomým a chtěným záměrem mimo jiné i dovolatele. Ve skutkových zjištěních jsou dostatečné podklady pro závěr, že obviněný M. jednal ve spolupachatelství s ostatními obviněnými v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejenže věděl, že do účetnictví těchto společností jsou zařazovány účetní doklady společností, které nevykonávaly deklarovanou obchodní činnost, a že částky uvedené v předmětných fakturách nejsou podloženy reálným zdanitelným plněním, o čemž obvinění sami rozhodli, ale navíc tak činili vědomě za tím účelem, aby zkrátili daňovou povinnost, vylákali neoprávněnou výhodu a vyvedli efektivním způsobem finanční prostředky z účetnictví jmenovaných společností. Závěry o zavinění obviněného M. mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, ale jsou i v souladu s obecnými pravidly pro určení subjektivní stránky [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu obviněného soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jeho jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). 231. Uváží-li se z rozvedených hledisek postupy a závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce u obviněného M. a rovněž v projednávané věci soudy popsané souvislosti a skutečnosti popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, lze shledat, že se jedná o dostatečné podklady pro závěr o naplnění subjektivní stránky obviněného i ve vztahu k oběma okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, u nichž navíc postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. b) tr. zákoníku]. Pro okolnosti podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je rozhodné, že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, přičemž postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. rozhodnutí č. 37/1965 Sb. rozh. tr.). Pachatel (fyzická nebo právnická osoba) však o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2433). U kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 3 tr. zákoníku není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Obviněný M. však byl informován a trestné jednání páchal se znalostí a vědomím všech okolností, když se podílel na zajištění peněžních převodů na účty obchodních společností, což prováděl se znalostí podstaty spočívající v daňovém podvodu, včetně znalosti enormních částek, které takto na účet uvedených společností i díky jím prováděným transakcím plynuly. 232. Posoudí-li se ze všech uvedených hledisek námitky obviněného M. podané na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se s nimi neztotožnil a shledal, že výhrady tohoto obviněného zaměřené proti výroku o vině nejsou důvodné, neboť po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty zločinu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. c) K námitkám proti právním závěrům u obviněného K. 233. Obviněný K. v dovolání zpochybnil rovněž správnost závěrů soudů o tom, že se popsaného jednání vůbec dopustil, popřípadě, že spolupracoval s obviněnými S. a V., což odporuje skutkovým zjištěním, jež soudy učinily, z nichž v zásadě plyne, že obviněný K. jako předseda představenstva a osoba jednající jménem společnosti V.-p., v době od 26. 4. 2010 do 28. 1. 2013 ve snaze získat finanční hotovost pro vlastní potřebu a zároveň zkrátit daně podával u finančního úřadu daňová přiznání k DPH a DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž cíleně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelských společností O. za školení zaměstnanců a A. za reklamní činnost a PR články, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , jenž je na objednávku obdržel od obviněného a V., ačkoli ke zdanitelnému plnění, uvedenému na těchto fakturách, nedošlo, nebo k němu nedošlo v deklarovaném rozsahu, případně navenek prezentované činnosti neplnily a nemohly plnit deklarovaný ekonomický účel. Jednalo se o faktury, ovlivňující po jejich použití v daňových přiznáních daňovou povinnost k DPH a DPPO, vytvořené s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedené platby, po odečtení provizí, mu byly vraceny zpět v hotovosti. 234. Soudy obou stupňů se právní kvalifikací jednání obviněného K. zabývaly (viz zejména strany 620 a 621 rozsudku soudu prvního stupně). Učinily rovněž závěr, že obviněný jednal ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, a to i přesto, že se jednotlivé role obviněných S. , K. a F. V. lišily. V celkovém kontextu se jednalo o promyšlené jednání více osob, kdy každá z nich měla svůj vlastní úkol, což koresponduje s vymezením spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, o něž jde, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. 235. Pouze ve stručnosti lze shrnout, že v přezkoumávané věci se jedná právě o situaci, kdy obviněný K. jednal v souladu zejména s vůlí obviněného S. , který de facto trestnou činnost dalších obviněných řídil a uděloval jim pokyny. On sám poté svým vědomým jednáním zahrnul fiktivně vytvořené faktury do podaných daňových přiznání, vylákal daňové zvýhodnění a zpětně vyinkasoval zaplacené finanční prostředky v hotovosti, přičemž je třeba rovněž zdůraznit, že trestným jednáním v této věci bylo podvodné předstírání neexistujících nebo provádění značně podhodnocených obchodních transakcí doložených fakturami, které nebyly založeny na skutečných obchodech, a šlo o záměrné dodání lživých podkladů vedoucích ke zkreslení daňové povinnosti uložené daňovými zákony. 236. Takové jednání plně odpovídá znaku zkrácení daně, neboť tím je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k těmto závěrům nelze souhlasit s výhradami obviněného K. , že svým jednáním nekrátil (ve spolupachatelství s obviněným S. a V.) daň podle §240 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že svou činností přispěl ke krácení DPH a DPPO a vylákání daňových výhod pro společnosti, jejichž spolupráci zajišťoval. Byť tedy sám nebyl subjektem podléhajícím daňové povinnosti, tak svým jednáním způsobil, že jiným osobám byla vyměřena daň, jež neodpovídala jejich skutečné daňové povinnosti, což je plně v souladu se zásadami vztahujícími se k pachatelství trestného činu podle §240 tr. zákoníku. 237. Soudy rovněž správně posoudily subjektivní stránku činu obviněnému K. kladeného za vinu. Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožňuje, a v reakci na námitky obviněného jen pro úplnost připomíná, že ze všech učiněných zjištění vyplývá, že bylo prokázáno, že jednal ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takový úmysl obviněného vyplynul z celého kontextu jemu za vinu kladeného jednání, a o jeho úmyslném zavinění svědčí skutečnosti popsané pod bodem I. 5. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zejména je dokladuje samotná povaha jeho jednání v rámci trestné činnosti, vyjádřená vědomým chováním, v jehož rámci cíleně zahrnul fiktivně vytvořené faktury do podaných daňových přiznání, vylákal daňové zvýhodnění a zpětně vyinkasoval zaplacené finanční prostředky v hotovosti, přičemž je třeba rovněž zdůraznit, že trestným jednáním v této věci bylo podvodné předstírání neexistujících nebo provádění značně podhodnocených obchodních transakcí doložených fakturami, které nebyly založeny na skutečných obchodech, a šlo o záměrné dodání lživých podkladů vedoucích ke zkreslení daňové povinnosti uložené daňovými zákony. Obviněný K. tudíž jednal tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce se společnostmi ovládanými obviněnými S. , V. a R. P., přičemž věděl o všech skutečnostech rozhodných pro správné vyměření DPH i DPPO, a též o tom, že finanční prostředky, které jeho společnosti zaplatily, nesloužily jako úhrada za předstíraná nebo nadhodnocená plnění, protože tyto mu byly v hotovosti vraceny a efektivně vyváděny z jím ovládaných obchodních společností. Za této situace nelze dospět k jinému závěru nežli tomu o úmyslném jednání obviněného K . 238. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů neshledal vady v závěrech soudů o zavinění obviněného K. , neboť ze zjištěných skutečností dostatečně vyplývá jeho vnitřní vztah ke způsobenému následku. Na subjektivní stránku soudy usuzovaly nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu obviněného soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jeho jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Jedná se o dostatečné zdůvodnění všech rozhodných skutečností majících vztah nejenom k zavinění a k subjektivní stránce u základní skutkové podstaty podle §240 odt. 1, ale i k oběma okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, u nichž navíc postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. b) tr. zákoníku]. Pro okolnosti podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je rozhodné, že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, přičemž postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. rozhodnutí č. 37/1965 Sb. rozh. tr.). Pachatel (fyzická nebo právnická osoba) však o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2433). U kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 3 tr. zákoníku není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Obviněný K. však byl informován a trestné jednání páchal se znalostí a vědomím všech okolností, když se podílel na zajištění peněžních převodů na účty obchodních společností, což prováděl se znalostí podstaty spočívající v daňovém podvodu, včetně znalosti enormních částek, které takto na účet uvedených společností i díky jím prováděným transakcím plynuly. 239. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud u obviněného K. shledal, že jeho námitky proti správnosti použité právní kvalifikace nejsou důvodné, a ztotožnil se se soudy obou stupňů, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. d) K námitkám proti právním závěrům u obviněného K. 240. K výhradám obviněného K. mířícím vůči naplnění objektivní stránky je nejprve nutné uvést, že podle závěrů soudů obou stupňů spáchal v přímém úmyslu zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. 241. Po provedeném dokazování soudy shledaly, že znaky uvedeného zločinu obviněný naplnil jednáním, jež spočívalo v tom, že jako jednatel společnosti L., v době od 26. 4. 2010 do 30. 5. 2013 ve snaze získat finanční hotovost pro vlastní potřebu a zkrátit daně podával u finančního úřadu v daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatele společnosti A. za reklamní bannery, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , který je na objednávku obdržel od obviněného V., ačkoli k deklarovanému zdanitelnému plnění nedošlo v deklarovaném rozsahu a navenek prezentované činnosti neplnily a nemohly plnit deklarovaný ekonomický účel, přičemž se jednalo o faktury ovlivňující po jejich použití v daňových přiznáních daňovou povinnost k DPH a DPPO, vytvořené s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedené platby, po odečtení provizí, mu byly vraceny zpět v hotovosti, čímž obvinění K. , S. a V. způsobili společným jednáním celkovou škodu na DPH ve výši 578.525 Kč a na DPPO ve výši 549.575 Kč, tj. celkem 1.128.100 Kč. 242. Pokud obviněný K. namítal, že nemohl krátit daň v letech 2010 a 2011, neboť jeho společnost L., vykazovala daňovou ztrátu, nebránila uvedená skutečnost závěrům o vině obviněného, protože společnost L., vzniklou daňovou ztrátu z minulých let uplatnila v dalších zdaňovacích obdobích, když se v roce 2012 dostala do zisku. Obviněný K. pomíjí, že jeho společnost se v daňové ztrátě nenacházela v období roku 2012, kdy došlo k zavedení faktury vystavené společností A. za první čtvrtletí roku 2012 za údajné reklamní služby, jenž byly fakticky z vůle stran poskytované jen na oko, do účetnictví společnosti L., což se přímo projevilo na zkrácení daňové povinnosti. Tímto postupem byla ovlivněna i obviněným K. deklarovaná daňová ztráta, neboť byla v podstatě účelově prohloubena. Z uvedeného tedy vyplývá, že obviněný mohl postupně po dobu dalších pěti let odečíst vyšší daňovou ztrátu, než v případě, pokud by fiktivní faktury do účetnictví nezahrnul, a tím by snižoval daňovou povinnost společnosti v dalších zdaňovacích obdobích. Je tudíž zcela opodstatněn i závěr, že si obviněný byl vědom možnosti odečíst daňovou ztrátu. V těchto souvislostech je třeba zdůraznit, že navýšení daňové ztráty zakládá za splnění všech zákonných podmínek trestní odpovědnost pachatele za trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1086/2018). Rovněž bylo prokázáno, že platby od společnosti L., byly vypláceny pouze za neposkytované služby, výsledkem bylo zkrácení DPPO a také DPH u jmenované obchodní společnosti (ovládané obviněným K. ). Nelze přehlédnout ani to, že šlo všem obviněným o účelové vyvedení finančních prostředků z účetnictví společnosti a jejich užití pro vlastní potřebu. Docházelo k uplatňování odpočtů za vykázané platby, jimiž byla hrazena předstíraná plnění a plnění nezpůsobilá splnit deklarovaný ekonomický účel. Nutné je připomenout, že obviněný K. nebyl uznán vinným za krácení DPH ve společnosti A. ovládané spoluobviněným V., a proto logicky k této činnosti nebyla dovozována jeho trestní odpovědnost, ale toliko za zkrácení daní v daňových přiznáních právě společnosti L., v níž vykonával řídící úlohu, a za níž i daňová přiznání podával (srov. zejména strany 604 a 605 rozsudku soudu prvního stupně, bod 80. rozsudku odvolacího soudu a v nich uvedené důkazy). 243. V návaznosti na tato zjištění je vhodné reagovat též na tvrzení obviněného K. , že nespolupracoval s obviněnými S. a V., a ani s nimi nebyl v kontaktu, což odporuje učiněným skutkovým zjištěním a provedeným důkazům. Ze závěrů soudů obou stupňů i popisu skutku pod bodem A. výroku o vině plyne, že obviněný K. jednal ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, a to i přesto, že se jednotlivé role tohoto obviněného a obviněných S. , a V. lišily. V celkovém kontextu se nicméně jednalo o promyšlené jednání tří osob, kdy každá z nich měla svůj vlastní úkol, což koresponduje s vymezením spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, o něž jde, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. Činnost obviněného K. plně odpovídala charakteru společného jednání ve smyslu zásad pro spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982, č. 36/1973, nebo č. 15/1967, případně č. 18/1994 Sb. rozh. tr.]. 244. Pouze ve stručnosti pak lze shrnout, že v přezkoumávané věci se jedná právě o situaci, kdy obviněný K. jednal jako článek řetězu zejména v souladu s vůlí obviněného S., který pro něj od obviněného V. obstarával fiktivní faktury, na základě nichž byla simulována obchodní spolupráce zejména mezi společnostmi A. a L. Je třeba rovněž zdůraznit, že trestným jednáním v této věci bylo podvodné předstírání neexistujících nebo značně nevýhodných obchodních transakcí doložených fakturami, které nebyly založeny na skutečných obchodech, a šlo o záměrné dodání lživých podkladů vedoucích ke zkreslení daňové povinnosti uložené daňovými zákony. Taková činnost byla konána obviněnými za podmínek společného jednání, protože výchozím impulsem koordinace vzájemných činností bylo, aby v daňovém přiznání byly za účelem zkrácení daně, resp. fiktivního vyvedení finančních prostředků ze společnosti dovolatele, uváděny doklady, které neměly v realitě žádný nebo podstatně jiný skutečný odraz, což směřovalo k vyměření nižší daně, než která by odpovídala skutečné daňové povinnosti a vylákání daňových výhod [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.]. 245. Výhrady obviněného K. , že nekrátil daň, tudíž nejsou opodstatněné, neboť soudy správně shledaly, že se tohoto jednání dopouštěl, přičemž lze pouze pro úplnost dodat, že zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k těmto závěrům pak nelze souhlasit s námitkami obviněného K. , že svým jednáním nekrátil (ve spolupachatelství s obviněným S. a F. V.) daň podle §240 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že svou činností přispěl ke krácení DPH a DPPO a vylákání daňových výhod pro společnosti, jejichž spolupráci zajišťoval. Byť tedy sám nebyl subjektem podléhajícím daňové povinnosti, tak svým jednáním způsobil, že jiným osobám byla vyměřena daň, jež neodpovídala jejich skutečné daňové povinnosti, což je plně v souladu se zásadami vztahujícími se k pachatelství trestného činu podle §240 tr. zákoníku. 246. Nedůvodnými jsou s ohledem na uvedené skutečnosti jím uplatněné výhrady proti nedostatkům v subjektivní stránce. Naopak Nejvyšší soud též zdůrazňuje, že soudy, zejména soud nalézací, dostatečně přesvědčivě vyjádřily, že šlo ze strany obviněného o úmyslné jednání ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. strany 620 a 621 rozsudku soudu prvního stupně). 247. Pro přímý úmysl obviněného K. svědčí především samotná povaha jeho jednání v rámci trestné činnosti, neboť provedeným dokazováním bylo ze strany soudů nižších stupňů zjištěno, že šlo o záměrné a cílené jednání, aby vylákal daňové zvýhodnění a zpětně vyinkasoval zaplacené finanční prostředky v hotovosti, přičemž je třeba rovněž zdůraznit, že trestným jednáním v této věci bylo podvodné předstírání neexistujících nebo provádění značně podhodnocených obchodních transakcí doložených fakturami, které nebyly založeny na skutečných obchodech. Činil tak prostřednictvím lživých podkladů vedoucích ke zkreslení daňové povinnosti uložené daňovými zákony. Jednal chtěně tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce zejména se společností A., kterou ovládal obviněný V., kdy celou trestnou činnost z pozadí řídil obviněný S . Podle prokázaných skutečností nelze dospět k jinému závěru nežli tomu o úmyslném jednání obviněného K. 248. Z hlediska naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku je bez významu skutečnost, že jeden z daňových subjektů v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů svou daňovou povinnost zkrátil a jiný ji naopak v uvedeném vztahu navýšil. Každý subjekt daně musí totiž plnit svou daňovou povinnost v rozsahu, který mu zákon určuje, a to na základě správně vedených a úplných účetních podkladů. Daňový subjekt tak musí přiznat a odvést příslušnou daň ve výši odpovídající jeho hospodářskému výsledku. Proto je vyloučeno, aby řádné neodvedení daně jedním subjektem vyvážil jiný subjekt daně tím, že odvede daň v souladu se zákonem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 946/2015). Úmyslné zavinění pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku nevylučují takové jeho kroky, které podnikl pro uskutečnění podnikatelského záměru, jenž byl ve skutečnosti jen prostředkem ke spáchání protiprávního činu. Pro závěr o úmyslném zavinění pachatele je bez významu, zda jiný podnikatel, by nakonec musel řešit otázku splnění daňové povinnosti vůči státu, která by zde vznikla v souvislosti s uvedeným podnikáním. Právní odpovědnost každého z těchto subjektů se totiž posuzuje samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1055/2012). 249. Uváží-li se z rozvedených hledisek postupy a závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce u obviněného K. a rovněž v projednávané věci soudy popsané souvislosti a skutečnosti popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, lze shledat, že se jedná o dostatečné podklady pro závěr o naplnění subjektivní stránky obviněného i ve vztahu k oběma okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, u nichž navíc postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. b) tr. zákoníku]. Pro okolnosti podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je rozhodné, že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, přičemž postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. rozhodnutí č. 37/1965 Sb. rozh. tr.). Pachatel (fyzická nebo právnická osoba) však o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2433). U kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Obviněný K. však byl informován a trestné jednání páchal se znalostí a vědomím všech okolností, když se podílel na zajištění peněžních převodů na účty obchodních společností, což prováděl se znalostí podstaty spočívající v daňovém podvodu, včetně znalosti částek, které takto na účet uvedených společností i díky jím prováděným transakcím plynuly. Lze proto uzavřít, že soudy veškeré závěry a úvahy vztahující se k subjektivní stránce dostatečně uvážily a vysvětlily, takže nejen o naplnění znaků základní skutkové podstaty, ale ani o uvedených okolnostech podmiňujících použití vyšší trestní sazby není u dovolatele důvodné pochybovat. 250. Nejvyšší soud k jen zcela obecné námitce obviněného K. , že zjištěný daňový únik nebyl v jeho případě v příčinné souvislosti s činem, který je mu kladen za vinu, poukazuje na to, že je zcela nemístná. Všechny skutečnosti svědčí o tom, že to bylo mimo jiné právě i zaviněné jednání obviněného, které vedlo ke vzniklé daňové ztrátě, a není pochyb o tom, že mezi obviněnému za vinu kladeným jednáním a zjištěným následkem je příčinná souvislost. Jen ve stručnosti je vhodné připomenout, že mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že bylo bezpečně zjištěno příčinné působení jednání obviněného na trestním zákoníkem chráněné společenské vztahy i to, že toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu §15 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Lze zdůraznit, že jednání obviněného K. pak zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku zločinu, který mu je kladen za vinu a rovněž je patrný příčinný vztah mezi jeho jednáním a způsobeným následkem (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). 251. Odmítal-li obviněný odpovědnost tvrzením, že nepůsobil ve společnosti A. a nevěděl, že tato řádně neodvádí DPH, nepodával za ni daňová přiznání a nevedl její účetnictví, tyto skutečnosti příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem nepřerušují, protože určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). O příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného K. a způsobeným následkem v podobě zkrácené daně tudíž nelze pochybovat. 252. Nebylo možné přisvědčit ani výhradám obviněného K. , jimiž brojil proti naplnění znaku značného rozsahu ve smyslu odstavce 2 písm. c) §240 tr. zákoníku. K tomu je třeba uvést, že v době rozhodování soudů škoda či analogicky prospěch značného rozsahu byl stanoven v §138 odst. 1 tr. zákoníku částkou 500.000 Kč (od 1. 10. 2020, na základě novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., tuto hranici představuje 1.000.000 Kč). Tato nová právní úprava však na trestné jednání obviněných nedopadá, protože soudy rozhodovaly a jejich rozhodnutí nabyla právní moci ještě před účinností tohoto zákona (srov. článek II. zák. č. 333/2020 Sb.). Na základě takto stanovených formálních znaků uvedeného zločinu soudy rozhodné skutečnosti objasňovaly. Prokázaly, k jakému rozsahu zkrácení DPH jednání obviněných, kteří jednali jako spolupachatelé za podmínek §23 tr. zákoníku, směřovalo (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011, či ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010). 253. Z obsahu rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že soudy se stanovením výše daňového úniku zabývaly, a Nejvyšší soud jejich postupy shledal správnými, jak je výše v tomto rozhodnutí popsáno a rozvedeno [viz část V. písm. e) shora]. Vše svědčí o tom, že o závěru o výši daňového úniku spáchaného obviněným K. nevznikají pochybnosti. Z tzv. skutkové věty výroku o vině pod bodem A. lze součtem částek odpovídajících rozsahu zkrácení DPH a DPPO u jednotlivých dílčích útoků dospět k celkové částce ve výši 1.128.100 Kč, jak také soud ve výroku o vině vyjádřil, a proto je nepochybné, že soud přesně a dostatečně konkrétně vymezil minimální rozsah zkrácení DPH ve výši 578.525 Kč a DPPO ve výši 549.575 Kč v souladu s ustálenou rozhodovací praxí i právní teorií (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1565/2011). 254. Nejvyšší soud pak pouze pro úplnost doplňuje, že výsledky provedeného dokazování bylo objasněno, že výše neodvedené daně dvojnásobně přesahovala částku 500.000 Kč, a tedy tato minimální výše splňuje výši odpovídající značnému rozsahu (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 1. 10. 2020), jak správně shledaly soudy nižších stupňů, a tudíž zcela důvodně je obviněnému kladeno za vinu zkrácení DPH a DPPO ve značném rozsahu, což vedlo k použití ustanovení §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Správným je postup soudu i potud, pokud každému z obviněných přičítal tuto škodu v celém rozsahu a nerozlišoval u každého z nich, pokud jde o vinu, míru jeho konkrétní účasti na trestné činnosti, neboť plně vycházel ze zásad spolupachatelství vymezených v §23 tr. zákoníku, podle nichž každý ze spolupachatelů odpovídá za škodu tak, jako kdyby čin spáchal sám (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 113/2021, aj.). Shledal-li Nejvyšší soud správným ze všech shora již rozvedených důvodů závěr o spolupachatelství, nelze spatřovat vadu ani v otázce přičítání výše škody jednotlivým obviněným. 255. Na základě shora uvedeného je třeba shrnout, že soudy zcela správně posoudily, že obviněný K. po formální stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti. e) K námitkám proti právním závěrům obviněného S. 256. Výhrady proti právní kvalifikaci podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku uplatnil i obviněný S. , jenž vytýkal v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zcela neopodstatněně, že nenaplnil znak zkrácení daně a nebylo prokázáno ani jeho zavinění. V reakci na tyto námitky s ohledem na zásadu, že zavinění vyplývá z objektivních okolností, Nejvyšší soud připomíná, že obviněný S. jako předseda představenstva a osoba jednající za společnost S. s., v době od 25. 9. 2008 do 29. 12. 2011 ve snaze získat finanční hotovost pro vlastní potřebu a zkrátit daně podával daňová přiznání k DPH a k DPPO za jednotlivá zdaňovací období, do nichž úmyslně zahrnoval faktury o předstíraných přijatých zdanitelných plněních od dodavatelské společnosti A., za reklamní bannery, které si opatřil po předchozí dohodě prostřednictvím obviněného S. , ačkoli k deklarovanému zdanitelnému plnění nedošlo v deklarovaném rozsahu a navenek prezentované činnosti neplnily a nemohly plnit deklarovaný ekonomický účel, přičemž se jednalo o faktury ovlivňující po jejich použití v daňových přiznáních daňovou povinnost k DPH a k DPPO, vytvořené s cílem získat finanční hotovost pro vlastní potřebu, když provedená platba, po odečtení provize, mu byla vracena zpět v hotovosti čímž neoprávněně v rozporu s §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. uplatnil odpočet DPH na vstupu v celkové výši 1.114.205 Kč a v tomto rozsahu zkrátil daňovou povinnost k DPH za zdaňovací období hospodářských roků 2008 až 2011 zkrátil DPPO v úhrnné výši 1.155.210 Kč. Uvedeného se dopustil společně s obviněnými S. a F. V. a dohromady způsobili společným jednáním celkovou škodu na DPH a DPPO ve výši 2.269.415 Kč. 257. Nejvyšší soud k naplnění znaku zkrácení daně poukazuje na závěry soudů, a konstatuje, že jednání, jakým obviněný S. krátil daň, soudy prokázaly. Rovněž popsaly a rozvedly, že fakturace společnosti S. s., od společnosti A. probíhaly, aniž by reklama fakticky mohla být realizována, neboť v době vystavování prvních faktur zúčastnění teprve řešili podmínky vytvoření reklamních bannerů a uzavření odpovídající smlouvy. Se společností S. s., jednal pouze obviněný S. , obviněný V. vystavoval faktury za společnost A., kdy částky v nich byly zaplaceny, ale uhrazené peníze byly vráceny zpět objednateli. Celý systém spolupráce probíhal tak, že po uhrazení fakturované částky vyzvedl obviněný V. v bance peníze, ponížené o jejich provizi, a odevzdal je obžalovanému S. , který je dále předal obviněnému S. , což vyplývalo z jejich předchozího ujednání a též toho, že obviněný S. jej nikdy zpětně nekontaktoval, že by vrácené peníze neobdržel. Webová reklama formou reklamních bannerů sice probíhala, ale jen naoko, protože dané webové stránky prakticky nebyly navštěvované a tak nemohla plnit svůj účel, a finanční prostředky za ní vyfakturované se vracely zpět odběratelům stejně jako za další fakturace zcela předstíraných plnění (srov. strany 608 až 610 rozsudku soudu prvního stupně). 258. Závěry soudů dostatečně objasnily roli obviněného S. i jeho zapojení do systému trestné činnost. Výhrady dovolatele směřující proti tomu, že nebyl pachatelem uvedeného činu, neboť nekrátil daň, resp. nedopouštěl se protiprávního jednání, je tudíž třeba označit za neopodstatněné. Pachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku může být kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek, event. jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek, event. jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší rozsah činil jejich součet. Subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby) a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou (event. jinou) povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (event. jiné povinné platby). Zkrácení daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.], přičemž není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale je podstatné že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Vzhledem k shora uvedeným závěrům a zásadám pak nelze souhlasit s tvrzením obviněného S. , že nemohl být pachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku, naopak všechna zjištění svědčí o tom, že jeho jednání odpovídá podmínkám krácení daně jakožto znaku objektivní stránky jmenovaného zločinu. 259. Na popsané závěry lze navázat i ohledně námitky obviněného S. , že skutková zjištění nejsou dostatečná pro závěr o tom, že jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka v zásadě vychází z obsahu celého dovolání a je navíc částečně založena na skutkových výhradách, jejichž vyvrácení je nezbytným předpokladem pro učinění právních závěrů. Nejvyšší soud též zdůrazňuje, že soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě vyjádřil, že šlo ze strany obviněných o úmyslné jednání ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. stranu 620 rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, lze uvést, že ohledně spáchání činu nejméně se dvěma osobami [odstavec 2 písm. a)], o který jde, když se na činu podílí, byť různou měrou nejméně dvě další osoby vedle pachatele a spáchání činu ve značném rozsahu [odstavec 2 písm. c)], může jít jen o nedbalost. Není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. U odstavce 2 se vyžaduje, aby pachatel ve smyslu ustanovení §17 písm. b) tr. zákoníku věděl, že se na jeho činu podílejí nejméně dvě další osoby, přičemž z povahy této okolnosti vyplývá, že pachatel je s jejich účastí na činu přinejmenším srozuměn (srov. rozhodnutí č. 54/2014 Sb. rozh. tr.). 260. O přímém úmyslu u základní skutkové podstaty §240 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést, že pro přímý úmysl obviněného svědčí především celá systematicky naplánovaná a promyšlená trestná činnost všech obviněných, kteří věděli o povaze faktur, na jejichž základě jim bylo předmětné plnění účtováno a byli obeznámeni s tím, že jsou založeny na podvodném jednání, neboť tyto faktury byly zcela nebo částečně smyšlené tak, aby došlo ke zkrácení daňové povinnosti a vylákání daňových výhod v podobě nadměrných odpočtů daně. Pro uvedený závěr lze vycházet ze všech souvislostí podávajících se z výroku rozsudku i odůvodnění, jak jsou v příslušných pasážích přezkoumávaných rozhodnutí soudy obou stupňů rozvedeny. Lze jen připomenout, že obviněný S. , po celou dobu jednal jako předseda představenstva společnosti S. s. a byl o všem dostatečně informován. Věděl, že předmět fakturace byl vytvořen pouze formálně a fakturované činnosti nemohou splnit navenek prezentovaný účel, a že vystavené doklady tedy neodpovídají skutečnosti a budou neoprávněně zahrnuty do účetnictví jím řízené společnosti a následně do jejích daňových přiznání za příslušná zdaňovací období, což ovlivní její daňové povinnosti. Aktivně se podílel i na zpětném přebírání finančních prostředků, jež sloužily jako platby za smyšlená plnění, ale ve skutečnosti se jednalo o efektivní způsob jak v co největší míře vyvést tyto peníze z běžného účetnictví společnosti S. s. Z uvedených zjištění je zřejmé, že dávají dostatek podkladů pro závěry o zavinění obviněného, neboť z nich plyne, že jednal se zcela jasně daným cílem zkrátit daňovou povinnost a efektivně vyvést finanční prostředky ze jmenované společnosti, při znalosti všech rozhodných skutečností. 261. Nejvyšší soud neshledal namítané vady, protože soud prvního stupně vyjádřil úvahy o zavinění obviněného, z nichž dostatečně vyplývá vnitřní vztah obviněného k následku jeho jednání. Na subjektivní stránku neusuzoval přímo, neboť ji není možné pozorovat, ale dovozoval ji ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházel z chování obviněného i dalších výsledků dokazování, z nichž logicky závěr o jeho zavinění vyplynul (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). 262. Všechny závěry, které soudy k vině obviněného S. v přezkoumávaných rozhodnutích učinily, svědčí o tom, že dostatečně a jasně vysvětlily a vyjádřily své úvahy, podle kterých je zřejmé, z jakých důvodů obviněný S. naplnil všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, jímž jej uznaly vinným. 263. Vzhledem k tomu, že obviněný S. jiné námitky než proti výroku o vině nevznesl, Nejvyšší soud k jím podanému dovolání uzavírá, že ho posoudil jako nedůvodné, a to ze všech shora vysvětlených důvodů, protože soudy jeho vinu řádně objasnily, s jeho námitkami se vypořádaly, a v potřebné míře rozvedly, proč znaky skutkové podstaty zločinu, jenž mu je kladen za vinu shledaly naplněnými. V odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je dostatek podkladů pro posouzení správnosti všech závěrů soudů k vině obviněného S. učiněných, a proto Nejvyšší soud, jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. VIII. K výhradám obviněného S. proti výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 264. Obviněný S. v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal i nepřiměřenost jemu uložených trestů odnětí svobody a propadnutí majetku, zejména proto, že nerespektují zásadu proporcionality vzhledem k délce proběhlého trestního řízení a majetkovým a osobním poměrům, kdy zdůraznil zejména to, že se staral v době odsouzení o svého syna, což podle něj umožňuje použití moderačního ustanovení o mimořádném snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pokud jde o jeho výměru i nepodmíněnost, tak jej považuje za nepřiměřeně přísný. Za nezákonný považoval i uložený trest zákazu činnosti. 265. K těmto námitkám Nejvyšší soud připomíná, že nespadají pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., neboť je obviněný uplatnil podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který neslouží k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 266. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uvedené zásady nerespektoval, protože výhrady proti trestu vznesl ze zcela jiných důvodů, než vymezuje §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přesto Nejvyšší soud, protože je vždy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), správnost výroku o trestu z těchto hledisek zkoumal. S označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje ani námitka obviněného S. , že mu měl být trest odnětí svobody ukládán podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, protože požadavek na snížení trestů pod dolní hranicí zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku není žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., neboť takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. neobsahují, a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, seš. 17, č. T 416)]. Dovolání lze podat se zřetelem na §58 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014). Podle této soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. Uvedené pravidlo plyne ze zásady, že u mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku jde o dobrodiní zákona, na který žádný zákonný nárok, které by bylo možné překonat jen při extrémně a zcela nespravedlivě uloženém trestu nerespektujícím zásadní pravidla pro jeho ukládání. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový případ se nicméně v trestní věci obviněného S. nejedná. 267. Nejvyšší soud se zabýval námitkami obviněného S. směřujícími proti tomuto výroku, avšak pouze z hlediska možného porušení zásad spravedlivého procesu. O takovou skutečnost by se mohlo jednat, pokud by soudy dlouhou dobu trestního řízení nebraly při ukládání trestu do úvahy, nebo kdyby nerespektovaly požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práv obviněného na jedné straně a veřejným zájmem na stíhání a potrestání obviněného na straně druhé. 268. Nepřiměřená délka řízení představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v článku 6 Úmluvy a je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. V České republice, k naplnění obsahu tohoto článku novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž bylo výslovně konstatováno, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V důsledku této změny právní úpravy pak Ústavní soud stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) nebo v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy) proto označil za nepřípustnou. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08. Současně je potřebné uvést, že relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje, přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti (srov. mimo jiné rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eckle proti SRN, ze dne 15. 7. 1982). Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, z těchto názorů vyšel a určil podmínky, za nichž je nutné s přihlédnutím k zásadám proporcionality zásady vymezené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnout do konkrétních rozhodnutí soudů. 269. S ohledem na uvedené principy Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, že trestný čin byl obviněným spáchán v době od dubna roku 2008 do března 2013, přičemž k pravomocnému skončení řízení ve věci rozhodnutím odvolacího soudu došlo dne 29. 11. 2019 (viz přezkoumávaný rozsudek). Trestní stíhání bylo v této věci zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. OKFK-2635/TČ-2012-252201-TR (č. l. 7 spisu). Obžaloba byla podána dne 15. 12. 2015 (č. l. 29709), první hlavní líčení bylo nařízeno na den 25. 4. 2016 a dále konáno ve dnech 28. 4., 29. 4., 2. 5. až 6. 5., 16. 5., 20. 5., 23. 5., 30. 5. až 3. 6., 27. 6. až 30. 6., 18. 7., 12. 9. až 15. 9. a 19. 9. až 21. 9. 2016 (č. l. 29850) a rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 16. 12. 2016. Odvolacímu soudu byla věc předložena dne 29. 11. 2018 s odvoláními obviněných (viz výčet na č. l. 39425 spisu), veřejné zasedání bylo nařízeno na dny 25. až 29. 11. 2019 (č. l. 39453 spisu) a rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vyhlášeno dne 29. 11. 2019. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že obviněný se na uvedené délce trestního řízení nepodílel jím zaviněnými průtahy. Rovněž lze podle obsahu spisu konstatovat, že ani orgány činné v trestním řízení se nechovaly liknavě, ani nebylo zjištěno, že by ve věci po určitou dobu nekonaly žádné úkony. Doba, která uplynula od spáchání činů do doby, než byla věc pravomocně skončena, tj. doba šesti let, vznikla pouze rozsáhlostí a povahou trestného jednání, které bylo obviněnými rovněž pácháno po delší dobu, a do nějž bylo zapojeno velké množství osob původně obviněných, později případně zproštěných, což svědčí o snaze státu zajistit spravedlivé řízení při respektu k obhajobě obviněných, a nemůže být bráno k tíži státní moci, která jinak své povinnosti ve vztahu k rychlosti a efektivitě řízení dostatečně zajistila (srov. např. rozsudek Evropského soudu ve věci Süßmann proti Německu , rozsudek velkého senátu ze dne 16. 9. 1996, č. 20024/92, nebo ve věci Frydlender proti Francii , rozsudek velkého senátu ze dne 27. 6. 2000, č. 30979/96). Uvedená delší doba, jak plyne z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, byla promítnuta i u obviněného S. do uložení trestu odnětí svobody v kratším trvání, byť nepodmíněného, než jaký by mu byl ukládán, kdyby trestní řízení po tak dlouhou dobu netrvalo. V tomto ohledu z uvedených důvodů Nejvyšší soud porušení práva na spravedlivý proces neshledal. 270. Odvolací soud se dostatečně zabýval i přiměřeností uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, a Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že byla při výměře trestu respektována nejen délka řízení, ale i to, aby šlo o proporcionální zásah do osobní svobody obviněného, a to se zřetelem na to, aby ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, byla dosažena prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004). 271. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud, jenž obviněnému S. na rozdíl od soudu prvního stupně uložil bez podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v jeho zákonné výměře, zohlednil všechna rozvedená kritéria a byl si vědom toho, že je nutné vysvětlit, v čem spočívala nezbytnost uložení takto důrazného trestu spojeného s odnětím osobní svobody. Proto v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí v potřebné míře vyložil, jaké skutečnosti zvažoval ve prospěch a neprospěch obviněného. Z odůvodnění plyne, že bral na vědomí osobní poměry obviněného, shledal, že se nenachází v žádné mimořádně tíživé osobní situaci, a naopak připravil a vedl organizaci rozsáhlé trestné činnosti, promyšlené a s přesnými pravidly, jejímž cílem bylo řádně neodvést daně a podvodným tvrzením proběhlých aktivity vylákat od státu finanční plnění, a snížit daňovou povinnost mnoha společností. Trestná činnost se uskutečnila v průběhu roků 2008 až 2013 a bylo do ní zapojeno větší množství osob. Odvolací soud při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému S. postupoval v souladu s pravidly stanovenými v §39 tr. zákoníku, kdy přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním a rodinným poměrům a dosavadnímu způsobu života, kdy nezjistil žádné negativní poznatky, přičemž trestná činnost dovolatele byla jistým mimořádným vybočením z jeho života a od spáchání trestné činnosti uplynula značná doba. Podstatným byla řídící role v dané struktuře pachatelů trestné činnosti, což bylo rozhodné pro to, že mu byl vyměřen nepodmíněný trest. S ohledem na délku trestního řízení obviněnému S. uložil trest odnětí svobody v zákonné trestní sazbě ještě v rámci dolní hranice zákonné trestní sazby. Podle §240 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej zařadil do věznice s ostrahou (srov. bod 90. rozsudku odvolacího soudu). Důraz kladl na intenzitu činu obviněného, přičemž zohlednil i jeho sofistikovanost a důslednost, s níž byl ve spolupráci s dalšími obviněnými proveden, a fakt, že byl poháněn očividnou vidinou majetkového prospěchu, a jako následek způsobil České republice škodu, jež činila 121.809.032 Kč. Obviněný se svým jednáním podílel na řízení nadstandardně rozsáhlé trestné činnosti, do níž bylo zapojeno velké množství obviněných i dalších osob, a která byla rozkryta až systematickým postupem orgánu činných v trestním řízení. 272. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že nebylo možné přisvědčit obviněnému S. , že jde o trest nepřiměřeně přísný. Je totiž třeba v tomto případě i přísný trest považovat s ohledem na povahu trestné činnosti a osobu pachatele za nutný a nezbytný k jeho nápravě, když soudy v daných souvislostech zachovaly nezbytnou rovnováhu (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I ÚS 554/2004). 273. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněnému, byť s delším časovým odstupem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, zachovává princip přiměřenosti i proporcionality, neboť jde o vyvážený a nutný trestněprávní postih, a proto nedošlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva obviněného na spravedlivý proces. 274. Obviněný S. brojil též proti uloženému trestu propadnutí majetku podle §66 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména tvrzením, že soudy nezkoumaly podmínky pro jeho uložení a přesně nevymezily věci, jichž se tento trest týká a neoznačily ty, které jsou z něj vyňaty podle §66 odst. 3 tr. zákoníku. 275. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit trest propadnutí majetku vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, odsuzuje-li ho k výjimečnému trestu anebo za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. V posuzované věci soud obviněnému neukládal výjimečný trest, takže postupoval podle druhé alternativy, protože obviněný byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, tj. ve smyslu §14 odst. 3 tr. zákoníku za zvlášť závažný zločin a obviněný pro sebe nebo pro jiného získal majetkový prospěch velkého rozsahu. Jednalo se o majetkový prospěch neoprávněný. Rovněž bylo uložení tohoto druhu trestu odůvodněno okolnostmi spáchaného trestného činu a poměry obviněného S . Uvedenými okolnostmi se rozumí nejen skutečnosti objektivního rázu, které charakterizují tento trestný čin a provázely jeho spáchání, nýbrž i všechny další okolnosti významné pro určení povahy a závažnosti trestného činu (§39 odst. 2 tr. zákoníku), neboť jde o nejvýznamnější hledisko, které je rozhodné jak pro stanovení druhu trestu a jeho výměry obecně (§39 odst. 1 tr. zákoníku), tak i pro ukládání trestu propadnutí majetku zvláště. Poměry pachatele je třeba hodnotit podle obecných hledisek jako jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, ovšem s ohledem na charakter trestu propadnutí majetku a jeho výrazný dopad do majetkové sféry pachatele, popřípadě i jeho rodiny a dalších osob, je nezbytné zvlášť pečlivě posuzovat majetkové a rodinné poměry pachatele, jeho závazky a oprávněné zájmy poškozeného (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 46/1961 Sb. rozh. tr.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 876 a 877]. 276. Pro ukládání trestu propadnutí majetku je podstatné, že soud je povinen respektovat kromě obecných hledisek vymezených v §39 tr. zákoníku rozsah a hodnotu majetku, který patří pachateli, aby měl alespoň rámcovou představu o dopadu tohoto trestu do majetkových poměrů pachatele a dalších osob (rodinných příslušníků pachatele apod.), jejichž oprávněných zájmů se uložený trest dotýká. Všechny okolnosti významné pro uložení trestu propadnutí majetku, k nimž je třeba opatřit potřebné důkazy, pak musí soud vzít v úvahu i s přihlédnutím k tomu, zda vysloví propadnutí celého majetku pachatele, nebo jen jeho části, případně jak velké části, a jestli uloží i jiný druh trestu přípustný vedle propadnutí majetku (srov. rozhodnutí č. 12/2018 Sb. rozh. tr.). 277. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž se uložením tohoto druhu trestu soudem prvního stupně ztotožnil, je třeba zmínit, že již v přípravném řízení byly majetkové poměry obviněného zjišťovány, a proto i obžaloba ze dne 12. 11. 2015 obsahovala výčet zajištěných věcí, popř. odkaz na umístění příslušných listin týkajících se zajištění v trestním spisu předloženém soudu spolu s obžalobou (č. l. 29787 a 29788 spisu). Soud prvního stupně po vyhodnocení všech důkazů a skutkových zjištění shledal, že na obviněného S. je s ohledem na povahu trestného jednání i celkovou výši majetkové újmy, která vznikla státu, možné působit i majetkovým trestem, aby byla zajištěna proporcionalita mezi újmou a postihem pachatele, jehož cílem bylo získat rozsáhlý majetkový prospěch právě na úkor státu (srov. stranu 623 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedený závěr potvrdil i odvolací soud, který výrok o trestu obviněného S. přezkoumal a vysvětlil, proč námitce obviněného ohledně nedostatečného vymezení rozsahu trestu propadnutí majetku nevyhověl a současně upozornil na postup podle §66 odst. 3 tr. zákoníku (srov. bod 90. rozsudku odvolacího soudu). 278. Nejvyšší soud k námitkám obviněného doplňuje, že výrok o trestu propadnutí majetku postihuje celý majetek obviněného. Z komentářové literatury lze poukázat na to, že uvedený trest se vztahuje k tomu majetku (celému nebo jeho ideální části), který patřil pachateli v den, kdy rozsudek o uložení tohoto trestu nabyl právní moci (s výjimkou uvedenou dále). Trest propadnutí majetku se netýká majetku, kterého pachatel nabyl po právní moci odsuzujícího rozsudku, jímž byl uložen tento trest. Jde-li o věci, týká se propadnutí majetku těch věcí, k nimž má pachatel vlastnické právo. Jiné majetkové hodnoty než věci náležejí pachateli, jestliže on je oprávněnou osobou z majetkového práva spojeného s takovou majetkovou hodnotou. U věcí, které má pachatel ve spoluvlastnictví s jinými osobami, se propadnutí majetku může vztahovat jen na spoluvlastnický podíl pachatele, ale nemůže se dotýkat spoluvlastnického podílu jiných osob (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 69/1953 Sb. rozh. tr.). Podobně to platí i u jiných majetkových hodnot, které náležejí jak pachateli, tak i další osobě, byť se nejedná o spoluvlastnictví. Do majetku pachatele nepatří ty majetkové hodnoty, které získal trestnou činností, protože vlastnické právo (ani jiné majetkové právo) nelze nabýt trestným činem (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 3/1976-III. Sb. rozh. tr.). Vysloví-li soud propadnutí celého majetku pachatele, tak jak se tomu stalo právě v přezkoumávané věci, neurčuje jednotlivé součásti (majetkové kusy), které patří do jeho majetku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 2/1953-II. Sb. rozh. tr.). V těchto případech se určení toho, co je majetkem pachatele a na které součásti jeho majetku se vztahuje trest propadnutí majetku, provádí až ve vykonávacím řízení. To platí i na vymezení věcí, na které se majetek podle §66 odst. 3 tr. zákoníku nevztahuje (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 880 a 881). Soud při ukládání trestu podrobně nezjišťuje, co tvoří majetek obviněného, ale musí mít o jeho rozsahu alespoň přibližnou představu, aby mohl uložit tento trest ve výměře odpovídající příslušným zákonným kritériím, včetně možného dopadu tohoto trestu do majetkových poměrů pachatele a dalších osob (rodinných příslušníků pachatele apod.), jejichž oprávněných zájmů se uložený trest dotýká. Všechny okolnosti rozhodné pro uložení trestu propadnutí majetku, k nimž je třeba opatřit potřebné důkazy, pak musí soud vzít v úvahu i s přihlédnutím k tomu, zda vysloví propadnutí celého majetku pachatele, nebo jen jeho části, případně jak velké části, a jestli uloží i jiný druh trestu přípustný vedle propadnutí majetku. Postup soudu se v takovém případě řídí §39 odst. 7 tr. zákoníku, podle kterého získal-li nebo snažil-li se získat pachatel trestným činem majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry; jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry, uloží mu s přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů, který ho postihne na majetku (§66 až 72 tr. zákoníku), a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu. Majetkovým prospěchem se zde rozumí jakýkoli přírůstek v majetkové sféře pachatele nebo jiné osoby, k němuž došlo nebo mělo dojít v důsledku spáchaného trestného činu, byť takový prospěch není zákonným znakem jeho základní či kvalifikované skutkové podstaty; může mít konkrétní podobu zejména peněz, cenných papírů, jiných movitých věcí, nemovitostí, jiných majetkových hodnot (např. pohledávek, obchodních podílů) atd. O majetkový prospěch jde i tehdy, když nenastal úbytek, ke kterému by jinak – nebýt spáchaného trestného činu – muselo dojít na majetku pachatele (např. zkrácení daně nebo jiné povinné platby podle §240 tr. zákoníku). Výměra uloženého majetkového trestu (trestního opatření) pak musí být úměrná výši majetkového prospěchu, který pachatel získal nebo se snažil získat spáchaným trestným činem, byť se zde nevyžaduje, aby výši majetkového prospěchu zcela odpovídala např. stejná výše peněžitého trestu nebo stejná hodnota propadlé věci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 531 a 532). 279. Posoudí-li se v projednávané věci všechna učiněná zjištění, je zřejmé, že soudy uvedená kritéria pro uložení testu propadnutí majetku měly na paměti a též i splnily. Rozhodné je, že obviněný společně s dalšími spolupachateli způsobil daňovou trestnou činností České republice škodu přesahující mnohonásobně škodu velkého rozsahu, a to v celkové výši 121.809.032 Kč, z níž plynul prospěch nejen obviněnému samotnému, ale i dalším osobám. Trestnou činnost páchal dlouhodobě, propracovaným a promyšleným způsobem, přičemž oproti ostatním spoluobviněným měl v trestné činnosti výlučné postavení. Jednalo se o závažný případ rozsáhlé daňové kriminality, jenž lze postihnout i tak přísným majetkovým trestem, jako je propadnutí majetku. Z obsahu spisu jsou všechny rozhodné skutečnosti zjevné a soudy k nim přihlížely, a lze si učinit rámcovou představu o rodinných a majetkových poměrech obviněného. Ty vyplývaly minimálně z listin vztahujících se k zajištěnému majetku obviněného a nelze pominout ani to, že o svých poměrech vypovídal i sám obviněný. 280. Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů trest propadnutí majetku obviněnému S. uložený podle §66 odst. 1 tr. zákoníku neshledal zcela nepřiměřeným, nejedná se o trest, který by byl uložen v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami, a byl tedy nezákonným. 281. K výhradám obviněného S. proti trestu zákazu činnosti, lze pouze stručně uvést, že v dovolání podrobnější výhrady vůči tomuto druhu trestu neuvedl, pouze poukázal na to, že trestné činnosti se nedopustil jako statutární orgán obchodní společnosti. 282. Nejvyšší soud ke stručným výhradám obviněného připomíná, že podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží trest zákazu činnosti, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Ze zákonného vymezení tohoto trest je patrné, že pro jeho uložení postačuje souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, která musí být sice užší, přímá, bezprostřední (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 9/1964, č. 42/1967, č. 13/1969 a č. 5/1980 Sb. rozh. tr.), i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána především v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti. Postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu (srov. rozhodnutí č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.) nebo pokud alespoň usnadnila spáchání trestného činu. Na přímou souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána, lze usuzovat z toho, že tato činnost nepostrádá věcný (vnitřní, účelový), místní a časový vztah ke spáchanému trestnému činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 933). 283. K uvedeným zásadám lze shrnout, že povaha takové zákonem vymezené souvislosti není obecně dána, ale je třeba ji vykládat v každém konkrétním případě podle okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, podle nichž je třeba posuzovat, zda je dán vztah mezi spáchaným činem a činností, která k němu vedla. Vyslovit zákaz je možné jen u takové činnosti, jakou byla činnost, s níž souvisel trestný čin, tzn., že musí odpovídat činnosti, s níž bylo spojené spáchání trestného činu. 284. V posuzované věci bylo provedeným dokazováním zjištěno, že obviněný S. se trestné činnosti dopustil v souvislosti se spácháním trestného jednání v rámci aktivit obchodních korporací, v daňové oblasti. V rámci celé trestné činnosti po celou dobu jednal ve zjevné návaznosti na ekonomické a daňové poradenství a v podstatě řídil rozsáhlou činnost založenou na fiktivní fakturaci mezi obchodními korporacemi a na oběhu peněz mezi začleněnými subjekty v hotovosti mimo oficiální účetnictví. Mezi tyto obchodní společnosti sice nezařadil společnost L., v níž byl jednatelem, avšak stále se dopouštěl činnosti spojené s výkonem činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti. Uvedené okolnosti svědčí o tom, že ve vztahu k dovolateli byla splněna podmínka podle §73 odst. 1 tr. zákoníku, a to souvislost mezi jemu zakázanou činností a trestným činem, pro který byl uznán vinným. Uložený trest tudíž naplňuje zásadu, aby pachatelům zločinu spáchaného v souvislosti s postavením a oprávněními (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti nebylo umožněno být nadále činným jako statutární orgán (včetně prokury a jiné plné moci) v obchodních korporacích, což by mělo posloužit tomu, aby bylo obviněnému S. zabráněno či podstatně ztíženo se podobné trestné činnosti dopouštět právě v tomto postavení v budoucnu, a tudíž je jemu uložený trest zákazu činnosti podle §73 tr. zákoníku plně v souladu se zásadami pro jeho ukládání. IX. K námitce obviněného S. podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. 285. Obviněný S. v dovolání uplatnil námitky podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., jimiž brojil proti výroku o uložení ochranného opatření zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku. 286. Výrok podle §102 tr. zákoníku vyslovil soud prvního stupně (viz strana 265 a násl. rozsudku). Odvolací soud se zřetelem na námitky obviněného jej upravil a nově vymezil v bodě II. přezkoumávaného rozsudku tak, že popsal konkrétní finanční prostředky a nemovitosti, u nichž vyslovil, že se zabírají jako náhradní hodnota. Z tohoto výroku je zřejmé, že se toto zabrání týká peněžních prostředků ve výši 1.600.000 Kč z účtu č. XY vedeného u LBBW Bank CZ, a. s., majitelky M. S., nar. XY, a 4.000.000 Kč a 4.165 EUR uložených v bezpečnostní schránce, jejichž disponentkou byla rovněž matka obviněného M. S., nar. XY. Nejednalo se tedy o prostředky, které by byly zabrány obviněnému. Dále bylo vysloveno zabrání náhradní hodnoty, a to pozemků ve výroku konkrétně označených, které byly podle zápisů příslušných katastrálních úřadů ve vlastnictví společnosti L., společnosti E. A., společnosti A. A., společnosti A., O., C. C., V. I., K. C., N. I., S. C., a společnosti Y. S. Podle tohoto výroku je zřejmé, že nic z popsaných peněžních prostředků nebo nemovitostí nebylo věcí, které by patřily obviněnému S. tj. že by byly jeho majetkem, že by je měl ve svém vlastnictví, a lze proto konstatovat, že se tento výrok ani v jeho dílčí části není vysloven ve vztahu k majetku patřícímu tomuto obviněnému. Obviněný tudíž není osobou, jíž se tento výrok týká. 287. Jestliže se výrok podle §102 tr. zákoníku netýká obviněného S. , nemůže být jako dovolatel osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. napadnout jej dovoláním. Jde totiž o výroky učiněné ve vztahu k jiným osobám, zde zúčastněným osobám, a to M. S. a korporacím L., E. A., A. A., A., O., C. C., V. I., K. C., N. I., S. C., a společnosti Y. S., nikoliv vůči obviněnému S . 288. Výrok podle §102 tr. zákoníku, jak byl v této trestní věci vysloven, není výrokem postihujícím majetek obviněného, tudíž se jej netýká. Podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může obviněný dovolání podat pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně týká. Pro obviněného mají význam v této trestní věci bezprostředně pouze výroky, jimiž bylo rozhodnuto o jeho vině, o trestech a náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 26/2012 Sb. rozh. tr.). Takovým výrokem, který by obviněný v této věci mohl obviněný dovoláním napadnout, však není výrok o opatření uloženém jiné osobě. 289. Ve smyslu §102 tr. zákoníku je třeba též zmínit, že zúčastněné osoby nejsou osobami, které by byly podle §265d odst. 1 tr. ř. oprávněny podat dovolání, a proto nemohou ani jejím jménem vznášet dovolací námitky obvinění, příp. státní zástupci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1257/2015). Na uvedeném závěru nemění nic ani to, že zúčastněnou osobou (např. společnost L.) je osoba právnická, jejímž statutárním orgánem byl právě obviněný S. , neboť výrok učiněný ve vztahu k zúčastněné osobě ani matce, není obviněný jako dovolatel oprávněn napadnout dovoláním [viz §265d odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Takový výrok se ho ve smyslu citovaného ustanovení přímo nedotýká (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 259/2017). 290. Protože se obviněný S. tímto způsobem domáhal nápravy výroku ve vztahu ke zúčastněným osobám, nikoli sobě samotnému, jeho dovolání podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je třeba posoudit v této části jako podané neoprávněnou osobou. 291. Posoudí-li se dovolání obviněného S. jako celek, bylo v části podané na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledáno jako dílem mimo označený dovolací důvod a dílem neopodstatněné, a podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou. Protože Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání jako celku, a takto se posuzuje i jeho přípustnost, a proto jej lze odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jen v případě, že není přípustné v celém rozsahu (viz rozhodnutí č. 12/2021 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud, když pro své závěry mohl vycházet z obsahu spisu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, dovolání obviněného S. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. X. K námitce obviněného K. podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. 292. Obviněný K. dovolání podal též z důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., s tvrzením, že v přezkoumávaném rozsudku chybí výrok podle §256 tr. ř. 293. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je chybějícím jen některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení – poškozený ovšem není oprávněn podat dovolání; učinit tak může v jeho zájmu nejvyšší státní zástupce). Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 18, ročník 2002, pod číslem T – 421.). Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, ročník 2002, pod číslem T – 417., a další). Tento způsob přístupu k částečnému vyhovění opravného prostředku byl pozměněn rozhodnutími Ústavního soudu. V nálezu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/2018, považoval Ústavní soud za vadu, že odvolací soud opomenul uvést, jak rozhodl o odvolání; výrok odvolacího soudu se zúžil na nápravu nesprávnosti výroku o náhradě škody, není však patrné, jak rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a o trestu. V nálezu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/2018, uvedl, že „v napadeném usnesení chybí rozhodnutí o vině stěžovatele (dovolatelů) a ani není patrné, zrušil-li Nejvyšší soud výrok o trestu k dovolání státního zástupce nebo dovolatelů, a jak se dále vypořádal se dovoláními“. V nálezu ze dne 16. 7. 2019 Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 448/2019 v bodě II. vyjádřil, že „Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že za chybějící výrok by mělo být považováno i to, jestliže není při zrušení části rozhodnutí ohledně stěžovatele (odvolatele, či dovolatele) zřejmé, jak bylo rozhodnuto o ostatních částech opravného prostředku, jimiž byly napadány i jiné výroky. 294. V posuzované věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 To 121/2018, napadeným dovoláním rozhodoval o odvoláních státního zástupce, obviněných (mimo jiné obviněného K. ) i poškozené, která směřovala proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Uvedené svědčí o tom, že odvolání byla podána jednak v neprospěch obviněného, a jednak obviněným v jeho prospěch proti výroku o vině i proti výroku o trestu. Z hlediska obecných zásad trestního řízení bylo nezbytné pouze to, aby odvolací soud rozhodl o každém z těchto odvolatelů tak, aby bylo z výroku jeho rozsudku patrno, jak s každým z těchto odvolání bylo naloženo (viz rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.), podstatné však bylo, aby se odvolací soud zabýval všemi námitkami odvolatele. 295. Vrchní soud uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že s odkazem na §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. (též ve vztahu k odvolání obviněného S. ) uvedl k dovolání K. , že z jeho podnětu zrušil výrok o peněžitém trestu mu uloženém. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud výrok o tom, jak ve vztahu k odvolání jmenovaného odvolatele s tímto naložil, uvedl. Vyhověl mu v jeho námitkách proti výroku o trestu, protože shledal, že peněžitý trest byl nevhodně uložen, zatímco další tresty považoval za správné, výrok svého rozsudku u tohoto odvolatele omezil jen na to, že uvedenou vadnou část zrušil (viz §258 odst. 2 tr. ř.). Soud druhého stupně vyhověl opravnému prostředku jen částečně, a vyjádřil ve výroku jen to, jak nově rozhodl. O zbytku odvolání již ve výroku své závěry neuváděl (tedy nepoužil §256 tr. ř., tím se rozhoduje jen o celém odvolání), ale své závěry o tom, jak se vypořádal se zbylou nedůvodnou částí odvolání, rozvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Na straně 3 rozsudku odvolací soud plně v kontextu způsobu, jak o odvolání obviněného K. rozhodl, konstatoval, že „ V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek beze změn “, čímž vyjádřil svůj závěr o tom, že je v této části odvolání obviněného nedůvodné. Z těchto důvodů nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 trestních rozhodnutí). 296. Uvedené znění výroku rozsudku i jeho odůvodnění dostatečným způsobem vypovídá o tom, jak odvolací soud naložil s odvoláním obviněného K . Není pochyb o tom, že vyhověl jeho námitkám ohledně výroku o trestu a ve zbytku, kde nebylo odvolání důvodné, své závěry rozvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. 297. Nejvyšší soud proto shledal, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný K. nenaplnil, neboť žádný z výroků v rozsudku odvolacího soudu nechybí a soud druhého stupně postupoval plně v souladu se shora vymezenými zásadami a též judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (zejména pak s rozhodnutím č. 34/2000 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a též nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/2018, ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/2018, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/2019). Zároveň je možné konstatovat, že odvolací soud splnil nezbytný požadavek pro přezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, neboť ve výrokové části rozsudku formuloval svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok je vyjádřen tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, o každém z podaných odvolání, a proto je vydané rozhodnutí plně přezkoumatelným a neodporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000). Uvedené požadavky plynou z §120 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle kterého musí rozsudek soudu obsahovat výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Platí, že výrok rozsudku je výsledkem procesu a vyjadřuje závěrečný závazný názor soudu o projednávané věci. Pouze výrok rozsudku nabývá právní moci a je vykonatelný (srov. §139 tr. ř.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1667]. 298. Nejvyšší soud dovolání obviněného K. jako celek tzn. v části podané na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považoval za nedůvodné. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnost mohl zjistit z obsahu spisu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, dovolání obviněného K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. XI. K námitce obviněného K. podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. 299. Obviněný K. v podaném dovolání označil rovněž důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., k němuž vyjma stručného konstatování, že se má tento důvod týkat povinnosti společnosti L., a vztahovat k náhradě škody, žádné konkrétní důvody, které na uvedený důvod dopadly, neuvedl. 300. Podle důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možné vytýkat, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Je tedy zřejmé, že se argumenty obviněného v dovolání rozvedené netýkají citovaného důvodu dovolání. Obviněný tedy nerespektoval, že pro naplnění dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem v rozhodnutích nižších stupňů spatřovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, a ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3136/09). 301. Takovými vadami, jež by vyhovovaly uplatněnému dovolacímu důvodu, jsou například ty, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, resp. jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (např. v mezidobí bylo rozhodnuto o vyloučení takového soudce podle §31, věc byla odvolacím soudem zrušena a přikázána k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu podle §262 tr. ř., místo vyloučeného soudce již rozhodoval náhradní soudce ve smyslu §197 odst. 2) tr. ř. Uvedená pochybení obviněný K. , jenž citovaný dovolací důvod uplatnil, v obsahu dovolání nenamítal. 302. Přezkoumání napadeného rozhodnutí postupem podle §265i odst. 3 tr. ř. není způsobilé vyvolat pouze formální tvrzení dovolatele spočívající v odkaze na konkrétní dovolací důvod, k němuž neuvedl žádné skutečnosti. Ve smyslu ustanovení trestního řádu, že dovolací soud přezkum napadeného rozhodnutí provádí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, pak je nezbytné uzavřít, že není jeho úkolem, aby domýšlel za dovolatele, v čem má jím uplatňovaná (avšak nekonkretizovaná) vada napadeného rozhodnutí spočívat, resp. v čem má spočívat tvrzený rozpor s ustanoveními právních předpisů, na které dovolatel bez specifikace souvislostí s posuzovanou věcí toliko obecně odkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014). 303. Nejvyšší soud o dovolání obviněného K. jako celku rozhodl tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, protože v části podané na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou jím uváděné argumenty nedůvodné, a důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. řádně neodůvodnil, takže nebyl podklad pro to, aby je Nejvyšší soud přezkoumával. XII. K námitce obviněného M. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 304. Obviněný M. kromě námitek proti výroku o vině na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud neshledal důvodnými [viz část V. a VII. písm. b) shora] a v této části považuje dovolání za nedůvodné, v dovolání vytýkal s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. též nedostatky ve výroku o trestu. Konkrétně brojil proti posouzení podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku. Podle obviněného soudy pro uložení uvedeného trestu nesplnily zákonné podmínky, protože zanedbaly svou povinnost odůvodnit, na základě jakých skutečností shledaly, že u propadnutí v rozsudku uvedených částek by přicházelo v úvahu uložení trestu propadnutí věci ve smyslu §70 tr. zákoníku, tedy že s konkrétními finančními prostředky naložil takovým způsobem, aby mařil uložení trestu propadnutí věci. Z rozsudků soudů nevyplývá, že finanční prostředky odňaté v průběhu domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor měly původ v trestné činnosti nebo byly těmi prostředky, které byly poskytovány z tzv. bonusů při trestné činnosti. Nalézací soud neučinil žádné skutkové ani právní závěry, pokud jde o věci, které zvažoval prohlásit za propadlé, a proto nemohl ani určit, jaká výše náhradní hodnoty takové věci odpovídá. Protože pro posouzení správnosti uloženého trestu podle §71 tr. zákoníku není v přezkoumávaných rozhodnutí dostatek závěrů, úvah a vysvětlení, jsou v této části oba rozsudku nepřezkoumatelné a odůvodnění jsou naprosto nedostatečná. 305. Nejvyšší soud k takto vznesené námitce shledal, že jejím prostřednictvím obviněný brojil proti zákonným podmínkám pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž odpovídá důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen pro nápravu vad v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z těchto důvodů Nejvyšší soud obviněným napadený výrok o trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal a shledal, že dovolání je v této části důvodné. 306. Podle výroku o trestu uloženém rozsudkem soudu prvního stupně obviněnému M. byl (vedle trestu odnětí svobody podmíněně odloženého, a peněžitého trestu) uložen i podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžní hotovosti; 270.300 Kč odňaté při domovní prohlídce u přítelkyně obviněného T. B.; 4.115.000 Kč odňaté v prostorách společnosti I. domovní prohlídce jiných prostor na adrese XY; 11.513.400 Kč odňaté při domovní prohlídce jiných prostor z bezpečnostní schránky ČMOB vedené na disponenta obviněného M . K důvodům, na základě kterých soudy o tomto druhu trestu rozhodly, je třeba poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na straně 624 k tomuto trestu pouze uvedl, že tento trest ukládá vedle peněžitého trestu a trestu odnětí svobody. Jiné skutečnosti k němu nezmínil. Odvolací soud pro závěr, že trest propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku je správný, rovněž nerozvedl žádné konkrétní skutečnosti, jen zcela formálně konstatoval, že soud tento druh trestu správně uložil (viz bod 89. rozsudku odvolacího soudu). Žádné jiné skutečnosti se z hlediska odůvodnění v přezkoumávaných rozhodnutích k tomuto trestu neuvádějí, a je tak patrné, že vysvětlení soudů nevyhovuje obecnému vymezením povinnosti soudu podle §125 tr. ř. vyložit své úvahy k trestu, který je obviněnému ukládán, a to se zřetelem na všechny zákonem stanovené okolnosti, k nimž je třeba přihlížet. Tím nedodržel požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí jako jednoho ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení, jenž je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jež vyžaduje transparentnost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí vylučující libovůli (čl. 2 odst. 2 Listiny), která není v právním státě akceptovatelná; není-li tento požadavek naplněn, jde o kvalifikovanou vadu způsobující nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale zpravidla také neústavnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1898/2021). 307. Obdobný názor zastává i státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který ve vyjádření k dovolání obviněného M. [viz část III. písm. b) shora], uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nelze seznat, jakými úvahami k naplnění podmínek §71 odst. 1 tr. zákoníku se řídily. Nejvyšší soud se s argumenty jak obviněného, tak i Nejvyššího státního zastupitelství ztotožnil, a již z tohoto zjištění, že přezkoumávaná rozhodnutí neobsahují požadované odůvodnění, činí závěr, že jsou rozhodnutí soudů v uvedeném směru nedostatečná. Nutno podotknout, že odvolací soud porušil svou povinnost vadu rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. napravit. 308. Nejvyšší soud při konstatování uvedené procesní překážky spočívající v nepřezkoumatelnosti, neboť jakékoliv úvahy soudů chybí, v obecné rovině poukazuje na pravidla, která měly soudy v této věci při ukládání uvedeného druhu trestu dodržet. Postačí jen pro stručnost odkázat na výstižné argumenty, které rozvedlo ve vyjádření k dovolání obviněného M. Nejvyšší státního zastupitelství, které popsalo všechny nedostatky, které v této konkrétní věci při absenci odůvodnění ve vztahu k uloženému trestu propadnutí věci plynou. Nejvyšší soud se s tímto vyjádřením ztotožňuje, a ve vztahu k němu ve zcela obecné rovině soudům s odkazem na ně může jen připomenout, jakými obecnými principy pro ukládání trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku se měly řídit, což však neučinily. 309. Soudy neměly na paměti, že podle §71 odst. 1 tr. zákoníku platí, že když pachatel věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle §70 tr. zákoníku, před uložením trestu propadnutí věci zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří, může mu soud uložit trest propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídala hodnotě takové věci. Hodnotu věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje na to, že terminologie v trestním zákoníku se s účinností od 1 6. 2015 změnila, protože zákon č. 86/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, ji přizpůsobil nové terminologii v občanském zákoníku, který opustil pojem „jiná majetková hodnota“ a nově užívá pouze pojem „věc“, přičemž věci dělí podle povahy na hmotné a nehmotné a movité či nemovité. V době rozhodování Vrchního soudu v Praze trestní zákoník v ustanoveních §70 i §71 používal terminologii “propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že propadnutí náhradní hodnoty je sankcí směřující do majetkové sféry pachatele trestného činu, jejímž cílem je postihnout ekvivalent výnosů pachatele z trestné činnosti v těch případech, kdy pachatel zmařil možnost uložit mu trest propadnutí věci, kterým by jinak byl odčerpán přímý výnos z trestné činnosti. Při jeho ukládání se tedy vychází jak z obecných hledisek pro ukládání trestů uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku, tak částečně i z podmínek stanovených zákonem pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 a 2 tr. zákoníku (do 1. 6. 2015 „trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“). Současně je nutné vždy mít na zřeteli také oprávněné zájmy poškozeného a zvážit, zda může uspokojit svůj nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena trestným činem, jinak než právě na věci, jejíž propadnutí soud zvažuje (shodně rozhodnutí č. 38/1977-III. Sb. rozh. tr.). 310. Podmínkou pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty není zjištění, že věc byla pořízena či financována z výnosů z trestné činnosti. Účelem propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku je možnost zajištění a následné konfiskace ekvivalentu výnosu z trestné činnosti, pokud z jakéhokoliv důvodu nelze tento výnos odčerpat přímo trestem propadnutí věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 6 Tdo 551/2017). Důvodným shledal Nejvyšší soud i argument obviněného, podle něhož trest propadnutí náhradní hodnoty mu byl uložen bez splnění zákonných podmínek uvedených v §71 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž je nejen to, že pachatel některým ze způsobů uvedených v §71 odst. 1 tr. zákoníku zmařil možnost uložit mu trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty získané v souvislosti s trestným činem, ale také to, že náhradní hodnota, která má být propadnuta, odpovídá hodnotě věci, kterou jinak soud mohl prohlásit za propadlou podle §70 tr. zákoníku. Aby taková podmínka byla splněna, je nutné nejprve určit, jakou věc nebo jinou majetkovou hodnotu má trest propadnutí náhradní hodnoty vlastně suplovat, a současně objasnit hodnotu věcí, jejichž propadnutí přichází v úvahu (srov. rozhodnutí č. 11/2016 Sb. rozh. tr.). Těmto požadavkům však soudy nedostály. 311. Z těchto důvodů nemohl přezkoumávaný rozsudek obstát v části týkající se uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty u obviněného M. Nejvyšší soud však nemohl zrušit přezkoumávaný rozsudek ve výroku o trestu jen ohledně tohoto dílčího trestu, neboť mu v tom bránila zásada vyslovená v rozhodnutí č. 40/2011-II. Sb. rozh. tr., podle níž je-li mimořádný opravný prostředek (např. dovolání) důvodný jen ve vztahu k jednomu z více druhů uložených trestů, musí příslušný soud rozhodující o něm při nedotčeném výroku o vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu týkající se všech uložených druhů trestů. Zrušením oddělitelného výroku pouze ohledně jednoho druhu trestu (např. podle §265k odst. 2 tr. ř.), proti kterému byl důvodně podán mimořádný opravný prostředek, a ponecháním nedotčeného výroku o uložení jiného druhu trestu by totiž zůstala věc pravomocně skončená a následnému trestnímu řízení vedenému jen o dalším druhu trestu by bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí č. 10/1997 Sb. rozh. tr.). Proto, aby tuto vadu napravil, Nejvyšší soud, jenž věc vrací soudům nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí, byl povinen zrušit celý výrok o trestu. Jen pro úplnost je vhodné k námitkám obviněného uvést, že podmíněný trest odnětí svobody v délce dvou let, jenž mu byl vyměřen, netrpí žádnými nedostatky. Soud jej ukládal za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, když bylo přihlédnuto ke všem rozhodným skutečnostem ve smyslu §38 až §42 tr. zákoníku, a kromě jiného i k době, která uplynula od spáchání činu. Dovolateli hrozil mnohem citelnější trest odnětí svobody, neboť byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou od pěti do deseti let, a proto v tomto směru nelze výroku o trestu ničeho vytknout. Jestliže byl obviněnému uložen peněžitý trest, ani v tom Nejvyšší soud vady neshledal. Takový postup koresponduje s dalšími obecnými požadavky (viz KMEC, J., a kol. Evropská úmluva o lidských právech . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 784, např. rozsudek ve věci Sommer proti Itálii ze dne 23. 3. 2010, stížnost č. 36586/08, aj.). Nejvyšší soud v posuzované věci i z těchto názorů vyšel a bral je do úvahy (přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 426/2016, aj.). 312. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud pro vady výše rozvedené ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 tr. zákoníku rozsudek v části týkající se celého trestu uloženého obviněnému M. zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu, aby se zřetelem na vytknuté vady rozsudek soudu prvního stupně s ohledem na zákonná hlediska stanovená pro ukládání tohoto druhu trestu opět přezkoumal a sám rozhodl, a to při respektování všech zásad vymezených v §71 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na obsah spisového materiálu vážící se k možnosti uvedený druh trestu uložit. Případně je možné, aby volil jiný procesí postup pro to, aby byl uvedené nedostatky napraveny. XIII. Závěr 313. Ze všech shora podrobně popsaných důvodů Nejvyšší soud shrnuje, že rozhodl tak, že dovolání obviněných M. V., P. V., S. a K. jako podaná z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu v §265b tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněných S., K., K. a S. shledal jako celek zjevně neopodstatněnými, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 314. Z podnětu dovolání obviněného M. rozhodl tak, že rozsudek v části výroku o trestu jeho se týkajícího zrušil a věc v rozsahu tohoto zrušení vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, když ve výroku o vině tento rozsudek ohledně tohoto dovolatele i ostatních ponechal beze změny. 315. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak požadovali obvinění P. V. , M. V. a S. , když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 14. 12. 2021 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu